face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Vánoční prázdniny začínaly. Většina studentů odjížděla domů a v Bradavicích zůstala pouze hrstka těch, kteří z rozličných důvodů nemohli nebo se jako Harry nikam nechtěli vracet. Harry rozdal dárky svým přátelům a popřál jim hezké svátky. Všechny dárky se setkaly s vřelým přijetím. Harry měl strach, že si děvčata jeho dárek vyloží nesprávně jako ulehčení si od starostí s pracným vymýšlením, co jim koupit, ale abě to vzala přesně tak, jak on doufal. Hermiona to vystihla nejlépe.

„Harry, knížky jsou vždycky ty nejlepší dárky, a když si je můžu sama vybrat, nebudou sice takovým překvapením, ale zato to budou přesně ty, které si budu přát. Moc děkuju.“

Dracovi se souprava chráničů také líbila. Dokonce Harrymu vřele poděkoval, což by si u něj nikdo ještě v září nedokázal představit. I když se stále navenek nosil svou aristokratickou masku, v okamžicích, kdy byli s Harrym sami, ji stále častěji odkládal a začínal se chovat jako skutečný přítel. Přátelé Harrymu řekli, že dárky pro něj svěřili skřítkům, aby je dostal až ráno na vánoce. Draco ještě Harrymu připomenul, že se pro něj zastaví po novém roce, aby ho doprovodil do jejich sídla, kde stráví spolu několik dní.

Bradavice se postupně vylidňovaly, protože kromě studentů odjela pryč i dobrá polovina učitelského sboru. K harryho velkému překvapení zde zůstali i sourozenci Weasleyovi, ale alespoň se utěšoval, že s Fredem a Georgem je slušná šance, že o svátcích bude veselo. Začínal se na tyhle vánoce stále víc a víc těšit. Zatím pro něj byly vánoce vždy jedním z nejtěžších období roku, kde se zármutku nad ztrátou svých rodičů přidával vztek a smutek nad tím, že nikdy nedostal jediný dárek a dlouhé hodiny strávené v kumbálu pod schody, aby svým „kyselým ksichtem“ nenarušoval vánoční pohodu v rodině svého strýčka. Pohodové, i když osamělé vánoce v Bradavicích byly rozhodně podstatným zlepšením.
Harry využíval klidu a trávil celé hodiny v knihovně, ze které odcházel jen na jídlo do velké síně a vyspat se do opuštěné zmijozelské koleje. Dva dny před štědrým večerem zabloudil jeho pohled k profesorskému stolu, kde seděli jen Brumbál se Snapem, každý na jiném konci stolu. Napadlo ho, že i tito dospělí nemají jiný domov než Bradavice a možná se cítí stejně opuštění jako on sám. Jeho pohled padl na inzerát v denním věštci:

JORDANOVA LETECKÁ DORUČOVACÍ SLUŽBA
Nestihli jste nakoupit vánoční dárky? Ještě není pozdě! Pošlete sovu s vaším přáním a na vánoce bude vašemu blízkému doručen dárek podle vašeho přání. Jen 10% navýšení ceny oproti běžným cenám.

Harry v náhlé inspiraci rychle vyrazil do sovince za Hedvikou. Popsal své požadavky a vypustil Hedviku ven. Naštěstí sídlo téhle společnosti se nacházelo v Prasinkách, takže za hodinu byla jeho sova zpátky se vzkazem, že požadované zboží může být ihned připraveno a s účtenkou, kterou bylo nutno předem uhradit. Harry vypsal šek na Gringotty, i když se jednalo pouze o částku několika srpců, a obratem poslal Hedviku zpátky. Nemohl se zbavit veselých myšlenek na to, jak ti dva osamělí učitelé budou překvapení a začnou pátrat, kdo jim poslal vánoční dárek.

