face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Ginny se zpátky nechtělo. Navzdory své nadlidské rychlosti se za Lucinou ploužila a sotva zvedala nohy ze země. Jak se Charliemu a Monice po tom incidentu bude moct podívat do očí? Oběma ublížila a všechno se to stalo jen kvůli její paličatosti a hlouposti. Lucinda měla pravdu. Celou dobu si odmítala přiznat, že se změnila. Už není tou starou Ginny, stala se z ní upírka a s tím už nic nenadělá. Může se jenom snažit žít dál tak, aby svému okolí nebyla nebezpečná. Teď se ale hlavně musí oběma omluvit.

Ve vile se nic podstatného nezměnilo. Pokoj vypadal jako kůlnička na dříví, všechen nábytek a vybavení rozbité a zpřevracené. Monica se už vzpamatovala, ale pohybovala se opatrně a bylo vidět, jak ji zlomená žebra při každém neopatrném pohybu bolí. Snažila se trochu uklidit ten nepořádek, který v pokoji panoval, ale moc se tady nedalo dělat. Charlie se jí motal pod nohama a snažil se jí pomáhat, ale ve skutečnosti spíš překážel.

„Moc se omlouvám,“ hlesla Ginny mezi dveřmi. „Je to všechno moje vina. Vám oběma jsem moc ublížila a scházelo málo, aby se stalo skutečné neštěstí. Je mi to moc líto,“ a dala se do pláče.

„Ginn, jsi už v pohodě?“ zeptal se hned Charlie. „Měli jsme o tebe strach, jak ses rozběhla ven.“

„Jasně, jsi sice skoro nezničitelná, ale nebylas… No nebylas zrovna ve stavu, kdy by ses měla volně prohánět venku,“ přidala se Monica.

„Už jsem v pořádku. Na poslední chvíli jsem si uvědomila, co se chystám Charliemu udělat a tak jsem utekla. Nedokázala jsem se ovládnout, tak jsem raději utekla pryč. Stačí, jak jsem vám už stačila ublížit,“ vysvětlovala mezi vzlyky Ginny. „Bylo to moc zlé? Pořád tě to bolí?“ zeptala se Monicy.

„Docela jsi mě vystrašila. Dimitri rád své podřízené trestal tím, že jim zakazoval se nakrmit, ale nikdo se nikdy nedostal do takového stavu, v jakém jsme tě našli. Vůbec jsi nereagovala a vypadalas jako doopravdy mrtvá. Víš ne nemrtvá, ale mrtvomrtvá nebo jak to nazvat. Potom jsi zase byla živá až moc. Předvedly jste tu s Lucindou pěkný taneček. Pochybuju, že by tornádo dokázalo ten pokoj víc zdemolovat a divím se, že to vydržely zdi. A nakonec prásk, sebereš se a zmizíš venku. Měla jsem o tebe strach. Mohla jsi spadnout z útesů a polámat si všechny kosti. Jsem ráda, že jsi už v pohodě, s takovou divokou přítelkyní by asi bylo těžké pořízení. Já jsem v pohodě, za dvě hodiny o tom žebru nebudu vědět,“ popsala jí Monica minulé události ze svého pohledu. Bylo na ní vidět, jak je ráda, že už Ginny není žádným vraždícím šílencem.

„Moc vám všem děkuju. Monico, nemusíš to uklízet, já to zvládnu, jdi si raději odpočinout. Stejně jsem to všechno udělala já. Znovu se omlouvám. I když jsem to nikdy nechtěla, oba jsem vás ohrozila. Tys měla jediné štěstí, že jsem tě vyřadila hned na začátku. Kdyby ses zapojila do hlavního dění , nebylo by to jen zlomené žebro, ale něco mnohem horšího. Nejhorší ale byl ten pocit. Jednu chvíli jsem měla chuť se na vás vrhnout a vypít vám všechnu krev. Pořád jsem si někde hluboko uvnitř uvědomovala, co dělám, ale nemohla jsem to ovládnout. Bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažila. Když si představím, že bych tu teď stála nad vašimi těly…,“ dala se Ginny zase do pláče.

Charlie ji vzal okolo ramen a začal ji konejšit.

„No tak, Ginn, nakonec jsi to ale neudělala. Lucinda to všechno perfektně naplánovala. Té bys měla poděkovat především. Mně ta trocha krve neublíží, jsem na to zvyklý, taková Norberta mě už připravila o daleko víc a ostatní dračice za ní nejsou moc pozadu. Ty jsi se ale taky docela vyznamenala. Takhle neřádila žádná z mých přítelkyň, ani když jsem jim dával kopačky. Chtěly mě vykastrovat, stáhnout z kůže nebo ugrilovat na mírném ohni, ale fyzicky se zmohly jen na pár facek. Na mou malou sestřičku zkrátka žádná nemá, jsi prostě třída. Jediná škoda je, že jsi ze mě nepila přímo. Je to prý úžasný zážitek, kterému se nic nevyrovná. Víš, takové to erotické vzrušení…“

„Fuj! Jsem přece pořád tvoje sestra! To je hnus,“ otřásla se Ginny.

„To jsi. Ta nejlepší. Chtěl jsem tě jen trochu nadzvednout, naštvanou tě mám radši než smutnou. Kdybych to chtěl přece jen zkusit, je tady dost upírek, co moje sestry nejsou.“

„To si piš,“ ozvaly se najednou Lucinda s Monicou. „Stačí jen trošku naznačit a rády ti vyhovíme, takovýho fešáka nepodávají k svačině každý den.“

„Nechte toho! Ještě pořád mám žaludek jako na vodě z tý hnusný krve z pytlíku. Jestli chcete mezi sebou provozovat nějaké nechutnosti, jděte aspoň někam stranou.“ Ginny se snažila tvářit znechuceně, ale moc se jí to nedařilo.

