face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Stěhování Monicy proběhlo překvapivě hladce. Všechny tři naplno využily svou nadlidskou rychlost a během necelé hodinky sbalily všechno, co Monica za dvě staletí svého života nashromáždila. V posledních týdnech si všechny užívaly nákupů a jejich kamarádka se rozhodně nedržela zpátky. Její původní zavazadla nebyla už schopna veškerý její majetek pojmout, takže musela přibrat ještě jeden veliký kufr, který jí věnovala Lucinda. Na každou tedy vyšlo jedno zavazadlo a mohly vyrazit. Ginny sice měla nutkání vytáhnout hůlku, zavazadla zmenšit a zastrčit je do kapsy, její přítelkyně se však mezitím chopily jejich rukojetí a natáhly k ní ruce, aby se mohly přemístit do Doupěte. Ginny tedy jen pokrčila rameny a popadla kufr, který na ni zbyl. Koneckonců ta váha obřího kufru jí teď připadala nicotná.

V Doupěti se nezdržely, jen pozdravily, prošly směrem ke krbu a po chvilce už vystupovaly v doupěti s malým d. Jejím bratrům se celou dobu dařilo držet svou matku od jejich bytu v bezpečné vzdálenosti a bylo na první pohled patrné, že tady žádná ženská ruka rozhodně nevládne. Páté přes deváté se tu povalovaly náčrty jejich nových vynálezů, přísady do lektvarů, kotlíky, papírové obaly lahůdek z rychlého občerstvení, některé z nich ještě obsahovaly zbytky svého původního obsahu, lidská kostra na stojanu s mašlí přilepenou k holé lebce, přes každičký kus nábytku ležely jakési podivné hadry, a mezitím se kupodivu povalovalo i několik knih. Z celé té záplavy pak jako stožár potápějící se lodi čněl vzrostlý keř Žouželovníku nachového, vzácného masožravého keře původem z Amazonie.

„Promiňte, dámy, ale jaksi jsme neměli čas tady uklidit,“ začal vysvětlovat Fred, když uviděl výraz své sestry.

„Jistě, včera na nás přišla inspirace a celou noc jsme se snažili vyrobit nedostižný…,“
„neodhalitelný…,“
„neuvěřitelný…,“
„neviditelný plášť. Tady Angelina nám stála modelem,“ vysvětloval dál Fred poté, co se s bratrem předháněli ve vymýšlení dalších přívlastků svého vynálezu, a ukázal na kostru, „a tady Oliver nám byl cenným zdrojem inspirace,“ ukázal na keř. „Věděly jste, že šťáva z jeho plodů obsahuje patnáctkrát víc THC, než to nejjemnější konopí?“

„Opravdu tady chceš bydlet?“ zeptala se Lucinda Monicy a měřila si dvojčata přísným pohledem. „Žít v jenom bytě se dvěma mladistvými narkomany není zrovna ideální začátek samostatného života.“

„Jací dva mladiství narkomani?“ ohradila se uraženě dvojčata. „Zaprvé jsme plnoletí a za druhé žádnej z nás neříkal, že jsme se tu sjížděli nějakou šťávou. THC v lektvarech náhodou působí jako perfektní stabilizátor některých problematických přísad jako je třeba žluč z třaskavých skvorejšů. Za ten brajgl už jsme se omluvili. Když jsme čekali tady na Moňu, napadlo nás, jak kombinací kouzel, run a lektvarů vyrobit skoro tak dobrý neviditelný plášť jako má Harry. Bohužel jediný krb, co je připojený na síť, je tady v naší laboratoři. Všude jinde máme uklizeno. Fakt. Moňa nám to může dosvědčit, provedli jsme ji úplně všude.“

„Jasně, ukázali jsme jí i zarámovanou sbírku poznámek, napomenutí a výstrah, co jsme během našeho studia pochytali,“ doplnil svého bratra George a tvářil se jako úplné neviňátko.

„No musím přiznat, že to tu nevypadá hůř, než ve vašem pokoji v Doupěti. Vždycky, když jsem sbírala špinavý prádlo, měla jsem strach do toho jejich pelechu vkročit,“ přisadila si Ginny. „Nevím, co je to THC a radši to ani nechci vědět, ale jestli se Monice něco stane, nejenom, že prozradím mamce vaše vylomeniny, ale taky řeknu vašim spoluhráčům z týmu, co jste po nich pojmenovali. Kde máte Katie a Alici, co?“ vybafla na ně na závěr.

„Naší malé sestřičce spolu s tesáky asi narostl i smysl pro humor, musíme si dávat pozor, bratře.“

„Pravdu díš, bratře, možná by mohla rafnout našeho perfektního pucfleka Percyho, aby se s ním dalo aspoň chvíli vydržet.“

„Chcete se tu ještě dlouho vybavovat uprostřed té zkázy nebo můžeme odnést Monice věci do jejího pokoje? Nebude přece bydlet tady v tom chlívku,“ ukončila jejich laškování Ginny, která si vzpomněla, že je zítra čeká schůzka se Snapem a ony nemají žádný plán. To jí okamžitě zkazilo jinak skvělou náladu.

„Naše milá dáma a budoucí zaměstnankyně samozřejmě nebude bydlet zde, v centru vědeckého bádání, nýbrž v útulném apartmánu nahoře. My dva jsme se beztak odstěhovali do mudlovské části našeho sídla. V poslední době, kdy je každej podělanej Vždyť víš z koho, se tam dá najít mnohem lepší zábava. Máme tam mudlovskou televizi a další jejich vynálezy a v mudlovským Londýně je tolik hospod, náleven a nočních klubů, že je nestihneme projít do konce života.“

Ginny tohle raději nekomentovala, ale nedělala si příliš velké obavy. Její bratři ačkoli to tak na první pohled nevypadalo, dokázali přesně odhadnout svou míru, alespoň, co se alkoholu týče. Několik trpkých zkušeností z ilegálních bradavických večírků jim dalo tvrdou lekci a během jejich posledního ročníku se nikdy nezřídili tak, aby ztratili kontrolu.

