face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry strávil celý večer a ještě kus noci balením svých věcí. Ne snad, že by jich měl tolik, ale jelikož musel všechno poskládat do svého jediného kufru, který ho provázel do Bradavic už od jeho prvního ročníku, byl to úkol srovnatelný s těmi nejobtížnějšími hlavolamy. V duchu si tiše spílal, že na něco takového nemyslel odpoledne na nákupech, a bojoval s touhou zavolat Spoona, aby jeho věci odstěhoval nadvakrát. On si přece dokáže poradit sám a není žádný zhýčkaný Draco Malfoy, který si bez asistence skřítka nedokáže ani utřít zadek. Když viděl, kolik místa zabraly jenom učebnice, bylo mu jasné, že všechno do svého kufru opravdu nenacpe. Rozhodl se tedy obětovat své obnošené oblečení a zanechat je v Zobí ulici Dursleyovým na památku a dál se úporně snažil využít každičký centimetr objemu svého zavazadla.

Své úsilí nakonec úspěšně završil v jedenáct hodin večer, kdy kleče na svém kufru konečně zaklapl jeho zámky a vyčerpaně se svalil na postel. Přes značnou únavu nemohl v noci dlouho usnout. Před očima se mu míhaly zážitky z nabitého dne a navíc si živě představoval, jak si zítra promluví se svým kmotrem. Tolik se mu toužil omluvit za svou hloupost, která je nakonec všechny svedla na ministerstvu. Snad mu Sirius odpustí a bude dál na jeho straně, je tu přece tolik věcí, na které potřebuje odpověď. Nakonec si ani neuvědomil, kdy jeho představy přešly do snění a on konečně usnul.

Ráno vstal brzy, natěšený na další den, a z nedostatku jiné činnosti naposledy udělal Dursleyovým snídani. Vaření ho bavilo, ale věčné připomínky jeho příbuzných mu ho většinou dokázaly znechutit. Dneska to však bylo naposledy a on si to docela užíval. Udělal jim všechno, co měli nejraději: skořicové placičky pro Petúnii, vajíčka pro Dudleyho a ovesnou kaši s medem pro Vernona. K tomu všemu ještě horu toastů, máslo, několik druhů džemu, med, párečky, opečenou slaninu, sýr a horké vafle. Rozespalí Dursleyovi právě scházeli dolů, když sundával z pánve vajíčka se slaninou. Tentokrát se nedočkal žádných výčitek, že toho udělal příliš mnoho a mrhá jejich jídlem, na které se těžko vydělává, nebo že je toho moc málo a Dudley půjde do školy hladový. Všichni zasedli za stůl a začali se ládovat.

„Harry, bude se mi po tobě stýskat,“ prohlásil s plnou pusou Dudley a poprvé tak zmínil Harryho odchod. Harry už si začínal myslet, že jeho včerejší rozloučení ani nezaregistroval. „Ani máma neumí udělat vajíčka tak, jako ty, aby slanina byla křupavá a vajíčka vláčná a nikoli tvrdá jako cep. Vždycky jsem se těšil, až se vrátíš na prázdniny a budeš vařit. Škoda, ale třeba teď konečně trochu zhubnu,“ dodal Dudley žertem.

Tohle mi musí stačit, pomyslel si Harry po téhle pokloně. I poslední z Dursleyových už nebyl jeho nepřítelem, dokonce se na jeho příjezd ze školy těšil, i když to bylo kvůli jeho plnému žaludku. Koneckonců pro jeho bratránka byla péče o plný žaludek stejně důležitá jako pro Rona a pochvala od někoho takového patří na jeho žebříčku hodně vysoko.

Nakonec přišlo ještě jedno krátké loučení. Dursleyovi vypadali docela spokojeně. Navzdory všemu, co si včera vyříkali, byl pro ně Harry někde pryč daleko přijatelnější, než někdo, kdo je zkrátka jiný, v pokojíku nahoře. Takhle si vymění pár blahopřání k narozeninám, jednou za čas se sejdou na nějaké rodinné oslavě a třeba si takhle na dálku snáze vybudují nový vzájemný vztah – budou se k sobě chovat jako příbuzní, kteří žijí od sebe příliš daleko, aby se stýkali nějak intenzivněji.

