face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:

„Hned za ní zajdu. Tohle tomu hadímu ksichtu rozhodně nedaruju. Zatím se měj, pozdravuj naše a mámě vyřiď, že se zkusím zachovat podle její rady. Nevím, jestli se při tom všem stihnu zastavit ještě před narozeninami, ale po nich zajdu určitě,“ rozloučil se Harry se Siriusem a vyrazil rychle pryč.


Harry na nic nečekal. Rychle proběhl podzemní chodbou, a jakmile se dostal do oblasti, kde to bylo možné, přemístil se do zámečku, který jim s Bellatrix sloužil jako základna. Ve vstupní hale stál jenom vycpaný medvěd, jinak tam nebylo ani živáčka. Skřítci nejspíš odpočívali, vždyť během jediného týdne uvařili a naservírovali tolik jídel, jako obyčejně za devět měsíců. Harry rychle proběhl tréninkovým sálem a vřítil se jako velká voda do salónku. Byl přesvědčený, že Bellatrix zastihne právě tady, protože tenhle salónek byl daleko pohodlnější než jejich miniaturní ložnice a oba tam trávili většinu volného času. Jaké bylo jeho překvapení, když i zde bylo čarodějkoprázdno (uznejte sami, že výraz liduprázdno by u čarodějky nebyl zrovna nejpřesnější ). Tohle bylo neobvyklé. Bellatrix svou ložnici používala opravdu jenom na přespávání, dokonce si několikrát stěžovala, že Sirius při rekonstrukci velikost a zařízení prostor pro spaní a odpočinek hrubě podcenil, ale nikde jinde být nemohla.

Zaražený Harry již normálním tempem zašel nejdříve do své ložnice. Podrbal Stína, který si hověl na pelíšku ze slavnostního pláště pocházejícího nepochybně ze šatníku jeho učitelky. Vlk otevřel jedno oko, a když usoudil, že se teď od svého páníčka žádného pamlsku nedočká, zase ho zavřel a pokračoval ve spánku. Harry vyložil na postel svoje nákupy a poprosil Nyssu, aby si zatím udělala pohodlí v jeho peřinách. Nevěděl, co se děje, ale nehodlal tu pobíhat ověšený jako Ježíšek na Štědrý večer. Potom se vrátil do salónku a opatrně zaklepal na vedlejší dveře.

Ticho.

Harry cítil, jak se jeho znepokojení mění ve strach. Bellatrix nemůže být nikde jinde. Ve všech ostatních pokojích by přece narazila na své druhé já v jiném časovém rámci s veškerými důsledky, které by z takového setkání mohly plynout, včetně možného zániku celého jejich vesmíru. Třeba jenom usnula nebo je ve sprše, napadlo ho, a zaklepal na těžké dubové dveře klouby svých prstů vší silou.

Ticho.

Vystrašený Harry tedy opatrně nahlédl dovnitř. Postel vypadala, že z ní někdo před chvilkou vstal, vedle na židli bylo připravené oblečení, které obvykle nosila – černé legíny a jedno z jejích oblíbených triček, tentokrát s potiskem velkého žraloka, jak překusuje nebohého surfaře, jen obyvatelka tohoto pokoje nikde vidět nebyla. Harry zaznamenal ještě velkou poloprázdnou sklenici na nočním stolku a zarámovanou fotku, kde si Bellatrix se Siriusem asi jako dvanáctiletí vyčarovávají navzájem oslí uši, když si za postelí všiml jednoho bosého chodidla. Na okamžik se mu zastavilo srdce a místo, aby její postel prostě obešel, se na její druhou stranu podvědomě přemístil.

Jeho učitelka tu bezvládně ležela, bledá jako smrt, jen na jejím předloktí zřetelně vystupovalo znamení zla, jako kdyby se Harrymu Voldemort vysmíval. Harry cítil záplavu emocí. Ačkoli se to mohlo zdát absurdní, před ním ležela jediná osoba, které kdy plně otevřel své srdce a mysl. Svěřil se jí s tím, co tajil i před svými přáteli. Důvěřoval jí natolik, že několikrát vložil svůj život do jejích rukou. Uvědomil si, že tahle Smrtijedka pro něj znamená víc než Hermiona a Weasleyovi, dokonce víc než Sirius. Nehodlal však ztrácet čas pitváním, jakého druhu jsou city, co k ní chová. Jeho blízká osoba tu ležela v bezvědomí a on nedopustí, aby se jí cokoli stalo. Opatrně ji vzal do náručí a položil na postel. Se zavřenýma očima a záplavou vlnitých vlasů jako temnou svatozáří vypadala tak křehce a zranitelně, nikdo by si ji nespojoval s druhou nejobávanější osobou kouzelnické Británie hned po Lordu Voldemortovi. Harry jí něžně odhrnul vlasy z čela a pokusil se ji probudit.

