face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Na druhý den ráno už byla na svahu velká skupina studentů a celá zábava mohla začít nanovo. Kratiknot s Hoochovou se k nim naprosto suverénně přidali a celé dopoledne panoval na stráni vedle bradavického hradu čilý ruch. Nový sport mezi kouzelníky skutečně zabodoval a vypadalo to, že se stane nedílnou součástí zimních měsíců v Bradavicích. Někteří, hlavně starší zmijozelští, nad ním sice stále ohrnovali nos, ale ostatní ho přijímali s nadšením.

.......................

Únor pokročil a jaro už dávalo vědět, že hodlá za pár týdnů převzít vládu. Sice všude ještě ležel sníh a o víkendech se na svazích bradavických pozemků intenzivně lyžovalo, ale sluníčko už mělo sílu a dokázalo na rozdíl od předchozího měsíce zahřát. Naši přátelé teď trávili téměř všechny víkendy venku a obě děvčata nyní vypadala daleko zdravěji než dřív. Pohyb na čerstvém vzduchu jim náramně svědčil a kupodivu jim nechyběl ani čas na studium, protože s čistou hlavou dokázali všichni pracovat daleko lépe. Jediný Draco se k nim nepřidával a s pohrdavým výrazem raději intenzivně trénoval na koštěti. Harry se k němu často přidával, protože Flint opět začal stupňovat přípravu před závěrečným zápasem sezóny. Koště ho navíc bavilo o něco více než lyže a holky si na svahu vystačily samy. Při studiu v knihovně nebo při rozhovorech během jídla ve Velké síni se tento jejich rozpor nijak neprojevoval a bavili se mezi sebou naprosto uvolněně, a navíc teď měli několik dalších témat hovoru, která nesouvisela s učením a se školou jako takovou. Většinou se popichovali a hecovali, jaký sport je ten pravý. Kluci si stáli za famfrpálem s jeho nevyzpytatelností, tvrdostí a kolektivním duchem a holky hájily lyžování pro jeho relativní bezpečnost, rozmanitost a eleganci, s níž brázdily zasněžené svahy. Argumenty obou skupin měly něco do sebe, ale nikdo nedokázal přesvědčit ostatní o své pravdě a popravdě v to ani nedoufal.

Ve škole Harry pokračoval ve své snaze zlepšit se v OPČM, ale ačkoli dosahoval pravidelně těch nejlepších hodnocení, stále nemohl tomuto předmětu a zejména jeho profesoru přijít na chuť. Navíc na jeho hodinách dostával stále častěji záchvaty úporné bolesti hlavy. Zašel dokonce na ošetřovnu k madam Pomfreyové, i když se zařekl, že udělá všechno proto, aby tuto místnost navštěvoval co nejméně. Vylíčil jí svůj problém a dostal od ní nějaký lektvar na bolest hlavy. Nakonec ho ale nepoužíval, protože ho nechtěl pít veřejně během hodiny a po jejím skončení stejně bolest sama odezněla. Jeho přátelé o problému věděli, ale přičítali to jeho snaze soustředit se na nesouvislý výklad profesora a získat z jeho koktání nějakou užitečnou informaci.

Harry si také dodával odvahy připomenout Snapeovi jeho slibovanou hodinu zaměřenou na cvičení mysli. Sám navzdory usilovné snaze a každodennímu tréninku před spaním nikam nepokročil. Jeho mysl se ochotně nořila dovnitř, ale stále ho odmítala opustit směrem ven. Doufal, že s odborným vedením by mohl tuto svou zábranu překonat. Všechna dosavadní cvičení přece zvládl rychle a v pohodě. Naštěstí jeho problém vyřešil sám Snape, když ho jednou po hodině oslovil.

„Harry, máš stále ještě zájem o tu lekci v cvičeních na ovládání mysli?“

„Samozřejmě pane profesore. Nechtěl jsem se vám připomínat, protože nemáte moc času a původní termín padl kvůli té mé nehodě při famfrpálu.“

„Dobrá. Sejdeme se v sobotu odpoledne, ale nevkládejte do toho žádné přehnané naděje. Jsou to jedny z nejobtížnějších kousků magie mysli a daleko překračují možnosti někoho vašeho věku. Na druhou stranu jste mě již několikrát přesvědčil, že obvyklá kritéria se na vás nedají použít. Jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu.“

„Děkuji, snažil jsem se o tom najít něco v knihách, ale všechny jsou v zakázané části knihovny. Proč? Co je na tom špatného?“

