face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
„No páni!“ ulevila si Ginny výkřikem, jen co opustily školní pozemky.

„Jo, to docela sedí,“ přitakala jí Lucinda. „O někom takovém jsem vždycky četla jen v románech. Potkala jsem fanatiky, co žili jen pro jeden cíl a byli schopni pro jeho naplnění udělat cokoli, ale nikdy jsem nepotkala někoho jako on. Musíme se o něj postarat.“

„No on si myslí, že péči bychom spíš potřebovaly my. Dneska jsme teda moc nezabodovaly,“ ušklíbla se Ginny.

„To máš pravdu. Ten náš skvělej plán tak nějak ztroskotal, ale mohlo to dopadnout i hůř. Takhle alespoň víme, jak si u něj stojíme.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že když jsem teď supermocná pijavice, která dokáže, cokoli si zamane, že ze mě ten starej netopýr zase udělá dokonalýho debila. Je to stejný, jako když mi bylo jedenáct a krčila jsem se před ním v lavici. Ještě nám měl dát za trest vydrhnout kotlíky a bylo by to dokonalý,“ ulevila si Ginny a vzteky nakopla kámen, který s hlasitým třesknutím odletěl někam do Irska. „Už se docela těším, jak to s jeho skrytou podporou rozjedeme,“ dodala už s lišáckým úsměvem.

„Jo, myslím, že ten člověk má skvělej smysl pro humor. Musíme si dát bacha, aby se to neobrátilo proti nám. Takže co je na programu teď?“

„Zítra by měla dorazit Helena a začneme spolu plánovat tu velkou ministerskou loupež. Dneska bychom se mohly podívat třeba na tu obranu proti Cruciu, protože mám takovou tuchu, že ji brzy budeme potřebovat.“

„To by šlo, ale večer máme to setkání se všemi upíry na ostrovech. Bude jich tam skoro třicet, takže bychom z toho mohly udělat docela slušnou párty,“ připomněla jí Lucinda a obě se přemístily.

***

„A to mělo jako být co?“ zeptala se po několika hodinách naštvaně Ginny, když z Lucindiny hůlky místo rudého paprsku mučící kletby vyšel zase jen obláček slabě narůžovělého světla.

„Promiň, Ginny, ale já to prostě nedokážu. Nedokážu se soustředit na to, že ti chci způsobit bolest. Jsi moje kamarádka a mě ta myšlenka bolí stejně, jako kdybych tu kletbu sesílala na sebe. A mimochodem, tobě to před chvílí nešlo o nic líp,“ odsekla Lucinda.

„To teda šlo, dvakrát jsem vyčarovala paprsek, ale ucukla jsem dřív, než k tobě doletěl,“ hádala se Ginny.

„Takže výsledek byl stejnej. Přiznej si to, na tuhle kletbu nemáme talent.“

„No jo, tudy asi cesta nevede,“ povzdechla si rezignovaně Ginny. „Harry mi vyprávěl, že to jednou zkusil seslat na šílenou Bellatrix a taky to nefungovalo, i když tu mrchu fakt nenávidí. Asi holt nemáme ten správnej způsob myšlení. Myslela jsem, že ty máš s Neodpustitelnými už nějaké zkušenosti, takže to bude brnkačka.“

„Znám je, ale nikdy jsem je nikoho nepoužila a tady asi teorie nestačí,“ zahanbeně přiznala Lucinda. „V boji jsem vždycky raději používala fyzické schopnosti než kletby. Pro někoho jako my je to stejně účinné, možná i účinnější, a já se nikdy s magií pořádně nesžila. Magická moc se u mě projevila až po přeměně, a i když jsem se z nudy naučila spoustu zajímavých kouzel, nikdy pro mě mávání hůlkou nebylo přirozené.“

„Teď by se nám hodila Morgana. Hádám, že ta by s tím asi žádný problémy neměla. Myslíš, že bych jí měla napsat?“

„Můj názor znáš,“ zvážněla náhle Lucinda. „Já bych rozhodně nedráždila hada bosou nohou ani nestrkala tygrovi hlavu do huby. Ona je nevyzpytatelná, a kdyby to bylo možné, měla bych z ní husí kůži.“

