face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Ginny se ulevilo. Rozhodování, co si počne se svým novým životem, bylo bolestné. Jakmile si ale vyjasnila své priority, možností, co dál dělat, moc nezbylo. Určitě musí existovat způsob, jak vrátit alespoň část jejího minulého života. Čím víc, tím líp. Jestli to bude znamenat, že bude spolupracovat s ostatními upíry, tak se zkrátka nedá nic dělat. Lucinda vypadala také poměrně spokojeně. Asi moc nedoufala, že by Ginny zatím kývla na nějakou větší spolupráci. To, že se Ginny nechce od upírského světa úplně izolovat, by se dalo prozatím považovat za její úspěch. Její přítelkyně mezitím změnila téma.

„Ginny, jak se cítíš? Nepociťuješ zase žízeň? Zpočátku se všichni musíme krmit častěji, pomáhá to tělu vyrovnat se se všemi změnami.“

„Možná trošičku. Když jsem s Charliem nebo Monicou, cítím jejich krev, ale rozhodně necítím žádnou potřebu je napadnout a vysát!“

„To je jasné. Abys takovým způsobem napadla někoho blízkého, musela bys žíznit celé týdny. Možná bychom mohly vyrazit někam ven. Potřebuješ stejně doplnit šatník a říkalas i něco o nové hůlce. Nakonec bychom si zašly na „večeři“. Ukážu ti, jak si najít vhodného dárce a jak mu neublížit,“ lákala ji Lucinda.

„Nákupy snad, večeře ne. Ten pocit ještě není nijak silný, nějakou dobu to nebudu potřebovat.“

„Dobrá, vyrazíme dnes nakupovat. Potom se sem vrátíme a ještě si o všem promluvíme. Mohly bychom třeba s Monicou vyrazit někam do kina a spojit příjemné s užitečným.“

„Jak se odsud dostaneme? Stále ještě nejsem plnoletá a neumím se přemisťovat.“

„Ginny, jsi patriarchou všech upírů. Nikdo, kdo má alespoň minimální pud sebezáchovy by si netroufl zpochybňovat tvé právo kouzlit, přemisťovat se nebo třeba řídit auto. Svou proměnou ses stala právoplatně dospělou.“

„Bezva, ale stejně to neumím. Ve škole se to učí až v šesťáku a tam jsem měla teprve nastoupit.“

„Není na tom vůbec nic. Někdo s tak silnou magií jako ty to zvládne během chvilky. V Bradavicích se s tím strašně nadělá, ale je to všechno jen otázka koncentrace. Prostě se soustředíš na místo, kam se chceš dostat. Musíš si ho vybavit do všech podrobností a opravdu se na něj soustředit. Potom si představíš sama sebe na tom místě a dotkneš se svého magického jádra. Nakonec otevřeš oči a jsi tam.“

„Proč potom všichni v Bradavicích musí chodit do speciálního kurzu?“

„Protože většina z nich se nedokáže pořádně soustředit a navíc neumí zapojit své magické jádro. Příliš spoléhají na hůlku, která jim kontakt s magickým jádrem zprostředkuje a to se tady moc použít nedá. Vsadím se, že většina z těch, co se to tak pracně v Bradavicích naučí, ani nechápe, jak vlastně všechno funguje. Druhý důvod je ten, že když při tom udělají nějakou chybu, vede to k nebezpečným nehodám. Není asi nic příjemného mít nohy deset mil od těla.“

„Můžeš mě to naučit?“

„Jistě, uvidíš, že bude stačit pár minut. Koukni třeba tamhle na tu skálu,“ ukázala Lucinda na skalisko na druhé straně zátoky. „Pořádně si ho prohlédni a soustřeď se na něj.“

Ginny se podívala, kam její přítelkyně ukazovala. Byl to spíš takový větší balvan, který se zvedal asi tři metry nad hladinu moře. Vrcholek měl plochý a nerostlo na něm vůbec nic. Její nové smysly jí opět poskytly dobrou službu. Mohla si i na takovou vzdálenost všimnout všech detailů, každého výčnělku a každé puklinky. Jakmile si byla jistá, že vnímá každičký detail, kývla hlavou a Lucinda pokračovala.

„Výborně a teď si představ sama sebe, jak na té skále stojíš. Bývá dobré představovat si, že jsi pár centimetrů nad povrchem, aby nemohlo dojít k nehodě, že se tam objevíš s nohama zarostlýma v kameni. Je to hezká skála a já jsem na ni zvyklá. Nerada bych viděla, jak ji rozbíjíš na prach, aby ses vysvobodila.“

Ani s tím neměla Ginny problém. Zbývalo poslední, použít magii a přenést se na skálu. Neměla moc zkušeností ohledně práce s magickým jádrem, ale Lucinda ji naváděla.

„Soustřeď se na svou magii a hledej místo, odkud vychází. Dotkni se ho a tvoje magické jádro tvou představu uskuteční. Jenom se musíš pořád soustředit na sebe na jiném místě.“

Ginny se snažila následovat její instrukce. Na chviličku ji zaplavil pocit dezorientace. Připadala si, jako by jí někdo zavázal oči a zatočil s ní dokola. V ten okamžik ale ucítila pod nohama pevnou skálu a otevřela oči. Dívala se, jak na ní Lucinda z druhé strany zálivu mává, ale překvapený výraz její přítelkyně ukazoval na to, že se něco nepovedlo. Zkontrolovala se pohledem, ale všechno bylo na svém místě. Měla dvě nohy, ruce pokryté pihami… Cože? Takhle přece vypadaly její ruce před proměnou! Teď už jí zbylo jen pár pih na tváři, na rukou ani jedna. Rychle si přitáhla před oči pramínek vlasů a uviděla důvěrně známou ohnivou barvu. Její pocity v ní zavířily jako tornádo, ale než se stihla vzpamatovat, všechno už bylo jinak. Její vlasy byly zase nádherně kaštanové a na hřbetě ruky byla bezchybná pokožka bez jediné pihy. Co se to stalo?

Soustředila se na kousek písku vedle Lucindy a s lehkostí, jako by to dělala celý život, se přenesla vedle ní. Zkontrolovala své vlasy. Byly opět oranžové! Co se to děje? Proč se jí při přemisťování vrací její původní podoba? Lucinda ji hned spěchala uklidnit.

„Dobrý, Ginny, měla jsem tě varovat. Nenapadlo mě, že jako patriarcha dokážeš také měnit svůj vzhled. Máš v mysli pořád zafixovanou svou starou podobu, a jak ses soustředila na přemístění, automaticky sis ji vybavila. Soustředila ses asi opravdu hodně, protože zároveň s přemístěním ses proměnila do své původní podoby. Jakmile tvé soustředění opadlo, vrátila se ti zase ta tvoje přirozená podoba. Musíš si dávat pozor, v jaké podobě se na cílovém místě představuješ a raději zatím neriskovat a přemísťovat se na místa, kde by někdo mohl tvou původní podobu rozeznat.“

„Já můžu vypadat stejně jako dřív?“ překvapeně vykřikla Ginny.