„Probereme to v sobotu. Mě začíná za chvíli hodina a tobě jestli se nepletu také. Buď přesný, v 14:00.“

Harry se začínal na sobotu těšit, přijde sice o volné odpoledne, ale navzdory Snapeově varování si dělal naděje, že se konečně pohne z místa. Cvičení mysli byla fajn a ve škole i mimo školu mu často pomáhala ve snaze udržet své emoce pod kontrolou, ale tohle slibovalo daleko víc. Vyslat svou mysl ven na průzkum nebo komunikovat v myšlenkách se svými přáteli bylo něco, pro co stálo obětovat jedno sobotní odpoledne a několik hodin tréninku. Navíc věřil, že jeho kamarádi to dokážou zvládnout taky. Svá cvičení jim několikrát popisoval, ale bez schopnosti přímo v jejich mysli kontrolovat jejich postup se praktické zvládnutí ukázalo poněkud problematickým. Až se jednou naučí nitrobranu a nitrozpyt, dohlédne na ně a doučí je všechno z těch speciálních lekcí. Hned po vyučování jim to oznámil, ale přes nadšení Hermiony, která vítala každý nový poznatek, to přijali poměrně vlažně. Jeho posedlost cvičeními mysli se jich moc netýkala a popravdě zatím nenacházeli adekvátní náhradu úsilí, které by jim museli věnovat. Možná jednou, ale teď bylo spousta jiných věcí, které se jim jevily zajímavější.

Týden utekl bez větších událostí. Zabini navzdory svému varování nepodnikal žádné konkrétní kroky kromě toho, že se snažil sblížit s trojicí okolo Pansy, což mu nedělalo zas tak velký problém. Naštěstí Melissa jim byla stále nablízku, takže se na žádné opravdu ošklivé akce nezmohli. Spokojovali se s provokacemi a urážkami studentů ostatních kolejí, což patřilo k bradavickému koloritu a nikdo to nebral příliš vážně. Navíc na ostatní studenty nevěděli žádné opravdu kompromitující informace, takže jejich urážky nedokázaly zasáhnout žádné opravdu citlivé téma.

Konečně po týdnu napjatého očekávání přišel čas jeho lekce. Přesně na vteřinku zaklepal na dveře kabinetu učitele lektvarů a po výzvě vstoupil dále. Trochu se mu klepala kolena, protože navzdory tomu, že se k němu Snape choval v poslední době opravdu hezky, budila jeho postava u všech studentů stále náramný respekt. Snape mu mlčky ukázal na křeslo u krbu a sám se posadil naproti. Na úvod chtěl, aby mu předvedl, jak zvládá a trénuje stará cvičení. Protože opravdu svědomitě každý večer v posteli všechna cvičení prováděl, neměl nejmenší problém mu ukázat, jak dokáže během krátké chvilky uklidnit svou mysl, vyčistit ji od všech myšlenek a vyslat ji směrem ke svému magickému jádru. Díky tomu, že byl se svou myslí zvyklý pracovat a výborně ji ovládal, dokázal teď na jejím pozadí vnímat přítomnost svého profesora, který sledoval jeho cvičení. Tento pocit byl pro něj nový a ne zrovna příjemný. Dříve, když ho Snape takto sledoval, mu to tolik nevadilo, protože si to vlastně ani neuvědomoval, ale nyní, kdy cítil jeho přítomnost ve své hlavě, měl pocit, že stačí jen krůček k tomu, aby někdo cizí pronikl k jeho nejsoukromějším tužbám a myšlenkám.

„Výborně Harry, zvládáš ta cvičení opravdu dobře. A teď mi pověz, cítil jsi ve své mysli mou přítomnost?“

„Ano, pane profesore, dřív ne, ale teď jsem vaši přítomnost cítil.“

„Očekával jsem to. Svou mysl už poměrně dobře znáš, a proto jsi citlivější, pokud se v ní objeví něco cizího. Také jsem předtím, než jsi ji vyčistil, zaregistroval střípek obav a jediné, co mě napadlo, bylo, že jsi mě vycítil. Je to známka, že jsi pokročil zas o kousek dál.

