face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
„Ginny, získala jsi ohromnou moc. Zatím si to ani neuvědomuješ, ale postupem času teprve poznáš, kde až leží hranice tvých schopností. Teď jsi ale novorozená a budeš se muset teprve seznámit s tím, co tvůj nový život obnáší. Bývá zvykem, že ten, kdo nového vampýra stvořil, ho vede v prvních letech jeho života a pomáhá mu zvládnout jeho nové schopnosti. Zároveň ho učí a seznamuje s naší historií a uspořádáním naší společnosti. V tvém případě asi Dimitri nepřipadá v úvahu?“

„Proč ne? Je to moje právo a věřím, že k sobě s Ginny nalezneme cestu. Ginny, vždycky tu budeš mít svůj domov,“ vložil se do rozhovoru Dimitri.

Ginny vyšlehly z očí blesky, ale jediná, kdo si toho mohla všimnout, byla Lucinda, která jen souhlasně přikývla. Ginny vstala a téměř tanečním krokem se vydala k Dimitrimu, který už zvedl na nohy a teď se opíral o zeď a rádoby svůdně se na ni usmíval. Ginny se usmívala také a švitořila.

„Dimitri, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem k tobě celou dobu nic necítila. Bála jsem se ale projevit své city nějakým gestem. Teď si už ale nemusíme na nic hrát a já ti konečně naznačím, co k tobě cítím.“

Dimitri se usmíval, když k němu přistoupila a přitiskla se na jeho hruď.

„Ach, Ginny, jsi tak nádherná. Miloval jsem tě od prvního okamžiku a budu tě milovat věčně. Udělám pro tebe cokoli a ať si vybereš jakoukoli cestu, budu vždy stát věrně po tvém boku.“

„Ano, Dimitri, opravdu mi nejsi lhostejný. Tohle tě o tom snad přesvědčí,“ zašeptala a našponovala se na špičky, jako by ho chtěla políbit. Dimitri přivřel oči ve slastném očekávání jejího polibku, ale v tom ho Ginny nakopla kolenem do rozkroku takovou silou, že nadskočil dobrý metr do vzduchu a potom se schoulil na zemi do klubíčka lapaje po dechu. Kňučel podivným vysokým hláskem a absolutně nebyl schopen pohybu. Ginny se k němu sklonila a ledovým hlasem mu popsala jeho situaci.

„Jestli ti tohle nebylo dostatečně jasné, ještě ti to jednou po lopatě vysvětlím. Máme spolu nevyřízený účet a počítej s tím, že všechno, cos mi provedl, ti mnohonásobně vrátím. Tvého pohostinství si vážím a opravdu budu u tebe na hradě častým hostem. Připrav se na to, že každičkou kapku krve, kterou jsi mi násilím vysál, si vezmu zpátky i s úroky. Věřím, že i Monice udělá radost, když ti sem a tam zlomí nějakou tu kost a já jí s tím s radostí pomůžu. Radím ti dobře, zalez někam do díry a zůstaň tam aspoň sto let, než mě přejde nejhorší vztek, nebo budeš mít ze života peklo. Jasné?“

Otevřela dveře na chodbu a obloukem ho vyhodila ven. Dimitri se rozplácl na kamenné podlaze jako žába, ale okamžitě se schoulil zpátky do embryonální polohy a tiskl si těžce zhmožděný rozkrok. Ginny za ním zavřela dveře a vrátila se k Lucindě.

„Ti chlapi snad mají mozek v koleni. Můj bratr byl pěkný pařez a Harry k němu neměl daleko, ale tenhle je všechny strčí do kapsy. Muselo mu přece dojít, že jsem ho nenáviděla jako člověk a že potom co jsem z jeho krve poznala všechny jeho záměry, ho musím nenávidět i jako up… vampýr. On má tu drzost se tu na mě usmívat jako měsíček na hnoji a myslet si že mě tím dostane do kolen,“ soptila.

„Klid Ginny, myslím, žes mu to naznačila dostatečně jasně. Podle mě, ale chlapi mají ten mozek tak o půl metru výš než je koleno, přesně tam co ses trefila,“ zahihňala se Lucinda. „Nediv se mu, koukni se do zrcadla a pochopíš, navíc ta rána do hlavy s ním taky udělala své. Jestli si ale na tebe ale bude dovolovat nějaký člověk, musíš se trochu mírnit, ten by takovou ránu už nerozchodil. Mám tohle tvoje malé představení chápat tak, že Dimitriho nepovažuješ za tu pravou osobu, která by tě měla provázet při prvních krocích v novém životě?“

„A proč je to vůbec nutné? Jediné po čem toužím je sebrat Charlieho, Monicu a zmizet domů. Kdyby se tam vrátil Harry s ostatníma, bylo by to úplně super. Je fajn, že jsem o dost silnější, takže mi bratři nebudou muset pomáhat s kufrem, ale nemůžu prostě zapomenout na to, čím jsem a pokračovat dál?“

„To je právě těch pár háčků. Vím, co jsi všechno udělala proto, aby sis zachovala svobodnou vůli a opravdu to na mě udělalo dojem, ale nemůžeš jen tak ignorovat čím ses stala. Budeš potřebovat krev. Čím víc budeš používat své schopnosti, tím více krve budeš potřebovat, ale i kdybys žila naprosto běžný život, čas od času se tomu prostě nevyhneš. Tvůj průvodce, mentor nebo jak tomu budeme říkat, je tu od toho, aby na tebe dohlédl a naučil tě, jak si ji obstarat a nedostat se přitom na první stánky novin. Titulky „Strašlivý masakr na předměstí Londýna“ nebo „Krvavé orgie v nočním klubu“ si přece nikdo z nás nepřeje.“

„Brr, to ne, ale nedokážu snad svou žízeň ovládat? Dimitri se z toho vzpamatoval docela dobře.“ oponovala Ginny.

„Ano, ale není to jednoduché. Všechny tvoje instinkty jsou zaměřené na lov, kde kořistí jsou lidské bytosti. Ty máš dostatečnou sílu vůle, abys je dokázala potlačit, ale pořád je rozdíl, když si svou krev vezmeš násilím nebo pokud ti ji někdo poskytne dobrovolně. Ovlivnit lidskou bytost, aby něco takového udělala, je svým způsobem umění. Musíš přesně odhadnout míru, abys ji k sobě nepřipoutala natrvalo. Mít za zády zástupy obdivovatelů není rozhodně nic příjemného. Jsou navíc i další možnosti. Například lze získat krev od lidských dárců v nemocnicích. Buď za peníze, nebo tím, že máš nasazené správné lidi na správných místech.“

„Krev se dá koupit?“ podivila se Ginny. Tohle by mohla být cesta. Stačilo by jen nějak vydělat dost peněz a její hlavní problém by byl vyřešen, aniž by někomu ubližovala.

„Skoro všechno se dá koupit, když máš dost peněz a víš na koho se obrátit. Žízeň ale bude jen jedním z tvých problémů v novém životě. I když jsi nesmírně mocná a prakticky nesmrtelná, můžeš se dostat do spousty problémů zejména, když tě zaskočí tvoje instinkty.“

„Kam tímhle vším směřuješ? Hodně usilovně se mě tu snažíš přesvědčit, abych měla vedle sebe nějakého dalšího u… vampýra. Proč tohle všechno?“

„Některé důvody jsem ti řekla. Další je ten, že ses stala patriarchou, ale uchovala sis svou lidskou osobnost. To může způsobit řadu problémů jak tobě, tak i celému našemu světu. Hádám, že se chceš co nejdřív vrátit domů k rodině a pokračovat ve svém starém životě, jako by se nic nestalo?“

„A je na tom něco špatného?“ uraženě pronesla Ginny. „Nikdy jsem o to stát se upírkou nestála. Poznala jsem sice několik sympatických u… vampýrů, ale abych jim dala přednost před svou rodinou, tak to ani omylem. Promiň, ale moje rodina pro mě zkrátka znamená víc.“

„To je v pořádku, nemusíš se rozčilovat. Chápu tvůj postoj, ale dovol mi, abych ti vyložila ten můj. Tvůj návrat k rodině rozhodně nebude bez problémů. Jednak, jakkoli se u tebe nic nezměnilo uvnitř, navenek se toho změnilo dost na to, aby tě v prvním okamžiku nepoznali. Pokud by ses najednou objevila mezi dveřmi a tvrdila, že jsi Ginny, nikdo by ti nevěřil a možná by na tebe mohli i zaútočit. Situace u vás se stále zhoršuje a Voldemort sílí. Každý, kdo stojí proti němu, musí být pořád ve střehu a připravený bránit sebe i svou rodinu.

