face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Lucinda ještě nějakou dobu seděla vedle Ginny a snažila se ji utěšit. Pořád nevěděla, co si se svou přítelkyní počít, protože nikdy v celé historii nebyl případ jako ona. Měla by ji nějak zaměstnat, aby neměla čas na nějaké chmurné úvahy, ale jak se k tomu bude Ginny stavět? Bojový výcvik by byl příjemný stejně jako jakákoli jiná fyzická aktivita. Ten pocit síly a rychlosti je úžasný a mohl by Ginny ukázat příjemnější stránky její nové existence. Na druhou stranu když řekne A, musí nevyhnutelně následovat B, a to by mohlo přinést komplikace. Bojový výcvik není samoúčelný. Vlastní trénink je sice fajn, ale všechno je to příprava na skutečný boj, ke kterému v jejich světě dochází častěji, než by bylo zdrávo. Jak bude Ginny reagovat na skutečnost, že se ji kromě jiného budou snažit získat na svou stranu nejmocnější odpadlíci? A jak na to, že pokud je odmítne, bude s nimi muset bojovat na život a na smrt?
Magie by byla něco trochu jiného. Tady ale Lucinda viděla problém spíš v tom, že z vlastní magie neměla Ginny moc co učit. Možná něco z „černé“ magie, kterou Ginny ve škole neměla, ale tam bude stejný problém jako u bojového výcviku. Tohle se prostě nedalo použít jinak než v boji. Uvědomovala si, že Ginny musí být jednoho dne připravená čelit všem nebezpečím jejich světa, ale asi to není ta správná věc, kterou by měla svůj nový život začínat.
Zbývají duševní věci. Mohla by ji naučit způsob, jak udržovat libovolnou podobu prakticky neustále, ale jak se to projeví na její psychice? Není žádný med vsugerovat si nějakou podobu, ztotožnit se s ní a v podstatě rozdvojit svou mysl. V tomto případě jde navíc o její dvě „přirozené“ podoby. Jak může Ginny přijmout svou proměnu, když se ve své mysli bude neustále ztotožňovat se svým starým já? Navíc udržování jiné podoby si žádá poměrně dost energie. Ginny se bude muset co nevidět znovu nakrmit a Lucinda se obávala, že ještě není zdaleka zralá na to, vyrazit si s ní do nočního města na lov. Zpočátku by snad mohla použít kupovanou krev, ale jednak chutná odporně a jednak nedodává zdaleka tolik energie jako krev od lidského dárce.
Bylo tu tolik neznámých. Ginny byla psychicky na dně a ona se neodvažovala odhadovat, jak bude na takové věci reagovat. Navíc jí to Ginnino věčné odmítání upírského způsobu života začínalo jít na nervy. Nemyslela si, že s ní budou takové problémy. Na začátku vypadala jako odhodlaná, cílevědomá dívka. Měla by se přece se svou proměnou v pohodě vyrovnat. Věděla, do čeho jde a jaké bude její rozhodnutí mít následky.
Měla by ji také představit ostatním patriarchům, ale to ještě nějakou dobu může počkat, na tohle Ginny určitě ještě není připravená. Informovat je ale musí. Taková zpráva jako Ginny se neutají a během pár dní začnou kolovat nejrůznější historky. Ona sama navíc mezi ostatními patriarchy nemá zrovna silnou pozici. Ostatní neschvalují její životní styl a přátelení se s lidmi. Respektují sice lidský život, ale jinak než při lovu se s lidským světem prakticky nestýkají. Odmítají jejich techniku a žijí stejným způsobem jako někdy za dob svého lidského života. Jak by tihle zkostnatělí staří páprdové mohli porozumět současné mladé holce?
*************
Ginny se postupně uklidňovala. Lucindina přítomnost dokázala otupit alespoň ty nejostřejší hroty její bolesti nad ztrátou svého předešlého života. Není sama. Pořád jsou tu Lucinda s Monicou. Ani Charlie se k ní nikdy neotočí zády. Pořád v ní vidí svou sestru a nikoli krvežíznivou upírku. Co se týká ostatních, to se teprve ukáže. Ještě se s nimi nesetkala, tak není nic ztraceno. Musí je přesvědčit, že zůstala pořád stejná a oni se snad neodvrátí. Alespoň ne všichni. Určitě se najde alespoň někdo, kdo při ní setrvá. Alespoň jeden. Alespoň Harry.
Musí se tomu postavit. Musí. Dlouho bojovala, aby mohla zůstat sama sebou, a teď musí všem dokázat, že to byla správná volba. Postupně se jí přestala škubat ramena a ona už jenom klidně seděla. Za normálních okolností by se dostavilo vyčerpání a spánek, toto východisko už však pro ni bylo minulostí. Tiše seděla se zavřenýma očima a její myšlenky se už netočily kolem toho, co ztratila, ale snažila se myslet na budoucnost. Jak se vrátit ke své rodině a do Bradavic, jak žít svůj nový život tak, aby se nemusela stydět za to, čím se stala…
Lucinda pomalu uvolnila své objetí a zanechala ji zase samotnou. Ginny se zvedla ze země a posadila se na postel, na které nikdy nespala. Nepohodlí pro ni nic neznamenalo, ale tak to prostě bylo správné. Pohodlně se opřela a nechala svou mysl volně plynout. Zkusmo se dotkla svého magického jádra a znovu pocítila ten úžasný pocit síly, klidu a sebevědomí. V ten okamžik cítila, že nic není nemožné a ona může dokázat všechno, co si vysnila. Začala si v duchu sestavovat podrobný plán, co všechno musí v příštích dnech zvládnout, aby začala své sny naplňovat. Vytrhl ji až návrat Lucindy.
„Ty nákupy nám teda moc nevyšly. Promiň,“ Omluvila se jí Ginny a vyloudila náznak úsměvu.
„Zas tak hrozné to nebylo. Vyřídily jsme banku, zašly si na kafe a ty sis objednala hůlku. To není zas tak málo. Pravda, ta příjemnější část už se bohužel nekonala. Nákupy v mudlovských obchodech mohly opravdu stát za to. Budeš koukat, jaké báječné kousky oblečení se tam dají pořídit,“ rozplývala se Lucinda.
