face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
„A jestli mi to nevyjde, seženu v záhrobí Brumbála a budeme tě chodit strašit…,“ začala jí ve stejném duchu odpovídat Ginny, když se rozrazily dveře a v nich stála ustaraná Lucinda.

„Ginny, jsi v pořádku? Jste tu už strašně dlouho,“ zeptala se hned mezi dveřmi.

„V naprostém,“ uklidnila ji Ginny. „Dozvěděla jsem se spoustu věcí z historie, magie a teď se domlouváme, jak co nejlíp Voldemortovi zatopit. Přidáš se?“

„To nebude nutné, stejně už končíme,“ utnula její snahu Morgana. „Ozvi se mi a já ti taky dám vědět, když se dozvím něco zajímavého,“ rozloučila se s Ginny Morgana a rychle se ztratila ze dveří.

„Co jí je? Docela v pohodě jsme si povídaly a najednou se ztratí jako pára nad hrncem?“ nechápala Ginny.

„No, víš, je to asi tak trochu moje vina. Teda její. Chci říct, že my dvě se spolu moc nemusíme,“ soukala ze sebe neochotně Lucinda, ale Ginniny otázky rázně utnula už v počátku. „Nech to být, doma ti to všechno budu vyprávět. Teď už raději půjdeme, protože tady i stěny mají uši. Čeká nás spousta práce. Ty se musíš připravit na návrat domů, já na výměnu správního území s Eliahem, do toho ještě získání těch obracečů času, tvůj výcvik a další věci. Potřebovaly bychom, aby den měl alespoň 48 hodin, takže nesmíme ztratit ani minutu, pojď,“ a doslova vyvlekla Ginny ven z místnosti.

Samy procházely prázdnými chodbami a Lucinda Ginny vysvětlovala, že všichni Patriarchové už jsou pryč, ale jakmile se věci trochu usadí, může počítat s tím, že je postupně přijdou navštívit nebo ony budou muset navštívit je. Ginny z toho nebyla zrovna dvakrát nadšená, ale v duchu se utěšovala, že by před nimi mohla být v Bradavicích poměrně v bezpečí.

Doma na ně skutečně čekala už netrpělivá Monica, které musely znovu a podrobně vylíčit všechno, co se na zasedání Rady událo. Monica byla nadšená z Ginnina úspěchu a pořád jí opakovala, jak je skvělé, že bylo její postavení oficiálně uznáno a že se moc těší, až převezme správu nějakého území. Slibovala, že se tam okamžitě přestěhuje, protože věří, že si i v tomhle povede Ginny výborně. Potom přišla řeč na jejich bezprostřední plány. Lucinda teď bude asi týden zcela zaneprázdněna předáváním svých povinností, takže Ginny bude muset sama trénovat udržování své původní podoby a Monica na ni bude dávat pozor. Ginny se také chtěla vypravit za Charliem, aby se s ním domluvila na podrobnostech svého návratu a aby pro ni dopředu osondoval, jaká je u nich doma situace. Na závěr týdne si pak naplánovaly další loveckou výpravu, aby byla Ginny v maximální formě a při návratu domů nehrozila žádná nehoda z přílišného vyčerpání.

Zbývala ještě poslední věc, kterou musely probrat, získání obracečů času. Lucinda trvala na tom, že nejlepší bude přenechat to profesionálům a obrátit se na Helenu. Ginny se to moc nezamlouvalo. S Helenou problém neměla, ale v žádném případě se nechtěla vracet na Dimitriho hrad. Na druhou stranu se nechtěla zbavovat odpovědnosti a nechat za sebe jednat někoho dalšího, obraceč času byl její nápad, a jestli ho nedokáže získat nikdo jiný než Helena, bude ji o to muset požádat ona osobně. Nakonec ji ostatní přesvědčily, že je to opravdu nejlepší možnost, navíc si Lucinda neodpustila poznámku, že bude mít opět příležitost trochu vyplašit Dimitriho. To bylo nejspíš to poslední zrníčko písku, co převážilo ramena vah jejího rozhodování k opětovné návštěvě tajemného hradu v Karpatech.

Když měly tu náročnou poradu za sebou, mohla Ginny konečně něco vyzvědět o tom prapodivném vztahu Lucindy a Morgany. Bylo jí jasné, že mezi nimi je něco víc, než jenom nějaká ta rivalita. Navíc Morgana vypadala, že se Lucindy docela bojí, což u asi nejmocnější kouzelnice všech dob a patriarchy upírů vypadalo dost podezřele. Nevyhnutelný rozhovor na tohle téma však kupodivu začala Lucinda.

„Ginny, co všechno jste s Morganou probíraly?“ zeptala se a v jejím hlase byl patrný malinkatý náznak obav a nejistoty.

„Nejdřív mě varovala, ať se mám na pozoru před ostatními patriarchy, že mě budou chtít využít ve svých intrikách…,“ začala Ginny, ale nebylo jí dáno pokračovat.

„To říká ta pravá. Intriky jsou jejím denním chlebem, nevěřila bych jí ani nos mezi očima,“ rozhorlila se Lucinda. „Je to naprosto proradná a zrádná čarodějnice!“

„Krom jediné výjimky a tou jsi ty,“ přerušila její vztekání Ginny.

