face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Poslední dny před návratem hradního pána zasvětila Ginny zamaskování zbylých stop po svém neúspěšném útěku. Všechno zašpiněné šatstvo bylo znovu perfektně vyčištěné a veškeré stopy v krbu nebo v tajné chodbě byly odstraněné. Zbylý čas vyplnila především intenzivním tréninkem své mysli. Každou volnou chvilku cvičila vztyčování bariér ve své mysli nebo naopak posilovala svou mysl tím, že se snažila pronikat do myslí ostatních lidí. Svůj počáteční odpor k těmto praktikám už překonala. Stanovila si pevné mantinely, které v žádném případě nehodlala překračovat a které nemohly nikoho ohrozit. Většinou se pouze snažila uhodnout, na co daný člověk myslí, a vhodně zvolenou otázkou si potom svůj případný úspěch ověřit. Pokud narazila na nějaké myšlenky osobního charakteru, okamžitě se stáhla a poohlédla se po někom jiném.

Upírům se zpočátku vyhýbala, protože měla strach z jejich silných myslí, ale nakonec se rozhodla riskovat a začala stejným způsobem pronikat do myslí svých věznitelů. Když se jí to poprvé u Monicy podařilo, trnula hrůzou, že se její téměř přítelkyně každou chvílí naštvaně obrátí a pustí se do ní za to, co se to jen opovážila, ale nic se nedělo a ona začala její mysl zkoumat čím dál hlouběji. Byla překvapená. Myslela si, že mysl upírů a navíc tak slabých a „lidských“ jako Monica se bude v podstatě podobat mysli lidské, ale s hrůzou zjistila, že tomu tak úplně není.

Je sice pravda, že právě u Monicy byla zachována poměrně velká část lidské osobnosti, ale pod povrchem dřímalo daleko víc. Její podvědomí už s lidskou stránkou nemělo nic společného. Byly tam ukryty instinkty dravce, touha pronásledovat svou kořist, pohrávat si s ní a nakonec zabořit zuby do jejího krku. Všechno to bylo uschováno hluboko pod slupkou zbylé lidské osobnosti, ale bylo to tam a jednou by se to mohlo prodrat na povrch. Napadlo ji, jestli Monica nespotřebovává většinu své síly na to, aby se ta bestie v ní neprobudila a nezačala páchat zlo.

Dalším šokem byla Dimitriho přítomnost v jejích myšlenkách. Jeho mysl tam zanechala výrazné stopy a blokovala velkou část jejích schopností. V podstatě přesměrovávala veškeré myšlenky, které se týkaly jejího pána do předem vytvořeného proudu nekonečné oddanosti a poslušnosti. Snažila se celou strukturu pozměněné mysli pochopit, ale neměla téměř žádné zkušenosti, takže zůstala jen u svých domněnek a pocitů. Cítila z této mysli, že pokud by se Monica alespoň částečně vymanila z toho hrozného naprogramování, otevřela by se cesta k jejím schopnostem. Bylo zde ale riziko, že by to zároveň mohlo probudit tu šelmu, která v ní stále dřímala.

Povzbuzena úspěchem, začala se pokoušet proniknout do myslí ostatních upírů. Je pravda, že v nepřítomnosti svého pána byli méně ostražití a méně si své myšlenky chránili, ale přesto to byl poměrně náročný úkol, dostat se alespoň na povrch jejich myšlenek. Možná u Monicy jí to šlo dobře proto, že mezi nimi bylo jisté přátelské pouto, nebo byla její mysl prostě otevřenější, než tomu bylo u ostatních? Otázky se jí honily hlavou jedna za druhou, ale k odpovědím měla stále velmi daleko. Co by dala za to, kdyby tu byl například Snape a pomáhal jí.

Zjistila rovněž, že je používání duševních schopností velice vyčerpávající. Po pouhé hodině cvičení mívala pocit, že se jí hlava musí bolestí rozskočit a únavou se jí zavíraly oči. Snažila se trochu si ulevit pomocí různých lektvarů, ale na její problémy příliš nepomáhaly a poskytovaly jí jen velmi malou úlevu. Jejímu stavu také rozhodně nepřidávalo, že se neustále strachovala návratu Dimitriho. Oprávněně se obávala, že po celou dobu pobytu se jí bude intenzivně věnovat a dopředu se obávala svých pocitů, až se z ní zase napije. Hnusilo se jí, že nedokáže té extázi vzdorovat a v koutku duše po ní touží.

Večer se snažila odpočívat ve společnosti svých lidských přátel, ke kterým se občas přidávala Monica. I když každý pocházel z naprosto jiného světa, docela si rozuměli a dokázali se spolu docela dobře bavit. Anna se k nim přidala po dvou dnech a hned zahrnula Ginny salvou díků za záchranu svého života. Navzdory své zkušenosti ale stále nedala na upíří společnost dopustit a nechtěla se od ní odloučit. O to víc všechny mrzelo, že se prázdniny blíží ke konci a oni se budou muset nakonec přece jen vrátit do lidského světa pod dohledem upířích dvojčat. Jak jim Monica potvrdila, Dimitri se rozhodl, že dokud studují a žijí s rodiči, musí zachovávat zdání a nesmí se jen tak ztratit. Navíc nejspíš počítal, že jelikož všichni pocházeli z poměrně významných rodin a rozhodně jim nechyběly schopnosti a talent, zaujmou v budoucnu rovněž významné postavení ve společnosti, což vyhovovalo jeho zájmům. Díky své schopnosti vytipovat v lidské společnosti vhodné talenty a ty pak připoutat k sobě se jeho postavení mezi ostatními vampýry neustále posilovalo. Monica se vůbec v jejich společnosti velmi uvolnila a otevřeně se s nimi bavila o všem možném, jakoby jí nebylo o nějakých pár set let víc.

Po několika náročných, ale poměrně šťastných dnech dorazil pán hradu a ihned Ginny vzkázal, že ji očekává večer ve svých komnatách. S těžkým srdcem sestupovala po schodišti osvětleném blikotavým světlem pochodní k jeho pokojům a neustále si opakovala, na co má myslet a jak mu odpovídat, aby neohrozila nikoho ze svých přátel nebo neprozradila něco ze svých plánů na útěk. Byla však překvapená, když ji ve známém prostředí uvítal slovy:

„Vítám tě, Ginny, chybělas mi víc, než jsem si připouštěl. Posaď se a budeme si zase trochu povídat.“

Vypadalo to, že své plány na získání vlivu u Voldemorta nepovažuje zase za natolik významné, aby se jim věnoval už na první schůzce. V jeho blízkosti se jí vrátily zase všechny pocity a kromě odporu a vzdoru začala pociťovat i obdiv a vzrušení. Nenáviděla se za to, ale nemohla si pomoct. Možná jemně manipuloval s její myslí, ale v hloubi duše cítila, že tomu tak není, stála zkrátka před bytostí, která ji svou mocí natolik převyšovala, že cítila obdiv k jeho dokonalosti a vzrušení z toho, že je mu nablízku.