V pokoji pak Harry zavolal Spoona. Skřítek se objevil, ještě než stačil vyslovit n v jeho jméně a hned začal obhlížet jeho kufr, klec s Hedvikou a koště. Všechno krom sovy pak lusknutím prstů zmenšil a pečlivě uložil do váčku, který mu visel u pasu.

„Do kterého z vašich domů si budete přát přenést, pane?“ zeptal se potom klidným hlasem.

„Vlastně ani nevím,“ připustil Harry. Pro samé starosti se stěhováním si ani neuvědomil, že má několik domů na výběr. „Možná bych mohl nejdřív navštívit Siriuse, ten mi dá třeba nějaký tip,“ přemýšlel nahlas.

„Moudrá volba, pane,“ schválil jeho záměr Spoon, vzal ho za ruku, do druhé vzal klec a s tichým puf Harry Potter definitivně opustil dům, kde prožil skoro celé své dětství.

Objevili se v obrovské hale s nablýskanou šachovnicovou podlahou z černého a bílého mramoru, černými sloupy ze stejného materiálu po stranách a nádherným schodištěm do patra. Nevisely tu kupodivu žádné obrazy, ale mezi sloupy stálo několik soch a všechno to bylo zaléváno světlem z proskleného stropu a vitrážového okna nad vstupními dveřmi. Díky tomu světlu a dvěma vzrostlým kvetoucím pomerančovníkům v obřích kořenáčích po stranách hlavního schodiště však tahle místnost nepůsobila studeně a neútulně.

„Vítejte doma, pane,“ pronesl slavnostně Spoon, když se Harry trochu vzpamatoval ze všeho toho světla a prostoru. Na ten pokyn se k nim přemístilo dalších šest skřítků, kteří před ním poklekli.

„Ehm…, děkuji za uvítání,“ vysoukal ze sebe Harry. Nebyl zvyklý na takovéto projevování úcty.

„Pane, jestliže chcete navštívit pana Siriuse, Marty vás doprovodí do Sálu předků, kde visí jeho portrét. Marty se stará o Sál předků již celých osmdesát let a bude vám zajisté lepším průvodcem, než kdokoli jiný,“ představil Spoon velmi starého skřítka.

Harry jen přikývl na souhlas a nechal se vést labyrintem podzemních chodeb, kterými včera procházela Bellatrix. Skřítek ho zahrnoval informacemi, z nichž si Harry odnesl hlavně to, že pro každého Blacka je obrovská čest předstoupit před své předky. Jemu však byli nějací předci momentálně vcelku ukradení, šlo mu hlavně o to promluvit si se svým kmotrem. Své názory si raději nechával pro sebe, ten starý skřítek vypadal, že by ho taková neúcta mohla hodně ranit.

Harry prošel podle instrukcí svého průvodce všemi ochranami. Byl docela překvapený, že i zkouškou krve prošel bez nejmenších problémů – vždyť se do rodiny Blacků dostal jen díky Siriusově adopci a sám si pořád připadal tak trochu jako podvodník, ale kouzelná bariéra zmizela okamžitě, jakmile se první kapka jeho krve dostala do poháru. Nakonec se tedy ocitl v sále lemovaném prázdnými rámy a ještě, než se tam stačil rozkoukat, uslyšel za sebou známý uštěpačný hlas:

„Nazdárek, Lorde Black-Pottere, jak se vede?“

„Siriusi!“ vykřikl Harry a rychle se otočil.

„Vypadáš dobře, Harry, nové šaty ti seknou, ale je to takové moc uhlazené. Nesmíš dát vždycky jen na skřítky, ti by z tebe nejraději měli druhého Malfoye, ale musíš si najít svůj vlastní styl,“ a nápadně zachřestil cvočky na své kožené bundě.

„Budu na to myslet,“ musel se usmát Harry. Sirius se rád stylizoval do pozice rebela a nezměnil se ani po své smrti. Přitáhl si s hlasitým rachotem jednu židli a posadil se před Siriusův portrét. Tenhle rozhovor bude nejspíš trvat dost dlouho a jemu se nechtělo celou tu dobu přešlapovat na místě.

