face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Na ostrov se vrátily až nad ránem. Ginny byla ještě trochu zmatená z vývoje posledních událostí, ale na druhou stranu se cítila velice příjemně. Palčivý pocit v hrdle se téměř úplně vytratil a ona se cítila přímo nabitá energií.

„Je to úžasný pocit, co,“ zareagovala na blažený výraz v její tváři Lucinda.

„To teda je. Nikdy jsem se tak necítila, ani když jsem pila z Dimitriho.“

„Vidíš, Ginny, ani nikomu jsi nemusela ubližovat. Dosáhla jsi svého a tví dárci také nebyli škodní. Jeden snad dostane druhou šanci a druhý si alespoň odnese krásnou vzpomínku. Zítra už nebudou cítit žádnou slabost a všechno bude v nejlepším pořádku.“

„Já vím, ale pořád se mi nezdá ten způsob. Nevím, jestli dokážu takhle žít,“ pochybovala Ginny.

„Ginny, já chápu, že je to obrovská změna v tvém životě, ale budeš mít ještě spoustu času si na to zvyknout nebo najít jiný způsob, co ti bude vyhovovat. Nedělej si z toho těžkou hlavu, vem si něco pohodlnějšího a sejdeme se na pláži. Jestli budeš chtít, můžeme pokračovat v tréninku a potom si určitě budeš chtít užít den s Charliem.“

Ginny byla na pláži jako první. Přemístila se na útes uprostřed zátoky a vychutnávala si první paprsky ranního slunce. Pořád se vracela k včerejšímu večeru. Snažila si představit, jaký by asi byl, kdyby se nemusela pořád vypořádávat se svou nejistotou. Dokázala by si celý večer opravdu užívat? Opravdu takhle bude jednou žít? Pořád si nebyla jistá, jakým způsobem bude dál žít. Teď už si sice připouštěla, že se bez krve neobejde a dokáže se s tím nějak vyrovnat, i když Lucindin způsob lovu se jí pořád moc nezamlouval, ale stále se nemohla rozhodnout, jak se svým životem dál naloží. Bylo jí jasné, že její předchozí život je nenávratně pryč, ale stále cítila závazky vůči své rodině a přátelům. Lucinda a dokonce i Dimitri měli pravdu, nejlepší by bylo hodit svůj starý život za hlavu a začít si budovat nový pěkně od začátku, ale ona je v tom prostě nemohla nechat samotné. Její nové schopnosti by dokonce mohly znamenat jejich jedinou naději na přežití boje s Voldemortem. Ne, musí jim pomoci, ale pak musí stejně rychle z jejich životů zmizet. Nepatří už do jejich světa. Budou jí strašně chybět, ale nedá se nic dělat. Možná se na ně někdy přijde podívat z povzdálí, možná někdy skrytá před jejich zraky i zasáhne, ale už nikdy s nimi nebude žít. Oni budou mít rodiny, zestárnou a nakonec zemřou a ona tady pořád bude. Stále mladá, krásná a nebezpečná. Nikdy nepozná jejich štěstí z vlastních dětí, nebude si nic nalhávat, možnost, že by někdy měla vlastní děti, vychovávala je a viděla je dospívat, je stejně mizivá, jako že by Snape někdy navštívil kadeřníka. Vrátí se, aby jim pomohla, ale jakmile válka skončí, bude definitivní konec.

Nejednou ucítila, jak ji zmáčela sprška slané vody. Charlie dorazil na pláž, ale ona byla tak zabraná do svých neradostných úvah, že si ho ani nevšimla. Nakonec musel její pozornost upoutat svým typickým způsobem, zmáchal ji od hlavy k patě. Její odhodlání opět trochu zakolísalo. Jak by se mohla vzdát tak skvělého bratra? Hned se k němu přemístila, aby si mohla vychutnat jeho bezprostřední radost ze života.

„Cos tam dělala? Myslel jsem, že vy, strašlivé noční přízraky, nikdy nespíte,“ dobíral si ji hned, jak se objevila na písku vedle něj.

„Nespala jsem!“ ohradila se Ginny. „Jen jsem si trochu rovnala myšlenky.“

„Rovnala myšlenky, nebo léčila kocovinu?“ pokračoval Charlie ve svých provokacích. „Moc dobře vím o vaší dámské jízdě, když jsme si naposled vyrazili mezi mudly s Billem, bolela mě hlava ještě tři dny, i když jsem použil psí chlup, zavináče a hořký kafe najednou. No možná to nebyl nejlepší nápad a měl jsem ty zaručené prostředky použít raději postupně,“ připustil Charlie, když si znovu připomněl, jak se tehdy cítil.

„Já nejsem žádnej alkoholik jako někdo, naopak se cítím naprosto báááječně,“ nedala se Ginny a pokusila se slastně zamručet.

„Škoda, že jsem nešel s váma. Přece jen práce mezi draky je sice zajímavá, ale tak jako celonoční pařba s třema super kočkama asi ne. Musím říct, že mudlové se umí opravdu odvázat, občas poslouchám jejich rádio, protože kdybych měl poslouchat pořád dokola jen Sudičky, tak mi za chvíli poteče mozek ušima. Mudlové mají přece jenom větší výběr, i když rumunský pop je občas taky jen pro silný kusy. Co máš v plánu na dnešek?“

„Nic extra, koupat se v moři, válet se na pláži a možná přijde i Lucinda a budeme trochu trénovat. Co ty? Vymyslel jsi snad něco jinýho, co by se tu dalo dělat? Předem tě ale upozorňuju, že šachy hrát nechci.“

„To by mě ani ve snu nenapadlo, nejsem Ron, ale říkal jsem si, že bychom si mohli chvíli povídat. Už brzo se budu muset vrátit do práce a rád bych věděl, jestli bych ti moh s něčím pomoct.“

„Ty mě chceš opustit?“ zajíkla se překvapená Ginny. S tímhle nepočítala, Charlie jí dokázal vždycky zvednout náladu, povzbudit ji, s ním po boku jí všechno připadalo snazší, a teď ji tu zanechá samotnou. Chtělo se jí brečet, ale malá část, pohřbená hluboko v její mysli, jí napovídala, že je to nejlepší řešení. Musí teď v první řadě zvládnout svůj upírský život a tady jí Charlie moc pomáhat nemůže. Musí si přece dát do pořádku i své záležitosti, miluje své povolání a teď se na takovou dobu ztratil neznámo kam, bude asi muset hodně vysvětlovat.

„Neboj se, Ginn, musím se vrátit do práce, ale vždycky budu tam, kde to moje malá sestřička bude chtít. Jakmile pískneš, přiběhnu za tebou jako pejsek, nemusíš se bát,“ domlouval jí konejšivým hlasem a snažil se jí odhrnout vlasy, co jí zakrývaly obličej.

Ginny nevěděla, co mu má odpovědět. Strašně moc toužila mít ho pořád nablízku, ale na druhou stranu si uvědomovala, že Charlie už do jejího světa tak docela nepatří. V příštích dnech bude mít asi hodně napilno, aby se co nejrychleji připravila na návrat domů a do Bradavic, jestli se jí to nepovede během několika týdnů, nebude jednoduché se do školy vrátit. Škola byla její záchranou, protože jí bylo jasné, že už dál nemůže trvale žít se svými rodiči a jako nezletilá se nemůže v kouzelnickém světě volně pohybovat. V Bradavicích bylo tolik podivných existencí a exotů, že by se tam i některé její případné výstřelky ztratily a navíc byla přesvědčená, že Bradavice budou jedním z klíčových míst, kde se bude boj s Voldemortovými Smrtijedy odehrávat. Ne, teď musí co nejrychleji zvládnout svůj upírský život tak, aby se mohla volně a bez rizika pohybovat mezi ostatními lidmi. Pansy Parkinsonové by se asi moc nelíbilo, kdyby s ní po nějaké její provokaci prorazila zeď.