Dvojčata se mezitím bez řečí chopila zavazadel a vedla je nahoru do patra, kde jim předvedla perfektně uklizený pokoj s čerstvě povlečenou postelí, hořícím krbem a kyticí čerstvých květin ve váze. Fred jim dokonce podržel dveře, zatímco George pečlivě kontroloval závěsy, aby jimi ráno nemohl proniknout ani jediný paprsek světla. Taková míra gentlemanství nebyla u dvojčat rozhodně obvyklá. Všechno jí došlo v okamžiku, kdy Monica tiše poděkovala, a tváře Freda s Georgem chytily odstín barvy vlčích máků. Zdá se, že upírky mají pro její bratry neodolatelné kouzlo a soudě podle rychlého souhlasu Monicy, že k nim půjde bydlet, i upírky překvapivě snadno podléhají weasleyovskému šarmu.

„No vidím, že ti tu snad nic scházet nebude, tak ať se ti daří a ať si na tebe bráchové moc nedovolujou, nebo jim to pořádně vytmavím,“ rozloučila se Ginny s Monicou. „Brzy se tu stavíme na návštěvu a mezitím si můžeme psát. Moji poštu možná bude někdo kontrolovat, tak tam radši nepiš žádné prkotiny o tom, jak pokračuje boj proti té partě maškar v černých pytlích, ale radši něco důležitějšího, třeba jaké sis koupila šaty, jestli jsi potkala nějakýho pěknýho kořena nebo třeba to, jakou hovadinu tyhle dva blázni zase vymysleli.“

„Jasně, budete mi s Lucindou moc chybět, ale třeba mě Fred s Georgem dokážou trochu rozptýlit.“

„Jasňačka, po večerech ti budeme hrát pimprlové divadlo. Já mám Kašpárka a Fredy Škrholu,“ neodpustil si mezi dvěma zívnutími George.

„Kašpárkové jste oba a ani nepotřebujete, aby vás někdo vodil. Dejte mi tu na Monicu pozor,“ připomenula mu Ginny a spolu s Lucindou se přemístily k Doupěti. Lucinda by se raději připravovala na zítřek u sebe doma, Ginny si však nechtěla nechat ujít ani jedinou minutku, kterou mohla ještě strávit doma.

Byla už hluboká noc, měsíc byl schovaný za mraky a cestička k Doupěti byla lidským zrakem téměř neviditelná. Oběma upírkám to nečinilo pražádné problémy a s jistotou vykročily k setmělému stavení.

„Lucindo, jak to chceš zítra navléknout se Snapem?“ zeptala se opatrně Ginny.

„Mám přijít na desátou k hlavní bráně, tam na mě někdo bude čekat a zavede mě do ředitelny. Dál budu muset improvizovat, ráda bych zjistila, jestli mu můžu věřit, ale nebudu nic riskovat. Jestli bude podezřívavý, jen se zapíšu a pomažu pryč. Proč se ptáš?“

„Chtěla bych tam jít s tebou. Taky bych ráda věděla dopředu, do čeho jdu,“ váhavě přiznala Ginny.

„Myslela jsem, že si budeš chtít užít den s mamkou a Charliem,“ podivila se Lucinda. „Nemyslím si, že je dobrej nápad, ukazovat se tam spolu. Bude pro nás mnohem výhodnější, když si nás nikdo ze začátku nebude spolu spojovat“

„Nešla bych tam jako Ginny. Nemyslíš, že by bylo podezřelý, když se nezletilá jde sama zapsat? Jestli chceš bejt se mnou v ročníku, budeš muset hrát nezletilou nebo mentálně zaostalou, která párkrát propadla,“ neodpustila si Ginny rýpnutí.

„To máš asi pravdu,“ zarazila se Lucinda. „Ty vlastně ještě nejsi plnoletá, a když budu chtít bejt s tebou, tak taky nebudu. Myslíš, že bych se mohla vydávat za sirotka?“

„I sirotek musí mít nějakýho zákonnýho zástupce, ale co ti brání, abys tam šla se svou matkou?“ vybalila Ginny na Lucindu svůj nápad, promýšlela ho celou dobu, co její bratři pomáhali Monice vybalovat.

„Ty mi chceš dělat matku, nepraštila ses do hlavy?“ zeptala se překvapeně Lucinda.

„Klíďo píďo bych mohla, změny podoby už mi docela jdou, ale já to myslela jinak,“ vysvětlovala dál Ginny. Byla přesvědčená, že je to opravdu dobrý nápad. „Já bych byla ty a ty bys dělala svou matku. Snape bude jednat hlavně s dospělým, takže já tam budu jen tak sedět a tvářit se jako otrávenej puberťák.“

„Proč tam vlastně chceš jít?“

„Snape je nebezpečnej, jen počkej, až ho poznáš. Zabil Brumbála, celou dobu dělal Harrymu ze života peklo, je podělanej Smrtijed a nejspíš bude vědět, co jsme zač hned, jakmile vstoupíme na pozemky. Nechci tě v tom nechat samotnou.“

„Ginny, jsem dost velká, abych se dokázala o sebe postarat.“

„Ani patriarcha se neubrání Avadě do zad,“ odsekla Ginny. „Podívej, Snape je na klíčovým místě. Bradavice nejsou jen škola, ale jak jsem četla, jsou zároveň i pevnost. Poslední útočiště kouzelníků. Ten, kdo ho kontroluje má slušnou šanci ubránit se Voldemortovi, ministerstvu, mudlovský armádě a možná i samotnýmu peklu. Voldemort tam dosadil Snapea, protože mu důvěřuje, ale tuhle chybu udělal i Brumbál. Já osobně si myslím, že Snape má moc velký ego na to, aby někomu jen přisluhoval, takže si spíš hraje na svým písečku a čeká, až se obě strany navzájem zlikvidujou.“

„Možná máš pravdu, ale proč u toho chceš být?“

„Protože ho chci vyprovokovat. Schválně se chci chovat tak, aby se projevil.“

„Nemyslím si, že by ti na něco takovýho skočil,“ pochybovala dál Lucinda. „Nenechal se vyprovokovat při hodinách, proč by se nechal vyprovokovat teď. Jestli dokázal ukrývat svou mysl před Voldemortem i Brumbálem, musí mít velikou sebekázeň a rozhodně se nenechá nachytat nějakou hloupou provokací. Je blbý, že si jeho postoj můžeme ověřit jen v jeho mysli, kam se ale nepozorovaně nedostaneme…,“ přemýšlela nahlas Lucinda, když se najednou zarazila. Mlčky ušly posledních pár metrů k domu a posadily se na lavičku.

„Myslíš, že používá na studenty nitrozpyt?“ zeptala se Lucinda.

