face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Po odchodu Morgany trénovaly Ginny s Lucindou ještě dobré dvě hodiny sesílání mučících kleteb na imaginární protivníky. Zpočátku nemělo jejich snažení valný úspěch, ale pak se Ginny podle Morganiny rady začala víc soustředit na všechno, co ji štvalo, a v mysli se jí postupně začaly objevovat různé obrazy:

Draco Malfoy, jak se vysmívá jejich obnošeným hábitům.

Fleur, jak se lepí na Billa a jedná s ní jako s malou hloupou holčičkou.

Její bratři, jak ji nechtějí přibrat do famfrpálu.

Harry, jak jde na rande s Cho.

Vítězoslavný úsměv na tváři Dimitriho, když mu řekla, že se nechá přeměnit.

Odporný pocit bezmoci, když Voldemort ovládl její tělo i mysl.

S každým takovým obrazem cítila, jak uvnitř ní narůstají vztek a zloba. Bylo to, jako když se v kotli začíná vařit voda, tlak stoupá, a čeká se jenom na okamžik, kdy se zvedne poklička a voda přeteče přes jeho okraj. Ta poslední představa Voldemorta v její mysli však už byla příliš. Zvedla u ní takovou vlnu emocí, že neměla nejmenší šanci ten tlak dál kontrolovat. S vypětím posledních sil nasměrovala alespoň veškerý svůj vztek do stříbrné hůlky. Okamžitě ji zaplavil pocit neskutečné úlevy, ale spolu s ním přišla i podivná euforie. Ginny neměla, k čemu by ten pocit přirovnala. Bylo to trochu, jako když Fred s Georgem přitáhli do společenky vodní dýmku, a ona si po pár šlucích připadala, že nic na světě není problém. Třeba, že mávnutím ruky dokáže přenášet hory nebo sundat hvězdy z noční oblohy. Byl v tom zároveň odstín žádostivosti, jako když cítila na jazyku ještě teplou tepající a sladkou krev a toužila po další. Bylo to intenzivní jako orgasmus a stejně obluzující.

Ten znepokojivý pocit naštěstí velmi rychle odezněl a na jeho místo nastoupila mírná závrať a únava. Otevřela oči a sledovala dráhu kouzla, které právě seslala. Ve stěně naproti ní byla díra velikosti pěsti, která se postupně v dalších místnostech, jimiž její kouzlo proletělo, rozšiřovala, takže druhé straně domu už chyběla značná část stěny. Všude byl cítit zápach ozónu a jemný prach, který se pomalu usazoval na drahém nábytku. Ginny to všechno sledovala s nevěřícným výrazem v očích. Nevěděla, co to vlastně bylo za kouzlo, ale tohle rozhodně nebylo žádné Crucio. Rychle se snažila svou hůlkou napravit škody, které Lucindině domu způsobila.

„Ještě štěstí, žes nemířila tou hůlkou k zemi,“ komentovala její výkon Lucinda, když se vztyčila za pohovkou a ostentativně si oprašovala ze svých sexy šatiček prach. „Nově vzniklá sopka uprostřed Oxfordshiru by sice mohla být zajímavou turistickou atrakcí, ale toho parku by byla škoda. Víš, že některé duby tam pamatují ještě Tudorovce?“ dobírala si ji dál, ale pak přešla k věcnějšímu tónu: „Co to všechno jako mělo být?“

„Zkoušela jsem se soustředit na to, co mě vždycky spolehlivě naštvalo, a pak jsem to chtěla usměrnit do Crucia, jak nám to radila Morgana,“ vysvětlovala Ginny, zatímco rychle dokončovala opravy. Její hůlka kmitala tak rychle, že se proměnila v rozmazanou šmouhu.

„Tak se příště soustřeď radši o něco míň,“ vyplázla na ni jazyk Lucinda. „ Jestli ti ještě nikdo nevysvětlil, tak Crucio má protivníkovi způsobit nesnesitelnou bolest, a nikoli ho rozprášit na atomy.“

„Já vím, tohle jsem vůbec nechtěla,“ omlouvala se dál Ginny. „Vůbec nechápu, jak se to stalo. Prostě ten vztek rostl a rostl, až se to nedalo vydržet a já ho usměrnila do hůlky.“

„Pevně věřím, že tě nikdy takhle nenaštvu,“ šklebila se na ni Lucinda. „Jestli máš zájem, můžu ti tu tvou exhibici popsat z pohledu vnějšího pozorovatele, co se snažil nestát tvému hněvu v cestě:

Takže začalo to tím, že jsem cítila, jak se kolem zvedá vlna magie. Na první pohled mi bylo jasné, kdo je toho příčinou, protože ti stály vlasy na hlavě, což je mimochodem při jejich délce docela impozantní podívaná. Vypadala jsi jako obří dýně s nožičkama. Pak se to ještě vylepšilo tím, že ti mezi těma vlasama začaly přeskakovat jiskřičky statických výbojů. To už bylo fakt dóóóst hustý,“ protáhla Lucinda a užívala si Ginniny rozpaky. „Nakonec se přidalo ještě světlo. Svítila jsi jako vánoční stromeček. Nejdřív žlutě, ale pak to přešlo přes oranžovou do červené a dál to tmavlo až do černé. Nikdy jsem si nemyslela, že by černá mohla takhle zářit, ale tobě se to očividně povedlo. Tehdy jsem pochopila, že jde do tuhého a zaujala bezpečnou pozici za tvými zády, kanapem a tím velkým polštářem s vyšitou kočkou. Nakonec z tvé hůlky vylétlo něco, co neumím popsat. Tohle nebyl žádný paprsek, tohle mělo téměř hmotnou podstatu a sílu dobývacího beranidla. Fakt to stálo za to. Až budeme stát proti Voldemortovi, zase se takhle naštvi, a nezbude z něj ani tolik, co by se dalo smést na lopatku.“

„Já to neudělala schválně,“ začala se zase omlouvat Ginny, ale pod tíhou Lucindina ironického pohledu musela své prohlášení zkorigovat. „Teda, nechtěla jsem ti zničit dům ani žádnou z těch dalších věcí. Jen jsem se snažila přijít na kloub tomu, co přece umí každej Smrtijed. Já za to nemůžu, že se mi všechno vždycky tak nějak vymkne z ruky jako třeba s tou změnou vzhledu.“

„Proto jsem tady, abych na tebe dávala pozor,“ připomněla jí Lucinda, „ačkoli v tomhle případě jsem se akorát tak schovávala za kanapem. No, myslím, že další magický trénink by můj dům nemusel přežít, takže bychom se mohly pustit pro změnu do mudlovské autoškoly.“

Ginny by raději dál zkoušela kouzla, ale netroufala si Lucindě odporovat. Přece jen cítila značné výčitky svědomí, že jí před chviličkou udělala takovou díru do domu. Nakonec tedy pokrčila rezignovaně rameny a vydala se za svou kamarádkou do garáží. Nikdy předtím necítila potřebu se do téhle části domu vydávat, takže se zvědavě a s mírnými obavami rozhlížela kolem sebe. Stálo tam v řadě hned několik automobilů různých tvarů a barev. Ginny se v tomhle moc nevyznala, ale rozhodně vypadaly lépe než stařičký ford Anglia, který byl oblíbenou hračkou jejího otce.