„Už se toho začínám bát. Jestli to bude ještě horší než ta kouzelnická čtvrť, tak to bude opravdu pořádný civilizační skok.“
„To si piš. Nechci se tě dotknout, ale vy, jako kouzelníci, jste opravdu zaspali dobu. Zvlášť v Evropě mi přijde, že žijete pořád někde v devatenáctém století. To jsou ta vaše slavná ministerstva kouzel. Spíš bych to nazvala Ústřední konzervárna. V Americe je to o něco lepší, ale i tady se vám nedaří držet s mudly krok. Musíš se naučit spoustu věcí, ale to učení může být zábava. Já osobně se teda strašně těším, až ti to budu všechno ukazovat.“
„Jasně. Já jsem taky celá žhavá dělat ti zaostalou venkovskou husičku. Co bych neudělala pro tvoje pobavení,“ ušklíbla se Ginny, ale nemyslela to nijak zle.
„Neblázni, bude se ti to líbit. Aspoň pochopíš, jak se cítí mudlové poprvé v kouzelnickém světě. Můžeš potom svoje poznatky porovnat s Harrym a Hermionou.“
Tohle Ginny zaujalo. Naznačuje snad Lucinda, že jí pomůže s návratem mezi její přátele? Bylo by to bezva, mít vedle sebe někoho jako ona. Určitě přijdou nějaká zklamání a ona ji umí perfektně uklidnit. Raději se ale ujistila.
„Takže už se na mě nezlobíš za ten nápad vrátit se ke starému způsobu života?“
„Nemůžu říct, že bych z toho byla nadšená. Myslím, že si tu zbytečně zaděláváš na mnohá zklamání a bolesti, ale jestli je to jediný způsob, jak zajistit, že se se svou proměnou vyrovnáš, jdu do toho s tebou. Jenom mi ale slib, že až toho budeš mít plné zuby, řekneš to a zkusíme to udělat zase po mém.“
„Slibuju, jen když mi ty slíbíš, že mi to nebudeš dalších pár století předhazovat,“ smála se už Ginny. Spadl jí obrovský kámen ze srdce. Lucinda se ji bude snažit podporovat.
„To si budu muset ještě rozmyslet. Zahodit takovou příležitost není jen tak. S tréninkem můžeme začít klidně hned. Ukážu ti, jak to udělat, aby sis dokázala udržet jakoukoli podobu.“
„Fakt mi to ukážeš?“
„Ukážu, ale budu ti do omrzení opakovat, že to pro tebe není nic dobrého.“
„Proč? Jak by mi to mohlo ublížit?“
„Budeš muset rozdělit svou mysl. Oddělit její část, kde budeš tou starou Ginny, a která bude udržovat tvou podobu. Zároveň bude zbytek tvé mysli novou, proměněnou Ginny. V mudlovské medicíně se tomu říká schizofrenie a lidé, kteří takovou chorobou mysli trpí, zavírají do blázinců. Netvrdím, že se z toho zblázníš, ale takové lpění na minulosti ti může vážně zkomplikovat přechod do nového života.“
„Proč mi teda chceš pomáhat, když si myslíš, že to není správné.“
„Protože nevidím jinou cestu. Dimitri to s tebou pěkně podělal, i když nemohl tušit, jak to nakonec dopadne. Nebyla jsi na svou proměnu připravená, nenávidíš to, čím ses stala a potřebuješ najít nějakou kotvu. Pevný bod, kolem kterého začneš budovat svůj nový život. Jestli si myslíš, že by tím mohla být tvoje rodina, budiž, pomůžu ti, jak jen to půjde. Rozhodla jsem se, že pro tebe běžné postupy neplatí a budu se řídit tvými instinkty.“
„Díky, moc to pro mne znamená. Jestli získám zpět svou rodinu, zvládnu s její podporou cokoli. Kdy začneme?“
„Třeba hned. Nepotřebujeme k tomu nic, jen trochu klidu. Nedělej si ale žádná přehnaná očekávání. Mě to trvalo roky, než jsem na to přišla, ale ty máš zkušenost s nitrobranou. To, jak ses bránila Dimitrimu, je tomu hodně podobné. Takže musíš se soustředit na svou starou podobu stejně, jako, když se chceš proměnit. Jakmile se ti to povede, vezmeš tuto představu, oddělíš ji od zbytku své mysli a uzavřeš ji. Vytvoříš jakousi druhou mysl, která řídí tvou fyzickou podobu a je nezávislá na všem ostatním. Až se ti to povede, nebudeš se už muset na podobu soustředit. Bude pevně uzavřena v oddělené mysli a změní se, jen když si to budeš přát a ty dvě oddělené mysli znovu propojíš.“
Lucinda se uvelebila na posteli naproti Ginny a sledovala, jak se snaží postupovat podle jejího návodu. Pokusila se vstoupit do její mysli, ale narazila na silné bariéry, které Ginny automaticky vztyčovala proti vetřelci. Musela se proto spokojit se sledováním její mysli z povzdálí. Viděla, jak se Ginny soustředí na svou původní podobu a jak se tu představu snaží uzavřít a oddělit od své mysli. Nebylo to tak jednoduché. Tato představa byla u Ginny přítomna v celé její mysli a oddělit ji byla hodinářská práce s rozplétáním jednotlivých vláken myšlenek. Trvalo to nekonečně minuty naprostého soustředění, než se tato představa začala oddělovat, ale stále byla k její mysli poutána mnohými propletenými vlákny. Ginny začínala být trochu netrpělivá a snažila se postupovat rychleji, skončilo to však, jak to skončit muselo. Jediná chyba stačila, aby se všechno vrátilo do původního propletence. Ginny unaveně otevřela oči a mnula si spánky.
„Jak to, že mě tak bolí hlava. Myslela jsem, že se to upírům nestává. Dokonce bych to považovala za jednu z předností toho stavu,“ rozmrzele konstatovala Ginny.
