face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Morgana vedla Ginny chodbou za roh, kde zapadly do místnosti, která svým uspořádáním připomínala pracovnu nějakého konzervativního obchodníka. Byl tam velký psací stůl z třešňového dřeva, na zdi veliká středověká mapa Anglie a přilehlých zemí a u vyhaslého krbu pohovka se dvěma křesly, do kterých se obě usadily. Na Ginny to působilo docela útulně, i když tu scházel běžný nepořádek každé používané místnosti – stůl byl naprosto čistý, neležel na něm žádný papír, pergamen nebo brk a stejně tak vypadal i zbytek místnosti, jako by tu nikdy nikdo nebyl a místnost teprve čekala na svého pána, co ji bude používat.

„Vítám tě ve své pracovně, Ginny, nebyla jsem tu přes sto let, ale koukám, že to tu stále udržují docela v pořádku.“

„Tohle je vaše pracovna?“ nevěřícně se zeptala Ginny. „Nevěděla jsem, že patriarchové něco takového používají.“

„Taky je nepoužíváme, to byl jen takový Mysticův úlet z doby, kdy se toto sídlo stavělo. Každý z patriarchů tu má podobnou místnost, ale nevím o tom, že by je někdo kdy využíval. Počítej s tím, že i ty nějakou vyfasuješ, ten chlap je paličatý jako mezek a občas i stejně inteligentní. Teď bychom se ale měly bavit k věci, Lucinda nám moc času nedopřeje a my musíme aspoň něco probrat bez ní.“

„Proč o tom nesmí vědět? A co potřebujete probrat tak důležitého?“ nechápala Ginny. Morganě se chvilku mihl tváří nechápavý výraz, ale byla to opravdu jen chvilička, kterou by obyčejný smrtelník ani nezaznamenal.

„Tak předně, vidíš tu snad nějaké další osoby, že používáš množné číslo?“

„Ne, ale…,“

„Takže si budeme tykat, bez připomínek,“ dodala, když viděla, jak se Ginny znovu nadechuje. „Co se týká Lucindy, neřekla jsem, že to nesmí vědět, klidně jí to můžeš všechno vyprávět, ale jak ji znám, některé věci bude jednodušší projednat bez ní. Takže na začátek ti chci dát dobrou radu. Nikdy nikomu nevěř. My patriarchové neustále hrajeme svoje hry s osudy ostatních a rozhodně nás nepojí žádná vzájemná sounáležitost nebo láska. Kdokoli z nás ti klidně kdykoli vrazí kudlu do zad. Vždycky počítej s tím, že ostatní mají nějaké postranní úmysly. Jediná, komu bych věřila je Lucinda, její duše je příliš čistá a nevinná nebo jinými slovy naivní, aby byla takové zrady schopna.“

„Takže proč bych měla věřit tobě?“ zeptala se zaskočená a mírně napružená Ginny. Takový úvod rozhodně nečekala.

„Klidně mi nevěř,“ usmála se Morgana. „Já ti ale chci v první řadě objasnit, co chci a proč to chci. Bude jen na tobě, abys posoudila, jestli se naše cíle prolínají nebo ne. Některé mé zájmy jsou natolik sobecké, že bys jim nakonec mohla i uvěřit, ale bude to tvoje rozhodnutí.“

„A proč tu teda nesmí být Lucinda?“

„Nejsme zrovna přítelkyně. Myslím, že bude lepší před tebou nic netajit. Neshodneme se spolu ohledně zabíjení pro potravu.“

„Takže ty patříš k těm, co nerespektují lidský život a zabíjejí nevinné? Já myslela, že stojíš na mé straně! Jak to, že jsi zůstala v Radě?“ vykřikla šokovaná Ginny. Na něco takového rozhodně nebyla připravená. Vedle ní sedí vrah a klidně si s ní povídá! To je šílené, okamžitě odtud musí vypadnout.

„Nech mě to vysvětlit,“ zadržela ji Morgana. „Nikdo se tady nebaví o zabíjení nevinných, ale Lucinda ti určitě neřekla, proč jsme se toho za jistých okolností nechtěli vzdát.“

„Protože pro vás lidský život nic neznamená, je pro vás míň než ta krátká chvilka slasti při pití krve!“ odsekla naštvaně Ginny.

„To si opravdu myslíš? Dovol, abych ti to všechno vysvětlila. Lucinda ti určitě říkala, že spolu s krví získáváme z oběti životní sílu. Jedno nakrmení nám stačí tak na dva týdny, podle toho, jak moc energie vydáváme. Bereme si při tom ale jen malou část životní síly naší oběti, pokud však dotyčný při krmení zemře, získáváme její životní sílu celou. To je asi stokrát víc energie než z normálního krmení a můžeme přežívat na jedno nakrmení celé roky nebo se pouštět do něčeho skutečně hodně vyčerpávajícího. Nikdo, nebo alespoň většina z nás, nikdy nechtěla zabíjet nevinné na potkání, ale zároveň se nechtěla vzdát takové výhody. Chtěli jsme to používat jen v případě ohrožení a používat k tomu zajaté lovce nebo jiné zločince. Abys měla představu, já tuto možnost za poslední století použila dvakrát. Jednou to bylo, když mě přepadl nějaký ničema a chtěl mě okrást, znásilnit a zavraždit a ne nezbytně v tomhle pořadí. Byla to jedna z nejodpornějších myslí, co jsem kdy viděla, nebyla u něj ani jiskřička naděje, že by se mohl polepšit, takže dostal, co zasloužil, nelituju toho. Podruhé mi padl do rukou jeden samozvaný lovec upírů někdy v šedesátých letech. Byl to čaroděj a než jsme se potkali, stačil zlikvidovat asi tři našince. Byla jsem tehdy opravdu hodně unavená, protože mě už několik měsíců naháněli pohůnci té děvky Ištar, tak jsem neodolala.“