Teď bych ti něco řekl k cvičením, která tě zajímají. Tvoří spolu s nitrobranou a nitrozpytem se kterým mají mnoho společného vrchol magie mysli. Nepředpokládám, že je zvládneš napoprvé, dokonce nepředpokládám, že je během tohoto školního roku vůbec zvládneš, ale rád bych ti ukázal cestu, jak svou mysl na ně připravit. Povídal jsi mi o svých pokusech a nesmíš být zklamaný, když se ti nebudou dařit. Samotnému ti bude trvat velmi dlouho, než si najdeš cestu, jak osvobodit svou mysl. Já ti chci ukázat několik způsobů, které ti to mohou usnadnit, ale cestu ven si budeš muset najít sám.
Teď se pohodlně posaď, zavři oči a vyprázdni svou mysl.“

Harry se zachoval podle jeho instrukcí. Během chvíle vyprázdnil svou mysl a ocitl se v sametové tmě bez jakéhokoli vnějšího podnětu nebo nepatřičné myšlenky. Ve své mysli uslyšel Snapea.

„Představ si tuhle místnost a sama sebe v ní. Vytvoř si v mysli představu, jak se sám na sebe díváš zvenku.“

Řídil se instrukcemi a usilovně se snažil tu představu vyvolat. Hrubé obrysy si vybavil a představil snadno, ale jak se snažil svou vizi zpřesňovat, začal narážet na překážky. Prostě si některé detaily nebyl schopen vybavit. Znovu uslyšel Snapea:

„Nepospíchej, soustřeď se na detaily, ale v klidu.“

Pokusil se uklidnit a vybavovat si detaily jeden po druhém, ale bezvýsledně. Spoustu z nich si prostě ani neuvědomoval a teď si je nemohl vybavit. Snape ho neustále povzbuzoval, ale další a další pokusy selhávaly. Už to chtěl vzdát, ale profesor ho zarazil:

„Nesnaž se vybavovat si celé obrazy, vyvolávej jednotlivé vjemy, které máš v paměti a z nich skládej celkový obraz,“ radil Snape.

Vyprázdnil svou mysl a začal znovu. V dokonalé prázdnotě si vyvolával vzpomínky na to, co viděl, než zavřel oči a začal z nich skládat celkový obraz místnosti. Jeho představy se formovaly stále rychleji a rychleji, až se obraz ustálil a on viděl ve své mysli dokonalý obraz kabinetu, dvou křesel u krbu, Snapea v protějším křesle a sama sebe, jak sedí se zavřenýma očima v křesle a brýle se mu blýskají v odlesku plamenů z krbu. Najednou si uvědomoval skvrnu od omáčky na klopě hábitu, napůl rozvázanou tkaničku od levé boty i cíp kapesníku, který mu vykukoval z kapsy kalhot. Tohle si přece nemohl pamatovat! Vždyť o ničem z toho předtím ani nevěděl! Povolil své soustředění a obraz byl rázem pryč. Otevřel oči a podíval se na Snapea. Ten jenom pokýval hlavou,

„výborně konečně se ti to podařilo. Skutečně se na tebe dívala tvá mysl zvenčí. Snaž se to trénovat. Je to první krok k tomu, abys ji mohl vyslat ven. Musím tě ale varovat, že je to krok nejlehčí. Můžeš se opřít o to, cos před chvílí viděl a to hodně pomáhá. Kdyby ses pokoušel vyslat svou mysl někam do neznáma, bylo by to mnohem, mnohem těžší. Vím, že to určitě budeš zkoušet, ale nenech se odradit zklamáním. Teprve až tohle cvičení zvládneš i bez meditace a dokážeš tak sledovat i měnící se prostředí, budeš mít šanci uspět.

Teď přistoupíme k druhému cvičení, které ti chci dneska ukázat. Tady máš pásku a zavaž si s ní oči. Přisuň se blíž ke mně a dej své ruce do mých dlaní.“

Harry se zachoval podle jeho instrukcí. Přisunul své křeslo, zavázal si oči černou sametovou páskou a vložil ruce do Snapeových dlaní. Ty byly překvapivě drsné jako ruce pradleny a svíraly jeho ruce jemně a přitom nečekaně silně.

„Vyprázdni svou mysl a snaž se v ní zachytit obraz mé představy. Pokud si budeš myslet, žes něco zachytil, řekni to nahlas.“

Přesně podle jeho instrukcí vyprázdnil mysl a otevřel ji jakýmkoli vjemům. Dlouhou dobu nemohl nic zachytit, ale nakonec se mu zdálo, že něco zachytil.

