face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
„A tohle má být jako co?“ pronesla Ginny už asi potřetí během poslední vteřiny.

Stály hned u vchodu do klubu, kam je Lucinda zatáhla a pořád nemohly vstřebat ten první dojem. Ginny si nikdy, ani ve svých nejhorších snech, nepředstavovala, že by se takto mohl někdo bavit. Její smysly byly naprosto zahlceny a ona sbírala všechnu svou odvahu, aby vkročila dál. Svým způsobem to připomínalo nápor reklam při jejím předchozím výletu za nákupy. Druhá možnost, co se jí vybavila, bylo peklo. Všude panovalo přítmí vylepšované ještě různobarevnou mlhou, která se vinula tanečníkům kolem nohou. Její nové smysly by si s tím i poradily, ale kdo by proboha chtěl tancovat skoro potmě? Bohužel docela příjemná temnota byla čas od času přerušována záblesky světel, které její oči, adaptované na přítmí, bolestivě zraňovaly. To byl ale jenom začátek.

Mnohem horší pro její zostřené smysly byla neskutečná směsice vůní a zápachů, která celou místnost dokonale zaplňovala. Samozřejmě vnímala kolotání krve všech zúčastněných, ale díky tomu, že před chvílí utišila svou žízeň, to byla jen taková příchuť na okraj, na rozdíl od jiných velice příjemná. Mnohem horší byl všudypřítomný pach potu, přebíjený neskutečnou směsicí všech možných voňavek. Výsledný efekt byl přímo otřesný, to co by samo o sobě mohlo být i docela příjemnou vůní, i když by ona osobně dala přednost něčemu méně intenzivnímu, bylo v kombinaci s jinými přímo odporné. K tomu se přidal ještě zápach cigaret a ještě jiný kouř, podivně nasládlé vůně. V první chvíli se jí z toho málem obrátil žaludek. Ani když na ulici míjela stánek s rychlým občerstvením, ze kterého se linul pach přepáleného tuku a cibule, nebylo jí tak těžko jako teď.

Posledním smyslem, který měla dočasně mimo provoz, byl sluch. Intenzita hudby vysoce převyšovala její práh bolesti a ona měla už po několika vteřinách pocit, že se jí rozskočí hlava. V duchu tiše klela, že stále ještě nemá hůlku a nemůže se proti těm útokům bránit. Copak je Lucinda na něco takového nemohla připravit a varovat je předem?

V zoufalství zkusila zmobilizovat svou magii a k jejímu vlastnímu překvapení přímo cítila, jak magické jádro ochotně reaguje na její příkazy. Nikdy dřív něco podobného nezažila, popravdě nikdy dříve se o kouzlení bez hůlky ani nepokoušela, když nepočítáme nějaké ty nejjednodušší věci. Bylo to... fascinující. Na okamžik zapomněla na to peklo kolem sebe a vnímala jen laskavý, konejšivý dotek magie. Teprve po chvíli si uvědomila, že všechno už je normální. Okolí na ni už působilo jen normální lidskou intenzitou a ona se mohla bez obav vmísit do davu. Tázavě pohlédla na Lucindu, ale ta se jenom usmála.

„Praktická výuka,“ křičela jí do ucha kamarádka, aby jí bylo přes ten hluk okolo rozumět. „Musíš se naučit používat svoje schopnosti přímo a ne se donekonečna spoléhat na hůlku, jak jsi byla zvyklá. Čekala jsem, jestli se s tím dokážeš vypořádat sama nebo tě budu muset pro začátek trochu popostrčit. Síly máš spoustu, tak se ji konečně uč používat. Pro Monicu je to nové, ale ty bys měla umět s magií trochu zacházet. Je třeba napravit to tvoje nedostatečné vzdělání. V posledních staletích si vy kouzelníci nedokážete bez hůlky ani dojít na záchod.“

Lucinda ještě ztlumila působení okolí na Monicu a zatáhla je trochu stranou. Hudba tu už nebyla tak hlasitá a ony se mohly mezi sebou skoro normálně bavit. Lucinda hned začala vysvětlovat Monice, jak používat její schopnosti, aby ochránila své smysly. Nespěchala, vysvětlovala jí všechno krok po kroku, kontrolovala její výsledky a nedala si pokoj, dokud Monica všechno bezpečně neovládala. Ginny sledovala její výklad a snažila se pochytit něco užitečného, ale část své pozornosti věnovala i svému okolí. Hudba, ztlumená na nižší úroveň se jí začínala líbit. Bylo to něco jiného, než na co byla zvyklá, ale dunivý rytmus si ji podmaňoval. Spolu se svými bratry sice poslouchala Sudičky, v podstatě jedinou kouzelnickou kapelu hrající v mudlovském stylu, a jejímu otci se dokonce čas od času dařilo chytat mudlovské rozhlasové stanice, ale tady to mezi ostatními mělo úplně jinou atmosféru.

Všímala si, jak se chovají ostatní. Tančit sice uměla, ale tady to vypadalo, že jí její znalost základních společenských tanců nebude k ničemu. V tom, jak se tanečníci na parketu pohybovali, nedokázala rozpoznat žádné kroky, které se kdy učila. Každý podupával a svíjel se do rytmu, jak se mu zrovna líbilo, uzavřený v jakémsi mikrosvětě, kam patřil on, jeho partner a maximálně pár dalších z okolí. Většina tanečníků ničím nevynikala, ale tu a tam se vynořil někdo, kdo dokázal předvést opravdu originální kreace. Sledovala zrovna jednoho mladíka, který jí svým vzhledem trochu připomínal Billa, pouze měl černé vlasy. Točil se na zemi na zádech a předváděl neuvěřitelné akrobatické prvky. Najednou si uvědomila, že se okolo nich vytvořila jakási bublina. Všude bylo sice natřískáno, ale kolem nich dobrých pět metrů nebyla ani noha. Sledovala tváře nejbližších tanečníků, ale nikdo z nich se nedíval jejich směrem, a pokud už k nim někdo stočil svůj zrak, díval se jakoby skrz ně.

„Proč k nám nikdo nejde?“ zeptala se Lucindy, která mezitím dokončila výcvik Monicy.

„Protože to zatím nechci,“ odpověděla jí její kamarádka. „Chtěla jsem vám na začátku nejdřív všechno pěkně v klidu vysvětlit, než se vrhneme do víru tance,“ spiklenecky na ni mrkla. „Všichni vampýři mají schopnost lidi jak přitahovat, tak odpuzovat. Pokud s těmi aurami dokážete pracovat, tak s trochou praxe dokážete skutečné divy. Není to žádné kouzlo, vychází to prostě z naší podstaty.