Štědrovečerní večeře byla bohatá, ale atmosféra v prázdné velké síni byla přes všechnu výzdobu poněkud stísněná. Harry seděl sám u zmijozelského stolu a smutně se díval na podobně obsazené stoly ostatních kolejí. Pouze u Nebelvírského bylo trochu veseleji díky zrzavé enklávě sourozenců Weasleyových, ale i Fred s Georgem se do obvyklých žertíků a špičkování spíš nutili. Harry v klidu dojedl svou večeři a vytratil se do své ložnice. Spát se mu však nechtělo. Tiše rozmlouval s fotografií svých rodičů a padala na něj stále větší a větší tíseň. Když ho začínala přemáhat, rozhodl se, že zkusí svůj smutek rozchodit a vydal se do setmělých chodeb bradavického hradu.

Za okny svítil měsíc na zasněžené louky a zamrzlou hladinu jezera, což dávalo dostatek světla na to, aby se mohl pohybovat po chodbách bez nutnosti vyčarovat si světlo. Procházel hradem, aniž by někoho potkal. Asi i školník Filch zalezl do svého kutlochu a oddával se klidu a pohodě vánočních svátků. Najednou Harry zaslechl tlumený smích. Skryl se ve stínu výklenku za jedním brněním, kterých byla na chodbě celá řada, a za chvíli se kolem něj proplížili Fred s Georgem, kteří drželi v rukách několik záhadných předmětů a potichu se bavili o tom, kdy asi Filch odhalí jejich vloupání do kabinetu, kam ukládal předměty zabavené celým generacím studentů Bradavic. Těm dvěma nebylo opravdu nic svaté a využili všeobecně sentimentální nálady, aby získali to nejlepší, co zbylo po celých generacích jejich předchůdců. Jejich tiché kroky, šeptané poznámky a potlačovaný smích se pomalu vytrácely za ohybem chodby. Harry počkal ještě chvilku ve svém úkrytu a potichu se vydal opačným směrem.

Potuloval se ještě hodnou chvíli bezcílně po hradu a únava v nohách postupně vytlačovala jeho smutek. Ironicky ho napadlo, že kdyby nebylo jeho ranního běhání po bradavických pozemcích, ve kterém pokračoval, i když napadl sníh, už by se dávno unavený svalil do své postele a bezstarostně by spal. Řekl si, že ještě zajde do sovince pozdravit Hedviku a popřát jí také hezké vánoce a potom se už vrátí se zpátky do postele. Když se přiblížil k sovinci, uslyšel tiché vzlyky. Potichu a opatrně se přiblížil a uviděl Rona, jak se opírá o masivní trám krovu a ramena se mu chvějí od pláče. Chvíli zvažoval, co by měl udělat, ale měl o Rona strach, aby zde neprochladl, protože byl jen nalehko a vikýři dovnitř proudil mrazivý vzduch. Přistoupil proto k ryšavému chlapci a položil mu ruku na rameno. Ron se otočil jako uštknutý zmijí a vytřeštil na Harryho oči.

„Co tu sakra děláš, Pottere! Nemáš na práci nic jiného, než po nocích courat hradem? Zalez do vaší zmijozelské díry a nech mě na pokoji!“

Harryho se to dotklo. Nedělal přece nic zlého, jen se mu snažil pomoct, ale nedal na sobě nic znát a měkkým hlasem odpověděl.

„Také jsem nemohl spát a bylo mi smutno, tak jsem se toulal hradem, abych se unavil, až jsem tě uslyšel. Nemyslel jsem nic zlého, jen jsem tě chtěl uklidnit a odvést do tvé koleje. Je tu pěkná kosa a nechceš přece strávit celé prázdniny na ošetřovně.“

„Nech si svou péči. Nestojím o soucit nějakého zmijozelského hada.“

„Nejsem tvůj nepřítel. Není k tomu jediný důvod. To, že jsme z různých kolejí, přece neznamená, že se musíme nenávidět. Jak tě vůbec mohla taková pitomost napadnout? Ve vlaku jsme si přece docela rozuměli, nechceš se mi radši svěřit, proč tady vysedáváš sám a v mrazu?“