„Jasně. Můžeš na sebe vzít jakoukoli podobu. Zvíře, člověk nebo cokoli, co ti tvoje fantazie dovolí, všechno je možné, když se dostatečně soustředíš. Problém je, že jakmile tvoje soustředění poleví, vrátí se tvá podoba zpátky.“

„To by mohla být cesta, jak se vrátit domů. Přišla bych tam normálně ve své staré podobě a teprve až bych jim všechno vysvětlila, bych se vrátila zpátky do té současné. Nikdo by mě neproklel a všechno by proběhlo v klidu.“

„Možné by to bylo. Udržet podobu hodinu nebo dvě by neměl být problém, ale je to zrádné. Tahle podoba ještě zrádnější než jiné. Musela by ses na ni soustředit celou dobu a celou dobu by ses navíc musela soustředit na to, že to není tvá přirozená podoba, protože jinak by ses proměnila zpátky.“

„Za pokus to rozhodně stojí. Budu to trénovat. Budu se snažit držet tu podobu jak jen to půjde a uvidíme, jestli to dokážu. Chci si to vyzkoušet. Budu tu podobu trénovat před zrcadlem a zkoušet, jak dlouho ji dokážu udržet. Ty se můžeš snažit vyvést mě z rovnováhy. Můžeš na mě třeba zkusit vybafnout, noční příšery jako my to přece dělají pořád. Uvidíme, jestli se tě leknu natolik, abych se proměnila zpátky.“

„Ginny, není dobré vracet se zpátky. Jedna věc je zpovzdálí vyřídit zbývající lidské záležitosti a jiná vracet se zpátky do předešlého života. To nikdy nemůže fungovat. Způsobí to jenom další bolest jak tobě, tak tvým blízkým. Tvůj život se změnil. Nemusí se ti to líbit, ale nic s tím nenaděláš. Vykašli se na to, co bylo a začni konečně žít svůj nový život.“

„Na tom už jsme se dohodly,“ ohradila se Ginny.

„Ano, já tu dohodu dodržím, ale stejně se tě budu snažit přesvědčit, co by pro tebe bylo nejlepší. Mám dva tisíce let zkušeností a nechci tě vidět zbytečně trpět.“

„Jediný, kdo bude trpět, budeš ty, až ti za to věčné přesvědčování jednu vrazím,“ odsekla naštvaně Ginny.

Nápad s návratem domů ve své původní podobě se jí hodně zamlouval a nehodlala se ho vzdát. V koutku duše si uvědomovala, že Lucinda má asi pravdu a tohle všechno jí přechod do nového života jen ztíží, ale její lidské emoce měly jednoznačně navrch. Bojovala do posledního dechu o zachování svého pouta k rodině, a když navzdory všem předpokladům vyhrála, nehodlala se ho v žádném případě dobrovolně vzdát. Lucinda její výlev přešla v klidu. Počítala s takovým vývojem a nechtěla Ginny ztratit, i když podle ní dělala chybu. Raději se pokusila zmírnit napětí žertem.

„Fajn. To raději riskovat nebudu. Ber to tak, že jelikož Dimitri je mým potomkem, jsem svým způsobem tvoje babička. Ty přece mají svaté právo svá vnoučata poučovat. Nebo ne?“

„Janě babi,“ usmála se na druhou dívku Ginny. „Svatým právem vnoučat je ale rady babiček neposlechnout. Kdyby byla pravda všechno, co mi babička říkala, už bych se houpala někde na stromě a vybírala kámoškám z kožichu blechy.“

„Cože?“ nechápala Lucinda.

„Babička mi vždycky říkala, že z dětí, které zlobí, se jednou v noci stanou malé opičky. Já s bratry zlobila pořád.“

„Jasně. Moje mi zase vyhrožovala, že když budu pořád tak hubatá, nikdy se nevdám. Kdyby se tak dožila všech třiadvaceti mých svateb.“

„Tys byla třiadvacetkrát vdaná?“ vykulila oči Ginny.

„Jasně. S Aggou jsme měli svatbu každých asi padesát let. Bylo to super. Perfektní slavnost, krásné šaty a potom roky líbánek. Nechtěli jsme o tu slavnost ochuzovat naše lidské přátele, a protože žijí tak krátce, čas od času jsme ji opakovali. Je pravdou, že to vždycky krásně oživilo náš vztah. Každé líbánky jsme si skutečně užívali.“

„To věřím,“ smála se Ginny. „Kdy vyrazíme na ty nákupy?“
„Je čas. Tam, kam chci vyrazit je teprve sedm hodin ráno. Všechny obchody mají zavřeno a ty lepší otevřou až kolem desáté. Máš ještě spoustu času užívat si na pláži. Až bude čas, dojdu tě vyzvednout.“

Lucinda ji zanechala na pláži, Ginny ale neměla náladu na koupání a raději se vrátila do vily. Pořád myslela na to, že by na sebe mohla vzít svou starou podobu. Ve svém pokoji se postavila před zrcadlo a soustředila se. Skutečně. Během okamžiku se dívala na stejný obraz, který byla zvyklá vídat před osudnou návštěvou u Charlieho. Celá nadšená se prohlížela v zrcadle. Ne, že by její nová podoba byla špatná, ale zatím se s ní neztotožnila a za svou přirozenou podobu považovala tu s oranžovými rovnými vlasy a záplavou pih po celém těle. Jenže ouha. Jakmile se s postavou v zrcadle ztotožnila a přijala ji za svou, obraz se rozplynul a ona nabrala svou novou podobu. Bylo to k vzteku. Mohla se proměňovat do jakékoli podoby, ale vydržela v ní jenom tak dlouho, dokud se na ni soustředila a neustále si připomínala, že tohle ve skutečnosti není ona.

Neúspěch ji roztrpčil, ale v posledních týdnech musela překonat tolik neúspěchů, že tento ji z rovnováhy nevyvedl. Spíš ji to všechno motivovalo k novým pokusům. Musí zjistit, jak to funguje. Kdyby tak našla způsob, jak se jednou částí své mysli soustředit na udržení podoby a druhou nezávisle na té první reagovat na své okolí. Kdyby se tak měla na koho obrátit s žádostí o pomoc. Lucinda by sice možná něco vědět mohla, ale jelikož v tomto bodě s ní nesouhlasí, asi nebude moc ochotná podat jí pomocnou ruku. Charlie s Monicou o změnách podoby neví nic. Znovu si probírala všechno v hlavě a napadla ji pouze Tonksová.

Dora přece má schopnosti, které se těm jejím hodně podobají. Ta by jí mohla poradit, jak udržet svou podobu dostatečně dlouho. Bohužel její přítelkyně byla momentálně nedostupná. Kdo ví kde je a co dělá? Navíc by sice ochotně pomohla Ginny, ale těžko by svěřila všechna svá tajemství té neznámé ženské, do které se proměnila. Ginny by musela jednat přes prostředníka a jediný, kdo zatím znal pravdu o její proměně, byl Charlie, který se zase s Dorou nijak zvlášť dobře neznal. To je peklo. Má sice před sebou celou věčnost, ale na to najít způsob, jak se vrátit zpátky do svého života, jí už moc času nezbývá. Po roce nebo dvou už ji každý bude přijímat s krajní nedůvěrou a utajit čím se stala, bude skoro nemožné.