„Rozumím, tohle bych dokázala pochopit, i když asi ne sama udělat. O tomhle se Lucinda opravdu nezmínila, asi předpokládala, že by se mi z té představy otočil žaludek. Ty opravdu nemáš žádné zábrany, nebyl tvým potomkem Zmijozel?“ Zeptala se už smířlivějším tónem Ginny. Byla sama překvapená, jak snadno to dokázala přijmout. Možná proto, že myšlenky na to, jak si bude muset obstarávat potravu, ji v poslední době prakticky neopouštěly. Sama už se s tím do jisté míry vyrovnala, připouštěla, že lidská krev je její přirozený zdroj potravy, takže takto podané vysvětlení dokázala pochopit. V mysli jí hlodal červíček pochyb, že je přece škoda všechny ty zločince prostě zabíjet, aby jejich krev přišla nazmar. Navíc myšlenka, že by nemusela podstupovat tu hroznou proceduru lovu na nového dárce několik let, byla svým způsobem hodně svůdná. Kdyby se opravdu jednalo o nějakého zločince nebo Smrtijeda… Jestli má Morgana pravdu, tak opravdu není žádné vraždící monstrum, ale může jí věřit?

„Byl. Docela schopný čaroděj, dokonce jsem jednu chvíli uvažovala, že bych ho přeměnila, ale měl moc konzervativní názory i s ohledem na temný středověk, který panoval všude okolo. Věřila bys tomu, že nedovoloval své manželce mít vlastní hůlku?“ odpověděla mezitím Morgana na její otázku, zatímco se Ginny v hlavě honily všechny ty otázky.

„A co se týká té Rady?“ přešla Ginny Morganinu předchozí odpověď. Po pravdě ji ani pořádně nevnímala.

„Je pravda, že od toho rozkolu jsem se žádného zasedání nezúčastnila, ale být patriarchou není něco, co můžeš odložit jako staré ponožky. To, že pár z nás má jiný názor, není sám o sobě důvod k vyloučení. Pamatuj, budeš sloužit, jak uznáš za vhodné, a pokud si myslíme, že je pro naše společenství dobré nevzdávat se úplně zabíjení svých obětí, Rada to musí respektovat. Věř mi, že od té doby jsme neudělali nic, co by nám někdo mohl mít za zlé.“

„A co ten rozkol a následný masakr?“ nechtěla věřit jejímu vysvětlení Ginny.

„Ti, co se ho účastnili, už mezi námi nejsou. Já osobně jsem nechtěla kvůli takové prkotině bojovat, tak jsem se tiše vypařila, i když jsem během jednání stála v opozici. Dodnes nechápu, jak se to mohlo tak zvrtnout. Přišlo mi, že jsou všichni jak očarovaní, ale po magii tam nebyla ani stopa.“

„Dobře, takže co bys chtěla?“ vrátila se Ginny zpátky k původnímu tématu, lekcí upíří historie měla za poslední týden až až.

„Je mi jasné, že se vrátíš domů, do Bradavic a budeš bojovat proti Voldemortovi, ať už si o tom Rada bude myslet cokoli. I já si přeju, aby ten zmetek co nejdřív zmizel. Vždycky jsem se považovala za jakousi patronku kouzelnického světa a nesnesu to, jak ho on spolu s Brumbálem rozervali na dvě poloviny, které se míní navzájem vyhladit.“

„Brumbál za nic nemůže!“ hájila svého bývalého ředitele Ginny. „Vždycky jen ochraňoval nevinné.“

„Jsi si tím jistá? Že ale těch nevinných na jeho straně padlo a neviděla jsem, že by po nich zase tak moc truchlil,“ nenávistně vykřikla Morgana, ale rychle se opanovala a už klidným hlasem pokračovala. „Brumbál je, vlastně byl, stejný intrikán jako ten bastard Merlin, jehož byl potomkem. Tady se opravdu ty geny projevily v plné síle, byli si podobní povahou i fyzicky, akorát Merlin byl trochu menší a plešatější. Ginny, jsi inteligentní, takže si sama přeber fakta. Nikdy v celé historii kouzelníci mezi sebou takovým způsobem nebojovali. Vždycky se jednalo jen o spory jednotlivců nebo o vzpouru jedince proti společnosti. Nikdy nikdo nevytvářel takové soukromé armády a nikdy nikdo neštval proti sobě, nikdy nikdo nikoho nenutil, aby se postavil na jednu nebo druhou stranu. Voldemort je zmetek, o tom není žádná diskuse, ale Brumbál měl celá desetiletí na to, aby ho zastavil, ale podnikl proti němu něco? Vůbec nic, jen mu nedal místo v Bradavicích, to zrovna není moje představa o potírání zla. Tehdy Voldemort teprve sbíral síly a Brumbál byl na vrcholu moci. Mohl ho vyzvat na souboj a porazit a ten zmetek by nikdy nepovstal v plné síle. Brumbál se jen klidně díval, jak Tom nabírá stoupence a likviduje své nepřátele a nedělal vůbec nic. Když se Tom prohlásil za Lorda Voldemorta a začal uplatňovat nárok na vládu nad kouzelnickým světem, tak se Brumbál konečně probral ze zimního spánku, ale místo toho, aby se mu postavil jako tenkrát Grindelwaldovi, založil ten svůj Fénixův řád a na každého Smrtijeda se snažil naverbovat jednoho člena Řádu, aby se mohli lépe navzájem vyhladit. Jak to dopadlo, vidíš sama. Smrtijedi a členové Řádu se navzájem vyvražďují a ani jedna strana se nemá k tomu, aby celý konflikt ukončila. Jejich stoupenci se těm dvěma nemohou rovnat a oni dva nemají dostatek odvahy, aby se postavili proti sobě.“

„To není pravda! Harry chce Voldemorta vyzvat a porazit!“ hájila svého Harryho Ginny, ale musela připustit, že Morgana má ohledně Brumbála v mnohém pravdu.