„No, jednou to přijít muselo,“ ozval se za jejími zády hlas Lucindy. „Charlie, nemusíš se bát, v práci jsem ti to vyžehlila, takže nebudeš mít žádné problémy. My teď s Ginny stejně budeme mít spoustu holčičích starostí, vždyť chudák pořád nemá co na sebe, takže by se ti stejně nemohla pořádně věnovat. Užijte si spolu ještě tak dva dny a pak se všichni pustíme do práce.“

„Jak jsi m to v práci vyžehlila?“ zeptal se nedůvěřivě Charlie.

„Napsala jsem tvému šéfovi dopis jménem Nejvyšší rady upírů, že jsi byl povolán k velmi delikátnímu úkolu. Potřebovali jsme zkrotit jednu mladou dračici, co napadla hned několik nesmrtelných,“ a významně se podívala na Ginny, aby každý pochopil, koho tou dračicí myslela.

„Koho jsem napadla?“ vztekala se trochu Ginny.

„Dimitriho dvakrát, Istvana,…“

„Toho jsem nenapadla, on mě vyzval!“ protestovala Ginny.

„…Monicu a v neposlední řadě mojí maličkost, když teda nepočítáme ten lidský gang dneska v noci,“ klidně dokončila svůj výčet Lucinda. „Musíš uznat, že to je na jeden týden docela slušnej výkon, a že na někoho takovýho byl nezbytně nutný ten nejlepší odborník.“

„Jen si dělejte srandičky,“ pořád remcala Ginny, ale i jí cukaly koutky, zatímco Charlie už se smál nahlas.

„Takže až se vrátím, nenakrmí se mnou šéf Norbertu,“ ujišťoval se ještě Charlie.

„Jasně že ne, dostaneš maximálně tak pochvalu za dobře odvedenou práci. V Rumunsku nás hodně respektují a tamní ministerstvo nám ve všem vychází vstříc, Dimitri tam už staletí odvádí moc dobrou práci,“ ujišťovala ho Lucinda. Ginny se trochu zamračila na tu zmínku o Dimitrim, ale svůj komentář si nechala pro sebe. Ještě nebyla připravená na to posuzovat jeho chování nestranně. „Užívejte si poslední dny prázdnin, za chvíli vám oběma začne tvrdá práce,“ rozloučila se s nimi Lucinda a nechala je o samotě.

Ginny si snažila vychutnat další krásný den končícího léta, ale její myšlenky se pořád stáčely k tomu, že už brzy bude na všechno sama. Také si nebyla moc jistá tou Lucindinou poznámkou, že prázdniny skončily a čeká je tvrdá práce. Bude si s ní muset promluvit. Den probíhal v poklidném duchu, ale Ginny se stále nemohla zbavit svého napětí. Po včerejšku měla příliš mnoho energie a tu potřebovala někam vybít. Po obědě, obědval samozřejmě jen Charlie, Ginny jen komentovala jeho apetit, se rozhodla požádat Lucindu o další lekci boje beze zbraně. Potřebovala nějakou činnost, kde by mohla své schopnosti použít naplno.

Lucinda naštěstí neměla nic proti a tak strávily tři hodiny snahou urazit jedna druhé hlavu. Pro Ginny to byl pravý balzám, konečně se dokázala uvolnit a po zbytek odpoledne pak všichni tři společně sváděli pozoruhodné vodní bitvy. Ginny zjišťovala, že kouzlení bez hůlky jí jde čím dál líp a její vlny se plně vyrovnaly vlnám, která vytvářel Charlie pomocí hůlky. Večer se k nim přidala i Monica a všichni seděli na pláži dlouho do noci. Poté, co Charlie odpadl a usnul přímo na písku pláže, vzala si Lucinda Ginny stranou.

„Ginny, za týden tě budu muset představit ostatním patriarchům, budeme se na to muset připravit. Kromě toho, že si budeš muset pořídit něco vhodného na sebe, je ještě hodně toho, co o naší společnosti nevíš a času na to dohnat tvou výuku nebudeme mít nazbyt.“

„Proč mě musíš někomu představovat? Já o žádné staré protivné upíry nestojím,“ protestovala Ginny.

„Nejsou zas tak strašní, uvidíš, mrzí mě, že jsi z mých řečí získala špatný dojem. Jasně, dokážou mě pořádně vytáčet, ale jsou to každopádně zajímavé osobnosti. Můj postoj je možná příliš ovlivněn tím, že se známe už tolik století. Prostě u každého z nich vím dopředu, co kdy řekne a přesto se pořád dohadujeme. Jde mi to strašně na nervy. Navíc soustavně kritizují můj životní styl, to by nakonec otrávilo každého, ale tobě něco takového ještě hezkých pár století nehrozí.“

„Takže to nejsou zapšklí staří páprdové?“ podivila se Ginny.

„Samozřejmě, že jsou,“ usmála se Lucinda, „ale jsou to charismatičtí zapšklí staří páprdové. Uvidíš, že to nebude tak hrozný, i když bych tě chtěla připravovat trochu déle.“

„Na co připravovat? A proč mě vlastně chtějí vidět?“ nechápala Ginny.

„Ginny, jsi ta největší senzace v našem světě za posledních tisíc let. Každý by se zajímal o tak šťavnatý drb. Všichni si budou chtít ověřit, že je tady opravdu nová patriarcha. Ne, že by mi nevěřili, ale možná si ještě pamatují, jak jsem se je snažila přesvědčit, že jejich magická moc vzroste, když budou pít krev blonďaté Číňanky narozené za úplňku. Skoro každý z nich zkoušel někoho takového najít. Já jsem je samozřejmě pozorovala a mohla se smíchy potrhat. Od té doby přijímají mé zprávy řekněme s jistou skepsí.

Takže si nejdřív budou chtít ověřit tvoje schopnosti. Nemusíš se ničeho bát, jen prostě dělej, co ti řeknou. Pokud se ti něco nebude líbit, klidně se ozvi, nejsi jejich podřízená. Neustále na to mysli, je to hodně důležité, stojíš před nimi jako jedna z nich, ne jako nějaký podřízený provinilec. Tady neočekávám potíže, ale potom se začnou ptát a tam to může být dost nepříjemné. Budou jednak chtít o tobě něco víc zjistit. Odpovídej jim, ale neboj se je poslat někam, když zajdou moc daleko. Měli by o tobě něco vědět, aby mohli posoudit, kolik se toho ještě budeš potřebovat doučit, ale po tvém soukromí jim není vůbec nic. Potom si budou ověřovat, jestli si správně uvědomuješ, co tě v budoucnu čeká. Je to vlastně takový rituál, ty otázky jsou stejné už celá tisíciletí a já ti v tomhle nesmím pomáhat. Rozmysli si odpovědi a odpovídej tak, jak to cítíš. V nejbližších dnech si budeme hodně povídat o naší společnosti a ty bys měla mít všechny hlavní informace, ale závěry si z nich musíš vyvodit sama. Půjde tu hlavně o to, jak chápeš svou roli, práva a povinnosti a jakým způsobem se dokážeš rozhodovat. Nepředpokládám, že bys na všechno hned napoprvé odpověděla správně a nikdo z toho ani nebude dělat žádnou vědu. Pokud se spleteš, vysvětlíme ti, v čem se mýlíš a proč. Po čase se tahle část slyšení bude opakovat, samozřejmě s jinými otázkami a bude tomu tak dlouho, dokud nedokážeš na všechno odpovědět správně. Až to jednou dokážeš, bude jasné, že chápeš, jak naše společnost funguje a budeš připravená ujmout se svých povinností, staneš se právoplatnou členkou Rady a poté, co se naučíš i ostatní věci, jak nenápadně fungovat v kouzelnickém i lidském světě, ujmeš se svých povinností. Většinou to trvá roky výcviku, než patriarcha správně pochopí, co se od něj očekává, mě to třeba trvalo skoro 200 let, možná proto, že jsem v té době myslela hlavně na Agu a ostatní věci mi byly dost ukradený. Až skončí tahle část, budeme se nejspíš hodnou chvíli dohadovat, co si s tebou počít. Každý určitě bude mít spoustu nápadů, jak tě co nejlépe připravit na tvou roli v naší společnosti, ale nakonec všichni budou muset respektovat tvoje rozhodnutí. Stůj si za nimi pevně, ale nebuď přehnaně agresivní. Naše zákony respektují svobodu jedince a jeho možnosti volby a nikdo si je nedovolí zpochybňovat.“