„Cože?“ vypravila ze sebe Lucinda poté, co se jí povedlo sklapnout čelist, která jí spadla překvapením z té šokující informace. „Ty si ze mě děláš srandu!“

„To bych si nikdy nedovolila. Jsi přece moje mentorka a babička zároveň a z babiček si srandu zásadně nedělám,“ dobírala si ji ještě trochu Ginny, které se pohled na Lucindu vyvedenou z míry moc zamlouval. „Ne, vážně to řekla. Bylo to něco v tom smyslu, že ty jediná z patriarchů jsi natolik nevinná, že bys nebyla schopná žádného podrazu. Znělo to, jako by tebou kvůli tomu tak trochu pohrdala,“ pokračovala rychle Ginny, když z výrazu Lucindiny tváře bylo zjevné, že teď nemá rozhodně náladu na nějaké špičkování. „O co vlastně mezi vámi jde?“

„Jednou, nebylo to dlouho po její přeměně, jsem ji málem zabila,“ připustila Lucinda.

„To jako myslíš vážně? Tys málem zabila Morganu la Fay? U Merlinovy brady proč?“ nechápala Ginny.

„Ona tenkrát byla čerstvě přeměněná, nejnovější patriarcha, naděje našeho světa a tak dál, něco podobného, jako teď prožíváš ty. Navštěvovala všechny ostatní patriarchy, aby se jim představila, až zavítala i k nám. Byla u nás asi měsíc, když se Agga začal chovat divně. Normálně byl velmi společenský a svým hostům se věnoval s maximálním nasazením, ale tady mi něco nehrálo. Vypadalo to, že se Morgany straní, ale když se setkali, vrhal po ní takové divné pohledy. Potom jsem náhodou vyslechla jeho hádku s jejím mentorem Enmenkarem. Agga chtěl, aby co nejrychleji odjeli. Neslyšela jsem všechno, ale pomalu jsem si začala dávat všechno dohromady. Zaměřila jsem se na ni a začala si všímat, jak vyzývavě se na společné večery obléká, jak Aggu neustále pozoruje, jak do svých nevinných vět vkládá narážky. Ta děvka se mi ho snažila svést! Nakonec jsem ji přistihla, jak ho líbá a v ten okamžik jsem ji vyzvala na souboj. Byla jsem úplně nepříčetná vzteky. Bojovaly jsme meči tři dny, než se mi ji podařilo odzbrojit a srazit na zem. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla, že jsem jí neusekla hlavu, ale jenom jsem ji donutila odejít. Pár měsíců nato jsem přišla o lásku svého života a já si dodnes vyčítám, že do té akce šel jenom kvůli tomu, že cítil výčitky svědomí za to, jak jí málem podlehl.“

„Ona ti opravdu chtěla svést přítele?“ divila se Ginny.

„Jasně, je to prostě děvka. Neříkám, že upíři jsou zrovna vzorem počestnosti, nezávazný sex je příjemným zpestřením nudy věčného života, ale ona je tím vyhlášená. Vypráví se o ní spousta historek, prý se vyspala s většinou upírů a alespoň třetinou upírek co jich jen na světě je a podle toho, co jsem sama zažila, nemám důvod těm pověstem nevěřit.“ Lucindiny oči během jejího vyprávění metaly blesky a nebylo pochyb, že Morganu opravdu nemá v lásce.

„Já ti rozumím,“ snažila se ji uchlácholit Ginny. „Kdyby mi někdo jako ona chtěl svést přítele, vyškrábala bych jí oči. Jsem ráda, že o tom vím a slibuju ti, že nemám ani v nejmenším chuť si s ní něco začínat a od svého přítele, pokud si někdy někoho za Harryho najdu, ji budu držet v bezpečné vzdálenosti. Mě by spíš zajímalo, jestli jí můžu důvěřovat v tom ostatním. Myslíš, že by to všechno na mě mohla jen nahrát, aby mě mohla potom podrazit?“

„To ti nemůžu říct. Ona se vždycky pohybovala tak trochu mimo naše společenství a zapojovala se jen tehdy, aby mohla dělat problémy. Nemám nejmenší představu, co by asi tak mohla mít za lubem, ale jejímu stylu by se asi nejvíc podobalo, kdyby pro své pobavení dělala potíže oběma stranám. Jestli s ní chceš spolupracovat, buď hodně opatrná a nikdy, opravdu nikdy, nevsázej svůj život na její slovo,“ přesvědčovala ji Lucinda.

Ginny viděla, že její přítelkyně je o své pravdě naprosto přesvědčená, i když sotva úplně objektivní, a nemá cenu tohle téma dál rozvíjet. Raději stočila řeč na Aggu a Lucindin život s ním a za chvíli si povídaly o svých láskách jako dvě obyčejné dospívající holky, které si uspořádaly pyžamový večírek. Většinu hovoru obstarávala Lucinda, jednak byla přirozeně výřečnější a jednak těch několik století života po boku její životní lásky obsahovalo mnohem víc událostí, které bylo třeba náležitě vylíčit a popsat i do těch nejtitěrnějších podrobností. Hovor se ale stejně neustále stáčel na Morganu a události, které vyvrcholily jejím soubojem s Lucindou.

Ginny neměla sice žádný doktorát z oblasti komplikované chemie mezilidských nebo v tomto případě meziupírských vztahů, ale na Lucindině vyprávění jí několik okolností tak úplně nehrálo. Jednak poznala, že Lucinda byla do svého Aggy zamilovaná za všechny hranice její představivosti. Z jejího vyprávění však měla nejasný dojem, že Agga začínal být z Lucindiny neustálé pozornosti a bezbřehé oddanosti tak trochu unavený. Oproti začátku jejich vztahu se podezřele množily případy, kdy musel odcestovat za nějakými naléhavými záležitostmi zrovna v době, kdy ho Lucinda nemohla doprovázet. Lucinda to samozřejmě líčila obsáhlým vyprávěním, jak se jí strašně stýskalo a jak bouřlivě se s ním po návratu vítala, ale Ginny se pořád do mozku vkrádala myšlenka, jestli si Agga na těchto výletech nechtěl od Lucindy trochu odpočinout.