Hlavní důvod proč tě tu zdržuju a snažím se tě k něčemu přesvědčit je ten, že jsi první takto mocný vampýr po téměř dvou tisících letech. Jsi obrovskou nadějí pro nás, kteří usilují o sbližování našeho, kouzelnického i mudlovského světa a vůbec pro celou naši rasu. Až časem poznáš ostatní, zjistíš, že ta tisíciletí na nich zanechala stopy. Dost z nich žije minulostí a nechce přijmout změny ve společnosti, které se udály v posledních dvou stoletích. Chtěla bych tě přesvědčit, abys přijala to, čím ses stala a neobracela se k tomu zády. Ráda bych tě seznámila skutečně detailně s naší společností a připravila tě na roli, jakou v ní jednou budeš hrát. Prosím, nepřerušuj mě,“ zaprosila, když viděla, jaký výraz nabírá Ginnina tvář. „Nechci, aby ses rozhodla okamžitě, jen mě prosím nech vysvětlit ti svoje důvody. Je toho hodně, co bych ti chtěla vysvětlit, ale ty máš teď k dispozici celou věčnost. Dej mi pár dnů a vyslechni, co ti budu říkat.“

Lucinda se tvářila skutečně zoufale. Ginny se rozhodně necítila na to, že by měla zaujímat nějakou významnou roli v upírském světě, ale na druhou stranu Lucinda se vždycky chovala jako její přítelkyně. Jestli se opravdu tolik změnila, měla její přítelkyně pravdu i v tom, že se nemůže jen tak objevit v Doupěti a prohlásit „Nazdar rodino, tady mě máte zpátky.“ Možná to není zase tak špatný nápad, aby si vzala pár dní na promyšlení toho, co si vlastně se svým novým životem nebo neživotem nebo co to vlastně upíři žijí počít.

„Dobře. Věřím ti a pár dní na promyšlení toho, co budu dál dělat, není špatný nápad, ale mám pár podmínek. Ne tady. Dimitriho už nechci vidět, alespoň do té doby, kdy dostanu chuť na jeho krev,“dodala s úsměvem a hned pokračovala. „Charlieho a Monicu beru s sebou. Nikdy bych je tady s Dimitrim nenechala. Jestli ale budou chtít od nás odejít, nikdo jim v tom nebude bránit, stejně tak mě, jestliže už budu mít toho tvého přesvědčování plné zuby,“ znovu se na Lucindu usmála, aby naznačila, že tuhle svou větu nemyslela tak úplně vážně.

„To jsou rozumné podmínky,“ připustila Lucinda a bylo na ní vidět, že je z Ginnina rozhodnutí skutečně nadšená.

„Kam vlastně půjdeme? Víš o nějaké vhodné opuštěné kryptě? Nebo jak vlastně vy u… vampýři žijete?“

„Ginny, upír není žádná nadávka. Jen pár idiotů, kteří si hrají na důležité, jako tvůj Dimitri se tomu slovu vyhýbá. Jsou přesvědčeni, že vampýr je mnohem vznešenější. Všem těm, kteří v našem světě za něco stojí, označení upír v žádném případě nevadí. To zaprvé. Zadruhé. Ty jsi jednou z nás. Budeš to muset přijmout jako fakt a vyrovnat se s tím. Bude ti to trvat delší dobu vzhledem k tomu, že jsi se svou přeměnou vnitřně nesouhlasila a navíc jsi zabránila Dimitrimu zasáhnout do tvé mysli, ale je to prostě fakt a nic s tím nenaděláš. A konečně k tvé otázce. Krypty v žádném případě nevyhledávám. Strašně v nich vlhnou šaty, krepatí mi vlasy a nesnáším pavouky, krysy, ghúly, nekromanty a všelijaké pochybné sekty, které se v nich vyskytují. Mám několik domů ve městech i na venkově. Myslela jsem, že by pro náš účel bylo vhodnější něco menšího, útulného a stranou od zvědavých slídilů.“

„To nezní špatně. Je to daleko?“

„Záleží na tom? Přeneseme se tam přece během okamžiku. Jestli tě to zajímá, jde o malý ostrůvek v Egejském moři. Kdysi mi ho věnoval jeden můj obdivovatel. Mám tam pohodlný dům a nikdo tam trvale nežije. Když tam trávím delší čas, najmu si nějaký personál, ale do domu stejně nikdy nechodí. Postel stlát nepotřebuji a na jídlo si raději zajdu někam do města.“ Ginny si domyslela, jaké jídlo má asi na mysli, ale místo odporu pocítila slaboulinkou ozvěnu své vlastní žízně. Nebylo to žádné neodbytné nutkání, ale jen jakási připomínka, že její touha tam je stále schovaná.

Lucinda se mezitím na ni obrátila. „Souhlasíš?

„Zeptám se nejdříve Charlieho a Monicy. Jestli nebudou mít nic proti, tak ano.“

„Dobře, ale přijď potom ještě do sálu. Dimitri tam všechny sezval na další oslavu. Myslím, že on se jí asi účastnit nebude, ale bylo by slušné se s ostatními rozloučit. S některými se ostatně asi neuvidíš naposled.“

„Jestli to musí být. Nejsem z toho nijak nadšená, ale je opravdu slušné rozloučit se. Nikdo z nich mi neublížil.“

Ginny se zvedla a otevřela dveře na chodbu. Dimitri se už mezitím odplazil někam pryč, ale čekala tu na ni Marie s Monicou.

„Ginny, jsi to ty?“ zeptala se ještě slabým hlasem její přítelkyně. Stála sice na nohou, ale nepůsobila nijak jistě a musela se opírat o stěnu. „Cos to provedla Dimitrimu? Marie mi nebyla schopná nic vysvětlit a odposlouchávat vás nešlo. Ta místnost byla začarovaná nebo co.“

„Jsem to já a neporušená,“ Ginny se usmála a zatočila se kolem dokola. „Moc ti děkuju za pomoc, nevím, jestli bych to všechno bez ní zvládla. Povedlo se mi uchovat si svou starou osobnost a svobodnou vůli. Dimitrimu se to trochu vymklo z rukou. Chtěl si ze mě udělat poslušnou loutku a teď se chudák musí vyrovnat s tím, že jsem si nejenom uchovala svobodnou vůli, ale nějakou podivnou hrou osudu jsem teď mocnější než on. Vycucla jsem mu trochu krve a vyjasnila si s ním naše vztahy. Pár dní asi bude legračně chodit,“ chrlila ze sebe Ginny na přeskáčku a Monica se tvářila čím zmateněji. Ginny si to uvědomila a přehodila výhybku. „Budeme mít ještě spoustu času si všechno povědět, ale teď chci z tohohle hnízda co nejrychleji zmizet. Lucinda nás pozvala na pár dní k sobě. Jestli chceš, přidej se k nám. Měla bych tě ráda vedle sebe, ale jestli nebudeš chtít, nutit tě nebudu. Možná bys tu chtěla zůstat a také si s ním trochu pohrát. Slíbila jsem mu za tebe pár zlomených kostí. Chtěla bys začít nohama nebo rukama?“

Monica jenom zírala na svou kamarádku. Proměna změnila její vzhled, ale její původní rysy byly stále patrné. Teď ale konečně odhodila svůj strach z Dimitriho a chovala se přirozeně a sebevědomě. Nebyla si jistá, co má od své proměněné kamarádky očekávat, ale Ginny byla ale jediná, kdo jí zbyl. Ostatní Dimitriho následovníci byli se svým pánem stále pevně spojeni, ale ona toužila být už od něj co nejdál a konečně začít žít svůj vlastní život. Z jejího údivu ji vytrhla Marie.

„Opravdu jsi to ty Ginny? Páni to je teda něco, jsi fakt kočka. Cos to ale dělala s Dimitrim? Myslela jsem si, že upíři nepijou krev jiných upírů a proč se ti nedokázal ubránit?“ chrlila jednu otázku za druhou.

