face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Hned, jak se přemístily zpátky k Lucindě, vrhla se Ginny své kamarádce a hostitelce kolem krku a děkovala jí za dnešní den. Všechno dopadlo výborně a ona byla nesmírně šťastná, že znovu po dlouhé době viděla své rodiče. Lucinda byla její reakcí trochu zaskočená, takže v první moment ztratila na chvilku rovnováhu a málem pod tím náporem upadla. Lucindě chvilku trvalo, než Ginny uklidnila. Pořád dokola Ginny opakovala, že musí víc ovládat svůj temperament, aby se kvůli němu zase nedostala do problémů. Ginny to chápala, ale svou radost nedokázala potlačit. Mezitím se k nim přidala i Monica, která byla také moc zvědavá, jak jejich návštěva dopadla. Všechny tři se posadily na obří kožešinu před krbem a začaly do všech podrobností rozebírat události posledního dne. Na konci musela Ginny Monice slíbit, že se pro ni zítra po setmění vrátí, aby ji také mohla představit své rodině.

Ginny si ještě nad ránem skočila pod dozorem Lucindy na malou snídani do Ameriky. Včerejšek jí přece jen odčerpal dost sil a udržování její staré podoby jí také moc nedodalo. Nechtěla cokoli riskovat, a ačkoli se cítila stále poměrně v pohodě, neponechávala nic náhodě.

Druhý den se Ginny s Lucindou vrátily do Doupěte až kolem desáté dopoledne. Ginny chtěla dopřát rodičům trochu času, aby se mohli vyrovnat se vším, co se na ně včera nahrnulo. Věřila, že když jim ten čas poskytne, budou se lépe vyrovnávat s tím, co je ještě před nimi. Tentokrát to probíhalo trochu odlišným způsobem. Molly požádala svou dceru, aby jí pomohla v kuchyni a Lucindu odvedl Charlie, aby jí dopodrobna seznámil se všemi pozoruhodnostmi rodinného sídla starobylé a mocné rodiny Weasleyovy. Obě se té taktice podrobily bez reptání, chápaly, že si matka chce se svou dcerou popovídat v soukromí. Ginny tenhle rozhovor matky s dcerou čekala už včera a vzhlížela k němu s jistými obavami.

„Jak to doopravdy zvládáš?“ zeptala se hned, jak za ostatními zapadly dveře.

„V rámci možností docela dobře. Co přesně tě zajímá?“

„Myslela jsem na tebe a Harryho. Budete v tom vztahu pokračovat?“

„Ne, tohle nepůjde. Milovala jsem Harryho a asi ho pořád trochu miluju, ale v tom vztahu už pokračovat nemůžeme. Hned, jak dokončí svoje poslání, budu se s ním muset rozejít.“

„Proč? Nemůžeš se s nikým milovat? Nikdy jsem neslyšela, že by upíři žili jako normální páry.“

„Tak to není. Upíři se samozřejmě můžou milovat a žijí v párech, ale s Harrym by to nefungovalo.“

„Proč?“

„Protože jsem to, co jsem. Mám ho ráda a chci, aby byl alespoň jednou za život šťastný, ale po mém boku by to tak nebylo. V každém okamžiku, kdy bychom byli spolu, by mu hrozilo nebezpečí. Stačil by jeden neopatrný pohyb, jedna jediná chyba a ublížila bych mu. Upíři by ho navíc mezi sebe nepřijali, byl by pro ně jen obyčejný člověk, bytost druhé kategorie, zdroj potravy. Prožil si toho už dost, až porazí Voldemorta, zaslouží si normální život po boku normální ženy. To já mu nabídnout nemůžu. Nechci ani, aby věděl, co se mi stalo. Při první příležitosti se s ním rozejdu, a jestli to bude nutný, tak i odejdu ze země,“ přiznala Ginny a v očích se jí objevily slzy, které neměly vůbec nic společného s cibulí, kterou zrovna krájela. Pokoušela se své emoce potlačit tím, že uzavřela svou mysl, bylo to však hodně těžké.

„Ginny,“ vydechla její matka a objala ji kolem ramen. „Nekomplikuješ si ten svůj život až příliš? Jestli se milujete, mohli byste to spolu alespoň zkusit.“

„To nejde, mami. Změnila jsem se víc, než je na první pohled vidět. Nebo je to spíš na první pohled vidět. Tohle,“ ukázala na sebe, „je jen maska, abyste mě poznali, protože napoprvé to nedokázal ani Charlie. Vypadám teď úplně jinak. Nechci se před ním přetvařovat a nechci, aby se trápil kvůli tomu, co se ze mě stalo. Dlouho jsme se neviděli a ještě nejspíš neuvidíme. Bude vypadat úplně přirozeně, když mu řeknu, že už s ním chci být jenom jako kamarádka. Možná mu tím na chvíli ublížím, ale brzy si určitě najde někoho jiného a já se tiše vytratím z jeho života. Hodně jsem o tom přemýšlela a bude to tak nejlepší.“

Ginny tohle téma už mnohokrát probírala s Lucindou i Monicou. Obě její kamarádky v tomhle zastávaly jasný postoj, že takový vztah nemůže dlouhodobě fungovat. Mohli by vedle sebe prožít pár let, ale potom by rozchod bolel daleko víc. Harry by tím navíc ztratil svá nejlepší léta. Ne, tohle prostě nemůže fungovat. Přesto to bolelo. Ginny měla pocit, že se někdo snaží rozsápat ledovými prsty její srdce. Pomyšlení na to, že ho opustí a už nikdy se s ním nesetká, dusilo její mysl smrtícím stiskem. Ze všech sil se snažila tohle téma vytěsnit ze své mysli, aby se zbavila té ochromující bolesti. Její posílená nitrobrana se nakonec ukázala silnější než její láska a pevně uzavřela vše, co se týkalo Harryho za nejsilnější bariérou, jaké byla schopna.

„Takže ty nikdy nebudeš mít rodinu?“

„Jestli myslíš, že budu s někým žít, tak nevím. Bude nějakou dobu trvat, než se to všechno s Harrym trochu otupí, ale mám na to celou věčnost. Jestli myslíš na vnoučata, tak tě asi zklamu. Prý je to možné, ale velice, velice vzácné. Děti mít můžu, ale prý trvá staletí, než se upírce podaří otěhotnět, takže snad jednou…,“ dodala plochým hlasem. Uzavření mysli mělo za následek i potlačení emocí, takže z jejího hlasu nebylo poznat, jak moc je tohle téma pro ni citlivé.

„To je ni moc líto, holčičko moje,“ objala ji matka a bylo jí v tu chvíli jedno, že polévka na plotně s hlasitým syčením vytéká z hrnce ven.

„Měla jsem pár týdnů, abych se s tím vyrovnala. Pořád to bolí, ale čas to snad napraví a času teď mám víc než dost,“ snažila se potěšit svou matku. Myslela však na Lucindu, která si ani po mnoha stoletích nedokázala najít náhradu za svého Aggu. Možná bude schopná dál žít, ale už nikdy nebude milovat nikoho než Harryho.