Ginny sledovala výklad své přítelkyně dost zaraženě. Rozhodně netoužila po tom poznávat další upíry, ať už jsou sebesympatičtější a sebecharismatičtější, Lucinda to však považovala za důležité a ona si už uvědomila, že její přítelkyně má mnohem přesnější představu, co je pro ni dobré a co ne. Budou muset spolu znovu probrat i její plány pro nejbližší budoucnost. Pořád si nedokázala představit, že by definitivně opustila svou rodinu a nechala je žít s myšlenkou, že je mrtvá. Možná by to sice bylo nejlepší, ale nemůže je nechat tak trápit. Oni přece o existenci upírů vědí, a když je přesvědčí, že stále zůstává stejnou Ginny, jen se změnil její způsob života, určitě to pochopí. Stejně tak nemohla nechat ostatní v boji proti Voldemortovi samotné. Nedokázala by žít s myšlenkou, že by Ron nebo třeba i Neville nebo Lenka padli jenom proto, že tam ona nebyla a nepomohla jim. To prostě nepřipadalo v úvahu, své přátele bude chránit ze všech sil, a jestli k tomu budou mít ostatní upíři výhrady, tak ať si trhnou nohou.

Začala svůj postoj vysvětlovat Lucindě. Těžko se jí vyjadřovalo, jak moc jí na obou věcech záleží a tak si pomáhala i tím, že ji nechávala nahlédnout do své mysli. Lucinda ji tentokrát ale překvapila a vůbec jí její nápady nerozmlouvala. Její snahu jen odbyla mávnutím ruky, že všechno moc dobře ví a že se podle toho zařídí. Jediné, proti čemu měla námitky, byl její návrat do Bradavic, ona by ji mnohem raději viděla mimo jejich zdi, aby se mohly mnohem víc věnovat něčemu, co si Ginny v duchu pojmenovala Pokročilé studium mudlů a upírů. Ginny se ji snad nakonec podařilo přesvědčit, že Bradavice jsou strategickým bodem mimořádného významu a je třeba všemi prostředky zabránit tomu, aby padly Voldemortovi do rukou.

Lucinda jí potom také nastínila další plán jejich studia. Po Charlieho odjezdu by kromě zábavy, kam zahrnovala bojový výcvik a především výlety za nákupy, měl přijít na řadu výcvik upírského ovládání mysli spojený s některými dalšími speciálními upírskými dovednostmi a hlavně intenzivní studium upírské historie, kultury a společnosti. Kupodivu tam Lucinda zahrnula i trénink změn podoby a způsobu, jak ho udržet libovolně dlouho. Ginny si myslela, že po posledním fiasku bude tohle téma ještě dlouho tabu, ale byla ráda, že se k němu vrátí, i když se na svou budoucnost dívala se směsicí obav a očekávání.

Charlie se rozloučil druhý den a znovu Ginny opakoval, že stále zůstává jeho malou sestrou a on jí kdykoli přijde na pomoc. Navíc se domluvili, že začne trochu sondovat u jejich matky a opatrně připravovat půdu pro její návrat k rodině. Ginny věděla, že ho určitě bude dál navštěvovat, hodně se během poslední doby sblížili a on teď vytlačil Billa z pozice jejího nejoblíbenějšího bratra. Trochu se musela svým úvahám v duchu pousmát. Jak moc její hitparádu bratrů ovlivnilo Billovo rozhodnutí oženit se s krajně nesympatickou Fleur?

Hned po Charlieho odjezdu začala první lekce upírských dějin. Tentokrát se k nim připojila i Monica, což Ginny velice potěšilo. V poslední době si trochu vyčítala, že svou druhou kamarádku trochu zanedbává a těšila se z toho, že alespoň něco mohou dělat společně. Ginny v duchu tuhle první přednášku porovnávala s Dějinami v Bradavicích. Seděly s Monicou na pohovce a Lucinda naproti nim v křesle. Něco takového by se v Bradavicích hodilo, myslela si Ginny, V Bradavicích pravidelně odcházela z těchto hodin s ošklivou červenou skvrnou na čele, jak si ho otlačila při spaní v lavici. Možná teď, když už nemůže spát, bude v tomto předmětu excelovat. Mezitím ale už Lucinda začala a vzala to vskutku od Adama.

„Dějiny upírů sahají mnohem dál, než dějiny lidské. Je to pochopitelný, protože my si samozřejmě pamatovali věci, co se staly dávno před vynálezem písma, přesto se původ našeho druhu ztrácí v dávnověku před poslední dobou ledovou. Tehdy žili lidé jako malé skupinky lovců a sběračů a pěstní klín byl vrcholem technického pokroku. Nikdo neví, jestli jsme vznikli nějakou mutací nebo jako reakce na nějakou nákazu, ale nejstarší vzpomínky našeho druhu hovoří o desítkách jedinců rozptýlených po větší části Evropy, Asie a severní Afriky. Pár našinců se pokoušelo tajemství našeho původu odhalit, ale zatím z nich vypadly jen více či méně uvěřitelné teorie. Mě osobně se nejvíc líbí ta, že všechno opravdu začalo jedinou tlupou, kterou změnila nějaká choroba. Poté, co vyčerpali zdroje potravy na svém území, museli se rozejít do světa.“

„Nemohli přežívat o zvířecí krvi?“ chtěla vědět Monica. „Já bych tak třeba přežívat mohla, i když je to hnus.“

„Možná ano, možná ne. Tehdejší upíři byli jiní, než jsme my. Já už žádného nepotkala, ale Aga mi vyprávěl, že tihle nejstarší byli strašně primitivní. Možná to bylo i výchozí surovinou, tehdejší lidé denně sváděli krutý souboj s přírodou o holé přežití a na nic dalšího neměli čas. Tehdy bylo lidskou přirozeností využít beze zbytku veškerou potravu, co byla momentálně k dispozici a pak táhnout zas o dům dál. Fakt je, že své pudy absolutně nedokázali kontrolovat. Nedokázali přestat, takže každé jejich krmení končilo smrtí oběti. Dokázala bych si představit, že pokud byli ve skupině, zlikvidovali všechno živé v okruhu mnoha mil.

První ověřené informace popisují až stav o pěkných pár tisíciletí později. To už upíři byli rovnoměrně rozptýleni mezi lidmi a zastávali jakousi funkci šamanů. Už byli schopni žít mezi lidmi, aniž by to končilo masakrem. Skupinky, které měly ve svém středu takového šamana, velice prosperovaly, protože upíři za ně obstarali většinu lovu. Z úlovků si brali jen krev a všechno maso nechávali svým kmenům, a ty jim na oplátku poskytovaly lidskou krev. Buď jako dobrovolný dar nebo ve formě válečných zajatců. Pro obě strany to bylo hodně výhodné, navíc upíři tehdy měli ještě další zdroj hodnotné krve v neandrtálcích, kteří tvořili jejich tlupám konkurenci. Bohužel jejich počty šly rychle dolů a během pár desítek tisíc let vyhynuli.