„Tipla bych si, že jo,“ souhlasila Ginny. Neměla Snapea ráda. Po ní se sice nevozil tolik jako po Harrym, Nevillovi nebo třeba Ronovi s dvojčaty, ale častokrát měla pocit, že se jí dívá až na dno duše a jeho sarkastická poznámka, kterou ten pohled ukončil, častokrát ťala skutečně do živého. Jestli je to pravda, budou si muset dávat veliký pozor. Nebála se toho, že by teď mohl prolomit její obranu, nitrobrana s nitrozpytem se pro ni stávaly běžnou záležitostí, ale i její dokonalá obrana by ji nakonec mohla prozradit.

„To by nám dávalo jistou výhodu,“ mazaně se ušklíbla Lucinda a začala seznamovat Ginny se svým plánem.

Celý zbytek noci strávily vymýšlením strategie pro obelstění bradavického ředitele. Ginny byla spokojená, že bude s Lucindou, méně se jí však líbilo, co její kamarádka naplánovala. Kdyby to vyšlo, věděly by o Snapevi všechno. Ne, že by o to Ginny dvakrát stála, ale je lepší být připravená. Ovšem pokud by se cokoli pokazilo, bylo by zle. Ginny se pořád nemohla zbavit dojmu, že Lucinda Snapea trochu podceňuje. Ten člověk se pohyboval pořád na hraně, musel být skutečný mistr v nitrobraně a povedlo se mu oklamat Brumbála a možná i Voldemorta. Ačkoli si v poslední době bývalého ředitele přestala idealizovat, pořád měla úctu k jeho schopnostem a jestliže ho Snape vydržel celé ty roky vodit za nos…

Nakonec jim plánování zabralo tolik času, že se sotva stihly obléknout a změnit své podoby. Ginny začala první a jelikož měla před sebou živou předlohu, nedalo jí to zase tolik práce. Rozdělení své mysli a uzavření té části, co udržovala její podobu, zvládla také překvapivě snadno, možná opravdu byl předtím její hlavní problém v tom, že se měnila do podoby, která jí byla dřív vlastní.

Lucinda se měnila jako druhá a nenadělala s tím moc okolků. Na obličeji se jí objevily drobounké vějířky vrásek, vlasy se jí uspořádaly do „dospělého“ účesu a všechno doplnila na její poměry velice střízlivým kostýmkem. Skutečně vypadala jako svá vlastní matka. Všechno to korunovala strohými hranatými brýlemi, které si nasadila na nos a přes jejich horní obroučky si změřila Ginny pohledem, jaký požívala Molly, když dávala kázání svým nezvedeným potomkům.

„Doufám, že se budeš chovat jako správně vychovaná mladá dáma, Lucindo, a neuděláš mně i celé naší rodině před panem ředitelem ostudu. Pamatuj, že jsi dobře vychované děvče ze slovutné čistokrevné rodiny a podle toho se také chovej,“ v ten okamžik obě vyprskly smíchy a měly co dělat, aby udržely své změněné podoby.

Přemístění do Prasinek měla na starost Ginny, jelikož za těch pár století, co tam Lucinda nebyla, se dost věcí změnilo. Dost se toho změnilo i za těch pár měsíců, od její poslední návštěvy. Bez rozjařených studentů byly ulice pusté, jen tu a tam procházela nějaká zahalená postava stylem, aby už co nejrychleji z ulice zmizela. Většina obchodů měla stažené rolety a mnoho domů vypadalo opuštěně. Navzdory krásnému slunečnému dni babího léta, ta vesnice vypadala neutěšeně a celá jako by byla zahalená do oparu strachu a beznaděje.

Ginny raději chytila Lucindu za ruku a vykročila k Bradavické bráně. Vypadalo to trochu podivně, jak skoro dospělá dcera táhne za sebou matku, ale Lucinda se brzy vrátila do své role, srovnala s Ginny krok a půl metru před ní energicky rázovala k hradu. Na vteřinu přesně uchopila masivní klepadlo a zabušila na bránu, která se s hlasitým skřípěním otevřela. Ginny uviděla známý obličej bradavického školníka, který se výborně hodil k ponuré atmosféře celého okolí. Mlčky následovaly Filche až k chrliči, který uvolnil cestu do ředitelny ještě dřív, než školník stačil vyslovit heslo. Ginny cítila svírání svých útrob, navzdory všemu, co za poslední dobu prožila, byla opět malou studentkou, kterou si předvolal nejobávanější bradavický profesor na kobereček.

Ředitelna se od Brumbálových časů změnila. Stěny byly stále ověšeny portréty bývalých ředitelů, teď však byly některé z obrazů zakryty závěsy. Zmizely veškeré osobní věci, které ten prostor dělaly útulnějším. Vyměněn byl i nábytek a místo starožitných a pohodlných vyřezávaných kousků zde stál prostý pracovní stůl z černého dřeva a pět obyčejných židlí čalouněných tmavě zelenou látkou. Byla to pracovna člověka s železnou kázní a dokonalým sebeovládáním.

Snape vypadal jako vždycky, snad jen jeho obličej byl ještě bledší než obvykle. Jakmile vešly, povstal od čistého pracovního stolu, na němž ležela jediná složka s několika listy papíru, a přivítal je zdvořilou úklonou. Jeho hlava se pohnula přesně o dva milimetry.

„Dobrý den, dámy, jsem Severus Snape a vítám vás v Bradavické škole čar a kouzel. Dostal jsem vaši sovu, že jistá Lucinda Sanglant by chtěla nastoupit na naši školu. Předpokládám, že se jedná o vás,“ pokývl směrem k Ginny. „Je to poněkud neobvyklá žádost a než o ní rozhodnu, rád bych s vámi oběma probral několik otázek, posaďte se prosím.“

„Předně zde nevidím žádná doporučení z místa vašeho předchozího studia a rovněž výsledky NKÚ potvrzené přímo rumunským ministerstvem se mi zdají poněkud podezřelé. Žádný seznam předmětů a známek, pouze listina s velkou oficiální pečetí ministerstva a podpisem samotného ministra potvrzující, že všechno ovládáte naprosto dokonale. S něčím takovým jsem se ještě nesetkal, a ačkoli po formální stránce je to pravděpodobně v pořádku, rád bych slyšel nějaké zdůvodnění.“

„Samozřejmě, je to docela prosté,“ ujala se slova Lucinda. „Má dcera se vzdělávala doma a rumunské ministerstvo nemá žádné pravomoci na pozemky naší rodiny vstupovat, natož některého jejího člena jakkoli obtěžovat nebo dokonce zkoušet. Je si dobře vědomo, že naše rodina zde byla před ministerstvem a bude tu i po něm. Myslím, že žádost o toto dobrozdání chudáka ministra trochu zaskočila. Chtěl to mít co možná nejrychleji z krku, proto nejspíš zvolil tuto nezvyklou formu. Za znalosti a studijní předpoklady své dcery ručím svým slovem.“

Ginny se vnitřnosti kroutily jako klubko hadů. To si nemohla Lucinda obstarat nebo zfalšovat nějaké normální vysvědčení? Na druhou stranu by se jim to mohlo v jejich plánu výborně hodit. Takový arogantní postoj by mohl Snapea vyprovokovat k útoku nitrozpytem.