„Sklenice s vodou.“

„Nikoli. Zkusíme to ještě jednou.“

„Křeslo.“

„Ne.“

„Nůž.“

„Ne, nehádej Harry, pojmenuj jenom představu, která se ti objeví na mysli.“

Znovu vyprázdnil svou mysl a vnímal jen naprostou prázdnotu. Najednou ji narušil pocit svědění na levé noze. Už už se chystal podrbat, když najednou ten pocit zmizel a všude se opět rozprostřela nekonečná temnota. Nechával svou mysl vyprázdněnou, ale žádná představa se mu v ní nezhmotnila. Najednou se mu v ní vynořila myšlenka na kotlík vyrobený z čistého zlata ihned následovaná úvahami, co by za takový kotlík asi profesor lektvarů dal. Jeho soustředění bylo pryč. Znechuceně se narovnal a stáhl si pásku z očí. Chvíli mrkal, než si jeho oči znovu zvykly na světlo a podíval se zklamaně na profesora.

„Nic.“

„Opravdu? Na cos myslel naposled?“

„Nejdřív mě svědila levá noha a nemohl jsem se soustředit, pak jsem začal myslet na to, co byste asi dělal, kdybyste vlastnil kotlík z čistého zlata a soustředění bylo definitivně v háji.“

„Asi takový?“ zeptal se Snape a skutečně vytáhl z jedné skříně zlatý kotlík. Harry na něj jen vytřeštil oči a přikývl.

„Tentokrát jsi skutečně zaznamenal moje myšlenky. Ta noha svědila mě a potom jsem se snažil usilovně myslet právě na tenhle kotlík. Ty další představy už si přidala tvoje fantazie a raději nebudu pátrat po podrobnostech. V tomhle cvičení jde o to zaznamenat myšlenky toho druhého, ale musíš se naučit dávat pozor, co jsou myšlenky druhého a co tvoje vlastní. Někdy je to těžké rozlišit, protože když máš vyprázdněnou mysl a objeví se ti v ní jediná myšlenka, rozlišuje se to těžko. Nemůžeš to cvičit sám, ale zkus občas přemluvit někoho, aby to s tebou zkoušel. Pomáhá, když máš zavázané oči a když se dotýkáš toho druhého. Také tady tě čeká ještě velmi dlouhá cesta k tomu, abys byl schopen zachytit něčí myšlenky, zvlášť pokud nebudete těsně vedle sebe a pokud se nebude vyloženě soustředit na jedinou věc.

Snaž se stále cvičit uklidnění a vyprázdnění mysli. I když si myslíš, žes to zvládl, pomáhá ti to poznávat svou mysl. Za čas dokážeš s jistotou poznat svou myšlenku od jakékoli cizí. Jestli zaznamenáš při těchto cvičeních nějaký skutečný pokrok, dej mi vědět. Bude čas na další krok, ale neznepokojuj se, pokud se ti to nebude dařit. Normálně tohle dokážou zvládnout jen dospělí kouzelníci po letech výcviku. Tvoje schopnosti jsou sice výjimečné, ale stále máš své hranice dané tvým dospíváním a tak. V tvém věku je velice obtížné udržet mysl dostatečně ukázněnou, abys mohl zaznamenat další pokrok. Věř mi, že se v nejbližších pár letech nebudeš moc lepšit spíš naopak. Nenech se odradit. Věřím, že do roka budeš připravený zvládnout i tuto kategorii kouzel, ale abys je dokázal používat v praxi a za všech okolností, budeš muset ujít ještě velmi dlouhý kus cesty.

Chceš si to ještě zkusit?“

„Rád, jestli vám to nevadí.“

Ještě několikrát se pokusili to zopakovat se střídavými úspěchy. Nebyl ani tak problém v tom, že by Harry nedokázal odlišit svou a cizí myšlenku, ale v tom, že jen málokdy a většinou jen náhodně byl schopen vůbec nějakou zachytit. Snape ho neustále povzbuzoval, ale výsledek se moc nelepšil. Po nějaké době, už byli oba unavení a cvičení ukončili. Ještě chvíli si povídali a on si opět musel vyslechnout přednášku, že jde o nesmírně obtížné kousky a že nemá být zklamaný, když se mu nebudou dařit. Už ho to začínalo otravovat. Snape vypadal jako poměrně inteligentní člověk, takže by mu snad mělo dojít, že jemu stačí jednu věc říct jednou nebo dvakrát. Napadl ho ještě jeden způsob, jak svůj postup urychlit.