„Pověz mi, jak jsi strávila celou tu dobu, kdy jsem byl pryč?“

„Nebyl jsi pryč zas tak dlouho, aby se něco podstatného změnilo. Co tady asi můžu dělat? Byla jsem zalezlá v knihovně nebo se bavila rozhovory s tvými nohsledy.“

„Koukám, že se skutečně nic nezměnilo. Pořád je v tobě tolik vzdoru a drzosti. Mysli ale na to, že co může být chvíli osvěžující, může se velmi rychle zprotivit, a potom bude následovat trest. Měj trochu víc respektu k mým následovníkům. Možná se ti v porovnání se mnou mohou zdát nicotní, ale všichni bez výjimky v lidské společnosti zaujímají nebo by mohli zaujímat významné postavení. A to vůbec nemluvím o mých přeměněných následovnících, kteří by v téže společnosti byli polobohy.“

„A co ty? Ty bys byl bůh?“

„Samozřejmě, copak i ty necítíš mou nadřazenost? Miluješ mě a bojíš se mě tak, jak lidé milují a bojí se svých bohů. Přiznej si, že tvé pocity se nepodobají tomu, co cítíš vůči jakýmkoli lidem.“

„To máš zatraceně pravdu. Takový odpor jsem nikdy vůči žádnému člověku necítila a to jsem se setkala i s takovou elitou, jako je Voldemort.“

„Ty víš, co myslím. Nesnaž se mě urážet. Já si z tvých slov stejně nic nedělám, a pokud se ti podaří mě rozčílit, uškodíš jenom sama sobě. Přiznej si to. Vy čarodějové převyšujete svými schopnostmi obyčejné lidi stejně, jako my vampýři převyšujeme vás. Nemusí se ti to líbit, ale objektivně řekni, jestli to tak není.“

„Moc a schopnosti nejsou všechno. Zvlášť když jsou vykoupeny krví nevinných.“

„Odsuzuješ nás tedy proto, že ke své existenci potřebujeme krev, ale copak vy jste lepší? My nezabíjíme, tedy většinou, kdežto vy zabíjíte spoustu zvířat, abyste mohli žít.“

„Zvířata nemají duši,“ odsekla Ginny.

„Jsi o tom opravdu přesvědčená? Jen řekni, nepoznala jsi nějaké zvíře, u kterého jsi měla dojem, že ti rozumí? Nepotkala jsi někdy zvíře, jež tě milovalo víc než většina lidí? Jak si můžeš být tak jistá, že nemají duši? A jestliže si jednou připustíš, že třeba pes nebo kočka mají nějakou duši, proč by jí nemohla mít slepice, prase nebo kráva? A když ji mají, jsi si jistá, že jí nemají třeba brouci, žížaly nebo mikroskopické organismy, které ani nejsou vidět? Přemýšlela jsi někdy o tom? Když si tak vážíš života ostatních tvorů, dokážeš vůbec přejít kus louky, aniž bys měla trauma, jestli jsi v trávě něco nezašlápla? A ještě dál. Když připustíš, že všichni živočichové mají nějakou duši, proč by jí neměly mít rostliny? Na primitivní úrovni není mezi nimi téměř žádný rozdíl a třeba druidové uctívali duše stromů a jiných rostlin.“

„Ale to je rozdíl. Nemůžeš srovnávat člověka se zvířaty. I kdyby měly nějakou duši, nedala by se s lidskou srovnat.“

„Schází ti nadhled, Ginny. Trpíš zaslepeností vůči svému druhu. Já se k němu nepočítám, proto vás můžu hodnotit lépe než vy sami. No schválně, pověz mi, v čem se tedy od zvířat lišíte.“

„Máme inteligenci. Dokážeme spolu mluvit, psát, přetvářet své okolí. Nejsme jen hříčkami v rukou přírody, dokážeme si ji přizpůsobit.“

„A v čem se lišíte třeba od takových bobrů, kteří dokážou stavět ohromné hráze a dokonale regulovat výšku hladiny tam, kde žijí? V čem se lišíte od včel, které dokážou svými pohyby ostatním přesně popsat cestu k medu? V čem se lišíte od mravenců, kteří dokážou vybudovat vzhledem ke svým rozměrům úžasné stavby?“

„Používáme nástroje, staráme se o své blízké, pomáháme si.“

„Mořská vydra používá kameny, aby rozbila tvrdé lastury, lidoopi používají například klacíky, aby mohli lovit mravence a termity, to nejsou nástroje? Psi hyenovití nosí potravu starým a nemocným členům smečky, i když jí není zrovna nadbytek, což by se o spoustě lidí říct nedalo.“

„Kam tím vlastně směřuješ? O co ti jde?“

„Abys odhodila své předsudky. Děsíš se nás, protože cítíš naši moc, ale zároveň se nad nás povyšuješ, protože máš něco, co my údajně nemáme. Jsme jiní. Jsme lovci, kteří loví lidskou kořist, stejně jako vy lovíte jiná zvířata. Nejsme o nic horší ani lepší než vy. Přestaň nás posuzovat podle nějakých směšných měřítek a řekni rovnou, netoužíš někde hluboko v koutku duše se nám vyrovnat?“

„Proč? Jsem taková, jaká jsem, nepotřebuju se vylepšovat.“

„Opravdu? Jen přemýšlej, kolik dobra bys mohla vykonat, kdybys byla jako já.“

„Žádné, protože ty jsi zkažený až do morku kostí. Kdybych byla jako ty, konala bych zlo, protože ty nic jiného neumíš.“

„Ani nevíš, jak se pleteš. Za ta staletí jsem pro lid v této zemi vykonal mnoho dobrého. Jsi zaslepená svou nenávistí. Odhoď ji a podívej se na všechno novýma očima. Nechceš se ke mně připojit a stanout po mém boku? Tak mocná a nádherná. Bohyně, ke které budou ostatní vzhlížet. Královna, která jim bude vládnout.“

„Ty nehledáš královnu, ale otroka, poslušného služebníčka, který ti pomůže získat víc moci. Děkuju, ale nechci. Nenávidím tě. Nenávidím všechno, co jsi.“

„Opravdu? Není to jenom zastírací manévr, abys zakryla svou touhu?“

„Jak jsi na to přišel?“

„Ginny, pověz mi, co cítíš, když piji tvoji krev?“

„Co asi,“ pohlédla na něj znechuceně Ginny.