Ještě několikrát se pokusila vzít na sebe svou původní podobu. Šlo jí to lehce, ale stejně lehce se při jakémkoli vyrušení z koncentrace její nová podoba vrátila. Vyzkoušela i jiné podoby. Tyto podoby už dokázala udržet déle, ale přesto si vyžadovaly její neustálou pozornost. Jakmile polevila, její přirozená podoba se vracela s neúprosnou pravidelností. Po pár hodinách svoje pokusy vzdala. Musí najít nějaký trik, jak si novou podobu podržet. Pouhé soustředění je v tomto případě na nic. Raději navštíví na pláži bratra. On ji vždycky dokáže přivést na jiné myšlenky. Soustředila se a svou nově objevenou schopností se přemístila na pláž.

Charlie už byl vzhůru a jenom překvapeně zamrkal, když se před ním objevila. Tentokrát si dala záležet, aby se objevila ve své nové podobě. Nechtěla vzbuzovat další otázky ani bratra vylekat. Charlie se přirozeně hned zajímal, kde se přemisťování naučila, takže mu ještě před tím, než začali řádit ve vodě, musela všechno vypovědět. O problémech se změnou podoby zatím pomlčela.

Noční koupání s bratrem však netrvalo dlouho. Lucinda ji přišla záhy vyzvednout se slovy, že je čeká náročný den na nákupech. Charlie se hned nabízel, že je na nákupy doprovodí, ale Lucinda se tvrdě bránila, že tentokrát půjde o čistě dámskou jízdu. Poté odvedla Ginny do domu, kde dokončily poslední přípravy. Ginny si oblékla šaty, které jí Lucinda půjčila, protože ta trvala kategoricky na tom, že její džíny a tričko se do míst, kam se chystají vyrazit, vůbec nehodí. Ginny byla trochu zvědavá, co s ní hodlá ta mocná upírka provádět a vyzvídala, kam se to vlastně chystají.

„Potřebujeme vyřídit tři hlavní věci. Jednak tě seznámit s bankovními účty našeho společenství, zařídit tvůj přístup k nim a všechny ty věci okolo, abys je mohla využívat. Nemělo by to trvat dlouho. Uvidíš, že naši bankéři v kouzelnickém i mudlovském světě se budou moci přetrhnout, aby všechno vyřídili k tvé spokojenosti. Mají z nás docela zdravý respekt,“ usmála se Lucinda. „Potom samozřejmě potřebuješ novou garderobu. Asi to není zrovna tvoje hobby, ale opravdu potřebuješ víc oblečení pro různé příležitosti. Budeš se pohybovat v nejrůznějších prostředích a měla bys mít vždycky něco vhodného na sebe a ujišťuji tě, že džíny a tričko to nejsou. Budeme nakupovat většinou v mudlovských obchodech. Kouzelníci jsou sice velice kreativní, ale většina jejich modelů je příliš ehm… výstředních.“

Ginny si vzpomněla, co všechno si byli kouzelníci schopni na sebe obléknout a musela jí dát za pravdu.

„Kam vyrazíme?“ zeptala se Lucindy.

„Je to prakticky jedno. Všude se dá dobře nakoupit, ale raději bych se vyhnula Londýnu.“

„Kvůli Voldemortovi?“

„Ano. Hlavně kvůli němu. Situace se velmi zhoršila a on dostal pod kontrolu prakticky celé ministerstvo kouzel. Dějí se tam strašné věci a kouzelnický svět se ocitl ve velkém chaosu. Smrtijedi se už neskrývají, ale veřejně prosazují své záměry. Chtějí dostat pod kontrolu úplně všechny. Třeba upíry chtějí registrovat, podřídit ministerstvu kouzel a udělat z nich své služebníky. Dohlíželi by na nás vlkodlaci, kteří se u něj těší výsadnímu postavení. Jestli k tomu budu mít co říct, tak se šeredně plete, ale čas na nějaký otevřený konflikt ještě nedozrál. Druhý důvod je ten, že by tě třeba mohl někdo poznat. Ty máš sice jiný názor, ale stále se té předchozí Ginny dost podobáš. Kdyby sis obarvila vlasy a udělala mejkap, vypadala bys hodně podobně i bez proměny.

„To je strašné. Musím se tam brzy vrátit a pomáhat své rodině proti Voldemortovi,“ zareagovala Ginny na první část Lucindina vysvětlení.

„Tvoji rodinu chrání Fénixův řád. Jsou jedni z posledních, kdo mu dokáže odolávat a lepší ochranu jim nikdo jiný poskytnout nedokáže. Brzy je uvidíš, ale musíme být připravené. Chci svolat Radu patriarchů. Jednak by ses jim měla představit a být uvedena na své místo jako její člen a jednak s nimi chci dohodnout, kam až můžeme zajít. Tady se jedná o budoucnost celé naší rasy a my se budeme muset rozhodnout, zda vstoupíme do otevřené války nebo ne.“

„Upíři půjdou do války proti Voldemortovi?“ v Ginnině hlase se ozývala naděje. Upíři by mohli zvrátit vítězství na stranu dobra.

„Mohli by, ale moc nadějí si nedávej. Patriarchové jsou velice, velice opatrní. Nebudou riskovat válku, ale můžu doufat, že nám dají volnou ruku k tomu narušovat Voldemortovy akce a zabránit realizaci jeho šílených plánů. Teď ale není čas na války, ale na nakupování. Jsi připravená?“

„Jasně. Neřeklas mi ale, co je ta třetí věc, kterou musíme vyřídit.“

„Tys přece říkala něco o nové hůlce. Něco o tom, že stará už tě neposlouchá a nutně potřebuješ novou,“ usmála se na ni Lucinda a chytla ji za ruku. „Je třeba s tím něco udělat.“

Ginny otevřela oči a rozhlédla se po ohromné hale. Byla několikrát větší než Velká síň v Bradavicích nebo hlavní hala Gringottovy banky. Všude se blýskal zlatem zdobený mramor a všechno to působilo studeně a neosobně. Jediné, co celou scénu oživovalo, byly davy lidí, kteří proudili k některé z přepážek, které se táhly po obvodu celé haly. Za přepážkami seděli uštvaní lidé i skřeti a věnovali se spěchajícím zákazníkům. Panoval tu daleko větší ruch než na Příčné ulici a celá scéna působila mírně neskutečným dojmem. Ginny došlo, že jsou v nějaké kouzelnické bance, stále však netušila, kde to vlastně jsou.

„Vítej v McDonoughově bance, největší kouzelnické bance v Americe, Ginny,“ uvedla ji do obrazu Lucinda. „Nejdříve si musíme zajistit nějakou hotovost, než vyrazíme dál. Jsme v kouzelnické čtvrti New Yorku a nenakupuje se tu vůbec špatně.“

Vedla stále ještě mírně zaskočenou Ginny k nenápadnému stolku nalevo od vchodu a vyfintěné ženě co za ním seděla, podstrčila nenápadnou kartičku.

„Rády bychom se sešly s panem O’Sullivanem,“ pronesla Lucinda tak tiše, že ji v šumu co všude panoval, slyšela jen Ginny a ta žena za stolem.

