face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry by si ještě rád povídal, ale nakonec i Sirius uznal, že nemají času nazbyt a nemohou ho tedy ztrácet tlacháním o ničem. Navíc Harryho trochu postrašil, že když na něj bude muset Bellatrix dlouho čekat, nebude zrovna v nejlepším rozpoložení a její výuka bude o poznání drsnější. Harry se tedy rozloučil a slíbil mu, že se za ním zastaví, až půjde za týden ke Gringottům na další schůzku. Nepříliš nadšeně zavolal starého skřítka, který by ho doprovodil někam, odkud by se mohl s asistencí svých skřítků přemístit. To asistované přemisťování mu už začínalo jít pěkně na nervy, jednou z jeho priorit při budoucím výcviku rozhodně bude naučit se přemisťovat vlastními silami.

Ze vstupní haly ho Spoon přenesl do zámku, který se měl na dlouhou dobu stát jeho domovem. Harry opět musel absolvovat představování skřítků, kteří se starali o tento dům. Ani si pořádně nezapamatoval jejich jména, když byl svými malými služebníky vmanévrován do prvních dveří vedle hlavního vchodu.

Ocitl se v prostorném salónu prosvětleném velkými okny do zahrady, kde však chyběl veškerý nábytek. Místo klasických křesel, pohovek a skříní byla podlaha pokrytá množstvím polštářů různých barev a tvarů. Uprostřed si na největším z nich pohodlně hověl velký černý jaguár, který při jeho příchodu lenivě zvednul hlavu, přeměřil si ho pohledem, za který by se nemusel stydět ani Snape, a rychlostí blesku zaútočil.

Harry reagoval instinktivně. Padl na zem, dvakrát se převalil, vytáhl hůlku a poslal po šelmě omračovací kletbu. Velká kočka však už nebyla na místě, kde ji Harry očekával, ale útočila na něj z úplně nečekaného směru. Harry musel zase na poslední chvíli uhýbat a vyčaroval tlakovou vlnu, která šelmu i se všemi polštáři odmrštila na stěnu. Kočka se však od stěny jen odrazila a dopadla mu za záda. Než stačil zareagovat, měl ji na zádech. Harry cítil, jak se mu její drápy zasekly do kůže a pod její tíhou padl na kolena. Teď je po mně, problesklo mu hlavou, ale zároveň zesílilo jeho odhodlání nedarovat svou kůži lacino. Nenechá se přece zabít nějakou vzdálenou příbuznou té Filchovy potvory!

Zvedl se s vypětím všech sil zpět na nohy a ihned se skácel dozadu, aby toho protivného tvora pod sebou uvěznil. Kočka však nečekala, uskočila stranou a on si pouze bolestivě narazil záda. Očekával další útok, ale kočka najednou byla fuč a namísto ní se na parapetu objevila vrána, která si ho měřila způsobem, jako kdyby byl něčím, co se svíjí v bahně pod kameny. Harry se s bolestivou grimasou zvedl na nohy, svojí hůlkou stále mířil na všechny strany v očekávání dalšího útoku, ten však nepřicházel.

Riskoval jedno bleskové ohlédnutí dozadu, aby zkontroloval případné nebezpečí z tohoto směru, místnost však byla prázdná. Když se otočil zpátky, nebyla tam už ani ta vrána, zato na parapetu seděla štíhlá mladá žena, oblečená v černých legínách a černém tričku s dlouhým rukávem bez jakýchkoli ozdob, tmavé vlasy měla stažené do jednoduchého uzlu a měřila si nedůvěřivým pohledem očí tak temně modré barvy, že se na první pohled zdály černé. Vypadala zaujatě a pod chladnou maskou se snažila zakrýt jistou nejistotu. Harry raději zacouval ke stěně, aby měl krytá záda a snažil se v celém tom zmatku trochu zorientovat.

„Promiň, Harry, ale chtěla jsem vidět, jak pohotový dokážeš být, a musím přiznat, že jsem od legendy tvého kalibru čekala daleko víc, ačkoli jsi měl i své světlé momenty,“ prohlásila ta neznámá žena příjemným, ale značně chladným hlasem.