Jeho snaha však neměla vůbec žádný efekt. Nejprve ji jen lehce pohladil po tváři, pak s ní zatřásl a nakonec jí vlepil regulérní facku, ona však stále visela v jeho rukách jako hadrová panenka. Harry se tedy uchýlil ke kouzlům. Nejprve ji polil ledovou vodou, pak zkusil Enervate a všechna další kouzla na probrání bezvědomých osob, která jen znal, stále však bez nejmenšího efektu. Vlastně efekt to mělo, i když se nedá zrovna říct, že pozitivní. Po té ledové lázni na začátku by měla být spíš podchlazená, ale její čelo sálalo jako do ruda rozpálená kamínka.

Bezradný Harry zavolal skřítky. Bohužel ani od nich se valné pomoci nedočkal. Jejich vyděšené pištění jen přispělo k rostoucí panice, která ho zaplavovala a hrozila, že ho pohltí. Nedokázal jasně uvažovat, v hlavě se mu rojily myšlenky jako roj vzteklých sršňů a točily se pořád jen kolem jednoho: on ji nenechá zemřít a zachrání ji! Vezme ji ke Sv. Mungovi, kde zaplatí ty nejlepší lékouzelníky, kteří už si s ní budou vědět rady. Vezme ji tam hned teď.

Už ji bral do náruče, že se s ní přemístí, když se jeho myšlenky zase na chvíli vrátily do reality. Uvědomil si, že se právě chystá udělat pěknou hloupost a s vypětím všech sil donutil sama sebe zastavit a celou situaci znovu rozvážit. Hledanou Smrtijedku přece nemůže vzít k Mungovi, protože by ji okamžitě čekal Azkaban. Možná by mohl unést nějakého léčitele a potom mu vymazat paměť, ale jednak nikoho takového neznal a také kouzla na vymazání paměti poznal spíše jen teoreticky a ještě z velké dálky. Nebohý léčitel by nejspíš dopadl podobně jako chudák Zlatoslav Lockhart tenkrát v Tajemné komnatě. Znovu zkontroloval její stav a trochu se uklidnil, že horečka už začala klesat. Bezprostřední nebezpečí tedy zatím nehrozilo, ale bude potřebovat zjistit, proč se do tohoto stavu dostala.

Poslal jednoho ze skřítků, aby mu z knihovny donesl knihy s diagnostickými kouzly. Posadil se vedle Bellatrix na postel, otřel jí čelo mokrou žínkou a snažil se přijít na to, co se s ní vlastně mohlo stát. Najednou ucítil na krku Stínův studený čumák. Jeho vlk se zkroušeným výrazem přinesl zpátky zcizený plášť, posadil se vedle něj, a olízl Bellatrix bledý obličej. Vypadalo to, jako kdyby se jí omlouval za to, jak ji celou dobu zlobil. Najednou se vedle něj ozvalo zasyčení:

„Ta ssamička má otrávenou magii. Démoni z hlubin Duatu ssi ji označili.“

„Nysso, ty víšš, co sse jí sstalo?“

„Ssamozřejmě, malý králi, píšše sse o tom v Knize mrtvých. Démoni čekají v hlubinách Duatu na zbloudilé kouzelníky a živí sse jejich magií. Jejich dušše je osslabována, až z ní nezbude víc, než kvílivý závan větru. Nevěděla jssem, že tihle démoni mohou chodit po denním světle.“

„Jací démoni?“

„Ti nejsstraššlivějšší. Jejich příchod provází smrtelný chlad, vyssají z dušší všechno dobré a pak pohltí i ten zbytek. Kouzelníci sse jim mohou ubránit ssvatým světlem, ale čassem podlehnou i oni. Kdo ssejde v podssvětí ze ssprávné cessty, padne jim do sspárů a není pro něj úniku.“

„Mozkomorové,“ hlesl Harry.

„Tak jim říkáte, malý králi? Pro náss to byla vždycky jen bezejmenná hrůza.“

„Bellatrix byla roky zavřená v Azkabanu, to je kouzelnické vězení, kde jí mozkomorové sslouží jako sstrážní. Co přessně ss ní provedli?“

„To mussí být opravdu krutý tresst, ssmrt by byla lehčí. Já znám jen sstaré pověsti, že z dušší, které v podssvětí zabloudí, vyssávají všechno šštěsstí. Kouzelníci je obzvlášť přitahují, protože jejich dušše jssou mocnějšší než ty obyčejných ssmrtelníků. Dokážou sse jim ssice nějakou dobu bránit, dotek démonů vššak naruššuje jejich magii, až nakonec také podlehnou. Může to trvat celé roky, ale nakonec je jejich magie opusstí a oni propadnou do věčného zatracení.“

„Je nějaký lék?“

„Nikdy jssem nesslyšela, že by sse ss nimi dosstal do sstyku někdo živý. Sstrážci podsvětí jssou ssilní a nedovolují jim vsstoupit na tento ssvět. Pověssti říkají, že dokud dušše kouzelníka vzdoruje, může sse vrátit na správnou cesstu a pokračovat dál, ale jakmile otrava propukne naplno, není již pomoci.“

„Musí být nějaký způsob,“ pronesl spíš pro sebe Harry a začal zkoumat její auru.

