face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:

Kapitola 5 _ U Dursleyů to není zas tak černé

Harry trochu omámeně vyšel ze dveří kanceláře. Jeho život se neobrátil jen vzhůru nohama, jeho život se s ním zatočil jako ta nejšílenější atrakce v lunaparku, aby ho vyhodil zpátky jako… Jako co vlastně? Položil sám sobě otázku. Z jeho úvah ho vytrhlo nesmělé odkašlání:

„Mám přemístit pána zpět do jeho současného sídla, některého z jeho nových domů nebo snad někam jinam?“ ptal se drobný skřítek v červené livreji se zlatými doplňky. Kdyby schoval své velké uši pod medvědí beranici, vypadal by tak trochu jako miniaturní člen královské gardy. Nesl se i podobně vzpřímeně, očividně byl velmi hrdý na své postavení.

Tohle ho vrátilo alespoň částečně do reality. Bude se muset se svým novým životem nějak vypořádat. Jako první se bude muset postavit před Dursleyovy a oznámit jim, že zdědil pár tun zlata, spoustu nemovitostí a něco jako šlechtický titul. Na něco takového se vůbec necítil připravený. Jeho vztah k rodině jeho pěstounů byl velmi komplikovaný a on najednou nevěděl, jakým způsobem by se s nimi měl rozloučit.

Strýce Vernona se bál možná víc, než samotného Voldemorta a nedovolil si k němu ani zlomek toho, co ke Snapeovi. Přesto byl pro něj během jeho dětství určitým vzorem. Ten jeho záchranářský komplex, jak to nazývala Hermiona, byl jenom odrazem Vernonovy snahy zajistit své rodině to nejlepší, čeho byl schopen. Teta Petunie byla zlá a protivná ženská, která však byla sestrou jeho matky. Když však Harry viděl výraz jejích očí, když mluvila se svým synem, vždycky si představoval svou matku, jak s podobnou směsicí lásky a hrdosti mluví na něj. Dudley byl malý tyran. Přesto poté, co ho Harry zachránil před mozkomory, se k němu bratránek choval s jistým respektem. Už ho nepoužíval jako boxovací pytel a místo pronásledování a šikanování se mu raději klidil z cesty.

Rád by se jim pomstil za všechna ta příkoří a ponížení, ale na druhou stranu, nikdo se jich neptal, jestli se chtějí malého Harryho ujmout. Brumbál ve své samolibosti snad ani nepředpokládal, že pro mladý pár s jejich prvním dítětem, hypotékou na krku a se snahou zapadnout mezi ultrakonzervativní střední třídu, není další malý chlapec bez dokladů, bez prostředků a s příslibem ohrožení pro celou jejich rodinu, zrovna vítaným hostem. Z tohoto pohledu bylo spíš s podivem, že ho neodložili do nejbližšího dětského domova, už jenom proto, aby si ušetřili všechno to běhání po úřadech, aby vůbec nějaký Harry Potter začal oficiálně existovat. Za něco takového by si spíš zasloužili odměnu.

Další zakašlání ho opět vytrhlo z jeho úvah. Skřítek stále čekal na jeho rozkazy, ale Harry se zrovna necítil způsobilý mu cokoli rozkázat.

„Promiň, všechno se to seběhlo tak rychle a já jsem trošičku mimo. Jak se vlastně jmenuješ?

„Tento skřítek se jmenuje Spoon z Blackmooru, to je vaše hlavní sídlo v Devonshiru, a bude mu ctí splnit vám jakékoli přání,“ poklonil se skřítek. „Jestli si pán potřebuje srovnat trochu myšlenky, mohl by ho Spoon vzít na jedno místo, kde rád rozjímal starý pán Arcturus III. Až pán bude připravený, Spoon ho zanese, kam si bude přát.“

„To nezní vůbec špatně,“ souhlasil Harry. „Děkuju ti za dobrý nápad.“

„Pán nemusí děkovat, je povinností každého správného skřítka, aby se staral o pánovo dobro.“

„Stejně jako je povinností každého správného pána ocenit dobrého služebníka,“ usmál se Harry. Měl skřítky rád. Oddanost těchto tvorečků byla obdivuhodná a on se už dávno přesvědčil, že vůbec nejsou hloupí nebo méněcenní. „Vezmi mě tedy tam, kde si myslíš, že budu mít klid na přemýšlení.“