Jsme lovci. Ti nejlepší a nejstrašnější, co kdy po zemi chodili. Naši předkové lovili cokoli a každý živý tvor z nás dokáže tu hrozbu vycítit, pokud ji necháme vystoupit na povrch. Normálně se ji snažíme spíš potlačovat a dělat se naopak pro ostatní atraktivní, ale ta šelma je tam stále kdesi hluboko pohřbená. Jde jen o to ji najít a nechat ji na své okolí působit. Některá zvířata to dokážou vnímat přímo a klidí se nám z cesty, lidé mají příliš nedokonalé smysly, takže nás vnímají spíš podvědomě, prostě jdou radši někam jinam. Je to moc užitečné, pokud nechcete být rušené, třeba když se někde v ústraní krmíte. Není ale tak jednoduché naučit se s tím zacházet, takže se tomu budeme věnovat někdy později.

Dneska jsme se přišly trochu pobavit, takže se za chvíli vmísíme mezi ostatní. Osamocené snáze navážete kontakt, protože chlapi se na osamělá atraktivní děvčata lepí jak na mucholapky. Ta hra většinou probíhá tak, že se seznámíte, začnete flirtovat a vylákáte ho někam stranou. Dneska sice není nutné dotáhnout to do konce, ale obě si vyzkoušejte, jak takový kontakt navázat.“

„Budeme ovlivňovat jejich mysl?“ chtěla vědět Ginny.

„Většinou to není třeba. Jak jsme se už bavily, můžeš toho, koho si vyhlédneš trochu popostrčit, ale je to jako bys při hře měla cinknuté karty. Ta hra je právě o tom, dosáhnout svýho a nemuset používat žádné extra schopnosti. Někdy to může znamenat, že to nevyjde a vy se budete muset poohlídnout po někom jiném nebo půjdete domů žíznivé.“

„Jak se mezi ně máme vmísit?“ zeptala se trochu nejistě Monica. „za poslední století jsem nevytáhla paty od Dimitriho. On sice občas pořádal nějaké plesy pro své lidské služebníky, ale nic, co by se alespoň trochu podobalo tomuhle,“ a kývla hlavou k dění na tanečním parketu. Ginny souhlasně přikývla, protože ji před chvílí napadlo to samé.

„Uvidíš, že to nebude žádný problém,“ uklidňovala ji Lucinda. „Prostě dělej to, co ostatní a uvidíš, že to půjde samo. Máte daleko rychlejší reflexy, takže pro vás nebude problém sledovat a kopírovat pohyby někoho jiného. Lidi by se při něčem podobným možná přerazili, ale vy to zvládnete levou zadní. Nestresujte se, jen se bavte a všechno přijde samo. Jenom poslední upozornění. Dneska jste tu se mnou, ale když si budete vyrážet samy, bývá dobrým zvykem nahlásit to nosferatu, který je za danou oblast zodpovědný, zvlášť, jestli někam budete chodit pravidelně. Zábavní čtvrti ve velkých městech jsou volná loviště, a nikdo vám nebude bránit se tam krmit, ale na druhou stranu tam vždycky někdo zodpovídá za pořádek a ten někdo je rád v obraze. Takže, jestli se vám bude někde líbit tak, že se tam budete pravidelně vracet, udělejte si čas na zdvořilostní návštěvu.“

„Jak poznáme, komu se máme hlásit?“ chtěla vědět Monica.

„Je několik způsobů. Existuje vyhrazená telefonní linka, kde vám operátor poskytne všechny informace. V každý takový čtvrti je taky minimálně jeden podnik, co patří našemu společenství, tam vždycky najdete někoho z našinců, co vás uvede do obrazu.“

„Jak takovej podnik poznáme?“ chtěla vědět Ginny. „Vždyť tady musí být tisíce takových podniků“

„Je to jednoduchý. Všechny naše podniky se jmenují Flamenco, stejně jako tenhle. Než půjdete řádit na parket, zajdeme za zdejším majitelem. Mě už zná a já vás v rychlosti představím. Už o nás ví, protože hned u vchodu má pár šikovných věciček na rozpoznání vampýrů.“

„Takže tenhle podnik jsi nevybrala náhodou,“ konstatovala Ginny.

„Jasně že ne, Já nic nedělám náhodou, nejsem taková divoška jako ty, proto taky vždycky skončím v Bradavicích ve Zmijozelu,“ dělala si z ní trochu legraci Lucinda.

„Takže musíme chodit vždycky sem?“ ujišťovala se ještě Monica.

„Vůbec ne. Tohle je jenom jakési centrum naší společnosti ve čtvrti. Pokud se dostaneš do maléru, najdeš tu pomoc, pokud potřebuješ informace, najdeš je tady, pokud hledáš nějakého našince, tady máš nejlepší šanci, ale jinak si můžeš jít, kam se ti zachce. Teď pojďte za mnou, ať si odbudeme ty otravný formality.“

Ginny s Monicou ji následovaly k nenápadným dveřím označeným cedulí JEN PRO PERSONÁL, prošly temnou chodbou a ocitly se ve stroze zařízeném předpokoji. Veškeré vybavení se sestávalo z jednoho stolu, za nímž seděl upír skutečně úctyhodné muskulatury. Houpal se na židli, nohy na stole a očividně se nudil. Druhý upíří pořízek se opíral o stěnu a vypadal stejně znuděně jako jeho kolega. Oba okamžitě upřeli svou pozornost na Ginny a Monicu. Lucinda se za nimi o pár kroků opozdila, protože se jí v nepříliš udržované chodbě zlomil podpatek a ona ho teď pomocí své hůlky opravovala.

„Zdravíčko dámy, přišly jste nám sem dělat společnost?“ oplzle se zachechtal ten, co seděl na židli.

„Proč na nás všichni chlapi reagují tahle?“ pomyslela si Ginny a potom se škodolibě usmála, protože právě dostala nápad. Soustředila se na jeho židli a s výrazem zadostiučinění ji pod ním svou magií podtrhla. Pořízek se s obrovským rachotem zřítil k zemi a převrhl při tom na sebe i vázu s květinami, co stála na stole. S nadávkami se zvedal ze země a všichni v místnosti propukli v srdečný smích.

„Bohužel, i když to vypadá, že tu máte docela veselo. Jdeme navštívit vašeho šéfa, květinová vílo,“ přidala se Lucinda, která právě dorazila a s úsměvem přehlížela tu spoušť před sebou.

