face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Ginny se pomalu probírala z bezvědomí. Z její mysli jakoby se pozvolna zvedal těžký závoj a ona začínala vnímat své okolí. Pomalu se posadila a rozhlédla se kolem. Seděla na ohromné posteli s nebesy s povlečením v temně modré barvě s jemnou zlatou výšivkou. Postel se nacházela v přepychově, i když trochu staromódně zařízené ložnici. Pokoj nebyl nijak velký, jeho zdi byly vytapetovány nádhernými látkovými tapetami v blankytně modré barvě se vzorkem zlatých draků a rudých růží. V pokoji se nacházela ještě toaletka z temně rudého leštěného dřeva s překrásným benátským zrcadlem, na které byly vyrovnány různé hřebeny a kartáče spolu s všemožnými kosmetickými přípravky. Jedné stěně dominovalo obrovské arkýřové okno, z něhož byl překrásný výhled na liduprázdnou hornatou krajinu, která se koupala v paprscích zapadajícího slunce. Ve výklenku okna byly po stranách lavice čalouněné látkou, na které se střídaly světlé a tmavší modré pruhy a jemným květinovým vzorem. Protější stěně pak dominoval velký ozdobný krb, na jehož římse z rudé žuly stály empírové sloupkové hodiny, několik drobných sošek barokních tanečnic a krásná zlacená váza z barevného skla s čerstvými gladiolami karmínově červené a žlutooranžové barvy. V krbu plápolal oheň a šířil kolem sebe vlny příjemného tepla. Před krbem pak byl konferenční stolek s pohovkou a dvěma křesly. Na stěnách viselo několik obrazů idylických krajinek a bylo zde zavěšeno několik mnohoramenných svícnů, které měly za úkol osvětlovat tuto ložnici. Kromě toho tvořily vybavení ložnice ještě dvě skříně a taburetka. Veškerý nábytek byl ze stejného temně rudého dřeva jako toaletka a čalouněn byl temně modrou látkou s drobným zlatým vzorkem, stejnou, jakou mělo i povlečení její postele.
Zároveň s vnímáním svého pokoje k Ginny dorazily i vzpomínky na předchozí události. Vzpomínala si na svůj únos, uvěznění, návštěvu Dimitriho i na své pocity, když Dimitri pil její krev. Nejdříve si myslela, že šlo o normální noční můru, ale když se podívala do zrcadla, uviděla své zakrvácené oblečení a dvě drobné ranky na svém krku. Propukla v usedavý pláč. Noční můra nejenže nezmizela, ale pokračuje dál a ona neviděla žádnou možnost, jak se z ní probrat.
Najednou ve své mysli uslyšela cizí hlas, „koukám, že jsi už vzhůru, za tři hodiny jsem u tebe a seznámím tě s mým hradem a s pravidly pro tvůj pobyt zde. Vedle ložnice je koupelna a velký šatník, tak se dej trochu do pořádku a obleč si něco vhodnějšího pro tu slavnostní příležitost, kdy tě představím svým služebníkům. Pospěš si. Nerad čekám, a aby bylo všechno podle mého přání, přijde za chvíli jedna z mých služebnic a dohlédne na tvé přípravy.“
Ginny se pokusila trucovat a schválně zůstat tak, jak byla v zakrváceném obnošeném mudlovském oblečení, ale s překvapením a šokem zjistila, že jeho příkazu nedokáže vzdorovat a zdánlivě proti své vůli vstala a vykročila ke dveřím z místnosti. Zalila ji další vlna úzkosti a strachu. Ta hnusná pijavice teď díky tomu, že se napila její krve, může číst její myšlenky a dokonce jí na dálku přikazovat, co má dělat. Nebude mít ani trochu soukromí, i když se zamkne třeba na deset západů.
Mezitím vyšla z ložnice do malé předsíňky, z níž na každou stranu vedly jedny dveře. Ginny je začala postupně otvírat. Dveře vlevo vedly do obrovské koupelny, která byla celá obložená světle narůžovělým mramorem a vévodila jí ohromná vana nebo spíš menší bazén. Naproti ložnici byly dveře do salónku v zelenkavé barvě a s tapetami s květinovými vzory, kde stál u okna mohutný starožitný sekretář a u krbu několik stolků, pohovek a křesel. Dveře vpravo pak vedly do ohromného šatníku, který byl plný různého dámského oblečení všech možných stylů a střihů. Všechno vypadalo velmi luxusně a nově, ale bylo poznat, že jde o přehlídku dámské módy za posledních možná sto padesát let. Ginny jen letmo prošla uličkou mezi věšáky a nevycházela z údivu. Byly tam vedle sebe secesní modely s výstředními klobouky, minisukně z šedesátých let i modely z poslední doby od věhlasných návrhářů. Na konci uličky se pak až ke stropu táhly regály se stejně pestrou sbírkou bot a zásuvky, které ukrývaly podobnou sbírku prádla a punčoch.
Tlak v její mysli sílil a jí nezbývalo nic jiného, než se přesunout do koupelny, kde ji čekala připravená horká voňavá lázeň. Vysvlékla ze svých obnošených džínů, trička, které odhalovalo její ploché bříško, a mikiny, která ho naopak zakrývala a zůstala stát uprostřed té nádherné koupelny jen ve spodním prádle, které za okamžik následovalo svrchní oblečení na zem, a Ginny sestoupila po několika schůdkách do té obří vany. Jakmile se do ní ponořila, začaly ji masírovat tisíce droboučkých bublinek, které stoupaly ze dna i ze stěn. Ginny z domova a z Bradavic znala pouze obyčejné vany a sprchy a proto byla z nového pocitu poněkud překvapená. Ten pocit však byl veskrze příjemný a ona si ho naplno vychutnávala.
Nechávala unášet příjemnými pocity, které na okamžik zmírnily panický děs, který ji celou dobu ovládal, když tu se najednou otevřely dveře a do koupelny vstoupila mladá žena zahalená do lehkého župánku. Byla velice krásná. Její spíše drobnou postavu korunoval atraktivní bledý obličej s krvavě rudými rty lemovaný havraními vlasy, které podivně kontrastovaly s blankytně modrýma očima. Ginny vykřikla úlekem a postavila se. Žena se jenom usmála a ukázala své ostré špičáky a zvláštně zabarveným hlasem pronesla, „mohla jsem čekat, že se budeš chtít pořádně vymáčet, ale pán čeká a nemá rád zpoždění. Pojď, umyju ti záda a vlasy a potom ti pomůžu s oblékáním a konečnou úpravou.“
„Vvy jjste jjeho sslužebbnice?“ drkotala Ginny, které najednou připadalo, že se lázeň ochladila o pár desítek stupňů, zuby, „vždyť jste také upír.“
„Ano,“ usmála se žena nevesele, „ale on je přesto můj pán a vládce. Kdysi jsem byla jeho milenkou a on mi prokázal tu největší poctu a věnoval mi temný polibek, který mě proměnil. Každá vášeň ale za pár století vyprchá, ale já u něj zůstala i pak. Prostě ho ctím jako svého pána a nemohu se od něj odpoutat. Nejsem tak silná, abych kráčela vlastní cestou a tak stojím v jeho stínu a snažím se mu ze všech svých sil pomáhat.“
Než se Ginny vzmohla na další otázku, žena ji překvapivou silou posadila zpět do vody a začala ji umývat záda. Ginny se mezitím trochu vzpamatovala a začala vyzvídat.
