face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:

Kapitola 12 _ Na hřbitově v Godrikově Dole

Harry postupně přicházel k sobě. Nemohl se sice pohnout ani o milimetr, jeho smysly však postupně začínaly vnímat okolí a jeho myšlenky se snažily tyto vjemy analyzovat. Nejdřív uslyšel zvuky. Zněly jako šumění mořských vln, ale ten zvuk nebyl uklidňující, nýbrž zlověstný. Z jednotvárného šumu se postupně začínaly nořit jednotlivé hlásky, ty se spojovaly ve slova, která však nevěstila nic dobrého. Voldemort měl podle všeho proslov ke shromážděným Smrtijedům:

„Mí věrní, dnes konečně přišel den mého konečného triumfu. Harry Potter je v mých rukou a opustí je jedině jako chladnoucí mrtvola. Celý kouzelnický svět uvidí, že nikdy nebyl nic jiného než kouskem bláta pod podrážkami mých bot, mravencem. kterého jsem mohl kdykoli rozšlápnout. Všichni uvidí, jak se jejich údajný spasitel propadne do nicoty a tohle poznání je srazí na kolena před mým trůnem…“

Mezitím už Harry dokázal pootevřít oči a štěrbinou mezi víčky si prohlédnout své okolí. Byl stále na hřbitově, opíral se o jeden z náhrobních kamenů, který nebyl zrovna dvakrát pohodlný a krom očí nemohl pohnout ani malíčkem. Ve slabém světle měsíce a vzdáleného pouličního osvětlení dokázal rozeznat dva tucty postav v tmavých kápích s bílými maskami na obličejích, klečících před holohlavým černokněžníkem s rudýma očima. Voldemort evidentně neponechal nic náhodě a měl k ruce dostatečný počet Smrtijedů, aby se mohl vypořádat i s celým týmem bystrozorů.

Harry skutečnost, že se nachází v rukou svého úhlavního nepřítele, přijal kupodivu v klidu. Pořád operoval v jakémsi bojovém módu, kdy se soustředil na bezprostřední ohrožení a obavy z věcí budoucích odsunul stranou. Bellatrix ho učila, aby si vždy a za všech okolností zachoval chladnou hlavu, nepanikařil a soustředil se jen na svůj cíl. Místo strachu a paniky se tedy snažil analyzovat situaci a najít nějaký způsob, jak se z té šlamastyky dostat. Bohužel tahle situace byla daleko náročnější než jakýkoli výcvik a navíc jeho soustředění neustále nahlodávala jedna myšlenka: Jak se sem všichni ti Smrtijedi mohli dostat? V reálném čase přece Voldemort ten úchylný nápad s oživením jeho matky přece ještě ani nedostal. Na tuhle otázku prostě nedokázal najít odpověď, zatímco Voldemort pokračoval ve svých blábolech:

„Tento triumf je zákonitým potvrzením nadřazenosti rodu Salazara Zmijozela a předurčenosti jeho členů sjednotit pod svou vládou všechny kouzelníky světa…“

Předurčenost. Jak jen Harry tohle slovo nenáviděl. Nedokázal pochopit, že i poměrně schopní a inteligentní kouzelníci jako Brumbál nebo Voldemort dokážou věřit takovým nesmyslům, jako že jsou osudy lidí dopředu předurčeny. Třeba proč je právě on předurčený porazit Voldemorta? Jenom proto, že Trelawneyová, která podle Harryho názoru patřila na uzavřené oddělení u Sv. Munga, vyslovila pár nesouvislých vět, které mohly znamenat vlastně cokoli. V Kvikálkově znával jednoho starého žebráka, který si neustále mumlal něco v tom smyslu, že je vnukem královny Viktorie a pravým dědicem trůnu, ale ilumináti ho o něj připravili a teď sledují ho paprsky X z vesmíru, aby ho mohli definitivně zničit. Harry neviděl mezi bláboly prokazatelně vyšinutého žebráka a bradavické učitelky věštění žádný rozdíl. Možná, kdyby seznámil toho pomatence s Voldemortem, mohl by se samozvaný Pán zla obrátit k pronásledování neexistujících iluminátů a nechat ho pár let na pokoji. Harry se chtěl při takové představě pousmát, ale jeho obličejové svaly ho neposlouchaly, takže z toho vyšlo jen jakési zachrčení, když nemohl dost dobře polknout.