„Tvoje je ta velká,“ komentoval jeho počínání Sirius. „Musíš dbát na celkový dojem. Od někoho, koho se bojí Voldemort, Brumbál i ministerstvo, se čeká sebevědomé vystupování.“

„No, Voldy nevypadal, že by se mě zas tak moc bál, Brumbál na mě spíš kašle a ministerstvo se bojí spíš toho, že by mělo začít konečně něco dělat, než nějakého kluka, co říká věci, kterým nikdo moc nevěří.“

„Jen nech bejt, uvidíš, až praskne to, že jsi dvojnásobný Lord, jak všichni budou kolem tebe skákat. Víš třeba, že se dvěma hlasy ve Starostolci můžeš vyvolat hlasování o odvolání ministra?“ šokoval Harryho Sirius a náramně se bavil, jak se mladý kouzelník marně snaží zvednout svou spadlou čelist. „Politiku si ale necháme až na konec, teď máme důležitější věci na práci.“

„To jo, chtěl bych se ti moc omluvit. Kdybych jen trochu používal hlavu, celej ten zmatek na ministerstvu by se nekonal a ty bys byl pořád naživu,“ začal se omlouvat zkormoucený Harry.

„To nemůžeš vědět. I kdybyste nepodnikli tu svou výpravu, mimochodem gratuluju k tomu nápadu s testrály, táta je na tebe strašně hrdý a máma zuří, tak by se tam Řád nejspíš stejně vypravil. Nemohli bychom přece nechat Smrtijedy vyrabovat celý Odbor záhad se všemi poklady, co se tam nachází, takže je docela pravděpodobné, že bych si to s Bellou stejně rozdal. A i kdybych zrovna nepropadl Obloukem po tom pitomém omračovacím zaklínadle, mohlo by se stát milion dalších věcí, třeba jsem mohl zakopnout na schodech nebo si propíchnout hůlkou břicho. Minulost je minulost, ale budoucnost je důležitější. Vzal sis z toho nějaké ponaučení?“

„Jo,“ prohlásil temným hlasem Harry. Nesnášel, když ho všichni přesvědčovali, že nenese žádnou vinu za Siriusovu smrt, a nic na tom nezměnilo, když to samé říkal ten, kdo tu jeho chybu odskákal nejhůř. „Žádné příště nebude. Nenechám se už Voldemortem nachytat a příště to budu já, kdo určí místo a způsob našeho souboje. Až budu připravený, zastavím ho jednou provždy.“

„To není špatné,“ chechtal se jeho odhodlání Sirius. „Promiň, Harry, ale když tys to říkal tak smrtelně vážně, že jsem se nemohl udržet,“ vysvětloval mezi záchvaty smíchu. „Strašně jsi při tom připomínal svou matku, když přísahala, že se na Jamese už nikdy v životě nepodívá a s námi ostatními nepromluví už ani slovo, protože jsme podle jejích slov vylízaní puberťáci.“

„To že řekla?“

„Jasně, Lili si moc servítky nebrala, zvlášť když šlo o tvého otce. Ale teď vážně. Tvůj záměr se mi zamlouvá, ale Voldemorta neporazíš silnými řečičkami. Jsi ochoten podstoupit opravdu tvrdý výcvik?“

„Jaký výcvik?“

„Tohle léto jsem si tě chtěl vzít k sobě a dát ti pořádně do těla. V první řadě jsem tě chtěl naučit, jak v takovém souboji nebo dokonce větší bitvě přežít. V druhé pak, jak takový souboj nebo bitvu vyhrát. V Bradavicích se naučíš tři, možná čtyři použitelná kouzla, ale to k vítězství nad Smrtijedem nestačí. Chtěl jsem ti prozradit pár pečlivě střežených rodinných triků, něco, co jsem pochytil při výcviku na bystrozora a hlavně tě naučit využívat stejný zdroj moci jako Voldemort, protože jinak budeš v souboji s ním vždycky tím slabším. Pro odreagování jsem pak z tebe chtěl přes léto udělat zvěromága, věk už na to máš a Bradavice by si zasloužily nového Dvanácteráka. Priority se teď však poněkud změnily, budeš se toho potřebovat naučit mnohem víc.“

