face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Druhý den se probudila se své ložnici a na události předchozího večera a noci si vzpomínala jen matně. Všechno vnímala jako v mlze a byla zesláblá tak, že jenom to, jak se v posteli posadila, si vyžádalo nadlidské úsilí. Rychle začala prohledávat hromádku pečlivě složeného oblečení, které měla včera na sobě, až se její prsty konečně sevřely na malé lahvičce dokrvovacího lektvaru. Roztřesenými prsty nedočkavě vytrhla zátku a dopřála si hluboký doušek. Lektvar účinkoval téměř okamžitě a ona cítila, že se jí smysly začínají konečně vyjasňovat. Bohužel zároveň s vyjasněním smyslů se jí vrátily vzpomínky na včerejší večer v plné síle. Podívala se na sebe do zrcadla a se znechucením si prohlédla dvě zarudlé ranky na krku, jež symbolizovaly její pokoření tím nechutným upírem. Oproti včerejšku byly výraznější a jejich okraj byl bělavý. Ještě jednou se na ně s odporem podívala a vstala, aby ze sebe spláchla včerejší události pořádně horkou sprchou.

Když scházela dolů, slunce už zapadalo. V salónu vedle jídelny se k ní hned přidala Marie a začala vyzvídat, jak probíhal včerejší večer. Dimitri přece jenom u svých lidských i vampýřích služebníků budil respekt, a jakkoli byla Marie fascinována tímto světem a pod vlivem svého mistra, přece jen se ho dost bála. Ginny jí tedy začala v hrubých rysech líčit průběh večera včetně jeho finále, kdy si Dimitri vzal proti její vůli její krev.

„Cože? On od tebe pil dvakrát za tři dny? Jak vůbec dokážeš stát na nohou, vždyť když se ze mě někdo napil, trvalo vždycky celý týden, než jsem dokázala vstát z postele.“

„Dokážu připravit lektvar, který v krátké chvíli obnoví krev. Hned jak jsem měla možnost, připravila jsem si ho dostatečnou zásobu, takže jsem se dokázala vzpamatovat rychle. Ten hajzl to moc dobře ví a taky toho zneužívá. Bojím se, že mě bude vysávat pořád častěji.“

„Ty jo, to musí být bezva, vzpamatovat se tak brzo. Obden! My musíme čekat týdny, než si nás nějaký vampýr všimne. Jaké to s ním bylo? Ze mě si dal jen doušek, prý aby potvrdil mou příslušnost k jeho covenu. Prožila jsem to zatím jen jednou s Nikolajem a dvakrát s Johnem a bylo to neskutečné. Už jsem si s klukama něco užila, ale tohle se s tím nedalo srovnat. A ty to můžeš mít skoro denně.“

„Jo, toho se právě bojím,“ odpověděla jí Ginny kysele. „Podívej, ty když se poddáváš dobrovolně, tak to může být bezva stejně, jako když se miluješ s klukem. Pokud je to proti tvé vůli, tak to není jako milování, ale spíš znásilnění. To, že při tom cítím extázi, všechno ještě zhoršuje. Je to, jako když tě někdo znásilní a ty při tom prožiješ orgasmus. Cítíš se pošpiněná mnohem víc. Chápeš?“

„Ty ho asi fakt nenávidíš, když se na to díváš takhle. Zkus to z té lepší stránky a užij si to, vždyť je to životní šance. Málokdo má takové štěstí, že si ho někdo z vampýrů vybere.“

„Nechme toho. V tomhle se neshodneme a nebudeme se přece hádat. Kde jsou ostatní?“

„Přijdou později, šli se projít s Annou a Sylvií po hradbách. Ony nesnáší sluneční světlo, ale teď večer je tam krásně.“

Vtom jejich rozhovor přerušil příchod Monicy. Marie se ihned stáhla do pozadí, navzdory své fascinaci se upírů stále bála a snažila se neplést se jim do cesty.

„Jsi v pořádku, Ginny? Pán dneska odjel na Radu, ale předtím mi dal za úkol pravidelně tě kontrolovat. Včera asi vypil víc, než vůbec chtěl, a měl strach, jestli se z toho dostaneš. Jak to, že ses sebrala tak rychle?“

„Neboj. Neříkal ti, že umím připravit lektvar na obnovu krve?“

„Něco takového říkal, ale nevím, o co jde. Nikdy jsem se alchymií ani magií nezabývala. Pán jen říkal, že až se probereš, sama mi řekneš co a jak. Kdyby se ti přitížilo, měla jsem přinést nějaký lektvar z police v podzemní laboratoři a třeba násilím ho do tebe dostat. Naštěstí to nebylo třeba, nevím, jak bych to zvládla.“

„Díky, nepůjdeme si sednout nahoru na věž? Je tam krásně a slunce už zapadlo. Ráda bych si s někým popovídala. Na večeři stejně nemám chuť. To je jeden z vedlejších účinků toho lektvaru. Člověk pak má žaludek jako na vodě.“

„Můžeme. Mám na tebe dávat pozor, tak bude lepší, když tě budu mít na očích.“

Společně vyšly nahoru na věž a posadily se na cimbuří. Slunce už dávno zapadlo pod obzor, avšak obloha byla dosud světlá a všude okolo se na ní rýsovaly obrysy hor.