„Samozřejmě, proč bych však měl vašemu slovu věřit?“ zeptal se stále ještě zdvořile Snape. „Neurazte se prosím, o vaší rodině jsem nikdy neslyšel, a ačkoli se možná v Rumunsku těšíte výsadnímu postavení, tady jsme v Británii,“ v posledních slovech se zdvořilost z jeho hlasu vytratila, jeho hlas byl strohý a mrazivě řezavý.

„Také jsem si stačila všimnout,“ opáčila mu Lucinda stejným tónem. „Očekávala jsem podobné problémy, a pokud je toto jediná věc, co mojí dceři brání v nástupu na vaši školu, podrobíme se jakémukoli přezkoušení. Ujišťuji vás, že v tomto případě půjde o ztrátu času, jak vašeho, tak mého, ale jestliže na tom trváte…“

„Ano. Dovolil bych si na této podmínce, stejně jako na všech ostatních, trvat,“ s ledovou zdvořilostí opáčil Snape. „Co vás vůbec přimělo ke studiu na naší škole?“ zeptal se Ginny.

Tohle byla příležitost, na kterou čekala. Teď šlo o to vyprovokovat Snapea k tomu, aby se jí chtěl podívat do mysli pomocí nitrozpytu, čímž by oslabil svou obranu a Lucinda by ho mohla nenápadně prověřit.

„V jistém ohledu jsem postrádala společnost, a když se k nám donesly zprávy, že se v kouzelnické Británii konečně ledy pohnuly a společnost bude očištěna od mudlovských šmejdů, nedokázala jsem odolat. Možná tu výuka nebude tak na výši jako doma díky všem těm studentů s krví znečištěnou mudlovskou špínou, ale proč bych si nemohla udělat na dva roky prázdniny?“ výsměšně se mu dívala do očí a pokoušela se o rumunský přízvuk.

Skutečně to zabralo, Snape svraštil obočí a Ginny pocítila jeho dotek na své mysli. Teď šlo o to, dostatečně upoutat jeho pozornost, aby si nevšiml Lucindina útoku. Ginny honem rychle začala vyvolávat falešné představy o intenzivní výuce všeho možného. Proplétala své vzpomínky na lektvarové experimenty v době svého zajetí, Lucindinu výuku přemisťování i bezhůlkové magie a všechno to prokládala vymyšlenými scénami z knihovny, skleníků nebo laboratoře. Doufala, že by ho tím mohla dostatečně zaujmout.

Nepovedlo se. Snapeova mysl se najednou odpoutala a začala formovat obranu proti Lucindinu útoku. Ginny zaplavila vlna zklamání. Všechno je ztraceno, Snape odhalil jejich útok a teď Lucindu vyhodí, pokud je rovnou neprokleje až do devátého kruhu pekla. Jeho obranu samozřejmě mohou prorazit silou, v magii mysli převyšují každičkého smrtelníka o několik stupňů, ale jejich identita bude odhalena. Co s tím má dělat? Má se přidat k útoku, a ačkoli už je všechno ztraceno, alespoň se dozvědět pravdu o tom, jak to mezi Snapem, Brumbálem a Voldemortem skutečně bylo?

Nakonec se opřela plnou silou do jeho mysli, rozmetala jeho obranu a pronikla k jeho vzpomínkám a myšlenkám. Snape se samozřejmě bránil, ale proti její nové síle neměl nejmenší šanci. Před Ginny se jako filmový pás ovíjel život osamělého profesora, který obětoval svůj život něčemu vyššímu.

Viděla jeho dohodu s Brumbálem. Starý pán byl jeho jedinou oporou, poskytl mu útočiště a dal mu druhou šanci. Za všechen ten respekt, úctu a časem i přátelství požadoval, aby to byl Snape, kdo ukončí jeho život, aby byl on tím, kdo se stane jeho dědicem. Ta bolest mu doslova rvala duši ještě teď. Ukončil trápení svého starého přítele a stal se jeho vrahem. Nedokázal mu pomoci jinak než tím, že ukončí jeho život. Jak se s něčím takovým dá žít?

Viděla malého brýlatého kluka s rozčepýřenými vlasy. Nenáviděl obraz jeho otce, kterého tolik připomínal, ale zavázal se, že ho bude chránit. Jak má ředitel Zmijozelu chránit nějakého ztřeštěného Nebelvíra, který má talent dostat se do těch nejvážnějších malérů, jaké jsou jenom možné? Nenáviděl toho kluka a zároveň vždy stál na jeho straně. Nedokázal si ho zamilovat, ani se nedokázal vzepřít svému dávnému slibu. Jeho duše byla rozpolcená a on utápěl své chmury v osamění se sklenkou v ruce.

Hluboko v jeho mysli za bariérou silnou tak, že by ji žádný smrtelník nedokázal prolomit, našla příčinu toho všeho. Viděla zhrzeného milence, který se přidal na stranu zla. Sžíravá žárlivost na ty, kdo ho oloupili o jeho životní lásku, ho postavila na opačnou stranu barikády. Chtěl je porazit, chtěl je zničit a možná potom získat zpět to, co ztratil. Viděla, jak prozradil věštbu, co zaslechl, a pocítila ledové sevření hrůzy, které se ho zmocnilo, když se ukázalo, koho se vlastně týká. Výčitky svědomí za smrt Lily byly nekonečné a Brumbál jich dovedl mistrně využít. Přesvědčil ho, že pomocí Harrymu splatí dluh, který si udělal u jeho matky. On chtěl jen umřít, ale byl odsouzen k životu. Každý den se ráno díval na svou sbírku jedů ve vitríně a každý den se silou vůle donutil vstát a ještě ten jeden jediný den bdít na stráži, aby ochránil syna svého největšího soka.