„Promiňte, paní Lucindo, hled vás ohlásím,“ postavil se druhý upír do pozoru a zlomil se v pase. „Pan Mancuso vás hned přijme.“

„Tohle se ti opravdu povedlo, Ginny,“ pošeptala jí Lucinda do ucha, zatímco Monica se pořád ještě bavila pohledem na zmáchaného upíra, který se snažil rychle uklidit tu spoušť kolem sebe.

V ten okamžik však už byly uvedeny do přepychově zařízené pracovny. Celou jednu stěnu tvořily obrazovky, na nichž mohl majitel sledovat vše, co se v jeho podniku a nejbližším okolí děje. Samotný šéf vypadal jako karikatura mafiánských bossů. Snědá pleť, prořídlé černé vlasy, mírná nadváhy a v ruce tlustý doutník, který se snažil co nejrychleji típnout v křišťálovém popelníku.

„Paní Lucindo, to je ale milé překvapení, už dlouho jsem vás tu neviděl!“ vykřikl a s otevřenou náručí vyrazil k nim, aby každou objal a políbil na tvář. Ginny to přišlo strašně legrační, ale snažila se udržet kamennou tvář. Ten člověk to očividně mínil upřímně a ona ho nechtěla urazit.

„Vito, je to už opravdu dávno. Vždyť víš, že tady v Anglii nebývám moc často, ale třeba se to změní. Tvůj podnik je pořád naprostá špička,“ vítala se s ním Lucinda. „Dovol, abych ti představila své dvě společnice, Monicu a Ginny.“

„Těší mě, dámy, pokud budete mít jakékoli přání, Vito Mancuso je vám zcela k dispozici. Sháníte něco konkrétního?“ obrátil se zpátky na Lucindu.

„Ne, jen jsme se přišly trochu pobavit a pozdravit mého starého přítele. Nemáš tu doufám žádné potíže?“

„Je klidná noc, ale včera našli na druhém břehu mrtvolu s vysátou krví. Musel jsem podplatit půlku zaměstnanců márnice, abych ještě před soudní pitvou zahladil stopy. Nevypadá to jako nehoda, bojím se, že by se tu mohl potloukat nějaký odpadlík. Moji lidi mají pohotovost a snad ho dostanou včas, aby nedošlo k dalším škodám.“

„To je mrzuté, myslela jsem, že už si tady v Anglii dají pozor. Jestli ho dostanete dneska v noci, možná si s ním zajdu promluvit. Plánujeme zůstat celý večer tady. Ginny s Monicou jsou tady poprvé a já jim chci ukázat, jak to tu chodí.“

„Díky, to by na něj mohlo zapůsobit, ale nebudu vás zdržovat. Je mi opravdovou ctí, že jste zavítaly do mého podniku,“ srdečně se s nimi rozloučil, ale Ginny s Monicou věnoval ještě pátravý pohled. Co jsou ty holky zač, když je provází samotná patriarcha?

Rychle se rozloučily a v předpokoji pobaveně přehlédli teď už dokonale uklizenou scénu. Ginny si neodpustila varování, aby hlídači seděli za stolem pěkně, jak se sluší a patří, aby se nestalo zase nějaké neštěstí. Pronesla ho naprosto dokonale nevinným hlasem, skutečně z něj na míle daleko vyzařoval její upřímný zájem o bezpečí všech dotyčných. Lucinda s Monicou nedokázaly udržet nezúčastněný výraz a musely si zakrývat ústa rukou, aby maskovaly svoje hihňání. Sotva ale za naší trojicí zapadly dveře, začala se Ginny vyptávat, co mělo tohle všechno znamenat.

„Co měly znamenat všechny ty řeči o odpadlíkovi? Hrozí tu nějaké nebezpečí?“

„Už jsme o tom mluvily. Odpadlíci říkáme těm, kdo odmítli respektovat naše zákony o utajení a žijí mimo naši společnost. Jsou rozptýleni různě po světě, a pokud nepřekračují určité meze, necháváme je na pokoji. Většinou žijí v oblastech, kde probíhají nějaké války, povstání a tak. V tom chaosu se jejich řádění ztratí. Nelíbí se mi, že je necháváme na pokoji, ale jejich úplná likvidace by se neobešla bez velkých ztrát a to si nemůžeme dovolit. Nebráníme jim ale ani ve vstupu na naše území, ale tady musí dodržovat naše zákony, tedy nedělat nic nápadného a nezabíjet lidi. Pokud tohle některý z nich poruší, pronásledujeme ho, dokud ho nedostaneme nebo se nestáhne. Už celá desetiletí s tím nebyly žádné problémy, proto mě to tak překvapilo. Buď je to někdo nový, komu ještě nikdo nevysvětlil pravidla nebo nevím.“

„Proto ho chceš vidět? Chceš zjistit, co za tím vězí?“

„Ano. Pokud by to bylo jen mládě, co mu nikdo pořádně nevysvětlil pravidla, nic se neděje, ale jestli odpadlíci skutečně přestávají respektovat to, co tu platilo staletí, je to vážný problém. Nemá cenu si tím teď ale lámat hlavu, zatím to není naše starost. Vito má Londýn pevně v rukou a my bychom nastoupily jedině, kdyby na to nestačil. Pusťte to z hlavy, teď se jdeme bavit.“

V tanečním sále se rozdělily. Ginny si zase připadala nesvá. Jak se má proboha chovat? Opatrně se držela na okraji tanečního parketu a sledovala ostatní kolem sebe. Snažila se napodobovat jejich pohyby, ale přes své nové schopnosti si připadala toporná a neohrabaná. Neustále se zmítala v pochybnostech, jestli se neztrapňuje příliš rozevlátým stylem tance nebo se naopak neklátí jako kus dřeva. Bylo to peklo.

Jediným plus bylo, že navzdory jejím obavám svým oblečením mezi ostatními nijak nevyčnívala jak v dobrém, tak špatném smyslu. Zdálo se, že mudlové v tomhle směru vyznávají nekonečnou rozmanitost a mnohé dívky odhalovaly ze své kůže ještě daleko více. Všimla si také, že snad aby ta jejich holá kůže nebyla tak fádní, ozvláštňují si ji často různým tetováním nebo třeba náušnicí v pupíku. Některá tetování tvořily ornamenty, jiná byla hotová umělecké obrazy a někdo se spokojil jen s nějakým nápisem, nejlépe v nějakém asijsky vypadajícím písmu. To ji trochu zarazilo. V kouzelnickém světě se tetování jen tak pro okrasu moc nenosilo. Většinou symbolizovalo příslušnost jedince k nějaké skupině a i tehdy se jednalo o vzácné výjimky. Hned si vzpomněla na Smrtijedy a jejich Znamení zla. Viděla ho u Severuse Snapea, když na něj jednou při hodině vystříkl lektvar a on si šel umýt ruce, a musela konstatovat, že co se uměleckého zpracování týče, mohl by se Voldemort u mudlů mnohému přiučit.

