face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry se ztěžka zvednul na lokty. Ačkoli své fyzické tělo zanechal daleko za sebou, měl pocit příjemné malátnosti, jako když si po hodině gymnastiky dopřál perličkovou lázeň a vydatnou snídani. Bellatrix spokojeně ležela schoulená v jeho náručí a se zavřenýma očima si vychutnávala něžné doteky, kterými jí hladil ramena.

Teď měl chvilku klidu, kdy si mohl konečně pořádně prohlédnout své okolí. Pevnost magického jádra jeho učitelky se tyčila na vysokém útesu uprostřed jezera, které však nebylo naplněné vodou, ale vířícími proudy energie. Předpokládal, že u někoho jako je Bellatrix budou převládat proudy temné energie, ale ve skutečnosti viděl jen všechny možné odstíny žluté a červené.

Hrad samotný měl poměrně jednoduché uspořádání, rozhodně to nebyly žádné Bradavice se spoustou věží a věžiček a budov jakoby náhodou přilepených k centrální Velké síni. Zde byla jen jediná obytná věž uprostřed celého hradu, na jejímž cimbuří se právě nacházeli. Byla postavena z ocelově šedých kamenů opracovaných tak hladce, že spáry mezi nimi byly téměř nepostřehnutelné a musela být vysoká dobrých sto stop. Byl si jistý, že kdyby se vyklonil, viděl by okna vedoucí na všechny světové strany, momentálně však neměl o nic takového zájem, teplé tělo v jeho náručí mu bylo příjemnější než nezajímavý pohled do hloubky pod sebou.

Okolo věže se rozprostíralo dosti rozlehlé nádvoří s trávníkem lemovaným stromy a křovinami. Byl to miniaturní kousek přírody uprostřed světa tvořeného jen čirou energií. Bylo uklidňující vidět zde něco, co se nelišilo od světa tam venku. Harry se na ten miniaturní kousek divočiny díval několik minut, když si nejednou uvědomil, že se listí na jednom ze stromů lehce pohybuje. Bylo to, jako kdyby si s ním pohrával větřík, ale proč se potom nepohybovalo listí i na těch dalších? Nakonec se listí rozestoupilo a objevil se černý panter, přesně takový, do jakého se Bellatrix měnila. Panter se protáhl, zazíval, položil se na silnou větev, složil hlavu na přední pracky a uložil se ke spánku, jako kdyby ještě před chvílí nehrozila celému tomuto miniaturnímu světu naprostá zkáza. Harry se musel tomuto absolutnímu nedostatku zájmu o cokoli krom té nejpohodlnější polohy ke spánku zasmát.

Celé nádvoří bylo obehnáno úctyhodnými hradbami přerušenými jen jedinou branou. Budila dojem, že ji někdo prorazil do hradeb až dodatečně a teď tam zírala jako ošklivá černá jizva. Teprve při bližším zkoumání odhalil Harry, proč ho na první pohled tak odpuzuje. Na zčernalém dřevě se slabě rýsoval známý obraz Znamení zla. Tohle byla tedy brána, kterou Voldemort získával přístup k magii svých Smrtijedů. Harry si mimoděk začal třít jizvu. Při pohledu na tu ohavnost měl sto chutí vzít do ruky zednickou lžíci a vlastnoručně ji zazdít.

Poslední pozoruhodnou věcí byly dva okrouhlé útvary na protilehlých koncích hradu. Mohlo by jít o další věže, kdyby však nedosahovaly jen úrovně hradeb. Z téhle výšky byl jasně vidět jejich plochý vršek, uprostřed něhož byl velký otvor. Na jedné straně byl uzavřen masivním víkem zajištěným silným řetězem, na druhé straně byl otevřený a vytékal z něj slabý proud energie, který napájel jezero dole pod útesem.

„To jsou zdroje mé magie,“ vysvětlila mu Bellatrix, která se v jeho náručí narovnala a sledovala jeho udivený pohled. „Ta otevřená studna je zdrojem přirozené magie. Bývá celkem neškodná a čerpám z ní energii pro většinu svých kouzel. Ta druhá uzavírá Temnotu. Kdybych ji nechala dlouho otevřenou, za chvíli by se mi energie z ní valila zpátky přes hradby a celé by to tu pohltila. Temnotu musíš mít pořád pod kontrolou, aby nepřevzala otěže. Někdy umí být strašně panovačná.“

„Přesně jako její paní,“ zašeptal jí Harry do vlasů a Bellatrix vyprskla do dlaní. „Jak asi vypadá můj hrad?“

„Nemusí to být zrovna hrad. Jak každý kouzelník dospívá a získává kontrolu nad svými schopnostmi, přetváří své magické jádro. Já si zvolila tuhle podobu, protože to odpovídalo mé představě bezpečí a kontroly, ty můžeš mít něco úplně jiného. Třeba můj drahý manžel měl magické jádro zformované do malé místnosti se dvěma džbány na stole. Myslím, že to o něm dost vypovídá,“ vysvětlila mu a znovu se zahihňala.