„Výborně, Ginny, už se zase začínáš dostávat do formy,“ komentovala její znechucení Lucinda. „Charlie si potřebuje odpočinout a já se radši podívám, jak jsou na tom Moničina žebra. Dej to tu zatím trochu do pořádku. Ve sklepě by měly být nějaké pytle a taky lopata.“

Jakmile Ginny osaměla, pustila se do úklidu. Plně využívala svou nově nabytou rychlost a ještě při tom přemýšlela o jejich rozhovoru. Nikdo jí nic nevyčítal a naopak se ji všichni snažili rozptýlit, jako by se nic nestalo. Ty pokusy byly sice trochu trapné, ale stejně. Opravdu jim na ní tolik záleží, že kvůli ní riskovali své životy? Co když ji ale ta prožitá zkušenost změnila? Jak tam stála vedle Charlieho, stále silně pociťovala svou žízeň, to nikdy předtím nezažila. Probudilo se v ní něco špatného? Bude ji ta žízeň provázet už napořád?

Mohlo uplynout jenom pár minut. Právě sypala poslední trosky do velkého pytle, když se ve dveřích objevila Lucinda.

„Nazdar, Ginny, jak jsi na tom? Myslela jsem, že budeš potřebovat pomoc.“

„To budu,“ špitla vážným hlasem Ginny, „ale ne s úklidem. Myslela jsem si, že nebude problém svou krvežíznivost a to ostatní zvládnout, vždyť u Dimitriho to všechno šlo jako na drátkách, ale začínám v tom plavat. Nevím, jak se chovat tak, abych se vyhnula dalšímu neštěstí. Pomůžeš mi?“

„Jistě. Uvidíš, že na tom není nic těžkého.“

„Díky, díky moc. Budu tě ve všem na slovo poslouchat. Opravdu. Nechci už nikomu ublížit. Udělám všechno, co řekneš.“

„To ráda slyším, ale opravdu to nebude tak horký. Těch věcí, co se budeš muset naučit je jen pár a není na nich nic složitýho. Všechno je to o tom, naučit se, kdy máš své instinkty držet na uzdě a kdy ji můžeš povolit.“

„Změnilo mě to nějak? Víš, pořád mě Charlieho krev strašně přitahuje. Už mi to zůstane?“

„Ginny, tohle není, jako když jsi na Rona šilhala přes stůl,“ smála se Lucinda. „Tvoje matka tehdy měla samozřejmě naprostou pravdu, a kdybys v tom pokračovala, nepochybně by ti zůstaly oči zaostřené na špičku nosu. V tomhle případě tě ale můžu ujistit, že nejde o nic trvalého, prostě jen potřebuješ víc krve. Dostali jsme tě z nejhoršího, ale do plné kondice ti ještě hodně chybí. Co bys řekla tomu, vyrazit si někam zítra s Monicou? Už jsme o tom mluvily.“

„Jestli mi to pomůže zbavit se touhy zakousnout se do Charlieho, tak podstoupím cokoli.“

„Výborně, ale abychom se vyhly nějakému nedorozumění. Počítej s tím, že zajdeme na místa, kde se mladí lidé baví a budeme se snažit někoho vylákat na opuštěné, temné místo, kde si od něj vezmeme trochu krve.“

„Rozumím, asi není jiná možnost, a jestli jim to doopravdy nijak neublíží… Ta krev z pytlíku byla vážně hnus, pokud bych zrovna neumírala žízní, asi bych se z ní pozvracela. Jak je tam vylákáme? Budeme ovlivňovat jejich mysl?“

„Taky by to tak šlo, i když Monica by s tím asi měla trochu problém. Ovlivnit někoho, aby dělal, co nechce, není jen tak. Je k tomu třeba obrovská síla vůle. Pomáhá, když dotyčný stojí blízko a velmi důležitý je oční kontakt. Zezadu a přes celou místnost bych s tím měla problém i já. My to raději budeme dělat zábavnější formou. Budeme se s nimi bavit, flirtovat a svádět je, dokud nebudou tak omámeni našim šarmem, že za námi půjdou sami ochotně jak ovečky.“

„To se jako mám snažit svádět nějakého úplně cizího chlapa?“ řekla pohoršeně Ginny.

„No ženský po nás tolik neletí, ale stačí říct. Můžeme vyrazit i někam, kde osamělé ženy hledají nové přítelkyně,“ usmála se Lucinda. „Nedělej si z toho hlavu, je to jen hra, dokonce ta nejstarší na světě. My ženy jsme vždycky využívaly svého půvabu, abychom ze samců dostaly, co chceme. Ty akorát nebudeš chtít morkovou kost z mamuta, ale pár kapek jeho krve.“

„Slíbila jsem, že budu poslouchat, ale mám strach, jak to zvládnu. Nikdy jsem nic takového nedělala a navíc pořád myslím jen na jedinýho kluka.“

„Možná ne vědomě, ale vsadím se, žes kluky přiváděla do rozpaků i před svou proměnou. Budu tam s tebou a neboj se, vždyť mu nevěrná nebudeš. Uvidíš, že to půjde, jen se musíš trochu odvázat,“ uklidňovala ji Lucinda.

„Snad jo, jak se vlastně upíři odvážou? Hádám, že alkohol na nás moc působit nebude,“ zajímala se Ginny. Cítila, že by se jí nějaký ten panák na kuráž mohl hodit.