„Právě ses dvě hodiny přehrabovala ve své mysli, to by skolilo každého. Vedla sis dobře, chce to jenom víc praxe. Dáme si chvíli pauzu a až budeš zase v pohodě, můžeš to vyzkoušet znovu.“
„Momentálně si to ani nedovedu představit. Proč se cítím tak unavená? Myslela jsem, že my se nikdy neunavíme.“
„Ne fyzickou námahou nebo alespoň ne v měřítku obyčejných lidí. Jestliže budeš měsíc bez přestávky běhat, taky se budeš cítit unavená. Soustředění a duševní námaha ale unavuje daleko víc, stejně jako magie.“
„Paráda, a co mám teda dělat? Jít si schrupnout?“ Ginny se cítila podivně podrážděná. Únava a bolest hlavy způsobily, že se necítila moc dobře a dávala to okolnímu světu patřičně najevo.
„To bohužel nejde. Po chvíli to přejde a budeš zase v pohodě. Jestli to ale budeme zkoušet znovu, budeš potřebovat krev. Jedině tak nahradíš ztracenou energii. Až se ti to nakonec povede, udržování už tě tolik námahy stát nebude, ale přesto budeš krev potřebovat častěji, než kdybys byla ve své nové podobě. Nechceš si vyrazit někam do města na večeři, než se do toho zase pustíme? Mohly bychom vzít s sebou i Monicu.“
„Takže cena za to, že jednou budu schopná udržovat svou starou podobu, bude ta, že budu muset každou chvíli někoho vysát? To je fakt boží,“ ušklíbla se Ginny možná trochu víc sarkasticky než sama myslela.
„Ginny, chápu, že se proti tomu tvoje lidské instinkty bouří, ale je to naprosto přirozené. Upíři se tak prostě živí a neříkej, že ti Dimitriho krev nechutnala.“
„Nejsem pitomá,“ čertila se Ginny. „Čím se upíři živí, ví každé malé dítě. Neznamená to ale, že se mi ta představa nějak moc zamlouvá.“
„To jsou právě ty tvoje zažité lidské stereotypy. Musíš si zvyknout na to, že už zkrátka nejsi člověk. Chápu tě, že máš z toho deprese, ale můžeš si za to sama. Tak moc jsi lpěla na své rodině a tom ostatním, že sis zachovala všechno z tvé lidské existence. Všechno, i to, co ti teď dělá problémy. Je to částečně i moje chyba, měla jsem tě přesvědčit, že zbavit se některých věcí ze svého předchozího života bývá prospěšné. Prostě si už konečně uvědom, že ses změnila. Nejsi člověk, ale upír a tak se už začni laskavě podle toho chovat,“ Lucinda už se neudržela a říkala Ginny natvrdo, co si myslí. „Spousta věcí se ti z lidského hlediska nemusí líbit, ale tak to prostě je. Chci ti pomáhat, ale nemůžu naplnit všechny tvoje naivní sny. Můžeš mít svou rodinu, i když si nejsem jistá, jestli to pro tebe bude dobré, ale pití krve se nezbavíš. Není to přece nic odporného, spíš naopak. OBA z toho mají příjemné pocity, tak proč se tomu bránit. Teď mě laskavě omluv, musím si něco zařídit,“ dokončila svou tirádu Lucinda a práskla za sebou dveřmi, až se celý pokoj zatřásl.
Ginny zůstala zase sama a cítila se hodně zaskočená nečekaným Lucindiným výbuchem. Opravdu se chová tak nesnesitelně, že se její přítelkyně neudržela a pořádně ji sjela? Vždyť všechno bylo v pohodě, Lucinda jí dokonce začala ukazovat, jak udržet změnu své podoby a potom ji jedna hloupá poznámka o pití krve tak vytočí. Co od ní vlastně očekává? Že se pustí radostí ze své proměny do oslavného tanečku? Tak to se teda plete. Musí natrénovat tu změnu podoby a potom dá celému tomuhle světu krvežíznivců sbohem. Jestli bude ke svému životu nezbytně potřebovat krev, prosím, nějak si ji už obstará, ale nikde není psáno, že by si to měla užívat. U Dimitriho to bylo sice příjemné, ale ona má přece dost silnou vůli, aby své choutky udržela pod kontrolou. Když taková Levandule vydržela dva měsíce nejíst a pít jenom nechutné koktejly ze syrové zeleniny jenom proto, aby zhubla pět kilo, ona může také omezit pití krve na nezbytné minimum. Nejdřív ale musí zvládnout svou proměnu do původní podoby.
Znovu se soustředila, změnila svůj vzhled na ten původní a ponořila se do svého nitra, aby tu představu oddělila a uzavřela do jakési bubliny ve své mysli. Šlo to lehčeji než posledně, ale přesto to bylo k uzoufání pomalé. Tentokrát se kontrolovala, aby zbytečně nepospíchala a svou nepozorností neudělala chybu. Vlákno po vláknu oddělovala ze své mysli a spřádala do nového vzorce. Připomínalo jí to párání svetru, které s oblibou rozdávala matka členům rodiny o vánocích. Musela oddělit vlákna jediné barvy tak, aby zbytek svetru zůstal neporušený. Začínala pociťovat únavu, ale zatnula zuby a pokračovala ve svém úsilí. Konečně uvolnila poslední vlákno a všechno, co v její mysli udržovalo představu jejího vzhledu, bylo zvlášť.
Teď už zbývá jenom ten chomáč představ uzavřít a zůstane ve své pravé podobě nekonečně dlouho. Z posledních sil provedla poslední část a pokusila se otevřít oči, aby se v zrcadle přesvědčila, že se všechno podařilo. Vyžádalo si to nadlidské úsilí. Ještě nikdy se necítila tak unavená. Nedokázala se postavit na nohy. Nejmocnější z upírů, patriarcha s nadlidskou silou a rychlostí, ležel bezmocně v posteli jako v posledním tažení a dokázal stěží pohnout rukou.