„Fajn, fajn,“ snažila se ji uklidnit Ginny. „Necháme naši temnou přítelkyni kout její pikle a můžeme se zatím připravit na tu párty.“

Místem setkání bylo přepychové venkovské sídlo kdesi v jižní Anglii. Už z dálky bylo patrné, že se zde koná nějaká sešlost, protože se svítilo ve všech oknech a štěrková příjezdová cesta byla lemována obřími mísami s hořícím ohněm. Ginny se spolu s Lucindou přemístily přímo k hlavnímu schodišti, ale vypadalo to, že většina upírů dala tento večer přednost mudlovskému způsobům cestování. Nádvoří bylo plné sportovních aut, sem tam proložených obří limuzínou. Ginny ty malé nízké vozy připomínaly barevné hračky, skoro se jí ani nechtělo věřit, že se dovnitř vejde dospělý člověk.

Ihned k nim přispěchal upír v elegantním smokingu, který se představil jako Ciaran, pán téhle usedlosti. Zavedl je do slavnostně vyzdobeného sálu a postupně představil všem přítomným. Ginny se opět cítila trochu nesvá ze vší té pozornosti, která přecházela až ve zvědavost, a úcty, která přecházela pro změnu ve zbožňování. Raději mlčela a přenechávala většinu konverzace Lucindě, která zde našla několik starých známých, s nimiž musela probrat všechny drby za posledních několik staletí. V neznámém prostředí se cítila nejednou strašně osaměle.

Po hodině a půl jí došlo, že dnes se rozhodně nebude jednat o žádnou párty ani o schůzku, kde by se řešily důležité otázky jako třeba, jestli mají všechny Smrtijedy vysát do sucha nebo jestli jim mají jenom utrhat hlavy. Na jednu stranu by to bylo mrhání cennou krví a na druhou se jí z představy, že by se napila z někoho jako je Bellatrix obracel žaludek. Tenhle vnitřní dialog byl důsledkem naprosto nekonečné nudy, která na téhle sešlosti panovala. Ostatní se možná mohli bavit mezi sebou, třeba Lucinda tu měla několik starých známých, s nimiž rozebírala osoby a události, které pro Ginny patřily někam do temného středověku, ale ona sama tu jen tak postávala, všichni kolem ní chodili v předklonu a bavili se s ní maximálně tak o počasí. Keců o tom, jak se letos babí léto vydařilo, měla už plné tesáky.

Postávala tam, předstírala, že poslouchá konverzaci kolem sebe a cítila se trapně. Čekala na první příležitost, jak odtud vypadnout a konečně se začít věnovat něčemu smysluplnému, třeba začít háčkovat přehoz přes prádelník ve svém pokoji. Cokoli, jen ne tuhle uhozenou maškarádu. Ze zoufalství se snažila vymyslet nějaký plán, jak zvládnout příštích pár měsíců, než Harry porazí Voldemorta, ona se s ním rozejde a definitivně zabouchne za svým minulým životem dveře. Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože z pocitu, že bude muset dát Harrymu definitivní sbohem, se jí svíralo srdce. Z jejích chmur ji vytrhl dotyk na rameni. Otočila se a spatřila Johna Prestona, kterého poznala na Dimitriho hradu.

„Omluvte mé zpoždění, vznešená Patriarcho, nezávislý vampýr John Preston je zde k vašim službám,“ pozdravil ji uctivě, ale v jeho očích svítily šelmovské jiskřičky.

„Ahoj, Johne,“ rozzářila se Ginny a objala ho. Ačkoli se vlastně setkali jen párkrát, připadal jí mezi všemi těmi novými tvářemi jako starý známý. Ostatní upíři si jejího společníka měřili s mírným despektem. V jejich společnosti, kde nejméně okázalým úborem byl temně modrý smoking, se ve svých kožených kalhotách, rozepnuté vestě ze stejného materiálu na nahém těle a řetězem obtočeným kolem pasu vyjímal jako tygr mezi hejnem tučňáků.

Ginny byla vděčná, že má vedle sebe konečně nějakou známou tvář a hned se s ním začala bavit o svých starých známých. Dozvěděla se, že John se krátce po její proměně od Dimitriho klanu odpojil. Ostatně, jak sám John říkal, bylo to jen krátkodobé účelové spojenectví, a on si zas užívá svobodu ve své staré domovině. Po jejím odchodu se prý několikrát viděl s jejími lidskými přáteli, ale potom odešel z Rumunska někam, kde to podle jeho slov trochu víc žije.