„Jak…“

„Při kouzelnickém svatebním obřadu nahlédne každý z novomanželů do magického jádra svého protějšku. Naše rodiny hodně dbaly na tradice, takže i když při zrežírování té frašky provedli tolik podrazů, že by se to nedalo ani spočítat, samotný obřad byl přesně v duchu jejich snobských tradic. Myslím, že pohled na tenhle hrad, i když byl zrovna zaplaven Temnotou, jen v Rodovi prohloubil jeho pocit méněcennosti.“

„Myslíš, že to v jeho případě byl opravdu jenom pocit?“ zeptal se škodolibě Harry. Znal moc dobře názor Bellatrix na jejího manžela a chtěl svou narážkou její magické já pobavit. Jeho záměr vyšel dokonale. Horké tělo v jeho náručí se začalo otřásat záchvaty smíchu. Byla to pro něj nová a nesmírně příjemná zkušenost.

„Jen nech bejt, jsem zvědavá, co ve svém jádru schováváš ty,“ dobírala si ho Bellatrix.

„Jenom doufám, že tam neschovávám taky nějakou tu hnusnou mlhu, myslíš, že jsme ji definitivně zničili?“

„Té se jen tak snadno nezbavíme,“ zvážněla Bellatrix. „Podívej se tamhle,“ ukázala rukou dolů. Těsně pod hladinou jezera se dal rozeznat oválný šedivý útvar vzdáleně připomínající obrovské vejce. Harry z něj cítil stejnou ledovou prázdnotu jako z té mlhy. Měl přesně ten pocit, v jaký přecházely noční můry, když byl mozkomor skutečně velmi blízko.

„Myslíš, že se to může probudit znovu k životu?“

„Určitě. Teď to drží magie na uzdě, ale jakmile se to dostane nad hladinu, ta mlha se z toho zase dostane ven. Dřív nebo později k tomu určitě dojde, protože ta ohavnost pohlcuje čím dál tím víc mé magie. Nejdřív jsem si to ani neuvědomovala, protože mi ji to kradlo po malinkých kouscích, ale postupem času si to bralo víc a víc, až se to vynořilo nad hladinu a začalo to uvolňovat tu zatracenou mlhu. I teď si to bere skoro všechnu magii, která jezero doplňuje.“

„Jak se tu teda to vejce objevilo?“

„To bylo hodně divné. Stalo se to v Azkabanu asi rok před mým neslavným útěkem. Tehdy jsem už návštěvy mozkomorů moc nevnímala. Všechny hezké vzpomínky byly pryč, patřily už úplně jinému člověku, který už byl dávno mrtvý. Neměli, čím už by se na mě živili, ale pohltit mou duši nesměli, musela jsem přece za své zločiny trpět. Tehdy však jejich návštěva probíhala jinak. Byli tři. To už samo o sobě bylo neobvyklé, protože obvykle chodili po jednom. Chvíli jen tak postávali ve stínech a pozorovali. Měla jsem dojem, že mezi sebou nějak komunikují, ačkoli nevydali jediný zvuk. Pak ke mně jeden přistoupil a dál už to mám hodně rozmazané a pomíchané. Vím jen, že se mě dotýkal. Bylo to odporné a pak jsem nejspíš ztratila vědomí, protože si nedokážu nic dalšího vybavit. Když jsem zase začala trochu vnímat, byli už pryč a pod hladinou jezera jsem objevila to vejce nebo co to vlastně je.“

„Nikdy jsem neslyšel, že by mozkomoři něco takového udělali.“

„Ani já ne, ale kdoví, jak to vlastně bylo. Já tehdy nevnímala realitu zrovna dvakrát jasně.“

„Jsem moc rád, že už tam nejsi,“ zašeptal Harry Bellatrix do vlasů. „Myslíš, že bychom to mohli zničit a při té příležitosti odstranit i tu druhou odpornost?“ zeptal se a stočil pohled na temnou bránu.

„To není tak jednoduché,“ povzdechla si Bellatrix. „Tady jsi v mém magickém jádru. Pro kohokoli cizího by mělo být prakticky nemožné zde cokoli měnit. Voldemort využil sílu obřadu a symbolů, přesto by neměl šanci, pokud bych ho tenkrát odmítla. Bohužel jakmile sem jednou pronikl, stal se součástí hradu. Odstranit tu bránu, kterou si zbudoval, je stejně nemožné, jako odstranit jakoukoli životně důležitou část fyzického těla – vede to jen k utrpení a posléze k smrti. U toho vejce je to podobné. Magie to zničit nedokáže, spíš ho ještě posiluje, a nic jiného tu vlastně ani neexistuje.“

„Musí být nějaká cesta,“ trval si na svém Harry.

„Věř mi, že žádný takový způsob není.“

„A co to zaplavit Temnotou? Nacpat do té zrůdnosti tolik energie, až pukne.“

„A co myslíš, že způsobilo tuhle poslední havárii?“ hořce se usmála Bellatrix. „Když jsem si uvědomila, že mi tahle věc krade magii, rozhodla jsem se s ní rázně zatočit. Otevřela jsem studnici Temnoty dokořán a zaútočila jsem na ni vší silou, kolik jsem jí měla. Temnotu to pohltilo jako malinu. Během okamžiku to vysálo skoro celé jezero, takže jsem tu studnici rychle uzavřela a snažila se tím ubohým zbytkem ubránit, co se dá. Byla to strašná pitomost, která se mi ještě vymstí. Jen počkej, až se moje duše probere a sestoupí sem, raději bys měl co nejrychleji vypadnout.“

Jako kdyby to přivolala, začal se před nimi tetelit vzduch a během pár vteřinek před nimi stála další postava. Nepochybně se jednalo také o Bellatrix, ale tentokrát ve vyšším středním věku, ve strohých černých šatech a s nasupeným výrazem ve tváři. Nevěřícně si změřila nahou dvojici, založila si ruce v bok a spustila:

„To se mi snad jenom zdá! Sotva na chvíli ztratím kontrolu, už si sem dotáhneš chlapa. Co jsem komu udělal, že zrovna já musela vyfasovat svou magickou stránku bez nejmenší špetky rozumu a zodpovědnosti. Čemu si myslíš, že jsi pomohla, ty nádhero, když jsi svedla tohohle chlapa? Mimochodem, ahoj, Harry,“ pozdravila ho Bellatrix daleko vlídnějším tónem, než jakým zatím sjížděla svůj magický protějšek.