„Mocnější upír může pít krev slabšího,“ Ginny se spokojeně usmála. „Dimitri bude mít o čem přemýšlet, než se zase dokáže postavit na nohy. Nevyšlo mu to podle jeho představ a já mu chci dopřát pár týdnů strachu, kdy se zase objevím a vrátím mu něco z toho, co mi proved. Popravdě ho nechci už ani vidět, ale to mu nebudeme říkat,“ a spiklenecky na Marii mrkla. „Monico, přidáš se k nám?“

„Asi ano. Stejně jsem odtud chtěla vypadnout jen, jak se vyřeší situace s tvojí přeměnou. Kdy odjíždíme?“

„Co nejdřív. Já si vlastně ani nemám co balit. Moje věci jsou bůhvíkde a od Dimitriho nic nechci. Půjdu si ještě promluvit s Charliem. Chtěla bych, aby tam byl s náma. Půjde jen o pár dní, abych si trochu srovnala v hlavě, co dělat dál.“

„Výborně, také si půjdu zabalit. Kde se sejdeme?“

„Než odtud vypadnu, zajdu ještě do sálu rozloučit se s ostatními. Dimitri tam snad nebude a oni se ke mně nechovali zle. Sejdeme se někde tam.“ Ginny se znovu koukla na Monicu. I když se evidentně napila z Marie, pořád byla hodně vyčerpaná, možná by mohla požádat ještě někoho, ale pak ji napadlo jiné řešení. U Charlieho má přece schovanou svou krev jako poslední záchranu, kdyby jejich lest nevyšla. Teď už ji nebude potřebovat a navíc pomyšlení na to, že by pila vlastní krev, v ní vyvolávalo stále stejný odpor jako před proměnou.

„Monico, pojď na chvíli se mnou, myslím, že Charlie má něco, co by tě mělo postavit na nohy. Marie, moc ti děkuju za sebe i za Monicu. Ještě budeme mít čas se rozloučit a slibuju ti, že se nevidíme naposled. Určitě vás na univerzitě někdy navštívím a ty mi všechno ukážeš. Fakt moc díky,“ rozloučila se s Marií a začala pomáhat Monice do schodů.

Nakonec usoudila, že bude jednodušší vzít kamarádku do náruče a schody s ní vyběhnout. V okamžiku byly nahoře a ona se ani nezadýchala! Možná to upírství bude mít přece jenom i nějaké světlé stránky. Stále měla u sebe klíč, který jí dal Dimitri, takže se nezdržovala a hned vstoupila k Charliemu do pokoje. Její bratr seděl u okna a koukal se na hvězdy, ale ve tváři mu bylo vidět obrovské napětí. Překvapeně se otočil ke svým návštěvnicím.

„Monico, co se s tebou stalo a kdo to s tebou přišel? Neměla by ses před Dimitrim skrývat?“

Ginny bylo do breku. Opravdu se změnila tolik, že ji ani vlastní bratr nepoznává? Jasně, má teď ostřejší smysly, je silnější a rychlejší, ale copak nezůstala tou samou Ginny jako dřív? Jak se vlastně její vzhled mohl změnit? Vybavila si v duchu všechny upírky, které zatím poznala a snažila se najít nějaký jejich společný znak. Nedokázala na nic přijít kromě toho, že všechny byly opravdu krásné a vypadaly mladě. Jakákoli z nich by na ulici vzbudila zaslouženou pozornost. Sama o sobě tak nikdy nepřemýšlela. Byla nápadná odstínem svých vlasů, ale jinak vypadala docela obyčejně. Kluci se sice předháněli, aby získali její pozornost, ale v tomhle věku se stejně honili za vším, co mělo sukni. Sklopila oči, ale na svém těle neviděla nic změněného. Stále byla spíš drobnější postavy a štíhlá. Pak si všimla pramene svých vlasů, který se jí náhodou zatoulal přes rameno. Tohle v žádném případě nebyl její odstín! Ona přece měla vlasy rovné a odstínem spíš do oranžova. Tenhle byl lehce zvlněný a zářil nádherně sytou temně kaštanovou barvou s rudými pablesky.

V okamžiku se vrhla do koupelny, aby se na sebe podívala do zrcadla. Zírala na ni úplně cizí tvář. Byl tam náznak jejích starých rysů, ale to co předtím bylo jen nezřetelně naznačeno, se nyní rýsovalo naprosto ostře. Stále vypadala jako šestnáctiletá dívka, ale zároveň vyzařovaly její rysy sílu dospělé ženy. Lícní kosti byly výraznější, oči hlubší a neměly už tu příjemnou oříškovou barvu. Byly hluboce temně modré jako horské jezero, na které dopadají poslední sluneční paprsky před západem slunce. Její pleť byla pořád světlá a její pihy zůstaly v náznaku zachovány. Opravdu, kdyby teď sama sebe potkala na ulici, ohlédla by se za tou atraktivní dívkou, ale rozhodně by se s ní ani ve snu neztotožnila.

Připadalo jí, že se k ní osud nezachoval vůbec fér. Podařilo se jí sice uchovat si svou osobnost, ale ta teď byla uvězněna v cizím těle. Nějaký bonus v podobě velké moci si všichni můžou strčit někam. Ona chtěla jen žít normální život mezi svými přáteli, mít svého kluka a časem si ho možná vzít a potom s ním mít kupu dětí. Co z toho se jí může splnit? Její rodina ji možná přijme takovou jaká je, ale co přátelé? A co Harry? Na nějaký rodinný život může zapomenout a na děti nejspíš taky, místo toho si má hrát na nějakou krvavou královnu upírů. Konečně jí začalo pořádně docházet, co všechno se v jejím životě změnilo. Sesula se na zem u umyvadla a dala se do pláče. Nevěděla, jak dlouho tam seděla, ale probral ji zvuk otevíraných dveří.

***********

„Tys tomu teda dal,“ pustila se do Charlieho Monica, jakmile Ginny zmizela v koupelně. „Ginny právě vybojovala nejtěžší boj svého života. Riskovala všechno, aby si zachovala svobodnou mysl a Dimitri jí z hlavy nevytěsnil pouto k její rodině, a co udělá její skvělý bratříček, jakmile se objeví ve dveřích, aby ho odsud konečně dostala? Zeptá se, kdo to přišel. Tos jí tedy opravdu pomohl vyrovnat se s totální změnou jejího života, kterou mimochodem podstoupila, aby tě ochránila před sadistickým magorem,“ Monica se opravdu neznala vzteky.

„To je Ginny?“ vypravil ze sebe zkoprnělý Charlie.

„A kdo jiný by asi za tebou chodil? Svatá Barbora, patronka vězněných? To ti vůbec nedošlo, že když se někdo mění v jiný druh, že asi dojde i nějakým těm změnám v jeho vzhledu? Navíc kdyby ses pořádně podíval, musel bys ji poznat, její rysy se sice změnily, ale ty původní jsou stále patrné.“

„Co mám dělat? Můžu to nějak napravit?“

„A to se ptáš mě, krvelačné pijavice? Podělal jsi to pořádně. Nemůžeš vzít svoje slova zpět, ale jestli Ginny něco potřebuje, tak je to ujištění, že má stále rodinu, která při ní stojí a bude stát ať se děje cokoli. Jdi za ní a zkus si s ní promluvit, ale nenaléhej. Možná nebude ve stavu, aby se s tebou mohla bavit.“

„Jdu za ní hned!“ Charlie vykročil směrem ke koupelně.