V první okamžik měl co dělat, aby se nepozvracel. Její aura, která se mu vždycky tak líbila, byla teď poseta množstvím odporných šedivých skvrn. Syté barvy v okolí skvrn bledly a Harry měl dojem, že se skvrny přímo před jeho očima rozšiřují. Bylo to sice již pár týdnů, co naposled zkoumal auru své učitelky, ale ten rozdíl byl otřesný.

„Jak můžu něco takového zastavit?“

„Nemůžešš. Kdyby trpěla chorobou těla, mohla bych ji vyléčit i já jediným ssvým koussnutím. Kdyby ztratila dušši, mohl byss ji znovu přivolat. Jesstliže je ale nemocná ssama magie, ani bohové by ji nedokázali vyléčit. Magie sse léčí ssama. Buď zvítězí, nebo prohraje, ale tady už prohrála.“

„Mussí být nějaký způssob,“ nevzdával se Harry.

„Našše legendy ssahají víc než pět tisíc let do minulossti, ale nikdo to zatím nedokázal.“

„Co sse ss ní sstane? Zemře?“

„Nejsspíšš ne. Podle Knihy mrtvých taková otrava zbaví dušši kouzelníka ochrany, kterou mu jeho magie poskytuje, takže je pak před démony bezbranný. Jelikož tady žádní démoni nejssou, přijde jen o magii a bude žít dál jako normální člověk.“

Tohle by pro Bellatrix bylo snad ještě horší než smrt, pomyslel si Harry. Ona přece magii milovala, jaký to pro ni bude pocit, když přijde o kus sebe sama? Už jednou přišla o svou svobodnou vůli a osobnost, teď by měla přijít ještě o svou magii? Něco takového by ji nepochybně zničilo. Už takhle měla své chmurné nálady, kdy trpěla výčitkami svědomí za všechno, čeho se dopustila, tohle by jí mohlo definitivně zlomit. Ne, nebude se vzdávat, dokud je nějaká naděje, a on pro to udělá cokoli.

Rozdal rychle instrukce skřítkům, aby na Bellatrix dohlédli, přesunul Nyssu a Stína do své ložnice, a s pevným odhodláním se přemístil do Prasinek. Už se setmělo a Bradavický hrad tonul v temnotě. Teď, uprostřed prázdnin, kdy tam zůstávalo jen několik profesorů, působil na někoho, kdo ho byl zvyklý vídat plný studentů, poněkud depresivně. Harry vystoupal po cestě nahoru a oddechl si, když našel hlavní bránu otevřenou, stála tu přece celá staletí a určitě si nezasloužila být rozmetána na prach, kdyby mu bránila vstoupit. Zastavil se až před chrličem, který strážil vchod do ředitelny.

„Potřebuju mluvit s ředitelem, ohlas mě,“ poručil mu pevným tónem.

Po chvilce se skutečně ukázalo schodiště a Harry vstoupil do místnosti, kterou před pár týdny svou nekontrolovanou magií zdemoloval. Teď už zde nebylo po jeho incidentu ani památky, všechny ty nablýskané serepetičky byly zase na svých místech a za stolem seděl Brumbál se svým typickým výrazem senilního idiota. Jen chladné modré oči prozrazovaly, že se za tou maskou skrývá něco víc.

„Harry, chlapče, to ti škola opravdu tolik chyběla, že ses do ní vrátil už po třech týdnech?“

„Mám to tu rád, ale proto jsem dnes nepřišel,“ odpověděl vážným hlasem Harry.

„Souvisí to snad s tvým dědictvím po Siriusovi? Temná magie spojená s bohatstvím a mocí je velmi svůdná, ale také velmi nebezpečná. Otravuje duši a zatemňuje mysl, člověk si pak přestává uvědomovat rozdíl mezi dobrem a zlem.“

Harry už chtěl odseknout, že takové problémy měl i u jistého ředitele školy, který s ním teď seděl v jedné místnosti, ale svou poznámku spolkl. Potřeboval zjistit nějaké informace o neblahých následcích dlouhodobého působení mozkomorů a sarkasmus nebyl zrovna ideálním způsobem, jak je z dotyčného ředitele vyrazit.