Stále se pohybovala na okraji davu. Proč ji jen ta Lucinda do něčeho takového uvrtala? Pořád jí říkala, jaká to bude zábava, ale ona takový dojem neměla. Koutkem oka zahlédla Monicu, která na druhé straně sálu postávala stejně bezradně jako ona sama. Proč nemohly aspoň zůstat spolu? Lucindu nikde neviděla, asi se zdekovala někam stranou, aby jí nevyškrábaly oči. Ginny stále nejistě přešlapovala a nevěděla, co si počít. Jak má v takovém chaosu někoho zaujmout? Jak má sakra vůbec někoho oslovit? Vždyť nikoho z nich nezná, nemůže přece k někomu přijít a prohlásit: Ahoj, já jsem Ginny, jsem upírka a moje kámoška mě tu učí, jak správně někomu pít krev. Můžu trénovat na tobě? V Bradavicích se všichni znali, s Kruvalskými a Krásnohůlskými si během Turnaje mohla povídat o škole, ale o čem se může bavit s mudly? Cítila se bezradně.

Nakonec hodila všechno za hlavu. Vykašle se na nějaké shánění dobrovolného nebo nedobrovolného dárce a zkusí se aspoň chvíli bavit. Už muselo být skoro k půlnoci, tak snad už brzy někdo tuhle sešlost rozpustí. Hudba se jí už nezdála tak cizí, její rytmus měl zvláštní podmanivost. Zavřela oči, chvíli jen stála a poslouchala a potom se začala opatrně se zavřenýma očima pohybovat do rytmu. Úplně ignorovala, co dělají ostatní v jejím okolí a snažila se soustředit jen na hudbu. Bylo to povznášející. Soustředěním potlačila všechny ty nepříjemné smyslové vjemy, ponechala si pouze sluch a postupně začínala stupňovat rozsah svých pohybů. Zvedla ruce nad hlavu, kroutila boky do rytmu. Hudbu teď už nevnímala ani tak sluchem jako celým svým tělem a začínala si ten večer konečně užívat.

Netrvalo to však dlouho. Najednou ucítila za krkem něco studeného a mokrého. V první chvíli se lekla a otočila se dozadu rychlostí o dost vyšší než by byl obvyklý lidský průměr. Dívala se na bradu nějakého kluka, který zaskočen rychlostí její reakce začal drmolit nějakou stupidní výmluvu, jak zakopl a polil ji limonádou.

„To je snad zlý sen! Sotva se začnu trochu bavit, přijde nějakej trouba a poleje mě nějakým sajrajtem!“ pomyslela si Giny a znovu si toho kluka prohlédla. Vypadal o něco starší než ona, možná kolem dvaceti, vlasy měl pečlivě nagelované do jakéhosi rozcuchu a celkově vypadal mezi ostatními poměrně obyčejně.

„Ještě jednou se omlouvám, jsem strašně nešikovný.“ Ten jeho rozpačitý úsměv ji konečně trochu obměkčil. Trochu jí připomínal Nevilla. Také na první pohled nevypadal nijak oslnivě, ale byl to dobrý a upřímný přítel.

„No, o tom se hádat nebudu,“ komentovala jeho počínání Ginny a dovolila si malý úsměv. „Omluva se přijímá, ale teď s tím musím rychle něco udělat. Tohle oblečení mi půjčila kamarádka, a jestli jí ho zničím, utrhne mi hlavu.“

Ginny rázně vyrazila směrem k toaletám. Doufala, že se ho tak zbaví a nějak přetrpí zbytek večera, než jim Lucinda povolí návrat domů. Na toaletách byl docela frmol. U umyvadel stály tři holky a jedna z nich si všimla jejího problému.

„Ježkovy voči, kdo ti to udělal? Rychle to sundej, studenou vodou z toho dostaneme to nejhorší!“

Ginny v duchu zase zaklela. Doufala, že se schová do nějaké kabinky a zkusí použít svou magii na vyčištění a usušení toho nic, co jí Lucinda oblékla. Teď to vypadá, že to bude muset udělat po mudlovsku, to si to potom má obléknout mokré? Na druhou stranu druhá možnost byla producírovat se tam po zbytek večera nahá, což by sice nebyl tak velký, ale v těch důležitých věcech přece jen významný rozdíl. Nebylo zbytí. Připojily se k nim i ostatní holky a začaly jí vysvlékat.

„To je pravý hedvábí? Kde jsi takový top koupila, nikdy jsem podobný nikde neviděla“ zeptala se jedna z nich.

„Nevím, mám to půjčené od kamarádky,“ rezignovaně odpovídala Ginny a cítila se trapně, jak tam stála mezi těmi holkami polonahá.

„Studená voda je nejlepší, mělo by to pustit a nezničí látku. Bude to ale studit.“

„Co se dá dělat,“ pokrčila Ginny rameny. Popravdě tohle jí na její situaci vadilo nejméně. Jakmile ale byla očista hotová, zjistila další nepříjemnou skutečnost. Mokrá látka se stala nebezpečně průhlednou. Takhle přece nemůže mezi lidi! Je tam sice tma, ale zase ne taková, aby kdokoli neviděl VŠECHNO! Ginny začínala zase panikařit. Co bude dělat? Proč se nemůže ztratit nikam do soukromí a pomoci si kouzly?

„A jéje!“ komentovala její nový problém dívka, která se jí ujala jako první. Naštěstí pro Ginny si však věděla rady. Znovu ji vysvlékla a potom strčila svrchní díl jejího oblečení pod jakousi krabici přibitou na zdi. Ozvalo se hučení a látka se zvlnila v proudu teplého vzduchu. Trvalo to jen chvilku, ale dívka celý proces opakovala ještě několikrát, až byla látka jejího oblečení téměř suchá.

„Štěstí, že tu mají místo ručníků sušičku na ruce. Ta látka vypadá docela nemačkavě, takže to snad bude dobrý. Myslíš, že to byla náhoda nebo to ten mimoň udělal schválně?“

„Proč by to dělal schválně? Nevypadal na sebevraha,“ nechápala Ginny.

„Nebuď labuť, já si myslím, že tě chtěl sbalit,“ nedala se odbýt dívka.

