face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Ginny se probudila kolem poledního. Okny do místnosti měkce svítilo slunce a celý včerejšek se zdál být ošklivým snem. Protáhla se na posteli a spustila nohy dolů. Všude panoval vzorný pořádek a nikde nebylo ani stopy po jejím včerejším poněkud chaotickém odstrojování. Pomalu přešla k oknu, opřela se o parapet a rozhlédla se po kraji. Rozeklané štíty hor se prolínaly s hlubokými údolími a vše bylo přikryto zeleným kobercem pralesa. Doléhal k ní ptačí zpěv a bzučení hmyzu. Nikde ani náznak lidské civilizace. Pro někoho dokonalý ráj, pro vězně, který je zde držen proti své vůli, učiněné peklo. Chvíli se ještě dívala, ale stále si připadala podivně omámená, jakoby se ještě pořádně neprobrala. Přešla raději do koupelny a snažila se studenou sprchou probudit své smysly. Proud vody jemně masíroval její pokožku a odplavoval malátnost pryč. Když se utírala do obří osušky, cítila se o něco lépe, ale pocit únavy stále přetrvával.

Nepříjemné zakručení v břiše jí připomnělo, že určitě minula snídani. Sešla do jídelny a mlčenlivá služka před ni ihned položila talíř s teplým vývarem. Opatrně se rozhlédla po místnosti, ale kromě ní a několika sloužících, kteří právě sklízeli ze stolu, zde nebyl nikdo. Cítila velice osaměle. Nebyl zde nikdo, s kým by si mohla promluvit. Nebyla zde možnost jít se projít do přírody a urovnat si myšlenky. Nebylo zde zkrátka co dělat, jen čekat na to, až té hnusné pijavici přijde chuť na další doušek její krve. Doušek krve! To je ten důvod její únavy. Ten ničema jí musel včera vypít pěkných pár deci. Není divu, že je tak unavená, ale s tím by se dalo něco udělat.

Prudce se zvedla od stolu a vyrazila do laboratoře. Lektvar na obnovu krve uměla připravovat snad poslepu. Zkrátka trochu drsná, ale vynikající škola profesora Snapea. Vzpomněla si mimoděk na Harryho a jeho věčný boj s umaštěným profesorem, ale pocit nostalgie ihned zahnala a pustila se do díla. Všechno potřebné v laboratoři bylo v dostatečném množství. Byl zde dokonce i laboratorní plášť, který připomínal pláště mudlovských doktorů. Ráda si ho navlékla, aby si nezničila šaty. Postavila kotlík na oheň, na pracovní stůl si vyrovnala přísady a pustila se do díla. Následující tři hodiny pak měla plné ruce práce, a mohla tak na chvíli zapomenout, v jakém postavení se nachází. Konečně odstavila, aby vychladl a uzrál do druhého dne. Vše vypadalo, tak jak to má být. Ten starý netopýr by z ní mohl mít radost.

Odložila plášť zpátky na věšák, znovu zkontrolovala lektvar na polici a vydala se zpátky do horních pater hradu. Nahlédla do jídelny, kde se bavilo několik hloučků lidských následovníků. Z upírů nebyl nikdo v dohledu, tak se zhluboka nadechla a pokusila se vmísit mezi ně. Vybrala si skupinku poměrně výstředně oblečených mladíků a dívek přibližně v jejím věku. Všichni byli oblečeni v černých šatech s nápadnými doplňky, dívky přehnaně nalíčené, ale všichni se mezi sebou bavili uvolněně, žertovali a každou chvíli se z jejich skupinky ozval hlasitý smích. Přistoupila k nim a pokusila se seznámit.

„Ehm…, ahoj.“

Rozhovor okamžitě přestal a všichni na ni začali zírat. Poznávali v ní dívku, která jim byla včera představena, ale nevěděli, co si o ní mají myslit. Chvíli trapného ticha nakonec přerušila jedna z dívek.

„Ahoj, ty jsi ta Ginevra, kterou nám včera pán představoval,“ konstatovala.

„Jsem, ale všichni mi říkají Ginny. Jsem tu nová a nikoho pořádně neznám. Ráda bych se seznámila. Včera to vzal Dimitri trochu hopem.“
Ostatní se po sobě překvapivě podívali. Očividně tady nebylo zvykem nazývat hradního pána jménem.

„Jasně, já jsem Marie, támhle je Terezia a tohle je Anna. Kluci jsou Michael, Roman a Jordan,“ představila všechny asi dvacetiletá hnědovláska.

„Jak jste se sem vůbec dostali?“

„Vždycky nás fascinovaly okultní věci. Spolu s Annou a Romanem jsme už na lyceu založili takový kroužek, který se zabýval věcmi, jako jsou magie, šamanismus, voo-doo, okultismus a tak dál. Trávili jsme spoustu času hraním Dračího doupěte a Magicu. Na univerzitě jsme potom pokračovali a přidali se k nám i ostatní. Založili jsme dokonce internetové stránky, kam jsme dávali naše povídky s touhle tématikou. Okolí nás mělo trochu za blázny, protože se trošku ulítle oblíkáme, ale nám bylo fajn. Bavilo nás vytáčet všechny ty měšťáky bez fantazie. Postupně nás přibejvalo a my si začali uvnitř naší komunity hrát na tenhle svět, o kterým jsme četli v hororech a fantasy. Každý z nás měl nějaký nick a hrál určitou roli. My všichni jsme byli hodně fascinování vampýry a tuhle roli jsme hráli i v našich hrách. Buď jsme chatovali po netu nebo jsme pořádali různý srazy a sleziny. Všichni jsme tam chodili v kostýmech a chovali se podle našich rolí. Většinou se to zvrhlo v pořádnej mejdan. Jednou se k nám přidaly i Anna a Sylvia, víš ty vampýrský dvojčata, no a pak k nám začaly chodit pravidelně a nakonec nás pozvaly na prázdniny sem na hrad. Nikdy by nás nenapadlo, že vampýři opravdu existují.“

„ Je to tu nádherný, už se nechceme do toho podělanýho měšťáckýho světa vrátit,“ doplnil Marii Roman.

„Možná budeme jednou litovat, ale stojí to za to. Vždycky jsem věřil, že něco takovýho musí někde existovat a když jsem to našel, nikdy se toho nevzdám. Ten pocit, když se Sylvie napila mojí krve, to bylo něco, co jsem nikdy nezažil. Sorry holky, jste fajn, ale tohle je jiná liga,“ doplnil ho Michael a obrátil se k děvčatům, která ale nevypadala, že by se jich to nějak moc dotklo.

„A co ty? Tebe sem přivedl sám mistr?“ vrátila se do hovoru Marie.

Ginny moc nechápala jejich vyprávění. O mudlovském světě nic moc nevěděla. Znala sice díky posedlosti svého otce kdejaký mudlovský vynález, ale o tom, co jsou horory a fantasy nebo chatování na netu nevěděla vůbec nic, stejně jako o tom, jak se vlastně mudlovská mládež baví. Předpokládala, že to bude obdobné jako v tom kouzelnickém: učení, sport, domácí práce, společenské hry a možná občas nějaký tanec a tak. Vypadalo to, že u mudlů je způsob trávení volného času daleko rozmanitější, a že minimálně někteří mudlové jsou kouzelnickým světem fascinováni stejně jako její otec tím mudlovským. Zvažovala, jestli jim existenci kouzelnického světa prozradit, ale jestliže se už seznámili s vampýry, nemělo by to vadit. Navíc jestli si celou dobu na takový svět stejně hráli, tak i kdyby to jednou chtěli vyzradit někomu dalšímu, stejně jim to nikdo nebude věřit.