Tím však k sobě přilákal pozornost svého úhlavního nepřítele, kterému se na ohavné tváři rozprostřel úsměv, jako kdyby vyhrál první cenu ve sportce, sbalil Miss Universe nebo vykouřil něco hodně nelegálního. Harry osobně tipoval tu třetí možnost.

„Á, pan Potter se konečně uráčil navrátit do naší reality. Dobré ránko, Harry, jakpak ses nám vyspinkal?“ zašveholil Voldemort, když se odvrátil od svých posluchačů a zaměřil na něj svou pozornost. Harry bohužel nemohl pohnout rukou, a proto mu nemohl ukázat vztyčený prostředníček jako výraz toho, co si o jeho starostlivosti myslí. Voldemort na jeho odpověď ani nečekal a pokračoval ve svém představení:

„Harry, Harry, Harry, musím přiznat, že jsi mě svou přítomností trochu zaskočil. Když jsem ohlásil svůj falešný plán, doufal jsem, že se mi hlavně podaří konečně odhalit toho Brumbálova špeha, tu prokletou krysu, která pořád donáší do Bradavic všechna naše tajemství a zatím mi vždycky proklouzla mezi prsty. Doufal jsem, že jako bonus mi možná padne do rukou pár těch pomatenců, co si říkají Fénixův řád. Ano, v tohle všechno jsem tajně doufal, ale že mi padne do rukou samotný Harry Potter, dokonce ještě dva dny předtím, než jsem svůj plán oznámil, to mě skutečně nenapadlo. Musím ti přiznat, Harry, že ty opravdu dokážeš člověka překvapit,“ složil mu poklonu Voldemort a začal vydávat zvuky, jako když v prázdné koupelně škrtíte sloní mládě. Teprve po chvíli Harry rozpoznal, že se jedná o smích.

Harry kupodivu zůstával při Voldemortově exhibici stále klidný. Po pravdě od něj čekal trochu víc. Draco Malfoy nebo Snape se dokázali svými jedovatými poznámkami trefovat do citlivých míst daleko lépe než jejich pán. Voldemortova slova jen procházela kolem něj, aniž by probudila pověstný Potterův vztek. Samozřejmě se obával, že jeho život brzy skončí a předtím ho ještě čeká několik dlouhých hodin mučení, ale ani ten strach ho nedokázal ochromit. Byl schopen si uvědomit i takové nepodstatné maličkosti, jako že Voldemort lže o tom svém plánu. Harry byl v jeho mysli, když ho oznamoval, takže moc dobře věděl, že tehdy žádné postranní úmysly neměl, muselo ho to napadnout až dodatečně.

„Přidělal jsi mi starosti, Harry,“ hovořil k němu dál Voldemort lehkým konverzačním tónem. Byla to tak velká změna oproti běžnému nenávistnému syčení, že se Harrymu vrátily myšlenky na to, že jeho úhlavní nepřítel je v rauši po požití něčeho silně nezákonného. „Nejsou to sice starosti nepříjemné, ale já i moji drazí Smrtijedi budeme kvůli tomu mít v nejbližších dnech opravdu napilno. Mám sice sto chutí zabít tě okamžitě, abych měl jednou provždy pokoj s těmi směšnými teoriemi, že jsi vyvolený mě porazit, ale tvá smrt bude bohužel příliš významná, aby se odehrála v tomto našem úzkém kruhu přátel. Budu sem muset dostat tisk i všechny, kdo v kouzelnickém světě něco znamenají, aby na vlastní oči viděli, jak jejich poslední naděje právě zhasla. Bohužel při všech těch starostech se ti nebudu moci náležitě věnovat. Dokážeš si dozajista představit, jak moc mě to mrzí.“

