face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Ginny zalila vlna palčivého horka. Bylo to mnohem horší než při její proměně. Tentokrát to nebyl pocit, že hoří, tentokrát skutečně hořela. Její mysl však po celou dobu zůstávala jasná. Tělo se zmítalo v náporech bolesti, ale její mysl dál pracovala na plné obrátky. Jedna její část vnímala celou tu strašlivou agónii a druhá se zmítala agónií ještě horší. Už sem nepatří. Ginny Weasleyová je nenávratně pryč. Samotný domov ji odmítá a bude jen dobře, když její existence jako příšery bude tak milosrdně krátká. Ty myšlenky bolely víc, než její tělo stravované plameny.

Podvědomě chtěla udržet svou podobu, ale její sebeovládání se pod palčivými doteky plamenů rychle hroutilo. Ze všech sil se snažila opanovat svou bolest. Chtěla odejít důstojně. V duchu se naposledy loučila se všemi svými blízkými, když se jí na jazyku rozlila sladká chuť její krve. Při tom, jak zatínala zuby, si ho musela mimoděk prokousnout, aniž by si toho vůbec všimla. V ten okamžik se něco změnilo. Kolem ní stále šlehaly plameny, ale její tělo teď zaplavil nový pocit. Nedokázala ho pojmenovat, ale agónie byla ta tam a v jejím nitru se začal rozlévat pocit správnosti, sounáležitosti a lásky. Do očí se jí draly slzy dojetí.

Plameny postupně uhasínaly a ona s hrůzou obrátila zrak ke svému tělu. Očekávala strašlivé spáleniny, vždyť přímo cítila, jak jí naskakují puchýře, praskají a maso se pod nimi škvíří v tom hrozném ohni, ale na její pokožce a dokonce ani na šatech nebylo po spáleninách ani stopy. Byl to zázrak nebo si to všechno jenom vsugerovala? Na takové úvahy neměla čas, od domu už se k ní řítil Charlie, těsně následován jejich matkou. Šťastná Ginny se jim vrhla vstříc.

„Ginny, zlatíčko, jsem tak ráda, že tě mám zase doma!“ mumlala jí matka do vlasů a drtila ji ve svém medvědím objetí, které mělo přímo upírskou sílu. Charlie byl ve finiši svou matkou dokonale převálcován a teď se válel v prachu cesty a šklebil se od ucha k uchu.

„Co se ti stalo a kde jsi celou dobu byla?“ snažila se Molly o vážný tón, ale přes slzy se jí to moc nedařilo.

„Mami, to je na dlouhé povídání, nesedneme si k tomu?“ zeptala se Ginny. I jí se draly do očí slzy dojetí, přesto zůstávala napjatá a soustředěná, pořád neměla ještě vyhráno.

„Tohle je Lucinda,“ představila svou přítelkyni. Ta zatím postávala kus opodál a snažila se zvládnout ten šok, co jí Ginny připravila. V jednu chvíli už si myslela, že Ginny definitivně ztratí. „Pozveš ji dál? Je to skvělá přítelkyně a moc mi pomohla, ale vzhledem k tomu, co je zač, tak se bojím, jak by jí ty nové ochrany kolem pozemků mohly ublížit,“ vysvětlovala Ginny své matce. Molly stočila zrak k další osobě a zkoumavě se na ni zadívala.

„Lucindě můžeš věřit, mami,“ přesvědčoval ji Charlie. „Už jsem se s ní setkal a od ní nám rozhodně žádné nebezpečí nehrozí. Rozhodně není žádná Smrtijedka nebo tak.“

„Vítám tě, pojď klidně dál. Jestli jsi pomohla mé dceři, aby se vrátila domů, jsi u nás vždy vítána,“ pronesla opatrně. Ta dívka se jí moc nezdála. Byla oblečena dost nápadně a v hodně mudlovském stylu. Sukni téhle délky by si na sebe žádná slušná čarodějka rozhodně nikdy nevzala a navíc z ní měla dojem, že je něco víc, než jenom obyčejná dospívající dívka, ať už mudla nebo čarodějka. Její oči měly hloubku, která se dá získat jen nelehkými životními zkušenostmi.

V Doupěti je Molly usadila v kuchyni. Tu považovala za své hájemství a v důvěrně známém prostředí hledala oporu. Nebyla si jistá, co se bude dál odehrávat, ale něco rozhodně nebylo v pořádku. Ginny by přece měla být nadšená, že je zpátky doma. Čekala by slzy dojetí, objímání a potom podrobné vylíčení jejích osudů, tak, jak to dokážou jenom dvě ženy, které se dokonale znají a důvěřují si. Její dcera je namísto toho podivně odtažitá. Pravda, v očích se jí zaleskla slzička, zároveň v nich však viděla hluboké soustředění a napětí. Dokázala rozpoznat příznaky, Ginny má ještě nějaké tajemství a bojí se ho prozradit. Doufejme, že není těhotná, na to má ještě spoustu času, pomyslela si Molly, když se všichni usazovali ke stolu.

„Nedáte si čaj a koláče? Jsou čerstvé, dneska jsem pekla,“ nabízela hned dětem a hostu, jakmile se usadili za masivním dubovým stolem.

Ginny se musela v duchu pousmát, tohle byla celá mamka, když byla v rozpacích a nevěděla kudy kam, nanosila na stůl jídlo a zatímco všichni měli plnou pusu, mohla vymýšlet svou strategii. Měla ji dávno přečtenou, ale kouzlu důvěrně známého prostředí nešlo prostě odolat.