„Vyprávěj mi, jak jsi Dimitriho poznala. Jaký byl tenkrát? Choval se tenkrát k tobě také tak povýšeně jako dnes?“

„Je to už strašně dávno. Tahle země vždycky stála na pomezí světů a střetávaly se tu různé národy a říše. Já byla dcerou jednoho bezvýznamného šlechtice, který měl strážit obchodní stezky přes hory. Vyrůstala jsem na jeho „hradu“. Ze všeho nejvíc připomínal pastoušku. Otec normálně dřel na poli spolu se dvěma čeledíny jako jakýkoli sedlák. Jediný rozdíl byl v tom, že náš statek měl vyšší zeď a otec ve světnici v truhle schovaný glejt od bůhvíjakého panovníka, kterým celou naši rodinu povýšil do zemanského stavu. Od mala jsem pracovala v hospodářství a většinu času jsem strávila krmením drůbeže, vařením a staráním se o pět chlapů v chalupě. Náš statek byl na samotě, takže jsem se nestýkala ani s vrstevníky ve vsi. Matka mě sice naučila základům čtení a psaní, ale to bylo veškeré mé vzdělání. Byla jsem zkrátka dokonalá vesnická husa, která čeká jen na to, až jí táta dohodí nějakého „šlechtice“ z okolí. Výběr by tu byl, protože v tom vidlákově měl podobný glejt každý druhý zahnojenec. S naším stavem se ale pojila jedna povinnost. Každý šlechtic musel všechny své potomky, jak mužské, tak ženské, v roce jejich plnoletosti představit na dvoře hraběte spravujícího celou oblast. Tam jsem se poprvé setkala s Dimitrim. Byl tam na návštěvě, ale choval se tak sebejistě, jako by mu to tam všechno patřilo. Svým vystupováním a vzděláním předčil všechny šlechtice, kteří se tam shromáždili. Já si samozřejmě nedělala ani nejmenší naděje, že by si mě vůbec všiml, stal se však malý zázrak. Tančil se mnou na plese, rozmlouval se mnou při hostinách a já se do něj zamilovala. Otec asi věděl, o koho jde, a rezolutně mi bránil se k němu připojit, ale já utekla z domova a vydala se pěšky za svým princem. Když jsem ho konečně našla na tomhle hradu, prožili jsme spolu několik krásných měsíců. Myslím, že on na mně také něco viděl, protože se v té době věnoval jenom mně. Byla jsem do něj naprosto šíleně zamilovaná a sama jsem mu nabízela své hrdlo, aby se napil. Všechno vyvrcholilo tím, že mi věnoval temný polibek a přeměnil mě ve vampýrku. Bohužel přeměna nevyšla podle jeho představ. Získala jsem jen velice málo síly a jeho zájem o mě docela rychle opadl. Najednou si uvědomil, že jsem jen nevzdělaná venkovská nána, a když nás přestala pojit moje krev, neměli jsme si už co říct. Z útrpnosti mě nechal žít tady a teď mám před sebou celou věčnost, kdy budu žít vedle někoho, koho jsem zbožňovala a pro koho dnes neznamenám vůbec nic.“

„Zavrhl tě jen proto, že nemáš dost síly? Věděla jsem, že je to mizera, ale až takový…“

„Nejdřív byl hlavně zklamaný, pak přišly další a…“ konec Monica ani nemusela vyslovit.

„A nemohlas odejít?“ v Ginny se začínala vařit krev. Vypadalo to, že Dimitri ublížil každému, koho na své cestě potkal. Byl to stejný ničema jako Voldemort a možná ještě horší.

„Ne, nemám dost síly, abych přežila samostatně. Vampýři jsou jako velké šelmy, vášnivě bojují o teritorium a nevpustí si tam nikoho cizího. Já bych si své místo mezi nimi nikdy nedokázala vybojovat. Jediné, co by mi zbývalo, by bylo připojit se k někomu mocnému jako služebnice. Jsem ale příliš slabá, aby o mě někdo stál. Tak jsem tu zůstala a plním pro něj drobné úkoly, na které stačím.“

„Co k němu teď cítíš?“

„Vděčnost. Vděčnost za to, že mě tu nechal.“

„Ty necítíš žádnou nenávist? Vždyť ti tak strašně ublížil.“

„Ne, nikdy jsem nedokázala cítit vůči němu něco negativního. Buď jsem cítila oddanost, obdiv, vděčnost a tak, nebo vůbec nic. Zajímavé je, že před proměnou jsem k němu dokázala cítit cokoli. Když si se mnou hrál a dráždil mě, že mě jednou opustí, dokázala jsem ho v tu chvilku nenávidět. Po proměně už ne.“

„Změnily se tvé pocity i k někomu dalšímu?“

„Ano, po proměně jsem přestala vnímat jakékoli pouto se svou starou rodinou. Zůstaly mi vzpomínky, ale už jsem k nim nic necítila. Patřili do jiného života.“

Ginny přemýšlela jako o závod. Tohle nevypadalo jako přirozený důsledek přeměny. Proč není Monica schopná cítit cokoli negativního vůči Dimitrimu? A proč přestala cítit jakoukoli vazbu ke své rodině? Neprovedl ten bastard navíc něco s její myslí, aby se pojistil, že se neobrátí proti němu? A byl by schopen něco takového provést i s ní, pokud by ho začala ohrožovat? Třeba i bez přeměny na upírku? Je Dimitri opravdu takový parchant, že ke všemu, co Monice provedl, jí ještě zabránil ulevit si tím, že ho za to bude nenávidět? Myšlenky a otázky jí vířily v hlavě jako šílené, ale kromě přesvědčení, že by něčeho takového skutečně schopen byl, nenalézala odpovědi. Musí se na to podívat v knihovně. Nesdílela sice Hermionino přesvědčení, že se odpověď na cokoli dá najít v knihách, ale naděje umírá poslední.

Monicy jí bylo strašně líto. Vypadala poměrně sympaticky a ničím si nezasloužila ten strašný osud, který jí Dimitri přichystal. Chvilku mlčela a dívala se na hvězdy, jež se tady vysoko v horách zdály na dosah ruky, než pokračovala v rozhovoru.