„Věř mi, že s tím nebude problém. Působí na nás lidské feromony a v takové koncentraci, jaká bývá v takových klubech, bude spíš problém udržet všechno pod kontrolou než se odvázat. Neměj z toho strach, uvidíš, že se ti to bude líbit. Hlavně o tom moc nepřemýšlej a chovej se přirozeně.“

„Tak jo,“ povzdychla si rezignovaně Ginny. „Na co se mám ještě připravit? Budu se s někým muset líbat nebo si nechat sahat na zadek?“

„Jen když budeš chtít. Bude jenom na tobě, kam to všechno necháš zajít, ale hlavně si dej pozor, abys někomu, kdo se tě nějak nevhodně dotkne, neurazila hlavu.“

„Fajn, nikomu hlavu urážet nebudu, i když to bude nějaký oslizlý prasák, ale nějak ho přece musím zpacifikovat.“

„Myslela jsem si, že bychom mohly začít s bojovými sporty,“ navrhla opatrně Lucinda.

„Co to s tím má společnýho? Ty se chceš prát? Vím, že si pár facek za to všechno zasloužím, ale…,“ hlesla Ginny.

„Ne, že bych ti neměla chuť občas jednu výchovnou vrazit, ale tady jde spíš o to, naučit se ovládat svou sílu, takže rány budeš většinou rozdávat ty. Lidé jsou hodně křehcí a ty bys jim mohla snadno ublížit. Klidně i nevědomky,“ dodala rychle Lucinda, když viděla, jak se Ginny nadechuje k protestům. „Takové šťouchnutí do žeber je mezi lidmi běžná věc, ale od tebe by to v lepším případě skončilo vyraženým dechem. Nebo třeba taková srážka na ulici. Pokud by to tebe nějaký nemehlo vrazilo, bylo by to pro něj stejný, jako by narazil do kamenné zdi. Při tréninku bojových sportů se naučíš svou sílu ovládat.“

„Fajn, to beru. Nechci Ronovi zlomit nohu, až ho budu pod stolem kopat, když bude zase mít dlouhý vedení. Kdy začneme?“

„Třeba hned. Charlie spí a Monica taky odpočívá. Zítra by se k nám ale už mohla připojit. Půjdeme ven, tady sice už taky není nic, co by se dalo rozbít, ale venku budeme mít víc prostoru.“

Lucinda ještě několikrát mávla svou hůlkou a nechala zmizet pytle s odpadky a potom odvedla Ginny na pláž.

„Takže Ginny, boj holýma rukama se ti bude hodit v mnohých situacích. Lidé mají většinou své instinkty potlačeny a navíc na nás nevěří, takže se ti může občas stát, že tě napadnou. Samozřejmě nemají nejmenší šanci ti ublížit, ale na druhou stranu, když s nějakým takovým týpkem prorazíš zeď, vzbudí to nežádoucí pozornost. Na druhou stranu, všichni se koukají na akční filmy, takže pokud budeš ovládat alespoň základy, budeš zaujímat patřičné postoje a nebudeš své soupeře zrovna trhat vejpůl, snadno uvěří, že holka jako ty může zmlátit dvoumetrového pořízka. Druhá věc je, že bojové sporty učí ovládat svoje pohyby a sílu. To se ti může hodit k tomu, abys lidem v takových situacích neubližovala víc, než je nezbytně nutné. Zatřetí se pak může stát, že se dostaneš do konfliktu s nějakým vampýrem. Ne, že by to hrozilo nějak moc často, ale když už k tomu dojde, přestává legrace. Většina z nich je mnohem starší než ty a měli celá staletí na trénink. Ty jsi sice rychlejší a silnější než oni, ale se správnou technikou dokážou tyhle tvé výhody potlačit. Začneme s nácvikem síly úderu. Prašti mě takovou silou, jakou bys použila na člověka.“

Ginny se to všechno moc nezdálo, ale když na tom Lucinda trvá… Na lidi bude třeba jen minimální síla. Schválně se soustředila a udeřila Lucindu silou, jako by ji chtěla poplácat po rameni.

„Dobře, Ginny. Je vidět, že se dokážeš soustředit, ale potřebuješ ještě hodně ubrat. Taková síla by jim s přehledem polámala všechny kosti. Znovu a uber.“

Ginny svůj pokus několikrát zopakovala, ale Lucinda ji neustále nutila ubírat na síle. Nakonec byla spokojená. Ginny měla pocit, že se jí sotva dotýká, ale podle Lucindy to tak bylo správně.

„To je přesně ono. Zapamatuj si to. Takový úder pocítí a bude je to pěkně bolet, ale nic vážnějšího než modřina je nečeká. Musíš mít neustále na paměti, že se musíš mezi lidmi pořád kontrolovat. I nevinné obětí jim může ublížit a ty s tím musíš počítat. Jedna cesta je správně dávkovat sílu, to jsme si teď vyzkoušely a sama vidíš, že to není žádná legrace. Druhá je o tom, jak mírnit rozsah pohybů.

Třeba takové podání ruky. Klidně můžeš použít libovolnou sílu, ale svou ruku sevřeš jen o centimetr. To je asi ta správná míra, aby si dotyčný člověk pomyslel, jak pevný máš stisk, ale zároveň jsi mu nerozdrtila žádnou kost. Pojď, vyzkoušíme si to.“

Ginny byla překvapená. Nikdy nad něčím takovým nepřemýšlela, ale všechno podle Lucindina výkladu bylo naprosto logické. Jestliže chce žít mezi lidmi, nesmí ani na chvilku ztratit kontrolu nad svými schopnostmi. Začínala chápat i ty upíry, co se vydali jinou cestou a na lidi se dívají jen jako na zdroj potravy. Proč se za takovou cenu snažit chránit někoho, kdo vás stejně nenávidí a jakmile odhalí, co jste zač, pokusí se vás zabít? Možná jednoho dne zeslábnou její pouta k předchozímu životu natolik, že i ona začne takto uvažovat? Ne, tohle nikdy nepřipustí! Lucinda také dokázala už dvě tisíciletí žít mezi lidmi a neubližovat jim a ona to také dokáže. Udržení své staré podoby se jí teď zdálo naprosto malicherné. Ano, může jí to pomoci při návratu k rodině, ale ve správné perspektivě půjde stejně jen o kratičkou epizodku v jejím nekonečném boji o udržení si své lidskosti.