„Dej jí chvilku, aby se vzpamatovala z toho šoku. Určitě se na sebe podívala do zrcadla a myslím, že jí to dost sebralo. Tolik se bránila změnám ve své mysli, že úplně zapomněla na změny ve svém vzhledu. Je silná a vyrovná se s tím, ale i když je teď mocná upírka, zároveň zůstává šestnáctiletou holkou a bylo toho na ní v poslední době přece jen trochu moc. Počkej tak pět nebo deset minut. Ona teď stejně čas moc nevnímá a snad se za tu dobu trochu uklidní.“

„Dobře počkám, řekni mi prosím něco víc. Ten váš plán nakonec vyšel?“

„Možná až moc dobře. Sama přesně nevím, co se všechno odehrálo, ale tvoje sestra je teď tak mocná a silná, že spráskala Dimitriho jako psa a teď se právě chystala odkráčet z jeho hradu hlavní branou. Tohle ber prosím obrazně. Radši tě upozorním, protože to vypadá, že dneska nemáš zrovna svůj nejbystřejší den. Ta patriarcha si s ní potom dlouho povídala a nakonec ji spolu s námi pozvala k sobě. Myslím, že se z tvojí sestry stane velké zvíře v upírském světě.“

„Takže se nevrátíme domů?“

„To se musíš zeptat jí. Mě jenom řekla o tom pozvání, a že se bude jednat jen o pár dní.“

Charlie ještě chvíli nervózně přecházel po pokoji. Nedokázal se na další rozhovor soustředit a pořád dokola myslel na Ginny. Jako starší bratr měl pořád tendenci svou malou sestřičku podceňovat, ale v posledních dnech nevycházel z údivu. O upírech toho moc nevěděl, ale bylo mu jasné, že jsou mocní a nebezpeční. Ginny se podařilo několikrát nad Dimitrim vyzrát a dokonce utéct z jeho hradu. Byla to ona, kdo bránil jeho, když je Dimitri oba dostal a neváhala se vzdát svého života a duše jen aby ho zachránila. Mělo by to přece být naopak, on by ji měl chránit, ale proti upírům byl bez hůlky bezmocný. Ona se s tou nevýhodou na rozdíl od něj dokázala vypořádat. Během pár týdnů zvládla nitrobranu na takové úrovni, že nevycházel z údivu. Dokázala celou dobu vzdorovat Dimitriho nátlaku a bojovala s ním až do konce. Ať už se s ní stane cokoli, on jí musí být oporou, aby splatil aspoň část dluhu, který u ní má. Je úplně jedno pro jaký život se Ginny rozhodne, ale on musí být na její straně připraven podat jí pomocnou ruku a připomenout jí, jaká je fantastická sestra.

**********

„Ginny?“ zeptal se Charlie nejistě.

„Možná,“ Ginny si utřela nos do rukávu. „Sama nevím, jestli to jsem ještě já. Jsem jiná.“

„To jsi, ale uvnitř jsi zůstala stejná. Kdyby ses opravdu změnila, nešla bys nejdříve za mnou, jedině, že by sis chtěla dát panáka mojí krve. Moc se ti omlouvám, ale byl jsem strašně nervózní z toho, jak to dopadne, že mi to zapalovalo pomalu. Jsem jenom chlap, a když jsem uviděl ve dveřích takovou stoprocentní kočku, nedocvaklo mi, že jde o mou sestru. Mám já to ale pech, nejhezčí holka, kterou jsem kdy potkal, musí být zrovna moje sestra. Takhle se mamka těch vnoučat nedočká, po tobě už mi všechny budou připadat moc obyčejné.“

Ginny se proti své vůli pod slzami musela usmát. Charlie si dokáže dělat legraci ze všeho. „To nic, jen jsem na to nebyla připravená. Tolik jsem se soustředila na to uvnitř, že jsem zapomněla na změny, které se se mnou stanou navenek. Budu se s tím muset srovnat, ale ten nejhorší šok už mám za sebou. Povím ti, že je to docela pecka, když se koukneš do zrcadla a uvidíš tam jinou tvář. Spíš mě dostalo to ostatní. Můj život je vzhůru nohama a zpátky se už nikdy nevrátí.“

„Půjdeme vedle? Schovávat se pod umyvadlem se přece pro mocnou upírku nehodí. Monica se aspoň trochu uklidní. Musím ti říct, že mě tam vedle pořádně sjela. Nedosahuje sice úrovně naší mamky, ale opravdu se umí pořádně rozparádit.“

„Půjdeme, ty dlaždice už mě tlačí do mého nesmrtelného zadku,“smála se už Ginny. Vedle Charlieho nemohl být nikdo dlouho v depresi. Ta se ještě mnohokrát vrátí, ale už to nebude tak hrozné. Charlie jí ulámal nejostřejší hroty.

Monica vedle vypadala jako naprostá troska. Nával adrenalinu, který měla, když se pustila do Charlieho, už vyprchal a ona se cítila úplně grogy. Ginny k ní rychle přiskočila, opravdu rychle, protože Charlie ji vnímal jen jako rozmazanou šmouhu, a začala zjišťovat, jak je na tom. Její vyčerpání bylo naprosto zjevné a Ginny se hned obrátila na Charlieho, aby jí podal jednu láhev s krví. Monica se opřela v rohu pohovky a napila se přímo z láhve. Zkřivila obličej a pronesla,

„Tohle rozhodně není pití, které by se mělo podávat ledově vychlazené. Nešlo by ji trochu ohřát?“

Charlie se chystal obrátit svoje kouzlo z chladicího na ohřívací, ale Ginny byla rychlejší. Zkrabatila čelo a zadívala se na láhev. Během vteřiny Monica spokojeně kývla a znovu se napila.

„To je ono. 37° je akorát. Díky Ginny, cítím, jak se mi vrací síly. Tvoje krev je obnovuje mnohem lépe než Mariina, možná žes tu svoji moc měla v krvi celou dobu a proměna ji jenom probudila. Dej mi chviličku a budu zase v pohodě.“

Ginny mezitím začala Charliemu vysvětlovat situaci. Ten bez problémů souhlasil, že půjde s nimi, ale potom ho zajímalo, co Ginny vlastně provedla s Dimitrim. To se k nim přidala i Monica, která už byla naprosto v pohodě, a tohle ji také hodně zajímalo. Ginny jim všechno popsala, ale vyhýbala se tomu, že se nejspíš stala patriarchou. Monica se ale ošálit nedala.

„Ginny, jak je možné, že jsi silnější než on a navíc můžeš pít jeho krev? Napadá mě jediné vysvětlení, ale to je tak fantastické, že tomu nemůžu uvěřit.“

„Jo, jestli myslíš to, že se ze mě stala patriarcha, tak to samé si myslí i Lucinda. Proto mi nabídla pohostinství. Chce mě přesvědčit, abych se k ní přidala a vládla upírům. Já si to moc představit neumím, ale pár dní na to abych si srovnala v hlavě, co se mnou bude dál, opravdu potřebuju a ona ke mně byla vždycky milá.“

„To je teda něco. Chtěla bych vidět ten Dimitriho výraz, když mu to došlo a ještě víc, když mu došlo i to, že teď po něm půjde patriarcha. Teď už chápu, proč jsi mi nabídla, ať mu zlámu na oplátku všechny kosti. Musí z toho být úplně hotový, protože věří, žes to myslela vážně. Nechceš ho opravdu zabít?“

„Zabít ne, ani provést to, co udělal on tobě, i když jedna nebo dvě kosti…, jen aby tomu opravdu uvěřil. Spíš si chci vychutnat, jak se bude klepat pokaždé, když se k němu přiblížím. Mě nakonec nevadilo ani tak všechno, co mi prováděl, ale právě ten ochromující strach z toho, co ještě přijde. Chci, aby si ho taky pořádně užil.“

„V tom se mnou můžeš počítat. Také bych nechtěla nic definitivního, ale pořádně ho pokořit, to je přesně ono. Takže se půjdeme zabalit, ne?“ souhlasila Monica.

„Já to mám snadné. Mám jenom to, v čem mě Dimitri unesl. To balení dost urychlí. Už se těším na ten ostrůvek. Slunce, pláž, moře, bude to vlastně ještě lepší než ta dovolená, kterou mi šéf zrušil,“ těšil se Charlie.

„No já jsem spíš na koupání při měsíčku, ale taky se těším. Hlavně na to, že konečně po pár stoletích vypadnu z toho hradu,“ přidala se Monica.

„No a já se budu koupat celé dny s Charliem a celé noci s Monicou. Teda, jestli seženu nějaké plavky. Taky mám jen to, v čem mě Dimitri unesl. Při povalování na pláži se mi bude dobře přemýšlet, co si počnu dál,“ trumfla je oba Ginny.

„Plavky nebudou problém, takže si běžte zabalit, ať můžeme vyrazit,“ozvala se mezi dveřmi Lucinda a obdařila všechny zářivým úsměvem.

Ginny byla pevně rozhodnutá, odjet ve stejných šatech v jakých ji Dimitri unesl. Nebylo to tak jednoduché, ale poté, co do pátrání zapojila i několik služebných, si konečně mohla obléknout svoje staré džíny a tričko. Byla ale ještě jedna věc, která byla její a kterou tu v žádném případě nehodlala nechat. Sestoupila k Dimitriho komnatám a chvilku zaváhala. Přece jenom do těchto místností vždy předtím vstupovala jen z donucení a s velikým strachem. Teď už sice důvody pro strach pominuly, ale přesto se cítila divně. Na druhou stranu to bude další dobrá příležitost mu trochu pocuchat nervy, usmála se pro sebe a odhodlaně vrazila dovnitř.