„Nepochybuju, ale ještě na to není připraven nebo si myslíš, že by teď mohl vyzvat Voldemorta jako rovný rovného? S jeho znalostí černé magie, kterou jsem už pěkných pár staletí u žádného smrtelníka neviděla? Odhodlání totiž nestačí, musí mít také znalosti a musí se naučit svou moc používat. Je nadějí do budoucna, má opravdu moc ho jednou porazit, ale kdyby Brumbál s Voldemortem nebyli zbabělí intrikáni, co se schovávají za ostatní, k žádné válce by nikdy nedošlo. Všechno by skončilo ještě předtím, než jste se narodili.“

„A co kdyby vyhrál Voldemort, pak by už nebyla žádná naděje.“

„Naděje by byla vždycky, ale teď nemá cenu se dohadovat, jak to mohlo být, jen se někdy v klidu zamysli, proč by asi tak Voldemort chtěl zničit celé kouzelnické společenství nebo dokonce mudly. Komu by pak asi vládl? Nebyly by to lehké časy, ale rozhodně by to nebyla ani taková noční můra, jak tvrdí Brumbál. Kouzelníci by se mu museli podřídit, jeho věrní by dostali vysoké posty, ale život by šel dál. Kdo si myslíš, že ve skutečnosti řídí celou společnost? Ministr? Kdepak, ten může prosadit sem tam nějaký ten zákon, ale ve skutečnosti vládnou ti neviditelní byrokrati na ministerstvu. Ti dohlížejí na to, jak se ty zákony dodržují a ti jsou hlavní strůjci veškeré té šikany a útlaku. Tyhle šedé myšky se tam udrží za jakéhokoli režimu a je jim z duše jedno, jestli buzerují nezletilé kouzelníky za používání hůlky mimo školu nebo mudlorozené za to, že se stýkají se svými rodinami. Chci se ho zbavit, protože není dobrou volbou pro kouzelnický svět, ale tou není ani Brumbál, věř mi, že nebyl žádný milý starý dědula, ale nelítostný zákulisní intrikář, tvrdý jako křemen. Zkus se někdy zeptat otce, kolikrát Brumbál použil svého vlivu a zabránil přijetí nebo naopak prosadil nějaký zákon, který nebyl nikomu moc ku prospěchu, jen posílil jeho vliv.“

„Co máš pořád proti tomu Brumbálovi a Merlinovu rodu?“ Nechápala Ginny. pro ni byla volba mezi Voldemortem a Brumbálem jasná.

„Víš, co se o mém soupeření s Merlinem vypráví v legendách?“

„Jistě. Soupeřili jste spolu a ty ses snažila zabránit jemu a Artušovi, aby sjednotil Británii do jediného království, kde by vládl mír a spokojenost. Místo Artuše jsi chtěla v čele země Mordreda a rozpoutali jste občanskou válku,“ odříkávala Ginny lekci z historie.

„Bezva, odvedli opravdu skvělou práci. Teď se ale zkus podívat na všechno z mého pohledu. Začalo to už, když jsem byla malá holka a o politice jsem nevěděla vůbec nic. Merlin skutečně chtěl sjednotit zemi, která po odchodu Římanů byla rozdrobená, ale víc než o mír mu šlo o to, aby mohl skrytě se vším manipulovat. Vyhlédl si Uthera Pendragona, jakožto nejsilnějšího ze všech místních králíčků a pomáhal mu dobývat jedno nezávislé území za druhým. Uther nepřinášel žádný mír, ale vysoké daně a povinnost sloužit v jeho armádě. Byl to brutální negramotný primitiv a pro Merlina nebylo těžké z něj udělat svou loutku.

Můj otec byl vládce Cornwallu. Nedokážu posoudit, jak působil na ostatní, ale já ho milovala, stejně jako matku a sestry. Byla jsem nejmladší a tudíž jeho mazánek. Otec byl jedním z posledních nezávislých panovníků, ale když viděl, že nemá šanci Utherově armádě odolat, nechtěl zničit svou zem válkou a raději se mu podřídil jako jeho vazal. Oslavovali to na našem hradu, pamatuji si, jak jsem byla fascinovaná takovým množstvím vznešených návštěvníků, co se tam tenkrát sešlo. Tehdy Uther poznal mou matku Igraine a zatoužil po ní. To vilné prase neváhalo znovu rozpoutat válku jen proto, aby mohl ukojit svůj chtíč. Merlin mu opět pomáhal, očaroval ho, aby vypadal jako můj otec a díky této lsti mohl matku oklamat a zneuctít, všechno to pak skončilo smrtí mého otce. Jen za tohle by si oba zasloužili škvařit se celou věčnost v tom nejhorším pekle.

Pak Utherovi už nic nestálo v cestě. Donutil matku, aby se za něj provdala, mě spolu se sestrami uklidil do kláštera a bratra Artuše svěřil do výchovy Merlinovi. Já rozhodně nemůžu za to, že ten starý kozel se nechtěl výchovou dítěte zaobírat, musel se přece věnovat práci na vyšším dobru, a uklidil ho k pěstounům. Nevím, jak ho tam vychovávali a jakého se mu dostalo vzdělání, ale když jsem ho poprvé viděla, choval se hůř než dobytek a knihu nejspíš viděl poprvé v životě. Matku smrt otce a odebrání dětí zničilo a brzy zemřela. Řekni mi, proč bych měla mít Merlina nějak v lásce?