„Zatím jsem neměl na takové tápání čas. Kdybych byl někdy na pochybách, stačí se kouknout na Voldemorta a dělat všechno obráceně než on.“

„To je nepochybně prozíravá taktika,“ smál se Brumbál. „Stalo se snad něco s tvými příbuznými?“

„Promluvili jsme si,“ přiznal Harry, „dalo by se říct, že to mezi námi hodně pročistilo vzduch, ale ani kvůli tomu jsem nepřišel. Jsem tu kvůli nové vizi.“

„Nové vizi? Chystá snad Tom nějaký nový útok?“

„To nevím. Při té vizi měl spíš starosti. Někteří jeho nejvěrnější, co utekli z Azkabanu, mají problémy se svou magií. Vypadá to, že ji postupně ztrácejí, a jak si jistě umíte představit, jejich pána to příliš nepotěšilo. Naučil jsem se, že držet takové věci v tajnosti se nemusí vyplatit, proto jsem vám to přišel oznámit,“ lhal Harry, až se mu od úst prášilo. „Nevíte, co by mohlo tuhle jejich indispozici způsobovat?“ zeptal se Harry a pokusil se tvářit jako neviňátko.

„To je zajisté zajímavá informace a rozhodně příznivá. Tom by tím mohl být nějakou dobu zaneprázdněn, což by nám poskytlo trochu oddechu, než nás zase válka dožene. Jsem moc rád, že jsi mi to přišel sdělit.“

„No, říkal jsem si, že bych měl být otevřenější, alespoň k lidem, co jsou na mé straně,“ rozpačitě připustil Harry a v duchu sám sebe přesvědčoval, že vlastně říká pravdu, i když Brumbál do toho okruhu důvěryhodných lidí rozhodně nepatří. „Víte tedy něco o tom, co je ta jejich záhadná nemoc zač?“

„Něco málo ano,“ přiznal Brumbál. „Kdyby sis podrobně prostudoval naše zákony, zjistil bys, že tresty v Azkabanu trvají buď velmi krátké - několik měsíců, maximálně však dva roky. Dalším stupněm už je pak rovnou doživotí. Přišlo se totiž na to, že dlouhodobé vězení může připravit kouzelníka o jeho magii, což je podle tradičních představ rovno trestu smrti. Zdá se, že vliv mozkomorů časem naruší magii kouzelníka, až o ni definitivně přijde.“

„Ale oni už přece pod jejich vlivem nejsou.“

„To skutečně nikoli, ale vliv těchto bytostí se může projevit až s určitým odstupem. Někteří kouzelníci jsou citlivější a přijdou o svou magii poměrně rychle, jiní dokážou nějaký čas odolávat a ti nejsilnější dokážou zhoubný vliv mozkomorů potlačovat celé roky. Je to podobné, jako dřevěný sud pod okapem, který narušuje červotoč. Dokud jsou dirky malinké, přítok je vyšší než ztráty a sud se navzdory těm otvorům plní. Červotoč však pracuje dál a otvory neustále přibývají, takže v jistém okamžiku ztráty převýší přítok a sud se začne vyprazdňovat. S magickým jádrem je to podobné. Kouzelník v něm shromažďuje svou magii, aby ji odsud mohl při svých kouzlech zase čerpat. Dlouhodobý vliv mozkomorů však může magické jádro narušit a ono začne ztrácet schopnost udržet magii uvnitř. Nejdřív se to projeví jen mírnou únavou, ta se však zhoršuje, až se v jistém okamžiku celé magické jádro zbortí a kouzelník ztratí svou moc.“

„A nedala by se ta magie nějak doplnit?“

„Přesně tohle Tom nepochybně zkusí. Existují temné rituály, které dokážou převést magii z oběti do kouzelníka, ale jeho magie dál zůstane narušená, takže je třeba ten rituál opakovat stále častěji a častěji, až to nakonec už nebude možné.“

„A jak dlouho můžou takhle fungovat?“

„Těžko říct. Z Azkabanu až do nedávné doby nikdo neunikl, a všechny ostatní případy se udály hrozně dávno. Já bych odhadl, že Voldemort může svým sluhům takto získat navíc rok, možná dva, víc asi těžko.“

„Ale Sirius žádné takové problémy neměl, a to byl na útěku skoro tři roky.“

„Ano, ale tvůj kmotr byl výjimečně optimistická osobnost a navíc dokázal během svého věznění snížit vliv mozkomorů přeměňováním se do své zvěromágské podoby. Byl to také mimořádně mocný kouzelník, takže je docela dobře možné, že dokázal celou tu dlouhou dobu přečkat bez úhony. Méně mocní Smrtijedi, měli správně ztratit svou magii už dávno. To, že se to děje až teď znamená, že buď byli opravdu hodně mocní nebo že na ně mozkomoři tolik nepůsobili.“

„Jak by na ně mohli mozkomoři nepůsobit?“ zeptal se Harry a naskočila mu husí kůže při vzpomínce na vlastní střety s těmito hrozivými tvory.