„Pane profesore, proč jsou všechny knihy na tohle téma v zakázaném oddělení?“

„Z velmi prostého důvodu. Jde o velice nebezpečné věci. Čtení myšlenek dokáže mít stejný efekt jako Veritasérum. A Veritasérum se smí aplikovat jen v těch nejzávažnějších případech a na přímý rozkaz ministerstva. Nitrozpyt a vysílání myšlenek do jiné mysli také může být zneužito k tomu, abys dotyčného člověka ovládl. To zase odpovídá kletbě Imperius, za kterou se bez pardonu jde na několik let do Azkabanu. I když magie mysli rozhodně nepatří mezi černou magii, některé její aplikace se jí mohou podobat. A stejně, jako se na této škole černá magie nevyučuje, i tyto praktiky jsou preventivně umístěny v zakázaném oddělení knihovny. A jestli si myslíš, že ti dám povolení, tak jsi na omylu. Ukázal jsem ti všechno potřebné a nemůžu přece své studenty přetěžovat,“ dodal sarkasticky a konečně ukázal odlesk tváře obávaného profesora lektvarů, jak ho znali ostatní studenti. V poslední době se choval vážně divně a ve vztahu k jejich skupině zcela upustil od svých jedovatých poznámek dokonce i směrem k havraspárské Hermioně.

Harry se ani nesnažil ho přemlouvat, protože bylo na první pohled jasné, že nemá nejmenší šanci. Nehodlal se ale tak hladce vzdát, a chtěl se pokusit s pomocí neviditelného pláště do zakázaného oddělení proniknout. Ostatním o tom zatím říkat nebude, protože Hermiona, která měla až posvátnou úctu k všemožným pravidlům a řádům, by mu to akorát vymlouvala a ostatní o toto odvětví magie zatím nejevili moc zájem.

V následujících dnech se snažil poctivě provádět nová cvičení, ale i když zaznamenal jistý pokrok, k praktickému použití měl hodně a hodně daleko. Harry se snažil hledat jiné cesty, a proto se pravidelně začal v noci vypravovat do zakázaného oddělení knihovny. Pod rouškou neviditelného pláště nic moc neriskoval, a i když několikrát potkal na chodbě Filche, vždy se mu dokázal vyhnout. Zabezpečení zakázané části také bylo víceméně symbolické, stačilo použít silnější zaklínadlo než je Alohomora. Jediný problém byl v tom, že nemohl knihy vynášet ven, protože nechtěl riskovat, že by si toho ráno Pinceová všimla.

Usilovně hledal něco, co by mu v jeho snažení pomohlo, ale většinou odcházel s prázdnou. Knihy v knihovně se zabývaly vesměs pouze nitrobranou a i když to bylo také velice zajímavé téma, v jeho úsilí najít cestu pro vyslání své mysli ven mu nebyly moc platné. Svou snahu ale nevzdával a několikrát týdně podnikal své noční výpravy dál.

Jednou ale došlo k malé změně scénáře. Po chvíli prohledávání regálů, uslyšel na chodbě hlasy Filche, Snapea a Pinceové. Rychle uhasil lucernu a pod neviditelným pláštěm se snažil najít místo, kam by se schoval. Mezitím všichni tři vstoupili do místnosti a začali ji prohledávat. Jeden z nich se stále držel u dveří, takže Harry neměl možnost proklouznout ven na chodbu ani pod neviditelným pláštěm.

„Určitě tu někde je, zakázané oddělení je odemčené!“

Oni šli na jisto! Hledali někoho, v zakázaném oddělení. Nesmí ho chytit. Proplétal se mezi regály a vyhýbal se svým pronásledovatelům a celé to připomínalo hru na slepou bábu.

V knihovně byla naprostá tma, kterou rušily jen světelné ostrovy okolo hůlek Snapea a Pinceové. On se snažil držet mimo jejich dosah a skrýval se v temných stínech výklenků a zákoutí. Nakonec se stalo to, co se stát muselo. Ve tmě zavadil loktem o bustu nějakého čaroděje s dlouhými vousy. Strnul, a polil ho studený pot. Rychle se ji snažil zachytit, ale ona se pouze pootočila a zůstala na místě, zato ve výklenku za ním se s lehkým zašramocením odsunula část zdi a na něho teď zíral temný otvor, který vedl neznámo kam. Neváhal a okamžitě skočil do otvoru, který se za ním zase zavřel. Všichni hledači narušitele ten šramot samozřejmě zaslechli a zaměřili svou pozornost na dotyčný výklenek.