Během doby, co se jí tyto úvahy honily hlavou, nestále opakovala s Lucindou cvičení na ovládnutí síly úderu a míry stisku. Lucinda byla neúprosná a nutila ji všechno mnohokrát opakovat. Trvalo to několik hodin a teprve, když začal východní obzor trochu světlat, přikročila Lucinda k další části výuky.

„Teď konečně něco zábavnějšího. Naučím tě základy několika bojových umění. Měj jenom na paměti, že při našem tréninku nesmíš nikdy udeřit silněji, než kdyby se jednalo o člověka. Lidé vyvinuli mnoho způsobů, jak bojovat holýma rukama, ale většina má mnoho rysů společných. Jde o to obrátit sílu útoku zpět proti útočníkovi. I mnohem slabší jedinec, pokud ovládá správnou techniku, může porazit někoho silnějšího a ani se při tom nezapotí. Ty sice téměř vždycky budeš mít výhodu síly na své straně, ale proč se nenaučit dělat to správně?

Takže základ všeho jsou nohy. Za všech okolností si v boji musíš zachovat rovnováhu a jistý postoj. To je tvoje největší výhoda, když se bráníš. Všechnu práci za tebe udělá útočník. Tím, jak se tě snaží udeřit, dostane se většinou do nerovnovážného postoje a ty můžeš sílu jeho útoku snadno obrátit proti němu. Schválně, zkus mě udeřit a tentokrát hezky naplno.“

Ginny jenom pokrčila rameny, rozmáchla se, a chtěla Lucindu udeřit do ramene. Ta se však v okamžiku, kdy měla rána dopadnout, pootočila a Ginnina rána zasáhla jenom vzduch. Síla úderu ji trochu strhla, čehož Lucinda využila k tomu, aby uchopila její ruku a zkroutila ji Ginny za zády.

„Au, jak jsi to udělala?“

„Využila jsem síly tvého útoku. Pojď, ukážu ti to.“

***

V okamžiku, kdy Charlie vyšel na pláž, aby tam na čerstvém vzduchu posnídal, naskytl se mu neuvěřitelný pohled. Uprostřed pláže vířily jakési barevné šmouhy, okolo se zvedaly gejzíry písku a zdánlivě odnikud se ozýval hlas Lucindy, který vydával nějaké nesmyslné instrukce.

„Dobře, Ginny, ale nemusíš se tolik uhýbat. Aby šla rána mimo, stačí mnohem míň.“

„Postoj, udržuj postoj, obě nohy musí být na zemi!“

„Pamatuj, ruka, ruka, noha.“

„Nevyskakuj! Netancuješ odzemek! Podle našich zvyklostí jsem tvoje babička, takže si na mě nevyskakuj!“

Najednou se barevné šmouhy rozpadly na Ginny a Lucindu, které se zhroutily do písku a otřásaly se smíchem.

„Co to tady vyvádíte?“ zeptal se jich udivený Charlie. Pořád nemohl odtrhnout oči od Lucindy, která na sobě měla jen potrhané zbytky trička a šortek.

„Lucinda mě učí, jak se správně prát,“ odpověděla mu Ginny, když se jí konečně podařilo trochu zkrotit svůj záchvat smíchu. „Tvrdí, že je moje babička a má tedy právo mi občas vrazit jednu výchovnou. Hned jsem si vzpomněla na babičku Cedrellu. Pořád seděla v křesle, prohlížela si starý fotky, ucucávala sherry, a když jsme se honili kolem jejího křesla, štípala nás do zadku. Potom držela hodinové kázání, jak bychom se správně měli chovat. Představila jsem si na jejím místě Lucindu.“

„Tak to ani omylem,“ protestovala mezi dalšími záchvaty smíchu Lucinda. „Takový hnus bych nikdy nepila, ale jestli chceš nějaké to kázání o správných způsobech, můžu posloužit.“

„Radši ne, počítám, že večer budeš mít ještě spoustu příležitostí. Třeba o tom, jak se do někoho správně zakousnout. Už to slyším. Nesrkej! Necintej, kdo to má potom utírat? Nepospíchej, nikdo ti to nevypije! Při jídle se nemluví! Nenimrej se v tom! Bude to peklo.“

Lucinda pozorně Ginny sledovala. Pátrala v jejím výrazu po stopách její nedávné averze k upírskému stylu života, ale kromě lehkého zaváhání na začátku to znělo upřímně. Vypadá to, že si Ginny tímto postojem a zlehčováním chce dodat odvahu, ale jestli jí to pomůže… Nečekala, že by se Ginny o něco takového pokusila, ale pohyb a tělesná aktivita se ukázaly jako skoro zázračný lék. Sama si to také užívala. Už dlouho s nikým rovnocenným necvičila a i ona si vychutnávala sladké opojení z rychlosti a síly. Ginny sice byla stále hodně neohrabaná, ale vše vynahrazovala svou rychlostí a zaujetím pro věc. Musí ji co nejvíc zaměstnat, aby se přes ty méně příjemné stránky své nové existence dokázala napoprvé přenést. Jakmile zjistí, že to zase není nic tak hrozného, vyrovná se s tím. Teď rozhodně nesmí její rozvernou náladu krotit. Snad jí vydrží až do večera a ona všechno v pohodě zvládne.