„Cítíš rozkoš, která tě ke mně přitahuje. Bráníš se, ale jsi šťastná, když tvůj odpor zlomím. Kdybys měla dost síly a byla schopná se mi ubránit, opravdu by ses bránila za každou cenu? I s rizikem, že se ti to podaří a neprožiješ tu úžasnou extázi? Opravdu?“

„Samozřejmě! To, že je to příjemné, neznamená, že to není odporné. Naopak to všechno ještě zhoršuje.“

„Nebraň se tomu. Tvé pocity vědí víc než tvůj rozum. Uvolni jim cestu a potlač své hloupé předsudky. Zůstaň sama sebou, ale nebraň se něčemu, co tvoje tělo miluje. Pojď, vyzkoušíme to.“

Konečně bylo tady to, čeho se Ginny celý večer obávala. Dimitri byl skokem u ní, sevřel ji ocelovým stiskem a pomalu, jako nejněžnější milenec, začal líbat stroupky na jejím hrdle. Snažila se bránit, ale v jeho sevření se nedokázala ani pohnout. Pocit extáze ji začal zaplavovat, ještě než zabořil své tesáky do jejího hrdla, jakoby stačila jeho těsná blízkost, aby rozezněla struny její touhy a zároveň s ním slábl její symbolický odpor. V okamžiku, kdy jí zabořil tesáky do hrdla, už se prakticky nebránila.

Druhý den se probudila ve své ložnici celá malátná a rozbolavělá. Její myšlenky jakoby tonuly v hustém sirupu a nemohly se zaostřit, vzpomínky na včerejší rozhovor byly jako matný sen. Nedokázala se soustředit a vybavit si nic, co se ten večer odehrávalo. Nakonec si uvědomila, co se s ní děje a začala šátrat rukou po nočním stolku. Včera si tam prozřetelně nechala jednu dávku dokrvovacího lektvaru, kterou teď okamžitě vypila. Po těle se jí rozlil příjemný pocit a ona upadla do klidného bezesného spánku.

Probudila se o několik hodin později a cítila se daleko lépe, i když ji stále zaplavovala nesmírná únava. Dokázala se na posteli posadit a dokonce dotápat ke skříni, kde si vzala další dávku svého lektvaru. Zdálo se jí, že lektvar zabírá čím dál méně a trnula hrůzou, jak dlouho ještě takto dokáže přežívat. Zároveň se jí vrátily vzpomínky na večerní rozhovor a s neodkladnou úporností pronikaly do její mysli. Vzpomínala si na jeho argumentaci, návrhy a pokoušení a nutilo ji to se neustále těmi myšlenkami zaobírat. Co když má pravdu a celé lidstvo není nic než smečka zvířat, které si ve své hlouposti namlouvají svou výjimečnost. Dimitri si na nic nehraje, sám se prohlašuje za predátora a pyšní se dokonalými vlastnostmi šelmy. Cítila, že ji její pocity zrazují a ona ho nedokáže donekonečna odmítat. Její odpor slábne, a jestli se jí nepodaří v nejbližší době uniknout, nakonec bude zlomen. Bylo to jako prasklinka na jejím dokonalém štítu, která ale hrozila, že časem zesílí a jednoho dne způsobí, že se celý štít roztříští. Všechno si to uvědomovala a bála se o to víc.

Potřebovala si s někým promluvit. S někým, kdo by jí dal sílu a odhodlání bojovat a kdo by jí byl oporou, ale to tady nebylo možné. Někteří její noví známí byli celkem fajn, ale z tohoto hlediska byli naprosto nepoužitelní. Nechtěla opustit svůj pokoj, ale věděla, že jí to nebude nic platné. Jestli bude trucovat dost dlouho, Dimitri ji jednoduše donutí přijít nebo se dokonce bude obtěžovat a přijde za ní sám. Nebylo úniku a ona bude muset vydržet ještě deset dní v jeho přítomnosti.

Zbytek dne byl vyplněn dlouhými úseky spánku, které byly přerušovány krátkými úseky plného vědomí, kdy se ve svých obavách choulila do klubíčka a brečela nad svou bezmocí. Nikdo ji nenavštívil, jakoby si Dimitri byl dobře vědom její slabosti a nechtěl její stav ještě více zhoršovat, pouze služebná donesla několikrát podnos s jídlem, ale ona na něj neměla ani nejmenší chuť. Bylo to dílem vedlejších účinků dokrvovacího lektvaru a dílem jejího rozpoložení.

Další den už dokázala vstát a normálně se pohybovat, i když její pohyby byly pořád nekoordinované a její smysly jakoby potažené tenkým závojem. Tušila, že se blíží další rozhovor s Dimitrim a strašně se toho bála. Opatrně sešla do laboratoře, kde si doplnila zásobu lektvaru, a cestou potkala hlouček svých lidských přátel.

„Proboha, Ginny, co se s tebou stalo? Chodíš jako tělo bez duše a jsi pobledlá jako mrtvola.“

„Dimitri se vrátil,“ oznámila prostě.

„Aha. A ty se tomu pořád bráníš, nemám pravdu?“ byla hned doma Marie.

„Jo. Bojím se ho. Bojím se pocitů, které ve mně vyvolává, a bojím se budoucnosti.“

„Moc si to bereš. Podívej se na to realisticky. Co se ti může stát? Má o tebe zájem upíří hlavoun a v nejhorším případě mu budeš sloužit jako příruční bar. Jelikož je to spojeno s úžasnou extází, doživotním zaopatřením a skvělým ubytováním, není to zase tak špatná volba. V nejlepším případě tě přemění a ty získáš nesmrtelnost, úžasnou moc a sílu a další skvělé vlastnosti. Co se ti na tom nezdá?“ snažil se ji přesvědčit Michael.

„Jo, opravdu perfektní vyhlídky, ale zapoměls na ty mínusy. Ztratím svobodnou vůli, vytěsním ze života svou rodinu a přijdu o svou lásku. Nemluvím o tom, že přestanu být tou Ginny Weasleyovou, jakou jsem byla dosud. Stanu se krvelačnou zrůdou, která parazituje na životě jiných lidí. Děkuju, ale tohle nechci,“ odsekla mu Ginny.