„Na výuku raději vezmeme něco obyčejnějšího,“ rozumovala nad nimi Lucinda, držíc se za bradu. „Tohle BMW bude naprosto ideální, rychlé, bezpečné, solidní, přesně tohle budeme potřebovat. Není to sice takový miláček jako tohle Porsche, Ferrari nebo Aston Martin, ale my nejedeme za zábavou, ale tvrdě pracovat. Navíc jsem ho už stejně chtěla vyměnit, letošní modely mají mnohem lepší zvuk, takže když skončí náhodou na vrakovišti, jen mi to ušetří práci s jeho prodejem. Tak na co čekáš, nasedat,“ vyzvala Ginny. „Než dojedeme na nějaké příhodné místo, dávej pozor, co dělám, můžeš si to i zkoušet zároveň se mnou na nečisto, ale prosím tě, nesnaž se u toho pusou napodobovat zvuk motoru, to dělají jen chlapi, co nikdy nevyrostou z puberty.“

Ginny měla dojem, že si z ní Lucinda dělá trochu legraci. Zažila s ní několik lekcí o mudlovském světě a měla dojem, že její kamarádka se přímo vyžívá v tom uvádět ji do rozpaků. Jelikož si však nebyla v tomhle případě naprosto jistá, raději se podřídila. Mudlové jsou možná opravdu do svých aut úplní blázni a mluví o nich jako o členech rodiny. Poslušně tedy seděla celou cestu vedle Lucindy a pozorovala, jak udržovala auto na silnici točením volantem. Tohle jí bylo celkem jasné. Otočí volantem a auto zatočí na stejnou stranu. Méně smyslu jí však dávalo Lucindino neustálé šlapání na pedály a posouvání jakési páky vedle sedadla. Očividně mezi tím byla nějaká souvislost, protože páku Lucinda používala, jen když měla sešlápnutý pedál, ale co když je to všechno jenom náhoda? Otec rozhodně v jejich autě nic takového nepoužíval. Celé to pak ještě komplikovaly další dva pedály, které Lucinda také hojně využívala. Vypadalo to všechno docela složitě. Ginny v její snaze pochopit tenhle mudlovský vynález také dost rozptylovaly Lucindiny poznámky adresované ostatním řidičům. Soudě podle nich, byli ten den na silnici samí postižení ať už tělesně nebo duševně, mnozí dokonce byli i dědičně zatížení. Proč mudlové někomu takovému dovolí řídit auta?

Konečně dorazily na rozlehlé nádvoří staré opuštěné továrny. Na sousedním pozemku byly za rozpadajícím se plotem byly navršeny hromady zrezavělých a pomačkaných aut v různém stádiu rozkladu, připomínajících Ginny jejich rodinné vozidlo, na které byl jejich otec tak hrdý. Bylo to něco jako sloní hřbitov těch plechových vozítek. Lucinda si vystoupila a naznačila Ginny, aby zaujala její místo. Ta se nepříliš nadšeně nasoukala za volant a čekala na další instrukce.

„Takže,“ nasadila Lucinda svůj profesorský tón, „zatím zapomeň na všechny tlačítka a páčky, budeš používat jen pedály, řadicí páku a volant, jasné?“

„Co je to řadicí páka?“ nesměle se zeptala Ginny.

Lucinda si jenom teatrálně povzdechla a poklepala na páku, kterou často používala během jízdy z domova.

„Fajn. Takže první a nejtěžší úkol je se rozjet. K tomu musíš nejprve sešlápnout levý pedál, posunout páku k sobě a dopředu, trochu sešlápnout pravý pedál a postupně pouštět ten levý.“

V ten okamžik dostala Ginny nápad, jak Lucindě trochu vrátit to, jak si ji pořád dobírala. Možná o autech neví skoro nic, ale Lucinda by si z ní neměla dělat takovou srandu. Sehnula se pod sedadlo a dělala, že chce zmáčknout pedál rukou. Lucinda se chytila za hlavu a zasténala:

„Když jsem říkala zmáčknout pedál, myslela jsem nohou!“

„Aha,“ dělala dál Ginny natvrdlou, „takže jako v té písničce Otec Abrahám. Levá noha, pravá ruka, pravá noha, levá noha.“

„Jen si u toho nezačni zpívat,“ ušklíbla se Lucinda, které všechno docvaklo.

Ginny se snažila postupovat podle instrukcí, ale přece jen pustila spojku příliš rychle. Auto sebou škublo, Ginny se lekla, až na sedadle nadskočila, a pronikavě zaječela.

„Musíš pěkně pomaličku,“ radila jí Lucinda.

„A nešlo by tohle všechno složité ovládání vyřešit jednoduchou magií?“ zeptala se nevinně Ginny a na dokreslení svých slov se soustředila na kola, která se začala pomalu otáčet.

„Ani omylem! Když to zvládnou mudlové, zvládneš to taky. Není to nic složitýho, počkej, až budeme probírat dopravní předpisy.“

Po několika hodinách toho měla Ginny plné zuby. Výuka sice probíhala docela dobře, ale přesto se neobešla bez několika menších nehod. Než získala potřebný odhad, pomačkala Ginny pár plechů, jednou ve snaze vyhnout se toulavé kočce dupla na brzdu takovou silou, až se jí noha i s pedálem probořila pod podlahu a jednou jí také zůstala v ruce ruční brzda, ale to všechno se dalo snadno napravit několika mávnutími hůlkou.