Procházeli se spolu po zahradě a z Johna se kupodivu vyklubal příjemný a zábavný společník. Vůbec se k ní nechoval s nějakou přehnanou úctou a vlastně scházel jen malinkatý krůček k tomu, aby se jejich konverzace dala označit za flirtování. Uprostřed toho, kdy jí líčil, jak vypadala z jeho pohledu ještě v lidské podobě, když se snažila vzdorovat Dimitrimu, jí John najednou navrhl, aby s ním jela na projížďku na jeho motorce. Ginny se nechala chvíli přemlouvat, přece jen by asi nebylo nejvhodnější se bez rozloučení vypařit, ale když se v té upjaté společnosti opravdu necítila dobře. Navíc to vypadalo, že se tu všichni budou navzájem uklánět až do rána, takže si nejspíš nikdo ani nevšimne, že si vyrazila na chvíli užít svěží noční vzduch.

Jezdili asi půl hodiny po úzkých venkovských silničkách a Ginny se to kupodivu zamlouvalo. Večerní šaty měly vykasané až vysoko nad kolena, vítr cuchal její kdysi upravené lokny a John ji zahrnoval neustávajícím přívalem vtipů a veselých historek. Ta rychlost a neustálé přenášení váhy jí připomínala létání na koštěti. Snad si už brzo zahraje famfrpál. Vychutnávala si jízdu, vnímala vůni kůže Johnovy bundy, ke které tiskla tvář, a bez starostí si užívala každý okamžik jejich projížďky. Ani nevnímala, jak John odbočil na periferii většího města. Probrala se, až když zastavil v opuštěném skladišti.

Vnímala kolem sebe aury nejméně sedmi upírů, z nichž jedna byla mimořádně silná. Jejich nositelé se zatím ukrývali ve stínech, pomalu se rozestupovali a obkličovali Ginny a Johna. Bezstarostnost byla nejednou ta tam. Ginny si rychle uvědomila, že všichni hodní upíři jsou na tom pitomém večírku, takže ona tu teď stojí proti odpadlíkům, co vraždí lidi kdykoli dostanou hlad. Nejraději by si nafackovala za to, že se sem nechala tak snadno vylákat. Na nějaké úvahy však nebyl čas. Její instinkty převzaly vládu a ona byla připravená o svůj život bojovat. Její špičáky se prodloužily, nohy se pevně zapřely do betonové podlahy a čas kolem jakoby se zpomalil.

Popadla toho zrádce Johna za paži a mrštila s ním po jednom ze stínů. Oba upíři se srazili s hlasitým třesknutím, prorazili příčku do vedlejší místnosti a zůstali na chvilku omráčeni ležet pod hromadou suti a zbytků kancelářského nábytku. Ginny ani nečekala na výsledek svého útoku a seslala svou stříbrnou hůlkou nejsilnější Impedimenta na jakou se zmohla a odhodila dalšího z protivníků přes celou halu. Narazil hlavou do jakéhosi stroje a zůstal bez hnutí ležet.

Bohužel ještě zbývalo dost protivníků, kteří na ni teď útočili ze všech stran. Ginny se vyhnula ráně pěstí, co směřovala na její bradu, a pokusila se útočníka nakopnout do holeně, když inkasovala příšernou ránu do předloktí. Bolestí pustila hůlku, která se jí opět obtočila kolem zápěstí jako náramek, a ztratila na chvíli rovnováhu. Další rána ji odhodila dobrých deset metrů. Okamžitě vyskočila na nohy připravená se bránit. Před očima měla rudou mlhu, zapomněla na všechno, co se od Lucindy naučila, zapomněla na svou hůlku, a vrhla se na nejbližšího upíra.