Kmeny s upíry ve svém středu se rozrůstaly a pohlcovaly sousední, až vznikly jakési zárodky prvních národů. Tehdy, na konci poslední doby ledové, se objevují první nosferatu a patriarchové. S koncem doby ledové dochází k rozvoji zemědělství a k dalšímu nárůstu populace. Upíři tehdy vládli a byli hlavní silou při formování prvních civilizací. V lidských legendách byli popisováni jako nesmrtelní nebo božští vládci, kteří lidi všechno naučili. Ve skutečnosti naprostá většina vynálezů byla lidská, upíři jen podporovali a ochraňovali ty, kdo se o inovace snažili. Měli výhodu, že pro ně nebyl zas takový problém počkat si na výsledky i několik lidských generací.

Lidstvo se ale vyvíjelo příliš rychle na náš vkus a brzy se mu naše nadvláda přestala zamlouvat. Hodně k tomu přispělo soupeření jednotlivých mocných upírů a jejich války. Lidé zbytečně umírali ve válkách svých pánů a začali se proti nim bouřit. Nejstarší patriarchové se snažili zjednat pořádek, ale když se o to pokusili, bylo už pozdě. Lidé se vzbouřili a začali likvidovat všechny upíry, kteří jim padli do rukou, nehleděli na vlastní ztráty a mnoho našich tehdy zemřelo zdoláno přesilou. Rozhodující věcí tehdy bylo, že lidé měli na své straně kouzelníky, s jejichž pomocí mohli uspět i proti mocným nosferatu a dokonce tehdy zahynuli i dva patriarchové. Byla to těžká porážka a moc nad lidským světem tehdy dočasně přešla na kouzelníky. Tehdy jsme se sjednotili a zrodily se základy našeho společenství. Poučeni z minulých chyb jsme přijali první zákony, které zakazovaly války mezi upíry. Vždycky jsme zachovávali svobodu jedince, takže nadále mohli jednotlivci řešit své spory soubojem, ale nesměli do toho zatahovat ostatní. Bylo zformováno Společenství, které mělo chránit všechny našince tak, aby náš druh zůstal zachován. Stáhli jsme se, už jsme nebyli vládci velikých říší, i když v některých oblastech jsme si zachovali svůj vliv a začali jsme působit více ve skrytu. Kouzelníci projevili více moudrosti než my a poučili se z našich chyb. Nepokoušeli se stát vládci, spokojovali se s tím, že byli skrytou mocí za trůny a zůstali jí několik tisíciletí až do Merlina a Morgany, ale k tomu se ještě dostaneme.

Po chaosu, který provázel pád nejstarších civilizací, nastalo pro náš národ dlouhé období míru. Lidstvo i kouzelníci nás většinou nechávali na pokoji a my se pozvolna zotavovali z utrpěných ztrát. Uzavřeli jsme mír s kouzelníky, lidskou společnost ovlivňovali jen tak, abychom byli v bezpečí a naše počty rostly. Infiltrovali jsme se do všech civilizovaných národů a v skrytu sílili. Neměli jsme už v rukou zjevnou moc, ale kontrolovali jsme klíčivé osoby a postupně navyšovali své počty. Potom, zhruba před patnácti stoletími přišla druhá pohroma. V pralesích na severu a ve stepích na východě, za hranicemi civilizovaného světa, povstal nový druh, vlkodlaci. Občas jsme na ně narazili už dříve, ale žili izolovaně, jen zřídka se zformovala větší smečka, teď však o sobě dali poprvé vědět.

Spojili se s barbarskými národy, zorganizovali se a v čele hord zdivočelých barbarů začali ohněm a ocelí likvidovat všechny civilizované národy. Bylo to strašné období bezuzdného ničení a drancování. My byli spojeni s civilizací a snažili jsme ji bránit, tím jsme se stali jejich hlavním nepřítelem. Možná to bylo vrozenou nevraživostí, až narazíš na vlkodlaka a ucítíš jeho smrad, pochopíš, že s někým takovým se vyjít nedá. Mudlové tomu říkají stěhování národů a temné časy, ale fakt je, že na pozadí chaosu a válek se odehrávala jiná, mnohem krutější vyhlazovací válka mezi námi a vlkodlaky. Měli jsme obrovské ztráty. Vyrovnali se nám v rychlosti a síle, využívali spolupráce ve smečkách a v jejich běsnění je nebylo možné zastavit. Na každého zabitého vlkodlaka připadal jeden mrtvý přeměněnec, na každého vlkodlačího lorda jeden nosferatu. Zemřeli i další patriarchové než došlo k prvnímu příměří. Boje se skoro zastavily, protože na obou stranách už nezbýval téměř nikdo, kdo by dál bojoval. Nebyl to však konec války, protože jakmile některá strana doplnila své řady, násilí znovu vypuklo. Válka trvala s přestávkami několik století. Oba naše národy to přivedlo na pokraj vyhynutí a ta stopa v nás zůstává dodnes.

Středověk pak byl ve znamení doznívající války s vlkodlaky, mimochodem nikdy jsme spolu neuzavřeli žádný mír, jen jsme se začali jeden druhému vyhýbat, a oslabování vlivu kouzelníků na lidskou společnost. Náboženství, co odsuzovalo magii, a nejednalo se jen o křesťanství, spolu s kolonizací cizích zemí a vynálezem střelného prachu, dalo lidstvu motivaci i prostředky k definitivnímu vytlačení všeho kouzelného z jejich světa. Kouzelníci si vytvořili svůj oddělený svět a omezili své kontakty s mudly na minimum a my se stáhli ještě víc do stínů. Vlkodlaci to díky své povaze moc nedokázali, takže jich přežilo jen několik a jen díky tomu, že jim nakonec kouzelníci poskytli azyl.

O poslední tragédii našeho národa jsem ti už vyprávěla. Poté, co jsme se trochu vzpamatovali z války s vlkodlaky a zjistili jsme, že lidstvo zesílilo natolik, že nám nezbude, než se úplně stáhnout i, jsme stáli před dalším rozhodnutím. V skrytu jsme žili už celá tisíciletí, nevládli jsme, ale ani jsme necítili potřebu skrývat, že vůbec existujeme. Teď se to zdálo jako jediná možnost, jak bychom mohli dál přežívat. Tehdy část z nás odmítla žít podle nových zákonů a následný bratrovražedný boj nás opět srazil na kolena.“

„Oni se tedy nechtěli stáhnout?“ zajímala se Ginny.

„Ale chtěli,“ povzdechla si Lucinda. „Všichni patriarchové i nosferatu se shodli, že je to jediná cesta. Byli schopni se do krve hádat nad detaily, ale základní myšlenku přijali všichni. Nevím, co se tehdy stalo. Prožila jsem to, ale když se nyní dívám zpět, pořád tomu nemůžu porozumět. Celou dobu tam panovala divná atmosféra. Napětí se dalo krájet a každou chvíli někdo vyletěl kvůli naprosté prkotině. Nakonec, když jsme se dohadovali, jestli zakážeme zabíjet lidi kvůli potravě, jsme se na sebe vrhli. Ten spor, jakých jsme řešili denně několik, přerostl v boj všech proti všem. Neseme si to v sobě dodnes. Jednou polovinou své mysli nenávidíme Odpadlíky, že rozpoutali ten spor a druhou se až do morku kostí stydíme za to, klik našich druhů, kteří vedle nás žili po staletí, jsme zahubili. Další věcí je, že od té doby je náš národ rozdělen a my se bojíme, že ten strašný masakr vypukne nanovo.“

„Proč dál nepronásledujete odpadlíky,“ chtěla vědět Ginny. „Říkalas mi, že je to proto, že si nemůžeme dovolit další ztráty, ale mně se to nezdá. Jestli jsou tak nebezpeční, mělo by se proti nim přece zakročit co nejdůrazněji a bylo by to jednou pro vždy vyřešeno. Vůbec nechápu, proč natahujete tuhle agónii.“