Dimitri ležel na pohovce a očividně si dopřál pořádný doušek krve od někoho ze služebnictva, ale stále se nebyl schopen pořádně postavit na nohy. Ginny vkročila do jeho pokoje navenek naprosto sebevědomě.

„Nazdar, jak se vede? Napadlo mě, že bych se mohla podívat, jestli jsi už dost fit na další hru. Mluvila jsem s Monicou a shodly jsme se, že jsme ti vlastně zatím ještě nic nezlomily. Teď na nějakou dobu odjedeme a byly bychom rády, kdyby ti na nás zůstala nějaká pěkná vzpomínka.“

Dimitri jen vytřeštil oči, rozklepal se a začal drmolit nějaké omluvy prokládané prosbami, aby mu už všechno odpustily. Ginny se chvíli bavila jeho strachem a potom ho uklidnila.

„Nemusíš se bát. Zatím. Přišla jsem si jenom pro svou hůlku a vezmu ji také Charliemu. Odjíždíme s Lucindou, ale slibuju ti, že se vrátím, až na tebe zase dostanu chuť. Nevím, jestli věkem získala tvá krev osobitý buket, ne vysloveně atraktivní, ale rozhodně zajímavý. Budu ho muset časem podrobit důkladnému studiu. Teď ale chci ty hůlky, kde jsou?“ na závěr se pokusila o velitelský tón a asi se jí to dost povedlo, protože Dimitri na pohovce doslova nadskočil, když vypálila svoji otázku. Potom jen rezignovaně mávl rukou k zasklené vitríně kde Ginny mezi spoustou jiných věcí, které pro něj asi měly nějakou sběratelskou hodnotu, uviděla i dvě hůlky.

Už už chtěla vitrínu otevřít, když zaznamenala podivnou auru, která tu vitrínu obklopovala.

„Zruš to kouzlo. Nemám náladu ho odstraňovat sama,“ popravdě Ginny nevěděla, o jaké kouzlo se jedná a už vůbec ne, jak by ho mohla odstranit, ale nechtěla na sobě dát nic znát. Dimitri jen mávl rukou.

„Teď už si je můžeš vzít bez problémů. Kouzlo je chrání jen před lidmi. Vampýr může vitrínu otevřít kdykoli a bez starostí. Opravdu se ti moc omlouvám za všechno. Moje dveře jsou ti pořád otevřené a i ty časem poznáš, že jsem ti nikdy nechtěl doopravdy ublížit, ale všechno jsem dělal pro tvoje dobro.“

„Fajn,“ řekla Ginny a vzala si obě hůlky, „teď prosím pro svoje dobro mlč. Chci tě pro naše hry mít v dobré kondici, ale jestli okamžitě nezmlkneš, neudržím se a budu pokračovat hned teď. Zatím se měj, doufám, že se zase brzy uvidíme.“

Byl to zvláštní pocit, držet zase v ruce důvěrně známou ohmatanou rukojeť její hůlky. Cítila, že se všechno vrací do starých kolejí. Určitě se jí povede zorganizovat svůj život tak, aby se mohla vrátit k rodině a pokračovat jakoby se nic nestalo. Na upíry bude mít dost času, až jejímu okolí začne být divné, že se vůbec nemění. Z čiré radosti máchla svojí hůlkou, ale místo nádherného proudu barevných jisker ucítila silnou ránu, která ji odhodila ke zdi. Ruka ji brněla a ona se nevěřícně dívala na svou hůlku. Jasně, jak mohla být tak naivní. Hůlka si vybírá majitele a majitel téhle hůlky se právě docela radikálně změnil v jiný živočišný druh, takže adié krásné představy že se všechno bude při starém, tuhle hůlku bude mít už jen na koukání. Zase jí začaly vlhnout oči. Tohle vážně není fér, jakmile něco začne vypadat trochu jako dřív, okamžitě dostane od osudu novou ránu, která jí připomene, že tomu tak rozhodně není.

Se sklopenou hlavou a s myslí zaměstnanou neradostnými úvahami na schodišti málem vrazila do Lucindy s Charliem. Ti se uvolněně bavili o vyhynulých druzích draků a čekali na Monicu, která si balila svá zavazadla. Ginny mlčky podala Charliemu jeho hůlku, neměla náladu jim vysvětlovat důvod své skleslosti. Lucindu ale neošálila a její přítelkyně obratem poslala Charlieho, aby se podíval, jak je na tom Monica.

„Ginny, co tě dostalo tentokrát?“ zeptala se hned, jak Charlie zmizel z doslechu.

„Nic.“ Nechtěla se o tom Ginny bavit.

„No tak, i slepec by poznal, že tě něco zaskočilo. Během takové hodinky dvou by to na tobě poznal i chlap,“ snažila se jí zvednout náladu.

„Opravdu nic, jen taková prkotina.“

„I prkotina může nadělat pořádnou škodu, když si pořádně neuvědomíš, že to opravdu prkotina je. Tak co se stalo? Mělas nějaký výstup s Dimitrim?“

„Dimitri není žádný problém. Popravdě je to to jediné, co mi zvedá trochu náladu. Pouštět na něj hrůzu a strašit ho tím, co ho ještě čeká je jediný světlý okamžik dnešního dne.“

„Tak o co šlo?“

„Jen… Zkusila jsem svou hůlku, ale už není moje. Odmítá mě.“

„Jen tohle? To je opravdu prkotina. Tak si zkrátka koupíš novou, co je to za problém?“

„Jednak si na ní musím někde vydělat, nejsou zrovna levné, ale to není ten problém, jen mi to připomnělo, že už nic nebude jako dřív, i když to tak může vypadat.“

„Peníze nejsou problém. Neexistují chudí upíři. Naše společnost má dost prostředků, aby každému v začátcích pomohla postavit se na vlastní nohy. Navíc většina proměněných zůstává u svého stvořitele, který se o ně stará, takže ve fondu je víc než dost. Ty máš k těm penězům stejný přístup jako kdokoli jiný. Nejsou to žádné milodary nebo tak, ale prevence, aby se našinci nedostávali do problémů.

Co se týká toho ostatního, nedělej si z toho zas tak těžkou hlavu. Nic sice nebude jako dřív, ale nikde také není psáno, že se všechno změní k horšímu. Opravdu to bude jen otázka pár dnů nebo týdnů než si na všechno zvykneš a začneš si to všechno užívat. Máš obrovské možnosti, jen se odhodlat je využít.“

„Teď mluvíš jako Dimitri,“ odsekla jí kysele Ginny.

„A na tom je něco špatně? Dimitri je možná hajzl, ale není hloupý. Seber se trochu, půjdeme se zatím rozloučit. Myslím, že musíme Monice dopřát trochu víc času na balení.“

Rozloučení s ostatními probíhalo poměrně v klidu. Všichni jí blahopřáli k proměně a zdálo se, že to myslí upřímně, ale když došla i Istvanovi, ten jen nenávistně zasyčel.

„Nevím, co jste na mého pána narafičili za habaďůru, ale nevěřím vám. Lucinda se zalekla jeho moci a vlivu a chce se ho zbavit, přece nečekáte, že uvěřím, že tahle holka je patriarchou. Ginevro, vyzývám tě, abych všem dokázal, že jsi jen nastrčená loutka!“

Ginny nechápala co se to děje stejně jako většina přítomných, ale Lucinda se k ní sklonila a šeptem jí začala vysvětlovat.

„Istvan tě vyzývá na souboj. Budete se bít meči, dokud jeden z vás nepadne. Moc mě to mrzí, netušila jsem, že je takový fanatik. Musíš si dávat pozor, protože i když jsi silnější a rychlejší, on má staletí praxe a tréninku.“

„Ale já v životě nedržela meč v ruce!“ začala panikařit Ginny. „Nechci se s nikým bít.“

„Nemáš na vybranou. Věřím, že to zvládneš. Prostě drž meč za tupý konec a snaž se do něj ostrým koncem píchnout nebo seknout.“

„Opravdu dobrá rada nad zlato!“ odsekla naštvaně Ginny, ale to už se všichni rozestoupili a Helena jí do ruky dala meč. Stačila se na ni ještě povzbudivě usmát, když předstoupil Istvan a skloněním svého meče ji vyzval k akci. Ginny držela křečovitě oběma rukama meč před sebou a čekala, co se bude dít.