„A cos tu vlastně celá staletí dělala? Neříkej, že ses celou tu dobu jen starala o jeho návštěvy.“
„To opravdu ne, navíc on tu pořád nebyl. Někdy odjel řešit své záležitosti pryč a nevrátil se celé roky. Na hradě nás tu zbylo jenom pár, vlastně kromě mě jen Marica, Nikolai a několik lidských služebníků, kteří udržovali hrad. Hodně jsem četla. Hlavně romány, ale zaujaly mě i přírodní vědy, hlavně medicína a biologie. Je strašná škoda, že nemůžu na světlo jako pán. Mohla bych si na nějakou dobu zajet do Bukurešti nebo do Budapešti a studovat na univerzitě.“

„Chodíš do jeho knihovny?“

„Ano, všichni vampýří následovníci smí, ale málokdo toho využívá. Někteří jsou většinu času mimo hrad a ostatní o to nemají moc zájem. Marica je většinu času zalezlá ve svém pokoji a vyšívá gobelíny. Za ta staletí jich vytvořila spoustu. Jinak se pořád motá okolo kuchyní a prádelen. Dodává si tak zdání důležitosti a hraje roli paní domu. Ve skutečnosti jen zabíjí čas. Je na tom podobně jako já. K pánovu zklamání má jen velice málo síly, a tak je zde uklizena, protože pro něj nemá žádnou cenu. Nikolai je věčně venku v lesích a ostatní se tu zdržují jen občas. Většinou dohlíží na pánovy zájmy po celé Evropě.“

„To je všechno tak skličující. Proč jste všichni tak osamělí, i když žijete tady na hradě spolu a navíc jste obklopeni lidskými sluhy?“

„To je naše prokletí. Jsme jako lvi bez zubů. Lvi nás mezi sebe neberou, protože s nimi nemůžeme lovit, a ostatní v nás vidí lvy a bojí se k nám přiblížit. Proč ty se mě nebojíš? K pánovi cítíš odpor a všemožně se mu bráníš, ale se mnou se normálně bavíš. Je to příjemné, strašně dlouho jsem si s nikým takhle nepovídala.“

„Ne, tebe se nebojím. Nemá to nic společného s nějakou stupidní silou a tak. Jen cítím, že jsi dobrá. Navzdory všemu máš dost síly, abys pro mě byla nebezpečná, ale já cítím, že ty bys ji nikdy proti nikomu nepoužila. Z ostatních jsem měla podobný pocit jen u Alžběty. U ostatních ne.“

„Ano, Alžběta. To je kapitola sama pro sebe. Pán si ji drží jako trofej pro její slavné jméno. Její babička byla v našem světě někdo. Jedna z nejmocnějších Nosferatu a vládkyně rozsáhlého panství v Uhrách. Právě pro to její slavné jméno ji jeden z Nosferatu přeměnil a poté, jak sílil pánův vliv v Radě, ji získal pod svou ochranu on. Je to jen symbol jeho moci. Trofej. Ona sama je čistá duše a většinou se zdržuje na území svého bývalého panství, kde pomáhá chudým a potřebným. O náš svět se skoro vůbec nestará.“

„Díky, začíná mi být trochu zima. Ty tenhle problém nemáš, viď.“

„Ne, to opravdu ne, ale věř, že i já mám svých problémů dost. Pojďme, doprovodím tě do tvé ložnice.“
Ginny ji následovala temnými opuštěnými chodbami hradu. Lidé už všichni spali a upíři byli někde pryč za svými záležitostmi. Dozvěděla se spoustu nových informací, i když zatím nevěděla, jak by jich mohla využít. Její odhodlání využít první příležitosti k útěku bylo čím dál silnější. Bála se Dimitriho. Bála se moci, již nad ní měl. Bála se jeho chladné krutosti, které už byla svědkem, a ze všeho nejvíc se bála, že by mohla jednou skončit jako Monica nebo Marica. Osamělá, zneužitá a nekonečně ponížená osoba vyloučená ze světa lidí a kterou svět vampýrů nepřijal.

Druhý den vstala poměrně časně a odpočatá se pustila do průzkumu knihovny. Narazila na několik skutečných skvostů kouzelnické i mudlovské literatury. Znalci by je určitě vyvážili čistým zlatem, ale informací, které hledala, našla jen pomálu. Vypadalo to, že tu nejsou žádné knihy o zaštítění mysli, což ji uvádělo v zoufalství. Byla ochotná učit se ještě s větším úsilím než Hermiona, aby dokázala svou mysl před ním ochránit, ale zdálo se, že nebude mít z čeho. Vampýři této disciplíně magie očividně nepřikládali žádný význam, protože u nich útok i obrana prostřednictvím mysli byly naprosto přirozené.

Uběhly tři dny bez jakékoli změny. Většinu dne trávila v knihovně a stále bez jakéhokoli výsledku. Už se propracovala až někam ke knihám ze třináctého století a stále – až na pár náhodných zmínek – nenalezla nic použitelného. Večery pak trávila buď ve společnosti mladých lidí, s nimiž si vykládala hlavně své školní zážitky, nebo nahoře na věži s Monicou, kde byli hlavním tématem vampýři a Dimitri. Jednoho dne vystoupaly nahoru v době, kdy slunce ještě ozařovalo vrcholky okolních štítů, i když hrad samotný už tonul v naprosté tmě. Monica se na ně zasněně dívala a pronesla:

„Podívej, jak se vrcholek Dračího štítu koupe ve sluneční záři. Můj otec měl tvrz na jeho opačné straně.“

Pro Ginny to bylo, jako by se dotkla rozžhaveného drátu. Dračí štít navštívili přece společně s Charliem na jednom z výletů! Nacházel se asi 30 kilometrů východně od dračí rezervace, kde Charlie pracoval. Oni samozřejmě na jeho vrchol nelezli po skalách, ale vyletěli tam na košťatech. Udělali si tam malý piknik a kochali se výhledem do kraje. Dokonce si vzpomínala, že viděla nějaký hrad a ptala se Charlieho, co je zač. Její bratr jí tehdy nebyl schopen odpovědět, kdyby tak tušili… Ona teď konečně získala pevný bod. Mohla určit, kde se nachází, a Charlie nebyl vlastně vůbec daleko. Odhadem tak padesát kilometrů neprostupnou divočinou, ale i tak by se k němu mohla během dvou denních pochodů dostat. Nepochybovala, že on by ji dokázal před pronásledováním ze strany vampýrů ochránit. Teď už jenom vymyslet, jak se dostat nepozorovaně z hradu a zajistit si dostatečný náskok před svými pronásledovateli.