„Jak se jmenujete?“
„Monica“
„Jak dlouho žijete zde na hradě, Monico?“
„Už je to přes tři staletí. Tehdy byl ale hrad plný přátel, lidí i vampýrů, pořád hrála hudba a zněl tu smích, ale staletí dolehla na tento hrad jako těžká pokrývka, která zadusí veškerý život. Zbyl jenom stín a prázdné chodby, kterými skučí studený vítr. Zbylo nás tu posledních pár, kteří přežili všechny nástrahy a nedokázali se od našeho pána odpoutat.“
Monica domyla Ginny záda a pustila se do jejích dlouhých vlasů. Ginny nebyla zvyklá na takovou asistenci a tak nervózně pokračovala v rozhovoru.
„Monico, nevíte, co se mnou váš pán zamýšlí? Nejdřív mě unese do holé kamenné cely a najednou se probudím v těchto přepychových pokojích. Proč? „
„Já neznám všechny jeho plány a nevím, co s tebou zamýšlí. Myslím, že ti to sám řekne, protože většinou bývá až krutě upřímný, zejména k těm, kteří mu již nedokážou vzdorovat. Protože vidím, že pil tvou krev, patříš mezi ně. Vytvořil mezi vámi silné pouto, a protože má nesmírně silnou vůli, podrobí si tě kdykoli bude chtít. Nepředstavuješ pro něj hrozbu, takže si může upřímnost dovolit.“
„Takže pro mě není úniku?“ zeptala se zdrceně Ginny.
„Proč bys ho chtěla opouštět? Tobě se nelíbilo, když pil tvou krev? Mnozí zde na hradu by s tebou okamžitě měnili, aby s ním mohli sdílet tohle potěšení,“ odpověděla překvapená Monica a Ginny zachytila v jejím hlase náznak žárlivosti.
„Ten pocit byl sice úchvatný, ale to ostatní se mi ani trochu nelíbí. Unesl mě od mé rodiny, která si navíc myslí, že jsem mrtvá. Unesl mě od mého přítele, který o tom ani neví. Svou rodinu a přátele si cením víc než extázi při tom, když mi někdo pije krev. Nenávidím ho za to. Kdybych mohla, vrazila bych do něj třeba tucet kolíků, dala mu česnekový klystýr, zakopala ho na křižovatce a ještě bych chodila denně močit na jeho hrob!“ vybuchla Ginny, která už stres ze svého únosu nedokázala déle snášet. Po výbuchu se sesula zpátky do vody, přitáhla si kolena k bradě a zabořila hlavu do dlaní.
Monica na ni zůstala udiveně zírat, „už začínám chápat, proč o tebe jeví takový zájem. Máš velmi silnou vůli, když mu dokážeš takto vzdorovat i poté, co ochutnal tvou krev. Jsi pro něj výzva. Tak mladá, plná života a ochotná mu vzdorovat až do konce, „povzdechla si Monica a potichu pro sebe dodala, „co bych já za to dala.“
Ginny se znovu rozplakala a Monica jí zatím v tichosti domyla vlasy. Poté Ginny jemně vyvedla z lázně ven a posadila na stoličku, která stála opodál. Vzala depilační strojek a pustila se do jejích nohou. Potom ho zaměnila za strojek se žiletkou, nanesla jí do podpaží trochu holicího gelu a začala ji vyholovat i tam. Ginny jenom apaticky seděla a v ničem jí neodporovala. Byla uzavřená ve svém světě plném bolesti, stesku a chmurných myšlenek, kterými ale občas probleskoval plamen vzteku a vzdoru. Monica se mezitím přestala věnovat jejímu podpaží a jemným, ale nekompromisním tlakem donutila Ginny roztáhnout nohy se zjevným úmyslem pokračovat v úpravě jejího ohanbí. To Ginny na chvíli probralo z její strnulosti, ale Monica nepřipouštěla žádné námitky.
„Pán mi dal jednoznačné instrukce, že tě mám připravit na slavnostní představení. Vím, co to představuje, a i když nepředpokládám, že by tam dole něco podnikal, prostě to patří k obrazu dámy, kterou chce z tebe mít. Uvidíš, že to bude i pro tebe příjemnější,“ usadila Ginny rázně a pokračovala ve své práci. Ginny znovu propadla do své apatie a pouze cítila jemné šimrání na přirození, které by za jiných okolností mohlo být i docela příjemné, ale teď jen prohlubovalo její pocit ztracenosti, ponížení a beznaděj z toho, že je zcela vydána na milost a nemilost hordě krvelačných upírů.
Když Monica skončila s holením, poznamenala, že příště už to bude na ní samotné, aby byla patřičně upravená a začala Ginny provádět rychlou manikúru a pedikúru. Potom ji odvedla do šatny a vybrala jí spodní prádlo, které si Ginny na její pokyn hned oblékla, vybrala jí ještě temně modré koktejlky těsně nad kolena a odhalující ramena a páskové boty na středně vysokém podpatku. Sama si oblékla černé dlouhé šaty a odhalenými zády, které těsně obepínaly její postavu a lodičky na vysokém podpatku. Vzala ginnino oblečení s sebou do ložnice, položila ho na postel a Ginny posadila před zrcadlo. Po celou dobu Ginny nepromluvila ani slovo a nechávala sebou manipulovat jako bezvládná loutka a ani nevnímala, co se okolo ní děje.
Monica začala Ginny rozčesávat vlasy. Ta se začínala postupně probírat ze své apatie a vnímat své okolí a začala znovu rozhovor s Monicou.