S Mordredem to také bylo trochu jinak. Když Merlin dosadil bratra na trůn, myslel si, že bude stejnou loutkou jako Uther. Artuš byl sice nedotčený vzděláním, měl však pocit, že je nepřemožitelný, vyvolený panovník a děd vševěd, takže za chvíli měl těch Merlinových keců plné zuby a poslal ho, kam patří. Přiznávám, že jsem ho v tom dost podporovala a na ten Merlinův protažený ksicht do smrti nezapomenu.

Doufala jsem, že by se pak mohl dát zpátky dohromady alespoň zbytek rodiny. Artuš by si vládl, píchal děvky a honil kance nebo naopak, stejně ho nic jiného nezajímalo, a my se sestrami bychom se konečně vrátily domů na náš hrad, byl to jen sen. Artušovi vyhovoval současný stav. Sestry už byly vdané za podobné primitivy, jako byl on sám. Ty sňatky domlouval ještě Uther na radu Merlina, aby tím k sobě připoutal vzpurné vazaly. Mě se trochu bál, protože jsem se svými kouzelnickými schopnostmi netajila, tak jsem měla relativní volnost a mohla se naplno věnovat magii. Nebylo to až tak špatné, měla jsem svobodu, a i když mi sestry chyběly, pamatovaly jsme si i horší časy.

Artuš se mezitím se svou bandou věnoval upevňování královské moci, jak to vznešeně nazývali. Nebyli o nic lepší než ostatní loupeživí rytíři, jen měli lepší zbraně a výcvik. Ti, co se výpravy nezúčastnili, si na Kamelotu užívali s tou děvkou Guineverou. Dala snad každému u kulatého stolu, ale když jsem se na to snažila bratra upozornit, zase jsem byla za špatnou. Naštěstí se mi povedlo ji očarovat tak, aby nemohla otěhotnět jinak, než s bratrem, jinak bychom se tam po kolena brodili mezi malými Lanceloty, Borsy, Gawainy a ostatními.

Zkrátka země pod bratrovou vládou rozhodně nijak nevzkvétala. Já jsem se stáhla, bylo mi jasné, že bratra nijak nezměním a po pravdě už mi to bylo skoro jedno. Artuš byl zkrátka moc po svém otci a nemělo smysl ho nějak předělávat. V té době jsem také prošla svou proměnou, k lidskému světu mě nic nepoutalo a tak jsem tenkrát nabídku Enmenkara přivítala s otevřenou náručí…,“

„Enmenkara?“ zeptala se Ginny.

„Patriarcha, který mě proměnil. Pocházel ze starého Sumeru a zahynul během válek s vlkodlaky. Je to další z důvodů, proč se s Lucindou nemusíme, protože byl hlavním soupeřem a oponentem jejího Aggy,“ vysvětlila Morgana. „Abych to ale dopověděla. Já si zvykala na svůj nový život, když můj synovec Mordred usoudil, že by byl lepším vládcem než jeho strýc. Možná měl pravdu, protože to nebylo nic moc obtížného. Byl to ještě kluk a Artuš, když se o tom dozvěděl, ho chtěl osobně zabít. Chvíli to vypadalo na občanskou válku, ale Mordred neměl žádnou šanci. Artuš měl sice problém dát dohromady větu o víc než třech slovech, ale v boji s mečem se mu nikdo nevyrovnal. Tehdy jsem naposled zasáhla a proměnila ho, protože jsem se nedokázala dívat, jak zemře takové dítě. Nelituju toho, je to skvělý mládenec, i když mi dokáže jít neuvěřitelně na nervy tím, že už asi nikdy z té své puberty nevyroste.“

„Jak je to možné, že jsem o tom takhle nikdy neslyšela?“ zeptala se Ginny v šoku, že jedna z nejznámějších legend se odehrávala úplně jinak, než jak dosud očekávala. Bylo to opravdu všechno takhle nebo si Morgana upravuje skutečnost, jak se jí to zrovna hodí?

„Jednoduše. V té době byli všichni negramotní s výjimkou kléru a kouzelníků. Kněžouři byli samozřejmě na straně Artuše, vždyť já byla čarodějka, ztělesnění samotného Satana. Kouzelníky zase zpracoval Merlin. To se mu musí nechat, to, jakou zanechá stopu v historii, měl dobře vymyšlené. Vždycky se na rozdíl ode mne obklopoval zástupem učedníků, kteří pak samozřejmě zaznamenali verzi svého mistra a ještě vše patřičně zdůraznili, aby bylo vidět, jaký borec je učil. Těch několik, co bylo na naší straně, prohlásili za temné černokněžníky a v dalších staletích jim pořádně zatápěli.“

Ginny se snažila si všechno srovnat v hlavě. Je pravda, že skoro nic z toho, co slyšela, neodporovalo těm několika málo faktům, co v Artušovských legendách byly. Asi nemá šanci posoudit, jakou povahu měli jednotliví aktéři, ale bylo to všechno docela uvěřitelné. Averzi Morgany vůči Merlinovi chápala a odpovídalo to i interpretaci, co slýchala celý svůj předchozí život. Jediné, co jí moc nesedělo, byl vztah Morgany a Artuše. Měli být přece nepřátelé na život a na smrt a z jejího vyprávění nic takového nevyplývalo.