Byl ozbrojený obří železnou palicí, ale oproti ní se pohyboval strašlivě pomalu. Než stačil svou zbraň pozvednout, prohnala se Ginny kolem něj a jediným škubnutím mu utrhla ruku. Její nozdry okamžitě naplnil pach krve a ještě víc ji rozdráždil. Vůbec si neuvědomila, že má teď volnou cestu ven, ale místo útěku přetáhla nebožáka jeho vlastní paží, až se zhroutil v bezvědomí k zemi. Utrženou ruku pak hodila po dalším, kterého trochu zpomalila a jediným skokem přistála na zádech jediné ženě mezi těmi upíry. Ta se pod její vahou zhroutila na zem. Ginny, která jí stále seděla na zádech, chtěla využít své výhody, chytila ji pod bradou a chystala se jí utrhnout hlavu, když byla nejednou znovu odhozena pryč.

Ginny tentokrát ta rána nikterak neomráčila, takže se jí povedlo přistát na nohy. Čtyři z útočníků byli stále vyřazeni z boje, ale tři ještě zbývali. Žena, která se mezitím zvedla z podlahy, vysunula dvě stříbřité čepele z pouzder připevněných na předloktí a druhý upír vytasil pro změnu krátký, ale velmi široký zakřivený meč. Blížili se k ní v jakémsi smrtícím tanci, kdy se navzájem proplétali a zároveň kryli jeden druhému záda. Třetího upíra nikde neviděla a neměla čas hledat jeho auru. Stále byla ovládána jakýmsi bojovým šílenstvím a chtěla útočit na všechno, co se objeví v její blízkosti. Vytrhla ze stěny kus jakési trubky a s pronikavým ječením se znovu vrhla na své protivníky. Ženu, stále otřesenou jejím předešlým útokem, odmrštila jedinou ranou a plynule přešla do otočky, kterou se vyhnula protiútoku muže. Dokončila svou otočku a udeřila směrem k jeho hlavě, její soupeř však stihl její útok včas vykrýt. Trubka se srazila s mečem drtivou silou. Ušlechtilá ocel ten nápor nevydržela a zlomila se stejně jako Ginnina trubka. Upír pod tím náporem trochu zakolísal, čehož Ginny využila k tomu, že se mu vrhla na hrdlo. Už už se mu chtěla do něj zakousnout, když ucítila pronikavou bolest na zátylku.

„Tak to by už stačilo, mládě,“ zašeptal jí do ucha neznámý hlas. Byl podmanivý, lehce ironický a s malinkatým náznakem jakéhosi exotického přízvuku.

Ohromná síla odtahovala její hlavu od vyhlédnuté oběti a Ginny se nedařilo z této nepohodlné polohy osvobodit. Každičký pohyb pro ni znamenal velikou bolest a žádný z jejích kopanců nedokázal protivníka za jejími zády zasáhnout. Pomalu byla za vlasy zdvihána do stoje, čímž to však nekončilo. Bez jakékoli námahy ji její protivník držel dvacet centimetrů nad zemí a ona se mohla jen bezmocně zmítat, což však pouze stupňovalo tu strašnou bolest. Upíři se pomalu sbírali ze země a s vytasenými zbraněmi kolem nich vytvářeli kruh. Šance na únik byla nulová, ačkoli žádný z nich však zatím nezaútočil. Bojové šílenství Ginny rychle opouštělo a vládu nad jejím tělem začínal přebírat strach. Byla teď těm vrahům vydána na milost a neviděla žádnou možnost úniku. I kdyby se jí povedlo přemístit, toho upíra by vzala sebou a nepochybovala, že by jí potom okamžitě zlomil vaz, už takhle k tomu nebylo daleko.

Všechna ta bolest a ponížení však ještě nekončila. Její přemožitel ji bleskově přivázal za vlasy k jakési tyči tak, že se stále mohla jen bezmocně mrskat ve vzduchu a postavil se k ní čelem. Několika bleskovými pohyby ji spoutal neviditelnými protipřemisťovacími provazy. Jeho služebníci navíc přistoupili těsně k ní, tři přiložili své čepele k jejímu krku tak těsně, že se jí při sebemenším pohybu zařezávaly do kůže a zbytek také nezahálel. Ginny cítila dva chladné doteky nabroušené oceli pod svými žebry, takže stačil jediný pohyb a zabodly by se jí do srdce.