„Dá se to tak říct. Unesl mě, když jsem byla u svého bratra v dračí rezervaci. Chce mě využít, aby si získal pozici u lorda Voldemorta.“

„U koho?

„Jo, to je taky jeden takový bastard, co si myslí, že bude vládnout světu. Kouzelník, který má největší radost, když mučí a vraždí ostatní. Radulescu se dozvěděl, že se tak trochu znám s jeho největším protivníkem a chce toho využít. Voldemort je totiž bohužel velice mocný.“

Všichni na ní vyvalili oči a okamžitě ji zahrnuli dotazy. Zatím se seznámili pouze s vampýry a nyní se dozvěděli, že existují i kouzelníci a draci. Navíc pro tuhle dívku to evidentně bylo něco naprosto normálního.

„Ty jsi také kouzelnice?“

„Jo, na tom není nic divného. Skoro všichni, které znám jsou kouzelníci.“

„Opravdu tě unesl? Tys s ním nešla dobrovolně?“

„Nikdy! Nenávidím ho a doufám, že se jednou dostanu ke své hůlce. Anihilus Vampire mi docela šlo, i když v reálu jsem ho nikdy nezkusila.“

„A co ten lord Walldemart? Proč tě chce využít?“

„Voldemort,“ opravila ho Ginny. „Je velice mocný a všichni se ho bojí. Existuje ale věštba, že jestli ho má někdo zastavit, bude to jeden kluk jménem Harry Potter. No a já s ním tak nějak chodila. Podle toho, co mi Radulescu říkal, chce ze mě nejdřív vymáčknout všechny informace, co mám. Co bude dál nevím. Možná mě vydá Voldemortovi, aby si u něj šplhnul, možná mi provede něco jiného. Pochybuju ale, že by se mi to mělo zamlouvat.“

„Ty vole, to je hustý.“

„Pojď, Ginny, tohle asi bude delší povídání. Posadíme se, a ty nám řekneš svůj příběh,“ zasáhla Marie, která viděla, že Ginny už udržuje svoje sebeovládání z posledních sil.

Posadili se ke stolu a Ginny jim začala od začátku líčit příběh svého únosu. Začala pozváním od Charlieho a pokračovala vylíčením prázdnin s bratrem v dračí rezervaci až po svůj únos. Vylíčila jim i změnu v postoji Dimitriho, který ji přesunul z holé cely do luxusního apartmá a nijak neskrývala svou hrůzu a odpor, který k němu cítila. Všichni ji poslouchali se zatajeným dechem. Zatím žili v iluzi, že všichni vampýři jsou báječná a fascinující stvoření, která jim za trochu krve zprostředkují nevšední zážitky a splnění jejich snů. Najednou si uvědomili, že i svět vampýrů a čarodějů je naplněn neustálým bojem o moc a pod vnějším pozlátkem se skrývá stejná krutost a bezohlednost jako v lidském světě. Zde je vše ale mnohem horší, protože prostředky těchto bytostí manipulovat se svým okolím jsou daleko větší a rozmanitější.

„Nedivím se ti, že jsi na něj tak vytočená. Kdyby mi někdo udělal něco takovýho, taky bych myslela jen na to, jak se dostat pryč a všechno mu to vrátit. Dala jsi nám dost látky pro přemýšlení. Tenhle svět asi nebude až taková idylka, jak jsme si mysleli. Pojď, dáme si večeři a zítra můžeme pokračovat.“

Ginny se posadila spolu s nimi ke stolu a s chutí si naložila na talíř pečenou rybu, brambory a zeleninu. Při jídle se atmosféra uvolnila a hovor stále více sklouzával k obyčejným tématům. Všichni se na ni obraceli, aby jim sdělovala nové a nové detaily z kouzelnického života.

„Ty ještě chodíš na střední Ginny?“

„Nevím, co je to střední. U nás v Británii je jenom jedna škola pro kouzelníky a to jsou Bradavice. Ti, co se tam nedostanou nebo si nemohou dovolit školné, učí rodiče doma. Do školy se nastupuje v jedenácti a trvá sedm let. Já bych měla nastoupit do předposledního ročníku.“

„A co tam studujete?“

„Základní předměty jsou lektvary, kouzelné formule, přeměňování, bylinkářství, obrana proti černé magii, dějiny čar a kouzel. Ty předměty máme celých prvních pět let. Ve třeťáku si můžeme přibrat další volitelné, jako jsou starodávné runy, věštění, péče o kouzelné tvory a tak. Na konci páťáku jsou první zkoušky NKÚ. Poslední dva roky už si každý volí předměty podle své specializace a na konci jsou poslední zkoušky, OVCE.“

„Dál už nestudujete?“

„Existuje i možnost studovat na univerzitě, ale těch je jen pár na celém světě. Jdou tam jen ti nejtalentovanější a ti, kteří se chtějí věnovat výzkumu. Pro všechna normální zaměstnání stačí OVCE a případně další speciální výcvik.“

„A jak vlastně kouzlíte?“

„Mávnu hůlkou předepsaným způsobem a řeknu kouzelnou formuli.“

„Jen tak? Nic dalšího není třeba?“

„Ne, co bys ještě chtěl?“

„Myslel jsem nějaké rituály, obří grimoáry, nekonečné zaříkání v neznámých a zapomenutých jazycích, vzývání tajemných sil a tak.“

„Na normální kouzlení to nepotřebuješ. Základní věci jdou dokonce bez hůlky,“ řekla Ginny a mávla rukou. V jejím šálku čaje se najednou začala pohybovat lžička a čaj míchat. Všichni na to zírali s otevřenou pusou. „Jisté rituály sice existují, ale jsou většinou spojené s tou nejčernější magií. Používají se jen tam, kde je třeba skutečně ohromné množství magie, aby kouzlo bylo dost mocné nebo aby vydrželo hodně dlouho.“

„A jak to v té tvé škole vypadá?“

„Je v jednom starém hradu ve Skotsku a…“ začala jim Ginny popisovat Bradavice a přidávala i nějaké zážitky. Všichni ji fascinovaně sledovali, a občas položili nějakou otázku. Nakonec se z toho vyklubal velmi příjemný večer. Vyprávění o Bradavicích a každodenním životě v nich jí pomáhalo uklidnit svou mysl. Čerpala ze svých vzpomínek sílu postavit se své situaci a bojovat o právo na svůj svobodný život. Nezmiňovala se jim o svých zážitcích v Tajemné komnatě, ale právě tento příběh, který se tolik podobal její současné situaci, ji posiloval vědomím, že nic není beznadějné. Když vyvázla z takového nebezpečí v prvním ročníku, má určitě šanci i teď.