Naštěstí se její matka upokojila a ve zbylém čase se už k těmto tématům nevracela. Ginny byla ráda, že je to všechno za ní a vychutnávala si důvěrně známou atmosféru domova. Na chvilku jí připadalo, že se uplynulé týdny a měsíce nestaly a všechno je jako dřív.

Všichni se zrovna chystali zasednout ke stolu, když se z kuchyně ozvalo zahučení plamenů v krbu následované zvukem několika překocených židlí a tlumeným klením. Existovala jen jedna osoba, která byla schopná zakopnout i na naprosto rovné a stabilní podlaze a tahle osoba už nějaký čas žila po boku jednoho samotářského vlkodlaka.

„Dobrý den, je někdo doma?“ ozval se z kuchyně hlas Remuse Lupina. „Doufám, že Arthur nezapomněl vyřídit, že jsme to pozvání s radostí přijali.

Ginny ucítila ten zvláštní pach ihned, jakmile vstoupili do dveří. Nebyl vyloženě nepříjemný nebo dokonce odporný. Trochu připomínal zmoklého psa, měl však v sobě spoustu dalších podtónů. Byla tam samozřejmě běžná lidská vůně, kterou se už naučila docela dobře ignorovat. Cítila také les, vlhkou půdu a v pozadí úplně nepatrnou stopu jakéhosi pižma, které v ní evokovalo pocit nebezpečí a nezkrotné divokosti. Na podrobnější analýzu však neměla čas. Remus se mezi dveřmi nahrbil, zavrčel a tělem mu proběhla jakási vlna. Z jeho očí se staly hluboké temné studny a začaly se mu prodlužovat zuby i nehty. Ten laskavý profesor najednou vypadal nebezpečně. Ginny cítila, jak její tělo začíná na hrozbu instinktivně reagovat. Soustředila se jen na vlkodlaka mezi dveřmi a cítila, jak se jí prodlužují špičáky. To však nebylo nic v porovnání s Lucindou.

Její kamarádka se nahrbila přesně jako Remus, z úst se jí vydralo divoké zavrčení a očividně se chystala k boji. Ginny nechápala, co to do ní vjelo. Lucinda přece vždy a za všech okolností zachovávala rozvahu a Remus přece není ve skutečnosti vůbec nebezpečný. Vždyť byl vždycky takový milý, tykal si s nimi a nalezl v jejich rodině svůj druhý domov. Mozek se Ginny skoro zavařil, když se snažila celé situaci porozumět.

Lidské osazenstvo všechno jen překvapeně sledovalo, neschopné postřehnout všechny detaily dění v místnosti. Všechno se to událo během několika zlomků vteřiny a skutečnost, že se v jejich okolí schyluje k boji mezi dvěma nadpřirozenými bytostmi, zatím ještě hledala cestu do jejich mozku.

Remus se opět otřásl, z úst se mu vydralo zaskučení a vypadalo to, že se před jejich očima promění do své vlkodlačí podoby. Něco takového nehodlala Ginny v žádném případě dopustit. Měla výhodu, že se nacházela mezi oběma rivaly a stačily jí dva kroky k tomu, aby jednou rukou chytila Remuse za klopy jeho ošumělého saka, vyzvedla ho nad hlavu a zároveň druhou rukou zarazila Lucindu, která se mu chystala zakroutit krkem. Zadívala se Remusovi do očí a zároveň na něj promluvila.

„Remusi, uklidni se, tady ti nehrozí žádné nebezpečí. Jsi mezi přáteli a určitě bys nechtěl, aby se někomu z nich stalo něco ošklivého. Nechceš přece ublížit Tonks, Molly nebo Arthurovi, že ano?“

Zároveň se svými slovy se snažila proniknout do jeho mysli a uklidnit ho i tímto způsobem. Nebylo to jednoduché, protože jeho mysl se nepodobala žádné z těch, které měla doposud možnost poznat. Nedokázala najít žádné souvislé myšlenky, jen chaotický vír základních pudů a instinktů. Cítila touhu rvát se, touhu vrhnout se na svého nepřítele a neskončit, dokud z něj nezbudou jen krvavé cáry. Přímo cítila nutkání a touhu cítit horkou krev, jak stéká do hrdla, touhu trhat na kusy ještě teplé kouřící maso z jeho oběti. Vlkodlak převzal vládu a Remus Lupin nedokázal se svým druhým já bojovat.

Ginny se zoufale snažila najít nějaké východisko. Pokoušela se odsunout vlkodlačí myšlenky stranou a uvolnit tak průchod jeho pravému já, aby mohlo převzít velení, s tím chaosem si však nedokázala poradit. Zoufale bojovala svůj marný boj, zatímco se Remusovo tělo kroutilo v jejím sevření, procházely jím další a další vlny a hrozilo, že se každým okamžikem přemění.

Pomoc jí nakonec přišla z nečekané strany. Lucinda se už vzpamatovala a pronikla za ní do vlkodlačí mysli. Ginny měla poprvé možnost sledovat skutečnou sílu patriarchy se staletími praxe. Tam, kde ona s vypětím sil lapala jednotlivé myšlenky na boj, krev a ničení, Lucinda odklízela celé chomáče myšlenek a klestila si tak cestu k jeho uvězněnému já.

Mezitím už stačili zpracovat celý výjev i smrtelníci a Tonksová vzala Remuse za ruku a začala ho chlácholit. To byl poslední impuls, který vyrval jeho mysl ze spárů vlkodlaka. Cestou, kterou pročistily dvě upírky, pronikla jeho uvězněná mysl na povrch a převzala vládu nad jeho tělem. Jeho oči získaly zpět svou normální barvu, tělo se zklidnilo a viselo teď v Ginnině sevření jako hadrová panenka a jeho rty zašeptaly jméno jeho družky. Ginny pomalu a opatrně povolovala své sevření, ale hlavní nebezpečí už bylo zažehnáno. Rozhodně to však neznamenalo, že je všechno v nejlepším pořádku.

„Doro, uteč, jsou to upírky,“ zasténal Remus. Na víc se nezmohl, byl ještě příliš vyčerpán soubojem se svou vlčí polovinou.

„Jasně, že jsme,“ ušklíbla se Lucinda. „Proč si myslíš, že se ti ježí všechny chlupy a klepeš se tu jako ratlík?“

„Lucindo,“ ohradila se Ginny, „Remus není žádný ratlík. Je to ten nejhodnější a nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy poznala, tak ho laskavě nech na pokoji.“

„Nemyslím si, že by nechal na pokoji on nás. Ví, co jsme zač a vyzvoní to každému, koho potká. Za chvíli budeme mít v patách všechny Smrtijedy a jako bonus ještě všechny pošuky, co si do nás budou chtít zapíchnout dubový kolík.“

„Remus je přítel a je na naší straně. Uvidíš, že až mu všechno vysvětlíme, bude hrát s námi,“ trvala na svém Ginny. „Pojďme si sednout ke stolu, bude se nám líp povídat,“ usmála se na Remuse s Dorou a gestem je pozvala dál.