„Už jsme sice jedly, ale kousek koláče rády ochutnáme,“ promluvila i za Lucindu. Ta se zatím držela hodně zpátky, vůbec nemluvila a jenom pozorovala, jak to u Weasleyů vypadá. Tu a tam, kdy se Molly ani Charlie nedívali, však na Ginny vrhala přímo vražedné pohledy s příslibem, že si to všechno ještě vyříkají. Ginny popravdě neměla na lidské jídlo ani pomyšlení, ale věděla, že musí matku udržovat v maximální pohodě. To, co se jí právě chystala vyprávět, bude samo o sobě dost velký šok a nebylo by moudré vzbuzovat předčasně podezření.

„Jestli holky drží speciální tekutou dietu, tak já jim s těmi koláči rád pomůžu,“ přihlásil se o slovo Charlie a Ginny neměla daleko k hysterickému záchvatu smíchu. Ona si tady láme hlavu, jak matku připravit na tu novinu, že je z ní někdo jiný, a on si z toho dělá legraci. Kéž by to i ostatní přijali tak snadno.

„My nedržíme žádnou dietu, jen se nechceme nacpávat jako tenhle Otesánek,“ ohradila se rádoby vesele Ginny, ale pořád bylo napětí v jejím hlase víc než patrné.

Molly jen mlčky naservírovala na stůl čaj s koláči. Měla čím dál větší obavy, co se tu vlastně odehrává. Všichni okolo nějakého tématu chodí po špičkách a pořád se nemůžou odhodlat se do něj pustit. Sledovala, jak si Ginny soustředěně navíjí pramínek vlasů na ukazováček levé ruky, to vždycky značilo, že se bojí toho, co má nevyhnutelně přijít.

„Takže už mi můžeš vyprávět, co se s tebou celou dobu dělo?“ zeptala se znovu své dcery. „Charlie přišel s tím, že jsi celou dobu asi zůstala uvězněná někde v Rumunsku, ale prý už bys měla být v pořádku,“ nakousla očividně ožehavé téma a stočila oči ke svým speciálním hodinám. Ginny sledovala její pohyb a zůstala překvapivě zírat. Rafiky všech členů rodiny byly rozdvojené, jedna jejich část setrvávala v poloze „smrtelné nebezpečí“ a druhá „v práci“. Jediné výjimky byl Ron a ona. Ron měl pouze jedinou rafičku pevně zaseklou v poloze „smrtelné nebezpečí“, zato ona měla těch rafiček spoustu. Jedna ukazovala „smrtelné nebezpečí“ jako rafičky všech ostatních členů rodiny, další však byly na pozici „v pořádku“ a „doma“, to se by se dalo ještě pochopit, i když „smrtelné nebezpečí“ a „v pořádku“ si dost odporovaly, poslední jí však způsobila největší šok, protože byla v poloze „mrtvá“.

„Tahle se objevila až někdy před třemi týdny, dost dlouho potom, co ses ztratila. Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ zeptala se Molly. Obavy byly v jejím hlase jasně patrné.

„Tím se toho dost vysvětluje,“ hořce se pousmála Ginny a pustila se do vyprávění. Charlie se postupně přidával, jen Lucinda zůstávala dál stranou a pozorně sledovala, jak bude Molly reagovat. Pokud by se jim to začalo vymykat z rukou, byla připravená použít své schopnosti a popostrčit myšlenky matky své přítelkyně tím správným směrem.

Zpočátku šlo všechno podle očekávání, Molly se zhrozila, kam se to její dcera dostala a při každé příležitosti ji objímala a skrápěla jí temeno hlavy slzami. Na jednu stranu si uvědomovala, že její dcera sedí v pořádku vedle ní, ale na druhou se jen obtížně vyrovnávala s tím, čím vším její malá holčička musela projít. Tohle bylo stejné, jako kdyby ji dostal do rukou sám Voldemort. Proč musel něčemu takovému čelit zrovna někdo z její rodiny?

Jakmile se do děje zapojil i Charlie, dostalo se mu celé záplavy výčitek, proč o tom rodině nic neřekl. Přijal je se stoickým klidem, věděl, že za chvíli matka na jeho prohřešky brzy zapomene. Ginny postupně vyprávěla, jak se Dimitri chystal mučit Charlieho a jak mu ve snaze zachránit svého bratra slíbila vyhovět ve všem, co po ní chtěl. Molly smrtelně zbledla, takovou barvu neviděla Ginny ve tváři žádného z upírů, a spustila tentokrát na adresu své dcery:

„Ginevro Molly Weasleyová, co sis myslela, že děláš? Jsi ještě dítě, kdo ti dovolil pouštět se do takových pošetilých akcí. Slibovat něco takového. Vždyť jsi chtěla zahodit celý svůj život. Ty tady rozhodně nejsi od toho, abys zachraňovala své starší bratry. Jsou dost staří, aby si dokázali poradit sami. Víš, co jsi všechno riskovala? Vždyť se z tebe mohl stát krvelačný upír. Nemrtvá stvůra stejně zlá jako Smrtijedi. Kvůli své hlouposti jsi málem přišla o rodinu, protože jako pijavice bys byla navěky zatracená…“

Tohle už Ginny nevydržela a propukla v usedavý pláč. Přesně takové reakce se bála. Mnohokrát slyšela matku mluvit o upírech a vždycky to bylo v podobném duchu. Upíři byli podle ní bez výjimky zlí, krvelační a temní tvorové, možná horší i než samotní Smrtijedi. Ty její matka občas dokázala politovat, zvlášť pokud měli rodiny a Vodemort trestal jejich ženy a děti. Pro upíry však měla vždy jen slova odsouzení. Tohle nemůže dopadnout dobře, její matka ji nepřijme a vyhodí ji z domova. Proč sem vůbec chodila, pro všechny by bylo míň bolestivé, kdyby se už nikdy neukázala, než když ji teď vlastní matka odmítne.