„Vidíte, že nám nelhal, někdo tady určitě je!“ volal Filch ode dveří.

„Musí být někde tady, Severusi, víc světla,“ dodala Pinceová a prohledávala výklenek vedle busty.

„Světlo nepomůže, vždyť říkal, že má neviditelný plášť nebo co, zkusíme tohle,“ ze Snapeových úst zněl nějaký nesrozumitelný šepot, kterému přes kamennou zeď nebylo rozumět.

Najednou Harry s hrůzou zjistil, že přestože má na sobě plášť, normálně svoje tělo vidí. Snape asi použil nějaké kouzlo, které rušilo účinky neviditelnosti! Teď nemá už ani tu nejmenší šanci, kolem nich proklouznout.

Obrátil pozornost ke svému úkrytu v naději, že mu poskytne nějakou možnost úniku. Vyčaroval si světlo, protože tady nehrozilo prozrazení a rozhlédl se kolem. Na místě, kudy se sem dostal, byla jen hladké zeď s pákou po straně. Domyslel si, že ta asi bude sloužit k otevírání z této strany. Na protější straně byly dveře, na nichž byl jakýsi nesrozumitelný nápis, a směrem doprava ubíhala úzká chodba, která se ztrácela v temnotách. Zkusil otevřít dveře, ale ty jeho snaze odolávaly navzdory tomu, že na ně vyzkoušel všechna otevírací zaklínadla, která znal.

Mezitím se na druhé straně zdi strhla vášnivá debata, jak v pátrání pokračovat. Závěr byl ten, že Pinceová zůstane hlídat v knihovně a Snape s Filchem vyrazí prověřit jeho nepřítomnost v ložnici. Harry zůstal chvíli stát a rozmýšlel svou situaci. Nemá šanci dostat se do ložnice před nimi, když Pinceová stále hlídá východ z knihovny. Šli po něm na jisto, protože jim někdo udal jeho noční výlety. Okamžitě ho napadl Zabini. Začínal dostávat vztek, ale to si teď nemohl dovolit. Rychle uklidnil svou mysl, nechal si všechny takové myšlenky na potom a vyrazil temnou chodbou. Ještě má šanci napravit alespoň něco.

Postupoval chodbou a rukou rozhrnoval závěsy pavučin, kterých byla plná. Chodba se několikrát lomila, ale nikde nebyl ani náznak, jak se z ní dostat ven. Ti dva se už určitě budou blížit k jeho ložnici. Zbývá mu posledních pár minut času, aby se z toho dostal, a on trčí tady v téhle blbé chodbě. Najednou chodba končila. Nikde nebyl ani náznak dveří, pouze na jedné stěně byl prázdný držák na pochodeň. Okamžitě ho napadlo, že to bude maskovaná páka a začal s ním lomcovat, ale ať dělal, co chtěl, nemohl s tím pohnout. V zoufalství se na držák pověsil celou vahou, ale bez výsledku. Bylo mu do breku. Tohle skončí neuvěřitelným průšvihem. Znovu zkusil s pákou pohnout, ale tentokrát začal páčit i do stran a najednou to šlo úplně hladce. Páku nebylo třeba sklopit, ale otočit s ní! Otevřel se před ním východ do neznámé místnosti.

Místnost byla kruhová, laděná do modré a stříbrné a její klenbu tvořila iluze hvězdné oblohy. Uprostřed jí vévodila socha ženy s podivnou korunkou a byla v ní spousta křesel, lenošek pohovek a stolků. V obrovském krbu dohoříval oheň a místnost vypadala opuštěná. Harry opatrně vkročil dovnitř a stěna se za ním zase nehlučně zavřela. Postupoval opatrně napříč místností směrem ke dveřím, které viděl na protější stěně a snažil se nadělat co nejmenší hluk. Podle barev usuzoval, že se dostal do společenské místnosti Havraspáru a netoužil ke svým průšvihům přidat další za neoprávněné vniknutí do cizí koleje. Jeho šance dostat se do své ložnice před svými pronásledovateli už byla nulová. Havraspár byl přesně na opačné straně hradu než jeho kolej, a i kdyby se ti dva cestou zastavili u Snapea na kafe, neměl šanci dostat se před ně. Jeho poslední šance bylo přijít do koleje bez pláště a s nějakou věrohodnou výmluvou. Nevyhnul by se sice trestu, ale ten by byl mírnější než ten, který by ho čekal za neoprávněné vniknutí do zakázaného oddělení knihovny. Byl už zhruba uprostřed místnosti, když zpozoroval, že z lenošky u krbu visí dívčí ruka stále ještě svírající knihu. Někdo tu usnul při čtení a teď se může každým okamžikem probudit a ztropit poplach. Plížil se neslyšně jako duch, když tu se najednou ruka v lenošce pohnula a on strnul na místě. Z lenošky se zvedla známá hříva hnědých vlnitých vlasů a on stál naproti Hermioně, která na něj zírala s vytřeštěnýma očima. Naštěstí její překvapení bylo tak obrovské, že ze sebe nevydala ani hlásku a jen s otevřenou pusou poulila oči na nočního vetřelce. Harry při pohledu na ní jen obtížně potlačoval smích. Přiložil ukazovák na rty a naznačil jí, ať se snaží zůstat dál potichu a přisedl si vedle ní.