Tonks se tvářila stále ještě hodně vystrašeně, její obvykle žvýkačkově růžové vlasy teď měly barvu havraního peří, nechala se však dovést a usadit ke stolu. Remuse musela Ginny na židli odnést, jeho nohy byly ještě příliš roztřesené, než aby ho unesly. Ginny se usadila naproti Tonks a Lucinda se s kyselým výrazem posadila naproti Remusovi. Weasleyové byli hodně rozpačití, protože nechápali, co se tu vlastně odehrálo. Arthur se začal hned omlouvat na všechny strany:

„Promiň, Remusi, ale když jsem tě zval na oběd, nevěděl jsem, že se nám mezitím vrátí Ginny. Včera se toho stalo tolik, že jsem na vaši návštěvu úplně zapomněl. Tobě se taky omlouvám, Ginny, mělo mě trknout, že teď asi nebudeš stát o žádnou společnost…“

„Už se to stalo,“ mávla rukou Ginny. „Jsi OK, Remusi? Nechtěla jsem ti ublížit, ale chtěla jsem zabránit, abyste se mi tu s Lucindou poprali. Mám vás oba moc ráda a nechtěla bych, abyste udělali něco, čeho byste potom litovali,“ vysvětlovala.

„A aby to bylo kompletní, tak já se tady našemu vlkodlakovi omlouvám, že jsem na něj tak vyjela. Byl to prostě reflex. Jakmile se začal měnit, musela jsem prostě zasáhnout. Mám s vaším druhem dost pohnuté zkušenosti a reagovala jsem unáhleně. Nechtěla jsem vám doopravdy ublížit, jenom jsem vás chtěla omráčit dřív, než se přeměníte,“ přidala se k omluvám Lucinda.

„Takže omluvy máme za sebou a mohl by mi někdo konečně vysvětlit, co se to tu stalo?“ zeptala se Tonks a měřila si Remuse s Lucindou přísným pohledem.

„Ony jsou upírky!“ vykřikl Remus a napřáhl ruku k Lucindě a Ginny.

„A vy jste vlkodlak, no a co má jako být?“ opáčila mu Lucinda.

„Jste krvežíznivé služebnice temnot…“

„Pijavice, paraziti a taky žereme děti,“ skočila mu do řeči Lucinda. „Kdo vám u všech mozkomorů tohle všechno nakukal? Nebyl to ten, kdo zároveň prohlašuje stejné věci i o vlkodlacích? Kolikpak dětí jste sežral vy? Vzpamatujte se trochu, pane vlkodlaku, my nechceme nikomu ublížit, že ano, Ginny?“

„Jasně,“ přisvědčila Ginny. Byla ráda, že její přítelkyně už je zpátky ve své obvyklé formě. „Přísahám na svou rakev, kterou nemám, že tu nechci nikoho vysávat, sežrat ani zmrzačit. Temnota je fajn, nebolí mě z ní tolik oči jako ze sluníčka, ale rozhodně jí nesloužím. Proč bych jí měla taky sloužit, vždyť je to vlastně druh počasí, to je stejné, jako kdybych měla sloužit třeba dešti,“ a mrkla na Tonksovou. Měla tuhle nemotornou bystrozorku moc ráda a brala ji jako svou sestřenici. Ta jí mrknutí oplatila a hryzala svou pěst, aby nevyprskla smíchy. Raději vzala sevřenou pěst svého druha do dlaní a začala ji jemně hladit. Zdálo se, že to na něj má uklidňující účinek.

„Takže jestli bych mohla prosit, začněme od začátku. Moc ráda bych se dozvěděla, jak se Ginny vrátila domů, co mají znamenat všechny ta řeči o upírech a proč to mého Remuse tak vytočilo. Vůbec se nechoval jako usedlý profesor na odpočinku a budoucí otec rodiny,“ zahihňala se.

„Vy budete mít dítě?“ vyjekla Ginny, během okamžiku přeskočila stůl a objala Doru, což vyvolalo další temné zavrčení z Remusova hrdla. „Moc vám to přeju,“ pokračovala, když se vrátila na své místo.

„No jo, už to tak bude,“ usmála se na ni její kamarádka. „Tady taťku to docela vzalo, bál se, že budeme mít štěňátko nebo co, ale všechno je v nejlepším pořádku,“ popleskala Remuse po paži. „První jste ale na řadě vy. Ten příběh asi bude zajímavější než to, že každou chvilku bliju jako Alík. Vlastně proto jsme se taky nechali pozvat. Krom skvělé domácí kuchyně jsem tak trochu doufala, že Molly možná bude mít nějaký ten zaručený recept, jak v sobě udržet alespoň něco. Ale to může počkat, teď vyprávějte a přehánějte.“

Ginny jim tedy převyprávěla svoji prázdninovou anabázi. Nymfadora to všechno brala s nadhledem. Její vztah s vlkodlakem ji naučil nesoudit lidi podle předsudků a sama se mohla přesvědčit, že Ginny je stejná jako dřív a rozhodně se nezměnila v žádné monstrum. Remus tak klidný nebyl. Neustále obě upírky ostražitě pozoroval a na konci měl spoustu „odborných“ dotazů. Ginny s Lucindou mu musely několikrát vysvětlit, že ony mají svou žízeň dokonale pod kontrolou, že skutečně mohou vycházet na slunce a že se Ginny chce vrátit do Bradavic a nevidí v tom žádný problém. Bývalý učitel OPČM jen nesouhlasně kroutil hlavou a opakoval:

„Tohle mi prostě nedává smysl. Vy nemůžete být normální upírky. Normální upír několik let po své přeměně nedokáže odolávat své žízni, nedokáže být mezi normálními lidmi a už vůbec nedokáže vycházet na slunce. Upíry jsem studoval, s několika se i setkal, ale nikdy jsem se v jejich blízkosti nezačal přeměňovat. To prostě nedává smysl.“

Lucinda už měla těch jeho lamentací dost a rázně další rozhovor na tohle téma utnula: „Já bych si také myslela, že třicet let je dost dlouhá doba, aby se někdo konečně stal vlkodlakem, a taky nechápu, proč to pořád nedokázal.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se překvapená Dora.

„Nic extra, jen že tady tvůj miláček se zasekl na půli cesty mezi člověkem a vlkodlakem a je kvůli tomu nebezpečný všem ve svém okolí. Kdyby přijal svou druhou polovinu tak, aby se stala jeho nedílnou součástí, měl by šanci podřídit ji své vůli a udržet si kontrolu nad svými činy i v přeměněné podobě. Ne všichni vlkodlaci to dokážou, ale on by mohl. Mám s jeho druhem dost zkušeností, abych poznala, že on není žádný tuctový vlkodlak, ale potenciální vůdce smečky, alespoň co se schopností týče, protože jinam mám obavy, že by dokázal vést partu malých děcek. Obyčejný vlkodlak by před námi stáhl ocas mezi nohy a plazil se pryč, až by si odřel kulky, ale on chtěl bojovat.“

„Jaký vůdce smečky? Já přece nic takového nejsem,“ protestoval Remus.