Molly nechápavě sledovala její reakci. Svým dětem dělala kázání poměrně často. Všichni byli hodně živí, o maléry nikdy nebyla nouze a ona vyznávala zásadu, že děti se mají vychovávat, dokud se dají. Její metoda byla natolik úspěšná, že i ti dospělí k ní stále chovali takový respekt, co hraničil až s nábožnou úctou. Vždycky se však bouřka rychle přehnala a následovalo objímání a omluvy. Svoji dceru v minulosti peskovala už mnohem hůře, tak proč se jí to tolik dotklo? Není možné, že by…

„Ginny, snad jsi opravdu neprovedla tu hloupost? Slyšíš? Odpověz mi, prosím,“ zatřásla s ní ve snaze dostat ze své dcery nějaké odpovědi. Pevně doufala, že se mýlí.

„Je tto tak, mmami,“ sotva slyšitelně připustila Ginny mezi vzlyky. Snažila se uklidnit svou mysl a dostat emoce pod kontrolu, ale nedokázala si pomoci. Bylo to silnější než ona, vnímala jenom své zoufalství a její nitrobrana se před ním hroutila jako domeček z karet. Z posledních sil zoufale udržovala svou podobu, protože kdyby se proměnila, byl by to asi definitivní konec. Ani moc nevnímala, co se mezitím odehrávalo mezi Charliem a jejich matkou.

„Cože?“ zeptala se znovu zaskočená Molly své dcery. „Ginny, odpověz mi prosím. Opravdu jsi to udělala?“ Nemohla tomu uvěřit. Ne, její dcera by něco takového nikdy neudělala. Ta však jenom dál vzlykala a nebyla schopná ze sebe dostat žádné srozumitelné slovo.

„Mami, dej jí chvilku, aby se vzpamatovala,“ zapojil se Charlie. „Ano, Ginny prošla proměnou, aby mě zachránila a celou dobu bojovala ze všech sil, aby si zachovala svou původní duši. Nechtěla ztratit rodinu a riskovala kvůli tomu všechno. Než ji odsoudíš, tak si uvědom, čím vším musela projít, jak se její svět změnil a přesto její první kroky vedly sem. Celou dobu trénovala, jak si aspoň na chvíli vrátit svou původní podobu, protože se tou proměnou změnila víc navenek než uvnitř. Skoro ji to znovu stálo život a to všechno dělala jenom proto, aby jí zůstala její rodina. Dělala by tohle nějaká krvežíznivá bezcitná pijavice? Ginny je naprosto fantastická holka. Bojovala s něčím, co je možná ještě horší než Voldemort a jeho Smrtijedi. Většinu času na to byla sama, a přesto dokázala nakonec svým způsobem zvítězit.“

„Takže je to všechno pravda,“ zdrceně pronesla Molly, ale pak se zděšeně podívala na sluneční paprsky, které otevřeným oknem dopadaly přímo na ruku její dcery. Okamžitě vystartovala jako střela a začala rychle zatahovat závěsy.

„To není nutné, paní Weasleyová,“ vstoupila do jejich rozhovoru poprvé Lucinda. „Ginny sluneční světlo nevadí. Takových, co sluneční světlo snáší, mezi námi sice není mnoho, ale existujeme. Moc se omlouvám, že zasahuji do záležitosti, která by se měla řešit jen v rodinném kruhu, ale jsem něco jako Ginnina učitelka, kamarádka, co jí pomáhá zvyknout si na nový svět a učí ji žít tak, aby nikomu neubližovala. Musím potvrdit, co tady říkal Charlie. Ginny projevila obrovskou odvahu a odhodlání, aby se mohla ke své rodině vrátit. Neodsuzujte ji za to, čím se stala, ale posuzujte ji podle toho, jaká je. A já moc dobře vím, že uvnitř zůstala pořád stejná.“

„Takže vy jste taky…“

„Jistě. Proč myslíte, že jsem se neodvažovala bez pozvání překročit hranici vašich pozemků? Ta povídačka, že nemůžeme vkročit do domu bez pozvání, je samozřejmě nesmysl. Něco jiného je obyčejná slušnost a samozřejmě ochrany proti nezvaným hostům. Mohu prohlásit, že ve vašem případě jsou skutečně impozantní. Chtěla bych vám v této souvislosti prozradit ještě něco, Ginny byla ochotná riskovat…“

„Ne, Lucindo,“ skočila jí do řeči Giny, která se mezitím dala trochu do pořádku a otírala si slzy z tváří. „Je zbytečné to rozmazávat. Všechno dobře dopadlo nebo ne?“

„Ginny, holčičko,“ obrátila k ní zpátky svou pozornost Molly. „Mám tě moc ráda, ať už se s tebou stalo cokoli. Moc se ti omlouvám, jestli jsem tě ranila, rozhodně jsem to tak nemyslela. Jsi pořád moje malá holčička a jsem strašně šťastná, že ses mi vrátila. Jen si to musím všechno trochu srovnat v hlavě. Ukaž zatím svojí přítelkyni svůj pokoj, a jestli ti opravdu nevadí sluníčko, můžete se jít podívat i na zahradu. Od té doby, co jsme tu s tatínkem většinou sami, se tam docela přemnožili trpaslíci. Ti mizerové mi okousali všechno zelí. Můžete si užít zábavu a udělat něco užitečného.“

„Jasně, mami, vážně se na mě nezlobíš?“

„Lhala bych, kdybych tvrdila, že je mi to jedno, ale jsem moc ráda, že tě mám zpátky doma,“ přiznala po pravdě Molly a znovu ji objala.