„Cože?“ vypadlo nepříliš inteligentně z Harryho.

„Já věděla, že ta Siriusova prosba bude mít nějaký ten háček,“ povzdechla si teatrálně a pak začala slabikovat, jako když se mluví k obzvlášť natvrdlému malému dítěti. „Já jsem tě testovala, chápeš? Abych tě mohla učit, potřebuju vědět, co už umíš. Pořád ještě stíháš, nebo to mám pro jistotu zopakovat?“

Takže tahle žena je Bellatrix, uvědomil si konečně Harry. Popravdě mu to došlo už před chvílí, ale zatím odmítal uvěřit, že tahle žena má něco společného se šílenou Smrtijedkou, kterou poznal na ministerstvu. Znovu se na ni podíval. Tváře měla lehce zrůžovělé předchozím bojem, tělo napjaté a v očích se odráželo soustředění. Najednou mu došlo, že ona se obává jejich střetnutí stejně jako on a snaží se být opatrná, aby jejich spolupráci nezničila ještě dříve, než vůbec začala. Vzpomněl si na svůj slib, že se ji pokusí nezabít a musel v duchu konstatovat, že by to nemusel být zas takový problém. K té osobě na parapetu v tomto okamžiku cítil všechno možné, ale nenávist to nebyla.

„Co jsem teda udělal špatně?“ snažil se překlenout chvilku nervózního ticha.

„Nečekal jsi útok ve svém vlastním domě. Musíš si uvědomit, že tvoji nepřátelé ti můžou kdykoli připravit léčku a tvůj dům je vždycky první na ráně. Tvoje reakce byla rychlá, ale při uhýbání jsi spustil protivníka z očí, takže tvůj útok mířil špatným směrem. Příště raději použij rovnou plošné kouzlo, budeš mít větší šanci se trefit. Když jsi poprvé neuspěl, dokázal jsi změnit taktiku. To bylo hodně dobré, ale pak ses znovu nechal zaskočit. Nemůžeš seslat jedno kouzlo a čekat, co to udělá. Po tom kouzle ses měl okamžitě přesunout ke zdi, krýt si záda, zopakovat pár těch tlakových vln a získat tak pár vteřin, aby sis mohl promyslet další postup. Věř tomu, že je obrovský rozdíl mezi tím bojovat nepřipravený a mít promyšlenou taktiku. Jestli hraješ trochu šachy, musíš vědět, jaký je rozdíl mezi tím jen tak posunovat figurky a mít promyšlených několik tahů dopředu. Při souboji je to podobné, jen máš ještě daleko míň času,“ zakončila Bellatrix rozbor jejich souboje.

„Takže nejdůležitější je nenechat se zaskočit, zorientovat se v situaci a promyslet si taktiku?“ zeptal se Harry. Měl pocit, že se za těch pár minut naučil o skutečném boji víc, než za pět let v Bradavicích.

„Jo. Znát pár triků navíc také není k zahození stejně jako výhoda terénu, trénink nebo přesila, ale v tvém případě je asi opravdu nejdůležitější získat pár vteřin času a pak co nejrychleji zdrhnout. Na skutečný boj zatím nejsi připravený.“

„Jsem připravený! Bojoval jsem už mnohokrát,“ hájil se Harry.

„Nejsi,“ suše odpověděla Bellatrix. „Skutečně připravený budeš tehdy, až budeš ochotný svého protivníka zabít bez mrknutí oka, až budeš připravený riskovat svůj život, až budeš schopný hodit všechno za hlavu a soustředit se jen na boj, a hlavně až budeš ochotný obětovat pro vítězství cokoli, třeba životy svých nejbližších. Teprve tehdy ze sebe dostaneš maximum a budeš tím nejlepším bojovníkem, jakým jen můžeš být. Pán zla takový je a ty se mu musíš vyrovnat, abys ho mohl jednou porazit.“

„Nikdy neobětuju životy svých nejbližších,“ zarputile prohlásil Harry.

„Tak budeš muset být ještě lepší v tom ostatním, abys ten výpadek vyrovnal,“ klidně odtušila Bellatrix.