Harry se mu místo odpovědi jen vyzývavě podíval do očí. Přes svou nelidskost byly jeho oči fascinující. Pořád v nich byl stín toho původního Toma Raddlea, primuse svého ročníku a člověka, kterého následovali všichni ti arogantní zmetci ze Zmijozelu, jako krysy následovaly píšťalku svého Krysaře. Ten obraz však byl podivně pokřivený. Z ambicí něco v životě dokázat se stalo přesvědčení o vlastní dokonalosti, z charisma pak panovačnost netolerující nic jiného než bezpodmínečnou oddanost. Bylo tam ale i něco navíc, co mladý Tom ve vzpomínkách ani v Komnatě ještě neměl: nekonečná a všepohlcující paranoia a strach. Harry si uvědomil, že se ho i teď, v okamžiku svého triumfu, Voldemort bojí. Nejspíš pořád ještě v hloubi své mysli cítí plameny, které pohltily Quirella, a vzpomíná si, jak mu Harry dokázal čelit na hřbitově v Malém Visánku. On opravdu věří, že mám nějakou nadpřirozenou moc, uvědomil si Harry při pohledu do jeho krvavě rudých očí.

„Vzhledem k mému předsevzetí, že své šestnácté narozeniny již oslavíš v pekle, budeme mít opravdu napilno,“ pokračoval dál Voldemort. „Naštěstí jsi mi byl v tomto velmi nápomocen a rozšířil jsi mou sbírku obracečů času o další exemplář,“ zacinkal Voldemort několika obraceči času, které se mu houpaly na krku. „Nepopírám, že mí podřízení celou akci na ministerstvu absolutně nezvládli, nicméně když už jsem tam musel napravovat jejich selhání, přisvojil jsem si tyhle rozkošné hračky a ještě pár podobně šikovných věciček.“

Takže takhle to bylo, problesklo Harrymu hlavou. Voldemort měl evidentně podobný nápad jako Sirius, ale na rozdíl od jeho kmotra se nijak neomezoval a pobral všechno, co mu na Odboru záhad padlo do rukou. Tenkrát si všichni mysleli, že mu jde jen o věštbu a o past, do které mu on tak ochotně vběhl. Podcenili voldemortovu inteligenci a on teď měl v rukou všechny artefakty, co ministerstvo shromažďovalo celá staletí. Navíc ministerstvo i Brumbál, který se o tom musel dozvědět, před ním tohle všechno opět zatajili.

„Takže, milý Harry, teď se budeme muset na pár dní rozloučit. Ti Brumbálovi pošetilci určitě obrátí celou zem vzhůru nohama a zase zpátky, aby tě přivedli zpátky pod jeho ochranná křídla, takže tě budu muset uklidit někam na bezpečné místo. Neboj, nebude to daleko, hahahha,“ zasmál se Voldemort, kterému se vrátila povznesená nálada. „Teď budeš mít konečně šanci užít si se svými rodiči několik nerušených chvil,“ vysvětloval Voldemort a vydal několik rychlých pokynů Smrtijedům.

Ti mlčky odsunuli náhrobní kámen a několika kouzly odstranili z hrobu jeho rodičů hlínu. Harry byl vyzvednut do vzpřímené polohy a mohl na dně jámy spatřit kusy ztrouchnivělého dřeva.

„Oh, tví rodiče byli pohřbeni v jediné rakvi, jak romantické,“ utahoval si z něj Voldemort, když se zájmem hodným entomologa, který objevil nový druh hmyzu, prozkoumával ty pozůstatky. „Jsem přesvědčený, že se na pár dní určitě rádi uskrovní a poskytnou ti azyl. Tvá matka už nejspíš nebude taková krasavice jako bývala a tvůj otec také nejspíš nebude v nějaké obzvláštní kondici, ale věřím, že ti bude jejich objetí tím nejlepším narozeninovým dárkem,“ provokoval ho dál Voldemort.