Ginny si otírala obličej od slz. Tentokrát to byly slzy dojetí nad tím, že se všechno nakonec v dobré obrátilo. Cítila se však strašně vyčerpaná a v přítomnosti dvou lidských členů své rodiny cítila známé pálení v krku. Všechny ty stresy ji musely stát spoustu sil. Na čerstvém vzduchu jí bude lépe, ale večer asi budou muset s Lucindou vyrazit na krátký lov. Pokud má kolem sebe své nejdražší, nehodlá riskovat ani trošičku.

Všechny negativní pocity však přebíjel nesmírný pocit úlevy. Strašně ji dojalo gesto její matky, kdy začala zatahovat ty závěsy. Pořád jí na ní záleží, pořád ji považuje za svou dceru, a to je něco v co v jednu chvíli už ani nedoufala. Do očí se jí hrnuly další a další slzy. Rychle popadla Lucindu za ruku a skoro násilím ji vyvlekla na zahradu. Chápala, že si matka potřebuje trochu porovnat myšlenky a ona se také potřebuje dát trochu dohromady. Za chvíli jí cinkání z kuchyně potvrdilo, že se matka pustila do nádobí. Domácí práce prováděné bez pomoci magie pomáhaly její matce utřídit si myšlenky pokaždé, co si jenom pamatovala.

„Co sis u všech vlkodlačích ocasů myslela, že děláš?“ vyjela na ni Lucinda hned, jakmile se ocitli mimo dosah. „Dokážeš si představit, jaký jsem o tebe měla strach, když jsi začala hořet? Myslela jsem si, že už si začínáš na nový život zvykat a ty provedeš takovou hloupost. To jsi chtěla spáchat sebevraždu nebo co? Jestli už tě život omrzel, tak to řekni rovnou, aspoň si všichni ušetří zbytečnou starost o tvoje štěstí.“

Jak se Lucinda dostávala do ráže, Ginny se jakoby scvrkávala, rudla v obličeji a klopila zrak. Moc dobře si uvědomovala, jak svou kamarádku vystrašila, ale bude to Lucinda schopná pochopit?

„Moc se omlouvám,“ špitla. „V ten okamžik jsem myslela, teda nemyslela, teda chtěla jsem si ověřit, že sem pořád patřím. Všechny ty ochrany na mě působily dojmem, že zadrží kohokoli, ale skutečný Weasley se jich nemusí bát.“

„Takže ty sis jen chtěla otestovat, jestli jsi pořád dost Weasleyová?“ obula se do ní znovu Lucinda.

„Zvolni trochu, prosím,“ snažil se jejich konfrontaci utlumit Charlie. „Být Weasleyová přece není nic hrozného, spíš naopak.“

„Na tom nezáleží, záleží na tom, že Ginny se zachovala naprosto nezodpovědně. Moc dobře věděla, jaké je tady riziko a ona jako hloupá nána vstoupí přímo do silového pole. Jestli si chtěla ověřit, nakolik zůstala Weasleyovou, jsou i jiné, bezpečnější metody. Navíc jí přece vůbec nešlo, že ji za člena rodiny uznají nějaké stupidní ochrany kolem domu, ale jestli ji jako člena rodiny budou dál brát ostatní.“

Ginny měla pocit, že Lucindě začne každou chvíli ucházet z uší pára. Takhle rozčilenou ji ještě nezažila, ani když udělala ten průšvih se svým totálním vyčerpáním. Musela uznat, že Lucinda má i tentokrát naprostou pravdu, ale co má dělat? Vždycky se rozhodovala impulzivně, prostě udělala to, co jí v ten okamžik připadalo správné, a následky řešila až potom. Moc dobře věděla, že by jí trocha rozvahy jenom prospěla, jak to má však udělat? Svou povahu přece nemůže jen tak změnit. Jediné období, kdy nechala svou impulzivnost ustoupit stranou, bylo její zajetí u Dimitriho. Možná kdyby se upnula na nějaký vzdálený cíl, dokázala by být menší hrozbou pro všechny kolem.

„Já… Byla to moje chyba,“ dál se omlouvala. „Zkusím příště trochu víc přemýšlet, než něco udělám. Nechtěla jsem se zabít nebo tak, jen jsem najednou strašně chtěla vědět, jestli sem pořád patřím. Bylo to strašné. Ne to, jak jsem hořela, ale ten pocit, že už to opravdu nejsem já.“

Znovu se jí draly do očí slzy. Lucinda pro ni toho tolik udělala a ona jí svou zbrklostí znovu ublížila. Nechtěla nikomu ubližovat, chtěla jen žít svůj život. Mít svou rodinu, Harryho, a kdyby byl Voldemort šest stop pod zemí, byl by to takový hezký bonus. To toho chtěla tak moc? Čím si zasloužila, že se jí její sen neustále bortí pod rukama?

„No tak, Ginn,“ začal ji utěšovat Charlie, „nakonec přece všechno dopadlo dobře. Billova ochrana z tebe žádný škvarek neudělala. Vlastně ani nemohla, protože podle toho, co jsem od něj dokázal pochytit, ten oheň nebyl skutečný. Stačilo udělat jen jeden krok zpátky, a bylo by všechno zas v pohodě. I kdyby sis to tam chtěla užívat dýl, tak by se ti fyzicky nic nestalo. Bill to tam dal jako takové varování, aby se nám kolem pozemků nepovalovaly hromady uškvařených upírů, vlkodlaků, kouzelníků, mudlů a jiné havěti jenom proto, že na výletě trochu zabloudili. Skutečná ochrana začíná až o pár metrů dál a každému, kdo nebude dbát varování, dá opravdu pořádně zabrat. Dva Smrtijedi, co se jim teď u Munga snaží vyléčit těžké popáleniny, by mohli vyprávět.