Ginny byla totálně zmatená. Mudlové, když chtějí sbalit holku, tak ji polijí nějakým svinstvem? Jak by tohle mohlo fungovat? Přece, když je někdo zmáchaný a ulepený, tak rozhodně nebude mít náladu na nějaký další kontakt. Možná tak ještě vrazit dotyčnému pár facek. Znovu si vybavila toho kluka, co jí tohle všechno způsobil. Vypadal upřímně, určitě na ni nezkoušel žádnou stupidní mudlovskou metodu balení.

„No, já v jeho vlastním zájmu doufám, že nic takovýho nezkoušel, jinak bych si ho tu našla a dala mu co proto,“ zareagovala nakonec Ginny na její teorii. „Moc děkuju, žes mi pomohla. Moc se v těhle věcech nevyznám, nevím, co bych si počala.“

„Rádo se stalo. My holky musíme držet spolu.“

Sotva Ginny vystrčila nos ze dveří, narazila znovu na příčinu svých problémů. Ten kluk postával před toaletami a očividně byl odhodlaný na ni čekat až do druhého dne. Co má u Merlinových fousů dělat? Neměla z celého toho večera dobrý pocit a rozhodně neměla náladu na to poslouchat nějaké hloupé výmluvy. Možná by se mohla přemístit na druhý konec sálu a tím se ho zbavit? Toho by si ale určitě nějaký mudla všiml. Potom jí napadlo, že by se mu mohla podívat do hlavy a podsunout mu tam myšlenku, že už se omluvil dostatečně a mohl by si jít zase po svém. Neměla dobrý pocit z toho hrabat se někomu v hlavě, ale tenhle si to přece za to všechno zaslouží! Bohužel on si jí všiml dřív, než se stačila rozhodnout a hned zamířil k ní.

„Všechno v pořádku? Chtěl jsem ti půjčit svoje tričko, ale tys mi nedala šanci.“

„Snad jo,“ odsekla Ginny a koukala, jak by se vytratila co nejdál od něj.

„Pořád se zlobíš? Mrzí mě, že jsem ti zkazil večer. Můžu to nějak napravit? Třeba bych tě mohl pozvat na skleničku nebo tak něco,“ nepřestával se snažit ten kluk.

Vypadal opravdu zkormouceně a jeho psí oči Ginny znovu připomněly Nevilla. Co si s ním má počít? Ten kluk je schopný ji otravovat celý večer. Snad se jí podaří utišit jeho pocit viny a koneckonců musí ještě zabít spoustu času, než půjdou domů. Kam se vlastně ta Lucinda ztratila? Je to zase nějaký její pedagogický počin nebo si šla vyřídit něco jiného?

„Dobře, nemám moc žízeň,“ v duchu se nad tím prohlášením ušklíbla. Navzdory tomu, kolik toho před chvílí vypila, tu pocit žízně pořád byl. Měla ho pod kontrolou, ale vypadalo to, že už se stane nedílnou součástí jejího života. „Co takhle jeden nebo dva tance s výkladem, jak to tady chodí? Jsem tu poprvé a moc se tu nevyznám.“

„Bezva. Mimochodem já jsem Petr. Tady jsem také poprvé. Nastupuju na vysokou a právě jsem se nastěhoval na kolej. Spolubydlící mě sem vytáhli a musím říct, že je to tady špička. Nikde neumí namixovat takovou muziku, jako tady. Ty nejsi zdejší? Nevypadáš jako cizinka. Jsi tu na návštěvě? Nebudeš tu taky nastupovat na vysokou?…“

Otázky se z něj řinuly jako vodopád. Ginny si pomyslela něco o tom, že se říká, jak jsou holky ukecané, ale nikdy nepoznala žádnou, které by jela pusa tak jako tomu klukovi. Na druhou stranu to nebylo zas tak úplně nepříjemné. Přistihla se, že mu sama od sebe odpovídá a musela vyvolat veškerou svou sebekontrolu, aby se neprořekla. Rychle si dávala dohromady odpovědi podle toho, co pochytila od svých přátel na Dimitriho hradu. Naštěstí její společník moc po podrobnostech nepátral. Stačilo mu ujištění, že navštěvuje jakousi internátní školu a sem ji vytáhla kamarádka, u které je na návštěvě.

Konečně byli na parketu. Její společník se ukázal jako překvapivě výborný tanečník, jí stačilo se jen přizpůsobit jeho stylu. Zpočátku se cítila trochu prkenně, když se plně soustředila na jeho pohyby, aby na ně sama o zlomek vteřiny později reagovala, ale po chvíli se jeho stylu přizpůsobila a začala reagovat víc na hudbu. Přistihla se, že se konečně začíná docela bavit.

Večer úspěšně pokračoval. Absolvovali spolu několik tanců a potom ji Petr představil svým spolubydlícím. Ginny přivedla do jejich skupinky i Monicu, která měla podobné problémy jako ona a všichni dohromady se docela dobře bavili. Kluci byli zábavní a předháněli se v tom, jak na obě holky zapůsobit. Většinu konverzace obstarávali kluci, což Ginny s Monicou bezvadně vyhovovalo, protože neměly moc bezpečných témat, kdy by se do konverzace mohly zapojit. Vyprávění o Rumunsku 18. století nebo o problémech s trpaslíky na zahradě by asi na jejich společníky působilo trochu podivně.

Nakonec se k jejich společnosti přidala i Lucinda. Okamžitě od kluků převzala štafetu a stala středobodem jejich konverzace. Ginny byla maximálně spokojená. Zdálo se, že celý večer nakonec dopadne lépe, než očekávala, komplikace však přišly z nečekané strany. Lucinda ji spolu s Monicou odtáhla na chvíli stranou a předložila jim další úkol.

„Vedly jste si výborně. Navázaly jste kontakt a teď můžeme přikročit k další fázi. Musíte s těmi kluky flirtovat tak, aby za vámi šli někam stranou. Musí být přesvědčeni, že se s nima chcete sblížit trochu těsně, jestli chápete, jak to myslím. V tomhle klubu je spousta temných zákoutí, která jsou pro to jako stvořená. Po pravdě pro to taky stvořená byla, počítalo se s nimi, už když se to tu stavělo. Jestli se vám je podaří dostatečně oblbnout, máte vyhráno. Pak už jen stačí se ujistit, že vás nikdo nešmíruje a…,“ místo dokončení věty jen vysunula špičáky.