„To byli opravdu všichni rytíři z té doby takoví primitivové? A co hledání grálu?“ zeptala se Ginny. Jako malá tu legendu milovala a snila o někom, kdo by byl stejně dokonalý jako oni.

„Většinou ano, bylo sice pár čestných výjimek, ale ti se buď přizpůsobili ostatním, nebo vyrazili na nějakou hrdinskou výpravu, aby se dostali z jejich dosahu. A grál? Tak to byla opravdu podařená taškařice. Samozřejmě to nebyl žádný pohár s Kristovou krví, natož magický. Hledání grálu byla oblíbená hra, kterou se bavili, když byli doma na hradě. Vždycky jeden z nich vymyslel a připravil jakousi překážkovou dráhu s úkoly typu vypít na ex džbán vína, obskočit pár kurev, poprat se s bandou ostrých chlapů a na konci na ně čekala odměna v podobě velkého sudu pálenky, který svorně vypili a pak se váleli po zemi jako prasata. Pamatuju, jak jednou Bors měl vytrhnout zub medvědici a potom se pomilovat s nejošklivější babou, jakou v okolí našli. Vlezl do úkrytu za medvědicí, ozývaly se odtud strašlivé zvuky a nakonec vylezl celý zkrvavený a zeptal se, kde je ta baba s bolavým zubem. Ten idiot si oba úkoly popletl a asi si domyslíš, co s tou medvědicí prováděl. Myslím, že to hodně vypovídá o tom, co byla celá ta parta zač.“

„Jak to vlastně bylo mezi tebou a Artušem? Bojovali jste spolu?“ odvážila se zeptat Ginny.

„Ne. Já ho vždycky brala jako bratra. Nebyl to sice zrovna milovaný bratr, ale snažila jsem se mu pomáhat, hlavně ho dostat ze zhoubného vlivu Merlina a Guinevery. Neměla jsem důvod s ním bojovat. Já nebyla dcerou Uthera, takže jsem na jeho trůn ani nemohla vznést dědičný nárok. Nechtěla jsem vládnout ani jeho prostřednictvím jako moc skrytá za trůnem. Já nejsem Merlin, abych se schovávala za někoho jiného. Podporovala jsem ho až do konce, napravovala některé jeho přehmaty a hádali jsme se prakticky denně, ale byla jsem celou dobu na jeho straně, i když on to tak možná vždycky neviděl. Když už jsem toho všeho měla plné zuby, stáhla jsem se do ústraní, ale pořád jsem nic proti němu nepodnikala, jen až úplně nakonec jsem zachránila Mordreda, když ho chtěl zamordovat.“

„Myslím, že už docela chápu, co cítíš vůči Merlinovi,“ připustila Ginny. „Co s tím má ale společného Brumbál?“

„Brumbál byl Merlinovým potomkem. Neuvěřitelně se mu podobal vzhledem, magií i povahou. Možná ho neposuzuju dost objektivně, ale to se nedá nic dělat,“ uzavřela debatu na tohle téma Morgana. „My se musíme také konečně dostat k těm našim společným plánům. Lucinda už určitě vyšiluje a za chvíli sem vtrhne, aby tě zachránila z mých spárů. Takže, co máš v plánu? Až přijde na lámání chleba, určitě se nebudeš držet zpátky a žádná Rada tě nezadrží.“

„Chci se vrátit do Bradavic a zabránit, aby nad nimi Voldemort převzal kontrolu. Jestli se mi podaří najít Harryho a ostatní, tak jim budu skrytě pomáhat a jestli ne, tak zkusím narušovat Voldemortovi plány tak, abych odvedla pozornost od těch, co se ho skutečně snaží zničit a hledají jeho viteály.“ Ginny před svou odpovědí chvíli váhala, protože Morganě pořád moc nedůvěřovala, ale nakonec si řekla, že takovou odpovědí ničemu uškodit nemůže. Většinu toho už stejně prozradila ostatním patriarchům a to, co naplno neřekla, si každý mohl snadno domyslet.

„Já budu dělat něco podobného, jen navíc budu trochu špehovat mezi Smrtijedy, co Voldemort chystá. Přece jen mám k některým rodinám, co se k němu přidaly docela blízko. Co kdybychom se před nějakou větší akcí domluvily, abychom si nelezly do zelí?“

„Vy, totiž ty budeš v Anglii?“ zeptala se překvapená Ginny. „Já myslela, že tam budeme z patriarchů jen my s Lucindou.“

„Já se nikdy do toho rozparcelování světa mezi domény jednotlivých patriarchů neúčastnila. Jdu tam, kam chci a dělám to, co uznám za vhodné,“ prohlásila sebevědomě Morgana. „Chci dohlédnout hlavně na staré kouzelnické rodiny. Spousta z nich se nechala nalákat na Voldemortovu stranu a věřím, že toho teď hořce litují. Rve mi srdce, když se třeba takoví Malfoyové musí plazit před tím bastardem a líbat lem jeho roucha,“ zhnuseně se otřásla, jako by jí vyskočila husí kůže. „Tyhle rodiny už mnohokrát stály na mojí straně a pomáhaly mi už jenom tím, že udržovaly pravdivou tradici, jak se všechno tenkrát odehrávalo. Dlužím jim to a chci zachránit všechno, co se zachránit dá,“ vysvětlovala dál Morgana.