„Jsou všichni služebníci na tomto hradě upíři?“
„Samozřejmě nikoli,“ odpověděla Monica, která byla potěšena, že její svěřenka zase začala komunikovat, „to by bylo značně nepraktické. Je nás tu asi desítka a k tomu asi padesát lidských služebníků a následovníků.“
„Jaký je rozdíl mezi služebníkem a následovníkem?“
„Služebník již odvrhl svůj předchozí život a vše podřizuje pouze přáním svého pána. Následovník se k pánovi přidal, ale stále udržuje své kontakty v okolním světě, což se mnohdy hodí a pán toho často využívá, protože se většinou jedná o mocné a vlivné lidi. S námi je to podobné, někteří následují pána, protože je pro ně výhodné stát po boku někoho silnějšího, ale přesto mají svou vlastní moc a mohou kdykoli odejít. Jiní jako já, jsou s pánem úzce spojeni po celou dobu své existence a popravdě si neumíme představit, že bychom ho někdy měli opustit. Lidští služebníci a následovníci slouží pánovi a příležitostně i nám jako zdroj potravy. Poskytují ji dobrovolně a s radostí. Nikdo k tomu rozhodně není nucen. Jejich největší, i když marnou nadějí je, že si je pán vybere a věnuje jim temný polibek jako kdysi mě a udělá z nich vampýry. Jejich naděje je nepatrná, pán za poslední staletí nikoho takto nevyznamenal.“
„A vy z nich upíry učinit nemůžete?“
„Ne. To je přísně zakázáno a trestá se okamžitou smrtí obou. Pán ti asi vysvětlí lépe, ale je to asi tak, že my, slabí přeměněnci, nejsme schopni vytvořit životaschopného potomka a i vznešení Nosferatu, jako je pán, musí v takovém případě předložit žádost nejvyšší Radě, která pak kontroluje výsledek a nebezpečné nebo jinak poznamenané potomky nemilosrdně likviduje.“
„To mi nedává smysl, proč likvidujete své potomky? Nechcete, aby vás bylo víc?“
„Neznám pohnutky Rady. Pán mi pouze řekl, že jsem bohužel příliš slabá, aby mi někdy bylo povoleno mít potomka, a že u bytostí, které mohou žít celá staletí nebo i tisíciletí je nutno populaci úzkostlivě udržovat na přijatelné výši.“
Ginny to stále nechápala. Vypadalo to, že upíři sami dobrovolně podrývají jakékoli naděje na vzestup jejich rasy. Měla však ještě jednu otázku.
„Mohou mít upíři děti normální cestou jako lidé nebo musí pouze přeměňovat lidské bytosti?“
„Mohou, ale je to nesmírně vzácné. Vampýři jednak sexu nepřikládají zdaleka takovou váhu jako lidé. Tys zažila pocit, když ti někdo krev pije, věř mi, že pocit, když ty piješ krev někomu jinému, je ještě daleko intenzivnější. Veškeré sexuální radovánky jsou vedle toho pouze nudou. Druhý důvod je ten, že děti jsou u nás velice vzácné. V průměru se uvádí, že u páru, který spolu skutečně intenzivně sexuálně žije, připadá jedno dítě na několik staletí. Třetí důvod je ten, že takto se můžou rozmnožovat opět pouze jen ti nejvznešenější vampýři, Nosferatu, a u nich je problém v tom, že spolu neustále soupeří o území a vliv. Jsou to lovci, kteří si chrání svá loviště. Pokud mají o něčem jednat, schází se na neutrální půdě, protože jednoduše jeden druhému nevěří. Při takových vztazích je jakýkoli svazek mezi nimi téměř vyloučen.“
„A mohou mít děti i s lidmi?“
„Teoreticky prý ano, ale nevím, že by k tomu vůbec kdy došlo. Nefunguje to pořádně ani mezi dvěma vampýry, proč by to mělo fungovat s jiným druhem? My se nepovažujeme za stejný druh, jako jste vy. Většina těch mocných pohlíží na lidi podobně, jako vy pohlížíte na zvířata. Prostě jste pro nás zdrojem obživy. Že se možná navenek vzájemně podobáme, nehraje roli. Znechucení, které by vampýr cítil při pomyšlení na sex s člověkem je srovnatelné se znechucením, jaké bys ty cítila při pomyšlení na sex se zvířaty.“
Ginny byla fascinována. Otevíral se před ní zcela nový a nesmírně komplikovaný svět. Svět nesmírně krutý a s přísnou hierarchií, kde je těm několika nahoře dovoleno téměř vše a ostatní jsou v něm nanejvýš trpěni jako poskokové. Začínalo být jí Monicy líto. Ona stále Dimitriho zjevně milovala, ale ten ji měl už jen jako služku. Měla vyhlídky na celá staletí trápení se po boku někoho, koho miluje, ale kterému je lhostejná. Vyhlídky na to, že bude sledovat po jeho boku zástupy nových partnerek, kterým bude navíc donucena sloužit. Ginny si nedokázala představit sebe na jejím místě, jak by to dokázala snášet. Lidský život byl milosrdně krátký a po sebevětší bolesti přišlo nakonec milosrdné vykoupení, ale upíři v nic takového nemohli ani doufat.
Monica mezitím dokončila rozčesávání jejích vlasů a vyzvala Ginny, aby se oblékla. Když se pak na sebe podívala v zrcadle, musela uznat, že šaty jí Monica vybrala opravdu dobře. Jejich barva nádherně zvýraznila její ohnivé vlasy a světlou pleť a střih pro změnu podtrhl její štíhlou postavu. Znovu se posadila před zrcadlo a Monica jí z vlasů začala splétat komplikovaný účes. Ginny pokračovala v rozhovoru.
„Překvapuje mě, že jste se mi ještě nezakousla do krku. Nejsou všichni upíři krvelačná monstra, která se honí za každou kapkou krve?“
Na tváři Monicy se objevilo nefalšované zděšení. „Proboha, to v žádném případě! Je pravda, že krev potřebujeme ke svému životu, ale náš život rozhodně není naplněn honbou za ní. Obyčejnému vampýru, jako mě ji stačí doplnit jednou měsíčně. Častěji ji potřebujeme, pouze pokud musíme obnovit síly po něčem vyčerpávajícím nebo třeba si vyléčit nějaké zranění. Je pravdou, že někteří přeměněnci, u kterých se přeměna zcela nepodařila, loví i pro pouhé potěšení, ale jejich pán i Rada je vždy přísně hlídají. Nikdo nestojí o to, aby se nám pod okny srocovaly davy rozčilených sedláků z okolí. Jak jsem řekla, pít něčí krev je neskutečná rozkoš, ale právě to, že si ji odpíráme, dává našemu životu náplň. Kdybychom denně hodovali, za chvíli by se i tato naše poslední rozkoš otupila a my bychom ztratili důvod, proč žít dál. Pán obvykle pije jednou týdně. Ovládá mocnou magii a je propojený s ochranou tohoto hradu, proto potřebuje častěji obnovovat síly. Ty z nás navíc nemusíš mít strach. Pán tě chce pro sebe a nikdo z nás si nedovolí postavit se jeho příkazu.“
Ginny to moc neuklidnilo. To, že ji chce Dimitri pro sebe, se stěží mohlo považovat za dobrou zprávu. Koukla na sloupkové hodiny na krbové římse a zjistila, že jim zbývá posledních dvacet minut. Monica se teď pustila do líčení. Ginny se normálně nelíčila. V Bradavicích raději trávila čas na koštěti a na dostaveníčka s Harrym to také nebylo třeba, protože ten ji miloval právě takovou, jaká byla. Navíc její bratři ji strážili jako ostříži a nebylo radno je ještě víc dráždit tím, že by se Harry vracel večer do ložnice se stopami rtěnky a líčidel na oblečení. Rodinné oslavy probíhaly v neformálním tónu a na žádné společenské akce nechodila.
