face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry pozvolna začínal vnímat své okolí. Vzdálený šum hlasů začínal nabývat své konkrétní podoby a on začínal rozeznávat přísný hlas madam Pomfreyové, která se snažila vykázat Draca ven z místnosti. Draco se urputně bránil, ale vypadalo to, že je v defenzívě a nemá moc šanci prosadit si svou. Také zrak se mu začínal vyjasňovat a on začínal rozeznávat známý bílý strop bradavické ošetřovny. Necítil se nijak valně. Na jeho hlavě nebylo místa, které by ho nebolelo a také levá ruka a bok se připomínaly stálou tupou bolestí. Cítil se slabý jako moucha a neschopný jakéhokoli pohybu. Vzpomínal si na svůj zápas, který skončil nešťastným nárazem do tribuny. Hlasy v pozadí mezitím utichly a on uslyšel kroky, které se blížily k jeho lůžku. Padl na něj stín naškrobené uniformy hlavní bradavické ošetřovatelky a ucítil, že mu zvedá hlavu.

„Tak jste konečně přišel k sobě, pane Pottere? Co vás to jen napadlo hrát ten šílený famfrpál? Vždyť jsem vás tenkrát, když jste si koštětem málem urazil hlavu, varovala, že byste si měl dávat náramný pozor, abyste se mi sem zase nevracel v takovém stavu!“ hudrovala ošetřovatelka.

Harry teď měl přece jenom lepší výhled, ale nijak mu to nepomohlo. Na ošetřovně momentálně nikdo nebyl. Madam Pomreyová nakonec přece jenom zvítězila a vykázala všechny zdravé ven z místnosti. Chtěl něco namítnout, ale z hrdla se nu vydral jen neartikulovaný sípot. Ošetřovatelka to zaregistrovala a podala nu sklenici s brčkem, ze které s vypětím všech sil nasál několik doušků lehce ochucené vody. Zkusil znovu promluvit, ale stále nemohl pohnout s jazykem nebo čelistí. Začínal mít strach, že jeho karambol byl ještě daleko závažnější, než si původně myslel. Ošetřovatelka mu mezitím upravovala polštář a pokračovala ve svém monologu.

„Vůbec se nepokoušejte mluvit. Buďte rád, že jste se konečně probral a počítejte s tím, že než vám spravíme všechna zranění, bude to nějakou dobu trvat. Jestli se chcete zeptat, jak jste na tom, tak vám můžu říct, že ne moc dobře. Minule to s vámi bylo hodně zlé, ale teď je to daleko horší. Kromě dvakrát zlomené ruky a pěti zlomených žeber, což jak jsem vyrozuměla, jste si způsobil ještě před svým závěrečným nárazem, máte zlomenou čelist, lícní kost, nos, a k tomu ještě několik fraktur lebečních kostí spojených samozřejmě s těžkým otřesem mozku. Máte moc velké štěstí, že vaši přátelé měli k dispozici několik vašich fotografií a také já si vaši podobu docela dobře pamatuji, protože z vašeho obličeje, když vás přinesli, nebylo možné poznat ani, jestli jste vůbec člověk. Budeme mít co dělat, aby váš obličej byl alespoň částečně jako dřív. Ty fotografie dost pomůžou. Jestli všechno půjde dobře, za týden budete schopen sedět a číst, za dva mluvit a za tři bych vás mohla propustit s tím, že ještě nějakou dobu budete docházet denně na kontroly.

Teď si laskavě vezmete tento vyživovací lektvar, protože na normální stravu můžete na několik týdnů zapomenout. Máte ohromné štěstí, že mi v tomto týdnu profesor Snape dodal novou zásobu jeho vylepšené varianty, kterou tělo daleko lépe snáší a je i účinnější.“

Harry se v duchu zašklebil, když se pouštěl do experimentování při hodině lektvarů, netušil, že si ten lektvar připravuje vlastně sám pro sebe. Pomfreyová si mezitím připravila zásobu různých lektvarů a začala je do něj postupně ládovat. On jenom pasivně ležel a vnímal, jak mu pomocí kouzla vklouzává do krku jeden lektvar za druhým. Poslední byl pravděpodobně nějaký uspávací, protože téměř okamžitě se propadl do milosrdného nevědomí hlubokého spánku.