Povídali si dlouho do noci a teprve, když bylo její vyprávění stále častěji přerušováno zíváním posluchačů, rozloučili se a rozešli do svých ložnic. Ginny se ještě chtěla zastavit v knihovně, ale byla tak unavená, že si tuto návštěvu nechala na druhý den a zamířila rovnou do svých pokojů. Před spaním ještě vzpomínala na Bradavice a Harryho. Po tvářích se jí koulely slzy stesku. Musí něco vymyslet, aby se s ním zase setkala. Probírala se vzpomínkami na to, jak ho poprvé uviděla, jak ji zachránil v Tajemné komnatě. Jak si jí dlouhé roky nevšímal, ale ona trnula při každém nebezpečí, které musel podstoupit. Jak žárlila, když chvíli hodil s Cho Changovou a jak se dali konečně dohromady. Byly to její nejcennější vzpomínky. Pomyšlení, že v nich vrtá a přehrabuje někdo jako Dimitri, v ní vyvolávalo vztek a odhodlání uchovat je nedotčené jako její nejvzácnější poklad. Vzpomněla si, jak se cítila ona sama, když její mysl začal postupně ovládat Raddleův deník a jak se asi musel cítit Harry, když prožíval noční můry sesílané na něj Voldemortem. Jak postupně oba ztráceli jistotu, které myšlenky jsou vlastně jejich, a které jim někdo podsunul. Najednou se jí rozbřesklo. Brumbál přece poradil Harrymu, aby tomu čelil pomocí nitrobrany! Jeho lekce se Snapem sice skončily fiaskem, ale mohla by to být cesta, jak své nejcennější vzpomínky a nejtajnější myšlenky uschovat před tou zatracenou pijavicí. Hned zítra se vydá do knihovny, aby se podívala, jestli se tam může o nitrobraně něco přiučit. S myšlenkou na to konečně po namáhavém dni usnula hlubokým spánkem.

Hned ráno se po lehké snídani vydala do knihovny. Cestou se zastavila v laboratoři, kde si dopřála hlt lektvaru, který odstranil poslední zbytky únavy a malátnosti po ztrátě krve. Zbytek přelila do velké láhve, kterou nechala v laboratoři a trochu si odlila i do malé lahvičky, kterou si vzala s sebou.

Knihovna byla skutečně impozantní, ale přes to všechno působila v paprscích ranního slunce přívětivě a útulně. Začala pátrat po nějaké registračce, kde by byl seznam knih, ale nic takového nenašla. Majitel pravděpodobně moc dobře věděl, co zde má a kde to má hledat. Bezradně se odívala po regálech, hledala, jestli knihy nejsou uspořádány tematicky, ale zklamaně konstatovala, že nikoli. Vypadalo to, že jsou uspořádány chronologicky podle data vydání, což pro ni bylo naprosto k nepotřebě. Začala tedy hledat nejnovější publikace s tím, že bude postupovat směrem dozadu ke starším. Předpokládala, že nejnovější díla budou snad napsána v nějakém srozumitelném jazyku. Sama kromě rodné angličtiny zvládala trochu francouzštinu a samozřejmě základy latiny, která byla základem většiny kouzelných formulí a doufala, že najde alespoň něco použitelného, čemu by dokázala porozumět. Existovala samozřejmě zaklínadla, která daného kouzelníka dokázala naučit jakýkoli jazyk, ale bez hůlky neměla žádnou šanci některé z nich úspěšně seslat.

Konečně nalezla regál, který byl zaplněn jen z poloviny a obsahoval nejnovější díla z kouzelnické i mudlovské literatury. Některá z nich dokonce poznávala, protože se s nimi setkala při studiu v Bradavické knihovně. Pohladila po hřbetě Obludné obludárium a vzpomněla si na Hagridovy nebezpečné lekce péče o kouzelné tvory. Bohužel tam nenalezla nic, co by jí pomohlo. S úděsem zjistila, že její úkol bude ještě obtížnější, než si myslela, protože anglických knih zde byla sotva třetina a to se ještě z větší části jednalo o mudlovské romány. Zbytek tvořily knihy ve všech možných jazycích hlavně v rumunštině a ruštině, ale našla se i díla, která podle písma byla v arabštině, čínštině nebo japonštině. Ginny si povzdechla a pustila se do dalšího hledání. Po několika hodinách už stálo slunce v zenitu a ona zatím nenarazila na nic použitelného. Byla někde na začátku devatenáctého století a zatím nenarazila na jedinou zmínku o nitrobraně, obraně mysli nebo o něčem, co by s tím mohlo alespoň částečně souviset. S povzdechem sešplhala ze žebříku a posadila se na chvíli do křesla. Nohy ji brněly od několikahodinového balancování na příčkách různých žebříků, když prohledávala horní police nesčetných regálů.

Najednou se otevřely dveře a do knihovny vešel Dimitri. Ginny byla celá ponořená ve velkém křesle, takže si jí v první chvíli ani nevšiml. Přistoupil k oknu, otevřel je a majetnicky se rozhlédl po krajině. Pán přehlížející své panství. Jeho bledá tvář se koupala ve slunečním svitu a ji napadlo, že je strašná škoda, že se jako v pověstech o upírech okamžitě neproměnil v hromádku popela. Její věznitel po chvíli odstoupil od okna a zaznamenal její přítomnost.

„Á, koukám, že využíváš dnešního krásného dne ke studiu. To je chvályhodné, ale nechtěla bys ses raději se mnou projít na čerstvém vzduchu po hradbách? Je tam skutečně krásný den, slunce svítí, pofukuje mírný vánek, je jeden z nejkrásnějších dní tohoto léta. Nebudeš ho přece trávit zavřená v knihovně.“

„Projít možná ano, ale nikoli s vámi.“

„Stále tak plná vzdoru. Koukám, že jsi využila mé rady a navařila sis zásobu lektvaru pro obnovu krve. Muselo se ti to moc líbit, když jsi byla tak aktivní. Doufáš, že se z tebe zase někdy občerstvím?“

„Spíš bych to nazvala předběžnou opatrností. Co já vím, jak často se vy paraziti musíte krmit.“

Ginny se mu snažila vzdorovat, ale někde hodně vzadu ve své mysli cítila slaboulinký náznak touhy po tom, aby se opravdu zase napil její krve. Bála se toho. Bála se, aby tenhle tenký pramínek jejích myšlenek jednou nezesílil natolik, aby ji ovládl a ona odvrhla celý svůj předchozí život a poddala se mu. Zkusila tomu čelit s nadhledem.

„Co že jste tak časně vzhůru? Měl jste snad denní můru? Doufala jsem, že celý den strávíte zaslouženým odpočinkem ve své rakvi.“

„Koukám, že máš dneska kousavou. Abych se pomalu začínal bát, že se mi zakousneš do hrdla,“ a suše se zasmál, „nestačilo by ti, že jsem nemohl dospat, abych se co nejrychleji dostal do společnosti své milované Ginevry? Jsem do tebe blázen a chci strávit celou věčnost po tvém boku.“

„Pak si ale můj pane a mistře musíte přivést daleko víc služebnictva, protože budou mít plné ruce práce s čištěním vašich drahých obleků. Pokaždé, když se ke mně přiblížíte, vás totiž nejspíš pozvracím. Nelekejte se, není to nic osobního, prostě nesnáším pijavice a podobnou žoužel.“

„To mě skutečně hluboce mrzí, ale neříká se, že láska hory přenáší? Určitě se najde nějaký prostředek, který tuhle tvou indispozici napraví.“

Tohle bylo šílené. Kolik tváří má tenhle tvor? Chvíli se chová jako despotický vládce, chvíli jako milý hostitel a teď s ní dokonce žertuje, jako to dělali s oblibou její bratři. Jeho přítomnost ji neskutečně dráždila, ale zároveň ji v jednom koutku své duše vítala. Cítila k němu něco jako obdiv. Byl tak sebejistý, tak úchvatný a také tak zkažený hajzl bez kouska soucitu. Voldemort byl proti němu zlatý. Ten alespoň vypadal a v každičký okamžik se choval jako zrůda.