Zároveň se ztrátou sil se začaly probouzet její další instinkty. Cítila, že potřebuje krev. Jakoukoli, jen aby tu byla rychle. Vnímala kdesi na pláži Charlieho a začaly se jí sbíhat sliny. Přímo cítila jeho teplou krev, jak mu protéká žilami. Špičáky se jí začaly samy prodlužovat a zaostřovat a ona byla připravená se na něj vrhnout a sát a sát, dokud neukojí tu svou strašlivou žízeň. Bohužel zbytek jejího těla odmítal spolupracovat. Zůstávala bezmocně ležet na posteli zmítána nesmírnou žízní a touhou vrhnout se na svou kořist.
Síly ji dál opouštěly a její smysly přestávaly jasně vnímat. Všechno zahalila rudá mlha a ona se propadala do hlubin nevědomí. V posledním záchvěvu jasného rozumu si vybavila, že udržování její podoby ji stojí energii a proto zrušila výsledek své mnohahodinové námahy, ale bylo již pozdě. Oči se jí zavřely a ona se ponořila do rudé temnoty. Nevnímala nic jen svou strašlivou žízeň, která ji spalovala zevnitř. Stupňující se utrpení bez možnosti si jakkoli ulevit.
**************
Lucinda vztekle procházela domem. Už to vypadalo, že všechno bude v pořádku a Ginny se vrátí k normálu, ale zase to všechno zvrtlo. Nikdy ji nezažila tak trucovitou. Celou dobu byla přesvědčená, že Ginny je v jádru rozumná dívka, která jakmile se oprostí od některých svých lidských přežitků, bude přijímat svůj nový život, když ne s radostí, tak alespoň racionálně. Mohl by za tím být její nízký věk? Je pravda, že Rada preferovala proměnu až ve vyšším věku, alespoň ve dvaceti. Ona sama ale byla proměněna v sedmnácti a zvládla všechno v pohodě. Nevzpomínala si, že by její proměnu provázely nějaké puberťácké změny nálad a snaha vzdorovat svému okolí. Na druhou stranu, ona v prvních letech po proměně své okolí ani nevnímala a soustředila se jen na Aggu. Co si s ní má počít?
Jednu věc ale odkládat nemůže. Musí svolat ostatní patriarchy a informovat je. Kdyby to neudělala, mohli by ji začít podezřívat z nějakých skrytých úmyslů a svěřit dozor nad Ginny někomu jinému. To by byla naprostá katastrofa. Kdokoli jiný by Ginny zavedl tvrdý režim výuky nových schopností, o nějakém návratu k rodině by se s ní vůbec nebavil a urychleně by se ji snažil připravit na převzetí nových povinností. To by nedopadlo dobře. Lucinda měla představu o Ginniných magických schopnostech a bylo jí jasné, že by si něco takového nenechala dlouho líbit. Počítala, že by nejpozději do měsíce bylo o jednoho patriarchu méně. Ne že by většiny z nich byla nějaká extra škoda, ale oni si nemohli dovolit žádné oslabení. Toho by určitě využili odpadlíci a celý svět by se ponořil do hrozných krvavých orgií a anarchie.
Přemístila se do sídla Rady, krátce se spojila s ostatními a poté jen čekala, až se dostaví. Připravovala se na těžký boj. Její jedinou šancí bylo neustupovat ani o kousek a neustále se odvolávat na důvěru, kterou v ni Ginny má. Má ji ale doopravdy? Podaří se jí obhájit, aby ji svěřili do její péče? Na svoje úvahy neměla dost času. Ostatní se dostavovali téměř okamžitě. Skutečnost, že zrovna ona svolává mimořádné zasedání spolu s některými fámami, co začínaly jejich světem kolovat, způsobily, že se všichni dostavili v rekordním čase.
***************
Lucinda se vrátila domů až večer. Schůzka s ostatními patriarchy byla přesně tak náročná, jak očekávala. Poté, co jim potvrdila, že je Ginny skutečně jednou z nich, strhla se vášnivá diskuse. Všichni mluvili jeden přes druhého, překřikovali se a hádali, jak správně Ginny uvést do jejich světa. Ona musela balancovat na ostří nože, aby je na jednu stranu přesvědčila, že nejlepší bude, když se o ni postará někdo, kdo má k modernímu způsobu života nejblíže, tedy ona, protože tradičnější výuka by mohla způsobit, že se bude se svou proměnou těžko vyrovnávat. Na druhou stranu ale nesměla dát příliš najevo, jak velké problémy má s přijetím své proměny Ginny už nyní. To by mohlo způsobit, že by se ostatní mohli začít Ginny obávat a umístili ji pod daleko přísnější dozor.
Debata byla nekonečná, ale nakonec vybojovala alespoň malý odklad. Má týden na to, aby jim Ginny představila. Do té doby ji na to musí připravit a dostat z nejhoršího. Pokud před ně předstoupí vyrovnaná a odhodlaná Ginny, která jim sama řekne, jak si své další začleňování představuje, nikdo jí nebude odporovat. Je jednou z nich, a pokud nebude představovat hrozbu jejich společenství, nikdo jí nebude nic diktovat. Teprve kdyby se k nim obrátila zády a stala se pro ně hrozbou, by proti ní zakročili. Mohlo by ji to dokonce motivovat, vždyť její vzdor proti Dimitrimu ji dovedl k obdivuhodnému zvládnutí nitrobrany. Vzdor vůči ostatním patriarchům a jejich představám o tom, jak budou řídit její další život, by ji snad mohl dovést většímu úsilí přijmout alespoň nějaké aspekty jejího nového života.