Jeho následující dny se všechny odehrávaly podle stejného scénáře. Několikrát denně se probouzel, ale při vědomí zůstával jen tak krátkou chvilku, než dostal novou dávku lektvarů. Pomfreyová měla vše perfektně načasované, a ať se vzbudil v jakoukoli hodinu, byla u jeho lůžka připravená podat mu jeho dávku. Během krátkých chvilek, kdy byl při vědomí, si stačil uvědomovat, že většina jeho bolestí postupně slábne, až zmizela docela. Jako první se to týkalo jeho ruky a žeber, zde stačil kostirost a během pár dnů bylo všechno v pořádku. Jako druhá postupně vymizela urputná bolest hlavy, jak se vstřebal jeho otřes mozku. To trvalo přesně podle předpovědi Pomfreyové přibližně týden. Konečně se mohl posadit na posteli a být vzhůru déle než několik minut denně.

V té době také konečně mohl začít přijímat první návštěvy. Jako první stáli ve frontě samozřejmě jeho kamarádi. Protože mu Pomfreyová povolila pouze hodinu návštěv denně, přišli všichni najednou a hned se začali zajímat o jeho stav. Harry měl bohužel stále celý obličej zamotaný v obvazech a nemohl kvůli zlomené čelisti mluvit, ale snažil se jim odpovídat alespoň pomocí tabulky, na kterou křídou čmáral své odpovědi. Jako první si vzala slovo Hermiona a začala mu spílat, co to proboha zase vyváděl.

„Harry, co sis proboha myslel, že děláš? Jak jsi narazil na tu tribunu, každý normální člověk by se snažil dostat bezpečně na zem. Vždyť už v té chvíli jsi musel být otlučený jako píšťala! Ale ty ses musel ještě pouštět za zlatonkou. To nemáš v sobě kousek pudu sebezáchovy?“ pak se její tón najednou změnil a ona pokračovala soucitným hlasem, „jak jsi na tom? Máš velké bolesti?“

Harry jen načmáral, „ani ne. Maximálně mě může z tvého kázání rozbolet hlava. Co se vlastně se mnou dělo?“

„No vidím, že na tom musíš být opravdu líp, když máš náladu na ty tvoje srandičky. Kdyby ses jen viděl, jak jsi vypadal. Nejdřív se s tebou zbláznilo koště a tys to napálil rovnou do tribuny. Přes celé hřiště jsem slyšela, jak v tobě praskají kosti. Potom ses začal namotávat na ten trám. Pořád jsi zrychloval, až jsi do něj narazil rovnou obličejem. Všichni se k tobě hned začali sbíhat. Visels na tom trámu jako kus hadru, vůbec ses nehýbal, jen z tebe crčela krev. Běžely jsme tam s Gabi taky, ale to byla chyba. Ten pohled mě bude strašit do konce života. Obličej jsi měl úplně na kaši, všude samá krev. Snape tě hned levitoval na ošetřovnu, ale nás sem Pomfreyová nepustila. Byls v bezvědomí dva dny a pak jsi dalších pět prospal.“

„Byli jsme všichni v šoku,“ doplnil Draco, „ vypadalo to fakt hrůzostrašně. Serpentina z toho měla hysterický záchvat a uklidnila se, až když nám řekli, že jsi mimo nebezpečí života. Táta tě chtěl dopravit ke Sv. Mungovi, protože tam by se ti mohlo věnovat několik léčitelů najednou, ale všichni byli proti. Hlavně kvůli tomu, že Snape a Pomfreyová řekli, že jakýkoli transport by ti přitížil. Cos to u merlinových fousů prováděl? Nemluvím o tom, jak jsi políbil ten trám, to byla nešťastná náhoda, ale jak jsi naboural do té tribuny. Lítáš perfektně, dokonce musím nerad přiznat, že o fous líp než já, ale tady to vypadalo, že sedíš na koštěti poprvé. Cloumalo to s tebou ze strany na stranu a pak tě to rozmáčklo o tribunu.“

Harry začal škrábat na tabulku, „nevím. Koště se zbláznilo a vůbec se nadalo řídit. Uklidnil ho až Snape po nárazu.“

„A jak to s tebou vypadá, Harry?“ zeptala se Gabrielle.

„Můžu sedět na posteli a brzy i číst. Začnou mi dávat dohromady obličej. Za týden bych měl mluvit a za dva jít pryč. Bude to hrozná otrava.“ Psal heslovitě Harry. Tenhle způsob komunikace nebyl zrovna nejpružnější.

„Snad budeme moct za tebou chodit. Než ti dovolí číst, můžeme ti něco předčítat,“ nabídla hned pomocnou ruku Hermiona, „ty dva týdny zase nejsou taková tragédie. Podle toho, jak se všichni tvářili, to vypadalo daleko hůř.“

„Jaké fotky jste jim dali? Prý mi podle nich budou opravovat obličej, tak doufám, že jsem na nich vypadal k světu,“ psal Harry na tabulku.