„Možná ano. Pusťte mě domů a já vás ujišťuji, že na vás budu vzpomínat jen v dobrém.“

„Jednou možná. Možná opravdu jednou přijde den, kdy ti nabídnu volnost, a ty budeš moci jít, kam se ti zachce, ale to je ještě velmi, velmi daleko. A jestli jednou vůbec přijde, bude záležet i na tvé spolupráci. Měj to na paměti. Vzdor ti nebude nic platný. Ale teď vážně. Skutečně mě zajímá, co jsi chtěla dnes studovat.“

Ginny začínala panikařit. Jestli se jí teď podívá do mysli, najde tam její záměr, čelit mu pomocí nitrobrany. Na druhou stranu, kdyby se jí podařilo ho přesvědčit, aby na ni seslal kouzlo jazyků, její šance by podstatně vzrostla. Potlačila jakékoli myšlenky na nitrobranu a soustředila se na všechny ostatní obory jako lektvary nebo péče o kouzelné tvory a odpověděla.

„Jen jsem se seznamovala s tím, co tu můžu najít. Dost mě zaskočilo, kolik knih v kolika různých jazycích zde máte. Bohužel většině nerozumím, vím ale, že existuje poměrně jednoduché kouzlo, které by mě dokázalo alespoň některé z nich naučit. Třeba taková rumunština by se mi tu docela hodila. Mnozí z vašich následovníků totiž neumí anglicky, což nám poněkud brání v konverzaci.“

Dimitri se na ní pátravě zadíval. Rychle se maximálně soustředila na kouzelné tvory, přehrávala si v mysli rozhovory s Charliem o tom, jak jsou draci nevyzpytatelná a záhadná stvoření. Soustředila se na myšlenku, že je chce studovat, aby se o nich dozvěděla víc. Soustředila se celou svou myslí. Poprvé ve své mysli pocítila přítomnost jeho pátravých myšlenek. Zatím vždy cítila pouze jeho rozkazy. Po chvíli se jeho mysl stáhla a ona jen stěží potlačila výdech úlevy.

„Dobrá, naučím tě rumunsky a zapůjčím ti ještě jeden svitek. Funguje pouze v této knihovně. Pokud ho nahlas přečteš uvnitř této knihovny, porozumíš všem knihám, které zde jsou, ať jsou v jakémkoli jazyce. Je to cenný dar a projev mé důvěry. Doufám, že toho nikdy nebudu litovat.“

Ginny se zatetelila blahem. Tohle bylo víc, než očekávala. Možná ho nakonec nezabije, možná bude stačit, že mu kleštěmi vytrhá všechny zuby, vykastruje ho a unikne z jeho moci.

Dimitri vytáhl zvláštní ebenově černou hůlku, několikrát s ní zamával a vyslovil formuli Capire Rumeno. Nic viditelného se nestalo. Ginny si zpočátku myslela, že kouzlo selhalo nebo, že si ten ničema s ní jenom hraje a ve skutečnosti žádné kouzlo neseslal. Zůstala překvapivě sedět a nechápavě se na něj podívala.

„Proč se takhle tváříš? Něco se ti nezdá?“

„No, to kouzlo asi selhalo. Vůbec nic jsem nepocítila.“

„Tak tys nic nepocítila? Zajímavé. A jakou řečí si asi myslíš, že teď mluvíme?“

Ginny se soustředila na zvuky, které k ní doléhaly. Skutečně, tohle nebyla anglická slova. Všemu perfektně rozuměla, ale slova nebyla v tom jazyku, na který byla od narození zvyklá.

„Ttto je úžasné,“ zakoktala. „Vždycky jsem si myslela, že tohle kouzlo musí cíl pocítit, jako že má najednou v hlavě zmatek, rojí se mu tam slova v obou jazycích a skončí to nejspíš pěknou migrénou.“

„U normálních kouzelníků určitě, ale já mám přece jenom trochu delší praxi,“ ušklíbl se Dimitri. „Tohle kouzlo sesílám na všechny své služebníky a následovníky. Je to praktické, když existuje jedna společná řeč, kterou se můžou mezi sebou domluvit. Jelikož je jich většina místních, je rumunština logická volba, navíc je to můj rodný jazyk a jak jistě víš, musí u tohoto kouzla sesílatel dotyčný jazyk ovládat. V podstatě přenáší své vědomosti na toho druhého. Jsem rád, že jsi mě o to sama požádala. Je to určitá známka, že přijímáš svůj úděl a budeš mou věrnou služebnicí,“ vysvětlil jí a cynicky se zasmál.

Ginny musela v tom okamžiku zapojit veškeré své sebeovládání, aby se udržela a nevrhla se po něm. Měla sto chutí vyškrábat mu oči za to, že ji nechal žadonit o něco, co měl stejně v úmyslu udělat a jeho cynická poznámka na závěr ji opravdu vytočila. Sama si uvědomovala, že i když na tom nebylo ani zrnko pravdy, mohl by ji silou své vůle a obratnými manipulacemi dostat do situace, kdy se jeho služebnicí skutečně stane. Nenáviděla se za to, ale dobře si uvědomovala, že v moři její nenávisti je malý osamělý ostrůvek obdivu k jeho sebejistotě, charismatu, moci a aristokratickému vystupování.

Dimitri mezitím odemkl spodní zásuvku robustního psacího stolu a vytáhl zažloutlý svitek pergamenu. Položil ho před ni a gestem ji vybídl, aby ho nahlas přečetla. Roztřeseným hlasem začala předčítat slova poskládaná z nesmyslných a obtížně vyslovitelných kombinací slabik. Musela uklidnit svou mysl a dokonale se soustředit, aby takové bláboly přečetla a vyslovila přesně tak, jak byly napsány na pergamenu. Text se vinul přes celou stránku a jí trvalo několik minut, než se dostala na konec. Vyslovením poslední slabiky se po knihovně rozlilo rudé světlo, takže na chvilku vše vypadalo jako by bylo potřísněno krví. Po několika sekundách světlo několikrát zapulzovalo a nakonec zhaslo. Ginny se mimoděk obrátila ke knihám v regálu po její pravici. Stále na nich rozeznávala neznámé arabské písmo, ale nějakým záhadným způsobem věděla, že nápis znamená Krvavé rituály od počátku věků. Překvapeně se rozhlédla po knihovně. Většinu nápisů stále nedokázala ani přečíst, ale vždy věděla, co znamenají, jakoby její mysl komunikovala přímo s obsahem knih bez berliček a zprostředkování nějakými nesmyslnými klikyháky načmáranými inkoustem na papír nebo pergamen.

Tázavě zvedla oči.

„Stále mě překvapuješ. Málokdo v tvém rozpoložení by dokázal ten pergamen přečíst správně. Proto jsem tě provokoval. Počítal jsem, že tu strávíme příjemné odpoledne, kdy ty se budeš snažit pergamen přečíst, a já se budu bavit tvými neúspěchy. Škoda. Je to prastaré kouzlo, které vytvořil kdysi dávno jeden z mých pomocníků, který byl velmi nadaný čaroděj. Každá z těch slabik rezonuje s magickým polem této knihovny a jejich soubor pak způsobí, že dokážeš přijímat informace o obsahu všech knih přímo svou myslí. A teď, má paní, když jsme to všechno zvládli tak rychle,doprovodíte mě laskavě k obědu?“ dokončil ironicky a nabídl jí rámě.