Mávnutím hůlkou a rakev najednou vypadala jako nová. Světlé dubové dřevo se v záři hůlek blýskalo hladkým lakem, mosazné kování vypadalo jako ze zlata a Harrymu vstávaly vlasy hrůzou při představě, jaké zvrácené záměry má Voldemort s ostatky jeho rodičů.

„Co myslíš, Harry, bude to dostatečně pohodlné nebo ti mám vyčarovat ještě polštářek a plyšového medvídka?“ snažil se ho vyprovokovat Voldemort a levitačním kouzlem odsunul víko rakve.

Harry uviděl dvě těla, vlastně kostry potažené šedivou kůží a oblečené do plesnivých zbytků jakýchsi neidentifikovaných šatů. Jeho nos zaplavil silný zápach rozkladu a přesto měl nutkání se těch odporných věcí dotknout, pohladit je po vlasech a říct jim, jak moc mu chybí.

„Ano, jak se dalo předpokládat, tví rodiče při všem tom čekání na tvé vřelé obětí trošičku zestárli a seschli, ale já věřím, že si jejich společnost jaksepatří vychutnáš. Aby ses mi v tom objetí neudusil, prohloubím tvou stázi, takže veškeré tvé životní funkce budou omezeny na to, abys vnímal tu milou společnost svých rodičů a patřičně sis to užíval. Nepokoušej se o žádné vylomeniny a modli se, aby tě tu tví přátelé nenašli. Okolo tvého lože budou hlídkovat mozkomorové i Smrtijedi a každý, kdo by se pokusil otevřít tvou rakev, zemře bolestivou smrtí. Teď se musíme na pár dní rozloučit, ale neboj se, uteče ti to jako voda.“

Harry mohl jenom bezmocně sledovat, jak se ho chopily silné ruce a položili ho do rakve k ostatkům jeho rodičů. Jeden ze Smrtijedů mu ovinul kolem krku ruce jeho matky, jak poznal podle zbytků zrzavých vlasů, a na ramena mu zase položil ruce jeho otce v nápodobě jakéhosi ochranitelského gesta. Sklidil za to bouřlivý aplaus svých kolegů a uznalý úšklebek Voldemorta. Pak už Harry jenom sledoval, jak se víko rakve zasouvá a vše se ponořilo do tmy.

Slyšel, jak na rakev dopadá hlína, slyšel, jak se sune náhrobní kámen a pak všechny zvuky utichly. Rychle ztratil představu o čase. Vnímal svůj slabý dech, ale zdálo se mu, že mezi jednotlivými nádechy uplynou celé hodiny, možná tomu tak opravdu i bylo, vždyť Voldemort mluvil o stázi, kdy se jeho životní pochody mnohonásobně zpomalí. Nemohl se hýbat, nic neviděl, ani k němu nedoléhaly žádné zvuky. Jediný jeho smysl, který něco vnímal, byl čich naplněný zápachem hniloby a rozkladu a hmat, kterým cítil, kde se ho dotýkají pozůstatky těch, které chtěl milovat, ale nikdy je nepoznal.

Zkusil použít svou magii, aby unikl z tohoto vězení, ale i když cítil známé mravenčení, nedokázal svou moc usměrnit takovým způsobem, aby zrušil voldemortovu kletbu. Možná by mohl rozmetat rakev, ve které byl zaživa pohřben, ale tím by dosáhl jenom toho, že by ho zavalila hlína a on by se rychel udusil. Zoufale hledal nějaký způsob, jak uniknout, ale žádný z jeho pokusů nikam nevedl. Navzdory vysílení nemohl usnout a dál musel ve své mysli omílat svou situaci, až jeho mysl zabloudila k meditačním technikám, které se ho Bellatrix marně snažila naučit.