„Byly od nás,“ řekl Draco, „možná sis toho ani nevšim, ale otec nebo skřítci nás párkrát vyfotili. Vypadáš na nich celkem dobře.“

„Hermiono, ty jsi taková chytrá, tos jim nemohla podstrčit nějaké fotky filmových hvězd? Byl bych opravdová celebrita,“ stočil Harry hovor na veselejší kolej.

„To určitě. Pak by stály před tvýma dveřma v zástupu fanynky, kdepak, takhle vás oba máme s Gabi pěkně jen pro sebe, i když nejste žádné filmové hvězdy.“

„Hlavně o tom nápadu neříkejte Weasleyovým. Ti dva jsou schopni to vyzkoušet a živit se pak jako sňatkoví podvodníci,“ napsal Harry.

Draco se sice při zmínce o dvojčatech nejprve zamračil, ale pak se přidal k všeobecnému veselí a smíchu. Bohužel jejich zábavu přerušila Pomfreyová, která je vykázala ven z ošetřovny. Harry si na ní alespoň vymohl slib, že zítra mohou zase přijít a něco mu předčítat.

Trávit v osamění celé dny na ošetřovně byla pěkná otrava.Pomfreyová ho hlídala jako ostříž a přátele k němu pouštěla vždy jen na jednu nebo dvě hodinky, které vždy uběhly strašně rychle. Naštěstí mu pomáhaly krátit čas dvě věci. Jednak vždy ráno začínaly práce na rekonstrukci jeho obličeje, takže celý čas až do oběda trávil v umělém spánku a jednak mu ošetřovatelka po jeho naléhání s velkým brbláním povolila číst, takže odpoledne a večer mimo návštěvy jeho kamarádů mohl dohánět, co ve škole zameškal. Dopoledne na něm kromě Pomfreyové pracovali i dva léčitelé od Sv. Munga, kteří se specializovali právě na takovéto rekonstrukce po úrazech. Draco mu prozradil, že jsou to dva nejlepší odborníci v Evropě a že se ujali po intervenci jeho otce, který se o něj pořád zajímá. Harry cítil vděčnost, a proto hned, jak se cítil dost dobře na to, aby mohl psát, poslal dva dopisy do Malfoy Manor.

Vážený pane Malfoy,
velmi si cením Vašeho zájmu o mě a s radostí Vám mohu sdělit, že se můj zdravotní stav den ode dne lepší. Chtěl bych Vám poděkovat za Vaši péči a starost. Ti dva léčitelé, kteří se o mě starají, jsou zde prý na Vaše přání a jsou skutečnou špičkou ve svém oboru. Doufám, že už za týden se budu smět kouknout do zrcadla, jak po té nehodě vypadám. Vzhledem k jejich starostlivé péči předpokládám, že to bude lépe, než před tím úrazem.
Při zápase jsem dělal, co se dalo a jsem rád, že jsem své koleji vybojoval vítězství. Doufám, že to nebude naše poslední. Musím ještě zapracovat na tom, aby ta vítězství nebyla vykoupena takovým způsobem, a slibuji, že si příště dám lepší pozor.
Draco se během prvního týdne zapojil do naší studijní skupinky, a pokud mohu posoudit, půjde mu to určitě k duhu. Nebyl za námi moc pozadu a určitě nás rychle dožene. Už se těším na ty lekce o prázdninách. Ještě jednou Vám děkuji za Vaši péči a starost.
Harry Potter

a

Drahá Serpentino,
chci se Ti moc omluvit za to, jak jsem Tě vylekal. Rozhodně jsem neměl v úmyslu znovu Ti předvádět, jak létá magor, ale vymklo se mi to trochu z rukou. Nemusíš mít o mě vůbec žádnou starost. Cítím se už dobře, vůbec nic mě nebolí a jsem v péči těch nejlepších léčitelů. Už brzy mi dovolí vstát z postele a já se už těším, jak si konečně pořádně protáhnu nohy a ještě víc se těším, až mi dovolí znovu nasednout na koště. Slibuju, že si dám pozor a nebudu předvádět zase nějaké karamboly. Možná bys mi mohla o prázdninách dát nějaké lekce, jak létat na koštěti bezpečně. Stále vzpomínám na svou návštěvu u vás a na to, jak jsme si spolu hráli a létali. Doufám, že si to o prázdninách všechno zopakujeme. Moc se na Tebe těším.
Harry