„Bezcitný člověk, co zná jen nenávist, v sobě nemá nic, co by jim mohlo sloužit za potravu. Proto je tak přitahuješ právě ty, Harry. Máš v sobě tolik lásky a čistoty, že na ně působíš jako maják. To je tvá nejmocnější zbraň.“

Nebo je to tak, že dlouhé prsty Luciuse Malfoye dosáhly až do chmurných zdí kouzelnického vězení a zajistily, že se jeho strážci u jistých prominentních vězňů zrovna dvakrát nepřetrhnou, pomyslel si Harry. Tohle bylo sice zajímavé, ale Bellatrix to nijak nepomůže.

„A neexistuje přece nějaký způsob, jak je vyléčit?“ zeptal se smutně Harry. Skutečnost, že sice možná dokáže za strašlivou cenu získat pro Bellatrix trochu času, ale její magii stejně nezachrání, byla hodně skličující.

„Můžeš být klidný, Harry, žádný takový způsob neexistuje. Magické jádro se buď dokáže vyléčit samo, nebo podlehne, ale nikdo zvenčí nemůže jeho stav ovlivnit. Vzhledem k tomu, že ta choroba u Smrtijedů postupuje, jejich magická jádra už svůj boj prohrála.“

Harry se musel ze všech sil ovládat, aby tomu starci, který před ním se samolibým výrazem vykládal, že jeho blízká osoba nemá naději, nevrazil jednu do zubů. Namísto toho jen pokrčil rameny a začal se zvedat.

„Harry, ještě na slovíčko,“ zarazil ho Brumbál. „Sirius nám dal k dispozici dům na Grimauldově náměstí jako ústředí. Bylo to místo, kde jsme se mohli nenápadně a v bezpečí scházet a bezpečné útočiště, odkud jsme mohli koordinovat svou činnost. Zjistili jsme, že bez podobné základny není naše činnost dostatečně efektivní. Ten dům teď patří tobě, nemohl bys ho nějakou dobu ještě postrádat?“

„Stanu se pak členem Fénixova řádu?“

„Až budeš dospělý tak určitě, do té doby to však není možné. Nemůžeme přece posílat do boje nezkušené děti.“

„A co zkušené děti?“ neodpustil si rýpnutí Harry. „S Hermionou a Ronem jsme překonali v prváku všechny vaše nástrahy a dostali se až ke Kameni mudrců, ve druháku jsme našli Tajemnou komnatu, ve třeťáku jsme odhalili Pettigrewa a zachránili Siriuse, ve čtvrťáku jsem sice v turnaji bojoval sám, ale oni mi pomáhali alespoň radou, o páťáku ani nemluvím, na ministerstvu jste nás mohl vidět bojovat na vlastní oči,“ vyjmenovával Harry všechna svá hlavní dobrodružství.

„Máš pravdu, Harry, ale přesto vám chybí znalosti, dovednosti a síla dospělých kouzelníků. Všichni členové řádu prošli buď bystrozorským výcvikem, nebo podobně náročným tréninkem, a vy se s nimi, přes veškerou úctu k tomu, co jste dokázali, nemůžete srovnávat.“

„Tak nám ten trénink poskytněte a spolu s námi i všem ostatním, co nechtějí jen sedět v koutě, ale chtějí se postavit zlu tváří v tvář.“

„Budeme o tom uvažovat.“

„Tak já taky budu jen uvažovat o tom, že ten váš spolek budu podporovat,“ vybuchl Harry.

Jeho magie zase začínala pulsovat a hrozilo, že se zopakuje situace z konce školního roku. Harry zavřel na několik vteřin oči a snažil se uklidnit. Bylo to hodně těžké, protože při myšlence, že je Brumbál zase chce držet mimo, se mu doslova vařila krev. On potřeboval informace o akcích Řádu, aby mohl před nimi ochránit Bellatrix a s velikým sebezapřením musel připustit, že ani Draca s Narcisou nehodlá nechat událostem napospas. Upnul se tedy na myšlenku, že potřebuje spojence, a Fénixův řád je pořád o trošku lepší než ministerstvo nebo Smrtijedi. Nakonec otevřel oči a roztřeseným hlasem pronesl slova omluvy:

„Promiňte, nechal jsem se příliš unést. Ten dům je vám od prvního srpna opět k dispozici a co se týče tréninku, budu vděčný za všechno, co se mi uvolíte poskytnout. U Dursleyových jsem se naučil být vděčný za každou maličkost.“

„Tvoje sebeovládání se pozoruhodně zlepšilo, Harry, už jsem se bál, že zase budu muset opravovat svou pracovnu,“ usmál se Brumbál, ale Harry, vycvičený slovními šarvátkami s Bellatrix, postřehl v tónu jeho hlasu citelné ochlazení. „Nemusíš se bát, opravdu ti v pravý čas poskytneme veškerou pomoc a trénink, které budeš potřebovat ke splnění svého poslání. Můžeš nám ve všem plně důvěřovat.“

Tím posledním si Harry rozhodně nebyl jistý, ale raději to všechno řediteli odkýval jako poslušný chlapec. Bylo mu jasné, že Brumbál hodlá pokračovat ve svém úsilí držet ho celou dobu stranou, ale už takhle měl nepřátel víc, než mu bylo milé, a nepotřeboval si dělat další. Když mu Brumbál odmítá podávat informace, bude si je muset opatřit z jiných zdrojů. Koneckonců ten dům na Grimauldově náměstí byl jeho a neexistoval žádný zákon, který by zakazoval nainstalovat do svého domu odposlouchávací zařízení.