„Nikdy jsem si nemyslela, že jednou budu poučovat vlkodlaka a profesora k tomu o tom, jak to mezi nimi chodí,“ povzdechla si Lucinda. „Mocný vlkodlak dokáže svou zvířecí stránku podřídit své vůli. Takoví se potom stávají vůdci smeček. Aby toho dosáhli, musí se smířit se svým stavem, pochopit svou podstatu a zkrotit zvíře, co se v nich ukrývá. Přeměna je pro vás naprosto přirozená a ty s ní nesmíš bojovat, ale ovládnout ji, pak se budeš moct přeměňovat kdykoli a i v přeměněné formě si dokážeš zachovat jasný rozum. Proto jsou takoví jako ty vůdci smečky, protože právě oni koordinují a vedou smečku na lovu a v boji. Tohle ti už měl někdo vysvětlit už dávno.“

„Jak si můžeš být tak jistá?“ zeptal se znejistělý Remus.

„Zabila jsem dost příslušníků tvého druhu, abych to dokázala poznat, věř mi,“ ušklíbla se na něj Lucinda a schválně mu ukázala prodloužené špičáky.

„Jak to má Remus udělat?“ zeptala se Nymfadora.

„Jak to mám vědět? Já jsem upírka, neběhám venku po čtyřech a nevyju na měsíc jako někdo,“ odsekla jí Lucinda. Ginny se na ni zamračila a vší silou ji pod stolem dupla na nohu, sklenice před nimi zacinkaly.

„Omlouvám se, přítomnost tvého druha ve mě probouzí mé horší já,“ omluvila se Lucinda po tichém zaúpění. „Opravdu by mu tohle měl vysvětlovat někdo z jeho druhu, já znám jen základní věci. Bojím se, že tady už může být pozdě. Tvůj přítel příliš dlouho bojoval se svou podstatou, než aby ji teď mohl nějak snadno přijmout. Může se o to pokusit, musí však počítat i s nezdarem. Ten boj musí vybojovat sám ve své mysli. Musí poznat svou druhou stránku, přijmout ji a spojit ji se svou duší v jeden celek. Musí přestat být třicet dní člověkem a jeden vlkodlakem, ale stát se jedinou bytostí, jak fyzicky, tak duševně. Nevím, co to s ním udělá a jestli to dokáže, počítejte však, že ho to změní. Získá sebevědomí, sílu a odhodlání vést druhé. Přestane se ochotně podřizovat autoritám, on sám se takovou autoritou stane. Jeho tělo zesílí a ztratí se stopy vyčerpání z toho jeho nesmyslného boje proti své přirozenosti. Jeho vlkodlačí forma se také změní, bude větší a silnější. Víc vám k tomu asi neřeknu, nedokážu jeho mysl vést při tom procesu, ani nevím, jak to obvykle probíhá. Všechno, co jsem vám řekla, jsem se dozvěděla od zajatců během těch nekonečných válek mezi našimi národy, a jak jistě pochopíte, od někoho takového se informace získávají dost obtížně. Doporučila bych vám vyhledat nějakého vlkodlačího Lorda v zahraničí a požádat ho o pomoc. Mohla bych vám doporučit třeba Lva Dolgorukého v Rusku nebo Leifa Frekisona v Norsku, s oběma se dá docela dobře vyjít,“ zakončila Lucinda svůj výklad.

Všichni zůstali několik minut zticha, aby mohli vstřebat všechny ty nové informace. Potom, se jejich společnost rozpadla na ženskou a mužskou část. Ženy se zmocnily Tonks, odtáhly ji do kuchyně a začaly rozebírat její těhotenství do těch nejmenších podrobností. Hlavní slovo měla Molly, která se snažila Nymfadoře předat své rozsáhlé zkušenosti. Přišla řeč i na jména a potenciální svatbu, kterou však chtěli snoubenci odložit na bezpečnější časy, čímž si Dora vysloužila rozsáhlé kázání od paní Weasleyové o morální újmě, kterou ten malý chudáček utrpí, jestliže jeho rodiče v době jeho narození nebudou sezdáni.

Muži zůstali sedět v obýváku a po několika stručných gratulacích se Weasleyovci chopili novin a Remus se stáhl do ústraní, aby si všechny ty nové informace srovnal v hlavě. Už předtím žil v neuvěřitelném stresu z toho, že přenese svoje prokletí i na dítě a způsobí tím všem jenom trápení. Teď se k tomu přidaly i nové informace o tom, že by měl to své prokletí přijmout a ovládnout, nemluvě o přítomnosti upírek, co se pohybovaly mezi lidmi, jakoby se nechumelilo.

Paní Weasleyová samozřejmě trvala na tom, že Remus s Nymfadorou zůstanou i na oběd. Ten proběhl už v poklidné atmosféře, jen Remus byl stále duchem nepřítomen a dělalo mu veliké problémy se trefit lžící nebo vidličkou do úst. Když začal místo pečeně pižlat nožem ubrousek položený vedle talíře, Dora mu s povzdechem zabavila příbor a začala ho krmit jako malé dítě. Všichni z toho měli ohromnou legraci a jejich smích konečně probral Remuse k životu. Poseděli dlouho přes oběd a bylo jim všem dobře. Domácká atmosféra Doupěte by dokázala zklidnit i horší případy než dvě upírky a nervózního vlkodlaka.

Při loučení se Ginny ještě jednou k začátku jejich návštěvy vrátila a prosila oba návštěvníky, aby si jejich tajemství nechali pro sebe a neříkali ho nikomu, ani členům Řádu. Remus se na ni smutně podíval a odpověděl:

„To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat. Ještě jsem ti, Ginny, nepoděkoval, jak ses mě zastávala a jak ses ze všech sil snažila situaci uklidnit. Je jen málo lidí, co by to pro někoho jako já udělalo. Hodně jsi za poslední dobu dospěla a já jsem moc rád, že se na mě nedíváš skrz prsty. Tobě, Lucindo, chci také poděkovat. Dala jsi mi hodně věcí k přemýšlení a já ti ta to děkuju. Vaše tajemství zachovám a jsem vám moc vděčný.“

„Že by mu to přece jenom došlo?“ podivila se Lucinda, sotva návštěva zmizela v krbu.