Zvědavě pozorovala Monicu, která jí nanášela oparně mejkap a skrývala pod ním její záplavu pih. Otráveně nakrčila nos, Harrymu se její pihy líbily a jejich oblíbená hra spočívala v tom, že se ji snažil na každou z nich políbit. Všechny tyhle úpravy jí byly proti srsti. Ani z ní nemusí udělat upíra a přesto se ji snaží změnit v něco jiného. V zrcadle viděla úplně cizí dívku, sice atraktivní, ale ani trochu podobnou té Ginny, kterou byla celý svůj dosavadní život. Měla obavu, že stejným způsobem jako její zevnějšek se Dimitri bude snažit změnit i její mysl a zařekla se, že udělá všechno pro to, aby si tu svou původní Ginny uchovala.
Monica dokončila její přípravy a odvedla ji do salónku, kde měly počkat na příchod svého pána.
Dimitri se dostavil na minutu přesně. Byl oblečen v černém hedvábném obleku s rozhalenkou a vypadal jako by právě vystoupil ze snu jakékoli mladé dívky. Týdeník čarodějky by ho určitě vyhlásil mužem měsíce, roku i století. Monica ihned vyskočila na nohy, poklonila se a se sklopenou hlavou čekala na další rozkazy. Ginny se také pomalu zvedla, ale zůstala stát na místě a vzdorně se na svého věznitele podívala. Ten ji pouze sjel pohledem a jeho čelo se stáhlo v náhlém poryvu zlosti. Pozvedl Monice bradu a zasyčel na ni.
„Kde jsou šperky? Má mě snad doprovázet jako chudá příbuzná?“
Monica se viditelně roztřásla a vykoktala ze sebe, „promiňte, pane, hned svou chybu napravím,“
a odběhla zpátky do ložnice, odkud se v okamžiku vrátila se safírovým náhrdelníkem, náramkem z rudého zlata a náušnicemi s drobnými safíry. Hned je Ginny nasadila a postavila se opět před svého pána. Ten si ji nenávistně změřil a se slovy,
„abys příště nezapomněla,“
ji uhodil přes tvář. Na pohled to nevypadalo jako nijak silná rána, ale Monica podklesla v kolenou a když se zvedala, byly na její tváři patrné rudé stopy jeho prstů. Na jejich konci, kde jeho poměrně dlouhé nehty protrhly její jemnou kůži, se objevily drobounké krůpěje krve, které se jako rudé granáty koulely po jejích lících a padaly na podlahu. Monice se v očích zaleskly slzy a se sklopenou hlavou odpověděla,
„děkuji, pane, že jste mi připomněl mé povinnosti. Příště se ze všech sil vynasnažím, abych vašim přáním vyhověla lépe.“
Ginny celou scénku sledovala s nevěřícím výrazem. I když po rozhovoru s Monicou pochopila, že Dimitri svým podřízeným vládne železnou rukou, nečekala, že se jeho nadvláda projevuje až takovým způsobem. Opět se v ní vzedmula vlna odporu a nenávisti k tomuto tvoru. Ten se mezitím obrátil směrem k ní a s ironickým úsměvem, kterým dával najevo, že až moc dobře ví, jak na ni celá scéna zapůsobila, pronesl,
„omlouvám se za svou služebnici, která nedokáže ani splnit mé jasné rozkazy. Vidím, že jsi jí stejně znechucená jako já. Nebudeme se však zbytečně zdržovat. Čeká nás ještě náročný večer a noc.“
Ginny opět pocítila jeho přítomnost ve své mysli a navzdory tomu, že se vzpírala celou silou své vůle, byla donucena zavěsit se do jeho rámě a následovat ho z místnosti ven. Dimitri pojal prohlídku hradu skutečně důkladně, a proto začali v nejspodnějších patrech sklepení, kde se nacházela řada temných a vlhkých cel, oproti nimž byla místnost, kde byla vězněna bezprostředně po svém únosu luxusním budoárem. K celám přiléhalo několik větších místností, které podle rozličného náčiní rozvěšeného po stěnách sloužily dříve jako mučírny. Ginny se otřásla obavou, jestli k tomuto účelu nejsou využívány dodnes, protože nikde nebyla ani smítka prachu a všechno vybavení jakkoli archaické vypadalo stále jako nové. Dimitri si jejích obav všiml a poznamenal,
„pořádně si to tu prohlédni. Tohle je alternativa tvého současného ubytování, pokud s tebou nebudu spokojený. Doporučuji ti, abys proto věnovala splnění mých příkazů maximální snahu a úsilí. Náš příchod sice vyplašil některé z místních malých chlupatých obyvatel, ale pokud bys tu trávila delší čas, věřím, že byste k sobě našli cestu,“ ironicky se zasmál a pokračoval, „ jak sis jistě všimla, veškeré vybavení je plně funkční. Nepotřebuji ho sice k tomu, abych z někoho dostal pravdu, ale je nedocenitelné v případě, že je třeba někomu připomenout jeho povinnosti.“
Ginny se mimoděk otřásla, čímž svého „hostitele“ viditelně potěšila, ale raději dál mlčela. Uvědomovala si, že jakákoli její poznámka může vše akorát ještě zhoršit. Očividně si liboval v tom, zastrašovat ji a lámat její odpor. Poté, co jí ukázal každé zákoutí sklepení a předvedl každý z těch strašlivých nástrojů určených k vyvolávání bolesti, pokračovali do horních pater sklepení. Tady se nacházela poměrně dobře vybavená laboratoř. Nedosahovala sice kvalit Snapeovy laboratoře v Bradavicích, ale poskytovala všechny prostředky pro výrobu čarodějných lektvarů a alchymistických dryáků. V prosklených skříních podél stěn byly vyrovnány všechny obvyklé přísady do lektvarů a také několik poměrně vzácných, které se téměř nedaly zákonným způsobem získat, jako perfektně konzervovaná dračí srdce a další ingredience získávané z ohrožených a chráněných kouzelných tvorů. Její hostitel to komentoval slovy:
„Zde se nachází alchymistická a lektvarová laboratoř. Je ti zcela k dispozici. Nikdy jsem nenašel zálibu v míchání různých ingrediencí, ale pokud budeš cítit potřebu, zastav se tu někdy. Třeba takový lektvar na obnovu krve by se ti občas mohl hodit,“ a znovu se zasmál svým ledovým smíchem.
Ginny se otřásla odporem, ale zvědavost jí nedala,
„Jak jste ty přísady získal? Vždyť některé z nich se vůbec neprodávají a držení některých je dokonce trestné?“
„Se zákony, ať kouzelnickými nebo mudlovskými jsem si nikdy těžkou hlavu nedělal. Tady vždycky platil jen jediný zákon. Moje vůle. A co se týká toho shánění. I když to není zrovna moje hobby, vždycky mě přitahovaly nedostupné a vzácné věci, a když má někdo tolik prostředků a moci, není zase tak nemožné je získat.“
Zbytek podlaží pak tvořily holé, kamenné místnosti, které jí velmi připomínaly tu, kde se probudila, akorát zde zcela chyběla okna. V některých byly patrné ještě plesnivé zbytky jakýchsi dřevěných poliček, které se začaly rozpadat už před staletími. Původně asi byly tyto místnosti zamýšleny jako skladovací prostory pro zásoby všeho druhu, ale pro současné osazenstvo hradu evidentně neměly žádný význam, takže je nechávalo pustnout. Dimitri jí to ostatně potvrdil svým komentářem, že tyto prostory byly součástí původního hradu někdy z dvanáctého století, kdy se jeho předkové bránili nájezdům loupeživých Mongolů a Bulharů a zde ukrývali zásoby pro dlouhá období, kdy byl hrad obležen. Když mluvil o historii své rodiny, jeho bledé tváře se zalily ruměncem a ledový hlas získal vášnivý nádech.