Jeho duše krvácela z mnoha ran a jeho život byl jedinou nekončící agónií, a přesto ten muž před ní stále věřil. Věřil, že to všechno má smysl a pokud bude jednou Harry žít šťastný život, splatí svůj dluh a bude se konečně moci setkat s Lily, podívat se jí do očí a možná tam najít odpuštění.

Déle to už Ginny nemohla vydržet a opustila jeho mysl. Po tváři jí stékaly slzy a měla sto chutí toho nepříjemného starého netopýra obejmout a konejšit. Lucinda na tom byla podobně. V její tváři se odráželo utrpení, kterého byla svědkem a odhodlání pomoci tomu člověku najít nový smysl života.

„Tak jste spokojené, paní upírky,“ ušklíbl se sarkasticky Snape. „Měl jsem vás proklít hned, jak jste překročily hranici pozemků, ale zničila mě moje zvědavost na to, co vás sem přivádí a také přehnané sebevědomí. S vaším druhem už jsem měl něco do činění a byl jsem přesvědčený, že vám dokážu odolat. Nu, co se dá dělat, za chyby se platí,“ povzdechl si, ale pak odhodlaně dodal. „Ještě jste nevyhrály. Jsme v patové situaci. Můžete jít všechno pěkně zatepla vyzvonit Voldemortovi, ale on mě nedostane. Budu mrtvý dřív, než se sem dokáže dostat a významně pohlédl na vitrínu s řadami lahviček. Můžete se také zkusit rozdělit, ale jedna z vás mě sama nedokáže zastavit. Možná ji neporazím, ale donutím ji mě zabít. Pán zla neuvidí mé pokoření a nedostane se k mým tajemstvím.“

„Takže vy jste věděl, co jsme zač?“

„Samozřejmě, vypadám snad jako imbecil? Myslíte si, že mě ochrany nevarovaly, kdo to právě vkročil na pozemky školy? Trochu jsem přecenil své síly, myslel jsem, že se vám dokážu ubránit, ať už myslí nebo kouzly, ale od začátku jsem věděl, s kým mám tu čest. Nedám svou kůži lacino,“ ještě než to dořekl, vytasil hůlku a namířil ji na Lucindu.

„Nechceme vám ublížit, opravdu jsme přišly jen kvůli studiu,“ vykřikla zoufale Ginny. „Moc se omlouváme, ale potřebovaly jsme vědět, na jaké straně stojíte. Jsme připravené vám všechno vysvětlit.“

„Ano? Proč bych vám asi tak měl věřit, když jste při první příležitosti zaútočily na mou mysl?“

„Opravdu vám nechceme ublížit a se Smrtijedy rozhodně nechceme mít nic společného,“ zapojila se do rozhovoru Lucinda, a odložila na stůl dýku, kterou předtím vytáhla z kabelky, aby se bránila Snapeovu útoku. „Nemohli bychom začít znovu a tentokrát bez přetvářky?“ zeptala se a do svého hlasu vložila uklidňující tón. Určitě ho posílila nějakou aurou, protože Ginny přímo cítila, jak se její emoce uklidňují a tělem se jí rozlévá namísto adrenalinu pohoda. Snape je sice probodával pohledem, ale i on sklopil svou hůlku, i když ji stále nepouštěl z ruky, a posadil se za stůl.

Jakmile se všichni usadili, Lucinda se navrátila ke své skutečné podobě a Ginny ji v zápětí následovala. Snape na ně zůstal překvapeně zírat, ale Lucinda mu nedopřála čas na vzpamatování se.

„Dobrý den, jmenuji se Lucinda, příjmení si můžete dosadit, jaké se vám bude líbit, v mé době se moc nepoužívalo, a přišla jsem se přihlásit ke studiu. Jsem upírka a ráda bych tu dohlížela na jinou vaši studentku, která nedávno prošla proměnou.“

„Dobrý den, já jsem Ginny Weasleyová, i když jsem se v poslední době hodně změnila,“ převzala štafetu Ginny a na potvrzení svých slov na kratičkou chvíli na sebe vzala svou starou podobu. „Před několika týdny mě jeden upír proměnil, ale jelikož svou žádostivost po krvi docela zvládám, ráda bych tu dostudovala. Myslím, že není třeba zdůrazňovat, že já se tedy k Voldemortovi v žádném případě nepřidám. Tady na škole bych se ráda postarala o své kamarády a také bych ráda zabránila, aby Voldemort převzal nad touto školou úplnou kontrolu. Díky svým novým schopnostem jsem oproti Smrtijedům v jisté výhodě a ráda bych jim trochu ztrpčila život. Lucinda je tu, aby na mě dohlížela.“

Snape se po takovém bombastickém představení ještě pár sekund vzpamatovával a snažil se srovnat si své myšlenky. Byl natolik vykolejený, že ani nevztyčil zpět hradby své nitrobrany, takže Ginny s Lucindou nemohly jeho myšlenky přehlédnout. Když vstoupily na bradavické pozemky, domníval se, že jde o Voldemortovy posly, co mají přezkoušet jeho loyalitu a pokud v jeho postoji objeví sebemenší zaváhání, bez milosti se ho zbavit. Namísto toho se mu potom, co odhalily jeho tajemství, začaly omlouvat, měnit podoby a nakonec z nich vylezla taková absurdní historka. Za svou kariéru už slyšel spousty stupidních výmluv a krkolomných vysvětlení, že se do jisté míry považoval za odborníka. Tohle, co tu předvádějí ty dvě je tak šílené, že by to dokonce mohla být i pravda. Nedůvěřivě si obě své návštěvnice měřil a nespouštěl ruku ze své hůlky. Má zaútočit?

„Jestli mi nevěříte, můžete se přesvědčit v mé mysli,“ navrhla Ginny. „Dlužím vám to za ten svůj vpád a jsem ochotna vám ji zcela otevřít.“

Tohle ji stálo hodně přemáhání. Navzdory všemu, co se před chvílí dozvěděla, měla ze Snapea veliký respekt a nebyla moc nadšená, že zrovna ten sarkastický umaštěný netopýr bude vědět o každé její tajné myšlence.