Spoon ho přemístil přímo na lavičku ve stínu mohutného dubu, odkud byl překrásný výhled na zvlněnou krajinu s roztroušenými skupinkami stromů, několik vodních ploch a vzdálené kopce s hřebeny pokrytými vřesovišti. Nikde nebyl vidět jediný člověk, jen pár ptáků kroužilo mezi nadýchanými obláčky. Celá ta scenérie vyzařovala dokonalý klid a mír. Harry jednou viděl v televizi dokument o japonských meditačních zahradách, kde se jejich tvůrci snažili uspořádat všechny rostliny, kameny i jezírka do celku, který by měl uklidňovat rozjitřenou mysl a navozovat pocit harmonie. Tahle krajina působila stejně, jen v daleko větším měřítku.

Nakonec po několika hodinách přemýšlení dospěl k několika rozhodnutím:

• Jestliže má jednou porazit Voldemorta, musí se začít učit. Musí se učit intenzivně a všechno, včetně nenáviděných lektvarů a černé magie. Něco takového se ale nemůže učit v Zobí ulici, takže se bude muset odstěhovat na nějaké z Blackovských sídel. Tam bude mít dost literatury ke studiu teorie, prostor pro experimentování v praxi a hlavně klid od všedních starostí a pokoj od šmíráků z Řádu.

• Musí zjistit, co je ta tajemná moc, kterou Voldemort údajně nemá. Možná by na to mohl přijít, když porozumí tomu, co se stalo před patnácti lety. Čím ho tenkrát vlastně porazil? Brumbál to odbyl neurčitými kecy o síle lásky a oběti jeho matky, ale fungovalo to opravdu takhle? I jiné oběti Voldemortovy hrůzovlády zajisté milovaly své bližní, mnozí se pro ně také obětovali, ale přesto to zafungovalo jen u něj.

• Postará se, aby se všem jeho přátelům vedlo dobře a byli v bezpečí. I kdyby měl najmout k jejich ochraně celý pluk SAS a všechny bystrozory, co se jich jen na ministerstvu poflakuje. Hermiona si zaslouží najít po škole dobré místo, kde se uplatní její inteligence navzdory tomu, že se na ni ti čistokrevní snobi dívají skrz prsty. Zkusí také vymyslet, jak i ostatním Weasleyovým dát podobnou šanci zúročit jejich nadání, jakou dostali Fred s Georgem. Musí to pečlivě promyslet, aby to nevypadalo jako nějaký milodar, ale s takovou spoustou peněz se i náhody mohou přizpůsobit jeho plánům.

• Brumbála si bude držet od těla, protože mu čím dál víc přestával důvěřovat. Probere to ještě se Siriusem, ale měl dojem, že starý ředitel hraje nějakou podivnou hru. Vždyť přece celou dobu věděl, že u Dursleyů není šťastný, přesto v tom ohledu nepodnikl vůbec nic. Nechal ho pokračovat v Turnaji tří kouzelnických škol, ačkoli si byl jistý, že za jeho výběrem se ukrývá nějaká nebezpečná intrika. A hlavně, Brumbál nepodnikl vůbec nic pro očištění Siriuse Blacka, ačkoli věděl o jeho nevinně. Stačilo málo, jen aby jako předsedající Starostolce vyvolal nový proces, kde by při výslechu pod Veritasérem pravda musela vyjít na povrch. Ne, Brumbál si prozatím jeho důvěru nezaslouží.

• Dursleyovy nechá na pokoji. Jsou stále jeho rodina a rodina by vždycky měla stát při sobě, i když se její členové navzájem zrovna nemusí. Dá jim ještě šanci a udělá všechno, aby se rozešli v dobrém, pokud to tedy Vernon nepokazí. Vyrovná svůj dluh za poskytování útočiště po celých těch čtrnáct let, rozloučí se, a kdo ví, třeba se Dursleyovi rozpovídají a on se dozví něco o tom, jak to s ním vlastně bylo.