Bohužel tento úkol se ukázal mnohem obtížnější, než by se zdálo. Hlavní a jediná brána byla sice přes den stále dokořán, neustále ji však hlídalo několik lidských služebníků. Všichni se navzájem znali, takže vyklouznout ven v přestrojení za nějakého jiného služebníka bylo nemožné. Všechny vozy, které přijížděly nebo odjížděly, byly rychle, ale důkladně prohlíženy, takže ani tady možnost vyklouznout ven z hradu nekynula. Večer se potom brána zavírala a navíc v té době patřil hrad upírům. Zvažovala i šanci spustit se z hradeb na laně, ale jevilo se jí to také jako téměř nemožné. I kdyby se jí podařilo nějaké dostatečně dlouhé lano sehnat, vlastní šplhání nějakých sto metrů po hradbách a poté po téměř svislé skalní stěně, aniž by si toho někdo všiml, u ní nepřipadalo v úvahu. Její vyhlídky zkrátka nebyly moc valné.

Na konci prvního týdne po svém uvěznění konečně zaznamenala také první dílčí úspěch v knihovně. Mezi zbývajícími svazky našla jednu knihu, kterou vlastnoručně napsal sám Salazar Zmijozel. Mimo kouzel té nejčernější magie se velká část té knihy věnovala právě umění ovládat svou mysl. Ihned si začala dělat poznámky o různých cvičeních, která by mohla využít, aby dokázala svou mysl zaštítit. S překvapením zjistila, že zvládnutí této obrany má několik stupňů. Nejprve je třeba vytěsnit ze své mysli všechny nežádoucí myšlenky a pocity, poté je třeba vztyčit bariéru a celou myslí se soustředit na její udržení a nakonec to nejdůležitější. Musí být skutečně odhodlaná se bránit a zcela odmítat myšlenky, které by jí chtěl někdo podsunout. Musí být přesvědčená, že je to pravý opak toho, co ona ve skutečnosti chce. Hned večer se v samotě své ložnice s nadšením vrhla do nácviku jednotlivých cvičení. Snažila se skutečně usilovně, ale záhy narazila na problém, že vlastně nemá kontrolu, jestli všechno provádí správně. Samozřejmě naprostý nezdar, jako když se jí při cvičení, kdy měla zcela vyprázdnit svou mysl, stále znovu a znovu vracela myšlenka na Harryho, dokázala rozeznat. V jiných si však nemohla být jistá. Co když i v případech, kdy se všechno zdálo v pořádku, si úspěch vlastně jenom namlouvá?

V následujících dnech se snažila trénovat svou mysl při každé volné chvilce. Nemožnost kontroly ji sice hodně omezovala, ale přesto se snažila provádět všechna cvičení s maximální intenzitou. Nejlepší by bylo, kdyby s ní spolupracoval některý s vampýrů, kteří měli všichni velice silné mysli, ale požádat někoho o spolupráci si stále netroufala. S Monicou se sice poměrně sblížily, takovou důvěru k ní však necítila. Mátla ji zejména její umělá neporušitelná loajalita k Dimitrimu. Obávala se, že pokud by její přítelkyni došlo, že cvičí svou nitrobranu jako poslední obranu před jejich pánem, okamžitě by to nahlásila Dimitrimu bez ohledu na jejich vzrůstající přátelství.

Přišla ale na jiný způsob, jak kontrolovat vzrůstající sílu své mysli. Začala nenápadně zkoušet nitrozpyt na ostatní lidi na hradě a snažila se jim buď uhádnout myšlenky, nebo jim nějakou svou myšlenku podstrčit. Pro kontrolu pak stačilo sledovat jejich reakce při rozhovoru nebo na toto téma předmět rozhovoru stočit. Ze začátku se jí příčilo vstupovat do vědomí jiných lidí, ale nakonec svůj odpor přemohla s tím, že nikdy nepronikala do jejich soukromých myšlenek. Pracovala pouze s nejvrchnější vrstvou jejich vědomí. Celodenní intenzivní trénink byl znát a ona rychle dosahovala poměrně značných pokroků. Během týdne dokázala ovlivnit mysl jakéhokoli lidského služebníka alespoň tak, že dotyčný měl neodbytný pocit položit jí otázku, která vůbec nesouvisela s tématem jejich rozhovoru. Ve vzpomínkách se stále vracela k Harrymu a jeho neúspěšným lekcím se Snapem. Nepřišlo jí, že by to bylo zase tolik obtížné, ale v jeho případě asi sehrála hlavní roli vrozená antipatie mezi těmi dvěma. V její prospěch tady zase hrála naprosto výjimečná motivace.