Ron byl zaskočený, že po jeho odpovědích Harry nevybuchl a podíval se mu do tváře. Smaragdové oči jeho protějšku odrážely upřímnou starost a v pozadí byl vidět jeho nesmírný smutek. Svěsil ramena a začal ze sebe pomalu soukat:

„Naši odjeli spolu se sestrou k Charliemu do Rumunska, proto jsme tu všichni zůstali. Jsou to mé první vánoce bez rodičů. Dvojčata se někam vytratila a Percy zalezl do postele s knihou. Najednou jsem byl strašně sám. Vždycky jsem měl kolem sebe spoustu lidí a nejednou nic. Všechno na mě padlo a utekl jsem sem a brečel jako malý kluk.“

„To přece není žádná ostuda. Rone, já tohle prožívám každý rok. Nebrečím, protože už jsem si na to zvykl, ale bolí to pořád stejně. Jsou to ty nejsmutnější svátky v roce. Strašně mi chybí moje rodina. Nikdy jsem neměl nikoho, s kým bych seděl u večeře a v klidu si povídal, nikdy jsem nedostal žádný opravdový dárek, nikdy jsem neměl to štěstí prožít vánoce tak jako ostatní. Pojď, půjdeme spát. Dvojčata už jsou zpátky a určitě ti zvednou náladu.“

Ron se na něj zadíval a náhle v něm neviděl celebritu ani zmijozelského premianta, ale kluka, který prožil celý život úplně sám a nikdy nepoznal svou rodinu, který dokázal projevit soucit. Pomalu se zvedl a podal Harrymu ruku.

„Díky.“

Harry doprovodil Rona k nebelvírským místnostem a šel spát. Spánek však navzdory únavě stále nepřicházel. Pořád se vracel v myšlenkách ke svým rodičům, jací opravdu byli a jaký by byl život po jejich boku. Nad ránem konečně usnul. Probudil se až před obědem a překvapivě se zadíval na hromádku dárků vedle své postele. Nikdy žádné dárky nedostal a zažíval zcela nové pocity. Od Hermiony dostal krásně vázanou knihu nejstarších kouzelnických legend, od Gabrielle pak knihu Praktické lektvary pro každodenní použití a od Draca ochranné brýle pro létání za špatného počasí. Překvapeně se díval ještě na čtvrtý dárek. Opatrně ho rozbalil a uviděl složený plášť ze zvláštní mihotavé látky. Byl u něj přiložen ještě dopis

Milý Harry,
tento plášť patřil tvému otci a před ním celým generacím Potterů. Kdysi si ho u mě uložil a už si ho nemohl vyzvednout. I když to není dárek v pravém slova smyslu, doufám, že tě potěší a že ho budeš používat s rozumem.

Dopis nebyl podepsaný, ale Harrymu se automaticky jako první na mysli vybavil Brumbál. Vyndal plášť a postavil se před zrcadlo, aby si ho vyzkoušel, v okamžiku, kdy ho přes sebe přehodil, však najednou jeho obraz v zrcadle zmizel. Harry vyjeveně zíral do zrcadla, kde se odrážela pouze prázdná ložnice. Harry zmateně sundal plášť a najednou znovu uviděl svůj obraz v zrcadle. Zkusil si plášť znovu nasadit a jeho obraz opět zmizel. Harry si vzpomněl na mudlovské pohádky, které občas slýchal z Dudleyho pokoje, kde se podobné pláště neviditelnosti vyskytovaly. Nikdy si nemyslel, že by něco takového bylo skutečně možné, ani v kouzelnickém světě ne, ale nyní ležel důkaz na jeho posteli. Harry se ještě chvíli těšil se svými dárky, prolistoval obě knížky a ještě několikrát vyzkoušel neviditelný plášť před zrcadlem, ale to už se začal ozývat jeho žaludek, který protestoval proti vynechané snídani a dožadoval se oběda.