Poté, co Lucinda musela odejít, aby začala zařizovat své záležitosti, setrvala Ginny ještě několik hodin v zamyšlení a snažila se urovnat si trochu všechny informace, které se během posledních 24 hodin dozvěděla. Patriarchové na první pohled vypadali jako parta hašteřivých dětí, ale když si všechno přehrávala znovu, měla dojem, že se za jejich maskami skrývá víc, než dávají na první pohled na odiv. Člověk by ty drobné změny v tónu řeči nebo v mimice obličeje určitě nezaznamenal, ale ona nebyla člověk. Je opravdu pravda, že má za každým jejich slovem hledat několik vět skrytých významů? Je možné, že ti, kdo na první pohled vyhlíželi sympaticky, jsou právě ti, na které si musí dávat největší pozor? Kdo se v nich má u všech Slazarových nežidů vyznat? Třeba taková Morgana.

Ginny vůbec nevěděla, co si o ní má myslet. Během jejich rozhovoru působila tak věrohodně, že ji Ginny začala považovat téměř za přítelkyni. Na druhou stranu věřila Lucindě, která jí vždycky dobře poradila a stála na její straně. Byla však natolik soudná, aby poznala, že ani její přítelkyně nemůže být v této otázce tak úplně nezaujatá. Kdo má tenhle propletenec rozmotávat? Na ni Morgana působila jako někdo, kdo jde svou cestou, nemá moc respektu k ostatním patriarchům a ráda ostatní ukazuje v ne zrovna lichotivém světle, ale není zlá. Většinu času jí byla dokonce hodně sympatická, ale nebyla to všechno jen komedie? Co si má počít?

Pak je tady samozřejmě její úkol, nedopustit, aby Bradavice padly do rukou Voldemorta. Kdo jí s tím úkolem může nejlépe pomoci? Lucinda je fajn, má mocnou magii, i když ji používá trochu jinak, než kouzelníci, ale bude to stačit na Voldemorta a tu jeho smečku? Morgana je legenda, která by mohla Voldemorta klidně porazit sama, ale z nějakého důvodu mu chce raději škodit z povzdálí, proč vlastně? V každém případě asi bude nejlepší, řídit se radou své přítelkyně, každý střípek informace, který od Morgany dostane, pečlivě prověřovat a nespoléhat se na její pomoc. Ale jestli je Morgana opravdu tak lstivá, tak s jejími pochybnostmi bude určitě počítat a stejně ji oblafne. Otázky se jí honily hlavou jedna za druhou, ale odpovědi pořád nepřicházely. Bylo to jako hrát famfrpál v husté mlze. Kolem se míhaly postavy ostatních hráčů, ale ona nedokázala rozlišit, kdo patří do jejího družstva a kdo je soupeř. Jak se v tom blázinci má orientovat?

Nakonec se na svoje úvahy vykašlala, stejně nevedly k žádnému závěru a raději se pohroužila do meditací, aby si procvičila udržení své původní podoby. Poslední dny na tom intenzivně pracovala a dělala rychle pokroky. Už byla schopná rozdělit mysl a udržet svou původní podobu několik hodin aniž by její pocit žízně a vyčerpání překročil snesitelnou hranici. Monika ji při jejích pokusech jistila s několika sáčky krve v příruční lednici a čas mezi jednotlivými proměnami trávily spřádáním svých plánů do budoucna. Ginny byla moc ráda, že by jí Monica chtěla zůstat nadále nablízku, i když do Bradavic nastoupit nehodlala. Co by si tam také počala, když o magii nevěděla skoro nic, svou nově probuzenou schopnost teprve začínala zkoumat a mezi prváky by zapadla jen stěží. Snažily se tedy najít něco, čemu by se Monica mohla věnovat, zatímco Ginny s Lucindou budou v Bradavicích, ale těch možností, které se po západu slunce naskýtaly, nebylo zrovna moc. Navíc Monica neměla žádnou kvalifikaci a vlastně ani žádné zájmy a koníčky. Téměř celý svůj život prožila na Dimitriho hradu jako takový stín, anonymní tvář v pozadí, která jen dotváří dokonalou kompozici obrazu a nemá žádný význam. Teď teprve musela přijít na to, jak chce svůj život dál žít. Napadla je servírka nebo barmanka v nějakém nočním podniku, ale to bylo takové zaměstnání, jen aby měla co dělat a přišla mezi lidi, takže ačkoli strávily plamennými debatami mnoho hodin, problém odsunuly na později.

V polovině týdne se Ginny vypravila na krátkou návštěvu Charlieho. Neuplynuly sice ani dva týdny od doby, co se musel vrátit do práce, ale Ginny to všechno připadalo strašně vzdálené. Moc se na svého bratra těšila, byl jediný z rodiny, kdo znal její tajemství a teď ho chtěla požádat, aby si vzal volno a začal připravovat Doupě na její návrat. Lucinda, i když trávila většinu času mimo ostrov, jí obstarala oficiální dekret rumunského ministerstva, ve kterém mu děkují za spolupráci s Radou národa vampýrů a navrhují jeho nadřízenému, aby mu udělil kromě pochvaly i mimořádnou dovolenou.

Pro tuto příležitost zvolila velice formální oblečení, dlouhé černé šaty se všemi insigniemi jejího postavení, které jí předala Lucinda druhý den po zasedání Rady. Nebylo to ani tak kvůli návštěvě v dračí rezervaci, ale spíš kvůli tomu, že se Ginny chtěla cestou zpátky zastavit i na Dimitriho hradu a promluvit si s Helenou. Lucinda i Monica ji v tom nápadu podporovaly. Lucinda jí dala k dispozici svůj šatník a Monica s ní dlouhé hodiny plánovala její návrat tak, aby opět trochu pochroumala Dimitriho sebevědomí.