S pobavením si uvědomil, že je na tom podobně jako hrdina jeho oblíbeného románu Hrabě Monte Christo. Stejně jako on získal po letech strádání najednou prostředky k uskutečnění svých snů. On však nezasvětí svůj život pomstě. Zasvětí svůj život budování lepšího světa pro všechny, kdo mu pomohli a začne s tím hned teď u Dursleyů.

„Spoone,“ zavolal tiše a ještě než to stačil vyslovit, objevil se před ním s tichým puf známý skřítek.

„Pán si přeje?“

„Ano, pán si přeje vrátit se do Zobí ulice,“ vyslovil s úsměvem Harry své přání.

„ Ano, pane. Dovolil bych si však navrhnout, abychom se předtím zastavili v mudlovském Londýně a pořídili vám nějaké oblečení poněkud vhodnější pro loučení se s rodinou, ve které pán prožil většinu svého života.“

Harry nebyl úplně tupý, ačkoli Hermiona ho občas z něčeho takového podezřívala, a došlo mu, že mu skřítek nenápadně naznačuje, že by mu v o několik čísel větších džínsech a vytahaném tričku po bratránkovi nemuseli věřit, že je z něj teď milionář. Nakonec proč by se nemohl obléknout do něčeho padnoucího, alespoň se s Dursleyovými nerozloučí jako hastroš. Vybral tedy pořádnou částku ze svého starého trezoru, směnil ji za ještě větší hromadu liber a za chvíli se již procházel po Jermyn Street a vybíral si z nekonečné záplavy elegantních oděvů něco, co by se hodilo k náctiletému lordu. Spoon, neviditelný díky skřítkovskému zastíracímu kouzlu, mu byl při jeho váhání neocenitelným rádcem. Nakonec odcházel v lehkých, pískově zbarvených kalhotách, o odstín světlejší košili a nablýskaných botách z měkoučké kůže. Bylo to neformální, ale elegantní a skvěle se to hodilo k horkému letnímu podvečeru.

Dursleyovy zastihl u televize. Zaujatě sledovali jakýsi zábavný pořad, Petunie pletla, strýc Vernon popíjel pivo a Dudley se ládoval popcornem. Když strýc uslyšel, jak Harry vešel do dveří, ani nezvedl hlavu a začal s tradičním proslovem:

„Kde ses celý den flákal, kluku líná. Měl bys mít alespoň trochu slušnosti a snažit se nám odvděčit za všechnu tu práci, co jsme s tvou výchovou měli….“

„Právě proto vás ruším,“ sebral Harry všechnu odvahu a šel rovnou k věci. „Dnes jsem se zúčastnil čtení poslední vůle mého kmotra…“

„Ty nemáš kmotra! Tvé úchylné rodiče a jejich pošahané kamarády by nikdo nikdy do kostela nepustil!“

„Přesto jsem jednoho kmotra měl,“ pronesl Harry pevným hlasem. Musel vynaložit všechno své sebeovládání, aby nevybuchl. „Jmenoval se Sirius Black a určitě jste o něm už slyšeli. Byl to ten uprchlý masový vrah, který vám jednou vyhrožoval.“

„Alespoň je o jednoho grázla míň. Co ti asi tak mohl odkázat takový ničema? Pár roztrhaných fuseklí?“ ušklíbl se Vernon a konečně se na Harryho otočil. Při pohledu na jeho evidentně luxusní nové oblečení se zarazil, ale nepřestal se na něj dívat s pohrdáním.

„Odkázal mi toho trochu víc. Pocházel totiž ze staré, bohaté a urozené rodiny a já se stal jeho hlavním dědicem. Soupis všeho majetku se teprve připravuje, ale bude to obnášet několik milionů liber, několik domů a také budu od svých šestnáctých narozenin plnoletý,“ prohlásil s velkým zadostiučiněním Harry a bavil se při tom sledováním Vernonova výrazu. Jeho strýc jen poulil oči a otvíral a zavíral pusu v dokonalé imitaci kapra na suchu. „Přišel jsem se vlastně rozloučit. Za několik dní se stanu plnoletým, budu moci volně čarovat a spravovat svůj majetek. Nechci vám být déle na obtíž, takže se zítra odstěhuji do některého ze svých nových domů. Chtěl bych vám jen poděkovat, že jste se o mě po celých čtrnáct let starali. Možná jsme spolu vždycky nevycházeli zrovna v dobrém, ale měl jsem vždycky kam jít. Opravdu jsem vám za vaši výchovu svým způsobem vděčný. Naučili jste mě, jak se o sebe postarat a to mi už několikrát doslova zachránilo život. Pořád zůstáváte mou rodinou a rodina je něco, čeho si cením ze všeho nejvíc. Kromě toho bych vám teď, když k tomu mám konečně prostředky, rád uhradil veškeré náklady, které jste s mou výchovou měli. Vím, že hlavně na začátku, kdy strýc budoval svou firmu, jste to neměli lehké a já opravdu nechci být žádným nevděčným spratkem. Budete si přát převést ty peníze na účet v librách nebo dáte přednost platbě ve zlatě?“