Na tohle všechno ještě bude mít spoustu času, teď bylo hlavní zachránit Bellatrix a pak se nějak vypořádat s Voldemortovými plány. Po tomhle střetnutí mu bylo jasné, že ani u jednoho nemůže počítat s Brumbálovou pomocí. To první by ředitel nejspíš považoval za spravedlivý trest osudu a do toho druhého by ho nikdy nezapojil.

Harry přemýšlel celou cestu do Prasinek, co by mohl pro Bellatrix udělat. Představa, že obětuje někoho nevinného, se mu příčila, ale sám sobě musel přiznat, že by to pro ni nejspíš udělal. Udělal by pro ni naprosto cokoli. V ten okamžik mu to teprve došlo. On tuhle Smrtijedku, která by mohla být jeho matkou, opravdu miluje. Jistě, byla to atraktivní žena, a pohled na ni nemluvě o náhodných dotycích v něm probouzel přirozené reakce, ale v jejich vztahu bylo mnohem víc než pouhá fyzická přitažlivost. Cho Changová byla bezesporu také atraktivní dívka, ale když stál vedle ní, neklepal se skrytou vášní, ale strachem, že se ztrapní. Ginny byla jako jeho sestra, mohl si s ní povídat, vymýšlet lotroviny, létat na koštěti nebo hrát tchoříčky, ale pomyšlení fyzický kontakt s ní mělo kyselou pachuť incestu. Hermiona byla nejlepší kamarádka, ale nikdy v ní vlastně neviděl dívku, jak si uvědomil při plese během Tříčarodějnického turnaje. Ne, Bellatrix byla jiná, než všechny tyhle dívky, ale měla v sobě to nejlepší z každé z nich.

Jejich vztah se postupně vyvíjel od nucené spolupráce k respektu a dál k důvěře, přátelství až k lásce. Ty změny byly tak nepatrné a přirozené, že si je v průběhu těch dlouhých týdnů skoro ani neuvědomoval. Takhle by to ale přece fungovat nemělo. V jeho představách měl takový cit přijít náhle jako úder blesku. Najednou by bylo všechno jiné, svět by se začal točit jiným směrem a hvězdy by se na svých drahách seskupily do nápisu MILUJI TĚ. Nic takového ho s Bellatrix nepotkalo. Přesto měla jeho láska takovou sílu, že byl teď ochoten zabít nevinného, jen aby své lásce pomohl.

Brzy ho však zasáhla ledová sprcha reality. Bellatrix ho určitě takhle nikdy milovat nebude. Vždyť byl vedle ní jako klučík, pouhé děcko, jak by k němu mohla cítit něco víc. Ona určitě nikdy nepochopí, že pro něj její věk znamená jen stejně nedůležité číslo jako počet tramvajových linek v Ulanbátaru. Navíc jako dospělá a sebevědomá žena očekává od vztahu určitě něco úplně jiného, než rozklepaný puberťák. Ne, tohle nikdy fungovat nebude. Navíc si dokázal živě představit tu vrcholně trapnou situaci, kdy by se ze sebe snažil vykoktat něco v tom smyslu, že v ní našel tu pravou a jedinou. Ne, jeho láska nikdy nebude naplněna a on by ji měl pohřbít co nejhlouběji ve svém nitru.

S každým dalším argumentem, proč jejich vztah s Bellatrix nikdy fungovat nemůže, měl pocit, že mu někdo probodává srdce ledovým rampouchem. Bolelo to. Bolelo to strašně moc, ale zároveň se v jeho nitru šířil vražedný chlad, který bolest netišil, ale konzervoval ji, aby mu vydržela ještě celá desetiletí. Konečně dokázal plně pochopit Snapea. Ta jízlivost byla jen ventilem hluboké bolesti uzavřené v jeho nitru. On musel jeho matku opravdu milovat a bolest z faktu, že nakonec dala přednost jeho úhlavnímu nepříteli, z něj udělala ten současný přízrak z bradavických sklepení. On nejspíš skončí podobně, leda, že by se nakonec Voldemort ukázal nad jeho síly.