Z čirého zoufalství se pohroužil do svého nitra. Nikdy předtím se mu nepodařilo najít zdroj své magie. Kdysi sice přivolával svého Bouřkáčka, jak se mu zachtělo, ale o tom, kde se jeho přítel skrývá, neměl zatím ani tu nejmenší představu. Při svých pokusech pod vedením Bellatrix většinou ztroskotal už na začátku, kdy bylo důležité vyprázdnit svou mysl podobně jako při nitrobraně a soustředit se jen na jemné předivo magie kolem sebe. Tentokrát se mu však podařilo překonat první překážku bez větších obtíží. Možná to bylo tím, že většina jeho smyslů byla mimo provoz, možná se jenom zúročily ty nekonečné hodiny, kdy se ho k tomu snažila Bellatrix dovést, ale teď bez nesnází nechal své myšlenky rozplynout do ztracena a najednou vnímal svět úplně jinak.

Vnímal energetické dráhy svého těla. Do značné míry kopírovaly krevní oběh a vytvářely husté pletivo skrz které nebylo možné nic dalšího rozpoznat. Kolem svého těla jasně vnímal temné provazce kouzla, kterým ho Voldemort paralyzoval. Zkusil se jich svou magií dotknout, ale okamžitě pocítil úbytek sil. Ta pouta čerpala svou sílu z jeho vlastní magie, takže čím víc proti nim bojoval, tím byla pevnější. Bez pomoci zvenčí neměl ani tu nejmenší šanci se jich zbavit. Další kouzla navíc ulpěla na jeho rakvi i náhrobním kameni. Harry je neznal, ale jeho vnitřní zrak je vnímal jako jednoznačnou hrozbu. Nahoře na povrchu pak ještě zaznamenal pohybující se šedivou prázdnotu, kterou si po zkušenostech s Bellatrix spojoval s mozkomory. Voldemort neponechal nic náhodě a zabezpečil jeho vězení skutečně důkladně.

Raději obrátil svou pozornost dovnitř. Jeho vědomí putovalo po jednotlivých magických žilkách ve snaze objevit zdroj, odkud všechna ta magie vychází. Nevěděl, jak dlouho klouzala jeho mysl z jedné magické dráhy na druhou, mohly to být měsíce stejně jako zlomky vteřin, protože čas neměl v tomto prostředí absolutně žádný význam. Jak se dostávak stále hloub, žilky jeho magie postupně mohutněly, až se scenérie před ním přece jen změnila. Kdesi hluboko pod sebou rozpoznal slaboulinkou duhovou záři. Opatrně sestupoval dál a dál, až mohl rozeznat kouli oslnivě zářící všemi barvami spektra. Z ní vycházely všechny ty magické žíly a napájely se z ní čirou energií. V duchu zadržel dech a ponořil se pod její povrch.

Necítil žádný odpor. V jednu chvíli byl prostě v prázdnotě protkané pletivem magických žilek a ve druhé se nacházel na cimbuří nějaké věže. Soudě podle nadýchaných obláčků tiše proplouvajících kolem, musela být pořádně vysoká. Když se ho jeden okraj takového oblaku dotkl, projela mu po páteři vlna neskutečné energie. Aniž by nad tím musel nějak přemýšlet pochopil, že tyhle obláčky představují jeho zásobárnu magie, stejně jako jezero u hradu v magickém jádru jeho učitelky. Rozhlédl se kolem sebe, kolik jich kolem věže uvidí, a překvapením zůstal stát jako solný sloup. Na druhé straně nebylo po bílých nadýchaných obláčcích ani památky. Celou polovinu oblohy zabíral obrovský černý mrak, každou chvíli prosvěcovaný blesky. Byl to přesně takový mrak, který slibuje, že se dostane do zpráv všech televizních stanic ve stylu: prudké bouře strhávaly střechy, lámaly stromy, převracely auta a způsobily miliardové škody. Harrymu notnou chvíli trvalo, než si uvědomil, že tohle je jeho Bouřkáček, který za ty roky pořádně vyrostl.