V dračí rezervaci byla brzy hotová. Šéf celé rezervace s podivným titulem Drakopán v ní vůbec nepoznal tu malou sestřičku jednoho svého zaměstnance, která ve společenské chatce poslouchala jeho dobrodružné příběhy. Po přečtení dopisu, který mu doručila, ji ujistil, že Charlie Weasley je jeho nejslibnější zaměstnanec a kdo ví, možná i potencionální nástupce. S dovolenou samozřejmě nebude nejmenší problém, vždyť dračí zásnubní lety začnou až za měsíc, takže jejich ošetřovatelé stejně nemají tolik práce jako jindy. Charlie byl trochu vyveden z míry, protože si sice už zvykl na její novou podobu, ale teď jeho sestra skutečně vypadala víc jako mocná patriarcha než jako někdo, kdo si ještě nedávno hrál s panenkami. Naštěstí se Ginny chtěla pochlubit, jak ve svém tréninku pokročila, takže vzala na sebe svou starou podobu a spolu s ní i jakoby ztratila svou vznešenou masku a byla zase tou rozpustilou šestnáctiletou holkou. Ginny si tu chvilku se svým bratrem opravdu užila, ale blížil se večer a s ním čas, kdy se upíři probouzejí ke svému neživotu.

Teď stála Ginny před branou hradu, kde prožila několik nejhorších týdnů svého života. V černých upnutých šatech se necítila zrovna dvakrát pohodlně, ale Monica i Lucinda ji ujistily, že tyhle jsou pro její misi přesně to pravé. Rychlými pohyby dokončila poslední úpravy svého zevnějšku a přesně v okamžiku, kdy poslední sluneční paprsek zmizel pod obzorem, rázně zabušila na bránu a vyvolala auru moci.

*****

Roman Dumitrescu právě nastoupil svou službu u brány. Večerní služby měl rád, protože brána byla zavřená a on ji otvíral, jen pokud se někomu z panstva zachtělo vyrazit si ven za nočními radovánkami. Byl na sebe velmi pyšný, jeho rodina sloužila na hradě už mnoho generací, ale on byl první, kdo se vypracoval až na strážného. Své povinnosti si plnil velice svědomitě a panstvo ho často odměňovalo. Zrovna včera se dozvěděl, že za týden se mu znovu dostane té výsady poskytnout své služby paní Anně. Moc se na to těšil, protože Anna se spolu se svou sestrou neomezovaly jen na pouhé napití, ačkoli i toto by byl nezapomenutelný zážitek, ale věnovaly se mu celý večer a celou noc. Měl samozřejmě svou dívku, Nicolettu, a na Velikonoce se chtěli brát, ale sex s těmi upírskými dvojčaty byl něco, co si normální smrtelník ani nedokáže představit. Z jeho příjemného snění ho vytrhly až údery železného klepadla na bránu. Zdálo se mu, že brána a spolu s ní celý hrad rezonují jako obrovský zvon. Takhle nemohl klepat žádný člověk! Otevřel okénko a opatrně vykoukl ven. To, co tam uviděl, ho srazilo na kolena.

Na pozadí horizontu, rudě zbarveného právě zapadlým sluncem stála bohyně. Žádný ze smrtelníků ani z upírů nemohl vypadat tak majestátně, tak dokonale. Pokožka té ženy zářila, rudé vlasy čechral neviditelný vánek, který vlnil i její šaty barvy té nejčernější noci, na nichž jako hvězdy zářily drobounké drahokamy.

„Ohlas paní Heleně, že by s ní ráda hovořila Lady Ginevra, Patriarcha národa upírů, členka Rady Patriarchů a Dcera Noci, Romane Dumitrescu,“ pronesla ta osoba a její hlas zněl nádherně jako zvonkohra, ale měl sílu andělských trub při posledním soudu. Roman pod jeho tíží znovu padl na kolena a po čtyřech se odplazil vykonat její příkaz.

*****

Ginny myslela, že se potrhá smíchy, navenek ale zachovávala nehybnou tvář. Nikdy by nečekala, že udělá takový první dojem. Sledovala svůj obraz v mysli toho služebníka a musela uznat, že skutečně vypadá, jako by nebyla z tohoto světa. Její úsměv jí však brzy zhořkl. Ten chlap byl tak vykolejený, že ji ani nezavedl do vstupní haly, kde by na Helenu mohla počkat. Jít sama nepozvaná dovnitř by bylo nezdvořilé, samozřejmě ty nesmysly, že nemrtví nemohou vkročit do domu, kam nebyli pozváni, neměly žádný reálný základ, ale vtrhnout někam nepozvaná by bylo přinejmenším nezdvořilé i mezi lidmi. Stát jako tvrdé Y mezi dveřmi ale bylo tak ponižující a trapné! Naštěstí ji zachránil Nicolai, který byl nejspíš na procházce po hradbách.

„Lady, Ginevro, jste to vy?“ zeptal se překvapeně.

„Nejsem, ale jsem to já, Ginny,“ usmála se na něj a chtěla zrušit svou auru. Tento lesní muž se k ní vždycky choval hezky a ona ho počítala do okruhu svých přátel.

„Přišla jste se na nás podívat, paní,“ pokračoval dál Nicolai ve formálním tónu a očima naznačil, že mají společnost. Z protějších hradeb je sledoval Istvan a netvářil se moc potěšeně. V jeho tváři se střídal strach s nenávistí a tak Ginny raději nechala svou auru aktivní.