„Co to vlastně vy dvě plánujete?“ ptal se mezitím Charlie.

„Dámskou jízdu. Pánskou společnost nepotřebujeme, takže ty zůstaneš pěkně doma a dáš si vydatnou večeři, abys obnovil svou přitažlivost. Musím přiznat, že mi připadáš mnohem méně šťavnatý, než včera,“ usadila ho Lucinda.

„Vy se chystáte někam ven? A kvůli tomu učíš Ginny, jak se prát?“

„Kvůli tomu ne, ale trénuju, abych konečně přeprala svoje bratříčky. Jen počkejte, jak vám to všechno vrátím. Teď budete muset utíkat žalovat mamce vy,“ opravila ho Ginny.

„Už se těším. Vrátíš nám taky všechno to rozmazlování, kterým jsme tě celé ty roky zahrnovali? Přesvědčíš mamku, aby upekla raději koláč z jablek než dýňový, jen proto, že ho má tvůj bratříček radši?“

„Jasně a krvavou tlačenku si teď s tebou dám taky moc ráda.“

„To ti rád věřím,“ usmál se Charlie. Byl rád, že vidí zase tu starou veselou a bezstarostnou Ginny.

Po krátké chvíli se holky vrátily k cvičení. Charlie si zpočátku myslel, že se bude dívat, protože by to mohla být opravdu zajímavá podívaná. Ony se ale pohybovaly tak rychle, že na to jeho zrak nestačil. S povzdechem je nechal být a šel si užívat sluníčka a moře. Zbývalo mu posledních pár dní, než se bude muset vrátit do práce. Chtěl si je pořádně užít, aby mohl před svého šéfa předstoupit plný síly a vymyslet si pro něj nějakou věrohodnou výmluvu.

Ginny s Lucindou trénovaly celé dopoledne i velkou část odpoledne. Žádná z nich necítila únavu a fyzická aktivita jim byla hodně příjemná. Když se ale slunce začínalo klonit k západu, zavelela Lucinda k odchodu. Ginny se navzdory její snaze zlehčovat všechno, co je večer čeká, moc nechtělo. Bojovala se svým strachem ze všech sil a palčivý pocit žízně, který se objevoval v jejím hrdle kdykoli se Charlie přiblížil, jí v tom hodně pomáhal. Nechtěla žít s pocitem, že se neustále musí ze všech sil kontrolovat, aby se nezakousla do svého vlastního bratra.

Cestou domů se ještě zastavili u Monicy, jež za zavřenými okenicemi otráveně posedávala v křesle. Její žebra už očividně byla v naprostém pořádku a ona byla naštvaná, že musí být celý den zavřená. Slyšela Ginny s Lucindou na pláži a ráda by se k nim přidala. Bojové sporty ji sice nijak nelákaly, ale po všech těch staletích teprve teď začínala objevovat své fantastické schopnosti a chtěla využít každou příležitost, jak je rozvinout.

„Večer se chystáme do města za nějakou tou zábavou a také bych ráda naučila Ginny, jak si správným způsobem obstarávat potravu. Budeš se chtít přidat?“ zeptala se jí Lucinda.

„Jasně. Ginny mě sice v posledních týdnech docela vykrmovala, ale už začínám zase žízeň trochu cítit. Jak se mám obléknout?“

„Nic formálního. Víš, co nosí mladí lidé, když se jdou bavit?“

„Viděla jsem nějaké časopisy.“

„Fajn, takže nic formálního a spíš trochu vyzývavého, pomůže nám to v lovu.“

Ginny jenom povytáhla obočí. Co tím Lucinda myslí? Snad nechce, aby se před lidmi producírovala polonahá! Slíbila sice, že se ji bude snažit ve všem poslechnout, ale přece se neobleče jako nějaká lehká holka. Na přemýšlení ale neměla moc času. Lucinda se rozloučila s Monicou a už ji nekompromisně táhla do svého pokoje. To, co potom následovalo si Ginny nikdy nebyla schopna přesně vybavit. Bylo to něco mezi živelní pohromou a noční můrou. Její kamarádka kolem ní vířila jako tornádo a ďábelskou rychlostí jí oblékala jednu věc za druhou, aby je zase svlékala a zkoušela jiné. Ginny na její počínání nestíhala reagovat. Stála uprostřed pokoje jako krejčovská panna a nechávala na sebe navlékat nejrůznější ztřeštěné módní kreace a Lucindiny pokyny jen poslušně zvedala ruce a nohy, otáčela se a snažila se propadnout někam do Austrálie.

Konečně byla Lucinda spokojená. Postavila ji před obrovské zrcadlo a očekávala chválu svého výtvoru. Ginny musela několikrát zamrkat, aby se ujistila, že se jí to nezdá. V tomhle úboru by ji někdy měla vidět matka. V životě nenosila kratší sukni než ke kolenům. Matka jí neustále opakovala, že ukazovat stehna je nanejvýš nemravné a navíc smrtelně nebezpečné. Běhny, co to dělají, umírají ve třiceti na záněty močových cest a jestli nechce skončit touto bolestivou smrtí, je nezbytné odhalovat co nejméně a neustále se chránit teplým prádlem a silnými punčochami. Tahle... sukně končila mnohem, mnohem výš. Skoro tak vysoko, kde by měla začínat její halenka.