„Fuj. Je to nutný? Já teda nemám vůbec žádnou žízeň a myslela jsem si, že se jdeme jen bavit,“ otřásla se Ginny. Nebyla si jistá, co se jí na tom plánu nelíbí víc, zda to, že by měla flirtovat s prakticky cizími kluky nebo to, že by měla vysát někoho, kdo jí byl docela sympatický.

„Musíte se naučit, jak se o sebe postarat. Tenhle způsob je nenásilný a navíc i docela zábavný. Sledujte, ukážu vám, jak na to,“ nenechala si to rozmluvit Lucinda.

„Máme to dovést až do konce?“ zeptala se Monica. „Také necítím žízeň, nestačilo by si vyzkoušet jenom jak je dostat stranou?“

„Jestli nemáš žízeň, tak klidně, ale je škoda nedopřát si za svoje úsilí nějakou tu odměnu,“ neprotestovala proti jejímu návrhu Lucinda. „Takže jdeme na to. Chcete nějaké rady do začátku nebo si poradíte samy? Ginny?“

Ginny cítila, že nemá daleko k panice. S flirtováním neměla žádné zkušenosti, vždycky se s ostatními bavila přímo, necítila potřebu jim nějak lichotit nebo dráždit nějakými dvojsmysly. Když s někým dřív chodila, vyvinulo se to vždycky naprosto přirozeně, nikdy se nesnažila někoho sbalit. Tedy kromě Harryho, ale tam její snaha vždycky naprosto ztroskotala na tom, vymáčknout ze sebe v jeho přítomnosti cokoli, co by mělo hlavu a patu. Co si jenom počne?

„Možná by se mi nějaká ta rada do začátku hodila,“ připustila nakonec.

„Začni tím, že se mu budeš dívat do očí, občas zamrkej, rozhoď si vlasy a tajemně se usmívej,“ začala kupodivu Monica. „Všichni kluci žijou v iluzi, jak nás loví, dopřej mu ten pocit, že má všechno pod kontrolou a tobě před ním měknou kolena. Musí si vedle tebe připadat jako král světa a pak za tebou půjde kamkoli.“

„Jak jsi přišla k takovým zkušenostem?“ zeptala se Ginny. Monica se dosud nijak moc neprojevovala a ona opravdu nečekala, že by zrovna ona měla nějaké velké zkušenosti se sváděním.

„Ginny, v dobách, kdy já byla ještě člověkem, bylo absolutně nemožné ve společnosti ukázat třeba i jen kotník nebo se s mužem bavit jinak než v přítomnosti gardedámy. Musely jsme tedy pracovat s tím, co máme. Ulovit tenkrát toho správného ženicha byl pro každou dívku životní cíl a celý život se na to připravovala. O čem si myslíš, že se v té době ženy bavily? Matka, tety, sestřenice, všechny jsme se bavily jen o tom, jak zapůsobit a ulovit toho správného ženicha.“

„Monica má pravdu, Ginny, tak co, jdeme na to?“

Ginny se necítila o nic lépe, ale poslušně Lucindu následovala. Slíbila jí, že se bude jejími radami řídit, tak zkrátka zkusí dostat ze sebe to nejlepší. Bavila se dál s Petrem a sledovala své kamarádky, jak si pohrávají s ostatními dvěma. Byla to skutečně jakási hra, plná náznaků, klamných úhybů a skrytých výpadů. Zkoušela je napodobit, ale připadala si tak trapně! Dokud se normálně bavili, bylo všechno fajn, ale jakmile začala stáčet rozhovor na osobnější témata, začala konverzace drhnout. Její přítelkyně se mezitím chichotaly, házely po svých společnících okem a občas jim něco špitaly do ucha. Ona se zmohla nanejvýš na to, aby se ho zeptala, jestli má holku!

Netrvalo dlouho a nejprve Lucinda a za chvíli i Monica se spolu se svými partnery vytratily kamsi do temných zákoutí klubu. Ginny byla stále bezradnější. S Petrem se docela dobře povídalo, ale ona nedokázala pokročit nikam dál. Všechny její pokusy byly strašlivě strojené a ona se při flirtování prostě nedokázala uvolnit. Její myšlenky se pořád stáčely k Harrymu. S ním by to bylo všechno jednoduché. Jakmile se dostali přes první fáze jejich vztahu, všechno začalo být přirozené. Rozhodně nemusela vynakládat veškerou svou mozkovou kapacitu na to, aby se soustředila na to, co říká.

Jejich společníci se stále nevraceli, až nakonec Petr navrhnul, aby je šli společně hledat. Ginny si pomyslela, že by to mohlo být východisko. Sice nikoho nikam nebude lákat, ale stejně se s ním ocitne sama někde v ústraní. Chvíli jen tak bloumali okolo parketu, který se s pozdní hodinou začínal poněkud vyprazdňovat a potom začali hledat i jinde. Ginny zrovna předstírala, že prohledává jeden temný výklenek v chodbě vedoucí k toaletám, když najednou ucítila, jak ji Petr vzal za ramena a otočil čelem k sobě.

„Tuším, co asi ostatní dělají, nezkusíme to také?“ zašeptal jí do ucha, a ona ucítila jeho rty, jak hledají ty její.

Byla to naprosto dokonalá příležitost. Slyšela pulsovat jeho tepnu, cítila vůni jeho krve, bylo to tak lákavé! Jeho dech ji šimral na tváři, cítila jeho rty na svých, líbal trochu jako Harry. Harry! Položila mu ruce na hruď a jemně, ale se vší rozhodností ho od sebe odstrčila.

„Promiň…,“

„Ne, já se omlouvám. Nechtěl jsem na tebe tlačit.“

„Ty za to nemůžeš, jen jsem si vzpomněla na svého přítele. Už dlouho jsme se neviděli, ale já pořád nemůžu… Myslela jsem, že to dokážu překonat, ale nejde to, nedokážu…, promiň,“ snažila se mu nesouvisle vysvětlit Ginny a začala si otírat oči.

„To nic, Ginny, nic se neděje. Je mi líto, že jsem si to všechno špatně vyložil. Pojď, půjdeme najít ostatní nebo jim chceš nechat trochu víc času?“

Ginny se cítila opravdu mizerně. Nedokázala se s ním líbat ani něco takového předstírat. K čemu jí je všechna ta moc, když si ani nedokáže normálně opatřit potravu? Jak bude dál žít? Bude přepadávat kolemjdoucí v temných uličkách, když nedokáže svou krev získat jinak? Co jiného jí zbývá? Cítila svou žízeň, ten násilník ji potlačil jen na chvilku. Teď je odsouzena snášet její mučivou bolest, protože nedokáže najít způsob, jak ji uhasit, aniž by se nehnusila sama sobě. Je jako upírka k ničemu.