„Co proti němu furt máš?“ podivila se Ginny. „Je moc milý a s Nymfadorou je sranda, hlavně, když jí říkáš Nymfadora.“

„Nemám ráda vlkodlaky. Kdybys zažila jako já, že na tebe zaútočí stovka těch rozzuřených bestií, taky bys jejich společnost moc nevyhledávala. Dokážu respektovat jejich vůdce, dokonce jsem ochotna jim přiznat právo na spokojený život jako jiným tvorům, ale kamarádit s nima asi nikdy nebudu. Mě by spíš zajímalo, jak působil na tebe. Cítila jsi z něj nebezpečí?“

„Jenom trošičku. V tom jeho pachu byl takový slabý náznak, a když se začal měnit, tak se samy od sebe prodloužily špičáky, ale to mohlo být proto, že jsem se bála, jak ho zmasakruješ.“

„To je divný. Tys cítila jen slabý náznak a přitom jsi byla v ohrožení života. Jakmile se objevil ve dveřích, já jsem byla okamžitě připravená na boj. No nic, nebudeme to teď rozebírat, ale pamatuj si, že u vlkodlaků musíš být hodně opatrná, jsou nevyzpytatelní.“

Zbytek odpoledne se nesl ve znamení sov od jejích bratrů. Percy s Billem potvrzovali, že zítra určitě přijdou na oběd a Fred s Georgem se dostavili už na večeři. Jejich šok, když uviděli svou ztracenou sestru, byl obrovský, stejně jako jejich radost. Ginny putovala z jednoho objetí do druhého a jenom její nadlidská odolnost zabránila jejím bratrům, aby ji samou radostí nerozmačkali.

Samozřejmě jim Ginny musela hned vylíčit, co ji všechno potkalo. Měla z toho trochu obavy, ukázalo se však, že naprosto zbytečné. Bratři reagovali podobně jako ostatní a slibovali strašlivou pomstu a česnekový klystýr navrch Dimitrimu za to, že si dovolil vztáhnout ruku na jejich sestřičku. To, že se rozhodla zachránit Charlieho a podvolit se Dimitrimu nijak nekomentovali a na chvilku se tvářili vážně, vylíčení její pomsty Dimitrimu je však vrátilo zpátky do výtečné nálady.

„Takže ty seš fakt upírka? Moc na to nevypadáš, ukaž zuby,“ vybafl na ni Fred, hned jak ukončila své vyprávění.

Ginny se musela v duchu usmát, tohle jim bylo podobné. Nechtěla je však zklamat a tak nechala vyjet své špičáky. Nespokojila se však s jejich přirozenou délkou, zapojila své nové schopnosti a během chvíle její chrup připomínal něco mezi šavlozubým tygrem a mrožem. Lucinda se mohla smíchy potrhat a Fred s Georgem po vteřince zaváhání, se k ní přidali.

„Bezva,“ komentoval její exhibici George. „Ty asi nebudeš muset shánět otvírák, aby ses dostala do mudlovských konzerv.“

„Mudlovských konzerv? Jaký otvírák?“ zareagoval ihned pan Weasley. Ginny si jenom povzdechla a tiše se z pokoje vytratila. Jakmile přišla řeč na mudlovské vynálezy, neznal její otec míru a navíc se už setmělo, takže než to dvojčata všechno vysvětlí, mohla by mezitím zajít pro Monicu.

Během několika minut byly obě zpátky. Ginny jejich dům přijal, takže si dovnitř mohla vodit jakékoli návštěvy, jak jí její otec včera vysvětlil. Ginny nejprve Monicu představila matce, což se obešlo bez větších zádrhelů. Usedlé šaty i účes Monicy na Molly Weasleyovou zapůsobily mnohem lépe než minisukně a odhalené bříško Lucindy. Monica se také chovala velice uctivě a způsobně, takže hned po představení skončila v medvědím objetí vládkyně Weasleyovské domácnosti.

V pokoji se také nic nového nestalo, dvojčata se svíjela pod palbou otázek jejich otce na jejich zkušenosti s mudlovským světem. Fred právě vysvětloval, že se díky výbuchu při jednom nezdařeném experimentu probourali ze svého bytu nad obchodem do prázdného bytu v mudlovském domě, který k tomu jejich přiléhal. Kluci si ten druhý byt také pronajali, protože jak prohlásili, ten nájem po přepočtu na galeony byl úplný pakatel a pár místností se může vždycky hodit. Začali také podnikat výpravy do mudlovského světa. Hledali tam hlavně inspiraci pro jejich byznys, jak podotkl George.

Ginny jejich vyprávění přerušila a představila jim Monicu. Dvojčata na chvilku ztratila řeč a jenom s pootevřenou pusou zírala na atraktivní černovlásku a poté, co je jejich sestra požádala, jestli by Monice nemohli pomoci s jedním problémem, bylo téma mudlů okamžitě zapomenuto.

„Co přesně byste potřebovaly?“ zeptal se Fred poté, co se spolu s Ginny a Monicou oddělili od ostatních a posadili se ke krbu.

„Jo, co by tak mohly potřebovat od podnikatelů, jako jsme my, dvě okouzlující a všemocné krásky?“ doplnil ho George.

„Já nepotřebuji nic, maximálně tak dát každýmu z vás pohlavek, ale Monica má řekněme jistou alergii na slunce. Je to vážně k vzteku, když musí být přes den pořád někde zalezlá a mě napadlo, že dva geniální podnikatelé by mohli přijít s nějakým originálním řešením. Monica s námi do Bradavic nejde, a když nemůže přes den nikam ven, bude jen těžko hledat nějakou práci nebo školu,“ vysvětlovala Ginny. Napadlo ji to až na poslední chvíli, ale byla na svůj nápad patřičně hrdá. Její bratři se zabývali hlavně různými dryáky, po kterých se měnil fyzický zjev a jestli dokázali vymyslet elixír, po kterém vám zmodrala pokožka, určitě by dokázali vyřešit i Moničin problém s denním světlem.

„To zní jako objednávka, bratře můj,“ usmál se Fred.

„Jistě, bratře, zbývá dohodnout jen způsob jejího vyrovnání,“ doplnil ho George.

„Mohla bych si to odpracovat,“ skočila jim do řeči Monica dřív, než je Ginny stihla poslat do patřičných míst. „Nic o vašem obchodě nevím, ale mohla bych třeba vybalovat zboží nebo tak. Stejně nemám přes den co na práci a když zůstanu pořád uvnitř…“ dodala nesměle a Ginny se na ni jen tázavě podívala.

„To je lukrativní nabídka. S takovou prodavačkou se u nás dveře netrhnou a Verity na všechno stejně nestačí. Co si myslíš, společníku?“

„Rozhodně. Stejně jsme hledali někoho, kdo bude balit zásilky pro náš s-shop. Takhle se o to holky můžou podělit a my se budeme moct věnovat čisté vědě.“

„Co to je s-shop?“ zeptala se Ginny podezřívavě. U jejích bratrů si člověk nikdy nemohl být zcela jist.

„Soví obchod. Představ si, že ti v Bradavicích dojdou třeba krvácivé hašlerky. Vezmeš si náš katalog, poklepáš hůlkou na věci, co chceš objednat, na zadní straně vyplníš svou adresu a zase na ni klepneš hůlkou. Objednávka se okamžitě objeví u nás a za chvilku je na cestě sova se vším, co nezbytně ke svému studiu potřebuješ. Zatím používáme veřejné poštovní sovy, ale jestli se to rozjede, nakoupíme si vlastní.“

„Tohle už není obchod, tohle je vyšší poslání, vždyť co by si chudáčkové bez nás v Bradavicích počali?“ doplnil jeho bratr.

„Jasně, jste Zachránci světa, Byznysmeni z Boží milosti a Filchovy noční můry,“ ušklíbla se sarkasticky Ginny.