To už se vztyčila i druhá Bellatrix a navzdory své nahotě zaujala bojový postoj. Evidentně si nechtěla nechat nic líbit. Harry nevěřícně sledoval tohle absurdní divadlo, kdy se dvě části jeho učitelky, přítelkyně, a teď už i milenky hádaly mezi sebou a vypadalo to, že si brzy vjedou do vlasů.

„Ehm, proč se vlastně hádáte?“ zkusil se vmísit do jejich sporu. „Tedy chápu, že ta invaze smrtící mlhy byl dost vážnej průšvih, ale neměly byste vy dvě být tak nějak víc v souladu?“

„To bychom měly,“ řekly obě zároveň. Pak se oblečená Bellatrix zamračila a najednou všichni tři seděli v ratanových zahradních křesílkách a její magické já bylo oblečené v šatech, které ji zahalovaly od krku až ke kotníkům. Harry byl také najednou oblečený ve společenském hábitu takového střihu a materiálu, že aby se z něj jednou osvobodil, bude potřebovat přinejmenším sadu nožů z té nejlepší oceli nebo plamenomet.

„Asi by sis zasloužil vysvětlení, když už tě do toho tahle fuchtle zatáhla,“ začala vysvětlovat starší Bellatrix a znovu počastovala své druhé já zdrcujícím pohledem, za který by se nemusel stydět ani Snape. „U běžného kouzelníka se duše i magie vyvíjí společně. Třeba tvoje duše i magie si jsou natolik blízké, že tady sedí obě v jednom těle. Vypadáš zde starší, než jsi ve skutečnosti, protože tvá duše i magie jsou mnohem vyspělejší než by odpovídalo tvému věku. U nás byl však přirozený vývoj přerušen necitlivým zásahem mého otce, ať se smaží v pekle na věky věků. Zatímco moje magie,“ počastovala své druhé já dalším vražedným pohledem, „se přestala vyvíjet a zamrzla v pubertě, já jsem vlivem všech okolností předčasně zestárla.“

„Měls ji vidět, když mě Sirius osvobodil a my se zase potkaly,“ vložilo se do toho Bellatrixino magické já. „Vypadala jako Brumbálova prababička. Znáš to: malá, scvrklá, tváři divé, pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé, hlas - vichřice podoba!“

„Drž už konečně zobák!,“ osopilo se na ni její starší já a pokračovalo ve vysvětlování. „Je fakt, že jsem si tenkrát připadala, že už slyším Smrtku, jak si za dveřma brousí kosu, ale od té doby jsi mi ty spolu s touhle pohromou, hezkých pár virtuálních let umazali.“

„Takže jestli tomu dobře rozumím, všechno je to důsledek toho, co ti provedl tvůj otec.“

„Dalo by se to tak říct, i když jsem mu svým způsobem vděčná. Kdybych znovu neobjevila své magické já a nezískala nad ním opět kontrolu, asi bych neměla dost sil žít dál.“

„Tu kontrolu si fakt užívá, slečna Kontrolorka,“ rýplo si její magické já. „Je sešněrovaná jako korzet královny Viktorie, všechno desetkrát rozmýšlí, místo aby se nechala vést svými instinkty. Já bych se ti vrhla do náruče hned druhý den našeho výcviku, ale ona se pořád bojí, co by na to řekli druzí. Ať si pro mě za mě třeba trhnou nohou, my jsme prostě byli stvořeni jeden pro druhého!“

„Nežijeme ve vzduchoprázdnu,“ povzdechla si starší Bellatrix. „Jsem vdaná žena, hledaná Smrtijedka a kromě toho bych mohla být jeho matkou. Dokážeš si vůbec představit, jak by na něco takového reagovala veřejnost? Harry bude potřebovat podporu každého kouzelníka, co se za něj postaví a v žádném případě nesmí svou šanci ohrozit skandálním poměrem s někým, jako jsem já.“

„A nemyslíte si vy dvě, že bych k tomu mohl něco říct i já sám?“ zeptal se Harry, naštvaný, jak ho z jejich vzájemné konverzace vynechávají.

„Popravdě řečeno, ne,“ odbyla ho starší verze Bellatrix. „Nechápej to špatně, ale ty jsi jen puberťák zmítaný hormony. Kluci v tvém věku se při výběru partnerky neřídí rozumem, ale něčím umístěným asi tak o metr níž. Klidně by chodili s jednonohou trollkou, jen kdyby jim umožnila přístup ke svým rozmnožovacím orgánům. Věř mi, že mám dostatek zkušeností, abych mohla posoudit, o co se mezi námi jedná, a není tu vůbec nic, na čem by se nějaký vztah dal vybudovat. Opravdu to nemá žádnou perspektivu a navíc by ti to přineslo jen potíže. Pokud by se to provalilo, odvrátila by se od tebe většina lidí, kteří zatím stojí za tebou nebo o tom alespoň uvažují. Mysleli by si, že z tebe roste nový Temný pán, ještě horší než Voldemort, protože chodíš se Smrtijedkou. Krom toho by tě odsoudili puritáni za vztah se starší ženou a Lestrangeové by tě mohli kdykoli vyzvat na souboj, aby hájili svou pošpiněnou čest. Možná kdybychom se potkali tenkrát, když mi bylo také šestnáct, mohla z toho být nějaká ta studentská láska, co vydrží jeden semestr, ale teď nemá smysl ani to.“