Oba listy zpečetil a požádal při příští návštěvě Hermionu, aby zašla do sovince a poslala Hedviku k Malfoyům. Aspoň si jeho sova trochu provětrá křídla. Harry neměl nikoho, komu by psal, takže jeho sova celou dobu zahálela v sovinci a proletěla se, jenom když byla na lovu v okolních vřesovištích.
Jeho stav se lepšil ze dne na den. Neměl žádné bolesti, i když to bylo také částečně způsobeno poměrně značným množstvím lektvarů, které ho nutili polykat, a dokázal se bez problémů sám posadit. Čekal netrpělivě a den, kdy mu konečně dovolí vstát z postele. Jeho přátelé za ním denně chodili, ale konverzace přes psací tabulku byla přece jenom poněkud zdlouhavá a proto většinu konverzace obstarávala děvčata, která mu líčila průběh hodin. Harry neměl problém za odpoledne a večer nastudovat všechno, co se ve škole probíralo, ale mrzelo ho, že na ošetřovně si nemůže kouzla vyzkoušet v praxi. Jeho schopnosti mu sice umožňovaly kouzlit i v tomto stavu, ale nechtěl vzbuzovat nežádoucí pozornost. Vyzkoušel si alespoň některá nenápadná kouzla, ale začínal zjišťovat, že jak postupně dospívají k stále obtížnějším kouzlům, pouhá představa, co se má stát přestává stačit. Musel se zároveň soustředit i na kouzelnou formuli, jakoby pouhá představa jeho magickému jádru nestačila a teprve pomocí formule bylo schopno vykonat to, co po něm chtěl. Předsevzal si, že se musí svým schopnostem začít zase víc věnovat, protože po přerušení jeho lekcí se Snapem dost tento způsob kouzlení zanedbával.

Na konci druhého týdne se už na ošetřovně nezřízeně nudil. Návštěvy jeho kamarádů se sice k jeho radosti stále protahovaly, ale jemu chyběla výuka, knihovna a především volný pohyb. Z nudy ošetřovny ho vytrhla pouze návštěva Hagrida, který mu celé dvě hodiny vykládal o nehodách na koštěti, které postihly jeho otce. Harry byl překvapen, že jeho otec, který byl na koště zvyklý od malička, měl podobné problémy jako on. Téměř po každém famfrpálovém zápase musel navštívit ošetřovnu a mohl hovořit o štěstí, když na ní zůstal jenom do následujícího dne. Harry doufal, že sklon k úrazům opravdu není dědičný a jemu se snad povede se jim pro příště vyhýbat.

Druhá návštěva byla neméně zajímavá. Severus Snape dlouho váhal, ale když nesl Pomfreyové novou zásobu lektvarů, zastavil se krátce u postele svého žáka.

„Zdravím vás, Pottere, jsem rád, že se vám už daří lépe. Sice mě potěšilo, že jste pro svou kolej získal vítězství, ale ta cena se mi zdá přece jen příliš vysoká, i když ta tabulka místo mluvení…, možná to na svých hodinách zavedu. Jen si to představte – nikdo nebude vyrušovat, nikdo mi nebude drásat uši nesmyslnými odpověďmi, zkrátka na hodinách zavládne klid a pohoda.“

Harry se v duchu zasmál, bohužel ve skutečnosti to se svým pochroumaným obličejem nemohl a napsal.

„Jsem rád, že jsem vás inspiroval. Už se nemůžu dočkat první hodiny, kdy to zažiju na vlastní kůži.“

„To jsem si mohl myslet. Koukám, že už vám pořádně otrnulo. Jste ještě drzejší, než předtím,“ Poznamenal Snape, ale jeho tón vůbec nebyl nepřátelský. Dokonce se zdálo, že ho podobný styl rozhovoru baví.

„Chci vám poděkovat, že jste se snažil zkrotit moje koště.“

„Vy jste si toho všiml? Prosím nemluvte o tom s nikým. Někdo se vás pokusil vážně zranit tím, že očaroval vaše koště. Musel to být někdo velmi zdatný, protože to provedl neverbálně a já bohužel stále tápu, kdo by to mohl být. Povedlo se mi kouzlo zrušit, ale vy jste se mezitím stačil zamotat do té nešťastné látky.“

„Opravdu nevíte, kdo to byl?“

„Ne, nevím, ale rozhodně to hodlám zjistit. Nikdo nebude ohrožovat mé studenty. Na to mám právo jenom já při školních trestech.“ Profesor se skutečně překonával. Dokonce i vážné téma dokázal zlehčit a Harry nevycházel z údivu. Vypadalo to, že se starý nevrlý netopýr změnil v přátelského upovídaného papouška. Možná to bylo prostředím ošetřovny a jeho zraněním, ale rozhodně se nu tahle tvář profesora lektvarů líbila o moc víc. Ten mezitím pokračoval.