Stále však nemohla pokročit se svým hlavním problémem, jak se dostat nepozorovaně z hradu pryč. Dimitri se měl vrátit už za pár dní a potom bude její útěk daleko obtížnější. Během jednoho z jejích cvičení nakonec dostala nápad. Uniknout hlavní branou bylo téměř nemožné, ale takhle starý hrad přece musí mít tajné únikové chodby. Vybavila si své bratry a jejich líčení dobrodružných úniků za hranice Bradavic právě pomocí takových chodeb. Něco takového přece musí být i tady! Jestliže byl celý hrad postavený se záměrem obrany proti jakémukoli útoku, tajné chodby by měly vycházet buď z pokojů pána, nebo z míst, kam by se mohli uchýlit poslední obránci. Z pokojů pána jí byla přístupná pouze tato knihovna. Z ostatních prostor pak nejspíše připadaly v úvahu žaláře, mučírny a cely v nejnižších patrech. Hned v nich začne pátrat, musí využít příležitosti, kdy je Dimitri pryč.

S plnou vervou se pustila do detailní prohlídky knihovny. Postupně vyzkoušela vyndat všechny knihy z regálů ve snaze odhalit, zda není některá z nich skrytou pákou, která otevírá přístupovou cestu k únikové chodbě, ale bez výsledku. Všechny knihy byly skutečně knihami. Poté se pustila do prověřování všech soch, bust a ostatních předmětů sloužících k výzdobě knihovny. Zkoušela tisknout jednotlivé výstupky, otáčet s nimi, ale stále marně. Pokud se v knihovně nacházela nějaká tajná chodba, rozhodně se neotvírala žádným takovým způsobem. Další na řadu přišly regály a dřevěné ostění. Prověřovala postupně každičký suk nebo díru po něm, jestli neukrývají skryté pérko. Nalezla tak jen dvě tajné přihrádky, které však neobsahovaly kromě vrstvy prachu vůbec nic. Ke svému cíli se nepřiblížila ani o krok.

Už si pomalu začínala zoufat, protože knihovna byla její největší nadějí. Znovu se rozhlédla po místnosti v naději, že nalezne nějaké vodítko a její zrak zabloudil k ohromnému kamennému krbu. Proč by měl být v takové místnosti takový obrovský krb? Je to přece nebezpečné z hlediska požáru a navíc díky obložení stěn regály s knihami patřila tato místnost k nejteplejším na celém hradě. Takový velký krb by tady byl docela nepraktický. Krb, jeho římsu a celé okolí už jednou prověřovala, ale teď ji napadlo podívat se dovnitř. Odsunula železnou kovanou mříž a vstoupila tam. Z tohoto krbu by mohla najednou odcestovat letaxem celá jejich rodina, kolik tu bylo místa, ale nikde nebyl ani náznak žádné tajné chodby. Podívala se ještě nahoru a uviděla široký sopouch komína zakončený čtverečkem slunečního světla. Komínem by se dalo pohodlně prolézt, protože jeho vnitřkem vedl očazený železný žebřík, ale k čemu by jí asi bylo dostat se na střechu? Nakonec jí to přece jen nedalo a spíš pro jistotu, aby nevynechala ani tu nejnepatrnější možnost, než proto, že by si dělala nějaké přílišné naděje, se pustila vzhůru. Okamžitě si začala zlořečit za ten nápad, protože její světlé letní šaty nesly hned po několika okamžicích výmluvné stopy návštěvy nepříliš uklizených míst. Nenechala se však odradit a odhodlaně postupovala dál. Vylezla asi pět metrů vysoko, když ve slabém světle shora a zdola rozeznala ve stěně komína železné dveře. Byly zavřené na západku a velké tak, že by jimi pohodlně prolezl dospělý muž, natož drobná Ginny. Po chvíli zápolení se dveře otevřely a před ní se objevil temný otvor vedoucí kamsi do neznáma. To musí být ono! Co by tohle mohlo být jiného než tajná chodba vedoucí na svobodu?

Ginny rychle sešplhala dolů a začala si oprašovat z oblečení zbytky popela, prachu a sazí z komína. Musí někde sehnat pochodně, zásoby a oblečení, aby měla šanci uniknout. Opatrně se plížila do svých pokojů. Na jejím oblečení stále zůstávaly špinavé šmouhy a ona teď ze všeho nejméně potřebovala někomu vysvětlovat, jak k nim přišla. Hned jak dorazila do pokoje, převlékla si šaty a špinavé dala do koše na prádlo. Posadila se k oknu a začala rozmýšlet svoji situaci. Konečně našla cestu ven z hradu, ale k úspěšnému útěku je ještě hodně daleko. Musí se připravit na několikadenní pobyt v divočině a zamaskování svých stop, aby získala potřebný náskok. Navíc ani po úspěšném útěku nemusí být v bezpečí, protože Dimitri je schopen ji silou své vůle donutit k návratu.
Útěk bude třeba naplánovat v časných ranních hodinách, aby mohla získat celodenní náskok před svými pronásledovateli. Pozor si musí dát zejména na Nikolaje a jeho smečku loveckých psů, kteří určitě budou sledovat její stopu. Bude to vyčerpávající závod a ona bude mít jedinou šanci tehdy, pokud si udrží svůj náskok. Nesmí o svém útěku nikomu říkat, protože jak Monica, tak její lidští přátelé jsou upírům zcela oddáni a pravděpodobně by ji prozradili, a v neposlední řadě je třeba využít nepřítomnosti Dimitriho, protože proti němu by neměla ani tu nejmenší šanci.
Jako první začala prohledávat šatník ve snaze najít něco, v čem by se mohla pohybovat lesem. Bylo zde sice na výběr spousta společenských rób, maskáčové kalhoty a bunda, které by byly pro pohyb v divočině ideální, však očividně v nabídce nebyly. Nakonec se musela spokojit s černými riflemi, značkovým tričkem a očividně luxusní koženou bundou. Oblečení si sbalila do uzlíku, který hodlala zatím ukrýt na začátku tajné chodby, protože nechtěla, aby ji v něm někdo viděl.
Další její starostí byly zásoby potravin. Musí to být něco výživného, co jí dodá energii, a zároveň lehkého, aby ji zase neztratila vláčením těch zásob po horách. Navíc to musí být trvanlivé, aby to vydrželo alespoň týden a nezkazilo se to. Čokoláda! Jasně, ta bude ideální. Nebyla sice tak závislá na sladkostech jako Ron, ale čokoláda byla něco, co mohla kdykoli a kdekoli. Sešla do spodního patra a odchytila jednu služebnou, aby jí do pokoje přinesla několik tabulek, protože prý ráda před spaním mlsá. Služebná nad jejím požadavkem vůbec nepřemýšlela a za okamžik byl na stolku v jejím salónku ozdobný tác s několika druhy těch nejluxusnějších značek. Stejný postup zopakovala ještě dvakrát, pokaždé s jinou služebnou, takže během půldne shromáždila plnou zásuvku zásob. S vodou si asi starosti dělat nemusí. Z okolních hor tekl bezpočet potůčků a říček, takže pro čerstvou nebude mít nikdy daleko.