Harry začínal být proti své vůli naštvaný. Vytáčelo ho, s jakým bohorovným klidem mluví Bellatrix o tak hrozných věcech. Bylo to ještě horší než ty Snapeovy jízlivosti. Vždyť tu klidně vykládá o zabíjení, obětech a o tom, že se ničím z toho nesmí nechat zastavit. Aby porazil toho hajzla, musí se stát ještě větším hajzlem…

Počkat.

Vždyť ona mu tu na rovinu a bez příkras říká, jak může svůj boj vyhrát. Žádné řečičky o síle lásky, prastaré magii, které nikdo nerozumí, nebo o osudovém předurčení. Jen mu tu ukazuje cestu, která by asi opravdu vedla k úspěchu, a na něm bude, jestli se jí vydá. Možná s drobnými úpravami by to i šlo. Své blízké bude ze všech sil držet mimo, ale o to víc může všechnu tu tíhu přenést na sebe. Ano. Stane se tím nelítostným bojovníkem, ale místo svých přátel raději obětuje sebe.

„Promiň, máš asi pravdu,“ připustil nahlas. „Naučíš mě to?“

Teď pro změnu byla rozhozená Bellatrix. Chtěla toho kluka vyprovokovat. Znala ho jen ze Snapeových zpráv na schůzkách Smrtijedů a udělala si z nich o něm obrázek, že je to ve všech ohledech průměrný kouzelník, kterého všichni obletují, a všechno mu projde. Takhle by však nikdo, kdo vyšiluje, když není po jeho, v žádném případě nereagoval. Vlastně i při tom jejich souboji si vedl docela dobře. Sice na něm nenechala nit suchou, ale průměrného studenta by dostala už prvním útokem. Možná opravdu není tak beznadějný.

„Omluva se přijímá,“ pronesla stroze, pořád si nikoho cizího nechtěla připustit blíž k tělu, i když se k něčemu takovému právě chystala. „Představení už máme za sebou, teď bychom se měli konečně věnovat výcviku, ale nejdřív musíme vyřešit ještě jednu věc. Vím, že mi nedůvěřuješ. Chápu tvé důvody, ale něco takového si v příštích týdnech nemůžeme dovolit. Jelikož nejspíš neumíš nitrozpyt, musím tě přesvědčit jinak. Tady je veritasérum, ptej se mě, na co chceš.“

Harry si nedůvěřivě prohlížel lahvičku s průzračnou tekutinou. Několikrát ji obrátil v ruce a přemýšlel, jak se v nečekané situaci zachovat. Moc dobře chápal, že Bellatrix se mu zde vydává na milost a nemilost. Mohl by z ní vytáhnout všechno o jejím životě i to, co by sama na sebe nikdy neprozradila. Mohl by z ní vytáhnout všechny informace o Smrtijedech. Mohl by zjistit to, co mu Sirius jen opatrně naznačil: jak ji její vlastní rodina zradila a jak moc jí ublížila. Bylo to lákavé, strašně lákavé, ale bylo by to správné? Pokud teď využije svou šanci a násilím zjistí všechna ta tajemství, možná jí začne důvěřovat, ale bude pak důvěřovat i ona jemu?

„Jak dlouho to působí?“ zeptal se opatrně.

„Asi pět minut, pak si musíš vzít další dávku,“ odpověděla stále velmi stroze Bellatrix.

„Fajn, co kdybychom si někde pohodlně sedli a oba si dali jeden doušek. Důvěra musí být vzájemná a já věřím, že i ty se mě chceš na spoustu věcí zeptat.“

Bellatrix zase v duchu zalapala po dechu překvapením. Neznala nikoho, kdo by někomu, koho vlastně vůbec nezná, poskytl dobrovolně možnost zeptat se ho na cokoli pod Veritasérem. Sirius měl rozhodně pravdu, ten kluk byl jiný, než všichni ostatní. Mávla tedy hůlkou a mlčky přeměnila polštáře na dvě pohodlná křesla a konferenční stolek.

„To bych chtěl taky jednou umět,“ konstatoval Harry. Byl teď rozhodně méně nervózní než jeho budoucí učitelka. „V Bradavicích se učíme samé nepraktické věci, k čemu mi například bude přeměna ručníku na vázu?“

„Když přineseš své holce květinu a ona ji nebude mít kam dát?“ pokusila se odpovědět Bellatrix.