Odpoledne už Ginny bravurně kroužila po nádvoří takovou rychlostí, až v zatáčkách skřípěly gumy, ale její postoj k automobilismu se příliš nezměnil. Připadalo jí to všechno strašlivě pomalé a líné. Samozřejmě, dokázala běhat tak rychle, že by jí ani sportovní auto nestačilo, ale tím to nebylo. Usazená v pohodlné sedačce si připadala strašlivě pasivní. Z létání na koštěti byla zvyklá pracovat celým tělem, ne jenom rukama a chodidly. Chyběl jí také ten pocit větru ve vlasech. Měly sice stahovací střechu, ale k tomu pocitu, když za ní na koštěti vlály vlasy jako zářivý plamen, cítila jejich tah a vítr jí do očí vháněl slzy, to mělo pořád zatraceně daleko.

Svoje pocity také neopomněla Lucindě patřičně okomentovat. Ta si celé odpoledne náramně užívala a neustále Ginny popichovala, teď jenom krčila rameny, že přece nemůžou mezi mudly běhat plnou rychlostí ani létat na koštěti, takže musí vzít za vděk tím, co je. Jestliže je sportovní auto dost dobré pro mudlovské zazobance, mělo by být dost dobré i pro ni. Když si Ginny nepřestávala stěžovat, začala ji dokonce strašit tím, že zítra spolu vyrazí nějaké to auto koupit a sáhodlouze rozebírala přednosti a nedostatky Jaguarů a Aston Martinů, z nichž by si Ginny rozhodně měla z patriotických důvodů alespoň jeden model pořídit. Ginny při jejích výkladech jen tiše skřípala zuby a bála se, aby neztratila poslední zbytky sebekontroly. Najednou si vzpomněla na svůj neslavný výlet s Johnem.

„Počkej, Lucindo,“ zarazila svou kamarádku, která dál nadšeně vykládala o výhodách a nevýhodách osmi a dvanáctiválcových motorů. „Když už se mám pohybovat na těhle plechových smradlavých mašinách, nemohla bych zkusit motorku? S Johnem jsem na ní jela a připadalo mi to dost podobné létání na koštěti. Rozhodně mi to přišlo zábavnější, než si vozit zadek v polstrovaném křesle auta, co se jmenuje jako přerostlé koťátko nebo jako nějaký přiteplalý baleťák.“

„Takže ty si nechceš hrát na sladkou sexy roztleskávačku, ale chceš bejt za drsňačku?“ utahovala si z ní dál Lucinda, ale v očích jí hořely ohníčky zájmu. „Možná to není až tak špatnej nápad, zítra to můžeme vyzkoušet, ale počítej s tím, že motorka má oproti takovému autíčku jednu velkou nevýhodu.“

„Jakou?“ chtěla vědět Ginny.

„Když někde sbalíš kluka, tak se s ním na motorce moc dobře nepomiluješ,“ vyplázla na ni jazyk Lucinda a smála se Ginny, která najednou byla rudá jako silně přezrálé rajče.

Večer se Ginny rozhodla, že se staví na Příčné u bratrů a Monicy. Sama sebe v duchu přesvědčovala, že opravdu chce vidět Freda a George, aby přišla na jiné myšlenky, ale ve skutečnosti byl hlavním důvodem nápad, setkat se potom s Morganou. Síla těch pocitů, když se ráno pokoušela o černou magii, ji zaskočila a potřebovala se s někým poradit. Kdo jiný by o takových věcech měl vědět víc, než prabába všech temných černokněžníků?

V krámu Freda a George vládla pohoda. Oba její bratři se pořád točili jen kolem Monicy, což dotyčné očividně dělalo dobře. Obchody se žertovnými předměty sice teď, když byla většina zákazníků ve škole, nešly nijak skvěle, ale její bratři si nestěžovali. S-shop se rozvíjel víc než nadějně a oni navíc pracovali na tom, aby proslulost jejich výrobků přesáhla hranice Londýna i staré dobré Anglie. Při shánění správných přísad jednali s obchodníky z celého světa a napadlo je, že by namísto zlatem mohli za své objednávky platit ve zboží. Jejich značka se tak postupně dostávala do povědomí i v zahraničí a ozývali se další a další obchodníci, kteří by chtěli jejich výrobky prodávat.

Jejím bratrům se dařilo tak dobře, že byli v současné době hlavními sponzory Fénixova řádu. Řád stále byl navzdory Brumbálově smrti, Snapeově údajné zradě, zmizení Harryho a ovládnutí Ministerstva Smrtijedy, akceschopný, ale bez informací o záměrech svého nepřítele, byli jako slepí. Jejich snahám také neprospívalo, že většina těch, kdo byli ze spolupráce s nimi podezřelí, byla pod neustálým dozorem. Podle vyprávění Freda s Georgem přestával být Řád silou, která by mohla zvrátit průběh války.

Ginny z toho byla dost frustrovaná. Vždycky Řád považovala za to nejlepší, co mohl kouzelnický svět nabídnout, a teď dostávají od Smrtijedů takhle na frak. To se mezi jeho členy nenajde nikdo, kdo by je postavil na nohy a znovu zorganizoval? V první řadě by potřebovali zajistit bezpečí svých členů. Jejich členové by se měli na akcích maskovat podobně jako Smertijedi, aby je nikdo nemohl poznat, a ti, kdo už odhaleni byli, by měli být na bezpečném místě, nejlépe v zahraničí, a z něj vylézat pouze na akce. Také by potřebovali více informací, aby mohli reagovat rychle a přitom nespadnout do pasti Voldemortovým přisluhovačům. Třeba by mohli sledovat řadové Smrtijedy a pokud by oni šli do akce, měli by Řád za zády.

Bude si to všechno muset promyslet a potom navrhnout bratrům nějaké řešení. Pěkně ji štvalo, že něco takového nenapadlo ještě žádného z členů, copak jsou všichni tak zabrždění, že jim musí se vším radit šestnáctiletá holka? Raději převedla hovor od vážných k o něco veselejším.

„Jak jdou výzkumy toho opalovacího krému s ochranným faktorem bilion?“ zeptala se a vychutnávala si překvapené výrazy na tvářích svých bratrů. Nákup kosmetických přípravků po boku Lucindy nebyl možná tak úplně ztrátou času, usmála se v duchu.

„Žádný velký pokrok,“ odpověděla jí Monica, která se bavila zaskočenými dvojčaty stejně dobře jako Ginny. „Kluci ale při experimentech objevili pár zajímavých vedlejších produktů.“

„Jasně. Jeden z nich je mast proti spáleninám. Charlie je z ní úplně paf, protože když se s ní namaže, neublíží mu ani dračí oheň,“ začal vykládat Fred, když mu docvaklo, o čem je řeč.