„To jsem nevěděla,“ škytla Ginny. „Šla jsem do toho a byla jsem přesvědčená, že jestli to nevyjde, bude zle. Po pravdě jsem byla tak hloupá, že jsem o tom, že by to nemuselo vyjít ani moc nepřemýšlela. Já byla taková kráva.“

„Tos teda byla, ale jsi naše kráva a my tě máme rádi. Bude to nadlidský úkol, udržet tě naživu aspoň rok, naštěstí já jsem víc než člověk a mám ráda výzvy,“ uklidňovala ji Lucinda, která se jakmile upustila páru a viděla, že Ginny její nezodpovědné chování doopravdy mrzí, pozvolna vracela do svého normálního rozpoložení. „Co mají znamenat ty řeči o trpaslíkách?“ zeptala se potom, aby stočila rozhovor na příjemnější téma.

„Oblíbená zábava Weasleyovského dorostu,“ začal jí vysvětlovat Charlie. „Když nás chce máma dostat z domu, aby měla chvilku klidu, vyžene nás na zahradu chytat trpaslíky.“

„Jo, je to na dobré cestě,“ přidala se už mnohem veseleji Ginny. „Tahle kratochvíle je vyhrazena jen členům rodiny, takže mě asi opravdu nevyžene. Dělá se to tak, že kdo chytí trpaslíka, pořádně s ním zatočí, aby ten ničema ztratil orientaci, a hodí ho za plot. Jim to nijak neublíží, jsou hodně odolní, a za pár dní je tu většinou máme zpátky,“ vysvětlovala užaslé Lucindě postup boje se zahradními škůdci.

„Jasně, je to zábava a mám podezření, že si je tu máma na to pěstuje schválně. Když jdou hranice pozemků zaklít proti všemu možnému, ať mi tu nikdo nevykládá, že by to nešlo i proti nim. Bill však nikdy ani necekl o tom, že by ho o něco takového požádala,“ vysvětloval dál Charlie, zatímco Ginny se rozhodla pro názornou ukázku.

Pro její ostré smysly a rychlé reflexy nebyl problém chytit jednoho trpaslíka, který na ně dělal sprostá gesta ze záhonu kapusty. Držela ho v napřažené ruce za nohy a vítězoslavně ho ukazovala Lucindě. Pidimužík se svíjel jako žížala a snažil se svými křivými zuby zakousnout do její paže. Nadával při tom jako špaček, až Lucindě začaly cukat koutky. Vypadalo to, že si užijí dobrou zábavu.

„Musíš si dávat pozor, aby tě nekousli,“ poučovala ji Ginny. „Mají strašně silný stisk a podle toho, jak jim smrdí z pusy, bys riskovala přinejmenším tetanus, pokud ne něco horšího. Když jsem byla malá, párkrát mě pokousali a máma mi na ruku hned mazala takovou smrdutou mastičku, abych nedostala otravu krve.“

„Tak ty bys chtěl kousat,“ usmála se Lucinda na Ginninu kořist. „To bych ti moc nedoporučovala, protože jestli mě kousneš ty, kousnu na oplátku já tebe,“ a nechala si vyjet špičáky. Trpaslík přestal bojovat, zbledl jako křída a ze všech sil se snažil od upírky odtáhnout. „Jak vlastně škodí?“ zajímala se Lucinda a pozorně si trpaslíka prohlížela jako nějaký zvláštní exponát v muzeu. Za svůj dlouhý život už se setkala s všemožnými tvory, ale o zahradních trpaslících toho opravdu moc nevěděla.

„Sežerou všechno, na co přijdou. Jsou v tomhle horší než slimáci. Schovávají a ničí všechno zahradní náčiní, co někdo zapomene venku a navíc s oblibou kadí na pěšinky. Nepřej si slyšet mámu, když občas něco vyšlápne. Navíc, když se jim dopřeje chvilka klidu, začnou se množit jako krysy a pak už před nimi neobstojí vůbec nic,“ objasňovala Ginny Lucindě negativa narušení ekologické rovnováhy na jejich zahradě. „Takže, když ho chytíš, pořádně s ním zatoč a odhoď ho co nejdál,“ popisovala dál a snažila se to předvést i názorně, nechala se však trochu unést.

Roztočila trpaslíka nad hlavou, až se z něj stala rozmazaná šmouha a ozvala se slabá exploze sonického třesku, když překonal rychlost zvuku.

„Zadrž, Ginny!“ zastavila ji Lucinda. „Musíš se líp kontrolovat. S tvojí novou silou to není jen tak. Víš, že nám nad hlavami létají mudlovská letadla a kdybys některé náhodou trefila, mohla bys zabít najednou i tři stovky nevinných, nemluvě o tomhle pidižvíkovi,“ a ukázala na její kořist, která teď jenom dezorientovaně kroutila hlavou. „Navíc nevím, jestli bys nebyla schopná mu dát dostatečnou rychlost, aby odletěl až někam do vesmíru. Mudlové tomu říkají úniková rychlost a není zase nijak závratná, takže tenhle chlapec by se možná mohl stát slavným jako první pidinaut, ale pochybuju, že by se mu to líbilo.“

„To je fakt,“ připustila Ginny. „Nechci ho zabít nebo mu nějak doopravdy ublížit, jen mu dát ponaučení, že tahle zahrada není zrovna ideální místo k životu.“

„Jasně. Jestli je chceš odhazovat v dál, měla by sis vybrat nějaké příhodné místo, kde dopadnou do měkkého, a nebude hrozit, že přistanou na hlavě nějakému nešťastnému mudlovi,“ vysvětlovala Lucinda.

„Míli odtud, tam za těmi vrbami, je docela velký rybník, myslím, že by to mohla být dokonalá dopadová plocha, aspoň se ti neřádi trochu umyjí. Ve vodě jsou jako doma, takže jim nic vážného nebude hrozit,“ navrhla Ginny.