„No tak, neber si to tak. My za chvíli odjíždíme, ale věřím, že napřesrok tě tu zase najdeme a budeš daleko šťastnější než teď. Moc se kontroluješ, dovol jednat svým instinktům a začne se ti to líbit. Takhle se trápíš úplně zbytečně, když se tomu poddáš a vychutnáš si ty lepší stránky takového života, a věř mi, že se ti to bude líbit.“

„Ty taky?“ vyhrkla Ginny a s pláčem odběhla po schodech nahoru.

Ve svém pokoji se svalila celá udýchaná na postel a pustila se do usedavého pláče. Všichni ji přesvědčují, že se nic strašného neděje a že si to má začít užívat, ale copak to nevidí? Ona ví, že je to špatné, a ten pocit nedokáže nikdy potlačit. Musí proti tomu bojovat a zachovat si alespoň svou sebeúctu. Musí se tomu bránit a zachovat si svou osobnost. A je na to všechno tak sama.

Večer za ní přišla Monica a našla jí stočenou do klubíčka na posteli, jak svírá v náručí polštář promáčený slzami. Něžně se ji snažila probudit a Ginny se jí vrhla okolo krku a plakala na jejím rameni. S tou nemrtvou jí bylo volněji než s lidskými přáteli a ona také moha alespoň částečně pochopit její trápení. Začala jí nesouvisle všechno vykládat a čekala s obavami na její reakci.

„Chudáčku, ty si to opravdu strašně ztěžuješ. Dimitri na tebe zkoušel svoje osvědčené triky. Nesmíš brát moc vážně všechno, co ti napovídal. Měl staletí na to vybrousit svou argumentaci jako diamant. Diskutoval o morálce, etice a filozofii s Kantem i Nietzem, o filozofii vědy s Popperem a ještě s mnohými dalšími filozofy a mysliteli. Jediným cílem jeho přednášky je tě zviklat, přesvědčit tě, že on se nechová špatně, jen přirozeně, a dovést tě do jeho náruče. Je jasné, že se tě snaží zlomit, aby ses k němu přidala, aby tě mohl přeměnit.“

„Přeměnit mě?“ zavzlykala znovu Ginny. Ne že by jí to taky nenapadlo, ale tady jí to potvrdil někdo, kdo to už sám zažil. „Proč mě teda rovnou nepřemění, proč mě takhle zpracovává?“

„Jednak proto, že on, ať je jakýkoli, striktně dodržuje naše zákony. Nesmí nikoho přeměnit, pokud mu dotyčný nedá svůj souhlas, ale nikde není dáno, jak ten souhlas získat. Může použít přesvědčování, vydírání, hrozby, nátlak, může být tak okouzlující, že se do něj zamiluješ, jediné, co má zakázáno, je ovlivnit v tom směru tvou mysl. Musí to být tvoje rozhodnutí.

Druhý důvod je, že pokud tě přemění, vzroste tvoje moc, a pokud by to bylo proti tvé vůli, mohla bys mu být nebezpečná. Možná si to neuvědomuješ, ale on má k tobě respekt a možná se tě i trochu bojí.“

„Nikdy s tím souhlasit nebudu!“ rozhořčila se Ginny. Teď už neplakala a vracela se jí bojovná nálada.

„Nikdy neříkej nikdy. On má spoustu času, staletí zkušeností a zájem. Stačí mu jediné tvé zaváhání a jediná tvá chyba a jsi jeho. Pamatuj, chybovat je lidské. On ale člověk není, on nechybuje. Čeho se na tom tolik bojíš? Přeměna není nic příjemného, ale není to zase tak hrozné a ten život potom také není tak špatný.“

„Nebojím se toho, čím bych se mohla stát a jak budu potom žít, ale bojím se, že ztratím sama sebe. Že zapomenu na svou rodinu, na svého kluka, kterého miluju, na svoje přátele a budu se na svět dívat jinak. Mám strach, že mě donutí k bezmezné oddanosti jako tebe, že nebudu mít volnost rozhodovat se a žít svůj život, že budu jeho loutkou.“

„Možná máš pravdu, já v tomhle asi nemůžu být objektivní, ale nevím, jak bych ti mohla pomoci. Mám tě ráda, ale nedokážu mu odporovat a nevyznám se tolik v používání duševní síly, abych ti mohla poradit, jak se tomu bránit. Jediné, co ti můžu dát, jsou mé sympatie. Nedokážu se mu postavit, ale můžu ti fandit. Teď se ale začni připravovat, večer tě chce zase vidět.“

O něco později vcházela Ginny do pokojů pána hradu celá rozechvělá obavami, kam bude tentokrát jejich rozhovor směřovat. Dimitri si s ní pohrával jako kočka s myší a pokaždé dokázal zvolit téma rozhovoru jinak, než ona počítala. Sklouzla pohledem k černým šatům s odhalenými rameny, jež jí Monica vnutila, a opatrně vkročila do jeho pokojů. Oheň v krbu vesele plápolal a šířil kolem příjemné teplo. Dimitri vstal a symbolicky jí podržel křeslo, když si sedala, a poté jí nalil do křišťálové číše rudé víno. Rozhovor mohl začít.

„Vítám tě, Ginny. Koukám, žes o našem rozhovoru intenzivně přemýšlela,“ a stočil pohled na její zčervenalé oči, které ani sebelepší Moničino líčení nedokázalo zamaskovat. „Je to zpočátku trochu bolestné, ale nakonec osvobozující. Jsem rád, že bereš naše rozhovory tak vážně.“

„Co mi zbývá. Jsem tu uvězněna.“

„To je jen tvé rozhodnutí, cítit se tu jako vězeň. Jsi inteligentní, určitě víš, že stačí jediné tvé slovo a nebudeš vězněm, ale paní, a budeš stát po mém boku“

„Nestojím o to, být paní po tvém boku. Chci zpátky svůj minulý život.“

„Tvůj minulý život je pryč, laskavě si to uvědom. Ať to tady skončí jakkoli, nikdy nic nebude jako dřív. Svět se mění, jen my, nesmrtelní, zůstáváme pořád stejní,“ pokračoval v přesvědčování Dimitri.

„Tos mě teda fakt povzbudil. Už jsem celá žhavá do toho, postavit se k tobě, když mám vyhlídku na to, že budu celou věčnost stát vedle takového mizery, který se navíc nikdy nezmění,“ vztekle odpověděla Ginny.