Ve svých chmurách přešel hranice školních pozemků a bezmyšlenkovitě se přemístil zpátky domů. Za tu hodinku se zde nic nezměnilo. Bellatrix dál ležela v bezvědomí a on nebyl ani o krok blíže k její záchraně. Brumbálovy odkazy na temné rituály byly příliš obecné, aby byly nějakým skutečným vodítkem. V jeho rodinné knihovně bylo několik stovek svazků o takových věcech a hledat tam ten jeden správný bylo možná ještě horší, než hledat onu příslovečnou jehlu v kupce sena. Kéž by měl u sebe dostatečně silný magnet, kterým doporučovali podobnou situaci řešit v jedné sci-fi, co kdysi tajně sebral Dudleymu. Posadil se k ní na postel a opatrně sevřel její ruku v té své. Byla chladná a bez života, ale on i přesto pocítil jemné mravenčení podél páteře. Co by za to jen dal, kdyby jí mohl pomoci. Proč si nemůže vzít jeho magii? On žil jako mudla většinu svého života, srovnal by se s tím daleko lépe než někdo, koho magie provázela už od narození.

Najednou se zarazil. Tohle by mohla být cesta. On má přece magie víc než dost, mohl by se s ní tedy o ni podělit a ani by při tom nemusel nikoho zabíjet! Sice stále nevěděl jak něco takového udělat, ale v minulých týdnech se naučil, že je jen málo věcí, které by nevyřešilo dostatečné soustředění a trocha praxe.

Usadil se na posteli do pozice lotosového květu, v rukou stále svíral ruku Bellatrix a ponořil se do meditace. Měl v tom za poslední týdny docela slušnou praxi, takže brzy vyčistil svou mysl tak, aby v ní nezbylo nic jiného, než jeho magie, co pulsovala v jeho magickém jádru. Tohle bylo docela snadné. Teď potřeboval propojit svou magii s Bellatrix a najít nějaký způsob, jak k ní svoji magii přesunout. Tohle se ukázalo jako mnohem obtížnější úkol, než by se na první pohled mohlo zdát. Vnímat cizí magii a zároveň se plně soustředit na tu svou bylo samo o sobě pekelně náročné, tady se však k tomu všemu ještě přidávala skutečnost, že už jen samotná existence čarodějky vedle něj ho nesmírně rozptylovala.

Měl pocit, že bojuje celé dlouhé hodiny. Vždy považoval vnímání okolní magie za něco samozřejmého, ale když to teď měl provést během meditace, kdy se plně soustředil na tu vlastní, znovu a znovu selhával. Na čele se mu perlil pot, ale on umíněně pokračoval ve svém úsilí. Po dalších několika marných pokusech zkusil změnit taktiku. Přestal se soustředit na svou magii a raději přenesl pozornost na tu, která patřila Bellatrix. Zkoumal ji svým duchovním zrakem ze všech stran a hledal něco, co by mohl využít, nějaký společný bod nebo náznak spojení mezi nimi dvěma. Dlouho nemohl najít vůbec nic. Její magie pokrytá odpornými šedými skvrnami jako nějakým magickým malomocenstvím nereagovala na jeho volání. Byla už skoro úplně umrtvená. Pln zoufalství se ponořil dovnitř cizího magického jádra, ačkoli ho Bellatrix při jejich hodinách varovala, že něco takového je nesmírně nebezpečné a on by se už nikdy nemusel vrátit.

Harry se ocitl v neznámém a nepopsatelném prostředí. Tohle bylo něco úplně jiného než ponořit se do cizí mysli při nácviku nitrobrany. Neviděl žádné prchavé obrazy vzpomínek, jen cáry odporné studené mlhy převalující se sem a tam v občasných poryvech energie. Snažil se té mlze vyhýbat, protože k ní cítil podvědomě odpor. Čišel z ní chlad smrti a beznaděje podobný tomu, jaký vnímal v blízkosti mozkomorů. Během chvíle úplně ztratil orientaci. Mohl se jen naslepo proplétat tímhle bludištěm, které se neustále měnilo, a doufat, že z něj nalezne nějakou cestu ven.

Několikrát zahlédl v tom mrtvém bludišti ztracenou jiskřičku živoucí energie, ale než k ní mohl zamířit, přehradila mu vždycky cestu mlha. I ta totiž byla k živoucí magii přitahována a Harry na vlastní oči viděl, jak takovou jiskřičku energie obalila, pohltila veškerou její energii a dokonale ji zadusila. Trvalo to dlouho, než si uvědomil, že se to studené a nevlídné prostředí kolem něj přece jenom mění. Jeho duchovní já už necítilo takový ochromující chlad, přestože mlha kolem něj spíš houstla, než aby se rozestupovala. Pak to uviděl. Před ním se otevřela frontová linie. Stále ještě nenarušená magie před ním vířila, vzdouvala se a v mohutných proudech rozháněla chuchvalce útočící mlhy. Každý zničený cár mlhy však musel být vykoupen vysokou cenou – ztracenou energii už nedokázalo jádro obnovit. Mlha útočila dál a dál a pomaličku, milimetr za milimetrem zatlačovala bránící se magii zpátky.