Ten záhadný upír všechno pozoroval se založenýma rukama z odstupu několika kroků. Zdálo se, že se kochá svým dílem a je na něj patřičně hrdý. Ginny si ho tak mohla poprvé pořádně prohlédnout. Na hlavě neměl jediný vlas a z jeho obličeje se vůbec nedal vyčíst žádný věk. V lidských měřítkách mu mohlo být stejně dobře dvacet jako padesát let. Jeho oči v ní vyvolávaly pocit nejistoty. Chvíli z nich měla pocit nadčasovosti, jako kdyby se měla ponořit do hluboké studnice věků, jindy se v nich zas objevoval záblesk fanatismu, výraz někoho, kdo vede svou křížovou výpravu proti celému světu a neváhá za sebou zanechat hromady mrtvol včetně jeho vlastní. Byl také hodně vysoký. Ačkoli visela dobrých třicet centimetrů nad špinavou podlahou, měl s ní oči ve stejné úrovni. Do půl pasu byl nahý, což dalo vyniknout jeho širokým ramenům a svalnatému trupu. Na hrudi se mu houpal stejný přívěsek, jaký teď nosila i ona. Patriarcha! To by vysvětlovalo, jak lehce ji přemohl. Teď se jí určitě dá na výběr, že se buď přidá na jeho stranu, nebo její věčný život skončí už po pár týdnech.

„Zdá se, že v společenském chování máte jisté mezery,“ konstatoval posměšným hlasem. „To vás rodiče neučili, že když někam přijdete na návštěvu, máte slušně pozdravit a ne se na hostitele vrhnout jako fůrie? Dovolte tedy, abych vám šel příkladem. Jsem Rachef, Pán obou zemí, Syn veliké Nút, požehnaný Usirem, Věčný vládce noci a v neposlední řadě Patriarcha národa upírů.“

„Ginevra Weasleyová,“ představila se kysele. Teď nemělo cenu stavět se mu na odpor, ačkoli hluboko uvnitř stále hořel plamínek vzdoru a touhy vyřídit si to se všemi pěkně po upírsku. „Abychom si ušetřili čas, tak vám rovnou říkám, že se k vám nikdy nepřidám a nevinné lidi nikdy zabíjet nebudu,“ prohlásila odhodlaně.

„To jsem ani nepředpokládal,“ usmál se nadřazeně Rachef, očividně si svou převahu nad ní parádně užíval. „Jste zatím příliš mladá a naivní, abyste dokázala pochopit naši životní filozofii. Po pár staletích poznáte, že vidět svět jako černobílý je nesmírně omezující. Přicházíte tím nejen o spoustu jemných šedých odstínů, ale i potěšení z krásy ostatních barev. Nezorganizoval jsem však toto setkání, abychom se zde bavili o našich morálních zásadách a filozofii. Požádal jsem Johna, aby vás přivedl, z jiného důvodu. Mimochodem, dobrá práce, Johne,“ pochválil svého služebníka.

„Proti vašim lektvarům je i mladá Patriarcha bezmocná,“ poklonil se servilně John.

„Co tedy po mě chcete?“ zeptala se bojovně Ginny.

„Jen malý informativní rozhovor o politice v kouzelnickém světě,“ usmál se znovu Rachef.

„Pokud vám jde jen o rozhovor, pak myslím, že by se odehrával v mnohem příjemnější atmosféře, kdybych tu nevisela jako kus masa v krámě. Víte, ono se taky dost špatně mluví, když vás na ohryzku někdo lechtá svým žabikuchem,“ zkusila Ginny trochu vylepšit svou situaci.

„Možná by se o tom dalo i uvažovat. Snad se mohu spolehnout na váš smysl pro čest. Pokud mi slíbíte, že během našeho rozhovoru na nikoho nezaútočíte ani se nepokusíte o útěk, dalo by se o tom možná uvažovat,“ připustil Rachef.

„To mohu slíbit za podmínky, že vy i vaši služebníci slíbí totéž,“ vyjednávala dál Ginny, která měla pocit, že se jí kůže na obličeji vytahuje nahoru takovým způsobem, že za chvíli bude mít obočí na místě, kde dřív mívala vlasy.

„Nechte ji být, ale buďte ostražití,“ rozkázal Rachef a Ginny cítila, jak se jejich meče přestaly dotýkat jejího těla.

Stále sice visela za vlasy a nikdo se neměl k tomu, aby ji osvobodil, ale s tím by si koneckonců mohla poradit i sama. Soustředila se na to, aby se jí vlasy zkrátily a zformovaly do účesu, jaký viděla kdysi za výlohou jednoho mudlovského salónu krásy. Trvalo to jen pár vteřin, než zmizel ten bolestivý pocit tahu a ona stála zase na pevné zemi. Ta úleva byla nepopsatelná.