„Ano, náš ohněm ošlehaný bratříček bude ještě ošlehanější,“ doplnil ho George.

„Další pozoruhodný vynález je zrcadlový lektvar. Když ho vypiješ, tvá pokožka se změní na zrcadlo, vypadá to dost efektně a začíná se to i docela dobře prodávat.“

„Abychom se však nechlubili jen svými úspěchy, postihlo nás i pár nezdarů.“

„Drobných nezdarů, bratře. Badatelská činnost je velmi náročná a někdy zkrátka nadanému pokusníkovi* nezbývá, než konstatovat: tudy cesta nevede, přátelé.“

„Ano, ale jelikož se chce naše malá sestřička pást na našich neúspěších, zde jsou.“

„Takže nechť je to toto odstrašujícím příkladem. Při kombinování přísad pro regeneraci pokožky, vznikla jedna kombinace, která způsobí extrémní růst vlasů, vousů a ochlupení.“

„Dáš si jeden lok a za minutku budeš vypadat jako medvěd Huňáč Fuňáč.“

„Dáš si dva a budeš mít fousy jako Brumbál.“

„Dáš si tři, a když půjdeš do Velké síně na snídani, konec tvých vlasů zůstane ještě v ložnici a může si dál dávat dvacet.“

„Bezva, jak to, že to už dávno neprodáváte?“

„Ještě je to moc silný. Musíme zapracovat na koncentraci, jinak by se nám každý zákazník uškrtil vlastními vlasy.“

„Máme však už protijed. Naprosto bezpečný lektvar, který každého zbaví všech vlasů, vousů i chloupků, bohužel natrvalo. Je to velmi hygienické a estetika je koneckonců jen věcí zvyku.“

„Na kom jste to vyzkoušeli?“ chtěla vědět Ginny.

„Neříkej nic mamce,“ ujistil se George a zvedl svoje vlasy nahoru. Pod nimi se oslnivě blýskala jeho dokonale holá lebka.

„Sekne ti to,“ konstatovala Ginny a ze všech sil potlačovala smích. „Žádné další katastrofy se už nekonaly?“

Její bratři se začali ošívat a rudnout, takže jí bylo jasné, že tam ještě něco bude.

„No, je to takové choulostivé,“ opatrně začal Fred.

„No, jen do toho, leze to z vás jako z chlupaté deky,“ povzbuzovala je Ginny, zatímco se Monica válela pod židlí v záchvatech smíchu.

„No, objevili jsme jedno značně účinné afrodiziakum.“

„Jak účinné?“ dusila je dál Ginny, ačkoli se sama uvnitř červenala.

„Dva dny jsem si nemohl zapnout kalhoty, jestli víš, co tím myslím,“ vysoukal nakonec ze sebe Fred.

V ten okamžik se už váleli pod stolem všichni, krom rozpačitého Freda. Teprve po dlouhých minutách se byli schopni zvednout a pokračovat v rozhovoru. Celý večer jim krásně uplynul. Před odchodem jim Ginny poskytla trochu své krve, která by v lektvarech měla být účinnější než ta od Monicy, a poskytla jim zdarma pár nápadů pro jejich ptákovinky.

Před půlnocí se Ginny rozloučila a sama se vydala na Obrtlou. Jestliže Příčná byla po setmění vylidněná, tady to pořád žilo. Neuvěřitelný zápach neuklizených odpadků posílený výpary z desítky náleven nevalné pověsti odrazoval každého slušného kouzelníka, aby tam vkročil. Těch neslušných však bylo evidentně také dost. Na nárožích hořely ve starých plechových barelech ohně a postavy kolem nich si podávaly láhve s průzračnou tekutinou. Asi jako doplňkový zdroj tepla ke skomírajícím plamenům. Pouliční prodejci čehokoli, od uzenin pochybného původu, přes všelijaké tretky před několika minutami ukradené nějakému kolemjdoucímu, až po vyzývavě oblečené ženy prodávající samy sebe, chytali kolemjdoucí za šaty a snažili se je přesvědčit, že právě jejich nabídka je to nejlepší, co dotyčné mohlo potkat. Před jednou hospodou se právě odehrával za hlasitého povzbuzování okolostojících čumilů magický souboj. Mezi tím vším procházely postavy zahalené v pláštích, které si držely jednu ruku na měšci a druhou na hůlce.

Ginny sem zatím nakoukla jen jedinkrát. Během každoročního nakupování ji jednou přemohla zvědavost a ona se nenápadně vzdálila od své rodiny, aby sem mohla nahlédnout, ale ve dne to tu vypadalo úplně jinak. Bylo to tu pravda stejně špinavé, ale lidé, co se po ulici pohybovali, byli prostě jen chudáci, co se snažili vydělat nějaký ten svrček, aby měli co jíst. Po setmění tu však vylézali ze svých doupat tvorové, kteří se za denního světla raději neukazovali. Bylo to zkrátka hodně nebezpečné místo. Ginny chviličku váhala, ale pak si uvědomila, že kdyby odhalila, co je vlastně zač, většina těch zlodějíčků, překupníků a pochybných existencí by před ní rychle vzala nohy na ramena.

Morganina díra patřila mezi ty lepší hospody na Obrtlé. Dalo se to poznat podle toho, že před jejím vchodem nehořel jeden, ale hned dva barely a nad ním bylo dokonce cosi jako vývěsní štít. Ginny raději nezkoumala, co ta malůvka ve tvaru trochu rozplizlého M znamená, protože měla obavu, že by se jí to vůbec nemuselo líbit. Uvnitř panovala neopakovatelná atmosféra. Dílem ji měly na svědomí čadící louče, dílem obří krb, kde se na rožni otáčelo celé prase, ale největším dílem k ní přispívali návštěvníci. Nebyl mezi nimi snad jediný, který by nekouřil dýmku, doutník nebo alespoň ručně balenou cigaretu. Ginny byla v té chvíli skutečně vděčná, že nepotřebuje dýchat. Opatrně se proplétala lokálem a hledala proslulou upírku, ta však nikde nebyla k nalezení.

Rozmrzele se tedy posadila do jakéhosi výklenku pod schodištěm do prvního patra, kde mohla ze stínu nerušeně pozorovat, jestli někdo nepřišel. Mlčky sledovala klesající pěnu na korbelu piva, co před ní postavil podmračený výčepní a nenápadně zkoumala aury všech přítomných. Většinou se jednalo o nezajímavé podprůměrné kouzelníky, jedinou výjimkou byla trojice zahalených postav v protějším rohu. Jejich magie byla bezpochyby silná, ale stejně tak černá jako bezměsíční noc.