„Je to praktický,“ komentovala její šok Lucinda. „Ta sukně ti nebude bránit v pohybu a ty to budeš moct večer pořádně rozbalit.“

Ginny musela uznat, že má svým způsobem pravdu. Ta sukně vskutku nebránila vůbec ničemu včetně pohledů tam, kam by vidět být nemělo. Mstí se jí Lucinda za zdemolovaný pokoj? Slíbila jí, že se bude řídit jejími radami, ale tohle? Možná ale vyrazí na nějakou tropickou pláž, tam by nedostatek textilií nemusel tolik vadit. Zbytek svého outfitu raději ani podrobně nezkoumala, ale byl ve stejném duchu. Odhaloval víc, než by byla ochotná připustit jako společensky únosné.

Lucinda byla oblečená během okamžiku. Její úbor ji sice zahaloval prakticky celou, ale jak kalhoty, tak tričko ji obepínaly tak těsně, že se prakticky staly její druhou kůží. Tohle tedy bude něco. Vyzvedly Monicu, která vedle nich působila ve svých koktejlkách po kolena a s velikým výstřihem velice usedle a Lucinda je přenesla pryč.

Ginny trvalo jen vteřinku, než se jí vyjasnil zrak po chvilce dezorientace. Všechny tři byly v nějakém zapadlém dvorku. Páchlo to tam kuchyňskými odpadky a močí. Z dálky k nim doléhal hluk rušné ulice a podle útržků hovoru, které z něj Ginny dokázala rozluštit, byly někde doma v Anglii. Bohužel ve dvorku nebyly samy. Asi deset metrů vedle hořel v plechovém sudu oheň, okolo postávala skupinka mužů a rádio vyřvávalo na plný pecky nějakou „hudbu“. Muži si podávali láhev kořalky a samozřejmě jim nemohlo uniknout, že se v jejich území objevily tři dívky.

„Nazdar, kočandy, nepřidáte se k naší párty?“ oslovil je hned vůdce tlupy. Byl to obrovský černoch, přes dva metry vysoký. Nahé paže měl silnější než Ginny stehna a vlnily se mu na nich obrovské svaly.

„Hej, Čáro, dej holčičkám cvaknout, ať jsou povolnější,“ vyzval druhého z gangu, který byl snad ještě vyšší než on, ale až nezdravě vychrtlý.

„Omlouvám se, nečekala jsem, že tady někdo bude,“ zašeptala Lucinda Ginny do ucha. „Zkusíme to vyřešit bez násilí.“

„Pojď ke mně, číčo. Dám ti špeka. Uvidíš, že se ti to bude líbit. Jsme tu samí gentlemani, uděláme ti všechno, co ti na očích uvidíme,“ lákal Ginny další.

Lucinda se pokusila vedle nich proklouznout, ale pohybovala se lidským tempem a Čára byl až nelidsky rychlý. Chytil ji za paži a snažil se ji k sobě přitáhnout. Dvorkem se rozlehlo plesknutí, Čára se držel za červenou tvář a Lucinda uskočila zpátky k Ginny a Monice.

„Bez násilí to asi nepůjde. Pamatujte si, kontrolujte svou sílu. Jsou to sice grázlové, ale my nemáme právo je zabít,“ varovala je Lucinda.

„Čéče, kočička umí škrábat,“ chechtal se vůdce. „Mám rád, když má holka v sobě oheň. Je to pak mnohem lepší, než když jen leží jako mršina. Tak si dáme malou rozcvičku. Já si zamlouvám tu zrzku.“

Postavil se naproti Ginny a zbytek jeho bandy se rozdělil. Čára si pořád třel tvář a postavil se naproti Lucindě. Jeho výraz nevěstil nic dobrého, chtěl jí oplatit to, jak ho ponížila před ostatními. Spolu s ním se na Lucindu zaměřil ještě jeden, kterého Čára vyzval, ať se té mrše snaží držet ruce. Monica vyfasovala jednoho protivníka. Připomínal opici. Tělo jako sud a jak byl nahrbený, dlouhé ruce se mu komíhaly někde na úrovni kolen. Zbylí dva členové gangu na pokyn svého šéfa stáhli k jedinému východu do temné uličky, aby nikdo nemohl uniknout.

Ginny si prohlížela svého protivníka. Na první pohled opravdu budil hrůzu. Síla z něj přímo vyzařovala, ale přitom se pohyboval obratně a s jistotou zkušeného bojovníka. Instinktivně zaujala bojový postoj, jak ji to učila Lucinda a soustředila se na to, aby to nepřehnala se silou svého úderu. Navzdory všemu, co s ní chtěl provádět, ho nechtěla zabít, ale bude se na to muset pekelně soustředit. O své kamarádky se nestarala, určitě si bez problémů poradí samy nebo si už poradily, protože právě zaslechla zvuky boje a pád těžkých těl na zem.

„Tak se předveď, baby,“ povzbuzoval ji její protivník. „No tak, bouchni si. Aspoň jednou. Slibuju, že tu první fázi vyřídíme rychle, budeme pak mít víc času na tu druhou. Jsem ve formě, vydržím ti to dělat celou noc až do rána.“

Ginny se na chvíli zarazila, ale poměrně rychle zapudila myšlenku, podívat se mu do hlavy. O nic, na co by tam mohla narazit, nestála. Opatrně kroužila kolem své oběti a soustředila se na to, aby se na těch vysokých podpatcích, co ji Lucinda donutila obout, nepřerazila. Pořád váhala, jak se s ním má vypořádat, aby to nebylo moc nápadné a on se z toho ráno vzpamatoval.

„Tak co, pořád si chceš hrát na drsňačku? Brzy tě to přejde, mám černý pás,“ provokoval ji dál její protivník.