Žena se nedůvěřivě zadívala na kartičku, ale pak se usmála a zašveholila. „Jistě, domluvím vám schůzku na zítra dopoledne, bude vám to vyhovovat?“

„Nebude,“ usadila ji pevným tónem Lucinda. „Ověřte si laskavě číslo té karty a uvidíte, že se to dá vyřídit i rychleji.“

„Promiňte, ale pan O’Sullivan je velice zaměstnaný člověk,“ trvala na svém žena, ale přesto zároveň ťukala prsty na jakousi destičku na stole a zároveň se dívala na krabici s jednou skleněnou stěnou, která stála na jejím stole. Ginny neviděla, co v té krabici sleduje, ale žena najednou zbledla, vykulila oči a okamžitě přeladila na jinou notu. „Promiňte, nevěděla jsem, s kým mám tu čest. Pan O’Sullivan vás samozřejmě ihned přijme. Má sice u sebe zrovna klienta, ale nebude to trvat víc než pár minut. Následujte mě prosím do předpokoje. Mohu vám nabídnout nějaké občerstvení?“


„Děkujeme,“ usmála se na ni Lucinda. „Pochybuji, že byste nám mohla nabídnout něco podle naší chuti a znovu po ní blýskla zuby.“

Žena zbledla, chytila se za krk a rychle vyrazila směrem ke schodišti na konci haly. Lucinda na Ginny mrkla a vyměnila si s ní úsměv. Obě potom následovaly ženu nahoru. Byly uvedeny do přepychově zařízeného pokoje. Ani se tam nestačily rozkoukat a byly uvedeny do neméně přepychové kanceláře. Přivítal je přísně vyhlížející muž, který prokazoval Lucindě mimořádnou úctu. Ginny vnímala okolo něho zvláštní auru a její nové smysly jí prozradily, že i jeho krev voní jinak než lidská. Připomnělo jí to Dimitriho, ale to už se Lucinda dala do představování.

„Ginny, tohle je Padraig O’Sullivan. Je hlavním správcem účtů našeho Společenství a členem představenstva této banky. Paddy, tohle je Ginevra Weasleyová. Byla oživena teprve nedávno, ale nepochybuj, že zaujme v našem společenství významnou pozici.“

Ginny si se zájmem prohlížela upířího bankéře. Vypadal stěží na 40 let, oblékal se s vybranou elegancí a celkově budil spíš dojem sňatkového podvodníka než bankéře. Podle mocné aury a vůně krve se jednalo o nosferatu. Ginny udivilo, že někdo z nich byl natolik inteligentní, že svou touhu po moci realizoval ve světě obchodu. Podala mu ruku, kterou decentně políbil, a rovnou se ho zeptala.

„Vy jste nosferatu?“

„Jak jste na to přišla?“ zeptal se zaskočený bankéř.

„Vaše krev mi voní stejně jako toho, kdo mne stvořil. On je nosferatu, takže předpokládám, že vy také. Promiňte, jestli jsem vás urazila. Nemám žádné zkušenosti, jen mi vaše krev voní jinak než krev přeměněnců které jsem poznala a jinak než krev Lucindina,“ koktala Ginny. Nejspíš řekla něco, co upíři normálně neříkají, ale zaboha netušila co.

„Vy cítíte mou krev?“ totálně dezorientovaný muž se otočil na Lucindu a hledal u ní záchranu.

„Samozřejmě, že ji cítí. Říkala jsem přece, že je výjimečná,“ potvrdila Lucinda a obrátila se na svou přítelkyni. „Nesmíš ostatní takto vyvádět z rovnováhy, Ginny. O takových věcech se moc na veřejnosti nemluví. Příště se raději zeptej mě,“ svou radu doprovodila úsměvem a obrátila se zpátky na bankéře. „Je to všechno na dlouhé vyprávění a tvůj čas je nesmírně drahý. Jsem si jista, že o Ginny toho ještě uslyšíš dost a dost. Teď abychom přistoupili k věci. Ginny byla probuzena teprve před několika dny. Z jistých důvodů se o ni nemůže postarat ten, který ji stvořil a potřebuje tedy nějaké peníze, aby mohla začít nový život. Já se ji sice budu snažit vést, ale ona je příliš nezávislá a nepochybně bude chtít o většině věcí rozhodovat sama.“

„Samozřejmě. Budete se pohybovat i v kouzelnickém světě?“

„Rozhodně. Možná více než v lidském.“

„Chápu. V tom případě jí otevřeme konto v některé lidské bance s mezinárodní platební kartou a šekovou knížku na naši banku pro kouzelnický svět. Je to otázka chvilky. Jak mám nastavit limity? Asi výš než pro přeměněnce, nemám pravdu? Jste nosferatu?“

„Výš,“ poručila Lucinda dřív, než zareagovala Ginny.

Bankéř strnul a znovu se zadíval na Ginny. Začal si dávat všechno dohromady, ale skutečnost byla příliš fantastická, než aby jí byl schopen okamžitě přijmout. Ginny se ošívala a cítila se čím dál hůř. Na povrchu jeho mysli cítila myšlenky plné respektu vůči její osobě a nebyla z toho vůbec nadšená. Vypadalo to, že ji čeká pěkně osamělý neživot. Do lidského světa už nepatřila, ať si namlouvá cokoli a upíři z ní mají takový respekt, že se ani nepokusí se s ní trochu sblížit. Paráda. Proč nemůže být zpátky v Bradavicích a snášet provokace těch Zmijozelských hadů? I ta parta okolo Levandule, které s Hermionou přezdívaly drůbežárna, by byla snesitelnější než tohle.

Lucinda si byla vědoma jejích pocitů a jemně ji vzala za ruku. Ginny cítila, jak jí opatrně do mysli vysílá uklidňující vlny s příslibem, že jakmile vyřídí tuhle povinnost, někde si sednou a v klidu si popovídají. Bankéř mezitím seděl za stolem a ťukal prsty do stejné destičky jako žena v hale. Po pár minutách, které Ginny využila k tomu, aby se trochu sebrala, vstal a vrátil se k nim.

„Všechno je vyřízené. Tady máte platební kartu a PINem. Můžete s ní platit téměř ve všech obchodech nebo vybírat hotovost. Denní limit je půl milionu dolarů a samozřejmě pokud budete potřebovat uhradit nějaké vyšší nárazové výdaje jako je třeba nákup domu, můžete se na mě kdykoli obrátit. Pokud ukážete na recepci svou kartu, ihned vás uvedou sem nahoru. Jsem tu prakticky pořád, noční směny mi nevadí,“ pokusil se o vtip. „Tohle je šeková knížka použitelná v kouzelnickém světě. Bez problémů ji akceptují kdekoli na světě. Samozřejmě, až si zvolíte místo své rezidence, můžeme se domluvit na vytvoření účtu někde v místě. Zatím bych vás poprosil o vzor vašeho podpisu, aby bylo možné vaše šeky ověřit. Pokud budete potřebovat cokoli dalšího, neváhejte se na mě obrátit.“

Ginny byla celá šťastná, že konečně mohly vypadnout z banky. V tomhle světě uhlazených způsobů, přepychu a obchodu se necítila zrovna dobře. Následovala Lucindu na ulici. Vypadalo to tu úplně jinak než na Příčné. Ulice byla široká a normálně se po ní proháněla auta těch nejdivočejších tvarů a barev. Po obou stranách ji lemovaly několikapatrové domy, jejichž přízemí byly plné obchodů a restaurací. Majitelé obchodů se snažili ulovit zákazníky všemi možnými způsoby. Kdokoli procházel kolem, byl doslova zaplaven směsicí zrakových, sluchových, ale i čichových a chuťových vjemů. Ginny si připadala jako v pekle. Její zostřené smysly byly zahlcené a jí se z toho všeho točila hlava. Naštěstí Lucinda rychle vytáhla svojí hůlku a seslala na ně směsici kouzel, jež je uzavřely do jakési bubliny, kam nic nežádoucího zvenka nemohlo proniknout.