Istvan zaútočil téměř okamžitě a několika seky se ji snažil zasáhnout do paží a trupu. Ginny jednou částí své mysli vnímala ohromující nelidskou rychlost jeho útoku, ale druhé části připadal jeho pohyb pomalý, jako když se pohybuje v hustém sirupu. Automaticky nastavovala jeho útokům svůj meč a bez problémů je blokovala. Istvan kolem ní doslova tančil a zasypával ji dalšími a dalšími ranami, které by byly schopné přeseknout koně vejpůl. Ona jen přešlapovala na místě a všechny jeho rány blokovala.

Zablokovala další ránu, ale tentokrát Istvan neodskočil jako v předchozích případech, ale snažil se ji přetlačit. Ginny bez velké námahy držela svůj meč na místě, ocel sténala námahou a její soupeř začínal namáhavě oddechovat. V tom Ginny něco napadlo. Levou rukou pustila meč, Istvanovu snahu v pohodě udržela jednou rukou a volnou levičkou mu zasadila vší silou úder do obličeje. Istvan proletěl přes celou místnost a narazil na zeď takovou silou, že ho zasypal drobný prach a suť z poškozené omítky. Než se stačil zvednout, stála u něj Ginny a přestože meč držela spíš jako nůž na krájení cibule, jeho hrot neomylně směřoval na soupeřovo hrdlo. Znovu cítila bodavou bolest v dásních, když se jí během boje prodloužily a zaostřily špičáky, ale tentokrát svou touhu dál útočit a vysát ze soupeře všechnu krev ovládla. Přes své zuby zašišlala.

„Nechci tě zabít a tohle by mohlo stačit jako ukázka, že nejde o žádnou habaďůru. Příště si dávej lepší pozor, koho vyzýváš,“ a za užaslého šepotu ostatních předala meč zpátky rozesmáté Heleně.

Zuby se jí mezi tím vrátily do normálního stavu a ona se ještě jednou obrátila na shromážděné upíry. „Loučím se s vámi a doufám, že se ještě setkáme. To, co je mezi mnou a Dimitrim se vás vůbec netýká. S vámi nemám žádný spor a naopak přivítám, když mě kdokoli z vaší společnosti navštíví.“

Vypadalo to, že se upíři rozdělili do několika skupin. Někteří okolo Istvana se tvářili nepřátelsky, ale netroufali si cokoli podnikat. Juliovi a dvojčatům to bylo očividně jedno, ale Helena, Nicolai a John se tvářili, že mají z vývoje událostí upřímnou radost. Ginny se za nimi naposled rozhlédla a následovala Lucindu do jejího apartmá.

Lucinda už měla sbaleno, ostatně mnoho zavazadel s sebou neměla a tak se nezdržovaly a šly vyzvednout dva zbývající spiklence v Moničině pokoji. Když vešli, naskytl se jim pohled na totální chaos. Monica zoufalým pohledem sledovala Charlieho, jak energicky mává hůlkou, a skládá páté přes deváté do dvou obřích kufrů. Monika jenom tiše sténala, že už nikdy v životě nenajde věci, které patří k sobě. Charlie se na ně zazubil.

„Vy holky máte tolik věcí! Kdyby to měla Monica balit ručně, byli bychom tu ještě zítra, tak jsem trochu provětral hůlku. Šlo to raz dva,“ dodal pyšně. Ginny s Lucindou vyprskly smíchy, když na ně Monica obrátila zničený pohled.

„Já mu to vysvětlovala, ale on nic nechápe. Jak může dát kabelku do jiného kufru, než šaty ke kterým patří?“

Lucinda odkudsi vytáhla svou hůlku a několikrát s ní švihla takovou rychlostí, že ji dokázala sledovat pouze Ginny. Oba kufry stály zabalené a zavřené na podlaze a Lucinda nešťastnou Monicu uklidňovala, že teď už jsou všechny její věci na svých místech. Pak zmenšila všechny Moničina a svoje zavazadla a celý hlouček vyšel ven z hradu. Hned za bránou je pak Lucinda chytla za ruce a přenesla se s nimi pryč.

Ocitli se v ráji. Stáli na terase vilky, která se tyčila na útesu nad mořem. Cikády vrčely s ohlušující intenzitou, slaná vůně moře se mísila se svěží vůní květin a mírný větřík osvěžoval horkou noc. Všichni se na chvíli zastavili a všemi smysly vnímali tu nádheru. První se probrala Lucinda a jako správná hostitelka začala všechny postrkovat do jejich pokojů. Vila byla liduprázdná, ale všechen nábytek a vybavení bylo připravené k okamžitému používání. Zatímco se ostatní zabydlovali, sešla Ginny po strmých schodech dolů na pláž. Byla fascinována krásou a poklidem toho místa. Zula si boty a brouzdala se mělkou vodou na hranici přílivu. Ve světle hvězd viděla jako ve dne a konečně se po vypjatých posledních hodinách uvolnila. Shodila ze sebe šaty a nahá se vrhla do vody. Nebyla žádný skvělý plavec, ale teď to bylo stejně jedno. Nepospíchala, jen líně čeřila vodu a vychutnávala si laskání drobných vlnek. Jejich masáž z ní přímo odplavovala napětí a konejšila její vypjaté nervy. Konečně po drahné době vystoupila z vln jako nějaká čerstvě zrozená Afrodita a začala sbírat svoje oblečení.

„Je tu nádherně co?“ Ozvalo se za jejími zády a ona leknutím nadskočila. Ze stínu útesu vystoupila Lucinda a podávala jí ručník. „Mám tohle místo na konci léta moc ráda. Je ideální na zahánění všech stresů a na to si v klidu něco rozmyslet.“

„Kde jsou ostatní?“

„Monica si ještě vybaluje a Charlie usnul jako špalek. Nespal několik nocí, aby udržoval to chladicí kouzlo kolem těch flašek s tvou krví. Chceš si promluvit nebo to necháme na jindy?“

„Teď je docela dobrá příležitost,“ souhlasila Ginny a sedla si na velký kámen. „Co mi chceš tak nutně vysvětlit?“

„Začnu tím, co by ti za jiných okolností vysvětlil Dimitri. Sama už jsi objevila mnohé své schopnosti, ale já bych to raději všechno ještě jednou shrnula. Takže jsi silnější a rychlejší než dřív. Jsi také mnohem vytrvalejší a tvoje potřeba spánku zmizela. Nepotřebuješ lidské jídlo a všechno, co potřebuješ, získáváš z krve. Tohle všechno je způsobeno tím, že se zcela změnil tvůj metabolismus. Nevím, jak bych ti to nejlíp popsala, ale lidské tělo spotřebuje ohromnou spoustu energie jen na to, aby si udržovalo stále stejnou teplotu a vůbec aby se udrželo v chodu. Ty v tomhle ohledu připomínáš studenokrevné živočichy. Energii využíváš jen pro to, co děláš, samotné tvé tělo nespotřebovává téměř nic. Tohle by ale samozřejmě nestačilo. Spolu s krví ale získáváš přímo životní energii od svého dárce a ta tě pak pohání. Nevím, jak bych to popsala, protože se takovým výzkumem nikdo nezabýval, ale zkrátka to tak funguje.

„Jakou životní sílu? O tom jsem nikdy neslyšela.“

„To se ani nedivím. Nikdo se tím moc nezabývá, ale vysvětluje se to většinou tak, že jde o jakousi magickou životní esenci, kterou jsme se právě my, upíři, naučili využívat. Krev je sama o sobě pouhým nosičem. Ta energie normálně prostupuje celým organismem, ale obyčejný člověk ji nedokáže nijak využít. Jen my a spolu s námi někteří magičtí tvorové z ní dokážeme čerpat. Mimochodem je teorie, že magická moc kouzelníků pramení právě z tohoto zdroje.“

„Ale když si beru energii od někoho, tak mu tím ubližuju. Jemu přece musí scházet.“

„Ne nezbytně. Jak jsem řekla, obyčejný člověk ji nijak vědomě nepoužívá a navíc prostupuje celým jeho tělem, takže ty mu vezmeš jen její malinkou část. Toho si ani nevšimne, bude mnohem unavenější ztrátou krve než ztrátou energie.“

„Ale jestli ta energie prostupuje celým tělem, proč my dokážeme využít jen krev?“

„Z jednoduchého důvodu, je to praktické. Krev se na rozdíl od jiných tkání obnovuje. Když mu ukousneš libru masa z ruky, těžko to před okolím utajíš, i když mu vymažeš paměť, nehledě k tomu, že by ti za chvíli z dárce moc nezbylo. Ale ztráta půl litru krve nezanechá žádné stopy kromě únavy. Za pár dní o tom už ani nebude vědět.“

Ginny byla překvapená. Myslela si, že upíři jsou v podstatě stejní jako lidé, pouze mají jiný zdroj potravy, ale teď se dozvídala, že se liší daleko víc. Lucinda mezitím pokračovala.