Vrcholek věže mohl mít tak patnáct metrů v průměru a nebylo na něm zhola nic, jen jediné schodiště klesající kamsi dovnitř. Harry se ještě vyklonil přes okraj, jestli tam neobjeví něco zajímavého. Viděl černou hladkou stěnu bez jakýchkoli spár narušovanou jen úzkými okny, která ve spirále obtáčela věž kolem dokola a klesala stále dál a dál do hlubin, až už nebyla rozpoznatelná. Harry jednou byl s Dursleyovými na střeše jednoho z mrakodrapů v londýnském City, ale při pohledu ze své věže dolů měl pocit, že tady je ještě mnohem, mnohem výš.

Ačkoli jako hráč famfrpálu rozhodně žádnými závratěmi netrpěl, raději odstoupil dál od cimbuří a vydal se na průzkum vnitřku věže. Sestupoval dolů po točitém schodišti, které klesalo po směru hodinových ručiček kamsi do hlubin. Po každých dvanácti schodech narazil na malé odpočívadlo, kam oknem dopadalo světlo zvenčí, jinak bylo schodiště dokonale prázdné. Harry si uvědomoval, že by se v opuštěné chodbě měl správně bát, ale ve skutečnosti měl pocit bezpečí a jakési patřičnosti. Měl prostě pocit, že je správné, když tím schodištěm sestupuje dolů a že je v téhle věži doma.

O pěkných pár schodů níže narazil na dalším odpočívadle na první dveře. Vypadaly, že jsou ze stejného materiálu jako stěny věže a dokázal je odlišit pouze podle toho že byly lemovány tenkou zlatou linkou. Nikde nebyla žádná klika, ani jiný mechanismus, jak by je mohl otevřít. Harry se opatrně dotkl zlaté linie a nade dveřmi se stejnou zlatou linkou vykreslil podivný symbol. Byl to kruh spojený krátkou čarou s trojúhelníkem. Harry neměl nejmenší tušení, co by to mohlo znamenat, ale jeho vnitřní hlas mu našeptával, že se nemá čeho bát, že na tomhle místě mu nikdo jiný než on sám ublížit nemůže. Znovu tedy přiložil obě ruce na dveře a vší silou zatlačil.

Dveře se kupodivu rozestoupily ještě dřív, než stačil doopravdy zabrat. Před ním byla prostorná místnost, kde poletovaly tisíce předmětů, které se neustále měnily v úplně jiné. Byla to jakási zvětšená verze místnosti, kde v prvním ročníku honil na koštěti zlomený klíč. Všude po místnosti se rozléhal šepot, slova však rozpoznat nedokázal. Bylo to fascinující divadlo. Harry natáhl ruku a chytil do ní párátko, které se mu v dlani změnilo ve stříbrnou jehlu a zase naopak. Bylo to stejné, jako když je to učila McGonagallová v prvním ročníku. Pozorně se rozhlédl kolem sebe. Poznal sklenici, která se měnila v kapesník i kosatec, který se měnil v růži. Byly tu všechny neživé předměty, které se na hodinách učili přeměňovat v jiné. Tahle místnost byla zásobárnou všech jeho dovedností v oblasti přeměňování předmětů.

Wau, hvízdl si v duchu Harry a pomalu z místnosti vycouval. Dveře se za ním zavřely a opět vypadaly jako předtím.

Pokračoval pořád dál a dál do útrob věže a v pravidelných intervalech objevoval další a další dveře. Některé se mu podařilo otevřít a uviděl v nich podobné výjevy jako v té pro přeměňování, jiné otevřít nedokázal a domyslel si, že ty vedou k oborům magie, o nichž zatím vůbec nic neví, ale jednou by je mohl ovládnout. Už začínal být trochu unavený, když narazil na první dveře, které byly otevřené dokořán.