„Rodina Radulescu vždy stála na stráži před každým, kdo by chtěl pustošit naši zem. Ať už to byli Římané, Hunové v čele s Atillou, Maďaři, Bulhaři, Turci a nakonec i ten komunista Causescu, nikdo nikdy nevládl naší zemi kromě rodiny Radulescu. Ostatní se sklonili, poddali se, ale my ne! Bojovali jsme až do konce a i když naše armády padly, my jsme stále vládli svému kraji železnou rukou a uchvatitelé byli zabíjeni a vyháněni, dokud sami neuznali naše právo vládnout svému kraji. Byly to strašné, ale zároveň krásné časy. Nekonečný boj, záplava krve, sténání raněných a nad tím vším jsme stáli my, Radulescu a naši nepřátelé se před námi plazili v prachu.“
Ginny byla ohromena. Poznala zase další stránku svého věznitele. Hrdý aristokrat, který svému kraji nemilosrdně vládne a zároveň ho miluje tak, že se za něj bude bít třeba s celým světem. Rytíř, který se nikdy neskloní a bude čelit jakémukoli nebezpečí, aby splnil svůj závazek. Kolik podob tento muž ještě může mít?
Po prohlídce podzemí vystoupali až nahoru na cimbuří hlavní věže a Ginny si konečně mohla udělat představu o tom, jak celý hrad vypadá. V temné noci se koupal v mihotavém světle pochodní a vypadal impozantně. Vypínal se na vysoké skále, kde byl ze všech stran obklopen hlubokou propastí, jejíž dno se ukrývalo v noční temnotě. Jediné spojení s okolním světem zajišťoval padací most, který se vysouval z hlavní brány k protilehlému svahu, kde stála menší věž, od které pokračovala cesta kamsi do neznáma. Ze všech stran ho chránily vysoké masivní hradby, k nimž na nádvoří přiléhaly nízké hospodářské budovy. Jednalo se pravděpodobně o stáje, chlévy, prádelnu a ubytování pro nejnižší služebníky. Všechny vypadaly polorozpadle a nepoužívaně. Na nejvyšším bodě skály pak stál palác, jehož čelní a zadní stranu tvořily dvě obytné věže. Původně byl vystavěn pravděpodobně v románském stylu, ale pozdější gotická přestavba zcela změnila jeho charakter a nyní mohl sloužit jako učebnicová ukázka architektury vrcholné gotiky. Obě věže i palác byly postaveny jako poslední bašta obrany. Jediný přístup byl do nich padacím mostem z hradeb v úrovni třetího patra. První dvě patra neměla žádné dveře, jediný přístup do nich byl vnitřkem a byla v nich pouze miniaturní okénka, která se dala použít jako střílny. Palác se pak zdvihal ještě čtyři patra nad úroveň padacího mostu a obě věže ho ještě o dobrá dvě patra přečnívaly. Za jasného počasí musel být z jejich cimbuří úchvatný výhled do kraje. Ginny si předsevzala, že se sem při první příležitosti podívá, aby získala představu, kde se vlastně nachází a jestli je útěk opravdu tak nemožný, jak jí Dimitri říkal.
Ginny zavřela oči a nechávala se ovívat teplým letním větříkem. Na chvilku mohla zapomenout, kde a v jakém postavení se nachází. Z jejího snění ji vyrušil hlas jejího průvodce, který začal opět popisovat historii tohoto místa a fakt, že hrad byl mnohokrát oblehnut, ale nikdy dobyt. Její opatrná poznámka, že hrad skutečně vypadá jako by byl schopný čelit jakékoli armádě, spustila vášnivou tirádu, jak se jedině desetitisícové armádě Turků podařilo dosáhnout hlavní brány, ale hrdinní obránci je svým protiútokem všechny srazili do propasti. Když se dost vynadívali na hrad, začali sestupovat do spodních pater.
Nejvyšší patro pak tvořily menší, ale vkusně zařízené pokoje. Dimitri Ginny vysvětlil, že zde žijí jeho lidští služebníci, kteří se těší jeho oblibě. Nižší patro pak už Ginny znala, protože se tam nacházely její pokoje. Kromě nich zde byly podobné několikapokojové byty, kde žili Dimitriho vampýří služebníci.
„Pane, proč jste mě neubytoval spolu s lidskými služebníky?“
„Stěžuješ si snad?“
„Ne, jen mě to překvapuje.“
„Zatím tě považuji za příliš cennou a tomu odpovídá i tvé ubytování. Lidští služebníci by navíc mohli začít žárlit na tvé postavení a provést nějakou nepředloženost. Vampýří služebníci také mají lepší možnosti dávat na tebe pozor, aby ses nepokusila o něco nepředloženého. Ostatně často tě budu k sobě volat a takhle to budeš mít o několik kroků blíž,“ zakončil ironicky a s potěšením sledoval, jak jí na nahých pažích naskočila husí kůže.
Sestoupili o další patro níže. Polovinu patra zabíraly soukromé pokoje pána hradu, kam byl vstup bez jeho vyzvání přísně zakázán. K nim přiléhala rozsáhlá knihovna. Ginny ji v duchu porovnávala s tou Bradavickou a tato ze srovnání rozhodně vycházela lépe. Police s knihami zabíraly všechny čtyři stěny až po strop a vnitřní prostor byl dalšími regály rozčleněn do několika izolovaných výklenků, kde mohl každý čtenář v naprostém klidu a soukromí studovat co hrdlo ráčí. Ginny zalitovala, že tohle nemůže vidět Hermiona. Její kamarádka byla knihami doslova posedlá a tato knihovna by pro ni byla hotovým eldorádem.
„Pane, patří tato knihovna také k vašim pokojům nebo ji mohu využívat?“
„Je ti plně k dispozici. Kromě mě ji ale moc mých služebníků nevyužívá. Doufám, že se tu budeš chovat slušně a nenapácháš zde žádnou škodu. Tyto knihy jsem shromažďoval celá staletí a některé z nich jsou unikátní. Chovej se k nim s úctou.“ Dimitri přejel rukou po hřbetech knih a pokračoval, „jsou tu knihy ze všech možných oborů, naučné i beletrie, kouzelnické i mudlovské, můžeš zde studovat nebo si jen krátit čas čtením příběhů a při studiu map snít o dalekých krajích.