„Budou ti věřit?“ pochybovala Ginny. „Nezlob se na mě, ale třeba právě Malfoyovi na mě nepůsobili zrovna dojmem, že by se od svého pána chtěli odvrátit. Jde to vůbec? On asi nebude tolerovat nějaké váhání nebo vyhýbání se povinnostem.“

„Lucius tenkrát udělal chybu. Varovala jsem ho, ale on mě tenkrát neposlechl. Byl ještě mladý a myslel si, že ví všechno líp a na jeho obhajobu musím podotknout, že tenkrát o Voldemortovi nikdo nic moc nevěděl. Jediné, co o něm tenkrát bylo známo, že se svou mocí vyrovná Brumbálovi a hodlá prosazovat zájmy starých rodin a podřídit mudly kouzelníkům. Vím o tom, že toho svého kroku teď lituje. Byla jsem si s ním v Azkabanu promluvit a přiznal se, že na začátku očekával něco jiného. Myslel si, že se z něj stane Voldemortova pravá ruka a že se po jeho zádech vyšplhá nahoru, až bude druhým nejmocnějším na celém světě. Naiva. Ať je to jak chce, Malfoyovi jsou moje rodina a já je chci z toho otročení u Voldemorta osvobodit.“

„Nevím, jestli se chci do něčeho takového zapojit,“ přiznala Ginny. „Draco rozhodně nepatřil do okruhu mých přátel, spíš naopak. Celou dobu, co se potkáváme v Bradavicích, mě jenom urážel a stejně tak urážel i všechny moje kamarády. Proč bych mu teď měla pomáhat? Pro mě za mě ať si z něj Voldemort udělá třeba rohožku, dobře mu tak.“

„Věřím, že se k tobě Draco nechoval zrovna nejlíp, ale on takový ve skutečnosti není. Dostal svou lekci a poučil se z ní. Za poslední rok, co jeho rodina upadla po tom fiasku na Ministerstvu v nemilost, mnohokrát zakusil Crucio od Pána zla. Je velmi hrdý a fakt, že Voldemort zesměšňuje jeho otce i jeho samotného, se ho velmi dotkl. Už během roku jsme se mnohokrát setkali a teď stojí plně na mé straně. To, že už je u Voldemorta jen jako špeh, mu dodalo sílu snášet dál to věčné ponižování, až to bude třeba, stane po mém boku a bude proti němu bojovat.“

„To je všechno moc hezký, ale já si zaprvé nejsem moc jistá, že zrovna ty se Voldemortovi postavíš. Neber si to osobně, ale já byla vychována v tom, že všichni hodní kouzelníci ctí Merlina a na tebe se koukají skrz prsty a naopak. Tou představou jsi teď docela otřásla, ale to pořád ještě neznamená, že ti bezvýhradně věřím. Ty staré čistokrevné rodiny, co chceš zachraňovat, jsou prolezlé zlem, černou magií a na mě, mou rodinu a přátele se koukají jako na odpad. Proč bych je měla zachraňovat z Voldemortových spárů? A Malfoy? Ten nás celou dobu nazýval krvezrádci, milovníky mudlů a mudlovských šmejdů, lasičkami, ostudou kouzelnické společnosti, zkrachovalci…,“

„Zadrž, Ginny,“ skočila jí do řeči Morgana. „Věřím, že to všechno o vás Draco říkal, ale zkus se zamyslet, kolik z toho bylo opravdu z jeho hlavy a kolik z toho patřilo k roli, kterou pro své okolí hraje. On je Malfoy a za všech okolností se musí chovat tak, jak se od něj očekává.“

„Nemyslím si, že by hrál nějakou roli,“ odsekla Ginny. „Bylo na něm vidět, jak si to vysloveně užívá a nevynechá jedinou příležitost, aby se do nás navážel a urážel nás. Proč nás jenom aristokraticky nepřehlížel? Za všechny ty roky jsem ho jedinkrát neviděla, že by se choval normálně nebo si aspoň hleděl svého a nechal nás na pokoji. Ne, nevynechal ani tu nejmenší příležitost, aby nás urážel a škodil. Možná můžeme spolupracovat proti Voldemortovi, i když si tím vůbec nejsem jistá, ale tuhle čistokrevnou chamraď drž ode mne radši co nejdál, nebo nemůžu garantovat, že nepřijde k úhoně.“

„Dobře, co se dá dělat,“ povzdechla si smutně Morgana. „Draco se o sebe dokáže postarat sám. Je asi opravdu hodně schopný a ve své roli věrohodný, ale věř mi, že i když to nedává najevo, je uvnitř jiný. Možná bys ho mohla požádat o trochu krve, pak poznáš, že opravdu není tak zlý jak si o něm myslíš. Díky jeho rodině se od něj očekává, že se bude chovat podle určitého vzorce a věř mi, že to pro něj nebylo zas tak jednoduché, jak si myslíš. Členové těch takzvaných temných rodin si také prožívají mnoho ústrků za to, co jsou i za to, co vlastně ani nejsou. Sama časem poznáš, s jakými předsudky se k tobě budou lidé chovat kvůli tomu, že jsi upírka a také nezbude než buď zapřít, kdo jsi a tvářit se jako bys byla někdo jiný, nebo používat svou pověst jako brnění. Budeš se chovat, jak oni očekávají, ještě to zvýrazníš, ale v duchu zůstaneš sama sebou a budeš jimi pohrdat za to, že se tě bojí. Věř mi, že předsudky tě dřív nebo později dostihnou a nebude to zrovna příjemné.“

Ginny si vzpomněla, jak moc jí vadilo chování lidí v bance a v obchodech. Jak se na ní dívali se směsicí strachu a odporu, jakmile zjistili, co je zač. Je možné, že třeba takový Draco něco takového zažíval také? Že viděl v očích každého, kdo se s ním bavil obavy z pověsti jeho rodiny nebo vypočítavost a snahu obrat ho o pár galeonů? Je tohle možné? Je možné, že když v něm všichni viděli rozmazleného bohatého spratka ještě dřív, než ho mohli poznat, tak on se schválně choval tak, jak se choval, aby z nich udělal zaslepené idioty? Na druhou stranu tu nebyl ani jediný náznak, že by mohl být jiný. I když byli beze svědků, pořád se choval stejně. Nemohl by přece před celým světem předstírat tak dlouho.