Lucinda si chtěla nejdříve promluvit s Charliem a Monicou. Bude potřebovat spojence. Ginny oběma důvěřuje a oni by jí mohli pomoci s přechodem do nového života. Monicu našla v jejím pokoji. Chystala se, až po západu slunce bude moci vyjít na pláž, ale v jejím obličeji byly vidět starosti. Jakmile ji spatřila, začala se uklánět, pořád si nemohla zvyknout na to, žít vedle patriarchy. Lucinda ji však zarazila:
„Tohle si nech pro Dimitriho, já o to nestojím.“
„Promiňte, paní, nemohu si na to zvyknout. Přejete si něco?“
„Nemusíš se za všechno hned omlouvat. Až mi poliješ šaty vínem, bude omluva možná na místě, ale ne v tomto případě. Opravdu jsem si přišla promluvit. Zatím jsem si na tebe neudělala moc času a teď je vhodná příležitost všechno napravit.“
„O čem si chcete povídat?“ zeptala se překvapeně Monica. Od výše postavených upírů byla zvyklá na rozkazy a ne na nějaké povídání si.
„V první řadě, proč se tváříš tak ustaraně. Nelíbí se ti tu?“
„To ne, je to tu všechno nádherné! Nikdy jsem moře neviděla, je úžasné. Jen přemýšlím, co budu dál dělat. Nikdy jsem mimo pánův hrad nežila, tedy poté, co mě proměnil. Nevím, kam bych se mohla vrtnout. Nejsem jako vy, musím přes den zůstat v nějakém bezpečném úkrytu a navíc pochybuji, že by mě někdo na svém panství strpěl. O odpadlici jako jsem já, určitě nikdo nebude mít zájem a já na druhou stranu nemám zájem o to sloužit někomu mocnějšímu. Ráda bych si zařídila svůj vlastní život, ale vůbec nemám představu, jak na to.“
„To je v pořádku, Monico. Dimitri ti neřekl spoustu věcí o naší společnosti. Jsou místa, co nejsou součástí žádného panství. Jde hlavně o velká města, kde takoví, jako ty, mohou žít podle svých představ. Tedy, pokud dodržují zákony a udržují svou existenci v tajnosti. Společenství ti pomůže do začátku a potom můžeš žít podle svého. S tím nebude vůbec žádný problém. Je to všechno, co tě trápí?“
„Nevím, jak v normálním světě žít. Znám ho jenom z vyprávění, knih a časopisů. Vůbec nevím, jak si obstarávat krev, doposud to fungovalo tak, že pokud jsem začala pociťovat žízeň, požádala jsem Dimitriho a on určil služebníka, ze kterého jsem ji mohla uhasit. Nemusela jsem nikoho přesvědčovat, jakmile jsem vešla do jeho pokoje, oba jsme hned věděli, o co jde, a on mi ochotně vycházel vstříc. Teď si to vůbec nedokážu přestavit. Ostatní mi vyprávěli, jak s lidmi navazují kontakt, svádí je a vylákají do ústraní, kde jim během milování vysají krev, ale nikdy jsem nic takového nedělala a bojím se, že všechno pokazím, prozradím se a potom mě bude honit ulicemi rozzuřený dav.“
„Tak horké to nebude,“ usmála se Lucinda. „Ty pověsti trochu přehánějí, není to zase tak složité. Budu to všechno muset naučit Ginny, nechceš se přidat? Uděláme si takovou malou dámskou jízdu.“
„Byla bych vám strašně vděčná, ale nechci vás připravovat o váš vzácný čas.“
„Monico,“ prohlásila Lucinda důrazně, „zapamatuj si laskavě, že v rozhovoru se mnou nechci slyšet žádné vy, váš vaší a podobně, pouze ty, tvůj, tvé. Jasné?“
„Ano, paní.“
„A totéž platí o paní,“ doplnila naoko vážně Lucinda, „Lucindo bohatě stačí. Opravdu budu ráda, když se k nám přidáš. Mám o Ginny trochu obavy, pořád se nesmířila se svým novým životem.“
„Ginny má nějaké problémy?“ podivila se Monica. „Nic mi neříkala, vlastně jsem ji za poslední dva dny vůbec neviděla. Co se stalo?“
„Proto jsem za tebou přišla. Ginny se cítí osamělá, má pocit, že nikam nepatří. Byly jsme spolu nakupovat a rozrušilo ji, jak se k nám ostatní lidé i upíři chovali. Chci jí pomáhat, ale ona si ne vždycky nechá poradit. Chtěla jsem si s tebou o ní popovídat. Jsi její přítelkyní a rozuměly jste si i před její proměnou. Po pravdě jsem za tebou přišla, abych tě požádala o pomoc.“
„Jak mám pomáhat?“
„Mluv s ní. Ukazuj jí příjemné stránky jejího nového života, nedovol jí, aby měla čas na nějaké chmurné úvahy o budoucnosti.“
„Ráda pomůžu, mám za ní zajít?“
„Zajdeme za ní spolu. Neříkej jí nic o tom, že jsem tě žádala, aby ses jí věnovala, ale o těch tvých plánech můžeš mluvit do omrzení. To je přesně něco, co by ji mohlo trochu rozptýlit.“
Společně vyrazili na pláž. Počítali s tím, že už tam na ně bude čekat, ale na pláži se povaloval jenom mokrý ručník, co tam zapomněl Charlie. Chvilku se ještě rozhlížely, jestli Ginny neuvidí někde ve vodě nebo na útesech, co se tyčily na protější straně zátoky, ale ani jejich vylepšené smysly nebyly schopny zaznamenat jedinou známku její přítomnosti. Lucinda pokrčila rameny a vyrazila zpátky k domu a Monica ji po chvíli váhání následovala. Dům byl naprosto tichý, kromě hudby, jež se linula z Charlieho pokoje. Dívky zaklepaly na dveře Ginnina pokoje a... nic. Absolutně žádná rekce. Lucinda to zkusila znovu, a když se nedočkala žádné odezvy, rázně otevřela dveře.
Naskytl se jim strašlivý pohled. Na posteli ležela bezvládná Ginny. Její tělo bylo seschlé a ochablé, pokožka vrásčitá, jako by jí nebylo šestnáct, ale nejméně osmdesát let. Z propadlé tváře vystupovaly velké otevřené oči, které nevidomě zíraly do stropu a vyceněné upíří tesáky. Monica zaječela hrůzou a jenom vytřeštěně zírala na ten obraz před sebou. Lucinda přiskočila k posteli a opatrně se dotkla bezvládné Ginny. Žádná reakce. Žádný pohyb, zasténání, vůbec nic.