„Promiň, Ginny, měla jsem na to myslet dřív. Nechápu, co tím ti obchodníci sledují, protože každý se proti tomu stejně chrání. Jak sis jistě všimla, vypadá to tu trochu jinak než v Londýně.“

„Trochu,“ ušklíbla se Ginny, která se už z prvního šoku vzpamatovala. „Tady jezdí kouzelníci auty?“

„Tady jezdí auty každý. Museli sem udělat jeden extra vstup, kudy se sem dá autem zajet. Je to myslím skrz výtah v jedněch několikapatrových garážích. Američani si vždycky s technikou rozuměli víc než vy v Evropě. Určitě sis všimla, že i v bance používají počítače.“

„To byly ty destičky, do kterých ťukali prsty?“

„Jasně. Je to mnohem efektivnější než všechny ty ručně psané kartotéky u Gringottů, i když k jejich cti musím podotknout, že oni v zákulisí ty počítače také používají. Navenek se však tváří, že dodržují všechny tradice. Skřeti měli vždycky k technice blízko. To jen vy, kouzelníci v Británii, jste zkrátka staré konzervy a zamrzli jste někdy ve středověku.“

„Má to i svoje přednosti,“ hájila svou zemi Ginny. „Třeba na Příčné nehrozí, že tě něco přejede a nikdo tam nemusí na sebe sesílat kouzla, aby se z reklam nezbláznil. Teda kromě krámu Freda s Georgem,“ dodala, když si vzpomněla na obrovské svítící nápisy a hlasitou hudbu linoucí se z jejich krámku.

„To beru, ale sama poznáš, že spousta mudlovské techniky je moc fajn. Už se těším, jak tě s ní budu seznamovat. Nechceš si sednout někam na kafe?“

„Nemám zrovna chuť pít nějaký kafe,“ protestovala Ginny.

„Já ho taky většinou nepiju, je to hořký jako utrejch. Moc ráda ale čichám jeho vůni. V bance se mi zdálo, že si chceš trochu popovídat, než vyrazíme na nákupy.“

„Tak dobře. Půjdu si s tebou čichnout ke kafi. Potřebuju sebrat všechny síly, abych v tomhle blázinci zvládla nakoupit aspoň to nejnutnější.“

„Počkej, až vylezeme ven mezi mudly, to bude teprve mumraj,“ slibovala Lucinda a zaplula s Ginny do jedné kavárny.

Ginny jenom protočila oči. Ještě větší mumraj? To si ani nedokázala představit. Vždyť tady byly skoro plné chodníky. Lidé se shlukovali, volali na sebe a snažili se uniknout všudypřítomným reklamám. Ulicí projelo každou chvíli auto. Zdálo se jí jako nezodpovědné hazardérství vůbec se pokoušet tu ulici přejít na druhou stranu. Bylo to všechno tak jiné.

Posadily se do rohového boxu a Lucinda jim objednala. Ginny se jí chtěla zeptat na spoustu věcí. Vypadalo to, že kouzelnický svět tady funguje trochu jiným způsobem, než na jaký byla dosud zvyklá, a ona se chtěla dozvědět co nejvíc. Snad jí to pomůže se v tom blázinci zorientovat. Lucinda však byla rychlejší a zeptala se první.

„Jsi v pohodě? Nevyzařuješ zrovna to správné nadšení. Čekají nás nákupy, bude to zábava.“

„Já to zase za takovou zábavu nepovažuju. Jsem sice možná upíří patriarcha, ale bojím se jako malá holka, že se tady ztratím a že se v tomhle světě vůbec nebudu umět pohybovat.“

„Nemáš se čeho bát. Nikdy se nemůžeš ztratit, protože se vždycky můžeš přemístit zpátky. Bude to legrace, uvidíš,“ přesvědčovala ji Lucinda.

„Pro tebe možná. Dokážu si docela dobře představit, že se budeš královsky bavit, až budu dělat jednu botu za druhou,“ kysele odpověděla Ginny.

„Z čeho máš strach? Koupit si pár pěkných věcí na sebe, hůlku a třeba ještě nějakou drobnost přece není nic, co by tě ohrožovalo na životě.“

„Nevím, jak se mezi všemi těmi lidmi pohybovat. Je to všechno tak jiné. A mimochodem, nevím, jak používat tu směšnou kartičku a šeky. V životě jsem nic takového neměla.“

„Ukážu ti to. Není na tom nic těžkého. Prostě jim jenom u kasy podáš místo peněz tu kartu a na vyzvání vyťukáš ty čísla, která jsi dostala spolu s ní. Nic víc nepotřebuješ. Šeky jsou podobně jednoduché. Prostě tam napíšeš částku a podepíšeš se stejně jako v bance.“

Ginny chtěla něco namítnout, ale přerušila je servírka, která před ně položila dva šálky kávy. Lucinda s blaženým výrazem nasála její aroma. Ginny ji napodobila. Vonělo to skutečně pěkně. Možná až příliš silně pro její citlivé smysly. Stále však nechápala, proč to Lucinda dělá tak ráda. Jí mnohem víc voněla krev té servírky. Je možné, že už se probouzí její instinkty a ona se bude muset brzy nakrmit, než svou žízeň přestane ovládat? I v bance měla podobné pocity. Každý v její blízkosti vyvolával v jejím hrdle pocit žízně a u některých to přecházelo až ve skutečnou bolest. Doufala, že dokáže svou krvežíznivost držet na uzdě vždy alespoň po několik týdnů. Teď to vypadá, že bude muset svou žízeň ukájet už po pár dnech. Je to odporné, takto ubližovat lidem. Dokáže se s tím nějak vyrovnat?

Lucinda mezitím odložila šálek. „Tuhle vůni opravdu miluju“ Je hřích něco takového pít. Připravená vyrazit na nákupy nebo ještě chvíli posedíme?“

„Jestli ti to nevadí, ráda bych ještě chvíli poseděla. Chtěla bych vědět, co nás dneska čeká, abych se mohla trochu připravit.“

„Jak chceš, je to jednoduché. Nejdřív ti vyrazíme koupit hůlku a obhlídneme trochu kouzelnické obchody. Potom vyrazíme do města nakoupit oblečení. U mudlů je totiž mnohem větší výběr.“

„Jak velká je ta kouzelnická čtvrť? Tahle hlavní ulice je mnohem delší než Příčná.“

To je. Patří k ní ještě několik bočních ulic. Podobné čtvrti jsou ve všech větších městech, ale zase tu nejsou žádné čistě kouzelnické vesnice. Všichni žijí rozptýlení mezi mudly. Tady v Americe žije daleko víc kouzelníků, protože většina z nich sem kdysi z Evropy utekla. Měli tu mnohem víc svobody než ve staré vlasti. Chápu, že se snažíte svůj svět držet v utajení, ale některá opatření jsou opravdu přehnaná. Tady by každého ministra kouzel, který by chtěl zavést třeba takový hlídáček pro nezletilé kouzelníky, okamžitě zlynčovali.“

„Jak je na tom vlastně můj hlídáček?“ napadlo Ginny.