Utápěla se ve svých mučivých úvahách. Připadalo jí to jako hodiny, ale ve skutečnosti v okolním světě uběhlo jen pár vteřin. Nakonec dostala zoufalý nápad. Když už se nedokáže chovat jako správný noční dravec, dotáhne to své trapné fiasko až do konce. Opatrně se rozhlédla kolem a pokusila se najít tu šelmu, co by měla dřímat uvnitř. Ponořila se hluboko ke svému magickému jádru, uchopila všechnu temnotu, co tam našla a vypustila ji ven.

„Co se to děje, Ginny?“ zeptal se jí Petr nejistě. Jeho hlas zněl trochu vystrašeně. „Jsi teď taková jiná.“

Sakra, pomyslela si Ginny a pokusila svou auru zformovat do prstence a vytlačit ji trochu dál. Nemohla potřebovat, aby se její společník vylekal a vzal nohy na ramena. Netušila, jestli se jí to podařilo. Aura byla její součástí a zdálo se, že ochotně reaguje na její povely, ale neměla žádnou zpětnou vazbu. Rozhodla se pokračovat. Lucinda ji potom nejspíš přetrhne, ale ona se opravdu snažila, prostě to jinak nešlo.

„Víš, chci se ti k něčemu přiznat. Znáš pověsti o upírech?“

„Jako myslíš ty strašidla, co spí v rakvích a pijou krev?“ nechápal Petr náhlou změnu tématu.

„Tak nějak. Co kdybych ti řekla, že skutečně existují a já jsem jednou z nich?“

„To si děláš legraci.“

„Ne, opravdu je to tak,“ snažila se ho přesvědčit Ginny. „Jsem strašidlo a správně bych se ti už dávno měla zakousnout do krku, ale já to prostě nedokážu udělat. Nedokážu ti to udělat proti tvé vůli. Nechci ti ublížit, jen tě chci poprosit o trochu krve. Neublíží ti to, ani to nebude bolet, ale je to na tobě. Pochopím, když se ti budu hnusit a pošleš mě pryč,“ na konci jí už zase začínal přeskakovat hlas a musela si otřít oči.

„To není možný, domluvila ses s klukama a chceš ze mě udělat troubu.“

„Opravdu ne,“ snažila se ho přesvědčit Ginny a sáhla k poslední možnosti. Soustředila se a nechala prodloužit svoje špičáky. V matném osvětlení bíle zasvítily.

„Jjjak jsi tto udělala?“ koktal Petr. „Ttty jsi opravdu…?“

„Opravdu,“ smutně přitakala Ginny. Žaludek se jí kroutil nervozitou z očekávání, jak tohle dopadne.

„Zabiješ mě?“ zeptal se vystrašeně Petr.

„Nechci ti ublížit. Kdybych chtěla, už bych to dávno udělala,“ snažila se ho dál přesvědčit Ginny a na ukázku rozdrtila opěradlo židle, která stála v jejich výklenku.

„A když mě kousneš, stane země taky upír?“ začal si Petr na novou situaci zvykat.

„Ne, to už by po světě nikdo jiný než upíři nechodil. Nebudeš cítit žádnou bolest, naopak ty pocity mohou být hodně příjemné a až se probereš, budeš trochu zesláblý a na zápěstí budeš mít dva zahojené škrábance. Nebudeš si nic pamatovat a odejdeš normálně domů, prosím,“ Ginny cítila, jak její žízeň během toho přesvědčování narůstá a stává se čím dál palčivější.

„Nevím, jak ti můžu věřit. Vylákala jsi mě, lhala jsi mi…“

„Nemůžeš,“ povzdechla si Giiny a znovu jí bylo navzdory spalující žízni do pláče.

Petr se jí dlouho mlčky díval do očí a nakonec jí nastavil před obličej zápěstí. Ginny zaplavila vlna vděčnosti. Dotkla se jemně rty jeho tváře a do ucha mu zašeptala tiché

„Děkuji“

Znovu zažívala ten úžasný pocit, kdy se do ní spolu s krví přelévala energie. Vznášela se na vlnách extáze, ale její sebekontrola rychle získala převahu. Ze všech sil se soustředila, aby potlačila všechny obrazy, co se jí během pití míhaly v hlavě. Petr pro ni hodně udělal a ona mu nechtěla ublížit tím, že by šmírovala jeho nejtajnější myšlenky. Dopřála si ještě několik posledních loků a odtáhla se od jeho ruky. Sledovala, jak se pomalu probírá a začíná opět vnímat své okolí.

„To bylo úžasné. Neříkalas nic o tom, že je to tak skvělý pocit, když jsem jednou dával krev v nemocnici, rozhodně to takové nebylo. Zopakujem si to někdy?“

„To nejde, nechci se ti už víc plést do života, nejlepší bude, když na mě co nejdřív zapomeneš. Stejně za pár dní už budu bůhví kde,“ snažila se z toho vymluvit Ginny. Po pravdě byla z představy, že by to měla s ním někdy zopakovat dost zděšená. Z představy, že by toho docela milého kluka k sobě připoutala, jako to dělal Dimitri se svými služebníky, jí bylo na zvracení.

„Ty mě nechceš? Chápu, že pro tebe to nic neznamená, ale pro mě to byl nejkrásnější zážitek v životě. Prosím. Já ti vyhověl, když jsi o to prosila. Kvůli tobě jsem byl ochoten riskovat všechno, na oplátku bys mi aspoň mohla slíbit, že se někdy vrátíš,“ žadonil dál. Ginny ho bylo líto, ale přece mu nezničí život. Zasloužil by si něco lepšího, než jí na zavolání dodávat občerstvení. Nevěděla, co si počít. Líbilo by se jí, kdyby nemusela znovu shánět krev tak ponižujícím způsobem, jak jí ukazovala Lucinda, ale bylo by to strašně sobecké.

„Nazdar lidi!“ vesele ozdravila Lucinda, která se vynořila z temné chodby. „Ginny, mohla bys prosím stáhnout tu svou auru? Vito by asi nebyl nadšený, kdybys mu vylidnila celý klub. Na druhou stranu tě musím pochválit, jak jsi tohle vaše hnízdečko zabezpečila. Musela jsem sebrat všechnu svou sílu vůle, abych vás tu našla. Tak co bude dál, už jste skončili?“

„Lucindo, ty jsi taky…,“ zeptal se zaskočená Petr.