„Ale já…,“ skočil jí do řeči Harry. Chtěl jí vysvětlit, že věk pro něj neznamená nic a názor veřejnosti ještě méně, vždyť celý loňský rok ho měli za nebezpečného šílence, který by měl strávit zbytek života v polstrované cele u Sv. Munga, ale Bellatrix ho rázně zastavila:

„Záleží na tom, Harry,“ přerušila ho Bellatrix jako kdyby četla jeho myšlenky. „Teď už běž. Najdi si nějakou holku, zamiluj se do ní a měj s ní kupu dětí. To, co ke mně cítíš, není láska, ale splašené hormony. Kdyby tu místo mě seděla třeba mladá Parkinsonová, byl bys úplně stejně zamilovaný do ní. Prostě my dva se k sobě nehodíme a nikdy hodit nebudeme. Nech mě být, potřebuju se dát trochu dohromady, abych dokončila tvůj výcvik, jak jsem slíbila Siriusovi.“

Harry cítil, jak he neznámá síla zvedá, prožil opět krátký okamžik dezorientace a probral se na posteli vedle pokojně oddechující Bellatrix. Nevěděl, co si má o tom všem myslet. Chvíli to vypadalo, že Bellatrix jeho lásku opětuje, ale pak ho odkopla jako smrdutého psa. Chvíli zíral do stropu a snažil se srovnat své myšlenky, než se odhodlal vstát.

Zaskočil ho nepříjemný pocit mezi jeho nohama. V rozkroku se mu rozlévala vlhká skvrna, která nepříjemně studila. Na chvilku zpanikařil, než mu došlo, že zatímco se jeho duše milovala s Bellatrix, jeho tělo na to reagovalo po svém. V ten okamžik byl rudý od prstů na nohou až po kořínky vlasů. Ještě, že se Bellatrix ještě neprobrala, kdyby ho takhle viděla, zemřel by hanbou a studem. Rychle vystartoval do své koupelny, aby zamaskoval všechny stopy po tomto svém dobrodružství.

Bellatrix zatím zůstávala v bezvědomí. Harry si po pár hodinách začal krátit čekání studiem knih z obří knihovny rodiny Blacků. Nejdříve se chtěl zaměřit na nekromancii, aby mohl Voldemortovi překazit plány, ale pomyšlení na Bellatrix a její prokletí, které nejspíš nějak souviselo s mozkomory obrátilo jeho pozornost jiným směrem. Nemohl však najít nic použitelného, protože ačkoli mozkomoři sloužili už celá staletí jako azkabanské stráže, nikdo se jimi moc nezabýval. Dokonce i kouzlo Patronus bylo sotva zmiňováno až do doby prvního vzestupu Lorda Voldemorta a tehdejší vzpoury mozkomorů. Harry dokonce získal dojem, že všechno okolo mozkomorů je v knihách zcela záměrně utajováno a zkresleno.

Trvalo tři dny, než se Bellatrix probrala. Harry zrovna seděl u její postele a otíral jí vlhkým hadříkem čelo, když otevřela oči, odstrčila jeho ruku a chladným hlasem pronesla:

„Měl by ses raději něco učit, Harry. Teď bych s tvým laskavým dovolením potřebovala chvilku soukromí a zítra opět začínáme s výcvikem. Buď připravený v půl sedmé na rozcvičku.“

***

Zatímco Harry hledal v knihách něco, co by pomohlo, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál měl veliké starosti. Události nešly vůbec podle plánu a hrozilo, že se zcela vymknou jeho kontrole. Celá desetiletí se snažil zužitkovat politický kapitál, který získal poražením Grindelwalda. Prosadil mnoho zákonů, které snižovaly riziko nějaké válečné konfrontace s mudly, a které umožňovaly kouzelníkům i bez patřičného původu postupovat ve společenském žebříčku třeba až na úplný vrchol. To přece bylo správné! Všechno se však začalo nějak kazit. Ministerstvo získalo větší pravomoci na úkor kouzelnické aristokracie, ale ti snobi odmítli uznat porážku, otevřeli své bezedné pokladnice, a začali si kupovat přízeň nových úředníků po desítkách. Navíc místo mladých progresivních kouzelníků, co byli otevřeni novým myšlenkám, se na vysoké posty dostali byrokraté jako Popletal a Umbridgeová. Jak se to všechno mohlo tak pokazit?

Příliš pozdě si uvědomil, že tuhle šedivou masu bezejmenných úředníků hrubě podcenil. Ne, kouzelníci jsou nepoučitelní. Dejte jim trochu svobody, a buď z jejich středu povstane nový Temný pán, nebo najdou jiný, ještě originálnější způsob, jak utlačovat sami sebe. Copak jim nedochází, jakou jedinečnou příležitost změnit svou společnost propásli? Ne, bylo chybou spoléhat na jejich zdravý rozum. Jedinou možností, jak je zachránit, by bylo dosadit na nejvyšší posty ty, kteří budou chápat směr, jakým by se jejich společnost měla ubírat a všechny ty tradicionalisty, aristokraty, byrokraty, anarchisty a věčné nespokojence udrží na uzdě. Celý svůj život věnoval výchově takových kouzelníků, jako byl například Arthur Weasley, ale oni se pořád nedokázali v té zkostnatělé společnosti prosadit.