„Pořád ho na sobě máš, ale naštěstí má dosah jen na Británii, takže ve zbytku světa jsi svobodná. Můžeme se potom na něj podívat. Určitě půjde nějak zrušit, i když neznám nikoho, kdo by s tím měl zkušenosti. Přinejhorším se můžeme vypravit na vaše ministerstvo a trochu zatlačit na příslušné úředníky nebo ještě líp, nechat si je poslat domů pěkně svázané do balíčku.“

„To radši ne. Říkalas, že velkou část ministerstva už ovládá Voldemort. Kdoví, co by nás tam mohlo potkat a koho má vlastně pod palcem.“

„Pokud by ses udržela a nezačala jeho Smrtijedy vraždit na potkání, tak nic zvláštního. Přinejhorším by se nám dostalo zdvořilé nabídky, abychom se k němu přidaly. Je to možná vraždící megaloman, ale není blbej. Získat tě na svou stranu by pro něj byla obrovská výhra.“

„Ne, od Voldemorta se budeme držet dál, ale hlídáčku bych se ráda zbavila. Snad něco vymyslíme, než se vrátím domů. Tak jo, kde tady prodávají hůlky, ať to máme za sebou?“

Lucinda vedla Ginny po hlavní třídě k nárožnímu obchodu. Oproti Ollivanderovi to byl velký rozdíl. Samotný obchod byl obrovský. Výlohami tam pronikala spousta světla, podlahy byly z bílého mramoru s černým žilkováním a s nimi kontrastovaly prodejní pulty z černého mramoru s bílým žilkováním. Nikde nebyly vidět žádné regály, hůlky byly vystaveny pouze ve vitrínách pultů. Po obchodu se pohybovalo několik zákazníků vždy doprovázených některým z prodavačů. Jich se také okamžitě jeden ujal.

„Co si budete přát?“

„Potřebuji novou hůlku,“ pronesla ostře Ginny, které se jeho pohled, kterým je doslova hltal, pranic nezamlouval.

„Samozřejmě. Máme na výběr všechny druhy. Smím vědět, jakou hůlku jste měla doposud?“

„Na tom nezáleží. Potřebuji úplně novou, ne kopii té předchozí.“

„Jistě, jistě. Budete alespoň souhlasit, když na vás sešlu několik diagnostických kouzel? Hodně by to mohlo výběr urychlit, ale samozřejmě chápu, pokud mi nebudete dostatečně důvěřovat.“

„Jste neskutečně chápavý,“ ušklíbla se Ginny. Ten prodavač jí byl od prvního pohledu nesympatický. „Klidně si zakouzlete, co budete chtít, ale moje přítelkyně bude dávat pozor. Nepřejte si poznat, co by vám udělala, kdybyste něco pokazil.“

Lucinda vrhla na prodavače zářivý úsměv a ten hned začal okolo Ginny mávat hůlkou. Kolem její postavy se zhmotnila různobarevná zářící aura. Všichni v obchodě se k nim otočili. Prodavač vyvalil oči a chvíli na ni chvíli zíral s otevřenou pusou. Potom začal sesílat další a další kouzla. Aura na ně reagovala změnami barev. Prodavač se čím dál víc potil a sesílal jedno kouzlo za druhým. Občas si udělal nějakou poznámku, ale teprve po mnoha minutách sklopil svou hůlku, otřel si orosené čelo a potřásl hlavou.

„Omlouvám se. S tímhle si sám neporadím. Vypadá to, že žádná ze standardních hůlek neodpovídá zcela vašemu magickému jádru. Pojďte laskavě se mnou dozadu za majitelem tohoto obchodu. Ten vám určitě bude umět poradit.“

Vedl je za pult a potom dveřmi do skladu. Ten tvořily nekonečné regály a označením na boku plné krabiček s hůlkami. Označení sestávalo z písmene a číslice. Prodavač pravděpodobně cítil potřebu udržovat jejich pozornost, tak jim začal vysvětlovat celý systém.

„Jak jistě velmi dobře víte, každá hůlka se skládá z jádra a vlastního tělesa hůlky. Náš systém přiřadil každému druhu dřeva, ze kterého se těleso dá vyrobit, jedno písmeno abecedy. Jádra potom značíme číslicemi. Umožňuje nám to najít správnou hůlku velice rychle a efektivně.“

Ginny to bylo fuk. Přemýšlela, proč u ní nemůže jít nic snadno. Proč si prostě nemůže koupit hůlku jako kdokoli jiný? Je opravdu taková zrůda, že žádná hůlka si ji nemůže vybrat? Tohle přece měl být rutinní nákup hůlky, prodavač by jí nabídl několik hůlek, ona by s nimi mávla a jedna by si ji vybrala. Hotovo, šmitec. Teď ji táhnou někam dozadu, kde se na ni budou dívat jako na exota a hledat, jakou hůlku by jí vybrali.

Mezitím prošli skladem a vstoupili do dílny. Bylo zde několik pracovních stolů, u nichž se hrbilo pár zaměstnanců. Na jedné straně vedly otevřené dveře do skladu dřeva, kde byla pečlivě vyrovnána polínka označená písmeny, na druhé stály skříně se spoustami malých přihrádek označených čísly. Na konci dílny pak v prosklené místnosti, která byla jakousi kombinací kanceláře a dílny, seděl asi čtyřicetiletý kudrnatý urostlý muž a zrovna celý brunátný křičel na jednoho z podřízených.


„Mě nezajímá, že v celé Americe se nedají sehnat šupiny z baziliška. Kupte je třeba v Rusku, na Měsíci nebo vyrazte nějakého ulovit, ale zítra tu budou nebo si rovnou můžete místo těch šupin shánět nové místo!“

Prodavač chvíli zaváhal, ale pak odhodlaně zaklepal na dveře. Šéf jediným gestem vykázal nebohého podřízeného ven z kanceláře a obrátil se na nově příchozí.

„Proč sem taháte zákazníky? Tady nemají co dělat. Doufám, že máte sakra dobrý důvod mě vyrušovat, protože nemám absolutně náladu řešit další průšvihy svých neschopných podřízených. Vám, dámy, se omlouvám. Je mi upřímně líto, že jste musely být svědky té trapné scény, způsobené mými naprosto neschopnými zaměstnanci. Takže proč jste ty dvě dámy přivedl sem dozadu?“

„Pane, tato dáma,“ a ukázal na Ginny, „si přišla vybrat novou hůlku. Prověřil jsem její magické jádro všemi standardními metodami, ale nedostal jsem žádnou jednoznačnou odezvu. Mohl bych jí samozřejmě nabídnout nějakou hůlku, která by si s jejím magickým jádrem slušně rozuměla, ale vy byste jí možná byl schopen nabídnout něco speciálního.“

„Zajímavé. Dobrá, tohle je rozhodně zajímavější problém než řešit momentální nedostatek ingrediencí na trhu. Společnost je také mnohem milejší než ten hňup Anderson. Ujmu se toho, ty se vrať zpátky do obchodu.“

Prodavač se s úklonou rozloučil a zanechal je v kanceláři samotné. Vedoucí pokynul ke dvěma křeslům a představil se.