„Tvoje životní pochody jsou velmi zpomalené, ale stále probíhají. Srdce ti bije pomaleji, dýcháš pomaleji a tvůj cyklus místo měsíce trvá přibližně dva roky.“

„Takže můžu mít jednou děti?“ zeptala se s nadějí Ginny. Dimitri jí o tom už říkal, ale ona se chtěla ujistit.

„Teoreticky ano, ale je velká náhoda. Jak jsem říkala, tvůj cyklus trvá zhruba dva roky, ale okénko, kdy může dojít k oplodnění je ještě mnohem užší než u lidí. Ve skutečnosti trvá jen několik hodin. Za celou dobu, kam sahá naše paměť, bylo snad méně upírských dětí než patriarchů. Z toho si můžeš udělat představu, jak je to vzácné. Je to dáno i tím, že upíři moc nepěstují vztahy mezi sebou, protože mezi nimi panuje příliš velká řevnivost. Děti se rodí kompletně proměněné a jejich moc je na úrovni nosferatu nebo i vyšší. Stárnou asi pětkrát pomaleji než lidské děti a na konci puberty, když se jim stabilizuje hladina hormonů, přestanou stárnout vůbec.“

„A mezi upírem a člověkem?“ Ginny se pořád nechtěla vzdát myšlenky na život s Harrym.

„Stalo se to jedinkrát v celé historii. Naše organismy se od sebe sice velmi liší, ale stále zůstáváme geneticky kompatibilní. Tenkrát to nedopadlo dobře, protože dítě i jeho lidská matka zemřeli, ale ti, kteří ten případ sledovali, se shodují, že za jistých okolností by dítě mohlo být životaschopné. Jestli myslíš na to, že byste se dali s Harrym dohromady, tak na to zapomeň. Nejspíš by to skončilo jeho smrtí při prvním milování. Uvědom si svou sílu a fakt, že by ses přestala ovládat. Jediný pohyb, který bys neměla pod kontrolou, ho může vážně zranit nebo zabít.“

Ginny zklamaně protáhla obličej, zatímco Lucinda raději pokročila k další kapitole.

„ Nacházíš se na pomezí hmotného a nehmotného světa. Tvoje tělo je hmotné, ale zdroj tvé síly a moci ne. Proto jsi prakticky nesmrtelná. Nestárneš a většina zranění se ti hojí téměř okamžitě, pokud máš dostatek krve. Navíc většinu lidských orgánů už k životu nepotřebuješ, takže jejich poškození je jen taková nepříjemnost. Výjimkou je mozek a srdce. Mozek je sídlem tvé mysli a jeho poškození je nevratné stejně jako u lidí, takže jeden z tradičních způsobů, jak zabít upíra, tedy useknout mu hlavu skutečně funguje. Srdce se ti sice dokáže nakonec zahojit, ale trvá to moc dlouho a ty mezitím zeslábneš natolik, že už nebudeš schopná vstát a jít lovit.“

„Takže to jsou jediné způsoby, jak zabít upíra?“

„Samozřejmě že ne. Cokoli, co zničí tvé tělo, tě samozřejmě zabije, ať se jedná o oheň nebo magii. Smrtící je i Avada Kedavra a můžeš zemřít i hlady.“

„Hlady?“

„Jistě. Jak jsi jistě vypozorovala, celý tvůj život se točí kolem krve. Krev ti dává všechny schopnosti, a pokud jí budeš mít nedostatek, začneš slábnout, až do stavu, kdy se už nebudeš moci pohybovat a ten proces bude bez pomoci zvenčí nevratný. Když tvoje tělo ztratí všechnu energii, začne stravovat samo sebe, až zbude jen vysušená kostra, která se rozpadne na prach. Nemusíš ale mít strach. Trvá měsíce, než někdo upadne do takového stavu a tvá žízeň se mezitím bude stupňovat do takové míry, že ji stejně nedokážeš udržet na uzdě. Jedině, pokud se nemůžeš v té době pohybovat a lovit tě nakonec může uvést do stavu, kdy už toho nebudeš bez pomoci schopná.“

„Takže, když nebudu mít dlouho krev, zdivočím a napadnu prvního, kdo mi přijde pod ruku?“

„Ano. Je nemožné svou žízeň donekonečna potlačovat. Navíc v takovém stavu nedokážeš včas přestat a pravděpodobně to skončí smrtí oběti, takže se své žízni nebraň nebo budou následky daleko horší. Co se týká obstarávání krve, je několik přístupů. Někdo si vydržuje skupinku lidských obdivovatelů, kteří mu poskytují krev dobrovolně a žijí s ním prakticky v jedné domácnosti. Jiný přístup je lov náhodné kořisti. Prostě si vybereš oběť někde na ulici, v baru nebo kdekoli jinde a vylákáš ji na odlehlé místo, kde ukojíš svou žízeň. Také tady poskytuje oběť krev „dobrovolně“ a bývá zvykem jí poté vymazat paměť. Někteří tento způsob nerespektují a prostě přepadnou kohokoli na odlehlém místě a nasytí se bez ohledu na svou oběť. Častokrát to končívá vážnými poraněními nebo smrtí oběti, protože ta se přirozeně brání. Vzbuzuje to nežádoucí pozornost a proto je to proti našim zákonům. Jedním z hlavních úkolů patriarchů je dohlížet na dodržování tohoto zákona.“

„Jaký je teda vlastně rozdíl mezi tím pohrabat se někomu v mysli, aby udělal, co chci a přeprat ho fyzicky a vzít si to stejným způsobem?“

„Většinou nemusíš nikoho ovlivňovat, aby s tebou šel. Každý chlap, když s ním flirtuješ, za tebou půjde kamkoli. Ber to jako takovou hru. Pokud se nemůžeš vyhnout zásahu do jeho mysli, alespoň to nenadělá takovou paseku. Tvá oběť se nebrání a nezpůsobí si žádná dodatečná zranění. Ovlivnění mysli navíc mezi vámi vytváří pouto. Je pak mnohem snazší přestat včas, aby nedošlo ke smrti oběti, ale na druhou stranu pak může být nepříjemné se takového obdivovatele zbavit. Takový nenásilný způsob lovu je v našem světě poměrně novinka, která způsobila rozkol v naší společnosti.

Tisíce let jsme si žili každý podle sebe. Každý si hájil své území a na něm byl svrchovaným pánem, ale lidstvo sílilo a my si před nějakými třemi stovkami let uvědomili, že už je silnější než my. Objevem a rozšířením střelného prachu získali zbraň, která nás dokázala zničit, dokonce i na dálku, a na jejich straně stáli navíc i kouzelníci, kteří nás dokázali zničit také. Nikdy v minulosti jsme nečelili takové hrozbě. Bojovali jsme s vlkodlaky, kouzelníky, elfy a jinými tvory, ale s výjimkou vlkodlaků se to nikdy nezvrhlo ve vyhlazovací válku. Vždycky to byl jen boj o vliv a o území, teď to začínalo být jiné. Lovili nás po jednom a naše řady stále více řídly. Vypadalo to, že nepřestanou, dokud bude na světě jediný nesmrtelný. Tehdy se sešli všichni patriarchové i nosferatu a řešili, co dál. Někteří se chtěli sjednotit a bojovat. Buď oni, nebo my, hlásali. Jiní nechtěli změnit styl svého života a chtěli, aby všechno zůstalo při starém a třetí skupina nechtěla bojovat. Byli jsme přesvědčení, že pokud nebudeme zabíjet a přitahovat pozornost, lidstvo na nás zapomene a nechá nás žít po svém boku. Mnozí z nás tak už žili po staletí, protože z morálních důvodů nechtěli zabíjet. Měli jsme také inspiraci v kouzelnickém světě, který se vydal stejnou cestou už dřív.