„Bohužel vaše zranění nám trochu narušilo plány našich zvláštních lekcí. Tento měsíc se tedy nic konat nebude.“

„Nemůžete si udělat čas alespoň pro děvčata? Mohla by zkusit to, co já při hodině. Obě ten lektvar studovaly.“

„No to není zase tak špatný nápad. Jestli si myslíte, že to zvládnou, navařila by vám lektvar do zásoby. Nechci se vás dotknout, ale upřímně, vy máte pořádnou spotřebu. Asi jste nečekal, že si všechno, co jste tak slavně uvařil, také sám vypijete? Pokud by se to mělo stát pravidlem, asi bych měl přehodnotit osnovy. Až budeme brát protijedy, rozhodně nechci, abyste se každý týden otrávil jiným jedem, ale třeba takové Veritasérum bych mohl zařadit už do druhého ročníku.“

„Rozhodně z toho pravidlo dělat nechci. Navrhnu děvčatům, aby se s vámi domluvila. Myslím, že neodmítnou.“

„Bylo mi potěšením, Pottere, ale mám ještě další povinnosti. Jen příprava lektvarů pro vás mi sebrala pořádnou porci času, nemohu ho proto tady s vámi zbytečně mrhat,“ rozloučil se s ním Snape a s rozevlátým hábitem rozhodným krokem opustil místnost.

Blížil se konec druhého týdne jeho pobytu na ošetřovně a přesně podle předpokladů jeho léčba pokročila tak, že sice ještě nemohl artikulovaně mluvit, ale už mohl alespoň vcelku srozumitelně huhlat. Stravu dostával stále pouze ve formě vyživovacího lektvaru, který navzdory jeho upravené chuti mu pomalu ale jistě začínal lézt krkem. Hned odpoledne toho dne, kdy ho Snape poctil návštěvou, předal děvčatům jeho návrh a obě nadšeně souhlasila. Jednak je lektvary opravdu bavily a jednak chtěli dokázat, že tento lektvar zvládnou připravit také. Po sobotní hodině se obě přihrnuly na ošetřovnu jako velká voda a začaly mu vyprávět o průběhu zvláštní hodiny. Obě byly nadšené, že se jim Snape skutečně věnoval celou dobu a prozradil jim i několik fíglů, jak si pomoci při přípravě. Byly nadšené i z toho, že najednou nebyl vůbec tak nepříjemný jako při hodinách. Sice si stále zachovával odstup, ale místo sarkasmu z jeho slov byl cítit opravdový zájem a možná i radost učit někoho, kdo jeho předmět „žere“ stejně jako on. Harry byl zvědavý na jejich výsledek.

„A jak jste dopadly?“ zahuhlal.

„Obě jsme to zvládly. Snape dokonce říkal, že ho použije na ošetřovně.“

„Proto jsem ho taky k té hodině přemluvil. Stěžoval si, že vypiju všechno, co uvaří a že už to pomalu nestíhá, tak jsem mu navrhnul, že byste mi ho mohly uvařit vy.“

„To nemyslíš vážně? Ty ho chceš opravdu pít? Snape sice říkal, že je v pořádku, ale co když ne. Co když se ti něco stane?“ začala panikařit Hermiona.

„Co by se mi mělo stát? Víš sama moc dobře, že kdyby něco nebylo v pořádku, vyletěl by ten lektvar komínem i s kotlíkem a možná i s tebou. To je jeho výhoda. Buď vyjde, nebo je okamžitě poznat, že bylo něco špatně.“

„Ale co když…“

„Už jsem bez následků vypil svůj. Vy dvě nejste v lektvarech o nic horší ne já, spíš naopak. Já byl akorát takový blbec, že jsem ho zkusil při hodině,“ uzavřel téma Harry a obrátil se pro změnu na Draca, „jak jdou tréninky?“

„No bez tebe to nemá tu pravou šťávu. Flint sice učůrával blahem, že jsme vyhráli zápas, ale teď už se pro změnu nervuje, jak dopadneme s Mrzimorem v dubnu. Dokážeš pochopit, že si to tak strašně bere? Ten kluk na nic jiného snad vůbec nemyslí. Létání a famfrpál je zábava, baví mě to, ale abych se kvůli tomu užíral dva měsíce dopředu? Jinak všichni tě pozdravují. Oslava sice nebyla nic moc, protože nikdo nevěděl, jak na tom jsi, ale všem hned stouplo sebevědomí. Jo a mám pro tebe dárek,“ a vytáhl z kapsy hábitu zlatonku, která byla přivázaná na provázku. „To je ta, cos chytil. Nechám ji tady a budu pozorovat klíčovou dirkou, jak Pomfreyovou trefí šlak. Prý když tě přinesli, sjela i Brumbála, že by měl famfrpál na škole zakázat.“ Draco poté přivázal zlatonku k rámu postele a ta hned začala kroužit Harrymu nad hlavou.