„Dobrý den, dámy. Jmenuji se Nestor Gallowglass. Tento obchod mi patří, ale já se raději věnuji výzkumu. Bohužel obchodní záležitosti mi v tom soustavně brání. Dovolíte, abych zopakoval diagnostická kouzla? Jestli vaše magické jádro reaguje netypicky, musím zachytit všechny podrobnosti. Ještě se mi nestalo, abych nebyl schopen navrhnout hůlku, která by dokonale danému člověku nepadla,“ z přísného šéfa se najednou stal docela sympatický společník.

„Jak víte nebo nevíte, hůlka funguje tak, že její jádro zprostředkovává přenos magické energie z magického jádra kouzelníka. Vlastní těleso hůlky pak má za úkol tuto energii soustředit a zaměřit. Diagnostická kouzla, která teď použiji, vizualizují vaše magické jádro. Já potom mohu zkoušet, jaké jádro hůlky vaší magii nejlépe odpovídá. Je to poměrně exaktní disciplína, bohužel ještě není všude rozšířená. Mnozí prodejci stále postupují metodou pokus-omyl a řídí se spíš vlastní intuicí než zákonitostmi magie. Nemáte se vůbec čeho bát.“

„Nebojím se toho. Bojím se spíš, aby vaše snaha nebyla marná.“

„Jak jsem říkal, ještě se mi nestalo, že bych někomu nebyl schopen najít ideální hůlku. Tato metoda, kterou jsem mimochodem pomáhal vyvinout, funguje na principu, že každé magické jádro je sice výjimečné, ale jisté vzory a barvy jeho aury se u všech kouzelníků opakují pouze v omezeném množství variant. Podle toho se řídí volba jádra hůlky. Každé jádro odpovídá nějakému vzoru. Jas zobrazené aury pak zase odpovídá celkové magické síle. Podle toho se zvolí materiál tělesa hůlky. Obecně platí, že čím větší je magická síla kouzelníka, tím magičtější musí být materiál jeho hůlky.“

Ginny to docela zaujalo. Netušila, že výběr hůlky může být exaktní disciplínou. U Ollivandera to chodilo tak, že každý zkoušel jednotlivé hůlky tak dlouho, dokud mu některá nesedla. Intuice a paměť Ollivandera, který si pamatoval, jaké hůlky prodal jejím rodičům, pomáhaly, ale i tak to bylo hodně o náhodě. Byla zvědavá, jak si s jejím problémem poradí tento americký odborník.

Ten na ni mezitím začal sesílat první zaklínadla a kolem ní se rozzářila stejná aura jako předtím v obchodě. Její aura byla překvapivě velice barevná. Převládala zlatá barva s rudými vzory kruhů a temně nachová se zlatými vzory spirál, které uzavíraly něco jako kříž se smyčkou na vrcholu. Obě barvy se vzájemně proplétaly. Galowglass chvíli jen nevěřícně zíral a potom začal sesílat další a další kouzla. Aura na ně reagovala většinou tím, že ztmavla a vzory se seskupily v místě, kam byla kouzla mířena. V některých případech se nestalo vůbec nic a v některých se aura ještě víc rozzářila a vzory na ní jakoby se roztančily. Po hodné chvíli Galowglass sklopil svou hůlku a nechal auru zmizet.

„S něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Jeví se to jako spojení dvou magických jader, z nichž každé je úplně rozdílné povahy. Potřebuji znát víc. Říkáte, že jste už hůlku měla. Jak vás poslouchala, a nestalo se s vámi v poslední době něco neobvyklého?“

Ginny se tázavě podívala na Lucindu. Všechno do sebe začínalo zapadat. Její původní magické jádro se prolíná s novým, upírským. Teď jde o to, jestli může všechno prozradit tomu neznámému kouzelníkovi. Lucinda vstoupila do její mysli a zformovala otázku, co přesně hodlá Ginny udělat. Ta jí stejným způsobem odpověděla. Ještě chvíli spolu takto komunikovaly než se Ginny obrátila zpátky k obchodníkovi.

„Dobrá, řeknu vám víc, ale chci po vás slib, že si to necháte pro sebe.“

„Vždycky jsem zachovával maximální diskrétnost,“ ohradil se obchodník.

„V pořádku. Celý ten problém spočívá nejspíš v tom, že jsem se před několika dny stala upírkou.“

Obchodník zbledl, uskočil ke zdi a namířil na ni hůlku. V očích měl hrůzu a strach. Vyčaroval kolem sebe všechny možné štíty a ze zásuvky stolu vytáhl lahvičku, ze které se hned napil a věnec, který přes celou místnost páchl česnekem. Teprve poté hůlku trochu sklonil a promluvil.

„Co mi chcete? Nepřibližujte se ke mně!“

„Nikdo vám nechce ublížit. Chtěly jsme jen koupit hůlku. Vy jste chtěl vědět všechny podrobnosti,“ vysvětlovala Lucinda.

„Ano, to vysvětluje mnohé, ale jak to, že se volně pohybujete ve dne mezi lidmi? Promiňte, ale jsem trochu v šoku, něco takového jsem rozhodně nečekal,“ pomalu se uklidňoval obchodník. „Provedl jsem několik preventivních opatření, která dělám vždycky, když mám co do činění s vaším druhem. Už jsem s vámi něco do činění měl, ale takhle ve dne a bez varování… Předpokládal jsem, že upíři jsou zodpovědní a své nováčky udržují v bezpečné vzdálenosti od normálních lidí, dokud se nedokážou ovládat. To jste nemohly dát vědět předem, abych se mohl chránit? Proč takto ohrožujete ostatní?“

„Nikoho neohrožujeme. Všechno je naprosto pod kontrolou. Klidně si zkontrolujte krk a uklidněte se. Nikdo vám nechce ublížit. Opravdu si chceme jen koupit hůlku,“ odpověděla mu Lucinda. Ginny jen strnule zírala před sebe. Ten člověk se na ni díval jako na monstrum, i když mu vůbec nic neudělala.

„Dobře, vrátíme se tedy k našemu problému,“ trochu klidněji pronesl obchodník. Zůstal ale na druhé straně místnosti, hůlku měl v pohotovosti a ochranná kouzla nechával aktivní. „Vy jste předtím, než se z vás stal upír, byla kouzelnice?“ obrátil se na Ginny.

„Ano,“ přitakala. Jeho reakce ji zaskočila a ona nebyla schopná dostat ze sebe víc.

„Jistě a nejspíš docela mocná. Upíři, kterým jsem vyráběl hůlky, neměli před svou proměnou téměř žádnou magickou moc. Stačilo tedy vytvořit hůlku, která odpovídala magii, jíž získali proměnou. U vás se střetává původní magie s tou novou. Bude třeba vytvořit naprosto unikátní hůlku. Jednak v ní bude nutné použít několik jader. Budou minimálně dvě, ale protože oba zdroje vaší magie jsou hodně rozdílné, bude možná nutné přidat ještě třetí, které zajistí, aby spolu vůbec mohly v jedné hůlce existovat. Co se týká materiálu, nejsem si jistý, jestli nějaké dřevo vůbec bude schopné takové množství magie usměrnit. Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal. Pokusil bych se pro vás vyrobit kovovou hůlku. Nejspíš ze stříbra, to je nejmagičtější kov. Možná ještě v kombinaci s nějakým jiným kovem. Předem vás upozorňuji, že první pokus nemusí vyjít a že to vůbec nebude levné. Nikdy nikdo ještě takovou hůlku nevyrobil.“

„Kolik a kdy?“ procedila Ginny skrz sevřené čelisti. Byla pořád úplně rozhozená a snažila se ze všech sil udržet své emoce pod kontrolou.