„Fajn, tak to zkus. Můžeš to brát jako trénink přiměřeného užívání tvé síly,“ souhlasila Lucinda a sledovala, jak Ginny odhazuje trpajzlíka přes plot.

První pokus nedopadl zas tak špatně. Projektil se po letu po velmi ploché balistické křivce zabořil hlavou do bahna na kraji rybníka a s gestem, kterým naznačil Ginny, že je jednička, zmizel v rákosí. Během chvilky se na zahradě rozpoutal zuřivý hon. Zdálo se, že trpaslíky baví své pronásledovatele provokovat, alespoň podle sprostých gest, nadávek nebo třeba vystrkování holých zadků z křoví.

Lucinda si to s Ginny náramně užívaly. Chytaly trpaslíky jako na běžícím pásu a okolo rybníka to za chvíli vypadalo jako na přeplněné plovárně v době tropických veder. Charlie samozřejmě proti nim neměl nejmenší šanci, nezdálo se však, že by mu to nějak vadilo. Náruživě obě upírky povzbuzoval, komentoval každý jejich hod trpaslíkem na cíl a občas si zakousl nějakou zeleninu nebo ovoce. Jak Ginny, tak Lucinda sice trefovaly rybník s obdivuhodnou přesností, on si však vždycky našel nějaký detail, za který by je zkritizoval. Když si rýpnul do Lucindy, že se její trpaslík za letu vůbec netočil kolem své osy, popadla ho blonďatá upírka za nohy a zatočila s ním nad hlavou.

„Já přece nejsem žádný trpaslík,“ protestoval se smíchem Charlie. Jako bývalému chytači mu přetížení několika G nedělalo žádný problém. „Jsem na něj moc velký.“

„Kecy,“ neuznala jeho výmluvy Ginny. „Když mohou být malí lidé, mohou být i velcí trpaslíci. Velikost není rozhodující, podstatné jsou škody na úrodě a já tě moc dobře viděla, jak jsi před chvílí hryzal mrkev. Šup s ním do rybníka.“

Lucinda se nenechala dlouho pobízet a Charlie hned putoval po stejné dráze jako před ním jiní zahradní škůdci. Než se vrátil zpátky, nenacházel se už na zahradě jediný humanoid menší než jeden metr a Ginny s Lucindou seděly na lavičce a už z dálky ho vyhlížely. Jakmile se dostal do jejich zorného pole, propukly obě v hurónský smích. Byl na něj skutečně jedinečný pohled: z podolku mu crčela voda jako vodníkovi, ve vlasech měl zamotané chuchvalce řas sem tam s přimíchaným stonkem rákosu a celý byl obalený bahnem tak, že vůbec nebyl k poznání. Lucinda ho alespoň z nejhoršího očistila proudem vody. Původně se chtěla přidat i Ginny, ale její přítelkyně ji raději zadržela. Nebyla si jistá, jestli by ochrany domu dokázaly zabránit odhalení jejích kouzel. Přece jen Ginny byla stále na ministerstvu vedena jako nezletilá čarodějka, která má zakázáno praktikovat magii mimo školu. S tím také budou muset něco udělat. Jejich další zábavu přerušil hlas Molly. Nastal čas na oběd a druhé kolo křížového výslechu.

„Ginny okamžitě klesla nálada o několik stupňů. Už se sice nebála, že ji matka odmítne, rozhodně ji však čeká ještě spousta nepříjemných otázek. Pořád se cítila dost unavená, dnešní ráno pro ni bylo hlavně z emocionálního hlediska hodně vyčerpávající. Dvakrát jí chyběl jen jediný krůček ke zhroucení a to by se podepsalo na každém. Naštěstí jí Lucinda ještě než vešli do domu, podstrčila důvěrně známý plastikový sáček. Ginny nechápala, odkud ho vydolovala, vždyť neměla ani žádnou kabelku, ale pak si řekla, darované krvi na úkryt nehleď, a během několika vteřin jeho obsah vyprázdnila. Hned pocítila, jak se jí vlévá energie do žil a všechno jí připadalo snadné.

Doma bylo všechno přichystáno na oběd. V obývacím pokoji bylo prostřeno svátečním ubrusem, závěsy byly pro jistotu pevně zatažené a světlo dodávaly dva sedmiramenné svícny. V okamžiku, kdy před ně Molly začala pokládat talíře, ji Ginny zadržela:

„Mami, ráda zase ochutnám tvou kuchyni, ale dej nám opravdu jenom trošičku pro chuť. Můžeme sice jíst normální jídlo, ale nic se nesmí přehánět.“

„Opravdu, Paní Weasleyová, jenom ochutnáme. Dokážeme ocenit chuť, ale naše těla vaše jídlo nedokážou vstřebat a nestřídmost v těchto otázkách u nás může vést i k vážným zažívacím potížím,“ vysvětlovala Lucinda.