Najednou Ginny pocítila slaboulinký dotyk nesmírně mocné aury, která však rychle sílila, jak se její vlastník blížil k téhle hospodě. Ginny nepochybovala, že to bude Morgana a už jí chtěla vykročit naproti, když najednou do místnosti vešla ramenatá mužská postava, která se krátce rozhlédla a poté hned přisedla ke stolu těch zakuklenců. Prohodili mezi sebou pár slov, která se v šumu plného lokálu rozplynula a pak záhadná postava předala jednomu ze zakuklenců malý balíček. Celá společnost se hned nato mlčky rozešla a její členové při tom pohledem varovali každého, kdo by snad měl dojem, že tu viděl někoho jako oni.

Tajemný muž vyšel po schodech do patra, odkud po pár minutách sestoupila Morgana zahalená stejnou aurou moci. Tentokrát však už ve své obvyklé podobě.

„Nazdar, Ginny, nečekala jsem tě tu takhle brzo, nějaký problém s černou magií?“ zeptala se rozverně. Očividně byla ve výborné náladě.

„Nevím, jestli je to problém, ale dost mě to vyděsilo,“ přiznala o poznání vážněji Ginny a pak popsala všechno, co se ráno u Lucindy událo.

„Takže tys pobořila Lucindě barák?“ smála se nahlas Morgana. „Chtěla bych být u toho a vidět, jak se schovává před tvou magií za kanapem. Něco takového by mě dokázalo bavit ještě celá dlouhá desetiletí. Věčná škoda, že jsem zrovna měla tolik běhání za pašerákama nezákonných ingrediencí do hůlek.“

„Cos od nich vlastně potřebovala, jestli se teda můžu zeptat?“ chtěla vědět Ginny.

„Proč ne. Ten prznitel černé magie si usmyslel, že získá nejmocnější hůlku, jakou kdy svět viděl. Ta hůlka by měla mít zkombinovaná všechna jádra, která posilují černou magii, což je samo o sobě absurdní, protože skutečná černá magie se provádí bez hůlky. Takže když to chce mít, tak to dostane i s nášupem. Oběhla jsem pár svých starých kontaktů a podstrčila mu ingredience tak trochu upravené. Z toho, co jsem těm Smrtijedům prodala, by ani Gregorovič s Ollivanderem dohromady nevyrobili nic magičtějšího než zubní párátko, a i kdyby to všechno někdo dokázal v hůlce zkombinovat, čeká Voldemorta další nehezké překvapení. Bude rád, když při prvním mávnutí přijde jenom o ruku. Dobře mu tak, slizounovi. Už jenom za to, že degraduje černou magii tím, že by ji chtěl praktikovat pomocí hůlky, je taková svatokrádež, za kterou by si zasloužil shořet v pekle. Takhle se mu snad povede shořet alespoň na Zemi.“

„Tys mu podstrčila špatné ingredience?“

„Ne špatné, úplně jiné. Třeba to, co vypadalo jako krev jednorožce, byla ve skutečnosti kentauří moč. Ani ten nejlepší odborník tu záměnu neodhalí. Existuje jen osm alchymistických postupů a jedenáct kouzel, kterými by se dalo zjistit, co je která přísada ve skutečnosti zač, ale já je všechny očarovala tak, aby každá z těch zkoušek ukazovala to, za co ji vydávám. Takže na každé z nich je nejsilnější možná iluze plus devatenáct zastíracích kouzel plus ještě dalších pět kouzel, co zastírají ta zastírací. Dělala jsem na tom celý den, ale stojí to za to,“ pochválila se Morgana.

„Tohle ho asi pěkně naštve,“ usmála se Ginny, ale pak se jí na tváři objevil stín: „Nebude se potom chtít pomstít na nevinných?“

„Možná, ale jestli všechno vyjde podle plánu, k ničemu takovému nedojde. S popáleninami třetího stupně na půlce těla si nebude schopný ani utřít zadek, natož vyrazit někam do boje. To by bylo k mým aktivitám asi všechno, teď se podíváme na ty tvoje.“

„Co se to vůbec stalo?“ chtěla znát Ginny vysvětlení. „Tohle přece nebyla normální magie.“

„To nebyla. Tohle, Ginny, byl tvůj první nesmělý kontakt se skutečnou černou magií.“

„Bylo to tak intenzivní…,“ vydechla Ginny.

„Nikdy nepodceňuj sílu negativních emocí. To je také jeden z hlavních důvodů, proč se černá magie považuje za těžko zvládnutelnou.“

„Takže černá magie je spojena s emocemi?“

„Je to trochu složitější,“ začala vysvětlovat Morgana. „Část naší magie je součástí našeho těla nebo duše, přeber si to, jak chceš. Tahle magie je k dispozici každému živému tvoru. Většina jí má jenom tolik, aby udržela jejich životní funkce, ale někteří se ji naučili využívat. Vem si třeba takové draky. Podle normálních přírodních zákonů by se něco takového nemělo vůbec vznést do vzduchu, ale oni přesto létají. Je to právě jejich magie, co jim to umožňuje. Tuhle magii mají všichni kouzelníci kdykoli a kdekoli k dispozici, ale je slabá. Stačí většinou tak na to, že se jim rychleji hojí zranění a dožívají se vyššího věku než mudlové.

Daleko víc magie je v našem okolí. Tahle magie pochází ze všech živých tvorů, co kdy na Zemi žili a žijí. Každý živý tvor totiž během svého života neustále vyzařuje trochu své magie. Tahle magie se drží okolo Země a skoro neuniká do vesmíru podobně jako vzduch. Právě tuhle magii využívají kouzelníci při čarování s hůlkou. Jejich vlastní magické jádro ji z okolí nasává a usměrňuje do hůlky. Mávání hůlkou při čarování pak pomáhá tuhle magii shromažďovat. Aby magie věděla, co má vykonat, potřebuje informaci, kterou si bere z kouzelníkovy mysli. Ve skutečnosti je úplně jedno, jestli kouzelník vysloví Vingardium Leviosa, abraka dabra nebo zmizni, šmejde, důležité je, aby se mu v mysli zformoval přesný obraz toho, co se má stát. Takhle je to hodně zjednodušené, jak má být instrukce správně v mysli zformulována se řídí spoustou pravidel a některá nám ani nejsou známa, důležité však je, že aby kouzelník mohl používat tuto magii, potřebuje nezbytně hůlku, kterou nejdřív shromáždí magii a pak ji usměrní.