„Chtěla bych něco probrat s Helenou, ale někteří z vás mi opravdu chyběli a jsem ráda, že se s vámi budu moci alespoň pozdravit,“ pokračovala stejným formálním tónem Ginny a dobře se při tom bavila. „Bohužel strážný, co měl službu u brány, byl trochu příliš horlivý a pospíchal mě ohlásit, aniž by mne zavedl dál.“

„Oh, paní, rád vás doprovodím dovnitř, je to pro mne veliká čest.“

Teprve, když zašli dovnitř, dovolila si Ginny stáhnout svou auru a věnovat Nicolaiovi upřímný úsměv. Tomu také cukaly koutky, ale snažil se svůj výraz ovládat.

„Jsem moc ráda, že tě zase vidím,“ pozdravila ho znovu a tentokrát neformálně a přivítala se s ním krátkým obětím. „Co je tady nového nebo je vše při starém?“

„Vše při starém, jen pan Dimitri se drží více stranou a Istvan má pořád špatnou náladu. Pořád se nemůže rozhodnout, jestli se bát toho, že naštval patriarchu nebo být naštvaný proto, že ho přemohla čerstvě proměněná holka. Z vampýrů jsme tu všichni až na dvojčata, která teď dělají rozruch někde v Bukurešti, Alžbětu, která zase objíždí své bývalé panství a Johna, který se ponořil do podsvětí tak hluboko, že o něm už dva týdny nikdo neslyšel. Vaši lidští přátelé se vrátili zpátky domů a brzo nastoupí do dalšího ročníku na svých univerzitách. Zdržíte se delší čas?“

„Ne, jsem tu jen na otočku. Ráda bych Helenu o něco požádala a možná ještě trochu podráždím Dimitriho, ale ještě dneska se vracím zpátky,“ odpověděla Ginny.

„Dimitriho nechte raději na pokoji. Hodně se za ty poslední týdny změnil. Místo předvádění své moci a prohánění nás, svých služebníků, jen sedí celé dny a noci v knihovně a nad něčím přemýšlí. Být to člověk, řekl bych, že je v depresi. A co vy,“ zajímal se Nicolai. „Máte všechny insignie Patriarchy,“ a pohledem znovu zkontroloval její přívěsek, tiáru a pečetní prsten, „ale vždyť vás ještě nemohli přijmout mezi sebe. Musíte přece nejdřív podstoupit výcvik, ovládnout své schopnosti a teprve pak se stát jednou z nich.“

„Tak předně už jsme si jednou tykali a není to zase tak dávno, abychom na to zapomněli,“ opravila ho Ginny. Teď už začínala rychle chápat, proč Lucinda s Morganou od začátku trvaly na tykání. Tahle přehnaná úcta dokázala být hodně otravná. „Všechno se to seběhlo takovým fofrem, že jsem se z toho sama zatím pořádně nevzpamatovala, ale jsem teď opravdu jednou z nich, i když můj výcvik zdaleka neskončil, vlastně skoro ani nezačal,“ vysvětlovala Ginny. „Jsem pořád u Lucindy a Monica je tam s námi, moc tě pozdravuje…,“ dál se však nedostala, protože to už se k nim po schodech hnala Helena. Bylo na ní vidět, že se ještě na poslední chvíli převlékala do společenských šatů a v jejím obličeji se zrcadlila celá směsice pocitů, obavami a rozpaky počínaje a překvapením spojeným s nadějí konče. Před Ginny poklekla na jedno koleno a se sklopeným zrakem ji přivítala slovy:

„Vaše služebnice se dostavila na váš příkaz, co si přejete, paní?“

Ginny se zarazila. Něco takového rozhodně neočekávala a už vůbec ne od Heleny, která na ni vždy působila jako poměrně nezávislá osobnost. Zbláznili se všichni nebo co?

„Přišla jsem si popovídat s přítelkyní a o něco ji požádat a rozhodně si nepřeju, abych se tu musela hrbit, když se jí budu při tom rozhovoru chtít dívat do očí. Přestaň s tím šaškováním a pojď někam, kde budeme mít klid, jestli máš teda náladu se vůbec se mnou bavit,“ řekla Ginny, možná trochu ostřeji, než sama chtěla a podala Heleně ruku. „Nicolai, tohle bude holčičí záležitost, takže se tu už se mnou nemusíš otravovat. Jsem moc ráda, že jsem tě znovu potkala,“ rozloučila se a přidala k tomu zářivý úsměv. Od té nehody, kdy mu možná zachránila krk, ho považovala spolu s ostatními zúčastněnými za součást své party, společný zážitek je spojil.

Helena se tvářila rozpačitě, ale přesto se rychle zvedla a zavedla Ginny do svého pokoje. Ještě, než se stačily usadit, zaklepal na dveře jeden sloužící a s hlubokou úklonou Ginny vyřídil vzkaz od Dimitriho, že je na jeho hradu vždy vítána a že jestli ji to nebude obtěžovat, pán na ni poté, co vyřídí své záležitosti s Helenou, bude čekat v knihovně. Ginny jenom zavrčela. Chtěla požádat Helenu o laskavost a neměla ani tu nejmenší náladu na nějaké vybavování se s tím namyšleným troubou.

„Co si přejete, paní,“ zopakovala Helena svou otázku poté, co si Ginny konečně po tom vyrušení sedla do jednoho z křesel.

Ginny už toho měla akorát tak dost. „Tak podívej, pokud budeme spolu samy dvě, budeš mi tykat a říkat normálně Ginny, žádná paní neexistuje, jasné? Ber to jako nabídku přátelství, příkaz nebo prosbu, je mi to jedno, ale přísahám, že každého dalšího podělaného upíra, co mi tak řekne, prokleju do horoucích pekel.“

„Jistě, jak si přejete… přeješ,…Ginny,“ vykoktala ze sebe Helena. Pohled na rozparáděnou Ginny musel být hodně impozantní, protože v jejím hlase byl jasně patrný strach.