„Počkej, Harry, nemůžeš jen tak odejít, o tomhle si musíme promluvit,“ zareagovala jako první Petunie.

„Rád,“ přikývl Harry a posadil se do volného křesla, kde většinou sedávala teta Marge. To křeslo pro něj vždycky bylo tabu a krom pravidelného oprašování se k němu nesměl ani připlížit. „Takže převodem nebo ve zlatě?“ zopakoval trochu provokativně svou otázku.

„O tohle vůbec nejde, Harry. Přiznávám, že jsi nás tou ochotou dát nám nějaké peníze trochu zaskočil. Nemyslela jsem si, že bys byl k něčemu takovému ochotný, když jsme se k tobě chovali, tak jak jsme se chovali. Ráda bych ti vysvětlila, proč tomu tak bylo.“

„Nebyl jsem u vás vítaný?“

„Ne, to jsi opravdu nebyl. První příčina byla v tom, že jsme oba nesnášeli tvé rodiče. Já jsem neměla ráda svou sestru a Vernon nesnášel tvého otce. Víš, vedle Lily jsem se celou dobu cítila utiskovaná a méněcenná. Ona byla premiantka se samými jedničkami a naši rodiče skákali jen kolem ní. Kdykoli k nám přišla návštěva, hned se začali chlubit, jaké má sestra známky a do jakých chodí kroužků. Mě sotva představili a přitom jsem celou dobu měla jedničky a dvojky a několikrát dokonce i vyznamenání. Nechodila jsem sice do šachového kroužku a baletu, ale byla jsem třeba dobrá ve skoku do výšky. Zkrátka většinou se chce mladší sourozenec vyrovnat staršímu, ale u nás to bylo naopak. Nechtěla jsem, aby se Dudley vedle tebe cítil podobně, jako jsem se cítila já vedle své sestry. Nebylo to správné, ale jakmile jsem s tím začala, už to nešlo zastavit.“

„A proč Vernon nesnášel otce?“

„Protože to byl zatracený nevychovanec a nezdvořák,“ zafuněl Vernon. „Tvá matka nás samozřejmě pozvala na svou svatbu, ale co se tam odehrávalo za orgie, to snad ani nechtěj vědět. Všichni ti divní lidé v ještě divnějším oblečení! Tvůj otec spolu s někým, komu říkal Tichošlápek, si z nás soustavně dělali srandičky. Mysleli si, že je k popukání, když pode mnou odčarují židli a já se ve vypůjčeném smokingu svalím do trávy. Čistírna mě pak stála celých deset liber a stejně byl na kalhotách ten flek vidět. Petunie zase měla čerstvou trvalou a oni nějak očarovali dva vrabce, aby si v jejích vlasech udělali hnízdo. Každou chvíli někde něco vybuchovalo, lidi měnili barvu vlasů, člověk měl strach dát něco do pusy, aby mu to tam neobživlo!“

Teď začínal Harry chápat. Tohle všechno byly běžné žertíčky, kterými se mladí kouzelníci častovali, dokonce nemuselo jít ani o vyhlášené Poberty. Dotyčnému stačilo pár mávnutí hůlkou a bylo všechno zase v pořádku. Na mudlu, který se nikdy s kouzly nesetkal, to však muselo působit děsivě. Navíc Vernon si vždycky zakládal na tom, jak důstojně na ostatní působí. Tohle pro něj musel být hodně nepříjemný zážitek, po kterém se jeho rodiče určitě ocitli na jeho černé listině lidí, se kterými už nikdy nechce mít nic společného.