„To mě nenapadlo, asi mi v podobných záležitostech schází praxe,“ usmál se Harry. Snapeovy poznámky v něm vypěstovaly dokonalý smysl pro sebeironii. „Kdo si cvakne první?“ vrátil se k tomu, na co se chystali.

„Já bych měla začít, tak to přece bylo naplánované,“ natáhla se Bellatrix po lahvičce.

„Takže kontrolní otázka,“ ušklíbl se Harry poté, co se napila z lahvičky. „Sirius chtěl, abych se tě zeptal na to, jak to bylo s tou vílou, hroznýšem a kentaurem, ale já se spokojím s tím, že se zeptám, jestli ti Sirius opravdu někdy domlouval rande s mým tátou?“

„Mockrát,“ přiznala překvapená Bellatrix a zrudla při představě, že by měla tomu klukovi vykládat ty nechutné detaily svého intimního života.

„Škoda, že jsem u toho tenkrát nebyl,“ povzdechl si Harry. „Takže druhá otázka. Naučíš mě všechno, co půjde, i když to použiju k porážce Voldemorta?“

„Ano,“ odpověděla prostě Bellatrix.

„A poslední otázka. Nezradíš mě Voldemortovi ani nikomu z jeho poskoků?“

„Nezradím.“

„Nemám na tebe další otázky pod Veritasérem,“ ukončil Harry po necelé minutě svůj výslech a se šibalským úsměvem se podíval do tmavě modrých očí rozšířených údivem.

Bellatrix byla dokonale vykolejená. Nikdy by od nikoho nečekala takovou míru ohleduplnosti. Harry se jí vlastně jen zeptal, zda to s jeho výukou myslí upřímně. Neptal se jí na minulost, neptal se jí na její vztah k Voldemortovi, jen se zeptal, zda je teď na jeho straně a zda na ní hodlá být i v budoucnu. Všechna její tajemství a skutky, za které se tak styděla, nechal bez povšimnutí. Naznačil jí tak, že nechává plně na jejím uvážení, kolik ze své odporné minulosti mu bude chtít prozradit. Co má teď u všech Merlinových vousů udělat? Pokud se ho zeptá na jeho život mimo Bradavice, který byl pro většinu kouzelníků naprostým tajemstvím, bude vypadat jako někdo, kdo jeho důvěru zneužil. Ne. Musí se ptát ve stejné věcné rovině jako on. Horečně se snažila využít zbývajících pár minut na to, aby si srovnala myšlenky a vymyslela, na co se ho vlastně chce zeptat.

„Nenávidíš mě?“ zeptala se poté, co se Harry napil.

„Ne.“

„Ty dokážeš překonat Veritasérum?“ vyhrkla zaskočená Bellatrix, tohle rozhodně nemohla být pravda.

„To nedokáže nikdo. Mimochodem hloupá otázka, Snape by ti za ni srazil alespoň deset bodů. Pokud bych ho dokázal překonat, mohl bych ti přece na tvou otázku odpovědět, co se mi zlíbí a ty bys stejně nevěděla, na čem jsi.“

„Nelži, na ministerstvu jsem jasně viděla výraz v tvých očích.“

„Opravdu nemůžu lhát. Ta nenávist nepatřila tobě, ale tomu, co jsi pro mě v ten okamžik představovala. Nenávidím různé věci, ale nikdy jsem necítil nenávist ke konkrétní osobě, i když tys byla hodně blízko. Proto si myslím, že moje Crucio tenkrát selhalo. Já jsem neproklínal tebe, ale skutečnost, že jsem přišel o jednoho z mála lidí, co mě měli rádi takového, jaký jsem. Ventiloval jsem tak svou frustraci, že opět kvůli mně umírají mí blízcí.“

„Tuhle odpověď sis připravoval předem,“ spíš konstatovala, než se ptala Bellatrix. Tohle bylo docela logické vysvětlení a spousta začátečníků dělala podobnou chybu.