Nejhorší je, že jeho politický vliv momentálně nepřesahuje hranice Bradavických pozemků. Ti nevděčníci na ministerstvu se k němu stále víc obracejí zády a vůbec neposlouchají jeho dobře míněné rady. Jediný způsob, jak zachránit své celoživotní dílo je tedy porazit i druhého Temného pána tohoto století. Takový úspěch by mu zajistil neotřesitelnou pozici, zvlášť kdyby jeho odpůrci utrpěli v nastávající válce významné ztráty. Bohužel mu momentálně zbyla poslední hrstka věrných a s těmi se nemůže rovnat ani Voldemortovi ani ministerstvu.

Jedinou jeho výhodou byly informace od Severuse, ale teď hrozilo, že o svůj nejcennější zdroj přijde. Proč najednou ten umaštěnec chce riskovat svoje postavení mezi vnitřním kruhem Smrtijedů? Copak mu doslova nezachránil před lety kůži? Copak mu nedal prestižní místo v Bradavicích? A čeho se nakonec dočkal po těch dlouhých letech, kdy nad ním držel ochrannou ruku? Severus se chystal zradit své životní poslání a tak vlastně zradit i jeho samotného. Nevděčník. Jestliže je tenhle zdroj ztracen, musí ho rychle nahradit jiným. Měl sice mezi nízko postavenými Smrtijedy nějaké slibné adepty, ale těm bude trvat roky, než se vetřou do přízně svého pána.

Najednou se proud jeho myšlenek zarazil. Dostat se do vnitřního kruhu je opravdu pro jeho mladé agenty práce na mnoho let, ale možná by se to dalo přece jen nějak urychlit. Hon na údajného špeha byl přece pro Voldemorta, hned po snaze zbavit se konečně Harry Pottera, tou největší posedlostí. Severusovy dny jsou tak jako tak sečteny, ale přece jen by mu mohl poskytnout poslední službu. Smrtijed, který by ho udal svému pánu, by se dozajista dočkal odměny. Po zádech svého předchůdce by se tak mohl dostat na pozici, kde by měl přístup ke skutečně hodnotným informacím. Někdo neznalý věci by to sice mohl odsoudit jako zradu dlouholetého pomocníka a svým způsobem i přítele, ale tohle je válka. Na oltář vyššího dobra je třeba přinášet oběti a sám Severus by to dozajista pochopil, kdyby teď nebyl tak zaslepený tou svou pošetilou snahou.

Nálada ředitele Bradavické školy čar a kouzel se o několik stupňů zlepšila. Zavolal si skřítka, u něhož si objednal pořádný pohár citrónové zmrzliny a s mnohem větším elánem se pustil do promýšlení podrobností svého mistrovského tahu.

Bylo v první řadě nutné najít vhodnou osobu, která Severuse odhalí. Ne, že by měl nějak moc na výběr, ale přesto by se pár kandidátů našlo:

Percy Weasley nebyl sice Smrtijedem, ale v rámci poslání, kterým ho pověřil na ministerstvu, předstíral rozkol se svojí rodinou. Historka, že chce změnit stranu, by tedy byla celkem důvěryhodná. Kdyby se to podložilo nějakými těmi řečičkami o touze vrátit jejich rodině její historické postavení mezi společenskou smetánkou, mohlo by to na Voldemorta zabrat. Velkou slabinou tohoto plánu bylo, že ani takový projev oddanosti by u novopečeného Smrtijeda nemusel stačit na získání nějakého významného postavení, nemluvě o nevraživosti většiny ostatních služebníků Pána zla vůči někomu, kdo nese jméno Weasley.

Ne, lepší bude někdo, kdo už si své místo mezi Smrtijedy vydobyl. Horacius Grimpwood byl Smrtijedem už více než dvacet let. Brumbál ho zajal na konci předchozí války a při výslechu odhalil, že tenhle mužíček by mohl být starším bratrem Petra Pettigrewa. Při první hrozbě ochotně vyklopil všechno, co věděl, a i když toho nebylo zrovna dvakrát mnoho, vysloužil si tím zkrácení pobytu v Azkabanu a trest smrti z rukou Voldemorta, kdyby se o tom jednou dozvěděl. Brumbál tehdy prozřetelně stáhl z ministerských archivů jeho složku a nyní ho držel v šachu. Slabinou tohoto plánu bylo, že téhle neschopné kryse by do vnitřního kruhu nepomohlo, ani kdyby k Severusovi přihodil ještě Harryho a navrch přibalil i celý Fénixův řád.

Poslední šancí byla jeho nejnovější agentka, Vivienne Yaxleyová. Ve všech ohledech by měla být pro jeho plány ideální osobou: bývalá prefektka Zmijozelu, z rodiny zasloužilých Smrtijedů, chytrá a schopná, přímo předurčená dokázat velké věci. Sama se na něj obrátila, když její otec odhalil, že má mudlovskou milenku a chtěl tomu skandálnímu vztahu učinit rázný konec. Vivienne měla na vybranou: buď bude hodná holka a zachrání rodinnou čest likvidací všech důkazů o jejím selhání, nebo rodina zachrání svou čest tím, že zlikviduje ji osobně. Fénixův řád naštěstí tu nebohou mudlovskou dívčinu včas uklidil do bezpečí a Vivienne tak mohla osobně vést útok, při kterém vypálili do základů prázdný domov její milenky. Jen on věděl o její zradě a měl tak její život ve svých rukách. Miloval ten pocit. Zatím ji nechával volně dýchat a spokojoval se s občasnými málo důležitými informacemi, ale kdykoli mohl své sevření utáhnout a udělat z ní agentku na plný úvazek. Ano, Vivienne bude ta pravá a nahradí Severuse v roli jeho nejvýznamnějšího informátora.