Na podlaze v kruhové místnosti tam spokojeně pochrupoval veliký černý vlk, přesně takový, do jakého se Harry přeměňoval. Harry sledoval zvíře s jasně patrnými obavami, vždyť kdo by se cítil klidně v bezprostřední blízkosti šelmy, která by ho klidně slupla jako malinu? Ačkoli nevydal nejmenší zvuk, vlk náhle otevřel oči, protáhl se a zadíval se na vetřelce ve svém výběhu. Harry měl v ten okamžik pocit, že je to on, kdo se protahuje a že se dívá sám na sebe, jak stojí ve dveřích na schodiště. Byl to nesmírně matoucí pocit, když se chvilku pohyboval ve dvou tělech naráz, takže zavrávoral a ustoupil ven do chodby se schodištěm. V ten okamžik se vše vrátilo zpátky, vlk zívnul a znovu se uložil k odpočinku.

Harry cítil, jak mu na čele vyrazil pot a opřel se o chladivou stěnu. Svět jeho magického jádra byl tedy pořádně divný, ale bude rozumnější další průzkum odložit na později. Stačila jediná taková myšlenka a byl pryč. Najednou zase cítil hnilobný zápach a pánevní kost svého otce, která ho tlačila do žeber. Kdyby tak měl k dispozici alespoň trochu světla, v tomhle temném klaustrofobickém prostředí si znovu připadal jako v přístěnku pod schody u Dursleyů. Mít tak v ruce hůlku, aby vyčaroval alespoň Lumos. Vzpomněl si na místnost v jeho magickém jádru, ve které sídlily jeho znalosti z oboru kouzelných formulí, jak tam poletovala koule, která se střídavě rozsvěcela a zhasínala. V ten okamžik ucítil, jak se z jeho nitra razí cestu vzhůru malinká jiskřička energie, která ve chvilce zalila vnitřek jeho vězení studeným bílým světlem.

Harry zalapal po dechu. Právě se mu povedlo seslat kouzlo bez hůlky i vyslovení kouzelné formule. Něco takového zvládal málokterý dospělý kouzelník. Rychle si snažil vybavit jiná kouzla a ona skutečně všechna fungovala! Trvalo to všechno sice o dost déle než při vyslovení formule a mávnutí hůlkou, ale na druhou stranu se nemusel obtěžovat takovými záležitostmi, jako správně provedený pohyb hůlky a přízvuk na určené slabice. Škoda, že nezná žádnou formuli, kterou by mohl zrušit ta voldemortova kouzla kolem něj.

Dlouhou dobu zkoušel různá kouzla, až ho napadlo vyzkoušet alespoň částečnou zvěromágovskou proměnu. Normálně to od něj vyžadovalo veliké úsilí. Musel v mysli vytvořit přesný obraz svého zvířete, pekelně se soustředit, a v okamžiku, kdy si byl jistý každičkým chlupem, vyslovit v duchu formuli pro transformaci. Bojoval s tím dlouhé týdny, než se mu to poprvé povedlo a i poté to pro něj byla zkouška vůle a soustředění.

Nejprve se soustředil tak, jak byl zvyklý a podařilo se mu změnit si pravou ruku na vlčí tlapu. Bylo to stejně obtížné jako dřív - žádné zlepšení jeho schopností se tentokrát nekonalo. Už toho chtěl nechat a vyzkoušet zase něco jiného. Soustředil se, aby se jeho ruka vrátila do původní podoby, když na kratičký okamžik zaznamenal nespokojené vrčení svého vnitřního vlka. Jeho vnitřní zvíře toužilo po tom dostat se na povrch a převzít otěže. Tohle bylo něco, co si při svých předchozích proměnách neuvědomoval. Příštích několik hodin strávil pošťuchováním svého vnitřního vlka. Zjistil, že teď, když ví, že se taková šelma uvnitř jeho magického jádra nachází, mu k proměně stačí jen vypustit ho ze řetězu a promění se ve zlomku sekundy.

Mělo to však i své další stránky. Jeho vlk si rozhodně nenechal nic líbit a jakýkoli útok na jeho osobu bude brát jako výzvu, před kterou nehodlá couvnout. Zatím se jen s temným vrčením a pěnou u huby pokoušel osvobodit z voldemortových kouzel, která ho držela jako na řetězu. Jestli ho však Voldemort na maličkou chvilku z toho řetězu pustí, bude se mít na co těšit.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one