„Ano. Po Siriusově smrti jsem byl hodně rozhozený. Potřeboval jsem si v tom zmatku, co jsem měl v hlavě, udělat trochu pořádek. Trvalo to hodně dlouho. Snažil jsem si dát dohromady, co je pro mě to nejdůležitější, kdo je na mojí straně, a co mám teď vlastně dělat. Všechno mi to do sebe začalo zapadat až včera, ale teprve, když jsem tě dneska uviděl, jsem si všechno naplno uvědomil.“

„Takže mě nechceš zabít, mučit nebo mě vydat ministerské spravedlnosti?“

„Třikrát ne,“ culil se Harry, pobavený tím, jak se mu povedlo obávanou Bellatrix vykolejit.

„Proč?“

„Pro tvé krásné oči,“ odpověděl Harry totálně zkoprnělé Bellatrix, ale pak začal raději všechno vysvětlovat. „Promiň, ale byla to má první zkušenost s Veritasérem. Chtěl jsem vyzkoušet, jak funguje a tak jsem se snažil na každou otázku odpovědět nepravdivě nebo alespoň úplně mimo téma. Tahle byla první, kdy se mi to povedlo, takže Veritasérum už na mě nepůsobí. Mám se znovu napít, nebo mi budeš věřit i bez toho?“

„Mluv, u Merlinových špinavých spodků, mluv,“ zasténala jen Bellatrix.

„Jsi teď moje rodina a rodina byla vždycky něco, po čem jsem toužil. Možná nejsi ideální sestřenka nebo tetička nebo co teď vlastně jsme, ale na něco takového jsem poměrně zvyklý. Nemusíme k sobě zahořet zrovna nehynoucí láskou, můžeme být jeden na druhého protivní, dělat si naschvály a vytáčet jeden druhého, ale v nebezpečí budeme vždycky stát při sobě.“

Na tohle Bellatrix neměla odpověď. Harry jí tady skoro doslova citoval kodex čistokrevných rodin, aniž by o tom měl nejmenší ponětí. Jaký to byl rozdíl oproti jejímu otci, který měl sice starodávných tradic plná ústa, ale dokázal jí tak strašně ublížit. Co si má o něm myslet? Opatrně uvolnila stavidla své moci, aby prozkoumala jeho magickou auru. Tohle byl vrcholný kousek, jakého byli schopni jen nejmocnější zasvěcenci temných umění. Jakmile se její magické oko vyjasnilo, znovu málem zalapala po dechu. Ta ikona světlé strany měla tu nejpodivnější auru, jakou kdy viděla. Na povrchu viděla běžné barvy nadprůměrného kouzelníka, který využívá pouze světlou magii, ale pod povrchem byla ukryta temnota. Tohle však nebyly nějaké rozptýlené cáry temné mlhy, tohle bylo pevné a jasně ohraničené jádro vypadající jako nějaký černý diamant. Ani Pán zla neměl v sobě temnotu tak koncentrovanou a zároveň pečlivě uzavřenou. Co však bylo nejzvláštnější, cítila se jeho magií podivně přitahována. Temnota v auře jiných Smrtijedů nebo i samotného Voldemorta vyvolávala strach, obavy a pocit ohrožení, tahle temnota byla oproti tomu uklidňující a mírumilovná. Toužila se jí dotknout, ponořit se do ní a spojit se s ní v dokonalém souznění. Jen vší silou své vůle se dokázala odtrhnout a vnímat před sebou zase toho rozcuchaného kluka.

Harry se díval, jak Bellatrix zavřela oči a snaží se na něco soustředit. Nejspíš se potřebuje zorientovat v těch jeho zmatených odpovědích, pomyslel si pobaveně. Byl teď podivně uvolněný, necítil žádný stres z toho, že je v místnosti sám s obávanou Smrtijedkou a byl přesvědčený, že by jí i bez Veritaséra a Siriusova přemlouvání stejně důvěřoval. Celou dobu se v její přítomnosti cítil prostě dobře. Vnímal její magii, mocnou a na první pohled nebezpečnou, kterou však jeho vlastní magie vítala jako dávného přítele. Nechápal, proč to tak je, ale důvěřoval svým instinktům, ještě nikdy ho nezklamaly.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one