„Není třeba. JÁ respektuji soukromí druhých, tedy většinou,“ uvolnil se trochu Snape. Něco takového by mu nikdo, kdo by to nemyslel upřímně, nenabízel. Byl sice na myšlenky mladé Weasleyové zvědavý, ale na druhou stranu tím, že ji nechá na pokoji, nad nimi získá jistou morální převahu a jako odchovanec zmijozelské koleje moc dobře věděl, jak něco takového použít. Nebelvíři se vždycky nechali tak snadno zmanipulovat, což by se jednou mohlo hodit. Pro Fénixův řád byl vyvrhelem a většina jeho členů by ho s chutí na potkání zabila a jeho postavení u Voldemorta také nebylo nijak valné. Zabitím Brumbála si sice pomohl k jeho místu, ale už brzy bude muset začít aktivně pomáhat tomu neschopnému Potterovi. Ten kluk bude potřebovat všechnu jeho pomoc, jinak ho Pán zla dostane. Nemůže tedy své smýšlení skrývat do nekonečna, jakmile se začne projevovat, přijde rychlý konec. Voldemort je chorobně paranoidní a nedůvěřuje nikomu, při sebemenším náznaku pochybností ho čeká trpký úděl odhaleného zrádce.

Situace nebyla dobrá. Ten zpropadený Potter byl bůhví kde a on mu nemohl pomáhat. Ministerstvo stupňovalo teror proti mudlorozeným a všem, kdo aktivně vystupovali proti Smrtijedům, a teď mu ke všemu ještě Voldemort nasadil do školy Carrowovy. Nedělal si nejmenší iluze, že by to mohlo být kvůli tomu, aby se studenti naučili neodpustitelné kletby. Ti, co se měli stát Smrtijedy už je dávno bezpečně ovládali a o ten zbytek Voldemort neměl zájem. Ti dva se ho drželi jako štěnice a bylo nepochybné, že podávají svému pánu pravidelná hlášení. Voldemort ho sice odměnil ředitelským místem za zabití Brumbála, ale rozhodně mu nezačal beze zbytku důvěřovat. Mezi Smrtijedy, a to i mezi těmi z vnitřního kruhu, bylo naprosto běžné, že každý špehoval každého, bohužel on měl skutečně co skrývat a neexistovala šance, že by to dokázal dál utajovat

Patnáct let, vlastně ještě déle, protože všechno začalo už tím, že ho Lily opustila, si každý den pohrával s myšlenkou na sebevraždu. Patnáct let sám sebe přesvědčoval, že stojí za to ten další den prožít a odvedl skutečně dobrou práci. Nechtěl teď zemřít. Alespoň nechtěl zemřít jako někdo, kdo prohrál, jako odhalený špión, jako zrádce beze cti. Chtěl žít, aby naplnil své poslání, aby odčinil to, co provedl Lily a aby splnil svou přísahu Brumbálovi.

Mladá Weasleyová by mu mohla poskytnout čas. Minimálně by mohla od něj odvést na čas pozornost a možná by ji dokonce mohl použít, aby za ni schoval svou podporu Potterovi. Vypadalo to, že k sobě mají docela blízko, takže by určitě neodmítla, kdyby mu ji poslal na pomoc. Kdo ví, třeba by jí pomohli i jiní upíři a to by byla síla, se kterou by se dalo mnohé podniknout. Nějaké dětinské dělání potíží ho nezajímalo stejně, jako ho nezajímalo, jestli Řád zlikvidoval nějaké Smrtijedy. Pěšáci na obou stranách neměli žádný význam, podstatné bylo, který z králů dostane mat. Už brzy bude muset dostat k Potterovi Nebelvírův meč. Bez něj nemá šanci zničit viteály a trochu srovnat s Voldemortem šance. Problém byl, že nevěděl, kde se teď Potter potuluje. Tohle by mohl být vhodný úkol pro tu holku. Byli si s Potterem docela blízcí, takže ho určitě neodmítne a možná ví, kde ho hledat. Může se však spolehnout na to, že to všechno nepokazí? Ani upírská proměna nemohla ovlivnit její nebelvírskou zabedněnost.

Tohle všechno se Snapeovi honilo hlavou, když se vyrovnával s překvapením, kdo je vlastně jedna z jeho návštěvnic. Ta mezitím sledovala jeho myšlenky a utvrzovala se v názoru, že Snape bude nakonec na jejich straně. Kupodivu i ve Snapeovi odhalení Ginniny skutečné totožnosti probudilo jistou míru důvěry. Nevěděl dost dobře proč, ale skutečně jim věřil, že nemají s Voldemortem nic společného, to ale neznamenalo, že pro něj nemohou být smrtelně nebezpečné. Musí o nich zjistit víc.

„A jak byste si to svoje studium asi tak představovaly? Opravdu si myslíte, že bych vystavil své studenty dvěma krvelačným upírkám? Ačkoli některých by zas taková škoda nebyla,“ poznamenal si spíše pro sebe, ale Ginny s Lucindou ho moc dobře slyšely.

„Nevidíme v tom problém. Obě svou žízeň naprosto dokonale ovládáme a svou potravu si budeme přirozeně opatřovat mimo areál školy, ostatně toho nebude zapotřebí příliš často,“ začala Lucinda.

„Mí bratři chodili do Prasinek, kdykoli se jim zachtělo, neměl by být velký problém vytratit se uprostřed noci a před svítáním být zase zpátky,“ přidala se Ginny.

„A ještě jedna poznámka, my lidi nezabíjíme, ani si od nich nebereme krev násilím, takže jsme v tomto ohledu na tom líp než všichni Smrtijedi, kteří se po vaší škole pohybují docela volně,“ doplnila Lucinda.

„Hádám, že na jeden nebo dva háčky narazíte, ale to je ostatně váš problém. Jestli budete tak neschopné a necháte se chytit, počítejte s tím, že za trest budete celý večer v kuchyni loupat česnek. Tohle budeme ale řešit, až daná situace nastane, počítám, že to bude trvat nanejvýš týden nebo dva,“ ušklíbl se na ně svým typickým způsobem, tentokrát to však nemělo tu pravou šťávu. „Jsem ochoten tento problém uzavřít, pokud mi poskytnete nějaké záruky. Stačilo by mi potvrzení nějakého výše postaveného upíra, nejlépe Nosferatu, že za vás přebírá plnou odpovědnost a ručí, že krom drobného porušování školního řádu, neprovedete žádnou nepřístojnost,“ snažil se Snape blýsknout svými znalostmi o upírském světě a částečně doufal, že ty dvě uvede do rozpaků.