Je tu ale ještě třetí zdroj magie, ten nejmocnější, který prostupuje celým vesmírem. O jeho povaze se toho moc neví. Mudlové mají své teorie o temné hmotě a temné energii, já mám trochu jiné vysvětlení. Co když je celý vesmír jeden jediný gigantický organismus a tahle magická energie je jeho vnitřní magií nebo životní silou? My potom používáme zlomek této energie podobně, jako používá každá buňka v tvém těle tu tvou, aby se uzdravila. Tohle jsou však jenom spekulace. Faktem je, že tahle energie si nerozumí s hůlkami a nejjednodušší a zároveň nejrizikovější přístup k ní máme přes své emoce.“

„Proč je to tak rizikové?“

„Protože emoce jsou zrádné. Všichni mají plná ústa řečiček o lásce, soucitu, štěstí, ale daleko silněji nás ovládají vztek, závist a nenávist. Negativní emoce samozřejmě mají za následek kouzla, která ničí, ubližují a ponižují druhé. Je tu navíc velké nebezpečí závislosti. Používání černé magie sebou přináší i pocit euforie, který se pak v mysli slabých jedinců může propojit právě s těmi negativními emocemi. Končívá to závislostí na černé magii a šílenstvím. Ten, kdo tomu propadne, bude chtít prožívat tuhle euforii pořád víc a víc, ale tím také bude prožívat víc a víc negativních emocí, které bude muset zase ventilovat do magie a tak pořád dokola. Končívá to ztrátou sebekontroly a šílenstvím.“

„Jako u Bellatrix,“ vydechla Ginny.

„Ano, jako u Bellatrix. Ona byla nejtalentovanější čarodějkou své generace, ale při pokusu ovládnout skutečnou černou magii selhala. Většina méně talentovaných se totiž o skutečnou černou magii ani nepokouší. Spokojují se s kouzly, která sice mají svůj původ z černé magie, ale v minulosti byla převedena do jazyka té obyčejné, kde nejsou tak silné emoce třeba. Jejich Avada nebo Crucio patří do téhle kategorie – používají hůlku, formuli a jen zlomek emocí, které by ke skutečnému kouzlu černé magie byly třeba. Skutečný černý mág by svou nenávistí dokázal rozmetat protivníka na prach i bez toho.“

„Ale to musí být strašně nepraktické,“ namítla Ginny. „Já se musela strašně dlouho soustředit, než můj vztek dosáhl takové úrovně, aby se mu chtělo ven, a navíc jsem ho v ten okamžik už nedokázala ovládat. Nedokážu si představit, že bych ho dokázala přetvořit do čehokoli smysluplného.“

„Protože emoce jsou jen prvním stupínkem, pomůckou k prvnímu seznámení, a nikoli skutečným nástrojem k ovládnutí černé magie. Měly by ti k ní ukázat cestu, ale pokud si chceš zachovat příčetnost, musíš najít způsob, jak černou magii používat bez téhle berličky. Jen málo kouzelníků dokáže skutečnou černou magii použít skrz emoce, ale jen jednomu za několik generací se podaří dostat se dál. Ty máš díky tomu, čím ses stala, slušnou šanci jednou skutečnou černou magii zvládnout, ta dnešní ukázka to jenom potvrzuje. Bylo by škoda takový talent zahodit.“

„Možná, ale zatím by mi docela stačilo, kdybych zvládla alespoň ta podřadná kouzla jako Crucio a hlavně kdybych se naučila proti nim bránit,“ odsekla Ginny, která už měla těch řečí, co všechno by mohla dokázat, plné zuby.

„Jasně, netrpělivost mládí,“ usmála se shovívavě Morgana. „Také bývala doba, kdy jsem chtěla všechno a hned. Takže celý fígl při používání těch kouzel spočívá v tom, že to musíš chtít udělat. Nemusíš do toho dávat ani tolik emocí, jako spíš odhodlání. Ze začátku nepočítej s tím, že bys taková kouzla dokázala seslat na někoho, kdo je ti lhostejný nebo ke komu cítíš dokonce nějaké sympatie. To je normální, takové zábrany má většina lidí. Jedinou výjimkou jsou psychopati, co nenávidí celý svět nebo naopak ti, kdo dokážou všechny emoce v sobě potlačit. Mezi předními Smrtijedy je několik takových, co dokážou v sobě potlačit veškerý soucit a soustředí se jen na odhodlání provést vlastní kouzlo. Nepočítám však s tím, že bys v Bradavicích na někoho takového narazila, teda kromě jejich ředitele, Snape má takovou sebekontrolu, že by jednou mohl strčit do kapsy i samotného Voldemorta. Většina obyčejných Smrtijedů si pomáhá pak tím, že si představují někoho, na koho jim takové kouzlo nedělá problém seslat. S trochou tréninku se jim tahle představa objeví před očima během vteřinky a oni mohou konat. Oproti těm, kdo svoje emoce kontrolují, jsou však pořád v obrovské nevýhodě. Chceš jít ven a zkusit si to? Nemusíš se bát, že by nás někdo rušil, tady jsi na Obrtlé, kde se každý stará jen o své vlastní věci a do těch cizích se nemontuje.“

Ginny jen přikývla. Pro zbytek noci už stejně neměla nic v plánu a navíc taková nabídka od skutečné mistrně svého oboru se přece neodmítá. Obě vyšly do opuštěné boční uličky, kde to páchlo močí a na zemi bylo spousta odpadků. Byla tam také tma, ale ta pro ně nepředstavovala žádný problém, viděly stejně dobře jako ve dne. Pro Ginny to byly náročně strávené dvě hodiny. Morgana byly přísná učitelka, neodpustila jí žádnou chybičku a nutila ji všechno opakovat tak dlouho, dokud to nebylo dokonalé. Na konci věděla Ginny naprosto pozitivně několik věcí:
1. Zvládnout tahle kouzla opravdu není nic těžkého, její předchozí problémy byly skutečně způsobené jen chybným přístupem a možná i předchozími nejasnými radami Morgany. Za ty dvě hodiny bez problémů zvládla všechny tři neodpustitelné kletby a dokonce i Morgana ji za její úspěch pochválila.
2. Neodpustitelné kletby se nedají se skutečnou černou magií srovnat. Ať se snažila, jak se snažila, žádný srovnatelný pocit síly a euforie se nedostavil. Její kouzla byla silná, ale rozhodně nebyla schopná jen tak bourat domy. Jestli to ráno byla opravdu neusměrněná černá magie, tak je daleko mocnější než všechno, co se dneska naučila.
3. Crucio ji bolí. Její mysl sice dokáže nezvladatelné křeče zredukovat na podobnou intenzitu, jako bolí normálního člověka žihadla od včel, rozhodně nic příjemného. Dalo se to však vydržet a nedat na obličeji nic znát.
4. Žádný vnitřní patronus proti Cruciu nezabírá. Daleko účinnější je soustředit se na bolest a vytěsnit ji ze své mysli.
5. Dokáže zrušit kouzlo, ještě než ji zasáhne. Dvakrát se jí to dnes podařilo, a ačkoli to bylo pekelně náročné, mohla by jednou místo štítů likvidovat kouzla v letu jako Snape, když na něj po zabití Brumbála útočil Harry.
6. Smrtijedský dorost v Bradavicích se má na co těšit. Teď proti ní nemají žádnou výhodu. Vyrovná se jim svým původem, znalostí černé magie i výsad, jaké mají čistokrevní kouzelníci. Nebude to trvat dlouho a ona si je náležitě vychutná.