„A já zase…,“ Ginny rychle sklouzla pohledem dolů a v duchu opět proklela Lucindu, „růžový. Co mají znamenat ty řeči o tom, kdo má jaký opasek?“

Její soupeř na ni jen vyvalil oči a rozřechtal se jako šílený. Snažil se ovládnout svůj smích, ale nedokázal to. Z očí se mu řinuly slzy, byl ohnutý v pase a nemohl se pořádně nadechnout. Ginny využila své šance, v okamžiku byla u něj a svírala ho v železném sevření. Rozhlédla se, aby zkontrolovala, jak jsou na tom ostatní.

Monica stála nad třemi těly a sledovala, zda se někdo nepokouší postavit na nohy a Lucinda za sebou táhla zbylé dva pobudy, co hlídkovali u východu. Podle toho, jak jejich hlavy nadskakovaly po hrbolatém asfaltu, byli oba v bezvědomí.

„Co s ním mám dělat?“ zeptala se trochu bezradně Ginny. Její protivník se už vzpamatoval a nyní se marně pokoušel vykroutit z jejího sevření.

„Co by. Uděláme to, proč jsme sem přišly,“ odpověděla Lucinda a složila svůj náklad na zem. „Rodiče tě určitě učili, že se jídlem nemá plýtvat, takže s chutí do toho. Doporučuji ti, abys svůj úlovek napřed omráčila. Jestli sebou bude pořád takhle mlít, zašpiníš při tom moje šaty.“

„Fajn,“ ucedila Ginny. Na těch šatech bylo tak málo látky, že by nebylo vůbec snadné je umazat, ale pak se raději soustředila na sílu úderu. Vůdce gangu ani nestačil zaznamenat její pohyb a už se skácel po ráně do spánku v bezvědomí na zem.

„Co dál?“ zeptala se Ginny. Zatím pila krev pouze jednou a u Dimitriho vůbec nevnímala, co to vlastně dělá a vůbec jí nezáleželo na tom, jak její oběť dopadne. Teď to bylo jiné. Nechtěla ohrozit jejich životy, ale její soustředění bylo pod neustálým tlakem. Ve vzduchu jasně vnímala pach krve. Pobudové při souboji utržili nějaké drobné oděrky a její hrdlo z té vůně přímo hořelo.

„Normálně se do něj zakousni. Na začátek je lepší vybrat si žílu, ne tepnu. Krev z ní vytéká pomaleji a ty se tolik neumažeš. Ze stejnýho důvodu je taky lepší začít s nějakou z těch menších. Můžeš zkusit třeba zápěstí. Jestli se ti to ekluje, mám tu někde vlhčené ubrousky, aby sis ho utřela. Není na tom nic složitýho, koukni, jak to dělá Monica,“ poučovala ji Lucinda. Zdálo se, že se jejími rozpaky docela dobře baví.

Jejich přítelkyně už z jednoho pobudy svlékla bundu, klekla si na ni, a teď se z jeho zápěstí se slastným výrazem ve tváři krmila. Vypadalo to něžně, jako by ho líbala. Nikde nebyla vidět ani kapička stékající krve. Ginny cítila, jak se jí jenom při pomyšlení, co Monica dělá, prodlužují špičáky. Posadila se na svou oběť, vzala ji za ruku a soustředila se na zápěstí. Jakmile uvolnila uzdu svým instinktům, vnímala kolující krev se spalující intenzitou. Tepny žhnuly a rudě pulsovaly, zatímco žíly zářily temně karmínovou barvou. Už se nedokázala udržet. Zaryla své tesáky do jeho zápěstí a do hrdla se jí vlila životodárná tekutina.

Bylo to jako ohromná exploze energie. Celý svět se s ní točil a ona si připadala jako kousek dřeva, co se houpá na vlnách nebo jako lehoulinké peříčko, se kterým si pohrává teplý letní vánek. Její smysly byly zahlceny a ona byla schopná vnímat jen svou ohromnou extázi. Chtěla, aby nikdy neskončila, aby se už nikdy nemusela odtrhnout. Postupem času, jak tišila svou žízeň, ale všechny její pocity slábly, rozplývaly se do ztracena a nad jejím světem opět přebrala vládu chladná a nepříjemná realita. Jeho opasek ji tlačil do zadku a začínala si uvědomovat, že zároveň s jeho krví k ní proudí i jeho vzpomínky. Viděla jeho studia, kterých nechal kvůli neúspěšné kariéře v ringu, nekonečný řetěz pitek a mejdanů a nakonec i živoření na ulici, kde přežíval ze dne na den jen díky drobným krádežím a přepadením. Viděla, jak ho postupně opouštěly všechny přítelkyně a on si nakonec začal dokazovat svou mužnost a převahu na holkách z ulice, co mu za hlt kořalky nebo dávku drogy dávaly to jediné, co jim zbývalo. V ten okamžik převládlo znechucení a ona se od jeho ruky odtrhla.

„Co jsem ti říkala. Jako patriarcha vidíš jeho vzpomínky. Vždycky to s takovými skončí tím, že jsi znechucená ještě před tím, než ho dopiješ,“ vysvětlovala jí Lucinda, která už také byla s jedním z pobudů hotová. „Teď ještě olízni ránu, ať se mu zacelí. Tvoje špičáky obsahují substanci, co zamezuje srážení krve. Proto se mu nedělá žádný strup,“ a ukázala na ranku na zápěstí, z níž stále vytékal tenký pramínek krve. „Tvoje sliny pak naopak obsahují enzymy, co každou ránu okamžitě zacelí. Při trošku divočejších milostných hrátkách se to může docela hodit,“ zakončila na oko vážně Lucinda.