Lucinda se jenom ležérně natáhla přes stůl, vzala čistý list pergamenu a načmárala na něj několik řádek. Potom vzala svíčku, nakapala na pergamen trochu vosku a otiskla do něj svůj prsten.

„Stačí?“ zeptala se Snapea, který nechápavě sledoval její počínání.

„Co to má znamenat?“ zeptal se překvapený Snape.

„To potvrzení, co jste po nás chtěl. Žádný Nosferatu není oprávněn za nás přebírat jakékoli záruky, takže v tomhle vám vyhovět nemůžeme. Zde však máte dokument s oficiální pečetí vampýrské Rady po západní Evropu, doufám, že vám to bude stačit.“

„Jak jste k tomu přišla?“

„Jednoduše, já jí totiž předsedám,“ uzemnila ho Lucinda.

„Cože?“

„Předsedám Radě pro západní Evropu, co je na tom nepochopitelného?“

„Pak ale musíte být nesmírně mocná,“ koktal znovu vykolejený Snape. „Proč byste se obtěžovala dohlížet na novou upírku a ztrácela čas ve škole?“

„Na Ginny mi záleží a navíc trocha toho moderního vzdělání nemůže být nikdy na škodu,“ užívala si Lucinda, jak dokonale mate jindy perfektně organizovanou mysl bradavického ředitele. „Ostatně tu nejsem poprvé a nejspíš ani naposled. Poprvé jsem se zapsala v roce 1068 pod jménem Luciana Sanguinus.“

„Nedělejte si ze mne blázny,“ odsekl Snape, kterého očividně štvalo, že neměl situaci pod kontrolou.

„Omlouvám se, nechtěly jsme se vás dotknout,“ zareagovala první Ginny. „Lucinda opravdu patří mezi nejvýznamnější upíry a drží nade mnou jakýsi patronát. „Má na mě dohlížet, kdybych přece jen někdy ztratila kontrolu. I já mám totiž poměrně velkou moc, kterou teprve učím ovládat, a musí na mě dohlížet někdo jako ona, aby mě vůbec dokázal zvládnout. Také si myslím, že chce dohlédnout, abych se v tom svém boji nedala příliš unést. Upíři chtějí zatím co nejdéle udržovat neutralitu a já bych jim to mohla zkazit, protože chci za každou cenu chránit svou rodinu a pomáhat Harrymu proti Voldemortovi. Co se týče vaší ochrany, promiňte, ale jak jste byl zaskočený vývojem událostí, nehlídal jste si své myšlenky a opravdu je nešlo přeslechnout,“ zareagovala na jeho zamračení, „tak pokud s námi budete spolupracovat, dostane se vám veškeré ochrany, kterou vám náš národ dokáže poskytnout.“

Snape zrudnul a rychle vztyčil hradby své nitrobrany. Díval se na Ginny se směsicí překvapení, uraženosti a obdivu.

„Moc se nepodobáte té stydlivé dívce, co při mých hodinách nadskakovala leknutím, když jsem se jí na něco zeptal.“

„Vy se také moc nepodobáte tomu postrachu sklepení, co má pro Nebelvíry jenom sarkasmus a školní tresty. Bavilo vás to vůbec?“ troufla si Ginny, když viděla, že se Snape zbavil svých podezření a navzdory tomu, že seděl pohromadě s dvěma upírkami, vypadal uvolněný.

„ A jak. Nezažil jsem v životě moc potěšení, ale donutit Nebelvíra, aby se mu rozklepala kolena a potom mu ještě srazit spoustu bodů, to bylo jedno z těch nejmilejších,“ věnoval Ginny křivý úsměv.

Ta přes hradby jeho nitrobrany nemohla volně sledovat jeho myšlenky a byla trochu zmatená z toho jeho náhlého obratu. Jedna věc byla, že se konečně uklidnil, jiná, že se s nimi pokouší konverzovat lehkým tónem a dokonce se snaží být milý. Snape ji upřeně pozoroval a znenadání pronesl:

„Přemýšlíte, proč nejsem najednou kousavý a nepříjemný?“ Ginny okamžitě zkontrolovala svou nitrobranu, copak jí ten chlap čte myšlenky?

„Aaano,“ zakoktala v odpověď.

„Jednoduše proto, že na vás dvou teď závisí můj život. Znáte všechna moje tajemství, takže není nejmenší důvod dělat si z vás nepřátele. Už hodně dlouho jsem si s nikým nemohl volně popovídat, aniž bych musel hrát svou roli nepříjemného morouse. Možná jsem morous,“ připustil, „ale i já si potřebuji občas s někým promluvit bez přetvářky. Brumbál byl jediný, s kým jsem se mohl takhle bavit a ten tu už bohužel není. Zbytek Řádu mě nenávidí, kolegové jakbysmet, možná by se špeh ve Voldemortově táboře mohl hodit vám,“ Ginny byla zaskočená otevřeností, s jakou s ní teď mluvil. Nedokázala si spojit toho poměrně sympatického člověka s profesorem, před nímž se třásli i její bratři. Snape mezitím pokračoval ve svých argumentech. „Jsem zvěd, který ztratil svého velitele. Informace sbírám, ale nemám je komu předat,“ pronesl hořce. „Vy jste třetí strana, ta která může rozhodnout a jediná, která mi může pomoci naplnit mé poslání. Jste mocné a já vám nabízím své služby.“

Díval se upřeně na Lucindu a očekával, jak bude reagovat na jeho nabídku. Ta si ho zkoumavým pohledem dlouho měřila, Ginny zatím zadržovala dech napětím z jejího rozhodnutí, nakonec však kývla.

„Budu vám důvěřovat. Vaše oddanost svému poslání na mě udělala velký dojem a vaše služby nám mohou být v mnohém prospěšné. Jako Patriarcha národa upírů přijímám vaši nabídku a zavazuji se, že vám poskytneme veškerou podporu a ochranu, jaké budeme schopni,“ pronesla slavnostním hlasem.