„Ginny, pro nás je to hodně těžké, celá tisíciletí mezi sebou nesmrtelní takovým způsobem nebojovali a není to pro nás vůbec snadné. Ani pro jednu stranu. Ti druzí mají možná menší výčitky svědomí, když zabíjejí lidi, ale zabít našince jen proto, že má jiný názor na fungování naší společnosti, ne, to ani oni nedokážou s lehkým srdcem. Mnohokrát se stalo, že někoho z našich přemohli, ale nakonec ho propustili, protože ho prostě nedokázali zabít. Většinou jsme se znali celá staletí a jenom to, že si někdo nedokáže odepřít zážitek s vysátí nějakého člověka až do konce, nedokáže smazat všechno, co jsme spolu prožili. Navíc pro nás nikdy nebylo nic cennějšího než svoboda jednotlivce a likvidovat někoho jen proto, že má jiný názor je proti našim zásadám. My pořád doufáme, že přijmou naše názory a vrátí se k nám. Někteří už se k nám vrátili, ale bohužel i několik z nás přešlo na druhou stranu. Bojujeme, když jsme napadeni, trestáme tam, kde je ohrožena naše bezpečnost, ale nedokážeme chladnokrevně plánovat vyhlazení našich bývalých přátel,“ vysvětlovala trpělivě Lucinda.

„Ginny, já to sice nezažila, ale bavila jsem se o tom s ostatními. Dimitri se prý po tom shromáždění hodně změnil a několik desetiletí ho pronásledovaly výčitky svědomí a deprese. Časem to překonal, ale muselo to být něco hrozného,“ snažila se Ginny přesvědčit i Monica

„Přesně tak, nikdo nechápe, co se tenkrát stalo, najednou jako by všichni měli nějaké zatmění a jeden se vrhnul na druhého v nějakém amoku. Všichni jsme se s tím museli hodně dlouho vyrovnávat a jsme tím poznamenaní dodnes. Vysvětlujeme si to tím, že když nás bylo tolik pohromadě, přemohly nás naše instinkty a my bránili své teritorium vůči narušitelům, ale mně se to nezdá. Nikdy jindy jsme neměli problém žít pohromadě, tak proč najednou taková změna? Každopádně nám to ukázalo, že nemáme svoje instinkty tak pod kontrolou, jak jsme si celá staletí mysleli. Hodně nás to vylekalo a bojíme se, že se to bude někdy opakovat. Máme zprávy, že odpadlíci se na to dívají podobně.“

„Proč teda s nima bojujete? Jestli jsme si tak podobní, proč to dělení na my a oni?“ pořád nechápala Ginny.

„Ginny, jediný rozdíl mezi námi je ten, že oni si nedokážou odepřít ten zážitek čas od času někoho vysát až do konce. Je to pro naši společnost nebezpečné, protože něco takového se dost špatně maskuje, prostě každý člověk má někoho blízkého, kdo ho bude postrádat a hledat, takže i když zahladíme stopy, je tu pořád jisté nebezpečí. Všechno ostatní máme společné a dokážeme se na tom shodnout. Je to podobné, jako kdyby se mezi lidmi vegetariáni a masožravci dohadovali, čí životní styl je lepší a najednou se jejich debata zvrhla v bezuzdné násilí a obě skupiny se skoro vyvraždily navzájem. Ty máš tu výhodu, žes to tenkrát nezažila, ale my na to musíme pořád myslet a bojíme se sami sebe.“

„No, nevím, jestli tohle dokážu tak úplně pochopit, ale časem třeba jo.“

„Časem to pochopíš určitě. Počítej s tím, že až se zprávy o tobě roznesou, nějaký odpadlík tě kontaktuje a pokusí se tě přesvědčit o jejich pravdě. Sama poznáš, že to nejsou žádné strašlivé zrůdy, ale někdo, kdo má na jedno z našich pravidel prostě jiný názor a odmítá ho respektovat. No nic, za chvíli bude svítat, tak si dej chvíli pauzu a pak vyrazíme na nákupy. Budeš toho potřebovat strašnou spoustu, abys měla něco vhodného pro každou příležitost.“

„Jé, škoda, že nemůžu s vámi,“ litovala Monica.

„Nemusíš se bát, určitě nenakoupíme všechno, jen to nejnutnější, aby se Ginn příště na veřejnosti mohla objevit už slušně oblečená ve svém. Ne, že by mi vadilo jí věci půjčovat, ale každá bychom si měla vytvořit svůj styl a toho se držet. Jenom malé upozornění Ginny,“ dodala, když viděla výraz v jejím obličeji, „za svůj styl rozhodně nebudeš považovat džíny a tričko s mikinou, je ti to doufám jasné.“

V následujících dnech se pravidelně střídaly lekce o upírské společnosti s nákupy a bojovým výcvikem pro vyčištění hlavy od velkého přísunu informací a s meditačními cvičeními, které měly posílit její mysl, aby snadněji zvládala udržet svou proměnu a mohla používat i další upírské schopnosti. Monica se všech nákupů zúčastňovala s nimi a na rozdíl od Ginny si jich skutečně užívala. Lucinda jí vyřídila stejný přístup k penězům Společenstva jako Ginny, pravda s trochu přísnějšími limity, a na nákupy musely vyrážet až po setmění, ale sledovat Monicu, jak řádí mezi věšáky s oblečením jako černá ruka, byl skutečně zážitek.

Ginny projevovala o poznání menší nadšení, ale přesto se díky snaze jejích kamarádek obří šatník vedle jejího pokoje postupně zaplňoval. Lucinda jí neustále zdůrazňovala, že potřebuje jiné oblečení pro každou příležitost a tak si musela pořizovat střízlivé kostýmy, večerní róby, sexy kousky pro lov a zábavu, oblečení pro volný čas i pro trénink a ke všemu ještě navíc spoustu prádla a doplňků, kabelek, bot, bižuterie i skutečných šperků. Ginny se většina těch věcí i líbila a jejich nošení bylo příjemné, ale nadšení jejích kamarádek pro nakupování dalších a dalších kousků nechápala. Jedinou útěchu nacházela v tom, že alespoň obchody s kosmetikou většinou míjely. Změny vzhledu a kouzla byly daleko efektivnější než všelijaké krémy s výtažkem z bůhvíčeho.

Jakmile opadla první vlna nákupního šílenství, vypravily se s Lucindou pro její novou hůlku. Ginny se už nemohla dočkat, protože i když se její magická moc podstatně navýšila a ona už zvládala většinu věcí bez ní, stále si připadala jako nahá. Gallowglass byl na ně tentokrát připraven a už mezi dveřmi je doslova praštil přes nos strašlivý zápach česneku. Ten chudák se jím musel ládovat celý uplynulý týden. Na druhou stranu je nutno připustit, že toto opatření nezůstalo bez účinku, ani jedna neměla ani tu nejmenší chuť přiblížit se k němu na kratší vzdálenost než několik metrů. Ginny zkusila trochu rozostřit zrak a uviděla okolo něj auru několika nejsilnějších ochranných zaklínadel a měla neodbytný pocit, že voda v karafě bude nejspíš svěcená a několik rozpracovaných hůlek na pracovním stole mělo podezřele ostrou špičku. Tentokrát ji to nijak nerozrušilo, jen se s vytaženým obočím významně podívala na Lucindu a obě si musely zakrýt ústa, aby kašlem zamaskovaly svůj záchvat smíchu.