„Koukám, že pořád vzdoruješ. Zatím je to zábavné, ale měj na paměti, že okamžik, kdy to zábavné být přestane, se pomalu blíží, ale teď s tebou chci probrat něco jiného. Přemýšlela jsi, jaké by to bylo, stát se jednou z nás?“

„Krvelačnou zrůdou? Děkuji, nechci, to není zrovna mým životním cílem.“

„Ty jsi tak negativní,“ zasmál se Dimitri. „Jen pomysli na tu moc, tu krásu a sílu.“

„Co je na tom krásného, pořád mít krvavé fleky na šatech?

„Krásu z vnímání skutečného světa. Tvoje smysly jsou tak nedokonalé. Teprve po procitnutí si uvědomíš, jak je svět skutečně krásný a fascinující. V noci budeš vidět stejně jako ve dne, tvůj zrak dokáže rozlišit každé prachové zrnko vířící ve vzduchu, barvy světa budou daleko sytější a kontury všeho ostřejší. Dokážeš vnímat svět zrakem orla, čichem vlka a sluchem kočky zároveň. Ten zážitek se nedá popsat. Krásu z toho, že dokážeš vnímat emoce okolo sebe a magickou auru okolo lidí, zvířat, rostlin i předmětů. Neláká tě konečně vnímat krásu světa okolo ostrými smysly?“

„Myslím, že dokážu krásu vnímat i bez toho a nic se nevyrovná té kráse vnímat svět jako svobodný člověk,“ nedala se Ginny.

„Ty se opravdu nevzdáváš snadno. A co moc? Ta tě neláká?“

„K čemu je mi moc, když bych žila jako tvůj otrok?“

„Á, ty myslíš mé služebníky? Ale to si jenom špatně vykládáš. Po přeměně je každý z nás zranitelný, musí se vyrovnávat s množstvím nových pocitů a někdo to zvládá hůř a někdo lépe. Ten, který ho stvořil, je za něj zodpovědný a aby ho mohl kontrolovat, musí být mezi nimi silné pouto. Nejsilnějším pudem nově přeměněného je touha po krvi, než se ji naučí zvládat, je nebezpečný jakémukoli člověku ve svém okolí. Dokážeš si představit samu sebe, jak nedokážeš ovládnout své instinkty a zaútočíš na své nejbližší? Proto vytvářím u každého silné pouto k mé osobě, abych je mohl mít pod kontrolou. Pouto po pár desetiletích pomine a přeměněnec se pak může sám svobodně rozhodnout, jestli mě opustí, nebo zůstane. Bohužel u těch služebníků, se kterými jsi přišla do styku, se mi to vymklo z rukou. Jejich vůle byla slabší, než jsem počítal, a oni proto nejsou schopni své pouto překonat. Věř mi, že mě to mrzí a oni jsou věčnou připomínkou, že i já můžu udělat chybu. Vraťme se ale k moci. Opravdu tě to neláká? Víš, jak bys mohla svým přátelům pomoci?“

„Jak asi? Ty bys mě donutil na ně zapomenout,“ řekla kysele Ginny.

„To je pravda, ty bys na ně zapomněla, ale pomoci bych mohl já. Váš boj je mi lhostejný, ale kdyby to byla tvá podmínka, dodržel bych svůj slib a pomáhal jim. A co tvá vlastní moc? Co si o tom myslíš?“

„Jaká moc? Být silnější a rychlejší, ovládat ty, které kousnu?“

„To je jen jeden aspekt tvé moci. Samozřejmě budeš silnější a rychlejší než jakýkoli smrtelník, ale tady se jedná především o tvou magickou moc. Přeměnou tvá moc velmi zesílí. V historii bylo jen několik přeměněných čarodějů a všichni byli nesmírně mocní. Zachovalo se to v legendách o nesmrtelných čarodějích, kteří vládli dlouhá staletí lidem v různých zemích. I obyčejný mudla je po proměně schopen používat kouzla a což teprve někdo, kdo má tvou sílu? Jsem si toho moc dobře vědom a tvůj talent by se mi moc hodil. Staň se členem mého týmu a budeš stát hned za mnou. I kdybys nezískala žádné další mimořádné schopnosti, dokázala bys svou magií čelit i nosferatu a společně pak dokážeme cokoli.“

„Takže ti jde hlavně jen o tvou moc.“

„To se nevylučuje. Tvoje hvězda bude stoupat vedle mojí a jednoho dne budou naše hvězdy nejzářivější ze všech. Čas pro nás nehraje roli. Na něco se vyplatí počkat. Co si vlastně myslíš o tom, co napadá každého jako první. Věčný život a věčné mládí, není to super?“

„Mě vždycky učili, že nezáleží na délce života, ale na způsobu, jak ho žiješ. Život nemusí být věčný, ale musí být naplněný láskou, pak má teprve smysl.“

„A co ti v tom bude bránit? To, že se změníš, ještě neznamená, že nemůžeš milovat. Dokážeme to stejně jako lidé, ale nepropadáme tomu tak snadno. Musí to být opravdu ten pravý partner. Jsem ochoten zajít dokonce tak daleko, že přeměním i tvého přítele, když ho tak miluješ. Jen si to představ, můžete být vedle sebe věčně. To se přece s těmi ubohými pár roky nedá srovnat.“

„Jestli oslabíš naši lásku, nebudeš ho muset přeměňovat. Myslím, že si to moc dobře uvědomuješ, takže na tvoje sliby zvysoka kašlu. Musíš si vymyslet něco lepšího, tímhle mě nedostaneš.“

Tváří Dimitriho proběhl záblesk nevole, ale hned se opanoval a pokračoval v přesvědčování. Až do rána Ginny vyprávěl, jaké je to senzační být nesmrtelnou vampýrkou a jaká skvělá budoucnost ji čeká po jeho boku. Ginny se mu bránila, jak jen to šlo, a podivovala se, že se zatím nikdy nepokusil proniknout do její mysli. Že by natolik respektoval ty jejich zákony? Noc pokročila a ona s rostoucími obavami pohlížela na zakončení večera, které bylo nevyhnutelné, ale byla překvapena, že ji tentokrát propustil, aniž by se napil její krve. Byla to jen náhoda nebo tím něco sledoval?