Lucinda nebyla z jejího výletu zrovna dvakrát nadšená, ale nakonec uznala, že se tyhle znalosti mohou hodit. Ginny se ji snažila všechno naučit, ale buď byla horší profesorkou než Morgana nebo neměla Lucinda pro tenhle druh magie takový talent jako ona, ale každopádně jim trvalo mnohem déle, než Lucinda zvládla alespoň základy. Sotva se konečně začalo Lucindě dařit, byly vyrušeny návratem Heleny.

Profesionální zlodějka se objevila chvíli po setmění a netvářila se zrovna dvakrát optimisticky. Hned, jak se posadily, začala jim líčit průběh své průzkumné mise. Na Odbor záhad vedou jen jediné dveře, které jsou uzavřené nepředstavitelně silnou magickou bariérou. Před touto bariérou se navíc utábořila dvacítka Smrtijedů a pokouší se ji odčarovat. Podle toho, co Helena ve stínech odposlechla, snaží se o to už dva týdny a zatím bez jediného úspěchu.

Podle útržků odposlechnutých rozhovorů, se potvrdilo to, co jim říkala už Morgana. Zaměstnanci se zabarikádovali uvnitř a vytvořili takovou překážku, se kterou si nikdo neví rady. Podle všeho tuhle akci plánovali už dlouho dopředu. Mají údajně dost zásob, aby tam vydrželi celé měsíce, vlastní bariéra je tak pevná, že ji nemohli vytvořit žádnou improvizací, a z ministerských archivů zmizely veškeré dokumenty, které se Odboru záhad a jeho zaměstnanců nějak týkaly.

V žádném ministerském archivu se prý nedal najít jediný dokument, který by byl ve spojitosti s jakýmkoli současným nebo minulým zaměstnancem odboru, dokonce ani s žádným z jejich rodinných příslušníků. Ani v účtárně nemohli najít jediný doklad, ačkoli její zaměstnanci přísahali, že si tam všichni z Odboru záhad byli minulý měsíc pro svou výplatu. Smrtijedi se v duchu svých nejlepších tradic pokusili zlomit odpor obránců přes jejich rodinné příslušníky, ale setkali se s naprostým neúspěchem. Na jejich adresách, které se Smrtijedům podařilo vydolovat z ostatních zaměstnanců ministerstva, se nikdo nezdržoval, a ani sousedi neměli nejmenší tušení, kam se všichni ztratili.

Nakonec Helena shrnula, že jestli se chtějí dostat dovnitř touto cestou, musí nejdříve zlikvidovat ty Smrtijedy a pak se vypořádat s nepřekonatelnou bariérou dřív, než se na to přijde a dorazí Voldemortovy posily. Krom toho, že se takový postup jen stěží dal nazvat nenápadným, by proražením bariéry zpřístupnily Odbor záhad Voldemortovi.

Ginny zaplavilo zklamání. Vypadalo to, že se jí tenhle plán bortí pod rukama. Tolik si slibovala od toho, že díky obracečům času budou moci být na více místech najednou a teď se ukazuje, že tohle všechno byla jen planá naděje. Bude si muset vybrat, zda bude v Bradavicích, pátrat po Harrym, pomáhat odboji nebo se věnovat školení od Lucindy ohledně upírského a milovského světa. Jakoby z veliké dálky k ní doléhal hovor Lucindy s Helenou. Ty dvě se stále ještě snažily přijít na nějaký jiný způsob, ale Ginny začínala být přesvědčená, že je to marné. Vybavila se jí vzpomínka na důkladný weasleyovský sprďunk, který absolvovali s Ronem po jejich výpravě na ministerstvo. Mezi vším tím kázáním se otec náhodou zmínil, že tohle vloupání berou zaměstnanci Odboru záhad jako osobní urážku a okamžitě začali svoje podzemí zabezpečovat, aby se něco takového už nikdy nemohlo opakovat. Možná to byli mírně vyšinutí podivíni, ale nikdo nikdy nezpochybňoval jejich schopnosti a kreativitu. Ne, přes ty dveře se nejspíš nedostanou.

Nakonec se dohodly, že se Helena ještě chvíli zdrží a zkusí vymyslet nějaký náhradní plán a Lucinda s Ginny si zatím odbudou nákupy do Bradavic. Lucinda to chtěla pojmout ve velkém stylu, snad aby vytrhla Ginny z jejích chmur, takže musely začít v Gringottbance, aby si vyzvedly pár kilo zlata na nákup toho, co podle Lucindy budou ve škole naprosto nezbytně potřebovat. Shodou šťastných náhod narazili hned ve vestibulu na Billa, který se jejich záležitostí ochotně ujal.

Společný trezor upířího společenství se nacházel až na nejspodnějším podlaží, takže měly celou cestu dost času poslouchat jeho nadšený výklad o trezorech, speciálních klíčích a ochranných kouzlech. Pro Ginny to bylo něco nového. Weasleyové měli sice pronajatý jeden malý trezor, ale vzhledem k početnosti jejich rodiny do něj před většími nákupy chodíval většinou jen jeden z rodičů. Ona sama tam byla jen dvakrát a přišlo jí, že celá cesta tam a zpátky trvala jen minutku. Podzemí banky však bylo daleko rozsáhlejší, vždyť jeli tou šílenou rychlostí už dobrou čtvrthodinu a ještě to nevypadalo, že by se blížili k cíli.