„Mám obrovský průšvih,“ šeptal zkoprnělé Hermioně, „vypravil jsem se do zakázaného oddělení nastudovat něco o vysílání mysli a někdo mě prásknul. Snape, Pinceová a Filch po mě šli na jisto a já unikl jen díky náhodě, když jsem objevil tajnou chodbu ven z knihovny. Zavedla mě sem, musíš mi pomoct rychle se dostat do ložnice a vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu.“

Probuzená Hermiona se ale stále nemohla v jeho situaci zorientovat, a proto se od ní žádného nápadu nedočkal. Otevřela mu jenom dveře na chodbu a vykročila spolu s ním směrem ke sklepením. V tom okamžiku dostal konečně nápad.

„Mio, honem dones nějakou svojí osušku a schovej u sebe tenhle můj plášť.“

Ta si připadala, že je stále uvnitř nějakého šíleného snu, ale poslechla ho a za okamžik se vrátila s velkou froté osuškou s motivem běžících koní. Harry si ji s despektem změřil, ale bude muset stačit.

„Díky, vrať se zpátky, a jestli to všechno přežiju, ráno ti všechno vysvětlím.“

„To doufám, jestli tohle není nějaká šílená noční můra po tom skopovým k večeři, budu chtít spoustu vysvětlení,“ vzmohla se konečně na pár slov i Hermiona.

Harry na nic nečekal a vyrazil rychle ke své koleji. Bez pláště si musel dávat velký pozor, aby nenarazil na některého z duchů nebo, aby neprobudil nějakou postavu na obrazech. Obavy měl obzvlášť z Protivy, který určitě využívá noci k tomu, aby připravil nějaký ze svých kousků zaměřených především proti Filchovi. I když s tímto záměrem Harry momentálně velmi sympatizoval, nevěřil, že by se jejich setkání odbylo potichu. Cestou se zastavil ještě v jedné z umýváren, vysvlékl se, bleskově se osprchoval a zabalil se do hermioniny osušky. Svoje oblečení sbalil do uzlíku a schoval ho za hrudní plát jednoho z brnění na chodbě. S malou dušičkou, ale s hraným klidem vstoupil do společenské místnosti své koleje.

„Á, pan Potter, kdepak jste se to potuloval? Jste snad náměsíčník nebo co, že se touláte po nocích?“ spustil Snape, aniž se na něj podíval.

„Promiňte, ale nemohl jsem spát, v ložnici bylo hrozné horko a já se jen převaloval. Byl jsem celý zpocený, tak jsem se šel osprchovat. Vím, že už je po večerce, moc se omlouvám.“

Snape se na něho konečně podíval a otevřel pusu úžasem. Čekal oblečeného studenta možná ještě svírajícího pod paží neviditelný plášť, i když nepředpokládal, že by Harry mohl být až tak pitomý a najednou před ním stojí Harry ještě zrůžovělý po koupeli, který se halí do metrů froté látky. Filch sice neměl jeho představivost, ale zato nadbytek žluči.

„Nemáte se co toulat po večerce. Nebyl jste náhodou v knihovně? Aha?“

„Proč bych tam chodil? Jsem tam každý den po škole až do večera. Zeptejte se madam Pinceové. Stihnu si tam přečíst všechno, co chci, nemusím tam chodit po nocích, vždyť zítra je také den.“

„Nezahrávej si se mnou! Drzí spratci, potřebujete řezat jako žito. Mám mu nasadit palečnice? Aspoň na chvilku,“ a žádostivě se podíval na Snapea.