„Budu chtít zálohu 100 galeonů. Doplatek bude záviset na výsledku, ale počítejte minimálně s dvojnásobkem té částky. První vzorek bych mohl mít připravený za týden.“

„Dobrá. Vypíšu vám… šek… na 200 galeonů. Půjčíte mi prosím brk? Za týden jsme tu zpátky. Doufám, že všechno bude v pořádku,“ Ginny pospíchala pryč. Všechno na ni doléhalo a ona potřebovala být chvíli sama.

Vytáhla svou šekovou knížku, rychle tam něco načmárala a po rychlém rozloučení okamžitě opustila místnost. Lucinda byla trochu zaskočená a ani ji nestačila dohonit, když se Ginny přemístila pryč. Ve svém pokoji se Ginny dala do usedavého pláče. Nemůže si nic nalhávat, je z ní strašlivé krvelačné monstrum a všichni se k ní tak budou chovat. Její rodina jí sice může navenek přijmout zpátky, ale místo lásky se jí budou bát, stejně jako její přátelé a vůbec jako všichni normální lidi. Ona sama, kdyby někdy potkala někoho, jako je teď ona, by se okamžitě začala bránit a dala se na útěk. Budou se jí bát i upíři. Ten bankéř byl jasným příkladem. Její moc je příliš velká a oni se jí možná budou zkoušet podlézat, ale nikdy se s ní nikdo nespřátelí. Má takový život cenu?

Plakala několik hodin. Slyšela, jak se do domu přemístila Lucinda a jak se váhavě zastavila u jejích dveří. Nakonec ale nevstoupila dovnitř, vrátila se tiše zpátky a čekala, až se Ginny uklidní. Dovnitř vešla, teprve když se začínaly prodlužovat stíny a našla Ginny schoulenou ve štěrbině mezi postelí a skříní, jak si objímá kolena a utírá si zarudlé oči a nos do rukávu.

„Co se tě tak sebralo, Ginny? Z reakce to hlupáka si nic nedělej.“

„Proč, vždyť měl pravdu. Začalo to ostatně už v té bance.“

„ Nemusíš se stydět, že použiješ peníze Společenství. Jsou k tomu určené a nepochybuji, že jednoho dne to všechno vrátíš i s úroky,“ nechápala Lucinda.

„O to nejde. Jakmile si ten chlapík s irským jménem si domyslel, co jsem zač, začal mít ze mě strach. Došlo mi, že už asi budu pořád sama. Už nejsem člověk, ale upíři se mě bojí pro mou moc. Proč musím být nějakým podělaným patriarchou? Když už ze mě Dimitri udělal to, co udělal, nemohl se ze mě stát obyčejný blbý upír? Začínám rozumět tomu, jak se asi cítil Harry. Všichni se na něj dívali jako na nějaké exotické zvíře.“

„Taky se tak občas cítím. Nic nás přece nenutí chovat se jako něco extra. Upíři se o sebe většinou postarají sami. Jsou dospělí, nemusíš jim stát pořád za zadkem a říkat jim, co mají dělat. Nejsi jejich máma. Většinu času se na ně můžeš vykašlat a žít si svůj život. Lidi, kouzelníci a obyčejní upíři na tobě nic nepoznaj, pokud se jim nebudeš předvádět.“

„To ale nic nemění na tom, co jsem. Buď budu celý život lhát, nebo se mě bude každý štítit a bát.“

„To není lež, ale život, jaký si vybereš.“

„A co ostatní? Moje rodina se s tím možná vyrovná, ale budou se ke mně chovat jako dřív? Těžko. Co moji přátelé? Mám jim to říct? Co když se mě začnou bát? Co když jim to neřeknu a oni to potom odhalí? Pořád na to musím myslet. Vymýšlím všechno možné, jak bych se mohla vrátit do svého starého života a čím dál tím víc mi dochází, že to asi nepůjde. Myslela jsem si, že si najdu nové přátele mezi upíry a zatím to vypadá, že každý přede mnou vezme nohy na ramena nebo se začne plazit v prachu. Takový život nechci, ten si můžete strčit někam!“

„Ginny, budeš žít takový život, jaký si zařídíš. Nemusíš každému hned troubit, co jsi zač. Jasně, že s rodinou a starými přáteli bude potíž, ale oni tě mají rádi. Když uvidí, že ses uvnitř nezměnila, vyrovnají se s tím. Možná bude pro všechny lepší, když si budete udržovat jistý odstup, ale svět se kvůli tomu nezboří.“

„Ten můj se zboří,“ oponovala Ginny a zlomil se jí hlas.

„Tak si postavíš nový. Máš nekonečně možností na vyzkoušení. Můžeš žít mezi mudly a vyzkoušet si všechno možné. Já za svůj život byla vládkyní i otrokyní, kurtizánou i jeptiškou, válečnicí, akrobatkou v cirkuse, selkou i manželkou. Intrikovala jsem na královských dvorech, roznášela pivo v hospodě i měnila plíny dětem v sirotčinci. Nikdy jsem nebyla sama, vždycky jsem kolem sebe měla věrné přátele. Pomůžu ti a ukážu ti cestu, jít však po ní musíš sama.“

„Vím, že máš asi pravdu, ale ty změny bolí. Mám strach.“

„To je normální. Vyrovnáš se s tím, chce to jen trochu času. Jako člověk jsi dokázala vzdorovat jednomu z nejmocnějších nosferatu, vypořádáš se i s těmi změnami.“

„Snad. Mám občas takové myšlenky, jestli se s nimi chci vůbec vypořádat. Jestli by nebylo lepší vrhnout se na Voldemorta se vší svou novou silou a nadělat v řadách Smrtijedů pořádnou paseku, než by mě zabili. Dát všem takový poslední dárek, protože pro ně už jsem stejně mrtvá,“ přiznala Ginny.

„To snad nemyslíš vážně!“ vyskočila Lucinda. „Nesmíš se těm depresím poddávat! Nebude to trvat věčně. Uvidíš, že za pár let budeš žít spokojeně nový život a možná v něm bude víc toho minulého, než si sama připouštíš.“

Lucinda se cítila opravdu zaskočená. Opravdu se Ginny cítí takhle? Každý nový vampýr v historii přešel do nového života dobrovolně a přinesl si s sebou vztah ke svému stvořiteli. O mnohé přišel, ale pořád tu byla zamilovanost nebo alespoň umělá oddanost. Ginny nic takového nemá. Chybí jí kotva. Musí najít způsob, jak dát jejímu novému životu nějaký smysl. Možná by jí mohla ukázat, jak dlouhodobě udržovat její starou podobu. Zatím Ginny objímala a konejšila. Dnešek se moc nevydařil, ale ještě není nic ztracené. Zaměstná Ginny tak, že nebude mít na žádné temné myšlenky ani pomyšlení. Dá jí naději na návrat do předchozího života. Možná to bude cesta, jak se s novým životem vyrovnat.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one