„Takže jste neměli rádi mé rodiče, ale proto jste se ke mně nemuseli chovat jako k odpadu,“ konstatoval jen s mírnou výčitkou v hlase Harry.

„Ne, Harry, tím to jenom začalo. Pak přišel ten dopis.“

„Jaký dopis?“

„Ten, co ležel vedle tebe v košíku, když jsme tě našli. Vernone, mohl bys ho prosím přinést?“

Vernon se nasupeně zvedl a vytáhl ze sekretáře pergamen se zbytky bradavické pečeti. Mlčky ho podal Harrymu, který četl.

Petunie Dursleyová,

tohle dítě je syn Vaší sestry Lily. Jmenuje se Harry a zůstali jste mu už jen vy. Jeho rodiče zabil mocný a zlý černokněžník, který se pokusil zabít i jeho, ale žalostně při tom selhal. Ten chlapec je hrdina, který zastavil veliké zlo a bude z něj velmi mocný kouzelník. V našem světě ho teď každý buď zbožňuje, nebo nenávidí, nikdy by tam neprožil normální dětství, takže ho svěřuji do Vašich rukou.

Dejte mu tolik lásky, kolik dokážete, vychovejte z něj normálního mladého muže, a až nastane ten správný čas, Harry se vrátí do našeho světa nikoli jako rozmazlená celebrita, ale jako skromný a pracovitý mládenec, který nebude žít minulostí, ale sám si vybojuje své místo ve společnosti.

Buďte opatrní, magie mladých kouzelníků je nestálá a nevypočitatelná, snažte se její projevy před svým okolím utajit a mějte vždy připravené nějaké zdůvodnění, proč se ve vašem domě dějí takové podivnosti, ale věřím, že to všechno zvládnete a naučíte malého Harryho, jak svou magii zkrotit a být pro své okolí normálním malým chlapcem.

Mějte se na pozoru před neznámými lidmi. Ten zlý černokněžník měl mnoho následovníků a některý z nich by se mohl chtít pomstít. Váš dům je chráněný nejmocnější ochranou, krví vaší zavražděné sestry, a v jeho okolí budou hlídkovat spolehliví lidé, ale kdyby přece jen k nějakému takovému útoku došlo, utíkejte a zachraňte Harryho. On je naděje našeho světa.

Buďte opatrní, magie mladých kouzelníků je nestálá a nevypočitatelná, snažte se její projevy před svým okolím utajit a mějte vždy připravené nějaké zdůvodnění, proč se ve vašem domě dějí takové podivnosti, ale věřím, že to všechno zvládnete a naučíte malého Harryho, jak svou magii zkrotit.

Albus Percibal Wulfric Brian Brumbál

Harry si uměl představit, jak na Petunii s Vernonem musel takový dopis zapůsobit. Vždyť tam Brumbál vysloveně píše, že už pouhá existence takového dítěte ohrožuje je i jejich rodinu a že on sám, ačkoli ještě neumí ani pořádně mluvit, bude jednou mocným kouzelníkem. Pro dva mudly, kteří nenávidí magii a zároveň se jí bojí, musí být opravdovým prokletím mít něco takového doma. A ještě k tomu ty zmínky o normálnosti. Brumbál to tam napsal dokonce třikrát! Slýchal to slovo mnohokrát denně, ale nikdy by ho nenapadlo, že mají možná původ právě v tomhle dopisu od vyšinutého ředitele. Vždyť Dursleyovi vlastně jen plnili jeho příkaz, když se z něj snažili vychovat „normálního“ kluka. Byl z toho všeho tak vytočený, že jeho magie začala slabě pulsovat a skleničky v příborníku začaly lehce zvonit.

„Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat,“ začal se hned omlouvat Dursleyovým. „To mě jen tak rozčílilo, co se v tom dopisu píše. Nestál jsem mu ani za to, aby mě předal osobně, nechal mě ležet v košíku za dveřmi jako pytel brambor!“ zakřičel naštvaně, když si uvědomil další skutečnost.

„Také jsem se divila. Vždyť už byl listopad, mohl jsi strašně prochladnout, ale zdálo se, že ti to vůbec nevadí,“ přiznala Petunie.