Setkání trvalo několik let a naše skupina postupně získávala převahu. Naši odpůrci se ale nechtěli podřídit většině a zvrhlo se to ve strašný masakr, kdy zahynulo mnoho z našich nejmocnějších. Nakonec jsme zvítězili, ale byli jsme příliš oslabení, abychom ještě pronásledovali své protivníky, kteří se rozprchli. Bojujeme s nimi dodnes. Vytlačili jsme je do odlehlých končin, ale bohužel je jich stále mnoho a jsou mezi nimi i mocní patriarchové, takže by naše vítězství bylo vykoupeno mnoha životy. Od té doby je hlavním zákonem našeho společenství utajení. Jakákoli akce, která by na naši existenci upozornila veřejnost je zakázána a i naši odpůrci jsou nuceni ji respektovat. Proti komukoli, kdo by ji porušoval, by se naše společenství semklo a zničilo ho. Pokud tuto zásadu ale neporušují, necháváme je na pokoji. Jsou vytlačeni na okraj společnosti a nejsou jednotní, takže zatím nemají naději nás porazit. Už chápeš, proč tě chci přesvědčit, aby ses k nám přidala? Je nás mnohem méně než před staletími a navíc velká část se stále odmítá podřídit našim zákonům. Jedinou naší šancí je přesvědčit všechny ostatní naším způsobem života, že tahle cesta je ta správná, ale je nás stále zoufale málo. Potřebujeme rozšířit naše řady o další, kteří mají respekt k lidskému životu,“ zakončila Lucinda svůj proslov. Na konci Ginny přišlo, že slyší v jejím hlase zoufalý podtón. Tohle nebyla ta Lucinda, která si užívala život, ale někdo, kdo nese na ramenou příliš těžké břímě.

Ginny zůstala zadumaně sedět. Necítila se na takovou zodpovědnost, ale chápala, jaký boj se odehrává v upírském světě a že nemůže zůstat stranou. Stále však u ní převažovaly závazky k rodině a svým přátelům, ale možná by to šlo nějak skloubit…

„Promiň, nechtěla jsem to všechno na tebe vychrlit najednou. Nechám tě teď o samotě. Určitě si chceš spoustu věcí promyslet.“

„Nechoď,“ zaprosila Ginny. Teď nechtěla být sama. „Vyprávěj mi něco o sobě. Jak vlastně žiješ?“

„Přišla jsem do Dacie spolu s Traianovými legiemi. Můj otec byl centurionem a po smrti matky už ho život v Římě nelákal. Mělo to být jeho poslední tažení a hodlal se v nově dobyté provincii usadit. Já ho spolu s ostatními sourozenci následovala, ale krátce po příchodu jsem potkala Aggu. Zamilovala jsem se do něj, protože byl prostě úžasný. Silný, vzdělaný a moudrý. Předčil ve všech ohledech nejenom všechny barbary v okolí, ale i vzdělané Římany, kteří přišli novou zem kolonizovat. Tajně jsme se scházeli a on mi vyprávěl o svém životě. Vysvětlil mi, že je upír starý více než 3000 let. Byl posledním panovníkem první dynastie Kišské, poznal pod různými jmény všechny zapomenuté civilizace a nakonec se usadil tady v ústraní, kde se snažil zcivilizovat místní barbarské kmeny. Milovala jsem ho opravdu k zbláznění. Sama jsem mu nabízela svou krev a prosila ho, aby ze mě udělal upírku, která by s ním mohla žít celou věčnost. Nakonec mi vyhověl a já byla dokonale šťastná. Prožili jsme několik nádherných staletí. Když se Řím stáhl a provincie zaplavilo barbarství, přesídlili jsme do Konstantinopole a byli pořád spolu. Potom ve Skythii povstal mocný nemrtvý čaroděj. Podmaňoval si ostatní nemrtvé a postupně budoval armádu, které by nikdo nemohl odolat. Agga se mu chtěl postavit a rozpoutala se strašlivá bitva. Bojovali spolu několik dní, protože ten čaroděj si na pomoc přivolal spoustu svých otroků. Můj muž nakonec padl zasažen smrtící kletbou, ale mně se podařilo ho pomstít. Tehdy můj život ztratil smysl a já několik staletí jen přežívala. Nakonec jsem se vzchopila, protože jsem nemohla nechat zemřít jeho odkaz. Agga byl totiž první, kdo hlásal úctu k lidskému životu a zásadu, že upíři a lidé by měli žít vedle sebe a nikdo by se neměl snažit druhého ovládnout nebo zničit.

Další staletí jsem žila mezi lidmi. Přijala jsem vždy nějakou identitu od šlechtičny po krčmářku a snažila jsem se poznat jejich život, který se od mého mládí v mnohém změnil. Když jsem narazila na slibného jedince, sledovala jsem ho a pokud byl opravdu takový, jaký se mi zpočátku jevil, nabídla jsem mu přeměnu. Nikoho jsem nenutila a většinou jsem byla odmítnuta. V takovém případě jsem se stáhla a vymazala mu z paměti všechny vzpomínky na mě. Bylo nás několik takových, většinou se jednalo o potomky Aggy, a naše volné společenství se pak stalo základem naší současné společnosti.

Jinak celý středověk byl jedna velká otrava. Co také čekat od společnosti, kdy všechno zajímavé mohou dělat pouze muži a ženy jen vysedávají doma a čekají, kdy se vrátí chrabrý válečník z bitevního pole a udělá jim dalšího potomka. Přiznávám, že jsem občas podváděla a změnila svůj vzhled na mužský, abych byla blíž centru dění.“

„To jde?“ skočila jí do řeči Ginny fascinovaná jejím příběhem.

„Samozřejmě. Patriarchové mají stejné schopnosti jako metamorfomágové nebo zvěromágové. Můžeme měnit svůj vzhled, jak chceme, ale udržovat „cizí“ podobu je trochu únavné a náročné na soustředění. Pokud by tvé soustředění povolilo, okamžitě se vrátíš do své přirozené podoby, což by samozřejmě tvé okolí poněkud rozrušilo.“

Najednou Ginny dostala nápad. Jestli se může měnit do cizí podoby nebo do podoby zvířete, může se přece proměnit i do své vlastní původní podoby! To by mohlo být řešení, jak se vrátit ke své rodině bez nežádoucích zmatků na začátku. Hned jak bude ve svém pokoji, musí to vyzkoušet, jak moc náročné na soustředění to bude. Lucinda se mezitím dostala k popisu toho, jak vypadá její život v současnosti.

„Většinou žiju mezi lidmi. Zapíšu se na nějakou univerzitu nebo nastoupím do nějakého zaměstnání a hraju svou roli. Občas někomu pomůžu, ale hlavně se snažím žít život svých vrstevníků. Povinností není mnoho. Nosferatu se o většinu záležitostí dokážou postarat sami a dává jim to pocit větší důležitosti. Já zasahuji jen, když je to nezbytně nutné. Buď se jedná o nějaký spor mezi nosferatu nebo se vyskytne nějaký mocný odpadlík, který narušuje naše území. Většinu jsme donutili respektovat naše zákony alespoň do takové míry, že svoje řádění maskují jako běžnou pouliční kriminalitu, která nebudí pozornost. Každý z odpadlíků ví, že pokud za ním bude zůstávat spousta mrtvých těl, budeme ho pronásledovat. Ty případy jsou teď už velmi vzácné, se skřípěním zubů nakonec přijali naše pravidla a zabíjejí jen ve výjimečných případech. My je za to svým způsobem tolerujeme.“

„Teď si trochu odporuješ. Předtím jsi říkala, že jste pod neustálým tlakem a teď mi říkáš, že musíte zasahovat jen ve výjimečných případech.“

„Neodporuju. Teď je situace sice klidná, ale je tu jiné nebezpečí. Nejmocnější z nás stárnou a začínají být unaveni životem. Nechtějí se přizpůsobovat novému životnímu stylu a stále častěji přemýšlejí, že by se stáhli do ústraní. Technika pokročila a už existují prostředky, jak jim zajistit dostatečný přísun krve, během jejich nečinnosti. Mnohé z nich to velmi láká a hrozí, že nás tím velice oslabí. Připravují projekt, kdy by se uvedli do transu a přečkali tak v meditacích několik století. Potom by povstali s novou chutí do života.“
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one