Poslední její starostí byla zásoba svíček, aby dokázala projít temnou chodbou ven z hradu. Ve všech místnostech se jimi svítilo a byla tam i pohotovostní zásoba, aby je bylo možné ve svícnech doplňovat, takže jich za chvíli měla plné kapsy.

Svázala všechny zásoby do uzlíku a ještě jednou se tajně proplížila do knihovny, aby je schovala v tajné chodbě. Přípravy jí zabraly celý den a ona byla napjatá jako struna. Posadila se do jednoho výklenku a začala provádět meditační cvičení na uklidnění mysli, která se naučila ze Zmijozelovy knihy. Skutečně po několika minutách dokázala svou mysl vyčistit, uvolnit se a zbavit se napětí z celodenních tajných příprav. Jestli půjde všechno podle plánu, bude zítra touhle dobou už daleko od toho prokletého hradu. Tahle myšlenka jí rezonovala hlavou a naplňovala ji nekonečnou energií.
Ihned po večeři se rychle vytratila ze společnosti, aby se pořádně vyspala. Musela nabrat síly na nejbližších několik dní, kdy se nejspíš moc nevyspí. V posteli se sice převalovala a nemohla usnout, ale nakonec se jí podařilo přerušovaným spánkem odpočívat až do čtyř hodin ráno, kdy se tiše vytratila směrem ke knihovně, kde měla ukryté své zásoby. Štěstí jí přálo a ona za celou dobu nepotkala jediného vampýra nebo lidského společníka. Vstoupila do chodby a rychle se převlékla, sbalila si věci a se svíčkou v natažené ruce se vydala do neznáma.

Tápala v nedostatečném světle úzkou chodbou, která nejdříve spirálovitě klesala dolů, poháněna vyhlídkou na to, že už za chvíli se bude moci konečně svobodně nadechnout. Chodbu evidentně nikdo celá staletí nepoužíval, čehož využili pavouci, aby ji protkali tak hustou spletí svých sítí, že to mnohdy vypadalo, že chodba končí stříbřitou neprostupnou stěnou. Ginny je měla všude. Zaplétaly se jí do vlasů, ulpívaly na jejím oblečení, ona však, přestože v ní jejich majitelé vzbuzovali úzkost, neohroženě postupovala dál a dál.

Konečně se chodba narovnávala a dál pokračovala rovně. Tady dole už její stěny nebyly obezděné, ale vytesané v masivní skále a na jejich povrchu se třpytily kapičky vody jako malé drahokamy. Musela už být pod úrovní dna údolí a doufala, že se zanedlouho z té nekonečné chodby dostane ven. První svíčka už dávno dohořela a druhá měla namále. Zbývaly jí poslední tři, když jí další cestu najednou odřízl mohutný zával. Bylo jí do breku. Užuž to vypadalo, že se dostane na svobodu, a najednou tohle. Zoufale se snažila uvolnit několik kamenů, ale za každým, který odvalila, byl další. Snažila se dvě dlouhé hodiny, ale naprosto bezvýsledně. Byla naprosto zničená jak fyzickou námahou, tak především neuvěřitelným zklamáním. V okamžiku, kdy jí zbývaly poslední dvě svíčky, musela konstatovat svou porážku. Tudy se nikdo ven nedostane. Nešťastně sbalila své věci a vydala se chodbou zpátky. Postupovala daleko pomaleji jednak proto, že byla skutečně velice unavená a jednak proto, že jí připadalo, že se každým svým krokem vzdaluje vysněné svobodě. Na konec chodby dorazila právě v okamžiku, kdy plamínek její poslední svíčky zablikal a zhasl. Potmě se převlékla zpátky a vydala se do své ložnice, kde konečně mohla projevit své zoufalství. Celé hodiny strávila stočená do klubíčka na posteli a zmítala se v poryvech pláče. Byla úplně na dně.

Z jejího zoufalství ji vytrhlo nesmělé klepání na dveře. Rychle zavolala, že hned přijde, a běžela si do koupelny opláchnout obličej, aby zamaskovala nejhorší známky svého pláče, nechtěla, aby kdokoli věděl o jejím neúspěchu. Za dveřmi byla Marie, která se tvářila hodně rozpačitě.