Další dny probíhaly podle stále stejného scénáře. Téměř každý večer trávila ve společnosti Dimitriho, který se ji snažil přesvědčit o správnosti a nevyhnutelnosti kroku, kdy se smíří se svým osudem a stane se vampýrkou po jeho boku. Občas byl večer zakončen pitím její krve, ale netýkalo se to zdaleka všech večerů. Ginny z toho byla trochu zmatená, ale pravdou bylo, že Dimitri si moc dobře uvědomoval, že častější pouštění žilou by nemusela zvládnout ani s pomocí dokrvovacího lektvaru. Ginny se také během těchto večerů dozvěděla o vampýrech tolik, až jí to nebylo milé. Dimitri jí znovu a znovu barvitě líčil jejich schopnosti a celý jejich fascinující svět. Líčil, jak fascinující je „život“ přeměněných upírů a neopomněl vždycky zdůrazňovat, že on stojí ještě o stupínek výš, bylo to, jakoby jí popisoval bezstarostný život šlechty někdy v minulých staletích a on coby dobrotivý panovník na všechno dohlížel a staral se o blaho svých vazalů. Ginny se mu snažila ze všech sil vzdorovat, ale cítila, že její vůle slábne. Jednoho dne objeví její slabou stránku a v ten okamžik bude všemu konec. Dimitri také začínal být čím dál víc podrážděný a netrpělivý, musela si dávat stále větší pozor na obsah svých odpovědí, aby mu svou zbytečnou drzostí neposkytovala důvody sáhnout k radikálnějším krokům.

Jednoho dne se na sebe dívala do zrcadla a zhrozila se, jak vypadá. Oči měla zarudlé od častého pláče a pod nimi mohutné vaky způsobené nevyspáním. Její pohled byl unavený a bez života a ona sama cítila nesmírnou únavu z neustálého odolávání Dimitriho nátlaku. Byla vděčná, že se jeho pobyt na hradě už chýlí ke konci, protože nevěděla, jak dlouho by mu ještě dokázala vzdorovat, ale jestli jí její plán nevyjde… Čekaly ji poslední dva večery a ona musí zůstat silná.

Její večerní sezení s Dimitrim probíhalo normálním způsobem. Opět se ji snažil přesvědčit, že by měla přijmout svůj úděl po jeho boku, ale tentokrát k argumentům a přesvědčování začal připojovat i hrozby. Pro Ginny to byla jistým způsobem úleva, protože navzdory tomu, jak se ho bála, dokázala lépe čelit jeho hrozbám než jeho přemlouvání. Odpovídala mu stále bojovněji a ignorovala hlubokou vrásku, která se začala rýsovat nad jeho čelem.

Útok přišel absolutně bez varování. Najednou cítila, jak hrubě a bezohledně proniká do její mysli a pátrá tam po zdrojích jejího vzdoru. Snažila se vztyčit bariéru, ale jeho soustředěnému útoku nedokázala odolávat, upnula se tedy na to jediné, co chtěla udržet v tajnosti, a dokonale ze své mysli vytěsnila cokoli ohledně jejího připravovaného útěku. V ostatních oblastech stále kladla symbolický odpor, ale veškeré své síly soustředila na to, ubránit to zákoutí své mysli, kam schovala své plány útěku a nejcennější vztahy v jejím životě, lásku k rodině a Harrymu.

Dimitri se jí prohraboval v mysli, ale její obrana zatím fungovala. Kamufláž skrývala nepatrný zlomek její mysli, a pokud tam Dimitri přece jen zamířil, jeho myšlenky sklouzly po jejím štítu. Nedokázala mu ale zabránit, aby nalezl jiné věci, které chtěla udržet v tajnosti. O plánech Harryho a jeho přátel sama nic nevěděla, takže nemohla ani nic prozradit, ale Dimitri se poprvé dostal k jejím vzpomínkám na deník Toma Raddla, a co bylo ještě horší, dostal se i k jejím vzpomínkám na nepodařený útěk a pomoci jejím přátelům dokrvovacím lektvarem.

Dimitri se probíral její myslí a nestačil žasnout. Cítil silnou obranu a musel použít hrubou sílu, aby mohl její mysl prohledat. Kde se to ta holka naučila? Na začátku v její mysli necítil žádný odpor, ale teď se brání jako někdo, kdo zvládl nitrobranu na víc než jenom základní úrovni. Musí si pospíšit, protože jestli jí dá dost času, mohla by se mu jednoho dne ubránit, už teď je schopen do její mysli pronikat pouze díky poutu krve, které mezi nimi vytvořil. Probíral se jejími vzpomínkami a hledal něco, co by mu mohlo pomoci zlomit její odpor. Musí přece mít nějakou slabinu! Nejdřív nalezl vzpomínky na to, jak ji ovládal Voldemort prostřednictvím svého deníku. Konečně pochopil, proč má takovou hrůzu ze zásahů do své mysli. Ta zkušenost byla skutečně odporná, ale inspirující.

Pátral dál a narazil na její nezdařený útěk. Zažíval její očekávání a následné zklamání a rezignaci. Musel se v duchu pousmát, na tu zřícenou únikovou chodbu už dávno skoro zapomněl, ale musel ocenit její odhodlání. Pak ale jeho pobaven vystřídal hněv. Ta neschopná Monica si ji skoro nechala utéct! Udělala to schválně nebo je vážně tak ničemná, že neuhlídá obyčejnou lidskou holku? Musí ji potrestat a ta holka se bude dívat, třeba ji tím konečně zlomí. Rada se k jeho žádosti na vytvoření dalšího potomka netvářila zrovna moc nadšeně, a když jim musel prozradit, že jde o čarodějnickou holku, začali se bránit ještě víc. Každý z jeho konkurentů se bál, jak by vzrostla jeho moc, kdyby jí měl po boku. Příští týden bude muset vynaložit všechno své diplomatické nadání, aby si vymohl jejich souhlas, možná kdyby měl její souhlas, bylo by to všechno snažší. Možná zkusí zajít nejdřív za Patriarchou, Lucinda na něj trpí, a kdyby podpořila jeho žádost ona, nikdo z nosferatu by se jí neodvážil postavit na odpor. Jeho myšlenky těkaly mezi jeho plány a obrazy, které nacházel v její mysli.

Pátral dál a narazil na scénu, kdy zachránila život té lidské holce. Dokrvovací lektvar je vážně zázrak, další důvod mít jí při ruce, ale ten Nikolai. Proč je obklopen samými neschopnými ignoranty? Později si to s ním vyřídí, ale teď ho bude ještě potřebovat. Ta holka je schopná znovu se pokusit o útěk a má na to, aby se jí to i povedlo. Potom se jeho schopnosti stopovat kořist v divočině určitě budou hodit. K Charliemu se nedostane, Helena má situaci v dračí rezervaci plně pod kontrolou, ale mohla by utéct někam jinam.