„Monico, přestaň ječet a dojdi pro Charlieho, hned,“ rozkázala Lucinda a třesením přivedla Monicu zpátky do reality.
Sama vystřelila z pokoje tak rychle, že jediné, co Monica zaznamenala, byl rozvířený vzduch. Monica pospíchala za Charliem. Našla ho, jak leží na gauči, má rádio puštěné na plné pecky a falešně přizvukuje zpěvákům při refrénech. Nezdržovala se nějakým vysvětlováním, popadla ho do náruče a vyrazila plnou rychlostí zpátky za Ginny. Lucinda už tam byla. Držela své zápěstí nad Ginny a z otevřené rány nechávala stékat svou krev do jejích úst. Na stolku vedle leželo několik plastikových sáčků s temně rudým obsahem a ještě něco navíc.
„Řetězy?“ zeptala se Monica a složila nic nechápajícího Charlieho na pohovku.
„Ano. Ta hloupá holka něco zkoušela a totálně se vyčerpala. Potřebuje krev a potřebuje jí hodně. Teď jí dám trochu té své, tím bych ji měla stabilizovat, ale moc velká dávka krve patriarchy by jí mohla ublížit. Budeme jí muset dát tuhle,“ ukázala na stolek, „ale to nebude stačit. Bude třeba ještě Charlieho a možná i tvoje. Jakmile se jí ale vrátí trochu síly, ovládne ji žízeň a ona bude chtít zaútočit na všechny ve svém okolí. Proto ty řetězy. Musíme ji spoutat a udržovat ji tak, dokud se nezačne zase kontrolovat.“
„Tohle způsobilo vyčerpání?“ nechápala Monica.
„Ano, ta bys vypadala podobně, kdyby tě Dimitri skutečně nechal během celého zotavování bez potravy. To by mělo stačit,“ Lucinda přiložila své zápěstí k ústům a olízla ránu, která se ihned zacelila. „Teď ji musíme spoutat, pojďte mi pomoct.“
„Co se to tady u všech Merlinových bradavic děje?“ nechápal pořád Charlie.
„Tvoje sestra udělala chybu, která by ji mohla klidně stát život. Příliš se vyčerpala, a pokud nedostane dost krve, sama se z toho nedostane, tak tam neválej jako jelito a pojď nám ji přidržet. Až se začne probírat, bude nepříčetná žízní a mohla by tě roztrhat na kousky,“ vysvětlovala mu znovu Lucinda a omotávala Ginny řetězem tak, že vypadala jako mumie.
„Snad ji to udrží. Jestli řetěz povolí, musíme ji s Monicou udržet, takže ještě jednou. Ty,“ ukázala na Charlieho, „jí dáš napít své krve. Ty,“ ukázala na Monicu, „mi ji pomůžeš držet. Až začne Charlie odpadávat, musíš ho od ní odtrhnout, zavřít mu ránu a začít do ní lít tohle,“ ukázala na plastikové sáčky, „já ji budu držet a říkat vám, co dělat. Až do ní dostaneme všechnu tuhle krev, měla by být z nejhoršího venku. Rozhodně už by se měla kontrolovat. Pokud bude příliš zesláblá, dá jí ještě trochu krve Monica, ale snad to nebude nutné. Jasné?“
„Jasné, jdeme na to,“ došlo Charliemu a hned se hrnul k Ginny, klekl vedle ní a přiblížil své hrdlo k jejím ústům.
„Ne, ty idiote, jenom ze zápěstí,“ zarazila ho Lucinda, „když ti ukousne ruku, tak se zas tak moc nestane, ale bez hlavy by ti napršelo do krku.“
Charlie se tedy posadil na postel kus od své sestry a natáhl ruku. Monica mu svými zuby natrhla kůži na zápěstí a krvácející ránu natočila tak, aby všechna krev stékala Ginny do úst. Dlouho se nic nedělo, až po chvíli se z jejího hrdla vydralo zavrčení. Charlie už toho začínal mít dost. Byl pobledlý, začínala se mu motat hlava a rozostřovat zrak. Ginny pozvolna ožívala. Začínala sebou v řetězech škubat a z hrdla se í linulo strašlivé vrčení. Charlie chtěl ještě pokračovat, ale Lucinda ho zarazila.
„Dost. Už jsi dal, kolik jsi mohl. Monico, posaď ho vedle a dej jí tu kupovanou krev. Drž se z jejího dosahu, protože za chvíli se probere natolik, že bude chtít na tebe a Charlieho zaútočit.“
Monica složila vyčerpaného Charlieho na pohovku, olízla jeho ránu na zápěstí, která se ihned zavřela, a vzala první sáček.
„Napoj na něj tu hadičku, dej jí ji do pusy, stoupni si stranou a jenom drž ten sáček nahoře a lehce ho mačkej. Krev sama poteče. Ten první by měl být ještě v pohodě, je ještě příliš slabá, ale stejně dávej pozor. Nejhorší by měl být druhý, pak by se už měla dost ovládat, aby na nikoho neútočila,“ dávala další instrukce Lucinda.
Monica se snažila zařídit podle nich. Všechno běželo jako na drátkách. Lucinda jí dirigovala, co má dělat. Ginny intenzivně sála krev z hadičky a dokonce se začínala trochu zklidňovat. Na chvilku zavřela oči a vypadalo to, že spí. Najednou je zase otevřela a vytřeštěným zrakem zírala okolo sebe. Jakmile spatřila Monicu, vzepjala se, strašlivě vykřikla a začala se zmítat ve svém vězení z řetězů a Lucindiných paží. Bylo jasné, že touží na svou kamarádku zaútočit. Stiskla čelisti, až to cvaklo a překousla hadičku, kterou jí Monica dávala krev. Ta začala volně vytékat na její obličej. To Ginny rozzuřilo k nepříčetnosti. Chlemtala tekoucí krev jako zvíře, olizovala si ji z obličeje a neustále sebou zmítala, aby se dostala k jejímu zdroji.