„O moc lepší,“ prohrábla si své nyní krátké vlasy a věnovala Rachefovi malý děkovný úsměv. Teď už jenom, aby tu partu zločinců nějak nenaštvala a možná by se odtud mohla dostat ve zdraví. „Takže co přesně vás na té politice tak zajímá? Asi vám moc nepomůžu, protože v kouzelnickém světě vlastně ještě ani nemám volební právo a myslím si, že politika je hrozná nuda.“

„Nejde mi o volby,“ ohradil se Rachef. Díval se na ni se směsicí pobavení, obav a obdivu. „Moji informátoři,“ znovu se významně podívala na Johna, „mi donesli zajímavé zvěsti. Prý se hodláte zapojit do konfliktu, který se nyní rozhořel v Anglii a bojovat na takzvané straně světla proti samozvanému Lordu Voldemortovi.“

„Netajím se s tím, že chci vidět toho hajzla i s celou tou jeho partou zakuklenců šest stop pod zemí,“ připustila odbojně Ginny. Tihle odpadlíci určitě budou na straně Voldemorta a budou ji chtít získat na svou stranu. „Žádným vyhrožováním mě nepřinutíte tomu bastardovi sloužit,“ dodala ještě, aby si ušetřili čas zbytečným přemlouváním.

„To ani nemáme v úmyslu, naopak, “ podivil se její odpovědi Rachef. „Kouzelníci byli odedávna naším nebezpečným nepřítelem, možná dokonce tím nejnebezpečnějším. Už jednou nás zbavili vlády nad světem, v průběhu věků zabili víc patriarchů než kdokoli jiný, a stále mají moc naši civilizaci úplně rozvrátit. My jsme možná vyděděnci svého vlastního národa, ale rozhodně nám na osudu a přežití naší rasy stále záleží. Příměří, které panuje už několik staletí, se může velice brzy zhroutit a celý svět pak upadne do chaosu. Lord Voldemort má zajisté mnohé zajímavé názory, zároveň však trpí pocitem vlastní nadřazenosti spojeným s jistou formou stihomamu. Prostě si o sobě myslí, že je předurčený vládnout všem ostatním a navíc se bojí, že by ho někdo mohl jednou z jeho trůnu sesadit,“ dodal na vysvětlenou. „Všichni, kdo by mohli ohrozit jeho budoucí vládu, budou muset být vyhlazeni nebo podrobeni takovým způsobem, aby neměli ani tu nejmenší šanci jeho svrchovanost ohrozit. To se bude týkat postupně všech ras, včetně nás, upírů. Pokud se tedy tento kouzelník dostane k moci, naše budoucnost bude ohrožená. Bohužel je také prvním po Merlinovi, kdo má tu moc celý svět skutečně ovládnout, tím spíš, že nemá žádného protivníka, jakým byla tehdy paní Morgana. Brumbál je mrtev a ten údajně vyvolený Potter je stále ještě dítě, které bude nejspíš brzy zabito. Celou tu roztříštěnou a zhýčkanou kouzelnickou společnost bude mít Voldemort už brzy v hrsti a pokud ho nezastavíme včas, nebude trvat dlouho a podrobí si i mudly. Skřeti, vlkodlaci, obři a další rasy ho nezastaví nebo se k němu dokonce přidají. Dokážete si představit, jak bychom dopadli, kdyby proti nám nakonec stály všechny síly kouzelnického i mudlovského světa? Nevím, jak se k tomu staví ti zbabělci z Rady, ale já mohu za svůj klan prohlásit, že my se před žádným kouzelníkem nikdy v prachu plazit nebudeme a za svou svobodu budeme bojovat ze všech sil. Jestli je na světě nějaká rasa, která by měla ostatním vládnout, pak jsme to my. My jsme vyvedli lidstvo z temnot barbarství a dali mu civilizaci a je vrcholem nespravedlnosti, že se teď musíme ukrývat ve stínech,“ na konci svého proslovu se evidentně nechal Rachef trochu unést.