„Posaďte se prosím, dámy,“ vyzval je Gallowglass, když se přesvědčil, že mu žádná z nich nechce jít po krku. Obě si sedly co nejdále od jeho stoprocentně přírodní voňavky a doufaly, že co nejdříve budou na čerstvém vzduchu. „Mám pro vás připravenou vaši hůlku, ale nejdříve bych vám rád popsal, jak jsem ji vytvořil. Berte to prosím jako profesionální deformaci někoho, pro koho je práce koníčkem a celoživotním posláním. Chtěl bych vám poděkovat za šanci, kterou jste mi daly, protože taková příležitost vytvořit naprosto unikátní hůlku se asi nebude nikdy opakovat. Takže abych vám popsal, co bylo na té hůlce tak neobvyklého. První věcí byla vaše neuvěřitelná magická síla. Žádné dřevo, ani to nejmagičtější z elfího posvátného stromu nedokáže usměrnit tak velké množství magie. Jakmile byste se do kouzlení naplno opřela, hrozilo by, že vaše hůlka buď exploduje, nebo začne hořet. Rozhodl jsem se pro vás tedy vytvořit kovovou hůlku, která dokáže usměrnit daleko větší množství magie. Jako materiál jsem zvolil stříbro, protože jde o nejmagičtější kov. Vnitřní vrstvu jsem ale potáhl indiem, z kterého jsou zase ta nejkvalitnější zrcadla. V této kombinaci by to mělo znamenat, že nejen že vaše hůlka zvládne větší nápor magie, ale bude ji schopna daleko lépe koncentrovat a zaměřit.

Druhý a troufám si říct, že ještě komplikovanější problém byla magická jádra. Vaší magie je rozpolcena na dvě protichůdné části, které však ve vašem případě tvoří jeden celek. Nikdy jsem netušil, že by něco takového bylo možné. Už jenom dvě jádra v jedné hůlce jsou poměrně unikátní, ale vždycky se jednalo o kompatibilní složky. U vás tomu tak není. Jedné z nich by odpovídalo jádro z testrála, který je stvoření temnoty a smrti a druhé z nich by zase odpovídalo jádro z jednorožce, stvoření světla, života a čistoty. Oba typy nejsou ničím výjimečné, problém je v tom, že jsou absolutně navzájem neslučitelné. Není možné vyrobit hůlku, co by obsahovala tyto dvě jádra společně.“

„Chcete tím říct, že se hůlka pro mě vytvořit nedá?“ lekla se Ginny.

„Nikoli, vyřešil jsem i tento zdánlivě neřešitelný problém,“ nadmul se pýchou Gallowglass. A taky si za to necháš pořádně zaplatit, pomyslela si Ginny a nechala tu myšlenku na povrchu své mysli, aby ji mohla Lucinda vidět. Její přítelkyně stěží potlačila hihňání. „Řešením bylo přidání třetího jádra, které by ta dvě spojilo dohromady. Muselo by se jednat o tvora, který patří jak smrti, tak životu a já si vybral fénixe, který umírá, aby se znovu zrodil.“

„Takže?“ povzbudila ho Ginny.

„Ano, takže vaše hůlka bude obsahovat tři jádra. Testrála, jednorožce a fénixe. Nejběžnější ingredience jsou v případě jednorožce a testrála ocasní žíně a v případě fénixe péro, ale ve vašem případě jsem se rozhodl pro méně obvyklé složky. Ve všech případech jsem použil krev a…,“

„Vy jste použil krev jednorožce?“ vyjela na něj Ginny. „Jak jste si mohl dovolit provést něco tak odpudivého. Nás tady obviňujete z krvežíznivosti a sám jste zatím provedl něco daleko odpornějšího. Možná potřebuju k svému životu krev, ale jen pomyšlení na to, že bych ublížila něčemu tak krásnému, čistému…, jak jste si mohl něco takového myslet? Jdeme pryč, nechci s tím mít nic společného!“

„Omlouvám se, netušil jsem, že by vás to mohlo tak rozrušit. Žádnému z těch tvorů jsem neublížil,“ hájil se Gallowglass. „Samozřejmě, že ta krev od všech tvorů byla dobrovolně darovaná, o to však byla vzácnější,“ dodal vychytrale.

„Můžu vám věřit?“ ujišťovala se Ginny.

„Samozřejmě! Chcete snad po mě neporušitelnou přísahu?“

„To není vůbec špatný nápad,“ pronesla Ginny chladně. „Buď to, nebo mě nechte nahlédnout do své mysli. Nemůžu věřit nikomu, kdo používá krev jednorožce. Jestli s tím máte problém, budeme se muset rozloučit.“

„Jestli na tom trváte, tak raději tu přísahu,“ na prodejci bylo vidět, jak ho celá situace zaskočila. Jeho profesionální ješitnost a zvědavost, jak bude nová hůlka fungovat, ho však dotlačila i k takové oběti.

Příprava přísahy zabrala několik minut, během nichž se Ginny trochu uklidnila a poté, co všechno hladce proběhlo, mohli pokračovat dál.

„Není už moc toho, co bych vám k té hůlce mohl říct,“ pokračoval zaskočený prodejce a otevřel před Ginny krabičku s leštěného dřeva vykládanou stříbrem. Na sametové výstelce ležela nádherná hůlka. Byla poměrně tenká a dlouhá, na povrchu pokrytá filigránskými šupinami, které krom svého nesporného estetického efektu umožňovaly dokonalé držení. Její konec byl vytvarován jako hadí hlava se dvěma malými beryly místo očí. Ginny tázavě zvedla obočí. Nikdy neměla žádný vztah k hadům na rozdíl od Voldemorta a trochu i Harryho, proč by měla její hůlka mít zrovna takový tvar?

„Dovolil jsem si celou hůlku vytvarovat takto z jednoho praktického důvodu,“ začal znovu prodejce, jako by dokázal číst její myšlenky. „Jelikož stříbro, ze kterého je vaše hůlka vyrobena, je velice citlivé na magii a ochotně přijímá veškerá očarování, dovolil jsem si vaši hůlku upravit tak, že pokud ji nebudete používat, ovine se vám okolo zápěstí a bude vypadat jako náramek. Ujišťuji vás, že nikdo nebude mít ani to nejmenší podezření. Nebudete ji moci ztratit a ani v souboji vám ji nikdo jen tak nevyrazí, protože jsem si dovolil na ni připojit i několik run, které tomu zabrání a které ji budou chránit proti poškození, krádeži a jakémukoli zneužití jinou osobou. Nebudete potřebovat ani pouzdro, protože bude stačit jediná myšlenka a sama vám skočí do ruky. Samozřejmě, že pokud budete mít k provedení nějaké výhrady, není nejmenší problém udělat ji jiným způsobem, jen to samozřejmě zabere nějaký ten čas. Teď bych vás rád požádal, abyste ji vzala do ruky a zkusila s ní mávnout. Jsem strašně napjatý, jestli všechno bude fungovat podle mých představ.“

Bylo to na něm na první pohled vidět. Úplně zapomněl na svou averzi k upírům a dychtivostí přímo naskakoval. Ginny jen pokrčila rameny. Hůlka jako hůlka, hlavně aby fungovala. Opatrně ji vzala d ruky a cítila drsný povrch miniaturních šupinek. Tahle hůlka jí ani z vlhkých rukou jen tak nevyklouzne! Do ruky jí také padla přesně akorát, jak se zdá, Gallowglass to trefil i bez toho otravného měření, které vždycky prováděl Ollivander. Zhluboka se nadechla a pozvedla hůlku, aby jí mávla, ale k tomu už nedošlo. Jakmile svou hůlku pozvedla, zaplavila celou místnost záplava barev, které odpovídaly vzorům na její magické auře. Ona sama se vznesla do vzduchu, cítila, jak jí magický vítr čechrá vlasy, proudila jí neskutečná síla a ona se nemohla toho pocitu nabažit. Nakonec se všechny ty úžasné barvy stáhly zpátky do hůlky a ona elegantně přistála zpátky na zem. Pomyslela na svou hůlku a najednou jí zápěstí obtáčel v několika spirálách fantastický náramek ve tvaru hada s dvěma kamínky místo očí. Nikdy si na žádné podobné věci nepotrpěla, ale musela uznat, že tenhle šperk na její ruce vypadá naprosto přirozeně a nádherně.