„Ginny, prosím, mohla by ses podívat na Annu? Nikolai z ní včera pil a ona se pořád nemůže probrat z bezvědomí.“

„Já ale nejsem žádný léčitel. Můžu jí dát jedině lektvar na obnovu krve, ale nevím, jestli bude vůbec fungovat. Nikdy jsem neslyšela, že by ho někdo používal u mudlů?“

„To je jedno. Je to asi její jediná šance, protože upíři jsou pěkně vystrašení. Nikolai je z toho úplně hotový a Monica s Maricou běhají po hradě jako splašené. Pojď se mnou, prosím.“

„Jasně, ráda pomůžu, jestli to bude k něčemu platné. Musíme ale nejdřív do sklepení. Tam mám zásobu lektvaru.“

Ginny se cítila mizerně, ale nemohla přece odmítnout pomoc a navíc někomu, koho sice znala jen letmo, ale kdo se k ní choval přátelsky. Sestoupila spolu s Marií do laboratoře, aby si nabrala dostatečnou zásobu dokrvovacího lektvaru. Zbývalo ho už jen několik posledních dávek, takže brzy bude muset svou zásobu obnovit. Marie, která byla tady v laboratoři poprvé, jen vyvalovala oči na spoustu neobvyklých přísad v regálech podél stěn. Bylo na ní vidět, že má tisíc otázek, ale zdraví její kamarádky pro ni bylo přednější, takže jen popoháněla Ginny, aby si pospíšila.

S dvěma lahvičkami lektvaru pak vystoupaly nahoru do ložnice, kde na posteli ležela Anna. Vypadala víc mrtvá nežli živá. Obličej měla mrtvolně bledý, rty promodralé a ležela naprosto bez pohybu a ochable. Jen pomalé zvedání jejího hrudníku prozrazovalo, že ještě žije. V pokoji byla ještě Monica a Nikolai, jenž měl podobnou barvu jako jeho oběť. Ginny rychle přikročila k posteli.

„Co se jí přesně stalo? Rychle, za chvíli už může být pozdě.“

Ozval se Nikolai a ponurým hlasem začal vysvětlovat.

„Chtěl jsem se nakrmit. Už strašně dlouho jsem neměl krev a teď jsem se neudržel. Vypil jsem mnohem víc, než je bezpečné, a teď jí hrozí smrt mou vinou. Nechtěl jsem, opravdu ne, ale nemohl jsem se udržet. Už tři měsíce jsem neměl žádnou krev.“

„Dobře. Tenhle lektvar by jí měl pomoci krev obnovit, jestli už teda není pozdě. Pojďte mi pomoct, musíme ho do ní co nejrychleji dostat!“

Všichni se ihned nahrnuli k posteli plni ochoty pomáhat, narazili však na nový problém. Anna byla v takovém stavu, že nebyla schopna lektvar, který se jí snažili nalít do otevřených úst, polknout. Chvíli dokonce hrozilo, že se může lektvarem udusit. Po několika minutách vyplněných zuřivým bojem o její život si Ginny sedla zničeně na postel.

„Nemá tu někdo u sebe hůlku?“ a podívala se na upíry. „Stačilo by jednoduché kouzlo a byla by zachráněná.“

„Ne, my neumíme čarovat. Navíc pán přísně rozkázal, aby ses k žádné ani nepřibližovala.“

„To je mu podobné! Teď není na hraní čas. Té holce jde o život a hrajeme o minuty. Je teda nějaká šance, jak se dostat k hůlce? Slibuju, že vám ji vrátím a nikoho z vás zatím vraždit nebudu. Tak co?“
První zareagovala Monica.

„Vím, kde má pán tvou hůlku. Může se k ní dostat jedině upír. Přinesu ji, ale doufám, že ti opravdu můžeme věřit.“

Zpátky byla během okamžiku a Ginny konečně zase cítila důvěrně známý pocit, když držela svou hůlku v ruce. Nalila Anně znovu lektvar do krku a mávnutím hůlky ji donutila ho polknout. Všichni s napětím sledovali, jak lektvar zabere, a skutečně se Anně za několik minut začala pozvolna vracet barva do promodralých rtů. Po hodině už bylo jasné, že se její stav zlepšuje, a pokud se nestane nic mimořádného, měla by se z toho dostat.

Ginny neochotně natáhla ruku s hůlkou zpátky k Monice. Měla jedinečnou šanci si probojovat cestu ven z hradu, ale nedokázala porušit svůj slib a navíc zaútočit na přítomné upíry se jí příčilo. Oni byli stejné oběti Dimitriho zlovůle jako ona.

„Na, další dávku už by měla být schopna polknout sama. Radši ji odnes nebo podlehnu pokušení a zkusím si probojovat cestu ven.“

„Ceníme si toho, Ginny. Máš to u nás.“

Nikolai místo díků vstal a začal Ginny objímat. V očích měl slzy. Bylo to trochu překvapivé u lovce divokých zvířat a upíra k tomu, ale rozhodně nic nehrál a jeho gesto bylo upřímné. Selanku přerušila Marie.

„Myslíš, že bys nás mohla naučit ten lektvar připravovat? Kdyby se stala zase nějaká nehoda, určitě by se hodil a i tak by nám pomohl rychleji se vzpamatovat.“

„Neměl by to být žádný problém. Tohle vlastně není žádná magie, ale vaření. Jestli chcete, můžeme rovnou začít. Moje zásoba už je beztak skoro na dně a Anna bude potřebovat ještě několik dávek, než bude fit.“

K jejímu překvapení se k ní kromě Marie přidal ještě Michael a oba upíři. U Anny zůstal zatím zbytek jejich party. Ginny zavedla všechny do laboratoře a ukázala jim přísady. Deprese z ranního neúspěchu byla pryč a ona se cítila šťastná, že se jí podařilo zachránit lidský život. Kdyby se jí útěk podařil, Anna by se nedožila zítřka. Připravila si přísady na stůl a začala svým posluchačům popisovat jednotlivé kroky přípravy. V hlavě jí probleskla myšlenka, že takhle se tedy cítí Snape při výuce. Popisovala detailně vše, co prováděla, a její posluchači ji s napětím sledovali a ani se na nic neptali. Po několika hodinách byla další várka hotová a ona ji nechala v kotlíku vystydnout. Ticho první prolomil Michael.