Uvolnil své sevření a Ginny se zvrátila vyčerpaně do křesla. Na čele se jí perlily krůpěje potu a zrychleně oddychovala, jako by právě uběhla maratón. Opatrně ho pozorovala a očekávala jeho reakci. Ironicky se usmál.

„Tohle jsem měl udělat už dávno a neztrácet tu čas planými rozhovory. Děkuji ti za spolupráci. Dozvěděl jsem se o svých podřízených nepříjemné věci. Zasloužíš si za to odměnu, dokonce několik odměn. Nejprve ti dopřeju trochu slasti z toho, že mi poskytneš potravu a zítra se zúčastníš potrestání Monicy, která byla tak neschopná tě uhlídat. Má jediné štěstí, že se tvůj útěk nezdařil, takže vyvázne životem, pokud se tedy nenechám moc unést.“

Ginny na něj zdrceně pohlédla. „Ona za nic nemůže, nevěděla to, nech ji, prosím, na pokoji.“

„Mohla. Měla jasné instrukce, že má na tebe dohlížet, právě abys neprovedla nějakou takovou ztřeštěnost, a ve svém úkolu hanebně zklamala. Potrestání si plně zaslouží a ty mu budeš přihlížet, abys konečně poznala, jak to také může být po zlém.“

„Prosím, ne, potrestejte mě, ale netrestejte nevinné!“

„Ona není nevinná. Už jsem ti to vysvětlil, že selhala ve svém hlavním úkolu. Tebe zatím trestat nebudu. Tvá reakce byla přirozená a navíc by to neslo s sebou riziko, že bych tě mohl trvale poškodit, a to nyní nechci. Jestli na tom ale tak trváš, můžeme se k tomu vrátit za krátký čas, až budeš… odolnější.“

Ginny se dala do pláče. Dimitri k ní přistoupil se sarkastickým úsměvem na rtech a přitáhl si ji k sobě.

„Dala jsi mi mnoho témat k zamyšlení. Zítra máme poslední den, až budeš připravená, přijď ihned do knihovny, abychom je stihli probrat,“ a zabořil své zuby do její šíje.
Když se ráno Ginny probudila, překvapeně zjistila, že je po fyzické stránce relativně v pořádku. Dimitri si včera vzal méně její krve, než míval ve zvyku, ale jakmile si vybavila všechny podrobnosti včerejšího večera, propadla znovu beznaději. Povedlo se jí sice uchovat v bezpečí část svých myšlenek a plánů, ale přesto se její věznitel dozvěděl dost na to, aby mohl v jejím přesvědčování použít silnější zbraně. Dozvěděl se věci, o nichž nevěděli ani její nejbližší, jako například o rozhovorech, které vedla s deníkem během svého prvního roku v Bradavicích, a o pocitech, jež při tom cítila. Uvědomila si, že ji Dimitri očekává ihned, jakmile se probudí, a nestrpí žádné prodlení. Zmučeně vstala z postele, dostala se do formy další dávkou dokrvovacího lektvaru a koupelí začala přípravy na svou audienci.

Dimitri na ni podle čekal v knihovně a ihned začal s tvrdým útokem: „Kde ses naučila nitrobranu? Když jsem tě sem přivedl, neuměla jsi z ní nic, a teď se mi v mysli bráníš.“

„Z jedné knihy v knihovně. Bála jsem se o svou mysl a o nitrobraně jsem věděla, protože se ji učil Harry. Celou dobu jsem hledala knihu, kde bych se o tom něco dočetla, a nakonec jsem skutečně jednu našla.“

„To není dobré. Odteď máš přístup do knihovny dočasně uzavřen,“ zasyčel Dimitri. „Nevím, jestli to má ještě cenu, ale nechci riskovat, že tam budeš hledat další věci, které bys mohla obrátit proti mně. Pokud budeš chtít nějakou knihu, požádáš mě a já rozhodnu, jestli je skutečně tak neškodná, aby se ti mohla dostat do rukou. Pokud by ses nudila, bude zítra v tvém pokoji k dispozici slušná řádka beletrie, ale naučné knihy, ať kouzelnické nebo mudlovské, musím nejprve schválit já.“

„Můžu pořád do laboratoře?“

„Ano, tam můžeš. I když se mi to po těchto zkušenostech moc nezamlouvá, budeš potřebovat doplňovat zásobu lektvarů.“

„A volnost pohybu po hradu?“ ptala se Ginny úzkostlivě.

„Zatím se nic nemění, ale varuji tě, nepokoušej se najít žádné další tajné únikové cesty. I kdybys snad ještě nějakou našla, nebude tak bezpečná jako ta, co jsi použila. V ostatních jsou instalovány různé pasti a propadla a neznalý člověk nemá šanci projít jimi bez ohrožení svého života.“

„Děkuji,“ špitla Ginny a byla skutečně vděčná za možnost pohybovat se volně hradem. Bez ní by její plány na únik vzaly za své.
„Dobrá, když jsme si tedy vyjasnili některé organizační věci, můžeme konečně navázat na naše rozhovory. Včera jsem mnohé pochopil a je mi jasné, že je pro tebe absolutní prioritou zachovat si svou mysl. Po těch ošklivých zkušenostech s deníkem se ani nedivím, že ses upnula právě k tomu. Tvoje obavy chápu, ale jsou naprosto liché. Já neměním mysl svých následovníků. Oslabím nějaké vazby a jiné vazby posílím, ale rozhodně nejde o nic nevratného a špatného, má to své důvody, které to ospravedlňují. Opravdu ti to tak vadí?“

„Samozřejmě. Pokud oslabíš vazby na mou rodinu, už to nebudu já. Moje rodina je mojí součástí, nemůžeš ji ze mě vymazat bez následků. Chci jednat a rozhodovat se samostatně a ne podle toho, jak mojí mysl přeprogramuješ. Na deníku nebylo nejhorší, co mě nutil dělat, ale to, že mě zbavil svobody jednání a rozhodování. Ty věci jako vypouštění baziliška, aby pronásledoval studenty, byly odporné, ale mě daleko víc trápilo, že mě ovládá někdo jiný. Připadala jsem si ve své mysli tak… pošpiněná. Nedokážu to slovy přesně popsat, ale nikdy jsem se s tím nevyrovnala.“