Harry neváhal ani vteřinu. Protáhl se mezerou mezi cáry ničící mlhy a ponořil se do magického jádra své učitelky a lásky. Očekával, že ho zaplaví příval energie, se kterou se chtěl propojit, ale namísto toho se ocitl na hradbách neuvěřitelně silné pevnosti. Vysoké hradby chránily citadelu, která vypadala, jako kdyby byla vytesaná z masivní žulové skály. Ze tří stran byla pevnost obklopena stříbřitým jezerem, z té čtvrté se rozkládala travnatá planina lemovaná na obzoru mírnými kopečky pokrytými bujnou vegetací. Vše by působilo dojmem klidu a bezpečí, kdyby obloha neplála v jednom ohni. Harry uviděl na vrcholu citadely černě oděnou postavu se vztaženýma rukama, jak k tomu chaosu na obloze posílá paprsek ohnivě rudého světla.

Sotva si to uvědomil, stál vedle ní. Zde, v tomto magickém světě, opravdu neplatila běžná pravidla a omezení. Myšlenky se tu stávaly skutečností a skutečnost pouhou myšlenkou. Nebyl to však Harryho svět a on nechtěl podnikat žádné násilné akce bez svolení jeho právoplatné vládkyně. Chvilku se díval na tu drobnou postavu, která vedla svůj beznadějný boj. Byla to nepochybně Bellatrix, ale vůbec se nepodobala té uzavřené ženě, jakou znal. Tahle Bellatrix mohla mít sotva sedmnáct let a místo únavy se v jejích očích odráželo odhodlání a taková chuť do života, až mu z toho naskočila husí kůže.

„Harry?“ zeptala se ho ta dívka a na chvíli přerušila proud energie. „Vypadáš jinak,“ konstatovala, když mlčky přisvědčil.

„Jak?“

„Úžasně,“ usmála se na něj a mávnutím ruky se před ním objevilo zrcadlo. Na Harryho se z něj nedíval vyhublý puberťák, ale mladý muž vyzařující do okolí auru síly. „Tvá podoba zde je odrazem tvého skutečného magického já a musím konstatovat, že je na co se koukat.“

„Totéž by se dalo říct i o tobě. Ten život v očích ti ve skutečném životě chybí a je to veliká škoda,“ přiznal Harry. V tomhle nereálném prostředí necítil rozpaky a potřebu své city skrývat.

„Tak jiskra v očích? A moje mládí, krása a inteligence nic?“ zeptala se ho hravě Bellatrix.

„Na to všechno jsem u tebe už dávno zvyklý. Tohle je tedy tvé skutečné já?“

„Tohle je mé magické já. Je to obraz mé magie, nikoli mé duše. S mou duší se ve skutečnosti moc často nepotkáváme.“

„Takže všechno, co ti tady řeknu, si nebudeš ve skutečnosti pamatovat?“

„Leda, že by se mnou moje duše při meditaci splynula, ale k tomu už asi nikdy nedojde. Jsem rozpolcená. Moje tělo je v bezvědomí, moji duši ochromila mozkomoří nákaza, z celé trojice jsem zbyla už jenom já, a i mě pozvolna opouštějí síly. Brzy se moje obrana zhroutí a Bellatrix, kterou jsi znal, zanikne. Jsem moc ráda, že jsem se s tebou mohla rozloučit, má lásko.“

„Má…, cože? Ty bys mě mohla někdy milovat? To je…,“ koktal úplně vykolejený Harry.

„Já tě milovala od samého začátku. To moje duše a rozum odmítaly připustit to, co naše magie věděla od prvního okamžiku. Škoda, že jsme měli tak málo času,“ pronesla Bellatrix hořce, ale v tom už k ní přistoupil Harry a umlčel ji polibkem.

„Co to…,“ vykoktala Bellatrix, když se od sebe odtrhli.

„Měl jsem to udělat už dávno,“ pronesl zadýchaný Harry.

Stáli jediný krok od sebe a napětí mezi nimi se svou silou mohlo rovnat atomové elektrárně. Pomaličku k sobě natáhli ruce, a když se jejich prsty dotkly, oba měli pocit, že se jim po kůži rozeběhly stovky malých jiskřiček. Dělil je jediný krok a oba tu vzdálenost překonali naráz. Pak už nebyl Harry a Bellatrix, ale jediná bytost. Spojili se polibkem. Spojili se svou magií. A nakonec se spojili i fyzicky. Když jejich milování dospělo k závěrečnému vyvrcholení, jejich spojená magie v mohutném výtrysku sežehla nákazu na prach a co přežilo, bylo uvězněno za silnými magickými bariérami. Magické jádro Bellatrix bylo zase jako dřív.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one