„No vidím, že Malfoyovy necháme prozatím stranou, ale budeš se mnou spolupracovat proti Voldemortovi?“

„A jak by sis tu spolupráci představovala?“ zeptala se Ginny.

„Budu se pohybovat mezi Smrtijedy. Několik z mých následovníků patří mezi Smrtijedy. Nejsou členy vnitřního kruhu, ale jsou natolik vysoko postavení, že se zúčastňují všech větších akcí. Měla bych se tedy včas dozvědět, kdy bude chystat něco významného. Nerada bych viděla, kdyby jakýmkoli způsobem dál zvyšoval svou moc a vliv ve společnosti, takže budu dělat všechno proto, abych mu ty opravdu významné akce co nejvíc narušila a hodila by se mi pomoc. Jak už jsi jistě pochopila, na Řád se obracet nechci. Brumbál už sice čuchá k fialkám zespodu, ale ten jeho spolek zaprvé bez vůdce není moc akceschopný a zadruhé je až moc prolezlý jeho myšlenkami. Přišla bys mi na pomoc? Dvě, nebo pokud se přidá i Lucinda tak tři Patriarchy by mu mohly už pořádně zatopit. Ráda bych se vyhýbala boji, abychom se zbytečně neprozradily, ale neměl by být problém sebrat mu to, pro co přišel přímo před nosem nebo varovat jeho budoucí oběti.“

„Chceš se vyhýbat boji proto, že bychom se mohly prozradit nebo proto, že by při tom mohla být prolita ta velevzácná čistá krev, co si na ní ti tví kamarádi tak zakládají?“ zeptala se jízlivě Ginny.

„No dobře, tak mám i jiné důvody, proč nechci Smrtijedy vraždit na potkání, mění to něco?“

„Asi ne. Opravdu si musíme dát pozor, aby Voldemort nezjistil, kdo proti němu stojí. Pro mě je to osobní boj a opravdu nechci proti němu postavit armádu upírů.“

„Možná nechceš, ale může k tomu snadno dojít. Jak si myslíš, že se ostatní zachovají, když je Voldemortovo ministerstvo bude chtít zaregistrovat, ocejchovat a sledovat každý jejich krok? Když je bude chtít podřídit vlkodlakům? Věř mi, že i o tomhle někteří v okolí Voldemorta uvažují. Většina našich se sebere a odejde jinam, ale někteří budou bojovat, takže tu svou armádu možná nakonec dostaneš.“

„Doufám, že ne, ale to je teď vedlejší. Asi bude výhodné, když budeme spolupracovat, ale jak si to představuješ v praxi?“ připustila Ginny. Ta vyhlídka jí moc nelákala, ale možnost mít zprávy ze smrtijedského tábora byla hodně výhodná. „Asi nebude možné se nějak často navštěvovat.“

„Ty se budeš zdržovat v Bradavicích, takže si tě tam najdu, to nebude problém. Znám to tam velmi dobře, čas od času tam učívám. I tebe jsem chvíli učila.“

„Jak...,“ vykoktala ze sebe Ginny a sledovala , jak Morgana mění svou podobu. „Profesorka Červotočková?“

„Jo,“ smála se jejímu výrazu Morgana, která se měnila zpátky do své normální podoby. „Mám to v Bradavicích ráda a občas se tam vracím. Nemůžu vzít místo na plný úvazek, mám své závazky i jinde, ale tohle občasné zaskakování za toho poloobra se mi moc líbilo.“

„Bezva, mám ti říkat paní profesorko?“ zeptala se Ginny vesele.

„Jen, když budeš chtít. Takže já si tě bez problémů najdu, jak se se mnou spojíš ty?“

„Můžu poslat sovu své oblíbené profesorce, najde tě?“ navrhla Ginny.

„To nebude problém, ale sovy se dají chytit, takže nemůžeš psát otevřeně. Možná by bylo lepší se se mnou spojit prostřednictvím Draca. Ten je pod mou ochranou a bude vždycky vědět, jak mě najít, stačí mu nenápadně podstrčit vzkaz pro tetu M. nebo ho proklít mým jménem. On mi dá vědět a já přijdu za tebou do Bradavic.“

„Fajn, takže spojenci,“ uzavřela debatu Ginny a natáhla ruku.

„Spojenci,“ stiskla ji Morgana. „Jako důkaz ti prozradím něco, co moc lidí neví. Co všechno víš o zakázaných kletbách? U Smrtijedů se těší docela značné oblibě.“

„Nic moc. Imerius slouží k ovládnutí člověka, Crucio k mučení a Avada je kletbou smrti. Není proti nim obrany a za jejich použití bylo doživotí v Azkabanu.“

„Jasně. Zkoušela jsi někdy nějakou?“

„Ne!“ rozhořčeně se ohradila Ginny.

„Jen se nečerti, jsou to kletby, jako každá jiná, to jen neschopní kouzelníci, co na ně nedokázali najít obranu, je prohlásili za něco extra.“

„Ona na ně existuje obrana?“ podivila se Ginny.