Brumbál se v duchu ještě jednou omluvil Severusi Snapeovi a druhý den se v Denním věštci objevila kratičká zpráva, že jistý pan Hornet nabízí dvě čistokrevná koťata maguára. Když ji četla Vivienne, zrušila svůj odpolední program, aby se ve dvě hodiny mohla setkat na tajném místě s bradavickým ředitelem.

***

Harry mlátil ze všech sil do boxovacího pytle. Potřeboval ze sebe vybít svou frustraci, protože poslední dva týdny jeho výcviku pro něj představovaly pravé peklo. Bellatrix prohlásila, že teď, kdy zvládl svou zvěromágskou proměnu, zaměří své úsilí na souboje. V první okamžik tím byl nadšený, ale záhy poznal, jaká neskutečná dřina může takový výcvik být. Během prvního týdne nedělal nic jiného, než neustále opakoval sekvence kouzlo – kotoul stranou – kouzlo – štít, dokud jeho učitelka nebude s jeho rychlostí a přesností spokojená. Bohužel ani přes veškerou jeho snahu nezhodnotila nikdy jeho výkon jako dobrý.

Vůbec jejich vzájemný vztah byl od jejího probuzení neustále na bodu mrazu. Bavila se s ním o jeho výcviku, tedy spíš mu neustále vyjmenovávala všechny chyby, které dělá, ale za celou tu dobu nepronesla žádnou osobní poznámku ani neodpověděla na jedinou jeho otázku, která by se netýkala výcviku. Zrušila také společné ranní rozcvičky a namísto těsných triček a legín chodila po celý den zahalená od hlavy až k patě v beztvarých hábitech. Harry se několikrát pokusil vrátit jejich vztah alespoň do stavu vzájemné důvěry a přátelství, jaký mezi nimi panoval až do jejího kolapsu, ale ona striktně odmítala jakékoli jeho pokusy o sblížení.

Včera vše ještě vygradovalo, protože to k soubojům přibrali nitrobranu. Harry byl už v takovém rozpoložení, že nedokázal udržet potřebné soustředění ani pět minut. Po nekonečných čtyřech hodinách marné snahy dostat se alespoň na začátek vybuchl a jeho náhodná magie udělala z noblesního salónku kůlničku na dříví. Bellatrix to suše komentovala, že by měl ovládnout své pubertální hormony a konečně se začít doopravdy snažit.

Harry tehdy uraženě odešel a od té doby se s Bellatrix nepotkal. Snídal sám ve svém pokoji, vynechal ranní rozcvičku a místo dopoledního tréninku soubojů se uzamkl v místnosti přeměněné na tělocvičnu, kde se hodlal uštvat třeba k smrti, jen aby trochu zmírnil ten strašlivý přetlak svých emocí. Honil se na běhacím pásu, dokud se sotva udržel na nohou, ale nepomohlo to. Tak dlouho dělal na skloněné lavici sklapovačky, až ho břišní svaly bolely tak, že musel chodit v mírném předklonu, ale klid pořád nepřicházel. Jako poslední možnost použil boxovací pytel, ale čím víc do něj mlátil, tím víc naštvaný byl. Ani si nevšiml, že se posilovací stroje kolem něj začínají chvět a posouvat po místnosti. Soustředil se jen na zmíněný pytel a snažil se ho ze všech sil prorazit svou pěstí, když se nebohý patel po jednom jeho úderu rozletěl přes místnost a vzal sebou i pořádný kus stropu, na kterém byl zavěšen.

Harry se s viditelným zadostiučiněním svalil na žíněnku a těžce oddychoval. Tohle druhé použití náhodné magie ve dvou dnech ho přece jenom zklidnilo natolik, aby dokázal alespoň trochu uvažovat. Nesmí dovolit, aby jeho soukromé problémy tak moc ovlivňovaly jeho chování. Bellatrix, ačkoli ji momentálně nemohl ani vidět měla v tomhle naprostou pravdu. Potřeboval by alespoň jeden ze svých problémů vyřešit a to co nejdříve. Možná by pomohlo, kdyby co nejrychleji uzavřel tu záležitost s plánem Voldemorta na oživení jeho matky.

Nemělo by na tom být nic složitého, Bellatrix mu všechno kolem nekromancie vysvětlila krátce po svém probuzení. Oživení mrtvého může sice probíhat několika způsoby, ale každému z nich se dá poměrně jednoduše zabránit tím, že prostě nebude mít koho oživovat. První způsob vlastně nebyl ani nekromancií v pravém slova smyslu. Tělesné pozůstatky při něm pouze poskytovaly útočiště nižším démonům, kteří poslouchali toho, kdo je z podsvětí vyvolal. Takhle byly v minulosti několikrát vytvořeny tisícihlavé armády nemrtvých, před kterými se třásl celý svět.