Zavěsila se do něj, protože věděla, že kdyby odmítla, znovu by vstoupil do její mysli a stejně by ji donutil to udělat. Společně vyšli z knihovny a vstoupili do polozaplněné jídelny. Z upírů zde žádný nebyl, ale všichni lidé okamžitě zvedli hlavy od svých talířů a sledovali svého mistra a jeho vyvolenou, jak spolu zasedli k čelnímu stolu. Dimitri se choval jako dokonalý gentleman. Podržel Ginny židli, nabízel jí jednotlivé chody a servíroval jí je na talíř. Všichni v místnosti sledovali toto divadlo. Ginny byla bledá v obličeji a snažila se ze všech sil kontrolovat svoje reakce. Nebyla si jistá, co by se mohlo dít, kdyby její sebekontrola povolila. Její stres byl obrovský. Teplota v jejím okolí nebezpečně stoupala a příbory na stole o sebe tichounce cinkaly. Její magie se chtěla uvolnit, ale ona se ji vší silou své mysli a sebeovládání pokoušela potlačit. Z celého oběda pozřela pouze několik soust. Prostě nedokázala žádnou z těchto lahůdek polknout. Hrdlo měla stažené a stěží z něj vypravila jednoslabičných odpovědí na jeho společenskou konverzaci.

Dimitri se její situací náramně bavil. To dítě bylo mimořádně zábavné. Měla na svůj věk mimořádně silnou vůli a sebekontrolu. Jak se jen pokoušela ovládnout svou bouřící se magii. Musí si dávat pozor, aby na ni netlačil příliš. Ta holka měla dost síly, že by mohla rozbořit půlku jeho hradu. Nemusel číst její myšlenky, aby odhadl, co se jí honí hlavou. Byla tam směsice nenávisti a pokoření. Ostrý plamen touhy vstát a napadnout ho a hluboká tůň opovržení sama sebou, že to nedokáže. A byla tam slabounká ozvěna touhy poddat se, která té dívce působila nejhorší duševní muka. Lidé byli tak jednoduší. Za pár týdnů zlomí její vzdor a ona ho ochotně přijme jako svého pána. Pak mu odhalí netemnější hlubiny své mysli a skončí jako jeho oddaná služebnice. Ať už jí věnuje temný polibek nebo ne, bude ho následovat kamkoli a obrátí se třeba proti svým nejbližším, aby ho potěšila.

Stále myslel na její magickou moc. Po přeměně magická moc každého vampýra ještě více rostla. On sám by sotva dosáhl úrovně motáka, ale po přeměně, se stal poměrně schopným mágem, i když nikdy nedosáhne síly skutečných mistrů. Nedostatek síly ale bohatě vynahrazoval staletími zkušeností. Tahle dívka by se jednou mohla vyrovnat i největším mistrům v historii. Kdyby ji k sobě dostatečně silně připoutal, získal by neobyčejně cennou služebnici. Byla by schopna čelit nejmocnějším mágům, jediné síle, která by ho mohla ohrozit. Pro jeho protivníky v Radě by se mohla stát děsivou noční můrou. Pokud se rozhodne jí temný polibek dát. Pokud se proměna vydaří, pokud se mu povede ji k sobě dostatečně připoutat. Je stále tolik nejistoty a možností.

Podivný oběd, kdy Ginny nepozřela téměř nic, se pomalu chýlil ke konci. Stál před ní moučník. Kus piškotu s kopcem šlehačky a lesním ovocem. Mechanicky do něj dloubala lžičkou, ale neměla sílu pozvednout ji k ústům. Dimitri ji celou dobu sledoval s pobaveným úsměvem. Necítila jeho přítomnost ve své mysli, ale to nic neznamenalo. Nemusela ho cítit a on nemusel do její mysli vstupovat, aby oběma bylo jasné, jak si věci stojí. Cítila se daleko víc zneužitá a ponížená, než když se ji snažil posednout Raddle. Tehdy alespoň dělala věci, o kterých bylo každému zřejmé, že nepocházejí od ní. Tady ale měla pocit, že částí své mysli touží spolupracovat a cítila se daleko více pošpiněná. Chtěla bojovat, aby si zachovala důstojnost, ale on by její vzdor snadno zlomil a připoutal ji k sobě takovým způsobem, že jakákoli snaha o únik by byla nemožná. Musí to vydržet. Musí se přemoci a vyčkat na vysněnou šanci dostat se zpět ke své rodině a Harrymu.

„Drahá, nechcete se po obědě projít po hradbách nebo si vyjít na procházku do našich překrásných hvozdů?“

„Nikoli, můj pane, jsem příliš unavená. Odeberu se raději do svých komnat a odpočinu si,“ vypravila ze sebe z posledních sil. V její odpovědi se odrazil poslední záchvěv její sebekontroly a vzdoru.

„Jak si přejete, drahá, počítejte ale s tím, že bych vás večer rád přivítal ve svých komnatách. Máme si mnoho co vyprávět. Odpočiňte si tedy, noc bude určitě dlouhá.“

Opět jí naskočila husí kůže a zároveň ji polilo horko. Ani na chvíli nepochybovala, že jeho poslední poznámka je ve skutečnosti myšlena jako příkaz. Při vyhlídce na večer strávený v jeho společnosti, který možná bude završený bůhvíčím, se jí dělalo nevolno. Strachovala se jeho přítomnosti ve své mysli a toho, že jako finále celého večera bude zase pít její krev. Klidně mu vyzradí cokoli, co se týká Harryho nebo Voldemorta. Beztak neví nic, co by mohlo jednomu nebo druhému prospět nebo uškodit, ale ať ponechá její myšlenky na pokoji.

Když se vypotácela z jídelny, zamířila opravdu do svých pokojů. Večer bude určitě dlouhý a náročný a ona bude potřebovat všechny své síly, aby si zachovala zdravý rozum. Ve svém pokoji si dala nejprve horkou sprchu a potom zalehla do postele a usnula hlubokým bezesným spánkem. Vypětí z rozhovoru s Dimitrim ji stálo více sil než maratónský běh. Probudila se dokonale osvěžená a vypravila se ještě na chvíli zkusit štěstí v knihovně, ale stále bez znatelného výsledku. Teď, když mohla studovat všechny knihy, bylo její hledání mnohem zajímavější a našla několik titulů, po kterých by za jiných okolností okamžitě sáhla, ale o zaštítění své mysli nenašla vůbec nic. S pocitem zmaru si nakonec vzala jeden útlý svazeček nadepsaný „Meditační techniky pro nalezení jednoty s všehomírem“ v domnění, že meditace bude mít něco společného s obranou mysli. Knihu však jen položila na noční stolek a vydala se do jídelny. Jednak se blížil čas večeře a jednak měla chuť promluvit si s někým normálním.

Její známí ze včerejška tam skutečně byli a vesele se mezi sebou bavili. Přistoupila k nim, pozdravila je a zeptala se, jestli se může připojit. Všichni na ni ale zůstali překvapeně koukat.

„Ginny, ty mluvíš rumunsky?“ zeptala se konečně Terezia.

Teprve teď Ginny všechno došlo, že jelikož se oni mezi sebou bavili rumunsky, ona je automaticky pozdravila ve stejném jazyce. Musel to být pro ně docela šok, protože včera se bavili anglicky, a i když jejich angličtina byla více než dobrá, přece jen to jejich konverzaci poněkud brzdilo. Teď si klidně nakráčí mezi ně a baví se s nimi v jejich rodné řeči.

„Už jo. Nesedneme si vedle ke krbu? Já vám to všechno vysvětlím.“

„To jsem zvědavý, jak nám tohle vysvětlíš,“ prohlásil Michael, ale následoval ji do vedlejšího salónku.