„Takže, abychom se pohnuly trochu dál,“ pokračovala Ginny klidným hlasem a snažila se do něj dostat i trochu vlídnosti, aby Helenu dostala z její ulity. Co se to se všemi stalo, vždyť těsně po její proměně se chovali docela normálně?„Mám jistý problém a Lucinda i ostatní si myslí, že by mi právě tvé schopnosti mohly pomoct. Jde o to, že v příštích měsících toho budu mít opravdu hodně a hodilo by se mi být na více místech najednou. To by mi mohla umožnit taková věcička, které se říká obraceč času. Bohužel jediné obraceče času, o kterých víme, jsou schované na Odboru záhad na Ministerstvu kouzel v Anglii. Vzhledem k situaci, jaká tam panuje, není nejmenší šance, jak je odtud získat legálně a navíc, kdybych na ně upozornila, za chvíli by je nosil kolem krku kdejaký Smrtijed, což by mi v mých plánech taky moc nepomohlo. Takže bych tě chtěla poprosit, jestli bys mi nepomohla jeden pro mě a jeden pro Lucindu získat. Nechci tě v žádném případě do ničeho nutit a pochopím, když nebudeš chtít riskovat kvůli někomu, koho vlastně ani pořádně neznáš, ale všichni mi říkali, že na takové věci jsi nejlepší na světě,“ vysvětlovala Ginny svou situaci.

„Samozřejmě, je to pro mě veliká čest, jaký máte… máš plán?“

„Žádnej, nikdy jsem nic takovýho nekradla,“ přiznala Ginny a snažila se celý jejich smrtelně vážný rozhovor trochu zlehčit. „Fakt, čestný nebelvírský, že jsem nikdy v životě nevykradla banku, nezcizila žádný tajný vládní dokument ani neoloupila nějakého ctihodného občana. Párkrát jsem sice štípla něco svým bratrům, ale to se snad nepočítá. Vlastně jsem ten Odbor záhad jednou vzala spolu s kamarády útokem, ale to jsme tam nešli krást žádné magické artefakty, ale zachránit kmotra mého Harryho. Byl z toho tenkrát docela poprask, takže bych tentokrát dala přednost něčemu míň nápadnýmu, jestli mi rozumíš.“

Zdálo se, že její řeč zabrala a Helena se trochu uvolnila. „Fíha,“ hvízdla si pro sebe, „anglický Ministerstvo. Kolik budeme mít času na přípravu?“

„Není žádný časový plán. Čím dřív, tím líp, ale jestli to nepůjde, tak holt Lucinda bude muset oželet některé věci z mého výcviku. Potřebuju tu věcičku proto, abych mohla být jako stará Ginny v Bradavicích a zároveň poznávat svět mudlů a bojovat proti Voldemortovi. Lucinda je na to strašně natěšená, protože je prej s mudly mnohem větší zábava. Já z toho mám trochu vítr, ale s ní nikdo nehne. My s Lucindou odcházíme do Anglie na konci týdne, až si dáš dohromady své věci, můžeš za námi kdykoli přijít a pak celou akci naplánujeme.“

„Jestli to máme provést rychle, budeme potřebovat nějakou podporu zvenčí i zevnitř. Hodily by se plány budovy a co nejvíc informací o tom, jak je to tam zabezpečené,“ začala plánovat Helena. „Je to Ministerstvo kouzel, takže ochrany asi budou hlavně magické. To by mohl být trochu problém, protože ty bývají hodně záludné. Mechanické ochrany nebo elektronika u mudlů se překonávají snadno, naše smysly je lehce odhalí a pak jen stačí znát postupy, jak je zneškodnit, ale magie se tak snadno odhalit nedá. Mám sice pár šikovných věciček, co by to měly zvládnout, ale vyřadit ji z provozu tak, aby si toho nikdo nevšiml, není žádná legrace,“ mumlala si Helena pod vousy a oči jí pod víčky zářily očekáváním. Vypadalo to, že tahle výzva se jí líbí.

„Na plánování budeme mít ještě spoustu času,“ přerušila její úvahy Ginny, „pomůžeš mi?“

„Ráda. Budu se muset dovolit Dimitriho, stále jsem v jeho službách, ale troufám si tvrdit, že neodmítne, zvlášť když o to žádáš ty jako patriarcha. Jak vás najdu?“

„S Dimitrim promluvím, stejně se tam mám zastavit,“ udělala Ginny kyselý obličej. „Setkat bychom se mohly nejspíš u nás doma. Nebude asi moc rozumné ukazovat se někde na Příčné nebo Obrtlé, někdo by si mohl něčeho všimnout, a v mudlovském Londýně nebo jakémkoli jiném městě se nevyznám. Poznáš alespoň mou rodinu, teda minimálně tu její část, která bude zrovna doma.“

„Bude tam i Charlie?“ vyhrkla Helena a sklopila oči.

Ginny docvaklo, že tahle upírka se během svého úkolu asi zamilovala do jejího bratra. V první chvíli se na ni chtěla vrhnout, ale včas se zarazila. Vytočilo ji to proto, že jde o upírku nebo proto, že Helena pro Dimitriho a teď i pro ni vykrádá všude po světě nedobytné trezory? Jaké má vůbec právo ji soudit? Vždyť ona sama je přece také jednou z nich a vinit ji z něčeho, co od ní sama potřebuje? To by přece byl vrchol pokrytectví. Ne, nechá věcem volný průběh. Charlie je dospělý a sám pozná, která je pro něj ta pravá, ale jestli na něj Helena použije nějaké upírské triky, aby mu popletla hlavu, nestačí si ani napsat závěť.

„Ze začátku určitě. Vlastně tam odjíždí už zítra, aby tam připravil půdu pro můj návrat,“ odpověděla jí nahlas Ginny.