„A opravdu tolik záleží na všech detailech? Třeba jestli se něco krájí po vláknech nebo napříč či jestli se míchá po směru nebo proti směru hodinových ručiček?“

„Samozřejmě, jinak by to nefungovalo.“

„Víš, já studuji farmacii, ale tohle je oproti normálním léčivům hodně složité.“

„Ale tohle je jeden z jednodušších lektvarů. Jsou daleko složitější; třeba takový mnoholičný lektvar, kterým jde na nějakou dobu změnit podobu, se připravuje několik týdnů a veritasérum, jež donutí každého říkat pravdu, má třikrát tolik ingrediencí nebo třeba takový lektvar neviditelnosti…“

Najednou se zarazila. Vždyť ona může opustit hrad klidně hlavní branou. Tenhle lektvar se se Snapem učili minulý rok, ale i když jeho příprava byla přímo pekelně složitá, je to cesta na svobodu. V hlavě se jí horečně honily myšlenky a mezitím ostatním automaticky odpovídala na otázky ohledně dokrvovacího lektvaru, který právě připravila. Hned zítra začne s přípravami a hlavně to musí zachovat v tajnosti. Musí! Za žádnou cenu se nikdo se nesmí dozvědět, na čem pracuje, aby se to nedozvěděl Dimitri.

Jejich lekci nakonec ukončilo Michaelovo zakručení v břiše. Všichni lidé si uvědomili, že vlastně celý den nejedli, a ve vzájemné shodě vyrazili na večeři. Upíři sice tuhle potřebu necítili, ale ze solidarity je následovali. Dnešní den, kdy nejdřív společně čelili téměř jisté katastrofě a poté se společně učili připravovat lektvar, v nich vzbudil silný pocit sounáležitosti. Po večeři, když už slunce zapadlo za okolní hory, si vyšli společně na hradby. Monica se celou dobu ošívala, nakonec se neudržela a obrátila se na Ginny.

„Moc ti děkujeme. Dneska jsi zachránila víc než jen jeden život. Kdyby Anna zemřela, pán by asi potrestal Nikolaje smrtí. My ostatní bychom byli také potrestáni, protože jsme mu v tom nedokázali zabránit, i když asi ne tak přísně.“

„Proč by ho trestal tak přísně?“

„Nikolai je pouhý přeměněnec. Tím, že je ve službách pána, musí respektovat jeho zákony a pán je v tomhle ohledu velmi přísný. Kromě fyzické i duševní převahy nemá moc prostředků, jak své poddané kontrolovat a odpírání krve je jednou z jeho mála možností. Nikolai byl potrestán za nesplnění úkolů tím, že se nesměl několik měsíců nakrmit. Teď jeho trest vypršel, ale jeho hlad po krvi byl tak velký, že už ho nedokázal ovládat a ubohou Annu téměř zabil. Taková smrt lidského služebníka je neodpustitelná a trestá se smrtí.“

„Takže mi chceš říct, že ho Dimitri nejdříve nechal vyhladovět téměř k smrti a potom by ho potrestal za to, co on sám prakticky nemohl ovlivnit? Ten bastard je ještě horší, než jsem si myslela. Vy si neuvědomujete, jak bezostyšně s vámi manipuluje? To, že jste jeho podřízení, přece neznamená, že se k vám může chovat takhle hnusně.“

„On je pán. My jsme předurčení mu sloužit a on vládne nad našimi životy.“

„To snad není možné! Prober se, Monico, on vám určitě něco provedl s myslí, že o něm přemýšlíte takhle. Není o nic lepší než vy. Má možná větší moc, ale jinak má stejné dvě ruce a nohy jako vy. Není to žádný bůh.“

„Pro nás ano. Nemůžu ti to vysvětlit, ale nedokážu na něj pomyslet jinak než jako na naprosto neomylného a dokonalého tvora a plnit jeho rozkazy je pro mě rozkoš. Možná mi něco udělal s myslí, ale jestli ano, já si to ani neuvědomuju.“

„Monica má pravdu. On je náš pán, to říká vše,“ dodal nemluvný Nikolai.

Ginny se už ani nepokoušela s nimi dál diskutovat. Pro ni bylo evidentní, že všichni vampýří služebníci byli nějakým způsobem zbaveni svobodné vůle tak, aby se nikdy nemohli postavit svému pánu. Lidé na tom nakonec byli ještě daleko lépe. Dimitri jim sice dokázal proniknout do myšlenek a ovládat je, pokud ale nebyl přítomen, mohli jednat naprosto volně. Na místě je držela jejich fascinace upírovou mocí a touha znovu prožít extázi, když mu poskytovali krev., Většinu času však mohli svobodně myslet, zatímco upíři museli myslet a jednat neustále tak, jak jim jejich pán naprogramoval mysl. V běžných věcech se to nijak neprojevovalo, jakmile však došlo na jejich loyalitu a pánovy rozkazy neměli žádný prostor pro svobodnou vůli. Ginny svírala úzkost při pomyšlení na to, že Dimitri má možná v úmyslu udělat z ní upírku a stejným způsobem změnit i její mysl. Raději stočila rozhovor na to, kdy se Dimitri vrátí.

„Měl by se vrátit asi za dva nebo tři dny, ale po týdnu nebo dvou bude muset znovu odcestovat na další zasedání Rady. Není z toho zrovna nadšen, ale tohle zasedání inicioval on a chce tam prosadit některé své zájmy, takže musí termín, který stanovili ostatní, respektovat.“

„To abych si uvařila další dávku toho dryáku na obnovu krve,“ povzdychla si Ginny. Návrat Dimitriho byl pro ni čárou přes rozpočet. Pokoušet se o únik v době, kdy bude na hradě on, by bylo bláznovství. Bude muset s většinou příprav počkat na dobu, kdy zase odcestuje, a dávat si velký pozor na své myšlenky, aby se neprozradila. Snad mu dokáže ještě několik dnů odolávat.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one