„Je to vlastně dost jednoduché. Dopoledne jsem byla v knihovně. Hledala jsem něco, co by mi pomohlo bránit se Radulescovi. Hodně knížkám jsem ale nerozuměla, protože nebyly v žádné řeči, kterou znám. Rumunských bylo nejvíc, vypadá to, že Radulescu je docela vlastenec. Pak tam ale přišel on a začal se se mnou bavit. Vím, že existujou kouzla, která tě naučí cizí jazyk v okamžiku, ale bez hůlky jsem byla bez šance. Požádala jsem ho, a on mi vyhověl.“

„To ses fakt naučila za chvíli cizí jazyk? To bych taky ve škole potřebovala,“ závistivě podotkla Marie.

„Jo, funguje to tak, že se přenesou znalosti z jednoho na druhého, takže se můžu naučit jen jazyk, který umí ten druhý. Proto se kouzelníci nikdy moc jazyky neučí. Stačí potkat někoho, kdo to kouzlo umí a je vystaráno.“

„Bomba. Jde to i s jinými znalostmi?“

„Špatně. Jazyk je podvědomá věc. Nemusí se přemýšlet, když se používá. Ostatní vědomosti jsou jiné a paměť s nimi jinak pracuje. Tohle kouzlo s nimi zkrátka nefunguje a jiná taky moc ne.“

„Stejně to musí být super, naučit se jazyk během chvíle.“

„Aspoň se můžu s ostatními domluvit. Vy sice umíte anglicky dobře, ale spousta ostatních ne.“

„Tak proto jste byli u oběda jako hrdličky. Konečně jsi mu přišla na chuť.“

„To mi vůbec nepřipomínej. Musela jsem hrát tu komedii. Začal s tím už v knihovně. Snažila jsem se ho provokovat, ale on přistoupil na tu hru a celou dobu jsme do sebe ryli. To byla ta zábavnější část. Pak mě ale vyzval, abych s ním šla do jídelny a mně bylo jasné, že se k němu musím na veřejnosti chovat vzorně, jinak mě k tomu donutí jinými prostředky. Celou dobu jsem nesnědla snad ani jedno sousto a jen se soustředila na to, abych se na něj nevrhla a nevyškrábala mu oči. Na konci oběda jsem toho měla už akorát dost.“

„To máte opravdu zajímavý vztah. Tipuju, že pokud nezabijete jeden druhého, bude z toho láska až za hrob,“ tentokrát promluvila Terezia a v jejím hlase byl znát obdiv a možná i špetka závisti.

„To snad nemyslíš vážně! Vztah s tou pijavicí. Ten začátek byl správně, je to buď on, nebo já, ale ve zbytku jsi vedle jak ta jedle.“

„Nech bejt. Uvidíš, jestli mu na tobě záleží a nechce tě jen zneužít, určitě to tak skončí.“

„Pevně doufám, že nemáš dar vnitřního oka, jak s oblibou říkala profesorka Trelawneyová v Bradavicích,“ odbyla ji Ginny. Při pomyšlení na něco takového se jí obracel žaludek a zrak jí obestírala rudá mlha zuřivosti. Je sice pravda, že Dimitri měl ohromné charisma, dokonalé vystupování a v neposlední řadě byl i velice pohledný, ale ona ho vždy viděla jako bezcitného, vypočítavého hajzla, pro kterého lidský život není ničím. Nervózně se podívala na hodiny. Jak se blížil večer, její obavy se stupňovaly. Možná už brzy se bude muset dostavit do jeho komnat.

Jakoby četla její myšlenky, najednou vešla do místnosti Monica a vyzvala ji, aby se šla připravit, že ji pán bude za dvě hodiny očekávat. Aby nebylo sebemenší pochyby, že Ginny nemá na vybranou, uchopila ji za předloktí a nekompromisně ji odvedla z místnosti. Na schodech se jí Ginny pokusila vykroutit, ale v drobné upírce bylo daleko víc síly, než se mohlo zdát. Její paži svírala zdánlivě lehce, ale sebevětší snaha se ze sevření vykroutit byla bezvýsledná. Monica se nad její snahou jen usmívala a vedla ji dál jejím pokojům. Jakmile se za nimi zavřely dveře, tlakem donutila Ginny posadit se do křesla a začala jí objasňovat, co od ní pán očekává.

„Pán si s tebou chce promluvit ve svých komnatách. Budeš upravená, patřičně oblečená a budeš se k němu chovat uctivě. Počítej s tím, že to bude dlouhý večer a noc, takže doufám, že ses odpoledne skutečně dostatečně vyspala a odpočinula si. Dám ti sem poslat i nějaké občerstvení, protože jsem slyšela, žes toho při obědě moc nesnědla a večeři mineš úplně. Pána by rozhodně nepotěšilo, kdyby ses mu tam hlady zhroutila. Budeš spolupracovat, nebo to provedeme jako minule?“

Ginny pomyslela na průběh příprav před představením ostatním upírům. Vybavovala si sice všechno jen matně, ale tem pocit bezmoci a manipulace už znovu nechtěla prožít.

„Připravím se sama.“

„Dobrá, ale počítej, že výsledek zkontroluji.“

Monica se vzdálila a Ginny se s nechutí pustila do příprav. Její dozor se vrátil v okamžiku, kdy se oblékala. Vybrala si černé dlouhé šaty s tenkými ramínky a předlouhým rozparkem po straně. Monica ji zkontrolovala, jestli všechno provedla podle pánových přání a schválila její výběr šatů. Bez dalších komentářů začala Ginny pomáhat s poslední fází – líčením a úpravou účesu. Nakonec otevřela jednu ze zásuvek skříně a mlčky jí podala šperky. Obě se potom posadily v salónku a čekaly, až je Dimitri vyzvedne nebo si Ginny přivolá jinak. Ginny se neustále nervózně ošívala a Monica ji pobaveně sledovala.

„Pořád máš k němu takový odpor?“

„Nebyl důvod svůj postoj měnit.“

„Co se ti na něm tak nelíbí? Vždyť je krásný, vznešený a moudrý muž.“

„Tomu nevěříš ani ty sama. Víš moc dobře, jak se k tobě chová a to jste si kdysi museli být velmi blízcí. Stejně se chová i ke své ženě. Láska může časem vyprchat, ale měl by zůstat alespoň respekt. Zachází s vámi jako s onucemi. Vy jste se vzdaly svého života, abyste ho mohly následovat a jak se vám odvděčil? Ponižuje vás, udělal si z vás služky. Copak nemáš ani trochu hrdosti, aby ses mu postavila? Tak je mocnější no a co. Můžeš se přece sebrat a hledat své štěstí jinde. Nejsi žádné budižkničemu, které musí zůstávat zalezlé v hradu a posluhovat jeho aktuálním favoritkám. Jsi krásnější a silnější než většina žen, které jsem kdy potkala. Žij svůj život.“

„Ty to takhle vidíš? Někdy mě napadají podobné věci, ale co bych si bez něj počala? Prožila jsem vedle něj celý život, patřím mu,“ odpověděla trochu zaraženě Monica.

„U Merlinova zadku, Monico, vzpamatuj se! Tahle tvá poddajnost není normální. Kdyby se takhle ke mně zachoval můj kluk, nejenže bych okamžitě práskla dveřmi, ale ještě bych ho nakopala tam, kde to nejvíc bolí, aby na jinou holku hodně dlouho nepomyslel. Mě bude sedmnáct a tobě je pár století, ale je mi jasné, že jednou budu muset svůj domov opustit a postavit se na vlastní nohy. Miluju to tam, ale tak to prostě chodí. Tobě to ještě nedošlo. Ty mi připomínáš dítě, které se chce celý život držet máminy sukně.“

„Každý není tak silný jako ty, Ginny. Někdo se cizího nepřátelského světa bojí,“ pípla nesměle Monica.