„Fíha, to je teda docela síla,“ hvízdl Harry. „Vážně si myslíš, že bych mohl být zvěromágem?“

„Budeš muset,“ uzemnil ho Sirius. „Cissa se dědictví jen tak nevzdá a ještě před tvýma narozeninama bude chtít svolat rodinnou radu, aby zpochybnila tvůj nárok. Blackové si vždycky zakládali na své schopnosti se proměňovat, nemít žádnou zvěromágskou podobu se u nich rovná degradaci na méněcenného skřeta a rozhodně nikoho takového neuznají za hlavu rodiny. Draco svou přeměnu trénuje už čtyři roky a už si dokáže přeměnit ruce na tlapky, takže Narcisa spoléhá na to, že tě v tomhle předčí.“

„Jakou podobu má Draco?“ přerušil Siriuse Harry.

„Hranostaj, docela sranda, když nadává Weasleyovým do lasiček, nemyslíš?“

„A jak se to stihnu za dva týdny naučit, když ani neznám svoji podobu? Myslel jsem, že to trvá celé měsíce.“

„Obyčejně jo, ale my trošku obejdeme pravidla. Narcisa viděla tvůj potenciál při rituálu přijetí do rodiny, takže ví, že ji tlačí čas.“

„Ty tvary, jak se kolem mě točily, to byly moje podoby? Myslel jsem, že každý může mít jen jednu.“

„Kolik můžeš mít podob, to závisí na tvém talentu a magické síle. Většina Blacků jich měla několik, já třeba mám tři.“

„Tři? Viděl jsem tě jen jako černého psa,“ konstatoval překvapený Harry.

„Ty ostatní nejsou zrovna moc praktické, takže je moc nepoužívám.“

„A jaké to jsou?“ nenechal se odbýt Harry.

„Černý nosorožec a delfín skákavý,“ přiznal Sirius. „Sám uznáš, že něco takového se pro běžné nošení moc nehodí, i když ten delfín se při útěku z Azkabanu docela hodil. Pes se sice dokázal protáhnout skrz mříže, ale padesát mil ve studeném a rozbouřeném moři by uplaval jen stěží.“

„Škoda, že jsem neviděl toho nosorožce,“ zalitoval Harry. „Jak se to ale za tak krátkou dobu naučím?“

„Víš, co je to obraceč času?“ začal Sirius vysvětlovat svůj plán, jak Harryho za pár týdnů naučit vše potřebné.

„To by mohlo fungovat,“ připustil Harry. „Do dvou týdnů reálného času se teda musím stát zvěromágem, co ještě?“

„Musíš si zlepšit kondici, jinak všechnu tu zátěž nezvládneš. Jak zvěromagie, tak i ty ostatní věci budou velmi vyčerpávající a bez dobré kondice budeš tak unavený, že prospíš většinu dne. Budeš na tom pracovat průběžně po celé léto a na podzim tě nikdo ani nepozná. Uvidíš, že holky po tobě budou šílet, milujou sportovce víc než nějaké chudokrevné vyzábliny. Do tvých narozenin musíš taky stihnout pár lekcí etikety a naučit se, jak to chodí v aristokratických rodinách, abys před těmi snoby nebyl za neotesance. Až budeš mít tohle všechno za sebou, začneš se konečně věnovat tomu podstatnému: naučíš se bojovat zbraněmi i magií a taky začneš hledat cestu ke zdroji skutečné magie. Na tyhle dvě věci se ale zaměříme až v srpnu.“

„Co je to ten zdroj magie, o kterým jsi už dvakrát mluvil?“

„Řeknu ti to, ale prosím tě, nevyšiluj, jo?“

„Proč bych měl vyšilovat?“

„Uvidíš. Hlavně se zkus nad tím, co ti budu říkat zamyslet, jo?“ ujistil se ještě Sirius a začal opatrně vysvětlovat, co chce, aby se Harry naučil. „Víš, Harry, kouzla, co se učíte v Bradavicích, využívají jen malou část tvé skutečné magické moci. Nikdy se svou silou nemůžou rovnat těm, která využívá Voldemort…“

„Takže mi tu chceš říct, že černá magie je daleko silnější a bez ní nebudu mít šanci Voldemorta porazit,“ konstatoval klidně Harry. Tohle si uvědomil už včera.