„Chceš něco z knihovny?“ stočila zase rozhovor jinam Gabrielle.

„Už jsem na tom zase o něco líp, zkus mi přinést něco o pokročilých cvičeních mysli,“ požádal jí Harry, když si vzpomněl na knihu, co četl u Malfoyů. Na lekci se Snapem teď asi nějakou dobu nedojde, tak zkusí nastudovat něco sám.

Večer přišla Pomfreyová a když uviděla novou ozdobu jeho postele, zrudla v obličeji a v první chvíli si Harry opravdu myslel, že se o ni pokouší mrtvice. Ona, která celý život upřímně nenáviděla famfrpál, protože bohužel musela po každém zápase dávat dohromady potlučené hráče, má najednou na své ošetřovně takovou výzdobu. To pro ni byla opravdu silná káva a spustila z plných plic.

„Co to má znamenat? Vy jste snad ještě neměl dost? Chcete snad touhle stupidní výzdobou naznačit, že v těch svých ztřeštěnostech hodláte pokračovat? Už dva týdny vás tady ze všech sil dáváme dohromady a vy na to zvysoka kašlete. Jste prý nadějný student, to si chcete zničit zdraví a celý život honěním se za takovýmto stupidním míčkem? Očekávala bych od vás trochu vděčnosti a ne takový výsměch.“

Harry ji takhle rozparáděnou ještě nezažil. Když vyhazovala návštěvy, byla nekompromisní, ale na nikoho nezvedala hlas. Teď na něj ječela jako smyslů zbavená.

„Omlouvám se. Samozřejmě jsem vám vděčný za to, co pro mě děláte. Nevěděl jsem, že vás to tak podráždí. Jestli vám to vadí, schovám ji do nočního stolku, ano?“

„To bude v pořádku,“ odpověděla Pomfreyová, která se mezitím trochu uklidnila, „jen jsem to nečekala a zrovna u vás po takovém strašném zranění mě to zaskočilo. Přiznávám, že famfrpál nenávidím, protože vidím většinou právě tu jeho stinnou stránku, když tady dávám dohromady potlučené děti. Několikrát už jsem psala i na ministerstvo, aby byl povolen až po dosažení plnoletosti, a když jsem uviděla n své ošetřovně tohle…, prostě jsem neudržela nervy a vybuchla. Kdybyste se viděl, když vás sem přinesli…, viděla jsem už mnoho ošklivých zranění, bohužel jsem zažila i několik úmrtí při různých nehodách, ale tohle bylo něco strašlivého. Měl jste strašlivé štěstí, že vůbec nebyl narušen ani poškozen mozek, ale ve vašem obličeji nezůstala snad ani jedna kost celá, všude záplava krve. Při prvním pohledu jsem si myslela, že to nemůžete přežít. Slibte alespoň, že si už dáte pozor.“

„Bylo to opravdu tak hrozné?“ zeptal se zaraženě Harry. Nečekal, že jeho zranění takhle zapůsobilo na ostatní. Jeho kamarádi vypadali celkem v pohodě, ale asi se museli dost přemáhat, aby mu nepřidělali další starosti.

„Věřte mi, že bylo. Mám fotku, protože v takových případech se musí dělat kvůli dokumentaci, ale nenašla jsem odvahu se na ní podívat.“

„Můžu ji vidět? Chci vědět, co se mi vlastně stalo.“

„Ne, v žádném případě. Nikdo a tím méně děti jako vy, by se neměl na něco takového dívat. Z tohohle můžete mít trauma na celý život.“

„Mí přátelé byli u toho? Viděli to na vlastní oči?“

„Bohužel ano. Dala jsem jim něco na uklidnění, ale vím, že několik nocí nemohli spát. Nevím, jestli vás dokážu přesvědčit, ale nepokračujte v tom strašném sportu. Jsou jiné způsoby zábavy, daleko bezpečnější. Uvědomte si, že tady jde o život.“

„Nevzdám se ho, ale slibuju, že budu opatrnější. To, že jsem ublížil svým kamarádům, je daleko horší, než bolesti, které jsem při tom měl. Budu se snažit na to myslet.“

„Bude mi to muset stačit. Dospělému kouzelníku bych možná ukázala tu fotku, abych ho odradila, ale u vás by to mělo asi daleko horší následky. Ten nesmysl si tu klidně nechte. Je to jen věc, symbol, který sám o sobě neubližuje, ale dejte si opravdu pozor. Druhé takové zranění už byste nemusel přežít, a kdyby nakonec ano, rekonstrukce obličeje by už nebyla možná. Některé kosti a jejich části jsme prostě nemohli rekonstruovat a tak jsme je museli nahradit implantáty jako je tomu v mudlovské medicíně. Podruhé už ale nebude kam ty implantáty ukotvit. Zůstal byste nadosmrti se znetvořeným obličejem.“ Ošetřovatelka na konci stěží potlačovala slzy a bez rozloučení rychle opustila místnost.