Poslední místností v tomto patře byl veliký sál, který právě sloužil jako společná jídelna, kde se shromáždili všichni služebníci. Po jejích stěnách visela celá galerie portrétů, stěny lemovala starodávná brnění, válečné praporce a rozsáhlá sbírka sečných a bodných zbraní. Veškerý nábytek tvořily tři stoly, z nichž dva větší byly umístěny podél místnosti, a kratší pak tvořil čelo. Stoly byly bohatě prostřeny a byl na nich pestrý výběr nejrůznějších pochoutek na stříbrných talířích. V křišťálových číších se třpytilo rudé víno a celou atmosféru dokreslovaly mnohoramenné svícny, které spolu s obrovským lustrem, kde plápolalo snad několik stovek svící, zaplavovaly místnost teplým světlem. Dimitri ji zavedl nejprve ke skupince vampýrů, která postávala u čelního stolu.
„Přátelé, dovoluji si vám představit slečnu Ginevru Weasleyovou, která je na mém hradu váženým hostem. Slečna Weasleyová zde s námi bude několik měsíců žít. Chovejte se k ní jako k mému hostu a očekávám, že jí budete vycházet vstříc a poskytnete jí kdykoli pomoc nebo radu. Nestrpím, aby jí kdokoli svévolně ubližoval, ale na druhou stranu vás pověřuji péčí o to, aby nás předčasně neopustila nebo neprovedla jinou nepředloženost. Jste mi za ni osobě odpovědní a případné tresty za selhání budou mimořádně tvrdé. Zároveň vás upozorňuji, že pokud by někdo z vás snad dostal chuť na to ochutnat její krev, měl by co dělat se mnou,“ zakončil Dimitri její představení a začal jí představovat jednotlivé vampýry.
„Tohle je Istvan Varagy,“ představil prvního z nich, „je mým pobočníkem a má mou plnou důvěru. Za mé nepřítomnosti dohlíží na panství a za mé přítomnosti plní většinou speciální úkoly. Jelikož nyní bude delší dobu nepřítomen, protože bude pro mě plnit zvláštní poslání v zahraničí, nebudete se spolu moc stýkat. Kdyby se však tvůj pobyt zde protáhl, věz, že jeho slovo má stejnou váhu, jako bych ho vyslovil já.“
Ginny si prohlížela vysokého vampýra s tmavou pletí a černými vlasy. Vypadal jako muž v nejlepších letech a oblečen byl do tmavých kalhot a bílé košile s rozhalenkou. Jeho oblečení bylo zcela moderní a vypadalo, že pochází z neluxusnějších obchodů Itálie nebo Francie. Před Dimitrim stál vzpřímeně a hleděl mu do očí jako rovný rovnému, i když jeho oči ukazovaly na to, že svého pána respektuje. Ginny pozdravil krátkou úklonou a se zájmem si ji prohlédl, ale žádnou jinou emoci nedal najevo a za celou dobu nepronesl ani jedno slovo.
„Toto je Marica Radulescu. Marica byla mou ženou v době, kdy jsem se stal vampýrem a oddaně mě následovala i na druhou stranu. Byla mi po celá staletí opravdovou oporou. Naše předešlé svazky nyní už nemají žádný význam, ale ona je stále mou věrnou družkou a služebnicí. Má na starosti chod hradu, který téměř nikdy neopouští. Můžeš se na ni obracet v jakékoli záležitosti, která se týká tvého ubytování, stravy nebo jiných tvých potřeb. Bohužel nemluví anglicky, takže pokud se nenaučíš rumunsky nebo latinsky, budeš při jednání s ní potřebovat tlumočníka.“
Marica byla vysoká blondýnka s unaveným pohledem. Vypadala na nějakých 25-30 let a její obličej, i když nebyl vysloveně krásný, byl rozhodně zajímavý. Bledým tvářím dominovaly velké světle modré oči, jejichž výraz jakoby odrážel dlouhá staletí strávená na hradě čekáním na svého pána. Oblečená byla do starodávných brokátových šatů žluté a zelené barvy, které vypadaly jako někdy z období renesance. Na svého pána pohlížela zcela oddaně a Ginny věnovala jen krátký, nepřítomný pohled a drobné pukrle.
„Zde je Nikolai Dumitrescu. Pochází stejně jako já z těchto hor a pomáhá mi se správou panství. Rád loví divoké tvory, a pokud by ses snad pokusila o útěk, bude ti se svou loveckou smečkou první v patách. Také nemluví anglicky, ale protože se celé noci pohybuje venku, budete se vídat jen minimálně.“
Ginny si zvědavě prohlížela mladého muže oblečeného do zelené košile a hnědých kožených kalhot. Na nohou měl vysoké boty, u pasu dýku a přes rameno toulec s několika šípy a dvakrát prohnutý luk. Byl světlé pleti a tmavé vlasy na ramena rámovaly hezký obličej, který ale hyzdila nepěkná jizva, která se mu táhla napříč celým čelem. Až na tu jizvu by se jistě uplatnil v jakémkoli filmu jako dokonalé ztělesnění Robina Hooda.
„Tohle jsou Anna a Sylvia, dvojčata, která jsou mými posledními potomky. I když na to nevypadají, je jim již více než 200 let. Jako jedny z mála se dobře adaptovaly na moderní svět a nyní se pohybují nejčastěji mezi místními umělci a celebritami. Čas od času se objevují v nějaké epizodní roli ve filmu nebo muzikálu, ale hlavně mě seznamují se všemi významnými lidmi, které stojí za to mít na své straně, prokazují mi tak neocenitelné služby. Většinou se zde na hradě nezdržují, takže s nimi do styku také nebudeš přicházet moc často.“
Dvě identické vysoké hnědovlásky vypadaly na devatenáct let a byly skutečně mimořádně krásné. Perfektně nalíčené obličeje rámovaly hnědé, mírně zvlněné vlasy do poloviny zad. Oči měly velice temně modré, že se zdály až fialové a jejich pohled byl živý a jiskřivý. Bylo na něm vidět, že si rády užívají života a společnosti. Byly oblečené zcela moderně a na jejich perfektně sladěných outfitech byla znát práce stylisty. Oblečení ještě více zdůrazňovalo jejich dokonalé tvary. Ginny si vedle nich navzdory péči Monicy připadala jako venkovská holka, která se omylem ocitla mezi smetánkou na plese v opeře. Obě si ji velmi důkladně prohlížely, ale pak jakoby se ujistily, že pro ně není žádnou konkurencí, jí blahosklonně podaly ruce a povýšeně se usmály. Ginny měla v tu chvíli sto chutí vyškrábat jim oči.