„Pppromiň,“ koktala Helena. „Já…, Charlie…, není to tak, jak si myslíš. Nikdy jsem se ho ani nedotkla, přísahám, jen…“

„Nech to bejt, Charlie je už velkej kluk. Jestli si bude chtít začít s někým z nás, bude to jen a jen jeho věc. Je ale pod mojí ochranou, takže jestli by mu chtěl někdo ublížit, bude mít co dělat se mnou,“ varovala ji Ginny, ale snažila se neznít příliš výhružně. Poslední týdny ji naučily, jak se nenechat strhnout svojí výbušnou povahou a na jejím vystupování to bylo znát. Stávala se patriarchou rychleji, než kdokoli očekával. „Fajn, takže jsme domluvené, teď ještě musím zajít za Dimitrim, aby tě pustil. Jestli se chce zítra postavit na nohy, neměl by radši mít žádný námitky,“ ušklíbla se na Helenu.

„Nechceš ho snad k ničemu nutit násilím? On se k tobě sice zachoval hnusně, ale není tak špatný,“ obávala se Helena.

„Ne, nechci mu doopravdy ublížit. Nevím, jestli mu někdy všechno odpustím, ale už se to stalo a nemá cenu se tím dál zabývat, stejně to nezměním,“ přiznala Ginny, ale potom s rošťáckým úsměvem dodala: „To ale neznamená, že ho nebudu dál vytáčet a strašit. Po celé ty týdny, kdy jsem se bála každýho dalšího dne a noci jsem si slibovala, že tohle mu jednou vrátím. Myslím, že se má na co těšit,“ rozloučila se s Helenou a vykročila směrem ke komnatám pána hradu.

Mimoděk vzpomínala, kolikrát tudy šla s malou dušičkou a jak se bála každého setkání. Teď kráčela sebejistě s aurou moci na maximální intenzitu, všichni sloužící před ní padali na kolena a ona doufala, že to stejně zapůsobí i na Dimitriho. Bez klepání vkročila do knihovny a rozhlédla se, kde na ni její „otec“ čeká. Seděl na stejném místě, kde ji poprvé zastihl při snaze najít něco, co by jí pomohlo dostat se z jeho vlivu. Vypadal teď ale trochu jinak.

Jeho pohled ji doslova zmrazil uprostřed kroku. Upírské schopnosti stále udržovaly jeho obličej dokonale mladistvý a hladký, ale jeho oči hovořily jinou řečí. Takovou únavu a bolest viděla jen jednou jedinkrát a to u Brumbála těsně před jeho smrtí. Když na ni pohlédl, na kratičký okamžik se do jeho pohledu vrátila jiskra, která však zase rychle pohasla.

„Vítám vás, má paní,“ pozdravil ji unaveným hlasem a pomalu se zvedl z křesla. Zdálo se, že její aura moci na něj nepůsobí, jakoby vnímal nějakou jinou realitu a tato byla jen pouhým stínem na pozadí. „Jsem rád, že vás mohu znovu přivítat na svém hradu, který je a navždy bude i vaším domovem. Smím vědět, jaká šťastná okolnost k nám opět zavedla vaše kroky?“

Ginny sem vstupovala s tím, že ho chce ponížit, zdeptat a znovu mu připomenout, že jeho život závisí na tom, jestli mu dokáže odpustit, ale teď jí to připadalo dětinské a malicherné. Ať už se s Dimitrim stalo cokoli, trpí už dost a není třeba dál sypat sůl do jeho ran. Mimoděk stáhla svou auru, stejně to vypadalo, že nemá žádný efekt.

„Přišla jsem požádat Helenu o malou laskavost. Budu ji na nějakou dobu potřebovat. Ona sama nemá proti tomu námitky, ale ráda bych měla i tvé svolení, že ji na tu nezbytnou dobu uvolníš ze svých služeb,“ začala Ginny věcně, na nějaké zdvořilosti neměla náladu

„Samozřejmě, nemám nejmenších námitek. Její služby jsem stejně v nejbližších měsících neměl v plánu využít.“

„Takže je všechno v nejlepším pořádku. Děkuji a nashledanou,“ chtěla jejich rozhovor ukončit Ginny a začala se zvedat. Napadlo ji, že pro tu chvilku nemělo ani cenu si sedat.

„Počkej, Ginny!“ zvolal Dimitri. „Chtěl jsem s tebou mluvit i z jiného důvodu. V minulých týdnech jsem měl spoustu času přemýšlet o nás dvou a chci se ti za všechno omluvit. Byl jsem zaslepený hlupák, který chtěl podřídit tvůj život své vůli. Nikdo nemá na nic takového právo a moc mě to všechno mrzí. Tak moc jsem se k něčemu upnul, že jsem přestal uvažovat racionálně a ztratil tak svou životní šanci. Byl jsem strašný sobec a nezasloužím si odpuštění, ale chtěl jsem ti říct, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit.“ Jakmile vyslovil, co měl na srdci, sklopil oči jako odsouzenec čekající na ortel.

„Nevím, jestli ti někdy dokážu odpustit. Zničil jsi můj předchozí život a dal mi nový. Možná ho jednou budu žít ráda, ale zatím mi ten starý chybí víc. Nemůžu ti pomáhat, aby ses vyrovnal se svými činy, ale když jsem stála před ostatními patriarchy, jedno jsem pochopila. Pokud jsi jednal sám za sebe a ne pod něčím nátlakem, jednal jsi podle své přirozenosti. Jestli se ti nelíbí důsledky tvých činů, musíš se změnit především ty, abys příště jednal jinak. Hodně štěstí,“ rozloučila se Ginny, otočila se na podpatku a odešla pryč, aniž by se ohlédla.