Harry zůstal na ošetřovně sám a začal se zaobírat úvahami, jak závažné vlastně jeho zranění bylo. Pomfreyová má sice tendenci být trochu přecitlivělá, ale bylo na ní vidět, že jeho zranění s ní opravdu otřáslo. Jak to asi muselo působit na ostatní. Nedokázal si představit, jak by reagoval, kdyby se role vyměnily a nějaké takové strašlivé zranění utržil někdo z jeho blízkých. Zatím bral své zranění jen jako nepříjemnost, která ho donutila strávit pár týdnů na ošetřovně, ale muselo to být mnohem horší, než si dosud myslel.

Další den byla neděle a kamarádi za ním přišli hned po snídani. Draco nejprve trochu nevěřícně sledoval zlatonku, která dál spokojeně kroužila nad jeho postelí. Napevno počítal s tím, že Pomfreyová při první návštěvě zlatý míček nekompromisně zabaví nebo alespoň bude trvat, aby ho Harry schoval. Harry v noci dlouho přemýšlel, jestli nemá na kamarády naléhat, aby mu trochu víc přiblížili jeho zranění, ale pak si uvědomil, že neustálým připomínáním jim akorát způsobí další bolest. Začal proto v bezstarostném duchu.

„Hermiono, pokročila jsi nějak s tou sjezdovkou?“

„S jakou sjezdovkou? Co je to sjezdovka?“ zeptal se Draco.

„Mudlovská zimní zábava. Udusá se sníh na nějakém pořádném kopci, postavíš se nahoru, na nohy si přivážeš zahnutá prkna a kloužeš se na nich dolů. Hermiona to provozovala s rodiči o vánocích a Harry by to rád vyzkoušel tady v Bradavicích,“ odpověděla Gabrielle.

„A co je na tom zábavného? Vždyť ty prkna přece po sněhu nemůžou moc dobře klouzat.“

„No kloužou náhodou docela rychle. Mudlové na nich i závodí a dokážou jet rychlostí pomalu sto mil za hodinu. Dají se na nich dělat i různé triky jako zatáčet nebo skákat. Myslím, že je svým způsobem podobné létání na koštěti. Také je to hodně o adrenalinu z rychlosti a radosti z triků,“ vysvětlila Hermiona.

„Vážně? To nevypadá zrovna dvakrát bezpečně. Chápu, proč je Harry do toho tak žhavý. Ještě ho nedali dohromady po tom, co se přizabil při famfrpálu a už vymýšlí, jak by si zlámal nohy na nějakých šílených prknech.“

„Tak co, vymyslela jsi něco?“

„Ne, když se ty povaluješ na ošetřovně, není tu žádný jiný blázen, který by s něčím takovým prudil,“ odsekla trochu naštvaně Hermiona.

„Klídek. Jen počkej, až odsud vypadnu, tuhle zimu si ještě zalyžuješ a že jsi to ty, necháme ti první jízdu.“

Hermiona se začínala štětit a Harry radši rychle změnil téma.

„Gabi, máš pro mě tu knížku?“

„Nemám, procházela jsem rejstřík a všechno, co se tohohle týká je v zakázaným oddělení. Budeš muset říct Snapeovi, aby ti napsal povolení.“

„Škoda a nepřineslas mi aspoň něco jiného?“

„Tuhle o lektvarech. Ta by mohla být zajímavá. Nic jiného mě nenapadlo, když nemáš hůlku…“

„Fajn, to je taky dobrý. Myslím, že tem poslední týden bude nejhorší. Takhle jsem aspoň prospal dopoledne, když mi opravovali obličej. Sice jsem pak nemoh spát v noci, ale teď se budu nudit celý den. Pomfreyová ráno říkala, že už to zbývá jen doléčit, takže už žádný zákroky v narkóze.“
Kamarádi se na něj útrpně podívali a hotovili se k odchodu. Mezi dveřmi se ještě otočil Draco, který si na něco vzpomněl.