„Jak jsem říkal, zásahy do tvé mysli mají své opodstatnění, ale já ti slibuji, že provedu jen to, co bude nejnutnější a nejslabším možným způsobem. Po proměně bude tvým nejsilnějším pocitem neustálá žízeň a než se ji naučíš ovládat, budeš nebezpečná komukoli ve svém okolí. Chráním stejnou měrou tebe jako tvé nejbližší. Slibuju ti, že jakmile dostaneš své jednání pod kontrolu, okamžitě zruším všechny zásahy do tvé mysli, a pokud slíbíš, že mě budeš následovat, nebudu tvou mysl upravovat k oddanosti k mé osobě. Souhlasíš?“

„Ne, vážím si toho gesta, ale nechci se proměnit v upírku.“

„Jsi tak paličatá. Dobře, pojď se podívat, jak by to také mohlo vypadat, kdybych se rozhodl jednat po zlém. Myslím, že tě to přesvědčí a zvolíš si tu jednodušší cestu,“ vztekle zakončil rozhovor Dimitri, uchopil ji za ruku a táhl ji hluboko do sklepení, kde se nacházela mučírna.

Monica byla ještě bledší než obvykle a ležela připoutaná silnými řetězy na dubové desce. Na sobě měla jen bílou košili do poloviny stehen, v očích měla panickou hrůzu a prosebně je upínala na Dimitriho, který stál nad ní jako krásný a strašlivý anděl pomsty. Ginny se choulila v rohu a snažila se od té scény odvracet zrak. Napětí v místnosti se stupňovalo každou vteřinou. Nakonec ticho místnosti prolomil ledový Dimitriho hlas.

„Monico, selhalas v nejdůležitějším úkolu, který jsem ti svěřil, za posledních sto let. Připravila jsi mi veliké zklamání a jenom šťastné náhodě můžeš děkovat za to, že tvá chyba neměla daleko horší následky. Tahle lekce ať je ti ponaučením, že my chyby prostě neděláme. Ty se dobře dívej, Ginny, jaké následky můžou mít tvá rozhodnutí pro tebe, ale i pro ostatní.“

„Promiňte, pane, už se to nikdy nebude opakovat. Buďte milosrdný,“ prosila Monica zlomeným hlasem.

Dimitri se na ní jen ledově podíval. „To předpokládám, jinak bych se tě rovnou zbavil. Takhle budeš mít během těch několika měsíců, co se budeš dávat dohromady, čas přemýšlet o tom, kde jsi selhala a jak se toho příště vyvarovat,“ pak se obrátil k Ginny, jež se v rohu místnosti schoulila do klubíčka a otřásala se v záchvatech pláče. „Ty se pozorně dívej. Na tohle bude čas potom, až budeš znovu přemýšlet nad důsledky svých činů.“

Ginny najednou cítila ve své mysli jeho rozkaz, a ačkoli se tomu bránila celou svou silou, její tělo ji přestalo poslouchat. Jako robot vstala a trhanými pohyby přešla k němu do středu místnosti, kde louče na sloupech podpírajících klenbu místnosti, vytvářely světelný ostrůvek. Dimitri k ní stále hovořil.

„Víš, není snadné ublížit vampýrovi. Necítíme bolest stejně jako vy, naše pokožka zadrží většinu ran, ale jsou tu stále prostředky, které to dokážou. Zlomené kosti jsou jedním z nich.“

Uchopil do ruky železnou tyč a udeřil Monicu přes holeně. Ozvala se strašlivá rána a bylo zřetelně slyšet praskání kostí, které v zápětí přerušil její výkřik, po němž následoval usedavý nářek. Dimitri však ještě zdaleka nekončil. Kroužil kolem ní, pečlivě sledoval její reakce a občas, kdy to nikdo nečekal, znovu udeřil. Bylo to nekonečné. Ginny, přinucená proti své vůli celou scénu sledovat, se chvěla po celém těle a před zhroucením ji „chránila“ jen Dimitriho vůle. Nakonec ten Dimitriho strašlivý tanec okolo Monicy přestal. Na jejím těle snad nebylo jediné místečko, které by nebylo zasaženo jeho údery, její křik se už dávno zlomil v tiché sténání a naříkání a už ani neprosila o milost.

Dimitri se s plamenem v oku obrátil k Ginny. „Dalším prostředkem, jenž dokáže vampýrovi způsobit bolest, je oheň.“

Jediným pohybem strhl z Monicy košili a uchopil jednu z pochodní. Ginny se hrůzou zírala na zmučené tělo své přítelkyně a s obavami sledovala, jak Dimitri přiložil pochodeň k Moniččinu boku. Ta se znovu vzepjala pod náporem nové intenzivní bolesti. Dimitri stejně jako v předešlém případě postupoval systematicky kolem dokola a nevynechal jediné místečko jejího těla. Když skončil, bylo její tělo zčernalé spáleninami a ona upadla do bezvědomí. Visela ve svých řetězech jako kus hadru a nevnímala nic.

Ginny byla stále pod jeho vlivem, takže musela všechno sledovat a nemohla ani odvrátit svůj zrak. Dimitri mezitím přivolal ostatní vampýry a poručil jim odnést Monicu do jejího pokoje. Zároveň jim vydal přísný zákaz jakkoli jí pomáhat v zotavování a jakkoli se snažit jí její bolest zmírnit. Jejímu organismu bude trvat asi tři měsíce, než se vyhojí natolik, aby mohla vstát, a po celou tu dobu měla zůstat osamělá ve svém pokoji jen se svou bolestí. Zároveň se po celou tu dobu nesměla nakrmit a palčivá žízeň byla další součástí jejího trestu.

Když se všichni vzdálili, konečně povolil své sevření a propustil Ginninu mysl ze své moci. „Vím, že to pro tebe bylo kruté, sledovat celý její trest, ale uvědom si, že veškeré činy mají své následky a ty musíš být připravena je nést. Přemýšlej o tom. Doufám, že se tohle již nikdy nebude muset opakovat, ale ta lekce byla nutná pro vás obě.“

„Dostane se z toho?“ dokázala ze sebe vypravit Ginny.

„To je v rukách božích. Je na hranici mezi životem a smrtí a je jen na ní, na kterou stranu se vydá. Může se zotavit, ale také může její duše rezignovat a ona zůstane navěky v tomto stavu mezi životem a smrtí. Zranění samy o sobě ji zabít nedokážou, ale může ztratit vůli dál žít.“
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one