Ten konec Rachefova projevu Ginny mnohé objasnil. Tahle parta si s Voldemortem nijak nezadala. Stejně jako on si mysleli, že jsou předurčeni vládnout ostatním, na rozdíl od něj však měli tolik soudnosti, aby alespoň věděli, jak nereálný je v současnosti jejich sen. Jednotliví upíři byli samozřejmě velice mocní, bylo jich však málo a jediné v co mohli vůbec doufat, bylo, že si udrží svou nezávislost na kouzelnickém i mudlovském světě. Tihle však stále doufají, že se jednou situace obrátí v jejich prospěch. No, doufat mohou, pomyslela si se špetkou ironie Ginny. Ona se teď ale nenacházela v situaci, kdy by mohla své přemožitele nějak kritizovat a polemizovat s jejich názory, raději nebude nic z toho komentovat a možná odsud vyvázne s hlavou na ramenou.

„Dobře, shodneme se tedy na tom, že svět bude daleko krásnější bez Voldemorta, ale co s tím?“ zeptala se klidným hlasem.

„Když je v revíru škodná, musí se zabít,“ prohlásil Rachef tónem, jako kdyby jí oznamoval, že bude tři čtvrtě na dvě. „Chci vám nabídnout spojenectví. Zjistil jsem si o vás všechny dostupné informace a napadlo mě, že byste mohla být jiná, než ti zbabělci z Rady a vaše malé představení s mými služebníky mě v tom jenom utvrdilo. Vy neutečete z boje jako oni, ale postavíte se svým protivníkům stejně jako my. Společně můžeme vytvořit sílu, se kterou je třeba počítat. Já mám svůj klan a za vámi stojí další patriarcha a pevně věřím, že se přidají i další. Tohle naučí ty arogantní zmetky, že nemrtví se nesmí podceňovat. Souhlasíte tedy s mou nabídkou spojenectví?“

„Co všechno můžete nabídnout?“

„Mohu vám dát k dispozici patnáct prvotřídních bojovníků zocelených spoustou bitev a každodenním bojem o holou existenci. Život vyděděnců je tvrdý, nebezpečí číhá na každém rohu, a oni jsou nejlepší z nejlepších. Kouzelníci a upíři pod nadvládou Rady je mezi sebe nepřijmou, ale někdo jako vy, kdo není zatížen minulostí, by pro nás mohl najít využití. Smrtijedi často operují v malých skupinkách a my bychom je mohli postupně likvidovat. Potřebujeme jenom informace, kde se objeví a zda tam budou zasahovat kouzelníci nebo vaše skupina upírů pod patronátem Rady, abychom se s nimi nepotkali na bitevním poli. Nerad bych se v boji vyhýbal kletbám těch, kdo bojují proti stejnému nepříteli.“

„To by snad šlo, ale právě získávání informací, kde Smrtijedi zaútočí, je pro nás ten největší oříšek,“ připustila Ginny a v mysli se jí objevil obraz Snapea. Kdyby některé jeho informace předala Řádu, některé využila sama a některé předala těmhle zabijákům, snížila by se pravděpodobnost, že odhalí jejího špeha. Ani Voldyho při vší jeho paranoie by nenapadlo, že ho ten určitě usilovně hledaný zrádce zrazuje hned na třech frontách. Tohle by mohlo zafungovat, jen kdyby to nemusela být ona, kdo bude rozhodovat o životě a smrti svých spojenců. Proč si všichni myslí, že to bude zrovna ona, kdo povede celý odboj proti Voldemortovi? Jasně, chce mu způsobit tolik nepříjemností, kolik jen dokáže, chce také ochránit svou rodinu a přátele, ale proč by u Merlinových koulí měla zrovna ona velet nějakým podělaným upířím armádám?

„Budou mě respektovat?“ zeptala se pochybovačně. Vždyť je jí teprve šestnáct, třeba se shodnou na nějakém přijatelnějším vůdci. Lucinda by byla dobrá, Morgana ještě lepší, pokud se jí teda dá věřit, proč by si tedy měli vybrat za vůdce zrovínka ji?

„Poté, co jsem měl tu možnost stanout proti vám tváří v tvář v tomto boji, budu si pokládat za čest stanout po vašem boku v tom příštím,“ promluvil upír, který přišel o ruku. Teď ji měl přivázanou zpátky krvavými cáry látky a očividně se pomalu zotavoval.