Druhý způsob spočíval v oživení těla, ale duše nebožtíka stále zůstávala v záhrobí. Tělo pak sloužilo nekromantovi jako bezduchá loutka a stejně jako loutka zůstávalo bez života v okamžiku, kdy se mu jeho pán přestal věnovat.

Třetí způsob byl ten, který plánoval provést Voldemort. Pomocí lidské oběti nejdříve otevře portál do záhrobí, poté z něj vytáhne konkrétní duši, a připoutá ji zpět k jejímu mrtvému tělu. Pokud by se dotyčná duše bránila, musel by být celý rituál doplněn o část, kdy by nebohou duši zcela podřídil své vůli. Toho se mohlo dosáhnout třeba tím, že se zároveň vyvolal démon, který by hlídal, že dotyčná duše bude plnit pánovy příkazy a za odměnu by se živil jejím utrpením. Celý ten postup měl samozřejmě nespočet variant zahrnujících částečnou nebo úplnou obnovu mrtvého těla, aby nebylo k rozeznání od živého.

Aby mohl Voldemort něco takového provést, potřeboval jednak něco, co jeho matce kdysi patřilo, aby pomocí tohoto předmětu mohl zaměřit v záhrobí její duši. Tady byl Harry poměrně bezmocný, protože oním předmětem mohlo být prakticky cokoli, co jeho matka kdysi vlastnila. Po světě mohly být roztroušeny celé tisíce takových předmětů a nebylo možné včas najít a odstranit všechny.

Daleko lepší šance skýtal plán na ukrytí matčiných ostatků. Bez nich by neměl Voldemort její duši k čemu připoutat, takže by jeho plán ztroskotal. Nebylo to sice tak úplně bez rizika, protože tu byla i méně obvyklá možnost, že by Voldy duši jeho matky uvěznil v cizím těle, ale něco takového by si vyžádalo rozsáhlé přípravy, na které by jeho protivník prostě neměl dostatek času. Nejlepší by bylo přemístit se pomocí obraceče času do času před okamžikem, kdy Voldemort dostal svůj zvrácený nápad a předejít tak možné konfrontaci s jeho přisluhovači. Ano, tohle vypadá jako plán, který by měl vyjít, odsouhlasil si Harry a začal se hned připravovat.

Pořád neměl náladu setkat se s Bellatrix tváří v tvář, takže jí svůj plán sepsal do listu, který pak zanechal v jejich učebně. Krom hůlky se vyzbrojil rýčem ze starého zahradního domku a pytlem původně určeným nejspíš na brambory. Oblékl se ve stylu, který by nebyl nijak nápadný ani v kouzelnickém ani v mudlovském světě, naposledy zkontroloval, že má všechno, co bude potřebovat, a přemístil se do Godrikova Dolu.

Místo, kde se narodil a prožil zde první rok a půl svého života mu vůbec nepřišlo nijak povědomé. Ne, že by na ně měl nějaké vzpomínky, ale přesto očekával nějaké to rozechvění, vždyť tady to všechno začalo, ale cítil jen nervozitu a obavu, aby si ho nikdo nevšiml. Naštěstí se nikoho nemusel ptát na cestu. Věž kostela byla viditelná už zdaleka, a kde jinde by měl být místní hřbitov, než v sousedství svatostánku? Loudal se tedy ulicemi, své náčiní pečlivě ukryté v kapse a hledal podezřelé lidi v kápích. Všude však panoval mrtvolný klid malého městečka v době, kdy jsou všichni v práci.

Na hřbitově se však dostal do nečekaných problémů. Pohybovalo se tam několik stařen, jejichž inkvizitorský zrak sledoval teenagera se zjevnou nedůvěrou. Absolutně nepřipadalo v úvahu, aby se do něčeho pouštěl, dokud byly v dohledu, stejně jako nepřipadalo v úvahu, že by se na takovém místě mohl nenápadně poflakovat až do setmění. Potřeboval však najít alespoň hrob svých rodičů, aby později mohl jít najisto.

Nedalo to velkou práci. Hrob jeho rodičů se nacházel spolu s hroby, jejichž majitelé soudě podle neobvyklých jmen byli rovněž kouzelníci, na západní straně kostela, v části oddělené od zbytku hřbitova několika prastarými tisy. Byl to prostý bílý kámen s vyrytými jmény a číslicemi. Harry strašně toužil posadit se k tomu prostému kameni a vyprávět svým rodičům všechno, co se mu v jeho životě stalo, nemohl se však prozradit. Babky v černém se stále pohybovaly v dohledu a evidentně chtěly zjistit, k jaké rodině ten podivný mladík patří. Harry se tedy rozloučil s rodiči jediným pohledem, prošel ještě zbytek hřbitova, a opustil ho tepanou železnou branou, aniž by se někde zastavil.

Bude muset někde počkat do setmění, někde, kde nebude nápadný, ale sám bude mít dokonalý přehled o svém okolí. Ideální by byla zvonice kostela. Měl by odtud být dokonalý výhled na hřbitov a jeho okolí a sám by byl ukrytý před všemi zvědavými zraky. V obchodě na rohu si koupil nějaké jídlo a pití, a potom se obloukem vrátil ke kostelu. Jeho vrata byla naštěstí otevřená. Nenápadně vklouzl dovnitř a po vrzajících dřevěných schodech vystoupal až nahoru. Nikde na dohled nebyl žádný Smrtijed, tedy spíš žádná osoba v kápi ukrývající se ve stínu ani nikdo jiný, kdo by na venkovský hřbitov nezapadal. Babky se očividně navzájem znaly, takže by se mezi ně někdo mohl jen těžko vloudit, i kdyby nakrásně použil třeba kýbl mnoholičného lektvaru. Nezbývalo než čekat na příležitost.