„Já bych to tedy zkusila,“ pípla Monica. „Opravdu se budu snažit nebýt na obtíž a klidně můžu pracovat i v noci. Budu jenom potřebovat čas od času volný večer na své záležitosti.“

„Monico, nevíš, do čeho jdeš. Fred s Georgem jsou sice velice schopní, ale některé jejich výrobky a jejich testování může být hodně nepříjemné,“ varovala ji Ginny.

„Ale jak jinak by mi mohli pomoct? Jsem jediná, na kom to můžou testovat a jestli se jim to jednou podaří, budu jim neskonale vděčná. Konečně bych byla doopravdy svobodná.“

„Nebudu ti to vymlouvat, koneckonců jsi už pár století plnoletá,“ pronesla významně a poočku sledovala, jak oběma dvojčatům zaskočil máslový ležák, „jen bych chtěla varovat naše dva výzkumníky. Jestli se Monice něco stane, čeká vás dva něco příšerného.“

„Copak asi? Dáš nám na zadek?“ provokoval Fred.

„Ne, ale poskytnu matce podrobný popis všeho, co jste v Bradavicích provedli. Mám docela slušný přehled, protože ten komín tady mezi našimi pokoji vede náramně dobře zvuk a vy jste byli zvyklí všechno před spaním důkladně probírat a vzpomínat na vaše nejlepší kousky. Taky v Bradavicích se mi leccos doneslo, holky toho strašně vykecaj. Určitě ji bude zajímat třeba ten váš půlnoční striptýz na oslavě Angelininých narozenin, prý to bylo super,“ dodala Ginny sladkým hlasem.

„To bys neudělala,“ vyhrkli oba bratři.

„Vsadíte na to svou bídnou existenci?“ ušklíbla se Ginny.

„Podívej, bratře, jak se nám ta naše malá sestřička pěkně vybarvila. Nechceš v Bradavicích převzít rodinnou štafetu a udělat všem z jejich studia nevšední zážitek? Možná bychom pro tebe měli pár dobrých rad.“

„Dobrou radou nepohrdnu. Slyšela jsem něco o tom, že tam mají učit nějací Smrtijedi. Chudáčci asi nemají dostatek pedagogických zkušeností a já bych jim ráda nějaké obzvlášť podnětné zprostředkovala.“

„To je slovo Weasleyové! Takže naše nejdražší sestřičko, jestliže chceš porušovat školní řád, musíš ho napřed dokonale ovládat. Nemyslím tím jenom těch patnáct bodů, co visí na nástěnce, ale všechna ta nařízení ředitelů, co na ně sedá prach v knihovně. Většinu z nich nikdy nikdo nezrušil, takže pořád platí. Najdeš tam učiněné skvosty. Víš třeba, že podle nařízení z roku 1557 má každý student během zkoušky nárok na láhev vína, dvě pečená kuřata a mísu hrušek? Chtěli jsme to použít při našich OVCÍCH. Jsou tam ale i další perličky…“

Ginny až do večeře a ještě dlouho poté poslouchala všechny neuskutečněné plány svých dvou bratrů. Přidali se k nim i Charlie s Lucindou a obzvlášť Lucinda se mohla při některých z nich smíchy potrhat. Ginny si všechno ukládala do paměti, zároveň jí však v hlavě klíčil ještě jeden nápad. Před spaním požádala rodiče o podrobné rodokmeny jak ze strany Weasleyů, tak ze strany Prewetů a vůbec všechno, co vztahovalo k historii jejich rodiny. Jestli si nové vedení Bradavic i ministerstva tolik zakládá na čistokrevnosti, proč jim nevyhovět? Mohlo by to být navíc perfektní krytí. Celou noc poté studovala staré rodinné záznamy a byla sama překvapena, jak hluboko v minulosti má její rodina kořeny. Jak Weasleyové, tak Prewetové mohli doložit svou kouzelnickou historii až do doby Zakladatelů a historie Prewetů sahala dokonce až do dob římské okupace. Vždyť ona se svým rodokmenem mohla klidně srovnávat i s tím frackem Malfoyem. Nikde žádný mudla, všichni její předci byli stoprocentní a nefalšovaní kouzelníci a v minulosti častokrát zastávali i významné posty. Tohle se určitě ještě bude hodit.

Druhý den se v Doupěti sešla téměř kompletní rodina. Chyběl jen Ron, který byl na své výpravě s Harrym a nikdo o něm neměl žádné zprávy. Ginny měla trochu obavy z Fleur, přece jen spolu nevycházely zrovna ideálně, čtvrtinová víla však kupodivu nedělala vůbec žádné problémy. Už mezi dveřmi sice odhalila, co je její švagrová zač, místo hysterického ječení se k ní však začala chovat až s neuvěřitelnou úctou a pokorou. Ginny z toho byla dokonale vyvedená z míry. Osvětlila jí to až Lucinda, která si ji před obědem zatáhla na chvíli stranou a vysvětlila jí, že víly dokážou vycítit skutečnou moc každého tvora a Fleur v ní prostě cítí někoho, kdo je mnohem mocnější než ona. Nemusí mít ani obavy z prozrazení, protože víly mají velice pevný morální kodex, který jim zakazuje kompromitovat jiné magické bytosti.

Bill přijal její proměnu stejně jako zbytek rodiny. Ujistil ji, že stále zůstává jeho sestrou a může se na něj kdykoli s čímkoli obrátit. Velkou pozornost věnoval Lucindě, neustále se ji snažil nenápadně sledovat, ale svoje závěry ohledně strážného anděla své sestřičky si nechával pro sebe.

Percy si držel od zbytku rodiny odstup a většinu času mlčel. Vypadalo to, že ho něco hodně trápí a on neví, jak se s tím vyrovnat. Ostatní členové rodiny ho nechávali být a chovali se k němu tak, jakoby se nic nestalo. Ginny ho propalovala pohledy, zapomenout na jeho odcizení v době, kdy ministerstvo popíralo návrat Voldemorta, se nedalo jen tak. Když jim Ginny prozrazovala, co se s ní stalo, podíval se na ni se strachem v očích, ten se však záhy změnil v obavy a bolest, nechával si však své pocity pro sebe. Ginny původně tak trochu očekávala, že hned vyskočí a bude jí kázat, jak by se měla co nejrychleji hlásit na ministerstvu, nic takového se však nestalo. Ten arogantní mladý muž, co každého jen poučoval o nezbytnosti dodržování všech pravidel, byl podle všeho pryč.

Po obědě došlo i na poslední tajemství. Ginny se dlouho rozhodovala, jestli má svou rodinu seznámit se svou skutečnou podobou, nakonec se však rozhodla, že to mají právo vědět. Nemohla pominout ani výhody, které to přinášelo jí osobně. Už před nimi nebude muset pracně udržovat změněnou podobu a může si dopřát alespoň chvíli uvolnění. Zbývalo sice ještě jedno tajemství, to, že se stala patriarchou, to si však hodlala ponechat co nejdéle. Brzy, hned jak zahájí své akce proti Smrtijedům, budou všichni hledat toho, kdo za tím stojí a ona jim nehodlala poskytnout jakékoli vodítko ke své rodině. Lady Ginevru si určitě nikdo nebude spojovat s Ginny Weasleyovou, toho času studentkou šestého ročníku Bradavické školy čar a kouzel.