První sáček se vyprázdnil a zastavený přívod krve vyvolal další běsnění. Řetězy se napínaly, bylo slyšet jejich sténání, ale zatím držely. Monica s druhým sáčkem krve váhala. Bála se běsnící Ginny přiblížit. Povolil první článek řetězu. S hlasitým třesknutím se rozletěl na všechny strany. Naštěstí Lucinda omotala Ginny takovým způsobem, že ostatní smyčky řetězů stále držely.
„Dělej, musíš jí dát tu krev, rychle!“ vykřikla Lucinda a obemkla Ginnino tělo a paže svými stehny. Rukama se snažila udržet její hlavu tak, aby jí Monica mohla nalít do hrdla další krev. Ginny byla naprosto nepříčetná. Zmítala sebou, vrčela jako zvíře, od úst jí odletovaly sliny a ani Lucinda se svou nadlidskou silou ji nedokázala udržet v klidu.
Monica sebrala všechnu svou odvahu. Skokem se vrhla na Ginny a obemkla její hrudník svými stehny zepředu, stejným způsobem, jakým ji Lucinda svírala zezadu. Nezdržovala se žádnou hadičkou, prostě ukousla roh sáčku s krví a začala ji lít Ginny přímo do úst. To ji na chvíli zklidnilo. Krev vytékala velkým otvorem v sáčku, takže se Ginny musela plně soustředit na polykání. Sáček se rychle vyprazdňoval a brzy bude potřeba další.
Charlie zděšeně sledoval zápas dvou upírek se svou sestrou. Vpadalo to tu jako na jatkách. Ginny nebyla schopna spolykat všechnu krev. Ne, když se neustále snažila útočit na své okolí. Kde se v ní ta zuřivost bere? Ne, že by se doma nedokázala taky pořádně rozparádit, tohle byla ale opravdu síla. Monica mezitím vyprázdnila druhý sáček, zbylé dva však byly příliš daleko. Jakmile ustal přísun další potravy, Ginny se zase rozběsnila na nejvyšší míru. Obě upírky ji svíraly ze všech sil, což ale znamenalo, že žádná z nich nedosáhne pro další. Charlie se potácivě postavil na nohy a chtěl podat další sáček Monice. Jakmile se však přiblížil, Ginny se pokusila na něj vrhnout.
Trhla sebou tak silně, že Monica narazila na stolek, roztříštila ho na padrť a na chvilku povolila své sevření. To Ginny stačilo. Pod jejím novým náporem povolilo několik dalších článků řetězu a hlavně Monica znovu odletěla přes celou místnost a narazila na zeď tak silně, zůstala na chvilku omráčená ležet. Ginny se s Lucindou na zádech začínala stavět na nohy. Další a další články řetězu praskaly. Ginny vyskočila a udeřila Lucindou o strop, ta však své sevření nepovolila a obě přistály na zemi před Charliem.
Lucinda se snažila udržet Ginny na zemi. Nohama jí stále pevně svírala paže a trup, zatímco rukama jí držela hlavu a snažila se jí tak zabránit v útoku tesáky. Ginny už ale měla volné nohy, takže se dokázala přetočit a postavit se na nohy. Začal divoký tanec po místnosti, kdy Ginny otloukala Lucindu o stěny, strop i podlahu. Charlie ani nedokázal sledovat, jak rychle se zápasící dvojice pohybovala. Najednou byl konec. Ginny se podařilo udeřit Lucindinou hlavou o stěnu tak, že se patriarcha svezla v bezvědomí na zem. Monica byla stále mimo hru, klečela v rohu, opírala se o lokty a stále nedokázala vstát. Ginny vypadala otřesně. Krvácela z nespočtu drobných ran, paže měla v ramenou vykloubené, ale bolest jako by ani nevnímala. Jediným rychlým pohybem se dostala ke své kořisti.
Stála před Charliem, tesáky vyceněné a upřeně zírala na jeho hrdlo. Čas jako by se zastavil. Charlie se od začátku boje nepohnul. Stál uprostřed pokoje, který se změnil na hromadu trosek a v rukou svíral sáček s krví. Jakýmsi zázrakem ho všechno to běsnění minulo, ale jeho mozek nedokázal zpracovat události, co se odehrávaly v takovém tempu. Ginny se z hrdla vydralo zavrčení, nahrbila se, ale vypadalo to, že svádí nějaký vnitřní boj. Nakonec rychleji, než stačil Charlie sledovat, popadla sáček s krví a vyskočila oknem na pláž.
„Chlape, ty máš takovou kliku,“ pronesla Lucinda, jež se namáhavě zvedala ze země. „Dnešní den bys měl slavit jako druhé narozeniny. Tvoje sestřička byla jen takovýhle kousek od toho, aby z tebe vysála všechno, co teče,“ a palcem a ukazovákem naznačila, jak blízko byl Charlie smrti.
„No prosím, tady to teda vypadá. Některé kousky z vybavení toho pokoje jsem měla víc jak tisíc let. Byla jsem na ně zvyklá,“ a zvedla z trosek zbytky alabastrové vázy. „Kdyby se mi mohly udělat modřiny, byla bych do zítřka celá fialová,“ skuhrala, když přecházela pokojem k oknu. „Jdu se po ní podívat, než zmasakruje všechno živé na ostrově. Postarej se o Monicu, snad se brzy vrátíme.“
Lucinda nemusela moc dlouho hledat. Její citlivý sluch zaznamenal tiché vzlyky, které se ozývaly z útesu na druhé straně ostrova. I když si byla téměř jistá, že Ginny už překonala svůj amok způsobený žízní, přibližovala se velmi opatrně. Na další zápas rozhodně neměla ani trochu chuť. Naštěstí se skutečně nebylo čeho bát. Ginny po všem tom běsnění sklouzla do druhé polohy. Ležela stočená do klubíčka, prázdný sáček se povaloval vedle ní a usedavě plakala.