„Fantastické, jsem nadšený, že vyšel už první pokus. Jsem vám moc vděčný, že jste mi daly tuhle příležitost. Už celé roky o tom vedu spor s ostatními výrobci hůlek a díky vám jsem si konečně mohl ověřit své teorie v praxi. Teď vím, že jsem měl pravdu a ostatní se s těmi svými poznámkami mohou jít vycpat,“ nadšeně kolem jí tancoval Gallowglass.

„Ano, musím uznat, že jste odvedl dokonalou práci, Mistře Gallowglassi,“ uznala Ginny. „Doufám, že mě vaše mistrovské dílo bude provázet ještě hodně dlouho. Ještě nikdy jsem magii tak necítila.“

„Jistě, nehledě k tomu, že ti ten náramek dokonale sekne. Teď aspoň nebudeš muset pořád vymýšlet, jak svou hůlku zamaskovat, věř mi, že třeba u takové večerní róby to může být docela slušný problém. Já ji většinou maskovala jako jehlici do drdolu, ale dost to omezovalo mou kreativitu ohledně účesů. Samozřejmě kouzelnické hábity s takovou možností počítají a dá se v nich schovat nejen hůlka, ale třeba i fůra dříví na táborák, ale komu by se chtělo pořád chodit v pytli?“ přisadila si Lucinda

„Mám ještě jednu prosbu,“ napadlo Ginny. „Mohla bych dostat i nějakou obyčejnou hůlku, co mi sice nebude tak dobře sedět, ale nebude mezi kouzelníky přitahovat takovou pozornost? Ráda bych vystupovala pokud možno nenápadně a vaši skvělou hůlku měla jen pro kritické případy?“

„Samozřejmě, že to možné je. Budete bez problémů kouzlit s jakoukoli neutrální hůlkou, jejíž jádro není neslučitelné se žádným z vašich správných jader, musíte však počítat s tím, že využijete jen část ze svého magického potenciálu. Takových jader je spousta, doporučil bych blánu z dračího srdce nebo zub šavlozubce, silné jádro by byla i krev z mantikory. Jakákoli taková hůlka ve vašich rukou odvede dobrou práci.“

„Děkuji. Přibalte mi tedy ještě nějakou s vámi zmiňovaných hůlek, pokud možno takovou, aby se co nejvíce vhledem podobala mé původní,“ souhlasila Ginny a položila na stůl svou původní hůlku.

„Bude mi ctí,“ uklonil se Gallowglass a zmizel na chvíli ve skladu.

„Proč chceš ještě jednu hůlku?“ nechápala Lucinda.

„Všichni ví, jak vypadala ta moje původní. Kdybych teď vytasila tuhle stříbrnou, přitáhlo by to nežádoucí pozornost. Navíc v Bradavicích pak nebudu mít takovou práci s maskováním své skutečné magické síly,“ vysvětlovala Ginny.

„Jasně, docela dobrý nápad, ale kdybych já měla takovou fantastickou hůlku, nikdy bych se jí nevzdala,“ vzdychla Lucinda. „Možná bych si mohla taky nějakou takovou pořídit. Mělo by to navíc jednu výhodu. Kdyby mě otravoval nějaký vlkodlak, tak bych mu ji mohla vrazit někam, a měla bych od něj tutově pokoj. Zadek by ho potom svědil až do konce života, stříbro s nimi dělá docela divy. Nezapomeň na to, až na tebe začne Lupin vrčet.“

„Proč by na mě…,“ divila se Ginny, ale její otázku přerušil Gallowglass, který před ni položil krabičku s hůlkou, co vypadala k nerozeznání od té její původní.

„Jeřáb, 20 palců, blána z dračího srdce. Jsem přesvědčen, že tato hůlka si svou práci odvede.“ Ginny ji vyzkoušela a byla spokojená. Nekonal se sice žádný magický vír, ale z hůlky vyletěla záplava jisker a neverbální Vingardium Leviosa bez problémů nadzvedlo prázdné křeslo. Ginny rychle vypsala Gallowglassovi šek na doplatek k účtu a po poměrně přátelském rozloučení opustila spolu s Lucindou jeho obchod.

*****

Byl tady konec týdne, kdy Ginny měla předstoupit před ostatní patriarchy. Byla z toho docela nervózní, ale Lucinda ji neustále uklidňovala, že vlastně o nic nejde, je to jen taková společenská návštěva. Ginny o tom měla své pochybnosti, přece kdyby se jednalo jen o společenskou návštěvu, nikdo by je k ní nenutil a tady bylo jasně patrné, že nemají na vybranou, ale koneckonců neměly na vybranou. Ginny se utěšovala i tím, že horší než audience u Dimitriho, kdy se snažil zlomit její odpor, to rozhodně být nemůže.

Teď stála oblečená v jedněch ze svých nových šatů a čekala na Lucindu, až ji vezme do jámy lvové. Přemýšlela o tom, co všechno se jí Lucinda v uplynulém týdnu snažila naučit a nepřítomně hladila hadí náramek na své ruce. Když půjde do tuhého, s touhle hůlkou snad bude mít šanci dostat se do bezpečí. V minulých dnech ji několikrát vyzkoušela a pořád si nemohla zvyknout, jak silná její magie s touto hůlkou byla. Je možné, že její magická síla stále ještě roste nebo je to všechno způsobené tím, že si na svou novou magii už zvyká? Každopádně při cvičeních na udržení změny podoby postupovala velice rychle kupředu. Na začátku měla starost, aby nedopadla jako při svém posledním neúspěšném pokusu, ale pod Lucindiným vedením se nikdy příliš nevyčerpala. Postupovala krok za krokem a každý následující byl snazší než ten předchozí. Po pár dnech už byla schopna svou mysl rozdělit a cítila se pořád v pohodě. Palčivý pocit v krku byl sice o něco silnější, ale v žádném případě se nejednalo o ten neuhasitelný oheň, který ji dříve spaloval. Jestli dneska dopadne všechno dobře, mohla by se do týdne vrátit ke své rodině.

„Ginny, jsi připravená?“ vyrušila ji z jejích úvah Lucinda.

„Na cokoli,“ odpověděla jí odhodlaně Ginny a významně si pohladila svou novou hůlku.

„Koukám, ale tohle dneska rozhodně nebude potřeba. Nejdeme bojovat, ale představit se novým přátelům.“

„Radši bych o tom, s kým se budu přátelit, rozhodovala sama,“ chtěla jí odpovědět Ginny, ale v tom se svět kolem ní zatočil a ony najednou stály v malé kruhové místnosti, z níž vycházela jediná chodba ozářená řadou pochodní.

„Kde to jsme?“

„V sídle Rady patriarchů nebo Nejvyšší rady nebo Ústřední rady, nikdy jsme tomu neměli potřebu dávat nějaký oficiální název,“ odpověděla jí Lucinda tónem, jakým se mluví s mírně opožděnými dětmi.

„To mi došlo, ale kde to je? V Atlantidě, na severním pólu nebo na měsíci?“

„Jsme hluboko pod městem zvaným Jericho. Nemá pro naši historii žádný zvláštní význam, ale je to nejstarší město na světě a někteří z nás mají rádi staré věci,“ vysvětlovala jí Lucinda s mírným despektem a vedla ji dál tou mírně zahnutou chodbou. Ginny si uvědomila, že sestupují ve spirále stále hlouběji, ale vzduch tu kupodivu vůbec nebyl zatuchlý, ale voněl po čerstvě posečené trávě.