„Takže mi dáváte k dispozici oddíl upírů, který bych měla držet v tajnosti a při akcích ho držet stranou od ostatních spojenců?“

„Ano, něco v tom smyslu.“

„Nevoďte mě za nos, je za tím ještě něco víc,“ řekla podezíravě Ginny. Rachef to určitě nedělal z nějaké dobročinnosti a určitě měl ještě další postranní úmysly. Každý mocný upír, kterého kdy poznala, je měl, snad krom Lucindy.

„Samozřejmě,“ usmál se Rachef. „Mí služebníci už vlastně ve válce s Voldemortem jsou. Před několika týdny některé z nich oslovili jeho vyslanci s nabídkou, že se buď stanou jeho pěšáky, nebo skončí jako hromádky popela. Počínali si značně arogantně. Poté, co mí muži jeho nabídku odmítli a podle starodávného zvyku mu poslali uřezané uši jeho vyslanců, na znamení, že takové nabídky nebudou poslouchat, poštval proti nim nejenom své přisluhovače, ale v několika evropských novinách vyšel štvavý článek o tom, jak jsme nebezpeční a ohrožujeme spořádanou kouzelnickou společnost. Tyto články dost výrazně ovlivnily veřejné mínění a obrátily k nám pozornost úřadů. Články samozřejmě vyšly pod jménem významných novinářů, ale nitky vedou jednoznačně k Lordu Voldemortovi. Taková zbabělost a arogance by se pouhému smrtelníkovi v žádném případě tolerovat neměla. Náš život na okraji společnosti nikdy nebyl snadný, ale teď je to pravé peklo. Pronásledují nás Smrtijedi, elitní bystrozorské týmy a také se vyrojilo spoustu amatérských lovců. Nejsme zbabělci, a pokud ten bastard chce válku, bude mít válku. Je pro nás samozřejmě výhodnější koordinovat své síly s ostatními, abychom předešli zbytečným ztrátám, takže tím, že se postavíme po bok kouzelnickému odboji a ostatním silám ušetřím životy několika věrných služebníků.“

„A…?“ zeptala se Ginny, protože měla tušení, že tohle ještě není všechno. Ještě musí přijít ta část, kdy se dozví, že by se měla přidat na jejich stranu.

„A ještě jsem byl samozřejmě zvědavý na nový přírůstek mezi námi,“ potutelně se usmál Rachef. „Nebudu opakovat, že jste naděje pro budoucnost, nezatížená starými předsudky a spoustu dalších planých řečí. Předpokládám, že vám něco takového vykládal každý člen Rady.“

„Jenom někteří,“ usmála se Ginny. Vypadalo to slušně. Nejenom, že snad vyvázne životem, ale dokonce možná získala spojence, i když z nich má husí kůži.

„Takže máme dohodu,“ shrnul to Rachef. „Až budete potřebovat pár upířích zabijáků, stačí zavolat.“

„Jak se s nimi spojím?“ zeptala se věcně Ginny. I když se to všechno obrátilo k lepšímu, nechtěla v téhle společnosti trávit zbytečně ani jedinou vteřinku.

„Přes Johna. On je naše spojka do té oficiální části našeho společenství. Má vás teď odvézt zpátky?“

„Není třeba, na jízdu na motorce nemám náladu,“ ušklíbla se Ginny. Přece jen nemohla Johnovi zapomenout to, jak ji sem vylákal. Kdyby jí rovnou nabídl tohle spojenectví, nejspíš by s ním stejně jela, protože v boji proti Voldemortovi se jejich straně bude hodit každá ruka, hůlka nebo tesák, ale tohle byla zrada, která pořád bolela. Rozloučila se rychlým pokývnutím a přemístila se zpátky.

Teprve na zahradě toho venkovského sídla, kde se nic netušící upíři dál nudili společenskou konverzací, si dovolila hlasitě vydechnout. Její život se s nově získanou mocí rozhodně nestal jednodušším, spíš naopak, a její poslední dobrodružství toho bylo přímým dokladem. Rychle několika kouzly dala do pořádku své šaty, pokusila se dát do původního stavu své vlasy a vykročila se přidat k ostatním. Později toho asi bude muset Lucindě hodně vysvětlovat.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one