Rodina její přiznání vzala docela v klidu. Už si na její proměnu zvykli, přijali ji a nic nemohlo zvrátit jejich vztah k ní. Pořád to byla jejich Ginny, i když teď vypadala dost jinak. Dvojčata dokonce ohodnotila její skutečný vzhled uznalým zahvízdáním a hned přišla s nabídkou, jestli jejich sestra spolu s kamarádkami nechce udělat nějaké fotky pro jejich nejnovější reklamní kampaň. Začali nadšeně líčit, jak chtějí využívat mudlovský marketing a úplně převálcovat konkurenci. Reklamy s krásnými dívkami na každém rohu hrály v jejich plánech klíčovou roli. Naštěstí přítomnost jejich matky jim zabránila jít ve svých výkladech do větších podrobností a zachránila je tak od pár dobře mířených ran od jejich sestry. Ginny rozhodně neměla v plánu být polonahá na nějakých reklamních fotografiích. Monica s Lucindou se tvářily, že by si možná říct daly, ale výraz v Ginnině obličeji je od tohoto nápadu dostatečně odrazoval.

Odpoledne se začala celá rodinná sešlost rozpadat. Jako první se rozloučili Bill s Fleur. Pozvali Ginny k sobě na návštěvu a odletaxovali se domů. Hned po nich se rozloučili Fred s Georgem, kteří se vymluvili na to, že musí přece Monice ukázat její nové pracoviště. Upírka se měla potom vrátit krbem zpátky do Doupěte, aby si spolu s Ginny a Lucindou mohla přestěhovat své věci. Dvojčata jí totiž nabídla, že může obsadit několik pokojů v jejich nyní velmi rozsáhlém bytu. Percy byl také na odchodu, ale zastavila ho Lucinda.

„Pane Percivale,“ oslovila ho uctivě, „mohl byste se nám ještě několik minut věnovat? Máme několik otázek, na které nám jako zaměstnanec ministerstva budete nejspíš schopen dát ty nejúplnější odpovědi.“

„Prosím,“ uklonil se Percy zaskočený formálním oslovením. Melancholii v jeho tváři na krátkou chvíli vystřídal údiv.

„Co byste potřebovaly?“ zeptal se, jakmile se usadili stranou od ostatních.

„Je mi známo, že nyní působíte v Oddělení spolupráce s ostatními magickými bytostmi nebo, jak říkáte ve své interní hantýrce Dohledu nad nelidskými příšerami.“ usmála se na něj Lucinda. „Ze všech lidí, kteří jsou zasvěceni do Ginnina tajemství vy asi budete mít nejlepší přehled. Rády bychom se vyhnuly všem problémům a zejména vyzrazení naší skutečné totožnosti všem, kdo by nám mohli dělat problémy. Ať už se jedná o šílence, kteří by chtěli všechny takové jako my vyhubit, nebo Smrtijedy, kteří by chtěli totéž udělat s celou vaší rodinou.“

„Proč taková formální žádost? Předtím jsme se bavili docela normálně,“ podivil se Percy. „Samozřejmě, že se budu snažit Ginny všechno co nejvíc ulehčit. Nejsem si však jistý, že mám natolik vysoké postavení, abych mohl dění v její prospěch nějak výrazně ovlivnit.“

„Promiň, Percy. Asi jsem to brala trochu moc jako jednání s představitelem ministerstva, proto ta formálnost. Co se týče tvého postavení, co není, může jednou být. Jsem si jistá, že jelikož máš sestru v řadách těch, se kterými máš za úkol rozvíjet spolupráci, budeš své úkoly plnit daleko lépe než všichni ostatní,“ a věnovala mu ironický úsměv. „Nám nejde o nějaké ovlivňování, ale v první řadě o informace.“

„Percy, můžeme ti věřit?“ zeptala se Ginny a sklopila zrak. Sama před sebou se styděla za to, že pochybuje o vlastním bratru, ale když se Percy už jednou dokázal otočit k rodině zády kvůli kariéře… „Tady nejde o nějakou hloupou politiku. Jestli se Smrtijedi dozví, co jsme zač, půjde nám o život.“

Percy také sklopil oči a na tváři se mu usadil výraz obrovské bolesti. „Nikdy bych svou rodinu neohrozil,“ zašeptal. „Je mi moc líto, co se stalo. Ostatním jsem se už omluvil a snažil jsem se jim to všechno vysvětlit. Nemůžu tím napravit to, co jsem udělal, ale snad pochopíš, proč jsem to všechno dělal. Chápu, že si o mně myslíš jen to nejhorší a nebudeš mi věřit, ale to s tím ministerstvem jsem udělal na Brumbálův příkaz. Vím, že to zní pitomě, ale on mě opravdu požádal, abych ministrovi za každou cenu lezl do zadku a předával Řádu informace o jeho záměrech. Šlo mu hlavně o to, udržet Harryho mimo vliv ministrů. Popletal chtěl jenom, aby Harry nepodrýval jeho pozici, ale Brousek ho chtěl vzít z Bradavic a poslat do bystrozorského výcviku, aby ho mohl co nejdřív postavit proti Ty-víš-komu. To jsme mu nemohli udělat, jedině Brumbál ho mohl na Ty-víš-koho připravit. Kdyby ministři neviděli, že je mi kariéra přednější než rodina, nikdy bych se nestal jejich pravou rukou, takže jsem udělal to, co jsem udělal. Moje kariéra vyletěla strmě vzhůru, ale ztratil jsem všechno, co jsem měl. Rodinu, Penelopu i svou vlastní sebeúctu. Nevím, jestli to stálo za to. Udrželi jsme Harryho dva roky v bezpečí u Brumbála, ale nevím, jestli to bude stačit. Pochybuju, že ho Brumbál stačil připravit. Možná jsem všelijaký, nejsem tak zábavný jako Fred s Georgem ani samostatný jako Charlie s Billem, možná potřebuju mít nad sebou nějakou autoritu, ale byl jsem v Nebelvíru a vždycky jsem sloužil Brumbálovi bez ohledu na možné následky,“ dodal nakonec.

Ginny na něj jenom nevěřícně zírala. Percy to všechno dělal kvůli Harrymu? Byl ochotný obětovat i svou rodinu jen aby pomohl Brumbálovi s jeho plány. Tohle bylo tak neuvěřitelné, tak odvážné, že to její mysl stále nedokázala pochopit. Percy, ten nudný a školometský Percy, se vydal ve službách Brumbála přímo do jámy lvové, zrazoval ministerstvo a umožňoval Brumbálovi, aby byl před nimi vždy o krok napřed. Nedokázala si pomoci a vrhla se mu kolem krku.

„Ach Percy, promiň, že jsem se k tobě chovala tak hnusně. Jsi hrdina,“ blábolila mezi vzlyky.