„Zde je John Preston. John je tvým krajanem a přidal se k nám poměrně nedávno. Stejně jako Anna a Sylvia se rád pohybuje v moderní společnosti, ale na rozdíl od děvčat se pohybuje spíš na jejím okraji a sleduje mé zájmy mezi gangy a jinými kriminálními živly. Je trochu drsný, ale pro tento úkol ideální.“
John svou vizáží představoval drsného rockera. Na sobě měl džíny a rozepnutou koženou bundu na holém těle. Obličej mu zdobilo několik piercingů, ale přesto to byl velmi přitažlivý a mužný obličej. Delší černé vlasy tento dojem ještě umocňovaly. Byl velice urostlý a pod bundou se mu rýsovaly mohutné pletence svalů. Jeho pohled byl hladový a lačný. Když se na Ginny otočil, vyplázl jazyk a významně si olízl rty, což doprovodil slovy:
„To je mi ale pěkňoučká kočička. Nechceš poznat trochu drsné lásky? Pojď, ukážu ti cestu peklem, očistcem i rájem.“
V tom vystřelila Dimitriho ruka jako blesk a chytila Johna pod krkem. Bez viditelné námahy ho zvednul jednou rukou do vzduchu, jeho oči se zbarvily do ruda, a když otevřel ústa, objevily se mohutné špičáky. Přitáhl si Johnovu hlavu k obličeji, díval se mu přímo do očí a syčel:
„Co se to opovažuješ! Jasně jsem tu řekl, že se téhle dívky bez mého vědomí nikdo ani nedotkne. Tyhle triky si můžeš zkoušet na nějakou děvku v temné uličce, ale tady na hradě se budeš chovat, jak se patří.“
John jen namáhavě přikývl. Dimitri mu odhalil, že v jeho nitru dřímá daleko větší šelma, než je on a jemu nezbývalo, než se podřídit. Ani se nesnažil přesvědčovat svého pána, že se jednalo jen o nevinnou provokaci a žert, které k němu zkrátka patří. Šlehl po té zrzavé holce ještě pohledem a byl překvapen, že není jeho ponížením nijak potěšena, ale spíš vyděšena postojem Dimitriho. Zamumlal slova omluvy a koukal se rychle stáhnout někam do temného zákoutí, kde bude mimo zorné pole svého pána. Dimitri ho dále ignoroval a pokračoval v představování.
„Helena Varga, má oddaná služebnice, která žije většinou zde na hradě a budete se tudíž vídat poměrně často. Má talent pronikat na zabezpečená místa a navíc je vynikající v boji jeden na jednoho. Plní pro mě speciální úkoly spojené jednak s pronásledováním odpadlíků a občas také se sledováním úmyslů těch nosferatu, kteří nejsou zrovna mými přáteli. Dávej si pozor, abys ji nepopudila proti sobě, umí být opravdu nebezpečná.“
Helena byla štíhlá brunetka střední postavy. Pleť měla velmi tmavou a její černé oči byly jako dvě propasti do jiného vesmíru, když se do nich člověk zadíval, měl pocit, že se propadá kamsi mimo prostor a čas. Na rtech jí hrál nebezpečný úsměv a výraz její tváře byl výrazem lovce. Nikoli ale lovce divokých zvířat jako Nikolai, ale lovce lidí ve velkoměstské džungli. Všechny její pohyby vyjadřovaly stejnou nedbalou eleganci, pružnost a rychlost jako u velkých a nebezpečných kočkovitých šelem. Ginny pozdravila s očividným nezájmem, nepředstavovala pro ni žádné ohrožení ani výzvu.
„Julius Kirchhoffer se stará o mé investice a právní záležitosti už několik století. Jeho služby jsou cenné, i když ne tak okázalé jako u jiných. Zdržuje se většinou na hradě, takže se spolu budete poměrně často potkávat.“
Julius měl typický vzhled účetního nebo úředníka. Vypadal starší než ostatní, přibližně okolo padesátky, měl prořídlé vlasy sčesané tak, aby zakrývaly počínající pleš. Obličej měl také nevýrazný a na nose mu seděly kulaté brýle, za jejichž skly ve světle svic legračně pomrkával. Oblečen byl do šedivého mudlovského obleku s kravatou, který se na jeho zakulacené postavě v oblasti pasu nebezpečně napínal. Ginny pozdravil nezúčastněně, netýkala se jeho světa složitých právních smluv, investic a účetních kolonek.
„Alžběta Bathory pochází ze stejného rodu jako její slavnější jmenovkyně. Žije většinou na zbytcích svého rodinného panství.“
Alžběta byla drobná blondýnka s milým úsměvem a přátelskou tváří. Oblečená byla v tmavých dlouhých šatech. Její dlouhé světlé vlasy jí padaly na záda jako vodopád a vytvářely na tmavých šatech zajímavý kontrast. Jako jediná Ginny ihned podala ruku a usmála se na ní.
„A Monicu už znáš. V prvních dnech se o tebe bude starat a ukáže ti všechno důležité pro tvůj pobyt zde. Všichni vampýři jsou ti nadřazení a ty musíš poslouchat jejich příkazy. Jejich prací je vyřizovat za mě menší a únavné záležitosti, proto se se svými žádostmi vždy nejprve obracej na ně. V žádném případě si nepřeji, abys mě otravovala s jakýmkoli tvým nicotným problémem.“
Ginny jenom přikývla. Tento večer už téměř spotřeboval celou zásobu její sebekontroly a ona raději nevyvolávala další situace, které by mohly jejímu sebeovládání zasadit další ránu. Všechno bylo jako zlý sen. Dimitriho upřímně nenáviděla, ale zároveň se ho bála. Snažila se navenek chovat uctivě, ale uvnitř ní se odehrávala úplná bouře pocitů, které se za každou cenu snažila udržet pod povrchem. Jejími nejsilnějšími pocity byla silná nenávist a zároveň strach z Dimitriho. Ostatní upíry vnímala pouze okrajově, protože Dimitri a její pocity k němu zabíraly téměř celou kapacitu její mysli. V koutku duše si navíc uvědomovala, že její věznitel v ní může číst jako v otevřené knize, takže si je velmi dobře vědom jejích pocitů. Zdálo se, že pokud si navenek zachová masku úcty a zdvořilosti, nebude mít zatím proti jejímu chování námitek, ale jeho postoje a komentáře během celého večera jakoby měly prověřit právě její sebekontrolu, jakoby ji její věznitel stále zkoušel a čekal, kdy nad ní konečně její pocity zvítězí a ona vybuchne v hysterickém záchvatu. Stále si opakovala, že mu tuto radost nemíní dopřát, ale uvnitř ní hlodal červík pochybnosti, jestli by mu jeho vítězství skutečně přineslo takovou radost nebo jestli by ho víc potěšilo, kdyby své pocity zvládla. Začínala být také unavená, protože ji ten neustálý vnitřní boj nesmírně vyčerpával, navíc už muselo být hodně po půlnoci a ona navzdory tomu, že prospala část dne, nebyla zvyklá tak dlouho ponocovat.