„Svým způsobem ano,“ dál vysvětloval rozpačitý Sirius. „Černá magie je nebezpečná, ale nemusí být nutně zlá. Vlastně samotnej výraz černá magie je nesmysl. Lidi prostě vzali pár kouzel a ty označili za černá, dalších pár za bílá a o zbytku neměli nejspíš ani tušení, takže další barvy zůstaly ušetřeny. Vůči těm kouzlům, co tak kdysi označili, mají spoustu předsudků a Voldemortovo řádění tomu jen nahrává. Co je skutečně ta černá magie zač je na dlouhé vysvětlování, ale věř mi, že opravdu může sloužit i dobrým věcem.“

„S tím si nemusíš dělat starosti, Siriusi, já jsem se už dávno rozhodnul, že o ní musím vědět všechno, abych měl proti němu šanci. Spíš by mě zajímalo, jak jsi na to přišel ty. Vždycky jsi prý byl proti všemu, co černou magií jen trochu smrdělo?“

„Já byl hlavně proti způsobu života své rodiny. Opovrhoval jsem všemi těmi nadutými snoby s jejich etiketou, pokrytectvím a pocitem vlastní důležitosti. Nechtěl jsem se nic z černé magie učit už jenom kvůli tomu, že to po mě chtěli oni. Teprve v Azkabanu jsem si uvědomil, že na téhle magii jako takové není nic špatného a že je navíc mojí nedílnou součástí. Našel jsem k ní cestu i klíč a dávám ti své čestné pobertovské slovo, že opravdu není jen špatná.“

„Já ti věřím. Tohle ale asi jen těžko bude ta moc, kterou Pán zla nezná.“

„Cože?“

„Víš, v té věštbě, co chtěl Voldemort získat na Odboru záhad se ve stručnosti říkalo, že ten, kdo bude mít moc porazit Pána zla, se narodí na konci července, Voldemort ho poznamená jako sobě rovného a jeden musí druhého zabít. Ten dotyčný prý také bude mít moc, jakou Pán zla nemá. Brumbál mi to prozradil, a je přesvědčený, že tím dotyčným mám být já.“

„Takže kvůli tomuhle nesmyslu po tobě celou dobu jde?“

„Jo. Kdyby znal Trelawneyovou a vykašlal se na její žvásty, mohl už dávno mít celý svět v hrsti, místo aby strávil třináct let jako strašidlo. Teď je však důležitý, že znalost černé magie asi nebude ta moc, která má náš souboj rozhodnout. Voldy je v ní přece kovanej.“

„To máš asi pravdu. Voldemort pronikl do černé magie hloub, než kdokoli jiný po Salazaru Zmijozelovi, těžko si představit, že bys ho zrovna v tomhle překonal. Mluvil jsi o tom s Brumbálem?“

„Jo, on si myslí, že tou mocí je láska.“

„To asi těžko. Láska, nenávist a jiné silné emoce mohou posilovat některá kouzla, ale jen málokdo to umí využívat. Někteří zasvěcenci černé magie takové věci umí, ale je to velmi ošidné, rozhodně bych na něco takového v souboji s ním nespoléhal. Já bych si spíš tipnul něco z tvého rodinného dědictví, ale teď mě nic moc nenapadá. Potterové byli vždycky ve vzduchu jako doma, je jedno, jestli to bylo na koštěti, na zádech nějakého tvora nebo jako u tvého dědečka ve stíhačce RAF, ale nevím, jak by ti zrovna tohle mohlo pomoci. Blackovská schopnost přeměňování by k tomu pasovala líp, takový tyranosaurus by Voldemorta rozšlápl jako shnilou hrušku, ale tuhle schopnost jsi rozhodně tenkrát ještě neměl, takže poprvé jsi ho porazil něčím jiným. Pořád mám pocit, že mi něco důležitého uniká, ale teď ani za nic nemůžu přijít na to co.“