„Nejsem, tohle by přece udělal každý. Mě musel Brumbál hodně přemlouvat, protože jsem nechtěl ublížit své rodině, opravdový hrdina by neváhal.“

„Pro mě jsi ten největší,“ trvala na svém Ginny, v její mysli se však začínal dostávat na povrch vztek. Měla pořádný dopal na Brumbála, že jejího bratra k něčemu takovému nutil. Bylo opravdu nezbytné válčit s ministerstvem, a jestli ano, proč ten čas, co mu Percy získal, nevyužil k tomu, aby Harryho naučil co možná nejvíc? Velká škoda, že už si s ním o tom nemůže promluvit.

„Můžeme se vrátit k naší záležitosti?“ navrhla po významném odkašlání Lucinda. „Dnes ještě musíme stihnout spoustu věcí.“

„Jistě, co potřebujete vědět?“

„V první řadě, jestli tvoje oddělení má nějakou šanci nás v Bradavicích odhalit.“

„My nemáme nikoho v terénu, kdo by upíry vyhledával a dohlížel na ně,“ vysvětloval Percy. „Stálou agendu dělají jen tři lidi, zbytek jim vypomáhá, když se sejde víc věcí najednou. Hlavně udržujeme styky s představiteli hlavních komunit. Domlouváme obchody a vyměňujeme si informace bezpečnostního rázu. Oni by nám teoreticky měli hlásit, pokud se mezi nimi vyskytne někdo, kdo nedodržuje pravidla a my bychom je měli informovat o tom, kdyby se mezi kouzelníky formovaly nějaké skupiny, co by se chtěly vydat na lov nemrtvých. Nefunguje to ideálně, obě strany v tom předávání informací moc aktivitou nehýří, takže v tomto ohledu nemusíte mít obavy. Na vašem místě bych se více bál Snapea. Ředitel, a je jedno, jak se k tomu křeslu dostal, ví všechno, co se ve škole děje. Jakmile vstoupíte na pozemky, bude vědět, co jste zač, a netroufám si odhadnout, jak bude reagovat.“

„S tím se budeme muset poprat zítra,“ povzdechla si Lucinda. „Doneslo se mi něco o tom, že ministerstvo chce všechny upíry registrovat a podřídit je své pravomoci. Chceš mi říct, že tohle běží mimo tvůj odbor?“

„S tímhle my nemáme nic společného. Vznikla jistá skupinka, která se zodpovídá Umbridgeové, která má za úkol připravovat návrhy nových zákonů, ale o tom, co ve skutečnosti dělá, nic konkrétního nevíme. Po baráku jde spousta drbů, ale nikdo nic neví. V té skupině je spousta Smrtijedů a těch, co jako Umbridgeová nesnáší cokoli nekouzelnického, takže ty jejich zákony podle toho vypadají, nedokážu však říct, jestli se zabývají i upíry. Zatím vydávají jen zákony proti mudlům a mudlorozeným kouzelníkům.“

„No uvidíme. Mluvila jsem nedávno se všemi hlavními představiteli našich klanů, a jestli budete mít zájem, můžeme uspořádat schůzku na té nejvyšší úrovni. Dej mi vědět a já ji zorganizuju, možná ti to umožní posílit tvoje postavení.“

„Opravdu na nejvyšší? Žádný Nosferatu s ministrem nejednal celá desetiletí, normálně posílají své zmocněnce,“ vykřikl vzrušený Percy.

„Jestli nás bude chtít ministerstvo zotročit, tak za nás nebudou vyjednávat Nosferatu, ale Patrirchové,“ opravila ho Lucinda.

„To není možné, nikdo se nikdy s Patrirchou nesetkal,“ šeptal vyklepaný Percy.

„Samozřejmě, že setkal. Patriarchové se běžně pohybují mezi normálními lidmi, neroztrubují to však na všechny strany. Doufám, že to nebude nutné, ale jestli ano, můžeš vyprávět vnoučatům, že ses setkal s upířím Patriarchou,“ ujistila ho Lucinda a potichu, tak, aby to slyšela jenom Ginny si dodala pro sebe: „Jestli jim teda nebude vyprávět jejich tetička, jak si z dědy udělala dobrý den.“

„Takže poslední věc,“ dodala už nahlas. „Jak je to s Ginniným kouzlením? Pro nás je dospělá, může kouzlit mimo Bradavice?“

„Ne, její hlídáček pořád funguje. Mohla by si dát žádost na Odbor dohledu nad nezletilými kouzelníky, ale tu by musela patřičně zdůvodnit a i tehdy by byla mizivá šance, že dostane výjimku.“

„To je nemilé, jak to vlastně funguje?“

„Když si nezletilý čaroděj kupuje hůlku, je prodejce povinen tuto hůlku zaregistrovat a umístit na ni sledovací kouzlo, které hlásí všechna kouzla této hůlky na ministerstvo. Hůlka je vlastně zbraň, takže se nelze divit, že se dohledu věnuje taková pozornost. Ministerstvo pak má dokonalý přehled, jaká kouzla kdy kdo seslal, včetně přesného určení místa. Po dosažení plnoletosti se sledovací kouzlo automaticky zruší.“

„A co hůlky koupené v zahraničí?“ zeptala se Ginny.

„Každý, kdo cestuje ze zahraničí oficiální cestou, musí projít celní kontrolou na ministerstvu a předložit při ní svou hůlku. Pokud není registrovaná, zaregistruje se při této kontrole. Kdo si koupil hůlku na černém trhu nebo ji propašoval z ciziny, se registraci stejně nevyhne, protože všechny hůlky studentů Bradavic jsou registrované během jejich zařazování. Málokdo si toho všímá, ale stranou učitelského stolu sedávají dva takoví nenápadní chlapíci z ministerstva a ti na každého, kdo stojí na pódiu, sesílají odhalovací a sledovací kouzla, jestli má registrovanou hůlku. Dospělí zase předkládají hůlku při jakémkoli úředním úkonu, takže všechny hůlky jsou pod kontrolou. Nikdo krom těch, co se pohybují za hranou zákona, si netroufá ty předpisy obcházet. Za pašování nebo nelicencovaný prodej hůlek jsou velmi přísné tresty. Jak vidíte, ministerstvo myslelo na všechny varianty a nelze ho oklamat,“ Ginny opět poznávala toho starého Percyho, který důvěřuje institucím a rád ostatní poučuje.

„Takže ministerstvo zaregistruje všechny hůlky, které jsou koupené v oficiálních obchodech, prošly ministerstvem nebo je měl někdo během zařazování v Bradavicích,“ shrnula Ginny a v duchu si mnula ruce, dvě z jejích třech hůlek by měly být před sledováním v bezpečí.

„Díky Percy, moc jsi nám pomohl. Možná se někdy stavíme, abychom pokecali o politice, určitě to bude zábava,“ rozloučila se Ginny.

Čekala je ještě spousta práce. Musely přestěhovat Monicu, Lucinda se měla zítra sejít se Snapem a ještě se vůbec nedostaly k plánování loupeže na Odboru záhad.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one