Dimitri ji pozoroval s mírným pobavením. Její pocity a myšlenky vnímal celou dobu naprosto jasně a zřetelně. Její pocity vůči sobě chápal. Byla velmi fixovaná na svou rodinu a únos od ní byl pro ni jistě ohromným traumatem. Jestli ji bude chtít u sebe ponechat, bude muset ještě hodně zapracovat, aby se v první okamžik neobrátila proti němu, ale na druhou stranu obdivoval její sebekontrolu. Měl s mladými lidskými společnicemi bohaté zkušenosti, takže věděl, že v jejím věku je vůbec nějaká sebekontrola vzácný jev, protože hormony s lidmi na prahu dospělosti prováděly opravdu divoké kousky. Tahle dívka, ale dokázala alespoň prozatím své pocity navenek skrývat minimálně stejně dobře jako vyrovnaná, zkušená žena středního věku. Stále cítil na patře chuť její krve a po celém těle příval její životní energie. Ano tu dívku musí získat na svou stranu. Až přijme temný polibek, bude jistě platným členem jeho družiny. Záležitosti kouzelnického světa a získání vlivu u Voldemorta se mu teď jevily jako podružný problém. Bude na to ještě spousta času.
Ginny stála hodnou chvíli po boku Dimitriho zcela mlčky. Cítila, jak se na ni dívá a tušila, že si čte v jejích myšlenkách a pocitech, ale zatím s tím nemohla nic dělat. Najednou vykročil k početné skupince lidských služebníků, kteří byli shromážděni na druhém konci místnosti. Neměla na vybranou a musela ho následovat. Lidští služebníci byla pestrá směsice typů od vesničanů, kteří vypadali jako z minulých století a tvářili se v přítomnosti svého panstva vyděšeně, přes výstřední muže a ženy, kteří vypadali na umělce nebo něco takového po seriózní byznysmeny. Dimitri ji stručně představil s tím, že jejich povinností bude splnit slečně jakékoli přání, které vysloví. Ginny zaregistrovala, že se na některých tvářích, zejména u skupiny „umělců“ mihl záchvěv žárlivosti, že se vetřela do přízně jejich pána. Jak ráda by si s nimi vyměnila pozici a vůbec nejraději by byla, kdyby na ni Dimitri chtěl úplně zapomenout.
Představování bylo u konce a Dimitri všechny vyzval, aby zasedli ke stolům. Upíři seděli u menšího stolu v čele a část lidí se posadila ke dvěma dlouhým stolům podél místnosti. Zbytek, většinou ti, kteří vypadali jako sluhové, se vytratil ven. Ginny se chtěla jít posadit spolu s nimi, ale Dimitri ji vyzval, aby se posadila vedle něj ke stolu v čele. Mezi lidmi to zašumělo, protože toto rozhodně nebylo obvyklé. Ginny nebyla moc nadšena myšlenkou, že ani při jídle se nedostane z dosahu svého věznitele, ale podřídila se a zasedla po jeho levici. Lidští služebníci před ní začali pokládat podnosy s teplými i studenými předkrmy a chuťovkami. Ginny celý den nic nejedla, takže se do jídla pustila s chutí. Ochutnala postupně teplou šunku, pálivé miniaturní klobásky i bílý chléb s pravým kaviárem. Upíři téměř nic nejedli, ale s pobavením sledovali její chuť k jídlu. Dimitri jí nalil do sklenice bílé víno, které bylo lehké se svěží ovocnou příchutí a začal si s ní znovu povídat.
„Doufám, že se ti hostina na uvítanou zamlouvá. Normálně se tu takhle všichni pohromadě nescházíme,“ a vzal si také kousek chleba s kaviárem.
„Jsem poctěna,“ řekla ironicky Ginny ale zvědavě pokračovala, „jak to, že jíte normální jídlo? Myslela jsem si, že pouze pijete krev a lidské jídlo vás zabíjí?“
„Nesmíš věřit všemu, co jsi o nás slyšela. Skutečnost se od těch povídaček dost liší. Můžeme normálně jíst, ale jídlo pro nás nemá žádný význam. Veškeré živiny a energii čerpáme z krve, proto mnozí z nás vůbec nejí. Mě je ale chuť některých jídel nebo vína příjemná a čas od času si je dopřávám. Není to moc často, protože strávit normální jídlo je pro náš metabolismus poměrně náročné, ale jednou za čas pro chuť…,“ upil víno ze své sklenky a usmál se na ni.
„Jak si vůbec obstaráváte potraviny? Je tu poměrně dost lidí a ti toho musí spotřebovat poměrně dost?“
„To je záležitostí mých lidských služebníků. Část z nich jsou místní venkovani, kteří denně dojíždějí do přilehlých vesnic a vybírají zde dávky v základních potravinách. Jelikož jsou to jediné dávky, které mí poddaní platí je to pro ně poměrně výhodné. Vzácnější druhy pak nakupují mí služebníci ve městech a pravidelně je dováží sem na hrad. Všechno platí mí lidští služebníci, protože mnozí jsou poměrně zámožní, nečiní jim to žádné problémy.“
„Hrad tedy není tak izolovaný, jak jste mi popisoval, když tu denně probíhá takový ruch.“
„Vím, na co myslíš, ale nenech se zklamat. Všechny vesnice jsou skutečně mnoho mil daleko a každá výprava pro čerstvé potraviny trvá koňským povozem celý den. Upozorňuji tě, že cesta dolů do údolí je neustále pod dozorem, takže pokud bys měla v úmyslu uprchnout tudy, rozhodně nemáš naději na úspěch.“
Ginny se zarazila. Vypadalo to, že tato cesta k úniku je pro ni uzavřená. Bude muset vymyslet něco lepšího a to co nejrychleji, protože nechtěla v jeho přítomnosti trávit ani minutu navíc. Mezitím byly servírovány další chody, které byly stále stejně vybrané. Ke každému byl podáván jiný druh vína a Ginny, která tomu nebyla přivyklá, se začínala trochu motat hlava.
„Pane, mohu se pohybovat po hradu volně nebo mám vždy požádat o průvodce?“
„Máš volnost pohybu po celém hradu, kromě mých místností, kam můžeš vstoupit pouze na mé vyzvání. Také ti nedoporučuji vstupovat do pokojů mých služebníků ať lidských nebo vampýřích. Mohli by to nést dost nelibě. Za hlavní bránu ale nesmíš vstoupit jinak než v doprovodu mém nebo některého mého vampýřího služebníka.“
„Mám nějaká omezení, s kým se mohu bavit?
„S lidmi se bav, jak chceš. Vampýři ti odpoví na otázky, ale pokud je budeš obtěžovat příliš často, mohli by to nést nelibě. Přemýšlím o tom, že pověřím Monicu, aby ti dělala několik dní společnost a vysvětlila ti, jak to na hradě chodí. Tvoje otázky dovedou být pořádně únavné, a já už nemám náladu na ně odpovídat. Ano, takhle to bude nejlepší. Ona ukojí tvou zvědavost a příště to budu já, kdo se bude ptát a ty, kdo bude odpovídat.“
Tím jejich rozhovor ukončil a zbytek večeře proběhl mlčky. Ginny byla stále více unavená, k čemuž se přidával ještě vliv vypitého vína, takže když se zvedala od stolu, lehce se zapotácela. Dimitri ji pobaveně sledoval a pokynul Monice, aby jí pomohla a doprovodila ji do jejích pokojů. Ginny sotva vnímala, jak se do své ložnice dostala a jak ji Monica pomohla se vysvléknout. Jakmile se dotkla své postele, okamžitě upadla do hlubokého spánku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one