„Děkuji,“ zašeptal Snape. I jeho po všem tom odmítání dojala důvěra, kterou mu Lucinda projevila. Slavnostní chvíle trvala několik vteřin, než Snape zvedl svůj zrak a zeptal se:

„Říkala jste, že jste Patriarcha?“

„Ano, každou z regionálních rad vede patriarcha, já jsem jedna z nich a Ginny to také jednou čeká. Titul jí už náleží, musí se však nejdřív seznámit s naším světem a naučit se jak si v té funkci počínat.“

Snape znovu zažíval šok, v pořadí už kolikátý za dnešní dopoledne. Rychle se však z něj vzpamatoval a kupodivu se i uvolnil. Patriarchové upírů by měli být natolik mocní, že by se mohli postavit i samotnému Voldemortovi, takže díky šťastné náhodě získal mocnější spojence, než se odvážil očekávat. Chvíli s nimi rozebíral současnou situaci a vysvětloval jim plány Pána zla, alespoň ty, které stačil odhalit. Postupně k oběma získával respekt. Lucinda měla ohromné zkušenosti, znalosti strategie a schopnost plánovat na mnoho tahů dopředu. Ginny se držela stranou, ale kdykoli přišla s nějakým návrhem, stálo to za to. Dokázala intuitivně odhalit slabiny Voldemortových plánů a pro něj s Lucindou už nebyl problém vymyslet protiopatření.

Snape si nemohl pomoci a poočku svou studentku pozoroval. Hodně se změnila a nejen fyzicky. Ve všech ohledech se teď chovala jako dospělá. Dokázala poslouchat, dokázala ustoupit a dokázala myslet logicky. Od někoho z její koleje by něco takového opravdu nečekal. V jistém smyslu mu začínala připomínat Lily. Sám sebe zarazil, když začal ty dvě srovnávat, ale nemohl si pomoci, podobaly se navzájem skutečně víc než jen barvou vlasů. Rychle zaplašil podobné myšlenky a vrátil se k diskuzi o slabinách a taktice přepadových skupin Smrtijedů.

Potom, co všechno probrali, vrátil se Snape znovu k jejich plánům ve škole:

„Co přesně tedy hodláte v mé škole dělat?“

„Jak už jsem řekla, chci chránit svoje kamarády před Smrtijedy. Podle toho, co jsem slyšela, někteří z nich tady učí a počítám, že v posledním ročníku Zmijozelu se jich také pár najde.“

„Nejen Zmijozelu,“ ušklíbl se Snape. „Divily byste se, kdo všechno dnes nabízí Pánu zla své služby. Takže vy chcete chránit své přátele, slečno Weasleyová, jak nebelvírské,“ pronesl tónem, kterým dával najevo rovnítko mezi slovem nebelvírský a mentálně retardovaný. „Jste si jistá, že jim nějakou tu ochranu budete schopná poskytnout? Počítejte s tím, že ta část z nich, která nemá kouzelnické rodiče, nemohla vůbec nastoupit. Zbytek, který splnil nová kritéria ohledně svého původu, se snaží mí dva spolupracovníci, Alecto a Amycus Carrowovi, zlomit, aby se buď přidali na stranu Pána zla, nebo se mu alespoň přestali stavět na odpor. Nemusím příliš zdůrazňovat, že většina mých malých Zmijozelů jim v tom vydatně pomáhá. Je to absolutní pošlapávání všech principů téhle školy, já mám však v tomto ohledu svázané ruce.“

„Můžu to alespoň zkusit,“ odsekla uraženě Ginny. „Mám svůj plán. Chci těm dvěma znepříjemňovat život, jak jen to půjde a ukázat ostatním, že si nemusí nechávat všechno líbit.“

„To by mě vážně zajímalo, co jste si naplánovala. Předem vás upozorňuji, že nebudu krýt žádné vaše porušování školního řádu a před kletbou Crucio, kterou vaši protivníci s oblibou používají, vás neochrání nic.“

„Nic porušovat nebudu, jen jim chci dokázat, že posuzovat lidi podle jejich původu by se jim nemuselo moc vyplatit. O těch hloupých pravidlech o čistokrevných jsem už slyšela a myslím, že na tomto poli je dokážu pořádně setřít. Rodinu Carrowových neznám, ale pochybuju, že by její kořeny sahaly až před Zakladatele jako u té mé nebo třeba Nevillovy. Ostatním by mohlo docela pozvednout morálku, když od nich budu požadovat, aby nám vzdali úctu, která našim rodinám podle starodávných tradic náleží.“

Snapeovi nejdříve začaly cukat koutky. Snažil se s tím bojovat, ale bylo to něco, co bylo silnější než jeho ocelové sebeovládání a strašlivý profesor lektvarů propukl v upřímný smích. „Tak to asi budu muset vyrazit na některou z vašich hodin na inspekci. Něco takového by mohlo být vskutku zajímavé.“

„Že jo,“ zubila se na něj Ginny. „A s tím Cruciem to také není úplně beznadějné. Získala jsem jisté informace, jak se tomu bránit a budu mít ještě týden, abych si to mohla vyzkoušet.“

„Proti té kletbě neexistuje obrana,“ prohlásil přesvědčeně Snape, který se už vzpamatoval ze svého záchvatu smíchu.

„To, že není všeobecně známá, neznamená, že neexistuje. Bolest při této kletbě je psychická, nemá žádný fyzický důvod a obrana proti ní tedy musí být postavená na psychickém principu. Dostatečně silná nitrobrana by mohla její účinky alespoň zmírnit a údajně duchovní nebo též vnitřní patronus by měl být schopen ji zcela pohltit.“

„V životě jsem o ničem takovém neslyšel,“ namítl Snape.

„Měla jsem docela dobrou učitelku, o temných odvětvích magie toho asi nikdo neví víc. Možná vám ji někdy představím. Nevím, jestli to bude fungovat, ale za vyzkoušení to rozhodně stojí,“ ubrala Ginny trochu ze svého přesvědčení.

„To jsem tedy zvědavý. Na druhou stranu za vyzkoušení to opravdu stojí. Počítám sice, že budete trpět s nitrobranou stejně jako bez ní, ale stejně tomu neujdete, tak co. Raději bych vám doporučil navařit si dostatečnou zásobu tohoto lektvaru,“ vytáhl ze skříně jednu ručně psanou knihu a kouzlem z ní zkopíroval jednu stránku, kterou přistrčil přes stůl k Ginny. „Jestli to tedy zvládnete, není to zrovna snadné na přípravu.“

„Vaše vlastní receptura?“ zeptala se Ginny a studovala pergamen.

„Ano, výsledek ročního bádání během první války, když se někdo často pohybuje v blízkosti Pána zla, myšlenky na něco takového ho napadnou velmi rychle.“

„Děkuju, snad ho nebudu potřebovat. Uvidíme se tedy za týden?“

„Ano, budu se velice těšit,“ přitakal Snape a opět si nasadil svou nepřístupnou masku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one