Sešel do velké síně a chystal se zasednout k opuštěnému zmijozelskému stolu, když na něj zamával Ron a nabídl mu, ať si přisedne k nim. Jeho bratři se sice tvářili trochu překvapeně, ale nic nenamítali. Harry té nabídky okamžitě využil, sice se cítil trochu nesvůj u stolu na opačné straně velké síně, ale bylo to rozhodně lepší než jíst sám. Posadil se vedle Rona a pozdravil jeho bratry. U stolu se hned rozběhla čilá diskuze, která se týkala hlavně famfrpálu. Dvojčata byla v nebelvírském týmu a Ron byl do tohoto sportu také úplně zblázněný. Pouze Percy si zachovával odstup. Všichni byli informováni o tom, že Zmijozel po poslední porážce sáhnul k prvákům a dvojčata se snažila Harryho vyprovokovat.

„Harry, prý létáš docela dobře, je věčná škoda, že budeme proti sobě hrát zase až napřesrok. Mohla by to být větší zábava srazit tě z koštěte, než s tím ňoumou před tebou. Konečně nějaká výzva.“

Harry přijal jejich tón lehkého špičkování. „Také mě to mrzí, byla by sranda roznést vás na kopytech. Měli jste kliku, nový Zmijozel by vás porazil jako nic. Dávejte si pozor, my už nezaváháme, ale vám by se to snadno mohlo stát, pak bude rovnost bodů a bude rozhodovat skóre.“

„Kam tě vede slepá vášeň, Harry, my jsme jedničky, nemáme slabiny jen silné stránky. Chceš se vsadit o tom, jak dopadne náš zápas příští rok?“

„Klidně, o co?“ Harry měl sice trochu strach, ale spoléhal na to, že sázka bude spíš pro legraci a nebude nijak vyhrocená.

„Když tě srazíme z koštěte, po zápase místo podávání rukou před námi poklekneš a budeš nás vzývat jako bohy famfrpálu. Co chceš ty?“

Harrymu se to moc nelíbilo, ale pak si řekl, že jde přece o srandu a doplnil svou část sázky. „Dobrá, a jestli já chytím zlatonku, vy dva mě odnesete ze hřiště na ramenou až do mé koleje. Platí?“

Dvojčata se na sebe jen uznale usmála. Našla konečně někoho, kdo umí přijmout výzvu, jen je překvapilo, že zrovna ve Zmijozelu, kde se schopnost nadhledu a sebeironie moc nenosila. Zbytek oběda už proběhl v poklidném duchu, jen Harry občas zabrousil zrakem k učitelskému stolu. Jednou se jeho pohled setkal s Brumbálovým, který na něj vesele mrkl a ukázal na novou sponu, kterou měl svázané vousy. Harryho zahřálo u srdce, že jeho dárek dostal a líbil se mu.

Po obědě Ron nabídl Harrymu partii kouzelných šachů, a když se Harry vymlouval, že neví, jak se hrají, hned ho začal učit základní tahy, strategii a herní varianty. V družné zábavě jim uběhlo celé odpoledne, a i když se nikdo z nich nevracel k událostem z dnešní noci, oba cítili, že k sobě zase nalezli cestu, a i když jsou v různých kolejích a Ron rozhodně nesdílel Harryho nadšení pro vysedávání v knihovně s Hermionou, mohou se na sebe kdykoli obrátit. Nejsou sice ještě tak úplně přátelé, ale už rozhodně nejsou nepřáteli.

Zbytek vánočních prázdnin uplynul jako voda a Harry ho strávil z větší části v knihovně. Knihy pro první ročník již měli všechny přečtené, tak se pustil do studia lektvarů pro druhé ročníky a prohledával i vysoce odborné publikace, které se dané problematiky týkaly jako například Různé způsoby míchání a jejich vliv na přípravu pokročilých lektvarů. Z jeho studia ho vytrhoval jen občas Ron, který pokračoval ve svých lekcích kouzelnických šachů, a i když harry s dojemnou pravidelností prohrával, společnost u Nebelvírského stolu mu byla vítaným rozptýlením. Blížil se konec roku a Harry se začínal těšit na návštěvu u Malfoyových. Konečně pozná život v opravdové kouzelnické rodině.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one