„Samozřejmě, jen není všeobecně známá a ani snadná. Všechny tyto kletby patří do magie mysli, tu ovládá málokdo a málokdo jí rozumí tak, aby proti nim našel obranu. My máme výhodu v tom, že díky tomu, co jsme, máme pro tento druh magie přirozené dispozice. Imperiu se ubráníš i pouhou sílou vůle. Člověk, co má silnou nitrobranu má velkou výhodu a ty se tím prakticky nemusíš zaobírat, nevěřím, že by tě někdo, ať kouzelník nebo upír, mohl tou kletbou ovládnout.

Crucio už je náročnější. Ne pro sesílatele, ale z hlediska ubránění se. Je na to několik postupů. Bolest, kterou ta kletba způsobuje je jen imaginární, takže by zabralo dokonalé uzavření mysli. Je tu ale problém s tak rychlou koncentrací, málokterý kouzelník něco takového dokáže během pár vteřin. Ty bys možná s nějakým tím tréninkem mohla, ale i tak by ta rychlost stačila jen na smrtelníky, proti našinci asi nikdy nebudeš mít šanci. Je tu ale ještě jeden způsob a to vnitřní Patronus. Předpokládám, že Patronovo zaklínadlo znáš a umíš ho?“

„Ano, normálně bych se ho učila až letos, ale Harry nás ho naučil. Sám ho uměl už ve třeťáku.“

„Fajn. Vnitřní Patronus se vyčaruje bez hůlky. Vezmeš nějakou šťastnou vzpomínku, jako při normálním Patronovi a spojíš ji s představou svého patrona, jak chrání tvou mysl. Pak už jen stačí formule Interior Patronus, nejlépe neverbálně. Když si to trochu nacvičíš, tak máš slušnou šanci ho vyčarovat dřív, než tě Crucio naplno zasáhne. Rozhodně je to rychlejší, než vyčištění a uzavření své mysli. Kletbě potom vydržíš odolávat tak dlouho, jak silný tvůj patron je. Pokud nebudeš nějak oslabená, vydržíš rozhodně dýl, než tvůj soupeř bude považovat za možné. Abys ho zmátla a tak trochu i pro srandu, bude dobré, když se budeš na zemi zmítat jako v nesnesitelných křečích, skučet a naříkat. Kdyby se ti povedla pěna u pusy, bylo by to úplně super. Vnitřní Patronus samozřejmě není vidět, je ukrytý uvnitř tvé mysli, kterou chrání, takže si nikdo ničeho nevšimne a ty získáš výhodu.“

„A kletba smrti?“ zeptala se fascinovaná Ginny.

„Tam je to ještě horší. Existuje jediný doložený způsob, jak jí čelit, ale je krajně nejistý. Avada oddělí mysl od těla, zastaví všechny fyziologické pochody a životní funkce. Tělo je však ještě několik minut schopno oživení, takže pokud se tvá duše včas vrátí, je tady šance, ale nestačí jen, aby se duše vrátila zpátky, musí se vytvořit nové spojení duše a těla, které bylo přerušené a ještě musí zbýt dost energie na to, aby se všechno v těle znovu rozběhlo. Nejmocnější kouzelníci by mohli mít dost energie, aby něco takového provedli. Teoretický způsob je popsaný, mistři magie mysli ho znají, ale nikdo se z pochopitelných důvodů nehrne do toho, aby ho vyzkoušel v praxi. Povídají se všelijaké zkazky o lidech, co té kletbě dokázali odolat, ale nic věrohodného.

Další teoretická možnost je odčerpat energii přímo paprsku té kletby. Zase to zvládne jen někdo, kdo je dokonale sžitý se svou magií. Ten se dokáže na kletbu napojit, u skutečného mistra je to otázka okamžiku, takže se do za jistých okolností dá stihnout, než k němu vlastní kletba dorazí. Jakmile se na ni napojí, může z ní začít čerpat energii jako z jakéhokoli jiného vnějšího zdroje. Pokud by se mu povedlo všechnu energii odčerpat, než do něj ten paprsek narazí, vyhrává a kletba se ztratí.“

„Takže jediný způsob, jak odolávat těm kletbám je dokonalé zvládnutí podstaty magie?“ zeptala se Ginny. Všechno to vypadalo pekelně složitě a bude to chtít určitě spoustu času, aby se alespoň něčemu z toho naučila. Bylo jí jasné, že nic z toho v nejbližší době v souboji nepoužije.

„Asi ano. Nejsnazší je asi vnitřní Patronus, ale jedná se o bezhůlkovou magii mysli, takže i tohle daleko přesahuje možnosti obyčejných kouzelníků. Ty bys ho s trochou tréninku mohla zvládnout během pár týdnů, ale to ostatní je ještě běh na dlouhou trať. Já se magii věnuju už patnáct století, a i když bych těch věcí asi měla být schopná, mimo krajní nouzi bych si to netroufla použít. My máme navíc tu výhodu, že díky svým schopnostem dokážeme uhnout skoro čemukoli. To je myslím ten správný způsob, jak kletbě smrti čelit. Jestli ti můžu radit, zkoumej svou magii, medituj a snaž se pochopit, jak funguje. Zapomeň na všechno, co ses ve škole učila, magie nejsou jen říkadla a mávání nějakým klackem, je to něco daleko většího, ale přijít na to musíš sama. Já ti můžu jen ukázat cestu.“

„Stejně ti děkuju. Nevím, jestli to někdy využiju, ale je dobrý takové věci vědět,“ usmála se Ginny.

„To rozhodně. Kdybys náhodou něco z toho použila a přežila to, dej mi vědět, posunulo by to můj výzkum magie o pořádný kus dál.“

„A jestli mi to nevyjde, seženu v záhrobí Brumbála s Merlinem a budeme tě chodit strašit…,“ začala jí ve stejném duchu odpovídat Ginny, když se rozrazily dveře a v nich stála ustaraná Lucinda.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one