„Já že jsem silná, jo? Mám šest starších bratrů. Celý svůj život jsem byla ta malá sestřička, kterou všichni měli rádi, ale která vždycky stála stranou, neprůbojná a nezajímavá. Ta, která si svou prosadí spíš fňukáním než křikem. Když mi bylo jedenáct, Voldemort mě posedl jako nic. Nedalo mu to vůbec žádnou práci a já pod jeho vlivem dělala věci, za které se pořád ještě stydím. Harry s Ronem mě museli zachraňovat a riskovali život, zatímco já se válela v bezvědomí v Tajemné komnatě. Harryho jsem milovala od dětství a myslíš, že jsem někdy našla odvahu mu to říct? On musel udělat první krok. Pořád si myslíš, že jsem silná? Pak je stejně silných devět holek z deseti, které potkáš na ulici.“

Monica se chystala něco odpovědět, ale najednou Ginny uslyšela ve své hlavě příkaz, aby se dostavila do komnat Dimitriho. Zvedla ruku a utlumila Moničinu odpověď.

„Musím jít. Mysli na to, co jsem ti řekla. Máš na víc, než mu tady dělat služku a nechávat se stále zas a zas ponižovat.“

Rychle vyrazila k jeho komnatám. Nechtěla ho zbytečně naštvat. Cestou se podívala na své nahé paže. Byla na nich zřetelná husí kůže. Z nadcházejícího rozhovoru se jí kroutil žaludek a na čele jí vyrážel studený pot. Minula jídelnu a knihovnou prošla ke dveřím vedoucím do soukromí jejího věznitele. Opatrně zaklepala, ale nic se nedělo. Zkusila to znovu a tentokrát trochu přitlačila. Dodala si odvahy a dveře otevřela. Vstoupila do soukromí pána hradu.

Dimitri seděl v pohodlném křesle u krbu, kde vesele plápolal oheň. Naproti němu stálo ještě jedno křeslo a vedle na konferenčním stolku byla přichystaná karafa s červeným vínem a na míse pestrý výběr nejrůznějšího ovoce. Dimitri jí pokynul ke křeslu naproti němu a počkal, až se posadí.

„Vítám tě ve svých komnatách. Jen málo smrtelníků mělo tu čest mě tu navštívit. Dnešní večer jsem si vyhradil na naše lepší seznámení. Bohužel jsem příliš zaneprázdněn, abych se ti mohl stále patřičně věnovat, ale dnes večer nás nikdo nebude rušit.“

V očích se mu nebezpečně zablýsklo a ironicky se na Ginny usmál. Tu znovu polil studený pot a ani se nijak nenamáhala tento fakt nějak zamaskovat. Mlčky seděla v křesle, záda strnulá jako prkno a s obavami sledovala tvora naproti sobě. Ten mezitím pokračoval.

„Uvolni se. Pověz mi něco o sobě a své rodině. Chci slyšet všechny podrobnosti.“

„Abys je mohl použít proti nim. Ani nápad.“

„Nebuď bláhová, tvá rodina mě zajímá jen kvůli tobě. Nehodlám s nikým z nich cokoli podnikat. Možná až na odbornou spolupráci s tvým bratrem, ale to se nepočítá. Zvolil jsem tohle téma, aby ses uvolnila a přestala s tou zbytečnou nenávistí. Je to zbytečné a jednou mi možná za ten zájem budeš děkovat.“

Ginny byla zmatená a nevěděla, co si počít. Téma se jí moc nelíbilo, ale nebylo zbytí. Bylo by hloupé mlčet a nechat ho zjistit všechny informace přímo z její mysli. Začala tedy popisovat svou rodinu, její jednotlivé členy, i to, jak to obvykle u nich chodí. V očích měla slzy, protože se v ní s novou intenzitou probudil stesk a obavy, jestli ještě někdy někoho ze své rodiny uvidí.

Dimitri se pásl na jejích emocích. Po všech těch nadšených a oddaných obdivovatelkách to bylo jako svěží vánek, mít vedle sebe někoho, kdo to všechno prožívá jinak. Udržoval proud jejích vzpomínek občasnou otázkou, ale vyprávění ho nijak zvlášť nezajímalo. Jen si zapamatoval, že všichni její bratři jsou velice mocní a schopní kouzelníci. Pokud by se někdy dozvěděli, že ji zde vězní, nebylo by lehké se jich zbavit. Největší nebezpečí bude asi hrozit od Charlieho, který měl nejlepší šanci dopátrat se, co je ve skutečnosti zač. Bude muset podniknout nějaké preventivní kroky. Možná by na něj měl nasadit Nikolaje nebo Helenu. Jeden by mohl získat jeho důvěru svou znalostí divočiny a divokých tvorů a Helena by ho mohla okouzlit svým šarmem. Věděl, že Charlie nemá žádnou přítelkyni a určitě by jejím půvabům nevydržel dlouho vzdorovat.

Ginny mezitím skončila s líčením své rodiny a Doupěte. Vytáhla nenápadně kapesníček a setřela si slzy. Dimitri jí nalil do sklenice víno a navodil nové téma.

„Teď mi vyprávěj o Bradavicích. Zajímá mně všechno. Jak je studium organizované, jak vypadá hrad, jaké jsou předměty, charakteristika profesorů, tvoje zážitky.“

Ginny se opřela, zavřela na okamžik oči a spustila další vyprávění. Tohle téma ho zajímalo daleko víc. Bradavice byly nedobytnou pevností a zdrojem mocných kouzelníků, kteří představovali pro svět vampýrů potenciální hrozbu. Bylo jich sice mnohem méně než mudlů, ale byli natolik mocní, že se jich přeměnění museli obávat. Jaké jsou jejich schopnosti a jaký je jejich výcvik? Jak je nejsnáze získat na svou stranu, aby mu sloužili? Kdo by nejspíš připadal v úvahu jako jeho spojenec? Živě reagoval a zasypával jí spoustou otázek. Ginny nezbývalo, než odpovídat, ale snažila se úzkostlivě vyhýbat svému dobrodružství v Tajemné komnatě a jakékoli zmínce o Voldemortovi a organizaci odboje proti němu.

Vyčerpali druhé téma a ona s obavami čekala, jaké téma bude příští. Nejspíš začne jít do tuhého a zeptá se jí buď na Harryho nebo Voldemorta, ale on ji zase překvapil a zaskočil.

„Spolupracovala jsi dnes skutečně vzorně. Nemůžu ti nic vytknout. Závažnější témata přijdou na pořad jindy, ale zbývá nám ještě pár hodin do svítání a teď bude řada na tobě. Můžeš se mě zeptat na cokoli z mé minulosti nebo z mého světa. Možná ti neodpovím na všechno, ale budu se snažit.“

Ginny se honila hlavou spousta věcí, na které by se chtěla zeptat. Má se dozvědět víc o ostatních upírech? Má se dozvědět víc o fungování jejich světa? Nebo něco o tom, jak se vlastně upíry stávají a proč jsou mezi nimi takové rozdíly? Nakonec se rozhodla, že by měla začít od začátku a dozvědět se, co jsou vlastně upíři zač.