Jeho chvíle přišla až po půlnoci. Babky to sice zabalily už okolo páté a poté byl hřbitov prakticky prázdný, po ulici kolem však neustále proudili lidé z práce, děti jezdily na kole a mládež posedávala na lavičkách. Teprve pozdě večer se ulice začala vylidňovat. Prošla tu ještě skupinka lidí od nočního vlaku, ze vzdáleného baru vyvrávoral osamělý opilec a světla okolních domů postupně zhasínala.

Harry trpělivě čekal, až zhasnou i ta poslední a potom opatrně sestoupil ze zvonice dolů na hřbitov. Cesta potmě z příkrých schodů byla všechno, jen ne nehlučná. Harry klopýtal a tiše si pro sebe nadával, nechtěl však riskovat a na cestu si posvítit. Světlo ve zvonici kostela o půlnoci by dozajista přitáhlo nežádoucí pozornost a on si nemohl být stoprocentně jistý, kdo všechno se dívá. Na hřbitově to bylo o něco lepší. Dopadala tam slaboulinká záře vzdálených pouličních světel, takže dokázal rozeznat cestičky vysypané bílými kamínky. K hrobu svých rodičů dorazil už bez větších problémů a konečně tu mohl v klidu postát, jak chtěl už odpoledne.

Proč mu Brumbál a ostatní nikdy neprozradili, že takové místo existuje? Celou dobu v něm budovali představu, že jeho rodiče snad ani nikdy nebyli obyčejní lidé z masa a krve. Teprve Sirius a především Snape mu ukázali jeho otce jako normálního mladého člověka, co se baví, dělá chyby a normálně žije na rozdíl od hrdiny, který má s realitou společného asi tolik jako Batman nebo Superman. Byl jim za to vděčný. Konečně si mohl alespoň částečně projít tím, čím si procházejí všichni puberťáci – začít se vyhraňovat a odlišovat od svých rodičů.

V duchu se škodolibou radostí vyprávěl svému otci, že on tedy Applebyským šípům rozhodně nikdy fandit nebude a Holyheadské harpyje je příští sezónu roznesou na svých křídlech. Také se neubránil myšlenkám na Bellatrix. Živě si představoval scénu se svými rodiči, až by jim oznámil, že chodí s hledanou Smrtijedkou, která je o dvacet let starší a kdysi ji Sirius dohazoval jeho otci. Ale chodí s ní vůbec? Raději takové myšlenky zaplašil a soustředil se líčení svých školních dobrodružství. Znovu si uvědomil, kolikrát mu za těch pět let Snape pomohl a kolikrát ho Brumbál vystavil nebezpečí. Na Brumbálovi opravdu nenechal nit suchou. Možná nebyla tak docela pravda, že jeho rodiče byli jeho věrnými spojenci, už mnohokrát se přesvědčil o tom, že ředitele obklopuje hustá síť klamu a manipulací, takže by bylo docela dobře možné, že jejich spojenectví byla jen taková z nouze ctnost, ale neodolal pokušení předkládat jim v duchu argumenty a přesvědčovat je, že Brumbál rozhodně není žádnou zárukou jeho přežití.

Dlouhou dobu se ve své fantazii bavil představováním si rozepří, ale i šťastných chvilek, které by prožil se svými rodiči, kdyby kdysi jistý Lord Voldemort neusoudil, že mimino jménem Harry Potter je pro něj hrozbou. Nakonec musel své rozjímání ukončit. Noc už byla ve své druhé polovině a on ještě musel ani nezačal. Vytáhl jednu ze svých neregistrovaných hůlek a pokusil se zrušit ochranná kouzla, která podle Bellatrix byla na hrobech kouzelníků běžná.

Zamumlal formuli a objevila se před ním síť propletených kouzel. Poznal tam stříbřité linie kouzel, co měla udržovat místo neporušené, další kouzla neznal. Bylo tam několik ledově modrých linií, co připomínaly magický podpis Brumbála a ještě jedno rudé vlákno. Příliš pozdě si uvědomil, že je k němu proti své vůli přitahován. Rychle se snažil zapřít svou vůlí, ale jeho magie se již vlákna dotkla. Okamžik na to se okolo něj ozvalo mnohonásobné prásknutí. Nemusel se ani rozhlížet, aby poznal, že je obklíčen Smrtijedy, kteří už na něj stačili vyslat první kletby.

Vlády se ujaly jeho reflexy trénované v minulých týdnech s Bellatrix. Vrhl se k zemi a první kletby mu neškodně proletěly nad hlavou. Převalil se, a naslepo vypustil dvě plošná kouzla. Bylo mu úplně jedno, že drtí okolní náhrobky na prach, důležité bylo, že zaslechl i několik bolestivých výkřiků. Právě se chtěl odrazit, aby se kryl za náhrobkem svých rodičů, když ho fialový paprsek zasáhl do kolena, které se pod ním podlomilo. Mysli, Harry! Křikl na sebe v duchu a snažil se najít ze své situace východisko. Soustředil se na přemístění, ale některý ze Smrtijedů mezitím stačil vyčarovat bariéru, takže skončil na pár vteřinek dezorientovaný a na kolenou. Ani si neuvědomil, jak ho zasáhly další kletby, a propadl se do bezvědomí.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one