„Já nad tím taky přemýšlel. Brumbál tvrdí, že jsem ho tenkrát porazil díly lásce své matky a její oběti, ale ona určitě nebyla jediná, kdo položil život za své dítě.“

„To máš pravdu. Smrtijedi rádi zabíjeli děti před očima jejich rodičů a ti se je samozřejmě snažili chránit. Lily v tom mohla hrát svou roli, ale rozhodně to není všechno. Teď si tím ale nebudeme lámat hlavu. Až se vrátím na druhou stranu, zeptám se jí. Kdo jiný by to nakonec měl vědět lépe, než ona sama. Když už jsme u toho Brumbála, co si o něm vlastně myslíš? V dopisech za poslední rok jsi na něj byl čím dál víc nabroušenej, protože ti nic neříkal.“

„Nevím, když jsem mu na konci roku zdemoloval ředitelnu, omlouval se mi a prozradil mi tu věštbu. Přesto mám pocit, že mi neříká všechno, a že bych si ho měl držet od těla. Ty se v něm vyznáš?“

„Já si myslím, že se v sobě nevyzná ani on sám, ale to, že mu nebudeš ve všem důvěřovat, ti schvaluju. Brumbál je nejnebezpečnější právě těm, kdo jsou na jeho straně. Kdejakému mizerovi dává druhé šance, ale spojence s klidným svědomím obětuje jako pěšce na šachovnici.“

„Takže si myslíš, že by mě klidně obětoval, když se mu to bude hodit?“

„Harry, problém je, že obětovat tebe nebo předtím i mě se mu bude hodit vždycky.“

„Ale proč?“

„Za vším hledej politiku nebo v mém případě sex. Brumbál byl první půlstoletí svého života sice mocný kouzelník, ale jeho politická moc byla nulová. Kdyby nebylo Grindelwalda, dotáhl by to na ředitele Nebelvíru, možná až na ředitele Bradavic, ale neměl by nejmenší šanci prosadit svoje názory. Když ale porazil předchozího Temného pána, získal obrovskou politickou podporu. Postavily se za něj všechny „světlé“ rodiny a dokonce i několik těch temných. Z Brumbála se stal hrdina, každý si k němu chodil pro radu a padesát let to byl on, kdo tahal ze své ředitelny za nitky kouzelnické společnosti. Brumbál postupně omezil výsady kouzelnické aristokracie, urovnal spoustu sporů s kouzelníky ze zahraničí a udělal hodně změn ve vzdělávání. Udělal toho opravdu dost a většinou šlo o správné věci, bohužel to však vedlo k posílení moci ministerstva, které si hlavně po prvním pádu Voldemorta začalo dělat, co se mu zlíbilo. Brumbál se to zrovna snažil napravit, když ses ve svých jedenácti letech znovu objevil v kouzelnickém světě.“

„Co já s tím mám společného?“

„Tys porazil nového Temného pána. Hrozilo, že by se kvůli tobě mohl tábor Brumbálových příznivců rozdělit, protože část by následovala raději tebe. To by byl konec Brumbálově politické moci a on se jí ještě nehodlá vzdát, protože nedokončil všechno, co si předsevzal. I proto tě držel Brumbál mimo kouzelnickou společnost, jak to jen šlo.“

„Jak tohle víš?“

„A o čem si myslíš, že jsem se s Brumbálem poslední rok denně hádal?“ odpověděl mu Sirius s úšklebkem. „Chtěl jsem předstoupit před Starostolec a výpovědí pod veritasérem očistit své jméno. Bylo by to hop nebo trop, možná bych dostal polibek mozkomora dřív, než bych na ten výslech došlo, ale já jsem se už dál nechtěl schovávat a také jsem se konečně chtěl ujmout svých povinností a vzít si tě k sobě. On si však vymýšlel stále nové a nové argumenty, proč by to nebylo správné, a ze všech sil se tomu bránil. Nakonec mi to všechno došlo. Brumbál nepotřeboval aktivního Lorda Blacka, a už vůbec nepotřeboval, aby se nějaký Harry Potter začal připravovat na to, že jednou zaujme své místo ve společnosti. Potřeboval mít svou stranu jednotnou. Navíc pro jeho boj bylo důležité, aby ministerstvo zůstalo silné. Mé očištění a převzetí tvého poručnictví by však vyvolalo strašný chaos, nejspíš i pád ministra a několika jeho náměstků, protože držet protiprávně člena Starostolce v Azkabanu, to si v historii ještě nikdo nedovolil.“