„Co? Jestli myslíš přírodní blondýnu, tak ano a jestli myslíš krvelačnou pijavici, tak taky,“ Lucinda přímo sršela dobrou náladou. Vypadalo to, že si z Ginnina nestandardního počínání vůbec nic nedělá. „Tak na co čekáte? Je čas jít na kutě.“

„Lucindo, ale já jsem mu všechno vyzradila,“ přiznala se Ginny.

„Jasně, to nebylo zrovna taktický, ale koneckonců jsi svého dosáhla, ne? Tak proč si z toho dělat těžkou hlavu. Máš ale pravdu, ještě budeme muset udělat něco tady s Petrem.“

„Co se mnou chceš udělat?“ začínal zase panikařit Petr.

„Nic špatnýho. Jen se postaráme o to, abys na všechno zapomněl. Normálně půjdeš domů, ale nebudeš si pamatovat nic o krvavých orgiích, ale třeba to, jak ses muchloval tady s Ginny.“

„Já na to ale nechci zapomenout!“

„Ale budeš muset. Jedině, že by tady Ginny chtěla přijmout tvou nabídku a navázat s tebou dlouhodobou spolupráci,“ najednou její hlas zvážněl. „Je to závažné rozhodnutí pro oba. Ty se zavážeš, že budeš udržovat naše tajemství. Nesmíš ho nikomu prozradit, jinak…,“ přejela si prstem po krku. „Musím tě upozornit, že takový vztah může svým způsobem hodně ovlivnit tvůj život. Můžeš mít problémy najít si partnerku. Po této zkušenosti ti bude lidský život připadat obyčejný. Navíc se musíš vyrovnat s tím, že nebudeš u Ginny mít žádné výsadní postavení, budeš jedním, možná ne z mnoha, ale určitě z několika. Není to snadný život, a čím déle ho budeš žít, tím obtížnější z něj bude vystoupit. Pořád trváš na své nabídce?“

„Trvám, tohle je to nejlepší, co mě mohlo potkat.“

„Ginny, přijmeš jeho nabídku? Jeho život bude náležet tobě, ale budeš za něj mít také zodpovědnost. Vztah s oživenými může být pro smrtelníka zničující. Pokud uvidíš, že mu ten vztah škodí, budeš ho muset ukončit, ať je to jakkoli bolestivé. Přijmeš tu zodpovědnost?“

Ginny byla zaskočená. Čekala, že ji Lucinda sjede za to, co udělala, ale teď to vypadalo, že by Lucinda Petra s jeho požadavkem i podpořila. Jak se má rozhodnout? Bylo by příjemné, mít někoho, kdo by jí pravidelně a dobrovolně poskytoval krev, ale mohla by mu to udělat? Znovu si procházela jeho krvavé vzpomínky. Nikdy nebyl typ, co by si snadno získával přátele, na to byl příliš tichý a raději se držel stranou. Možná by mu ten vztah prospěl, získal by něco, po čem toužil. Na druhou stranu, pro ni by nikdy nebyl víc než přítel. Má ho odsoudit k doživotnímu vztahu s někým, kdo jeho oddanost a možná i lásku nikdy nebude opětovat? Jak by se asi cítila na jeho místě? Ne, tady se není o čem rozhodovat.

Prudce vstoupila do jeho mysli a skoro násilím z ní vyrvala všechny vzpomínky na ten večer. Jeho mysl jí nekladla žádný odpor. Kdo by si ještě na začátku prázdnin myslel, že jednou pro ni bude magie mysli druhou přirozeností? Jakou vzpomínku by mu místo toho měla podstrčit? Tázavě vzhlédla k Lucindě.

„Ukaž, já se toho ujmu, ty jsi tak puritánská, že bys stejně nevymyslela nic, co by mu ten večer udělalo nezapomenutelným,“ dobírala si ji.

„Opravdu se na mě nezlobíš? Snažila jsem se, ale opravdu mi to vůbec nešlo.“

„Ne, prostě ti můj styl nesedí. Jsi sice zastydlá někde v minulým století, ale pořád zůstáváš mojí kamarádkou. Svět se kvůli tomu nezboří a kdo ví, možná po pár stoletích překonáš svoje zábrany a začneš si vztahy s chlapama užívat.“

Ginny si jenom odfrkla, ale byla příliš zvědavá, aby se urazila. „To s tím svazkem jsi myslela vážně?“

„Jasně. Bylo by to pro tebe docela dobrý řešení. Očividně pro lov nemáš to správný nadšení, takže mít po ruce pár dárců by bylo docela fajn. Tenhle by pro to byl stejně dobrej, jako kdokoli jinej, a když se ti sám nabíd…“

„Nemohla bych mu to udělat. Víš totálně mu převrátit život naruby a připoutat ho k sobě. To by prostě bylo tak strašně sobecký,“ Ginny se snažila vysvětlit Lucindě, proč se tak rozhodla.

„To je na tobě. Nebudu ti řídit život, v tomhle určitě ne, protože je to děsně osobní, ale pro příště, kdybys narazila na někoho, u koho by se ti to sobecký nezdálo, ti ukážu, jak se to správně dělá. Je to rituál, kdy ty se z něho napiješ a na oplátku mu dáš několik kapek svojí krve. Dál se to trochu podobá kouzelnickým slibům. On ti odpřísáhne věrnost, oddanost a to, že uchová váš vztah v tajnosti a ty mu odpřísáhneš, že za něj přebíráš zodpovědnost a nikdy neuděláš nic, co by mu ublížilo. Všechno zpečetíš magií a je vymalováno. Jakmile to pouto vznikne, najdeš ho kdekoli, vycítíš, kdy je v nebezpečí, kdy je šťastná a kdy ne. Samozřejmě to později můžeš zrušit, ale je to dost bolestivý.“

„Dík, snad to nebudu nikdy potřebovat.“

„Snad, ale nezapomínej, co jsi. Tohle je prostě způsob tvojí existence. Bez krve zemřeš nebo zmasakruješ všechno ve svém okolí. Prostě to ber jako fakt, nedělej si kvůli tomu zbytečný výčitky, jen si najdi způsob, co to nejlíp vyhovuje. Půjdeme? Tvůj ctitel se za chvíli probudí a my bychom tou dobou už měly být někde hodně daleko.“

Ginny se naposled ohlédla na Petra a vykročila za Lucindou. Napadla ji ještě jedna otázka.

„Jakou vzpomínku jsi mu podstrčila?“

„Že jste měli tak divoký sex, až vyčerpáním ztratil vědomí,“ usmála se její kamarádka a Ginny si vůbec nebyla jistá, jestli to myslela vážně nebo ne.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one