„Moc se omlouvám, vůbec jsem na to nepomyslela,“ zarazila se Molly. „Co bych vám tedy mohla nabídnout? Možná bych mohla zabít slepici nebo králíka. Moc krve z nich sice nebude, ale…“

„Nedělej si starosti, mami,“ uklidňovala ji Ginny. „Opravdu jen trochu ochutnáme z toho, co jsi navařila a o zbytek se nemusíš starat. Charlie se o to určitě rád postará. S našimi… stravovacími návyky si nedělej hlavu,“ s malým zadrhnutím vysvětlovala dál. Potřeba krve se stala nedílnou součástí jejího života, pořád se jí o tom však nemluvilo lehko. Vždy, když na to začala myslet, část jejího původního já, začala v duchu vydávat dávivé zvuky. „My nepotřebujeme krev zas tak moc často, jednou za pár dní bohatě stačí a v tomhle směru se o sebe dokážeme postarat. Teda Lucinda se o mě dokáže postarat, já se všechno teprve učím.“

„Nemusíte si dělat starosti, paní Weasleyová,“ uklidňovala Molly i Lucinda. Viděla jí na očích nevyřčenou otázku, jak si svou potravu obstarávají. „Krev, co potřebujeme, a není jí opravdu nijak závratně mnoho, získáváme od dobrovolných dárců nebo ji kupujeme od mudlovských doktorů. Naše zákony nám zakazují napadat nevinné, i když se samozřejmě můžeme bránit útokům. Kvůli tomu, abychom se udržely na živu, rozhodně nikdo umírat nemusí a nebude.“

„Dobrá, nechci vědět žádné podrobnosti,“ zarazila ji Molly. Její obličej získal zdravě zelenkavou barvu a nevypadalo to, že by předchozí rozhovor zrovna povzbudil její chuť k jídlu. „Raději mi povězte, jak to vlastně s vámi je. Můžete jíst, chodit na sluníčko, co jste to vlastně za upíry?“

Oběd probíhal dál v poklidném duchu. Ginny dokončila svůj příběh a začala opatrně své matce vysvětlovat, jak je to s jejími novými vlastnostmi. Snažila se úzkostlivě vyhýbat jakékoli zmínce o tom, že se stala Patriarchou, nebylo to však jednoduché. Její matka o upírech nevěděla téměř nic, stejně jako ona sama ještě před prázdninami. Nakonec se jí podařilo všechno vysvětlit tím, že někteří upíři jako ona nebo Lucinda nemají některé ze slabostí obvykle připisovaných jejich druhu. Rozhovor příjemně plynul a od jejích nových vlastností se pomalu dostávali k plánům do budoucna.

Nikdo z nich si ani neuvědomil, že odpoledne už dosti pokročilo, když najednou v krbu vzplály zelenkavé plameny a vystoupil z nich Arthur Weasley. Zahalekal pozdrav své ženě a překvapivě se rozhlédl po opuštěné kuchyni. Molly své hájemství opouštěla jen v nejnutnějších případech a velice nerada. Usmál se při myšlence, že vlastně několik jejich dětí bylo v této místnosti počato. Z jeho snění ho vyrušily až hlasy z vedlejšího pokoje. Kdo by k nim v těchto těžkých časech chodil na návštěvu, podivil se, když otevíral dveře, aby pozdravil hosty.

„Ginny,“ strnul Arthur na prahu jako solný sloup. Nikdy neztratil naději, že svou jedinou dceru ještě někdy uvidí, ale že prostě přijde z práce domů a ona bude sedět za stolem, s tím tedy rozhodně nikdy nepočítal. Než se stačil vzpamatovat, už mu dcera visela kolem krku a drtila ho ve svém objetí. Ta má ale sílu, pomyslel si v duchu a pak už se nechával unášet na vlnách štěstí, že jsou konečně zase spolu.

Ginny čekalo další kolo vyprávění, co všechno se s ní v uplynulých týdnech dělo. Její otec reagoval mnohem klidněji než matka, takže i když došlo na pár slziček, probíhalo všechno ve šťastné atmosféře radostného shledání. Atrhur přijal fakt, že se z ní stala upírka poměrně v klidu. Strávil hodně času na hlídkách společně s Remusem a netrpěl předsudky, že by bytosti jako upíři nebo vlkodlaci museli být automaticky zlí. Ginny se chovala úplně normálně a rozhodně nevypadala, že by u ní měl nečekaně propuknout záchvat krvežíznivého běsnění. Z tohoto hlediska bylo vše v pořádku. Starosti mu dělala jiná věc. V kouzelnickém světě se hodně věcí změnilo a on měl obavy, jak se tyto změny dotknou jeho dcery.

„Ginny, co plánuješ dělat dál?“ zeptal se s jistými obavami v hlase.

„Ráda bych se vrátila do Bradavic. Mám tam všechny přátele a nechci se jich jen tak vzdát, i když se můj život teď převrátil úplně naruby,“ vysvětlovala Ginny a v duchu se strašně styděla za to, že musí svému otci takto lhát. No, možná to není tak úplná lež, ale pravda to také v žádném případě není a ona nebyla zvyklá rodičům lhát o tak důležitých věcech. Přiznat se, že by chtěla hrát ve válce proti Voldemortovi nějakou aktivnější roli se však v žádném případě nehodlala.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ povzdechl si Arthur. „Víš, Ginny, ministerstvo i Bradavice jsou teď pod kontrolou lidí oddaných Ty-víš-komu. V Bradavicích je ředitelem Snape a i když tam zůstalo dost původních profesorů, učí tam i Smrtijedi. Všichni ví, že my vždycky stáli na straně Brumbála a bojím se, že by tě tam čekaly těžké časy. Navíc není vůbec jisté, že by tě tam nechali dál studovat. Ministerstvo sice zavedlo povinnou školní docházku a všichni nezletilí čistokrevného nebo smíšeného původu musí povinně studovat v Bradavicích, ale vzhledem k tomu, čím ses stala…“

„Nehodlám roztrubovat do světa, že jsem teď upírka,“ ohradila se Ginny. „Kromě rodiny to nemám v úmyslu prozradit nikomu, ani přátelům, teda zatím.“

„To půjde jen velmi těžko. Budeš přece muset mít speciální studijní plán a opravdu si věříš, že nebudeš nebezpečná ostatním studentům? U vlkodlaka se dají preventivní opatření při úplňku naplánovat, ale jak to bude s tebou?“

„S tím si starosti dělat nemusíte, pane Weasley,“ zapojila se do rozhovoru Lucinda. „Sluneční světlo, česnek, stříbro a podobné nesmysly mě ani Ginny nevadí a za její sebeovládání bych dala ruku do ohně. Navíc tam budu já a budu na ni dohlížet. Žiju mezi lidmi už skoro dvě tisíciletí a ani jednou jsem nikoho nenapadla.“

Arthur s Molly na ni po jejím prohlášení zůstali zírat. Věděli, že Lucinda je upírkou, Ginny jim to řekla, ale že jsou téhle náctileté dívce dva tisíce let, to je lehce zaskočilo. Věděli, že čím je upír starší, tím větší bývá jeho moc a tato na pohled nevinná dívka musí tedy být velice mocná. Začali se na přítelkyni jejich dcery dívat s novým respektem.