„A to by bylo špatně?“ podivil se Harry. „Popletal byl přece neschopný idiot.“

„Popletal byl sice neschopný idiot, ale alespoň by nikdy nepodporoval Smrtijedy. Teď sice ministr nejspíš také padne, ale bude to kvůli návratu Voldemorta, ne kvůli chybnému postoji vůči hlavě jednoho z nejvýznamnějších rodů. Z toho bude potom Starostolec vycházet při nové volbě. Místo někoho, jehož volba by měla uchlácholit aristokracii, což by znamenalo někoho, kdo je oddaný Malfoyovi, to bude někdo, kdo uchlácholí veřejnost pevným postojem vůči Voldemortovi. Nejspíš to bude někdo blízký bystrozorům, někdo, kdo bude proti Voldemortovi bojovat ze všech sil. Tohle byl od Brumbála mistrovský tah.“

„To je všechno tak strašně složité,“ povzdechl si frustrovaně Harry. „Co mám teda dělat, aby mi krom Voldemorta nešli po krku i Brumbál s ministerstvem?“

„Před oběma si hraj na hodného hocha. Chovej se podle jejich loutka, využívej všechny výhody, co ti nabídnou, a v pravý okamžik převezmi iniciativu a s podporou obou znič definitivně toho plešatého slizouna.“

„Takže mám poslouchat ty nemožné Brumbálovy kecy, podporovat ministerstvo a v tichosti ovládnout Fénixův řád i bystrozory?“ zeptal se Harry a na tváři se mu usadil nebezpečný úsměv.

„Něco takového.“

„Bezva, tohle bude ještě větší zábava, než prudit Umbridgeovou, ale na něco jsme zapomněli. Kdo mě vlastně bude učit?“

„Bellatrix,“ pronesl tiše Sirius a strnul v obavách před Harryho reakcí.

„Ta Smrtijedka?“ zařval Harry. „Jak jsi jen mohl! Ty jsi byl jedinej dospělej, komu jsem ještě důvěřoval a ty mě předhodíš té šílené děvce? To bys mě moh rovnou dát do učení k Voldemortovi! Ne, absolutně ne! Ať si Malfoyové klidně vezmou to tvoje dědictví, já se k ní přiblížím, jen když ji budu chtít zabít. Raději budu na kolenou prosit Snapea, aby mě zase začal týrat nitrobranou, než se učit od tý mrchy.“

„Harry, pochop, Bella není taková, jak si o ní myslíš.“

„Tím chceš říct, že není šílená vraždící Smrtijedka? A co teda je jiného? Třeba veselá dívenka, co hned potom, jak vyšla ze školy, hledala obveselení v mučení Longbottomových a dalších veselých estrádách v režii toho hadího ksichtu?“

„Harry, to nebylo její rozhodnutí.“

„A to, že tě zabila také ne?“

„Nechtěla mě zabít, to by místo omračovací kletby použila Avadu. Nechtěla zabít ani tebe, jinak bys byl už dávno mrtvý, nebo si myslíš, že by se několik minut jen tak bavila tvými pokusy o Crucio? Jak dlouho asi tak trvá vyslovit Avada kedavra? Jaký problém by pro ni asi tak byl, aby tě chytla za ruku a přemístila se s tebou k Voldemortovi?“

„To jsou všechno jen kecy v kleci. Jak můžeš vědět, jaká je?“

„Znal jsem ji odmalička. Byla mojí nejlepší kamarádkou, spolu jsme prováděli svoje vtípky a v Bradavicích byla naším spojencem ze Zmijozelu. Myslíš si, že bychom dokázali tolik záškodnických akcí proti háďatům, kdybychom mezi nimi neměli spojence? Dokonce jsem ji dohazoval tvému otci, ale ten měl oči jen pro Lily. Byla to bezvadná holka, ale potom jí vlastní rodina provedla takové věci, že Dursleyovi jsou vedle toho hotoví andílci. Zlomili ji a donutili k sňatku se Smrtijedem. Její šílenství byl jen následek toho, co se jí stalo. Neodsuzuj ji, ona si toho vytrpěla opravdu moc!“ křičel teď už i Sirius.