Trvalo jim několik minut, než došly na konec chodby. Přece jen na vysokých podpatcích se ani upírky nemohou pohybovat žádnou závratnou rychlostí. Konečně stály v jakémsi předpokoji vyzdobeném reliéfy, co vypadaly tak starobyle, že se na ně Ginny bála sáhnout, aby se náhodou nerozpadly. Naproti nim byly obří dveře, před nimiž stály dvě mužské postavy oblečené jako válečníci z doby faraónů. Byli to skuteční obři s impozantními svaly a jak Ginny napověděly její nové smysly, nosferatu. Ginny stihla ještě zaznamenat několikery menší dveře v bočních stěnách, ale to už Lucinda přistoupila k těm mlčenlivým strážcům. Ti se jenom uklonili a každý z nich před nimi otevřel jedno křídlo těch velkých dveří a postavil se vedle něj. Ginny se zhluboka nadechla a odhodlaně vykročila za Lucindou.

Ginny očekávala impozantní sál o velikosti famfrpálového stadiónu a byla překvapena, že tato místnost Rady je o dost menší i než například Bradavická Velká síň. V půlkruhu tam bylo rozmístěno deset křesel, z nichž však pouze pět bylo obsazených. Pro ni bylo evidentně určeno jiné křeslo nebo spíš židle, která stála uprostřed místnosti. Lucinda se na to uspořádání zamračila, ale nijak ho nekomentovala a pustila se do představování.

„Nazdar vespolek. Tahle mladá dáma je Ginevra Molly Weasleyová, nová patriarcha a…,“

„Patriarchou bude, až my ji za ni uznáme,“ zaburácel holohlavý upír v jakémsi podivném černém hábitu.

„Patriarchou je, ať se ti to líbí nebo ne, Mysticu. Můžeš se třeba postavit na hlavu, ale nezměníš to, čím je. Taky bys měl pamatovat na slušné chování, věk už bys na to měl,“ odsekla mu Lucinda a pokračovala v představování. „Ten nezdvořák v černé noční košili je Mínós, ale kvůli jeho pochybnému zalíbení ve všech možných lidských kultech mu říkáme Mystic. Ve své době vládl mocné říši ve Středozemním moři a údajně byl proslulý svou moudrostí, no na každém z nás se věk nějak podepsal. V našem světě má na starost Ameriku,“ představila Lucinda prvního člena Rady a Ginny musela začít v duchu provádět všechna známá cvičení na uklidnění mysli, aby se nezačala hihňat.

„Po jeho pravici je Ištar, která spravuje naše záležitosti na blízkém a středním východě. Je to proslulá krasavice a někteří lidé ji dokonce svého času uctívali jako bohyni lásky. Její milenci by mohli vyprávět,“ představila Lucinda skutečně mimořádně atraktivní ženu oblečenou v jakémsi poloprůsvitném rouchu a s vysokou péřovou čelenkou na hlavě.

„Dále vpravo je Hiriu, který má na starosti dálný východ, hlavně Japonsko a Čínu. Je to skutečný mistr meče, možná by sis u něj mohla domluvit pár lekcí.“ Hiriu byl menší postavy, oblečený v samurajské zbroji a s neproniknutelným výrazem ve tváři.

„Posledním vpravo je Imhotep. Je slavný tím, že vynalezl pyramidu a tím pozvednul lidstvo a upírstvo k netušeným výšinám. Má na starost Afriku.“ Imhotep vypadal docela sympaticky, Ginny pozdravil mírnou úklonou a uculoval se způsobu, jak ho Lucinda představila. Také nebyl oblečený v nějakém šíleném historickém kostýmu jako většina ostatních, ale v klasickém smokingu, který jeho štíhlé, vypracované postavě mimořádně slušel.

„Vlevo je potom Vlad Tepes. Jeden mudla o něm napsal moc hezký román, ale nesmíš věřit všemu, co se píše. Ve skutečnosti mu z pusy vůbec nesmrdí a také nehty si pravidelně stříhá. Pokud ho budeš chtít dostat do té správné nálady, pozvi ho na film, kde ho hraje Bela Lugosi. Spravuje Rusko a střední Evropu.“ Vlad se ani trochu nepodobal svému nejslavnějšímu filmovému představiteli. Byl to vysoký, zachmuřený muž, který Ginny pozdravil mírnou úklonou a znovu se ponořil do svého zadumání.

„Posledním vpravo je Ellilnadinach. Z očividných důvodů v dnešní době raději používá jméno Eliah. Pochází se starého Babylónu, ale má na starost západní Evropu a není tím moc nadšený. Pořád nadává na chladné a vlhké klima a absolutní nedostatek velbloudího trusu na udržování ohně v jeho domě, že je to tak Elie?“

„Jistě, Lucindo, Evropa je zaostalý, primitivní světadíl, nechápu, co na ní ostatní vidí. Vítám vás mezi námi, Ginevro, pokud byste snad měla zájem o trochu serióznějšího mentora, jsem vám k dispozici.“

Lucinda ji už naznačila, že představování je u konce a že se může klidně posadit, když se ozvalo dvojí prásknutí a u dvou prázdných trůnů se zhmotnily ještě dvě postavy. Muž, spíše ještě chlapec, s neuvěřitelně dokonale modelovanou tváří i postavou. Ginny ještě nikdy tak atraktivního muže neviděla a vší silou své potlačila náhlé vzedmutí své touhy. Žena vypadala o něco starší, atraktivní a tmavovlasá, oblečená v šatech podobného stylu, jaký viděla na Bellatrix Lestrangeové během bitvy na ministerstvu. Její pohled by pronikavý a hodnotící.

„Dobrý večer ve spolek,“ pozdravila ta žena, vypadalo to, že má v dvojici hlavní slovo. „Nějakým nedopatřením, zajisté ne úmyslným, jsme nedostali pozvánku na tuto vaši malou sešlost. Je to pravda už nějaký ten čásek, co jsme se zasedání naposledy zúčastnili, ale naše právo stále trvá. Jsem velmi ráda, že se můžu po takové době opět podívat do vašich sympatických tváří. Představíš nás, Lucindo, nebo se toho mám ujmout sama?“

„Dalšími účastníky našeho zasedání jsou Morgana le Fay a její synovec Mordred, o kterých jsi už asi slyšela. Později si s nimi můžeš popovídat o tom, jak to bylo mezi nimi, Merlinem a Artušem, je to úplná telenovela a určitě se ti to na OVCE bude hodit,“ představila Lucinda poslední příchozí a Ginny spadla čelist, až to zadunělo o podlahu. Tahle atraktivní brunetka že je tou legendární čarodějkou? Jejím překvapením však ještě nebyl konec, Morgana se na ni otočila, uklonila se směrem k ní, a zvučným hlasem ji pozdravila.

„Zdravím tě, Ginevro, jsi mnohem mocnější a atraktivnější než tvoje jmenovkyně. Cítím z tebe velkou moc, používej ji s rozvahou, ne jako ten starý kozel Merlin. Pokud budeš potřebovat pomoc, ráda ti ji poskytnu. Určitě si spolu ještě popovídáme. Nejspíš budeš znát nejmladší výhonek mého rodu, Draco Malfoy je velice slibný mladík a tys ho při svých studiích rozhodně nemohla přehlédnout.“

Cože? Draco je z rodu Morgany le Fay? Ten arogantní zmetek že je slibný mladík? Zbláznila se ta ženská nebo si z ní dělá srandu? Ginny byla z těch nových informací úplně vykolejená a v hlavě se jí rojily otázky jedna přes druhou. Musela zapojit svou nitrobranu na nejvyšší stupeň, aby byla schopná zavřít pusu a malou úklonou poděkovat Morganě za přivítání. Lucinda se odešla posadit na své místo
a výslech mohl začít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one