„Jak se vlastně stanete upírem, a proč jsou mezi vámi takové rozdíly. Jak je možné, že vy dokážete donutit ostatní, aby vám sloužili?“

„Zajímavé, že se ptáš zrovna na tohle. Dobrá, popíšu ti všechno, co o tom vím.

Jak víš nebo nevíš, vampýří nákaza je mutagenní virus, který se přenáší krví. K vyvolání nákazy je zapotřebí poměrně značné množství viru, takže nehrozí nákaza při náhodném kontaktu s infikovanou krví, ani při sexuálních aktivitách jako například u AIDS. Infikovaná krev musí být podána záměrně.

Jakmile se virus dostane do krevního oběhu, napadne T-lymfocyty a napojí se na DNA těchto buněk. Jsou tři různá místa, kam se může napojit. Jakmile se stane součástí DNA, buňka začne produkovat protilátky, které ničí jiné buňky, pokud mají virus napojený v jiných místech. Na konci zůstanou pouze buňky, které všechny mají virus zapojený v DNA na stejném místě. Tahle fáze trvá přibližně jeden den.

Druhá fáze přeměny začne v okamžiku, kdy se začne virus v těchto buňkách množit a přitom vezme s sebou i několik sousedních genů původní buňky. Nenapadá už jenom lymfocyty, ale každou buňku v těle dotyčné osoby. Tím dojde k mutaci všech buněk a vlastní proměně. Trvá to obvykle několik dní a je to provázeno vysokou horečkou a bolestí.“

Ginny sice moc nechápala jeho výklad, protože i když se poměrně dost zajímala o léčitelství, nikdy nepronikla k samým základů buněčné struktury a biochemie. Bude si to muset všechno nastudovat z mudlovských knížek, protože mudlové, i když nebyli schopni vyléčit takové banality, jako jsou zlomeniny v kratším čase, než je několik týdnů, byli v této oblasti mnohem dál než kouzelníci. Cítila ale, že by nebylo dobré ptát se na podrobnosti a raději udržovala nit jeho výkladu v obecnější rovině.

„A jak vznikají ty rozdíly?“

„Podle způsobu, kam se původní virus napojil, se mutace projeví třemi různými způsoby. Odlišnost je dána právě těmi lidskými geny, které si z lymfocytů odnesl. Prvním způsobem vznikají přeměněnci. Mají několikanásobně vyšší sílu než obyčejný člověk, jsou rychlejší a mají vampýří metabolismus. To znamená, že veškeré potřebné živiny a energii čerpají z krve. Netýkají se jich lidské choroby a dokážou mnohem rychleji regenerovat, pokud mají dostatek krve. Lidské geny však způsobují, že se u nich projevují různé slabosti. Jsou například citliví na světlo nebo alergičtí na allicin, který je obsažen v česneku. U některých se slabost projeví tím, že nedokážou kontrolovat své pudy a vraždí na potkání vedeni neukojitelnou touhou po krvi. Je zde mnoho možností, co se nepovede, a proto u přeměny musí být některý z mocných vampýrů, aby nebezpečné úchylky ihned eliminoval. Přeměněnci jsou i všichni následovníci, které jsem ti představil. Jsou schopni pít lidskou nebo zvířecí krev a částečně i ovlivňovat slabší tvory to jest zvířata i lidi.

Druhým způsobem vznikají nosferatu, jako jsem já. Naše přeměna proběhla dokonale a nemáme žádné z těchto slabostí. Jsme silnější a rychlejší než jakýkoli z přeměněnců. Nesneseme zvířecí krev, ale můžeme v malé míře pít krev přeměněnců. Pokud bychom to ale přehnali, mohlo by nám to způsobit problémy, asi jako když to vy lidé přeženete s alkoholem. Dokážeme z vypité krve zachytit některé vzpomínky a čerpat z ní dárcovy schopnosti. Třeba díky tvé krvi jsem teď schopný sesílat daleko mocnější kouzla než obyčejně. Nebude to sice trvat dlouho, ale můžu tu sílu vždycky obnovit. Dokážeme ovlivnit myšlenky zvířat, lidí a částečně i přeměněců. Jsme aristokracií noci.

Posledním způsobem vznikají patriarchové. Jsou to jedny z nejmocnějších bytostí, které kdy na zemi chodily. Jejich schopnosti jsou prakticky neomezené. Mohou měnit svůj vzhled, jak do podoby zvířete, tak do podoby jiného člověka, vytvořit si z kůže nezničitelné brnění nebo zabít člověka pouhou silou své vůle. Označení patriarch nemá nic společného s jejich pohlavím, označuje jenom, že se jedná o nejstarší a nejmocnější z nás. Žijí si svým vlastním životem a o svět mimo se příliš nestarají. Rozhodují občas spory mezi nosferatu, pokud Rada nedokáže najít řešení. Mohou pít jakoukoli krev, a pokud se napijí, získají zároveň všechny vzpomínky a schopnosti toho druhého. Jsou nesmírně vzácní. Za celou éru nebylo víc jak šestnáct patriarchů a z toho jich do dnešních dní přežilo deset. Za posledních tisíc let nevznikl ani jeden.“

„Ale jestli ten virus napadá buňky náhodně, proč vznikají nejčastěji přeměněnci a nejvzácněji patriarchové?“

„Nenapadá je náhodně. Jednotlivé způsoby mají různou šanci. Roli hraje i virus hostitele. Třeba pokud bych já z tebe chtěl učinit vampýrku, byla by asi jen desetiprocentní šance, že budeš nosferatu jako já a devadesátiprocentní, že budeš pouhým přeměněncem.“

„A patriarchem? Může vlastně mocnější upír vzniknout ze slabšího?“

„Nepřerušuj mě. Ano je jistá zanedbatelná šance, že vznikne mocnější potomek. V mém případě je to 1:10000. Je to jeden z důvodů, proč se přeměněncům nepovoluje vytvářet potomky. U nich je téměř jistota, že jejich potomek bude v nejlepším případě další slabý přeměněnec nebo v horším případě nezvladatelná a nebezpečná zrůda.“

„A u patriarchů“

„Těch je tak málo, že nikdo nezná přesné odhady. Je asi desetiprocentní šance na dalšího patriarchu, padesátiprocentní na nosferatu a čtyřicetiprocentní na přeměněnce. Obecně se ale má za to, že postupem času virus tak zeslábne a ztrácí schopnost přeměnu vyvolat. U tisíciletých patriarchů je tato schopnost značně oslabena a oni už několik století také žádného potomka nevytvořili.“

„To je fascinující, mohu se zeptat ještě na něco?“

„Jindy. Už se rozednívá a bude jistě ještě řada příležitostí. Za svou vzornou spolupráci během celého večera si zasloužíš odměnu. Vzhledem k tomu, že dokážeš svou krev snadno obnovovat, mohu se u tebe občerstvovat častěji než je zvykem. Nabídneš se mi dnes už dobrovolně?“

„Nikdy!“ Ginny polilo horko a zaplavila ji vlna paniky a děsu. Už si myslela, že dnes k ničemu nedojde, vždyť z ní pil předevčírem, ale šeredně se spletla. Snažila se vstát a bránit se, ale on byl v okamžiku vedle ní a sevřel ji do náruče.

„Vidím, že se mi sama vrháš nedočkavostí vstříc. Tvé tužby budou ukojeny,“ prohlásil ironicky a hravě přemohl její odpor, když nořil své tesáky do jejího krku. Bránila se mnohem zuřivěji než posledně, ale přesto ji po chvíli opět obestřela mlha a ona se poddala neslýchané extázi spojené s tím, že její krev proudí do jeho krku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one