„Bille, kdo vykopal všechny ty tunely, vždyť musí mít mnoho mil?“ zeptala se svého velkého bratra.

„Pod Londýnem je přesně 635 mil propojených tunelů, z toho 518 spravuje Gringottbanka a 69 ministerstvo.“

„Tolik?“

„Ano, tolik,“ usmál se jejímu údivu Bill. „Gringottbanka je vlastně pozůstatek po skřetím městě Ghar-Hadar, které padlo při jedné ze skřetích válek před více než tisíci lety. V části dobytého města byla vybudována pevnost, která měla zabránit dalšímu novému skřetímu povstání. Časem pak byla přebudována na naše drahé ministerstvo. Skřeti postupně své město vyklidili, nejspíš se jim nechtělo žít pod dozerem ministerských úředníků, a ponechali si jen jednu malou část jako jakousi obchodní základnu – dnešní Gringottbanku. Obchody jim evidentně šly dobře, takže postupně rok za rokem připojovali další části podzemí, až si zabrali zpátky skoro polovinu svého někdejšího města. Starají se i o ten zbytek, aby se staré tunely nezhroutily nebo nezatopily vodou. Možná se to nezdá, ale většina skřetů z Gringottbanky nepracuje na přepážkách, ale s krumpáči a lopatami hluboko v podzemí.“

„Takže Gringottbanka je spojená s ministerstvem?“ zeptala se Ginny, které se v hlavě začal rodit nápad.

„Kdysi snad ano, ale teď o žádném spojení nevím. Jak znám skřety, tak se jim asi myšlenka, že by ministerstvo mělo přístup k jejich trezorům, rozhodně nezamlouvala. Předpokládám, že nejspíš došlo k politováníhodné nehodě vinou nestabilního nadloží, průsaku vody nebo něčeho podobného a všechny tunely, co by Gringottbanku s ministerstvem mohly spojovat, byly zavaleny,“ tohle zchladilo optimismus, který se Ginny začínal zase vracet. Bill mezitím dál pokračoval ve svém výkladu:

„Jestli něco takového existovalo, mělo by takové propojení být na nejspodnějším nebo nejhořejším podlaží. Skřeti stavěli svá města tak, že obytné čtvrti jsou uspořádány v několika patrech pod povrchem. Je to vlastně taková soustava věží, jen se nachází v podzemí. Obytné čtvrti jsou pak zpravidla uspořádány do kruhu nebo v případě velkoměst do několika soustředných kruhů. Uprostřed mezi nimi, pod úrovní nejspodnějšího patra, byly obchodní a správní prostory a ještě hlouběji pak bludiště tunelů se zásobárnami, úkryty nejcennějšího majetku a skrytými útočišti nejmocnějších skřetích rodin. Z jejich pohledu je to logické, protože veškeré ohrožení přichází pro skřety shora z povrchu, takže nejcennější majetek je třeba ukrýt co nejhlouběji. Ministerstvo zabralo jednu z těchto bývalých obytných věží a nejspíš i kasárna a radnici pod ní. Gringottbanka je situována v jiné věži a trezory jsou pak ve spodních tunelech.“ vysvětloval dál nadšeně Bill.

Ginny však dál šrotovala v hlavě jediná myšlenka. Jestliže se dá dostat na Odbor záhad spodem, nejenom, že by se naše lupičky vyhnuly Smrtijedům utábořeným před branami, ale třeba by tak mohly obejít i tu bariéru. K tomu by ale potřebovaly spolupráci skřetů. Tím by se určitě všechno provalilo. Ti hamižní parchanti si určitě nebudou chtít rozházet ministerstvo, ledaže by jim mohla nabídnout na oplátku něco, čemu by nemohli odolat. Každopádně něco takového by nešlo utajit, to by rovnou mohla vzít ministerstvo útokem.

Mezitím dorazili k cíli, a zatímco Lucinda plnila váčky zlatem, Ginny jen tak brouzdala kolem a předstírala, že hledá mezi hromadami zbraní, šatstva, šperků a uměleckých artefaktů něco, co by se jim mohlo hodit. Pořád se však v myšlenkách zaobírala možností proniknout do podzemí ministerstva skrz Gringottbanku. Po chvíli bloumání vyšla ven z trezoru a pokusila se ze svého bratra vytáhnout ještě další informace.

Začala tím, že se ho zeptala, jakou ochrannou bariérou by asi tak mohl být chráněn vchod na Odbor záhad. Billovi se nadšením rozzářily oči a začal zjišťovat podrobnosti. Tady mu Ginny moc nepomohla, protože jediné, co věděla, bylo, že bariéra odolává i těm nejlepším odeklínačům. Bill se přesto pustil do spekulací. Něco takového bylo podle něj možné vytvořit dvojím způsobem. Buď spletením velkého množství slabších ochran dohromady podobně, jako když se z jednotlivých vláken splétá látka. Nebo jediným nesmírně mocným kouzlem. Každopádně každá z těchto možností dokáže vytvořit bariéru jen kolem jediné místnosti. Cokoli většího by si vyžádalo takové množství magie, že by to zabilo všechno živé uvnitř. Tohle byla rozhodně pozitivní zpráva, protože jiné přístupové cesty, pokud tedy skutečně existovaly, by měly být nechráněné.

Na zpáteční cestě pokračoval Bill ve svém výkladu o uspořádání skřetích měst a četách skřetů, které čistí nové tunely pro rozrůstající se klientelu Gringottbanky. Po chvíli si uvědomil, že tohle téma by pro jeho společnice mohlo být poněkud nezáživné, a proto přidal pár veselých historek. Podle jedné z nich se skřetím dělníkům jednou podařilo prokopat do tunelu metra. Zpočátku byli docela překvapeni tunelem postaveným někým jiným. Vydali se tedy na krátkou obhlídku, když tu se na ně najednou vyřítila zářící a rachotící souprava a donutila je ke kvapnému ústupu. Skřeti, co prožili celý svůj život v tunelech, pak při podávání hlášení svým představeným požadovali, aby se urychleně shromáždila armáda a toho nebezpečného podzemního červa zlikvidovala.

Najednou Ginny zapadl do plánu poslední dílek skládačky. Co kdyby se na ministerstvo prokopaly z nějakého mudlovského tunelu? Nějakých pár stovek metrů by sice mudlové prokopávali několik let, skřeti několik týdnů, ale ony se svými schopnostmi a pár kouzly by to mohly zvládnout do neděle.


*Pokusník – zastaralý výraz pro alchymistu
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one