„Dobrá, jsem rád, že se Ginny dokáže ovládat a může žít bez omezení mezi lidmi, ale opravdu si myslíte, že dokážete utajit, kdo jste? Mimochodem ministerstvo chystá kroky, aby mělo na svém území pod kontrolou všechny upíry i jiné údajně temné a nebezpečné bytosti. Prý už zahájili nějaká vyjednávání a chtějí upíří klany donutit, aby se jim podřídily. Jak jistě víte, upíři s ministerstvem do jisté míry spolupracují, ale nikdy se mu zcela nepodřídili a své věci si spravují sami. Ministerstvo zatím nechce používat násilí, ale jestli se upíři nepodřídí, zakročí proti nim silou. Po chodbách se o tom hodně povídá.“

„Nepodřídí se,“ pronesla pevně Lucinda, „ale nebudeme tu teď rozebírat politiku.“

„Jasně politika nuda je,“ zasmála se Ginny. Ona se tedy rozhodně Voldemortovu ministerstvu nepodřídí, ani kdyby jí slibovali všechno zlato světa a nepochybovala, že ani Rada na nic takového nepřistoupí. „Nikomu nebudu vykládat, co jsem a do Bradavic nastoupím. Jestli jsou tam děti Smrtijedů, možná mě tam čekají nějaké pokusy o šikanu, ale jinak tam bude bezpečno. Přece nebudou ohrožovat školu, kde jsou jejich děti.“ Byla sama na sebe pyšná, jak logicky dokázala svou pozici hájit.

„Snad máš pravdu. Sice bych raději viděl, kdybys odjela k Charliemu do Rumunska, mimo dosah našeho ministerstva, ale po tvých zkušenostech tě k tomu asi nepřesvědčím.“

„U Charlieho je fajn, klidně si tam někdy udělám výlet, ale moje místo je tady. Musím přece dodělat školu a tam bych se jen tak poflakovala v krásné přírodě.“

„U mě by ses rozhodně neflákala,“ ohradil se Charlie. „Jsou tam tuny dračích ho..., trusu, co jenom čeká, aby ho mladé obdivovatelky krásných a vznešených stvoření vykydaly.“

„Fajn brigáda, na prázdniny se mnou počítej,“ smála se Ginny. „Nestěžuj si ale po týdnu, že ti piju krev.“

„Ginny, opravdu si nechceš ten nástup do Bradavic rozmyslet?“ zkoušel to ještě její otec. „Jestli nechceš k Charliemu, mohla bys žít třeba na ústředí. Není to sice zrovna ideální místo, ale je bezpečné. Tady bohužel nemůžeš zůstat moc dlouho. Když jsi nenastoupila do školy, začali se o tebe zajímat, a přestože jsme tě nahlásili jako nezvěstnou, neustále musím odpovídat na dotazy, kde jsi. Dvakrát dělali kontrolu i tady a nepochybuju, že brzy to budou zkoušet znovu.“

„O důvod víc, abych do Bradavic nastoupila,“ nedala se odbýt Ginny. Teď, když to všechny ty záležitosti s rodinou byly na dobré cestě, dovolovala si výrazněji prosazovat své názory. „Ještě si potřebuju pár věcí zařídit a hlavně Lucinda si musí dojednat nástup, protože bez ní nikam nejdu. Ty bys mohl zatím nahlásit, že jsem se našla, ale ještě se musím týden nebo dva dávat dohromady, aby nám ministerstvo dalo konečně pokoj.“

„S tím ohlašováním raději pár dní počkejte, pane Weasley,“ navrhla Lucinda. „Hned v pondělí zajdu do Bradavic za ředitelem a zkusím si trochu prověřit, co je zač. Z vyprávění zatím nevím, co si mám o něm myslet. Pokud by Bradavice byly pro Ginny příliš nebezpečné, sama to jistě uzná, že Ginny?“

„Jistě,“ protáhla kysele Ginny. Lucinda byla sice kamarádka a byla jí za všechno neskonale vděčná, ale tenhle plán si sumírovala v hlavě dlouhé týdny. Vůbec se jí nelíbilo, že všechno bude záviset, jak Snape zapůsobí na Lucindu.

„Omlouvám se, už je spousta hodin,“ pokračovala Lucinda, když viděla Charlieho zívnutí. „Jestli vám to nebude vadit, zítra se s Ginny vrátíme a můžeme pokračovat. Je víkend, takže na to budeme mít celý den a pozítří bych snad mohla poznat i ostatní její skvělé bratry, moc se na ně těším,“ rozloučila se.

Molly sice zkoušela namítat, že můžou zůstat na noc v Doupěti, Lucinda ji však s úsměvem odbývala, že se tak jako tak musí vrátit pro svá zavazadla. Ginny si při pohledu na její úsměv vybavila přirovnání k vlku v beránčím rouchu. Co má její kamarádka u všech rohatých za lubem?
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one