„Možná ohřívací zaklínadlo nebo se mě jen moje magie snažila chránit, to koneckonců fuk,“ mávl nad tím rukou Harry. „Teď už mi asi došlo, proč jste si ode mě udržovali odstup a trestali mě za mou magii. Vždyť ten dopis přímo naznačuje, že bych mohl být nebezpečný,“ pronesl už klidný Harry hořce.

„Zpočátku jsme se snažili tě vychovávat normálně, i když to slovo nemáš rád,“ vysvětlovala Petunie, když viděla, jak se Harry mračí. „Jenže pak se u tebe začala nejspíš projevovat magie a začaly se dít opravdu divné věci. Začali jsme se tě bát. Když jednou z ničeho nic začaly Vernonovi po pokoji poletovat důležité obchodní smlouvy, neudržel se, a poprvé tě udeřil. Všechno okamžitě ustalo. Pak se to opakovalo podruhé a potřetí, až se z toho stal zvyk. Pochop, my se té magie opravdu báli a nevěděli jsme si s ní rady. Navíc nám to připadalo, že to všechno děláš schválně. Nelíbilo se nám to, ale nevěděli jsme, jak to celé funguje, takže jsme se drželi toho, co se osvědčilo. Tresty a tvrdý režim omezily všechny ty podivnosti na snesitelnou úroveň. Musíš mi věřit, že jsme ti opravdu neubližovali pro svoje potěšení, ale protože jsme se báli, že nám magie, kterou nemáš pod kontrolou, ublíží. Teprve, když jsi zachránil našeho chlapečka, došlo nám, že nám asi nechceš ublížit, ale od té doby jsme tě skoro rok neviděli, a když ses vrátil, skoro jsi nevycházel ze svého pokoje. Mysleli jsme si, že se na nás zlobíš, takže jsme se pořád drželi svého starého postoje. Můžeš nám to odpustit?“

„Odpustil jsem vám už předtím, než jsem sem přišel. Teď navíc vím, že to všechno nebyla tak úplně vaše vina. Četl jsem, že v minulosti dokonce i vlastní rodiče nechávali děti, jako jsem já, v lesích na pospas divé zvěři, protože si mysleli, že jsou posedlé ďáblem. Vy jste si mě nechali a dělali jste, co jste si mysleli, že je nejlepší. Vlastně není ani co odpouštět.“

Petúnii stékala po tváři slza a jemně Harryho objala. Vernon se sice stále tvářil spíš nepřátelsky a Dudley celé dění ignoroval a dál se ládoval popcornem, ale Harry se cítil šťastný. Kdyby teď vyčaroval svého patrona, byl by jeho jelen tak hmotný, že by z něj Petúnie mohla uvařit ragú.

„Půjdu si nahoru sbalit věci,“ ukončil Harry dojemnou chvilku. „Strýčku Vernone, napadla mě ještě jedna věc. Ty se vyznáš v obchodech, nemohl bys mi občas v něčem trochu poradit? Samozřejmě, že to nechci zadarmo, mí poradci si strhávají procenta z každého zisku, nevidím žádný důvod, proč ty bys neměl dostat to samé. Navíc mám v úmyslu koupit velký balík akcií Capca a ty bys mohl být mým zástupcem v jejich dozorčí radě.“

Tohle byla Harryho okamžitá improvizace. Nevěděl, jakým způsobem skřeti řídí jeho obchody a před malou chvílí ani neuvažoval o koupi akcií firmy Capco, která byla Vernonovou velkou konkurencí, a jeho strýc se s nimi soudil o několik patentů. Prostě si chtěl naklonit i strýce a skutečně se mu to podařilo. Vernon nejdřív zbrunátněl, ale pak začal smát na plné kolo.

„Kluku, ty nejsi vůbec tak marný, jak jsem si myslel. Stevensona trefí šlak, až mě uvidí v jeho dozorčí radě, ale třeba tu zlodějskou bandu nakonec naučím férově obchodovat. Ani ty nebudeš škodný, mají pár dobrých věciček, co by jim měly příštích pár let slušně vydělávat. Dej mi vědět, už se na to těším,“ a poplácal Harryho po zádech.

Harry odcházel spokojený do svého pokojíku vyprovázený úsměvy na tváři tety a strýce. Dudley se dál před televizí ládoval popcornem.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one