Ginny raději nechtěla vědět, při jakých milostných hrátkách by se taková schopnost mohla hodit a raději se zachovala podle jejích pokynů. Olizovat nějakému chlapovi v opuštěné uličce zápěstí jí sice připadalo nechutné, ale to předchozí pití jeho krve bylo ještě nechutnější. Lucinda jí hodila větrovou pastilku, aby zahnala odpornou slanou chuť jeho potu.

„Jak jsem říkala, nic na tom není. Zvládla jsi to s přehledem,“ pochválila Ginny, když se zachovala podle jejích pokynů. „Teď je ještě třeba si trochu pohrát s jeho vzpomínkami. Nechceš přece, aby si nadosmrti pamatoval, jak ho porazila holka s růžovým pásem,“ a znovu se začala hihňat. Po chvíli se ale opanovala a pokračovala ve výkladu. „Máte teď mezi sebou pouto krve, takže pro tebe není nejmenší problém se mu dostat do hlavy a trochu mu to tam pomotat. Většinou se držíme konvenčních schémat jako například, že to tentokrát s pařbou trochu přehnal, ale čas od času můžeš projevit i trochu kreativity. Můžeš mu také vsugerovat nějakou myšlenku nebo mu třeba zvednout sebevědomí, i když tenhle to asi moc potřebovat nebude.“

Ginny se soustředila a byla překvapená, jak byla jeho mysl vůči ní otevřená. Pronikla do ní bez nejmenšího odporu, naopak, připadalo jí, že jeho mysl její přítomnost vítá. Rychle našla vzpomínky na poslední minuty a nahradila je mírně upravenou vzpomínkou na jednu z jeho předchozích pitek s kumpány. Už se chtěla stáhnout, ale nakonec ještě trochu povzbudila jeho touhu dokončit studium a najít si normální práci. Možná ho to dostane ze šikmé plochy, možná ne. Rozhodnutí bude muset udělat sám, ona mu jenom dala šanci znovu své staré rozhodnutí zvrátit.

„Lucindo, dík. Nebylo to zase tak hrozný. Jenom ty jeho vzpomínky. Nedaly by se nějak zablokovat? U někoho, jako je on o nic takovýho ani v nejmenším nestojím.“

„Všechno nějak jde, ale tady to nejde tak snadno. Můžeš je zkusit blokovat nitrobranou s maximální intenzitou. Má to ale ten háček, že při pití krve rychle ztratíš potřebnou koncentraci. Druhý problém je v tom, že když to všechno překonáš a uzavřeš svou mysl, snadno ho vypiješ úplně do sucha. Víš moc dobře, že za takových okolností moc nevnímáš čas a než se naděješ, bude pozdě.“

„To není moc povzbudivý.“

„Nejjednodušší řešení bývá nejlepší. Prostě si příště vyber nějakýho sympaťáka, co bude mít jen samý krásný vzpomínky a zážitky.“

„Bezva, takže si ho mám před tím prolustrovat?“

„Nemusíš, ale u zločince nemůžeš čekat nic dobrýho. Obyčejný normální kluk má sice občas svá tajemství, ale většinou žije jen obyčejný normální život. Nic, po čem by se ti chtělo zvracet. Co tvoje žízeň?“ změnila Lucinda téma.

„Mnohem lepší. To, že jsem na začátku na chvíli ztratila kontrolu, je normální?“

„Víceméně. Pořád jsi byla pořádně žíznivá a v takovém případě je prožitek mnohem silnější. Pokud se nenecháš tak vyžíznit, nebude to tak intenzivní. Někteří z nás schválně dlouho abstinují, aby si pak krmení pořádně užili, ale je s tím spojené veliké riziko. Většina „nehod“ se stává právě při něčem takovém. Ten prožitek je skvělý, ale za lidský život nestojí.“

„To nechápu. Trápit se kvůli silnějšímu prožitku a ještě riskovat, že se ze mě stane vrah?“

„Musíš pochopit, Ginny, že většina těch opravdu starých upírů neuvažuje stejně jako normální lidé. Staletí je poznamenaly a obyčejný život už jim nemá co nabídnout. Takové odpírání si potravy je jenom jednou z forem, jak dát svému životu náplň, jak se mít na co těšit a proč se vlastně dívat kupředu. Není to zrovna nejlepší způsob, ale moc se s tím dělat nedá.“

„Ty ale takový problémy nemáš.“

„Jak kdy, ale tady a teď není zrovna ideální se o tom bavit. Dáš si ještě nebo konečně vyrazíme dál,“ změnila Lucinda téma a ukázala na zbylá těla.

„Dík, ale už nemám žízeň,“ Ginny sice stále cítila pálení ve svém hrdle, ale neměla nejmenší chuť prožívat vzpomínky dalšího z těch grázlů.

„Fajn, tak mi pomoz jim upravit vzpomínky. Další chod si můžeš dát později. Svojí lekci lovu absolvuješ, i když nám náhoda přihrála večeři přímo pod nos. Co ty, Monico, jsi hotová?“

„Úplně, neměla jsem zas takovou žízeň, ale nevím, jak jim upravit vzpomínky. Vždycky jsem si brala krev jen od dobrovolných dárců a těm jsem vzpomínky nemazala.“

„Není to nic těžkýho. To, co jste prováděly s Ginny při její proměně bylo mnohem náročnější. Prostě jenom pronikni do jeho mysli, najdi jeho poslední vzpomínky a potom je nahraď něčím jiným. Budu tvou mysl sledovat, neboj. Ginny to zvládá v pohodě, tak zatím zmákne ty ostatní.“

O několik minut později už všechny tři vyšly na rušnou ulici a vmísily se do davu.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one