Uběhl týden intenzivního tréninku přerušovaný jen krátkými výlety za doplněním energie. Ginny se sice stále nezamlouval Lucindin způsob „koketuj a vysaj“, ale zjistila, že se většinou ani nemusela přemáhat. Prostě se normálně bavila a kluci, kteří jí později posloužili jako dobrovolní dárci, se na ni doslova lepili. Vždycky dodržovala jednu zásadu, že jim nejdřív řekla, co je zač a co od nich chce a teprve poté se napila. Kupodivu žádný z nich ten zážitek neodmítl, vypadalo to, že mudlovští kluci jsou mnohem dobrodružnější povahy než kouzelníci nebo jim prostě jenom chybí zdravý pud sebezáchovy.

Konečně nadešel den návratu do Doupěte. Charlie tam už pár dní pobýval na „dovolené“ a postupně krmil rodinu teoriemi, že objevil novou stopu a že Ginny možná unesli místní upíři. Podle jeho zpráv to ostatní přijímali s nadějí, dokonce i matka se vyjádřila, že ať už se jí stalo cokoli, hlavně, aby se jí vrátila domů. Ostatní zprávy však nebyli tak povzbudivé. Všichni nezletilí kouzelníci museli povinně nastoupit do Bradavic a otec už musel absolvovat několik výslechů ohledně toho, kde jsou jeho nejmladší děti. Ron už byl plnoletý a jeho nenastoupení do posledního ročníku nemohl nikdo napadnout, ale Ginny se stala předmětem vyšetřování speciální ministerské komise, která měla odhalit ty, kdo se vyhýbají novému vzdělání. Rodičům hrozila pokuta a v krajním případě i internace v Azkabanu. To zbavilo Ginny posledních pochybností, jestli je návrat do Bradavic opravdu dobrý nápad, všechno ostatní by způsobilo její rodině velké nepříjemnosti.

Lucinda už také byla připravena. Předání území mezi ní a Eliahem sice proběhlo ve spěchu, ale jelikož se jednalo o dočasné opatření, nebylo třeba zacházet do všech podrobností. Ginny se zúčastnila oficiálního představení všem nosferatu ze západní Evropy a přidala si tak další položku do seznamu nepříjemných zážitků ve svém novém životě. Všichni se tvářili strašně koženě, společenská konverzace plynula, aniž by bylo řečeno cokoli významného nebo zajímavého a Ginny si připadala jako hlavní atrakce na pouti, na kterou všichni zírají a čekají, kdy jí na čele vyraší roh nebo něco podobně šíleného. Pevně doufala, že po krátkou dobu svého působení v rodné zemi nebude se žádným z těch panáků muset znovu jednat.

Domluvily se, že Ginny na první návštěvu domova doprovodí pouze Lucinda a Monica počká, jak to všechno dopadne. Přece jen dvě upírky budou přijatelnější než tři. Přemístily se na hranice pozemků okolo Doupěte a Ginny okamžitě zpozorovala, že se mnohé změnilo. Hranice teď byla opředena množstvím ochranných zaklínadel, která vytvářela okolo Doupěte jakousi spletitou síť.

„Nikam nechoď!“ zadržela Ginny Lucindu, která nejspíš nebyla k magii tak vnímavá jako ona a vykročila směrem k domu, který se dal tušit za obloukem cesty. „Jsou tu nová ochranná kouzla a nevím, jak na nás budou působit.“

Ginny se snažila rozostřit svůj zrak a zmapovat tu spleť ochranných zaklínadel. Téměř hned po své proměně zjistila, že teď dokáže vnímat magii jako takové nejasné tetelení vzduchu na hranici zorného pole. Když se potom soustředila a přivřela oči a snažila se zaostřit svůj zrak do toho nezřetelného bodu mezi realitou a magií, mohla vidět barevné šmouhy jednotlivých kouzel. Neměla žádné vědomosti a zkušenosti, ale dokázala instinktivně vycítit, jestli tato magie představuje hrozbu nebo ne. Zatím neměla moc příležitostí tuto svou novou vlastnost zkoumat, protože u Lucindy se magie téměř nepoužívala, ale při těch několika návštěvách kouzelnického světa si ověřila, že to opravdu funguje.

Tady však byla zmatená. Z ochranných zaklínadel cítila bezprostřední hrozbu, minimálně jedno bylo zaměřeno proti upírům a mělo je na místě upálit, ale zároveň vnímala teplý pocit něčeho důvěrně známého a bezpečného – svého domova. Pokud je Doupě stále jejím domovem, nemělo by se jí nic stát, ale pokud sem už nepatří, skončí její další krok bolestivou smrtí. Měla by nějak dát vědět Charliemu, aby jí provedl přes tu bariéru, ale nechtělo se jí. Emoce v ní vířily jako splašené a nedařilo se jí dostat je pod kontrolu. Konečně byla doma! Chyběl jí poslední krok. Chtělo se jí brečet dojetím, že se to konečně podařilo a zároveň na ni celou svou tíhou dolehla skutečnost, že už tu možná nebude vítaná. Dívala se na důvěrně známou příjezdovou cestu, kterou prošla už nejméně tisíckrát, bude jí dáno tudy projít i po tisíciprvé?

Uvnitř se cítila stále tou samou Ginny, která milovala svou rodinu a Harryho, možná trochu moudřejší díky všemu tomu, co ji potkalo, ale navenek se toho tolik změnilo. Patří sem pořád? Jestli zavolá Charlieho, dostane se bezpečně domů, popovídá si s matkou, obejme otce, ale pořád tam bude jen jako návštěva, nebude tam patřit. Jestli má být Doupě i nadále jejím domovem pozná jen jediným způsobem.

Udělala poslední krok a zahalily ji plameny.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one