Harry mu chtěl něco pádného odpovědět, ale uvědomil si, že v tomhle rozpoložení co nevidět řekne nebo udělá něco, čeho pak bude v budoucnu litovat. Posadil se zpátky na židli, složil si hlavu do dlaní a ze všech sil se snažil uklidnit. Bojoval s pocitem, že ho zradil poslední dospělý, kterému důvěřoval, ale zároveň chtěl strašně uvěřit tomu, že Sirius ho má pořád rád a neudělal by nic, co by ho ohrozilo.

„Proč ona?“ zaskřehotal po dlouhých minutách.

„Protože jí důvěřuju a protože je jediná, kdo tě může všechno potřebné naučit.“

„Remus, Tonksová nebo McGonagallová by to zvládli taky.“

„Remus zná spoustu kouzel, ale nepatří do rodiny a neví nic o našich tajemstvích, přeměňování ani o černé magii. Tonksová byla vychovávána mimo rodinu, takže o spoustě věcí také nic neví. O McGonagallové se nemá cenu ani bavit, to už by tě mohl učit rovnou Brumbál. Do úvahy by padala snad ještě Andromeda. O aristokratických zvycích ví všechno, ale na přeměňování a černou magii byla vždycky dřevo. Ne, Bella je jediná, kdo by to zvládnul všechno.“

Harry jen pokrčil rameny a naznačil, že chce další vysvětlení.

„Co se týká etikety, politiky a podobných nesmyslů, mohla by z toho mít doktorát. Roky to do ní hustili několik hodin denně. Má pět zvěromágských podob a zasvěcencem černé magie se stala dřív, než začala nosit první podprsenku. Navíc jsem zlomil kouzlo, kterým tenkrát zlomili její vůli, a ona mi slíbila, že udělá všechno, aby tě připravila. Takový slib nelze brát na lehkou váhu, i když nebyl zpečetěn magií. Riskuje tím svůj život, protože až se to všechno provalí, bude na seznamu budoucích obětí toho tvého Hadího ksichtu hned za tebou,“ vysvětloval Sirius.

„No dobře, zkusím ji nezabít hned na první hodině,“ rezignoval Harry. Nebyl sice tak úplně přesvědčen, že je to dobrý nápad, ale pamatoval si, jak se Bellatrix tvářila při čtení kmotrovy poslední vůle. Jestli byly příčinou jejího vyčerpání skutečně výčitky svědomí za smrt jejího bratránka, druhou šanci si zasloužila. Navíc kdyby to všechno měl být nějaký podraz, nedělal by to Sirius tak strašně komplikovaně, to by se hodilo spíš k Brumbálovi.

„Skvělé, Harry. Nevěřil jsem, že tě dokážu přesvědčit ke studiu černé magie, natož že tě ji bude učit Bella. Víš, i ona měla kdysi svou veselou a bezstarostnou stránku, snad jí při tvém tréninku znovu najde,“ radoval se Sirius.

Když byla všechna ožehavá témata za nimi, bavili se ještě nějakou dobu o tom, do kterého z domů by se měl Harry nastěhovat a jak si to tam zařídit. Sirius byl ve výborné náladě a navrhoval, aby Harry přestavěl rodinné sídlo na obří diskotéku a na přilehlých pozemcích začal pořádat rockový festival. Harry se také uvolnil a začal spřádat plány, že si koupí nějaký profesionální famfrpálový klub. Jediným problémem bylo, že on by nejraději Holyheadské harpyje, ale za ty by jako chlap nemohl nikdy nastoupit. Sirius mu oponoval, že takový drobný problém jako je pohlaví není pro kouzelníka těžké vyřešit, a že jako holce by mu to slušelo. Zkrátka užívali si uvolněné nálady, dokud to šlo. Harryho čekají nové povinnosti a tvrdý výcvik a není jisté, kdy si zase dokáže udělat chvilku pro nějaké ty vylomeniny se svým kmotrem.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one