„Jo Harry, mám ti vyřídit, že tvoje zprávy došly. Serpentina už je v pohodě. Naši jí pořídili to štěně, zlatou kolii, takže má o zábavu postaráno. Naštěstí tě neviděla zblízka, takže se vzpamatovala docela rychle a otec psal, že pro zmijozelského chytače, který své koleji vyhrál zápas, by udělal i víc, a pro tebe daleko víc. Taky se těším na prázdniny. Sám nevím, co má otec za lubem s těmi zvláštními lekcemi.“

Jak Harry předpokládal, poslední týden byl, co se týká nudy nejhorší. Kamarádi ho navštěvovali hned po škole, ale měli také nějaké své povinnosti a úkoly, takže se nemohli zdržet celé odpoledne. Léčitelé mu s obličejem už nic nedělali, takže mu Pomfreyová akorát měnila obvaz a natírala mu obličej hojivou mastí, která ale strašlivě páchla po zkažených vejcích. Harry byl svým způsobem vděčný, že stále nemůže normální stravu, protože by se pokaždé takové terapii s předešlým jídlem musel rozloučit. Jediným pozitivem bylo, že mu dovolili vstát z postele a on teď nejdřív zvolna a plouživě a později vztekle a rázně chodil po ošetřovně jako tygr v kleci. Hůlku mu stále nevrátili, takže ke čtení mu zbývaly jen teoretické knížky, a i když byly zajímavé, bez praxe to nebylo ono. Sice stále zkoušel některá kouzla bez hůlky, ale protože chtěl být nenápadný, dělal to kradmo a jenom občas. Vrátil se k meditačním cvičením, ale stále se v nich nelepšil. Ty, která ho učil Snape zvládal dobře, ale když zkoušel něco náročnějšího, nemohl se hnout z místa. Začal stále více toužit po nějakých knížkách, kde by se o nich dozvěděl víc.

Nechtělo se mu čekat a přemlouvat Snapea, aby si tyhle knížky mohl půjčit z knihovny a protože v noci moc nespal, jak byl za celý den celý přeležený, nedalo mu to a pod neviditelným pláštěm se vypravil směrem ke knihovně. Opatrně se plížil po opuštěných chodbách hradu a dával si pozor, aby nevzbudil nežádoucí pozornost některého obrazu nebo ducha nebo aby v nejhorším případě nenatrefil na některého z profesorů. Najednou se k němu zpoza rohu donesla slova hádky mezi Snapem a Quirellem. Namáčkl se do nejtemnějšího výklenku a strachy zadržel dech. Měl sice neviditelný plášť, ale stále jeho schopnostem zcela nedůvěřoval a říkal si, že opatrnosti není nikdy nazbyt.
Snape byl útočný a prskal na všechny strany.

„Co se to s tebou děje? V poslední době děláš samé nezvyklé věci. Touláš se po nocích po Zapovězeném lese, taháš ze mě rozumy a pořád jsi mi nevysvětlil, jak to bylo s tím trollem.“

Quirell odpovídal nezvykle sebevědomě. Tohle v žádném případě nebyl ten koktající profesor, který se leká, když někomu v hodině upadne pero na zem.

„Po tom ti nic není Severusi. Já tady učím obranu a jsem tudíž hned po Brumbálovi nejvíce zodpovědný za všechna zabezpečení. Řekni mi všechno o těch svých zlepšovácích. Vím toho hodně o tvé minulosti a myslím, že bys nechtěl, aby se to začalo znovu přetřásat.“

„O svých „zlepšovácích“ jsem neřek nic ani Brumbálovi. Nevidím nejmenší důvod, proč bych to měl říkat tobě. Minulost je minulost. Brumbál ví všechno, co potřebuje vědět, a ostatní ať se třeba postaví na hlavu.“

„Nezahrávej si, tady jde o víc, než si vůbec myslíš. Ty tvoje “ zlepšováky“ můžou vážným způsobem narušit celkové zabezpečení. Já je prostě potřebuji znát.“

„Ty opravdu potřebuješ ledacos znát, ale ode mě se to nedozvíš. Brumbálovi bych o tom možná řekl, ale ten to evidentně nepotřebuje, pochopil a poradí si s tím i beze mě. Jestli ty na to nemáš, tak smůla. Snaž se.“

Harry se krčil ve výklenku, když se kolem něho prohnal Snape se zachmuřenou tváří a za chvíli ho následoval i Quirell, který si něco pro sebe nesrozumitelně mumlal, jakoby se dohadoval sám se sebou. Harry zachytil jenom útržky.“

„… byl na naší straně…“
„… stačilo by mu to říct…“
„… ne je to moc riskantní, nikdo zatím nesmí vědět…“
„… přece jenom…“
„… ne řekl jsem nikdo…“

Neměl už odvahu pokračovat, a tak se otočil na patě a zmizel zpátky na ošetřovně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one