Lucinda se posadila vedle ní a mlčky jí nabídla poslední sáček s krví. Ginny zareagovala až po chvíli.
„Co se to se mnou stalo?“
„Amok z nezvládnutelné žízně. Tys zkoušela znovu tu změnu podoby?“
„Jo. Ublížila jsem někomu? Vůbec si nepamatuju, co se dělo. Vzpomínám si jenom na strašlivou žízeň. Potom jsem stála proti Charliemu a strašně moc jsem chtěla jeho krev. Cítila jsem, jak mu proudí v žilách, nedalo se tomu odolat. Proto jsem utekla. Nemohla jsem s ním být dál v jedný místnosti. Jsem strašná. Jsem krvelačný monstrum, příšera, kterou se straší děti před spaním.“
„Jsi. Stejně jako já nebo Monica. Prostě ses stala vampýrkou a tohle je jedna část tvé osoby. Můžeš ji potlačit, ale nikdy se jí nezbavíš, je tvojí součástí. Proto ti chci být nablízku. Pomůžu ti zůstat sama sebou a to zvíře uvnitř nechat pevně zavřené. Jak jsi na tom?“
„Pořád cítím žízeň, ale jsem teď moc unavená na to, abych na někoho útočila. Připadám si slabá jako moucha. Co se to se mnou dělo?“
„Upadla jsi do kómatu ze ztráty energie. Bez pomoci by ses už neprobrala. Potom se ti síly vracely rychleji než sebekontrola. Je to normální, počítala jsem s tím, ale ty jsi moc silná. Potřebovala jsem tě udržet dost dlouho, než nad tvými instinkty převezme vládu tvoje vůle, ale tys byla moc divoká. Dokázala ses zbavit řetězů, mě i Monicy a zdemolovat při tom pokoj. Už jsem myslela, že je všechno ztracené a s Charliem to nedopadne dobře. Sebekontrola se ti vrátila v pravý čas. Je to malý zázrak. Možná jen shoda okolností nebo se projevila tvá láska k bratrovi, nevím.“
„To je hrůza. Zaútočila jsem i na vás?“
„Spíš ses s námi prala, abys mohla zaútočit na Charlieho. Já mám akorát potrhané šaty, Monica má možná zlomené jedno nebo dvě žebra, jak jsi s ní mrštila o zeď. Nic, co by se nezahojilo.“
„Proč jsem vás ale napadla?“
„Protože jsme byli nablízku. Než zase začala fungovat tvoje mysl, vedla tě akorát žízeň. Chtěla jsi krev, živoucí krev od Charlieho nebo Monicy a my ti stáli v cestě.“
„Takže mám pravdu. Jsem krvežíznivá bestie, co je nebezpečná ostatním.“
„Ne víc než třeba já. Udělala jsi pitomost, když ses znovu pokoušela o proměnu. Tím ses dostala do stavu, kdy ses už nedokázala kontrolovat.“
„A dokážu se tomu vyhnout? Budu tě poslouchat na slovo a odložím svůj návrat domů, dokud nebudu mít všechno pod kontrolou, ale slib mi, že mám naději to zvládnout, že jednou budu žít normální život a nebudu se každou vteřinku bát toho, abych někomu neublížila. Jak jsem tam stála proti Charliemu a toužila se zakousnout do jeho krku, to byl nejhorší pocit mého života. Raddleův deník vedle toho není nic.“
„To víš, že to zvládneš. Jen pamatuj, že i ty máš svoje limity. Nepokoušej se je překročit a bude fajn. Vypij tu krev a půjdeme se podívat na ostatní,“ znovu jí podala poslední sáček krve.
„Ne, jak bych se k nim mohla přiblížit po tom všem,“ zděsila se Ginny, zatímco se nehtem snažila sáček otevřít. „Brr, chutná to příšerně. Cítím se strašně vyprahlá, ale ta krev chutná vážně odporně.“
„To je také hlavní důvod, proč dáváme přednost živým dárcům. Trošku pomáhá, když se ohřeje, ale stejně nikomu nechutná. Každý ji má trochu v zásobě pro případ nouze, ale doufá, že ji nikdy nebude muset pít. Je to nejspíš tím, že dlouhodobým skladováním se z ní postupně ztrácí původní životní podstata dárce. Pořád obsahuje nezbytné živiny a nezbytnou energii, ale ztratila veškerou osobitost. Je to jen odporná rudá vazká kapalina, nic lepšího však nemám. Jedině, že by sis po Charliem a mě chtěla dát ještě Monicu.“
„Já jsem přece z Charlieho nepila!“ zvolala překvapeně Ginny, která už mezitím vymačkávala ze sáčku poslední kapičky.
„Samozřejmě, že pila. Jenom kupovaná krev by tě takhle rychle nevrátila. Nejdřív jsem ti dala trochu já, ale nechtěla jsem to přehánět. Víc mojí krve by tě rozparádilo ještě daleko víc. Potom nastoupil Charlie. To jsi byla pořád v bezvědomí a teprve potom jsme ti začali dávat tohle,“ a ukázala na prázdné sáčky.
„Proč?“
„Protože kdybys zrovna pila od dárce v okamžiku, kdy ses začala probírat, nikdo by ti asi nezabránil vysát ho až do konce. Proto jsme ti dávali svou krev jen, dokud jsi byla v bezvědomí.“
„Ehm…, díky,“ hlesla Ginny. „Moc si toho vážím.“
„Nemáš zač. Cítíš se už dost silná, abychom se mohly vrátit? Čeká mě doma ještě trochu uklízení.“
„Ne! Pila jsem Charliemu krev a Monice jsem ublížila. To přece nejde. Určitě se na mě moc zlobí.“
„No, nějakou omluvou to rozhodně nezkazíš, ale nemyslíš si, že by se na tebe doopravdy hněvali? Dělali to kvůli tobě. Pojď, máme práci v domě,“ zakončila jejich rozhovor Lucinda, vzala neochotnou Ginny pod paží a společně vykročily zpátky k domu.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one