„Věřím, že jste si tam nešel přečíst Tři mušketýry v oddělení mudlovských románů, ale nás spíš zajímá, jestli jste se nechtěl proplížit do zakázaného oddělení,“ přidal se Snape.

„Takhle? Mějte ke mně aspoň trochu úcty, když se budu chtít někam proplížit, asi to nebudu provozovat mokrý a zabalený do ručníku. Takový idiot snad nejsem.“

„To ne, ale vypadá to, že chcete udělat idioty z nás! Dobrá, ZATÍM máte pět bodů dolů za potulování se po večerce a zítra v 17:00 u mě nastupujete trest. Věřte tomu, že si vás znovu prověřím všemi prostředky a varuji vás, že se pravdu se dozvím,“ a pohledem významně sklouzl na cíp osušky, kde bylo ozdobným písmem vyšito HG.

Harry zrudl, když mu došlo, že svojí lstí Snapea neošálil, ale stále doufal, že když to chce profesor udržet jen mezi nimi, mohl by uniknout alespoň těm nejhorším následkům typu vyloučení z Bradavic. Raději se oběma klidil z očí a zmizel do své ložnice. Při pohledu na nápadně klidnou siluetu Zabiniho měl sto chutí si to s ním vyřídit na místě, ale nakonec se ovládl. Za současné situace by nebylo radno pokoušet štěstí a mít na vysvětlování ještě navíc zmláceného spolužáka, ale Zabini to měl u něj schované líp než v trezoru u Gringottů.

Druhý den se hned při snídani přitočil k Hermioně s tím, ať zajde do cvičební místnosti a to samé udělal s Gabrielle a Dracem. Gabrielle nic netušila, ale Draco nejspíš něco tušil, i když se v noci na nic neptal a dělal, že spí. Naštěstí měli ten den po ránu dvouhodinovou pauzu před první hodinou, takže měl dostatek času kamarádům popsat své noční dobrodružství. Všichni na něj koukali s otevřenou pusou. Něco takového tedy opravdu nečekali. To, že Harry je posedlý magií mysli a hledá každou cestu, jak se zdokonalit jim bylo dostatečně známo. Draco navíc věděl o jeho nočních výletech, ale že to dopadne takhle, nikdo z nich neočekával. První se vzpamatovala Hermiona, která znala alespoň část jeho dobrodružství a měla tudíž před ostatními mírný náskok.

„Cos to proboha vyváděl? Musíš se pokaždé zachovat jako idiot? Doufám, že ti Snape pořádně osladí. A ještě jsi do toho zatáhnul mě. Já husa ti ještě pomáhám s takovou kravinou!“

„Promiň, byla to blbost, nechtěl jsem tě do toho tahat, ale nic lepšího mě nenapadlo.“

„Teď jde hlavně o to, jak to s Harrym dopadne. Myslíte, že by ho Snape nechal vylít?“ zajímala se Gabrielle.

„Doufám, že ne, to by to řešil na místě. Myslím ale, že je na tebe pěkně naštvanej a dá ti to sežrat. Docela na tebe držel a ty mu provedeš za zády tohle. Věřil ti, Harry, věnoval se ti a ty jsi mu udělal tohle za zády. Počítej s tím, že máš u něj utrum. A do konce studia se po tobě bude vozit, žes ho takhle zklamal,“ přidal se Draco.

Harry se zamyslel. Z tohoto hlediska se na celý problém ještě nedíval. Moc si věřil, a vůbec si nepřipouštěl, že by se něco mohlo stát a všechno nakonec nějak dopadne. Vlastní hloupostí teď přijde ne sice možná o přítele, ale o člověka, který mu pomohl vždy, když se na něj obrátil, a který mu pomáhal na každém kroku. Rozhodl se, že musí zachránit z jejich vztahu, co se dá a to půjde jen naprostou pokorou a upřímností.

„Dík, je mi to moc líto. Řeknu mu všechno upřímně. Mio, nemáš se čeho bát, protože i když bude pořádně naštvanej, a právem, má tolik rozumu, že pochopí, že tys v tom celém úplně nevinně. Držte mi palce.“

Harry přes den chodil jako tělo bez duše, což vzbuzovalo na tváři Zabiniho potěšený úsměv a přesně na čas se dostavil do Snapeova kabinetu. Profesor ho přivítal zakaboněnou tváří a mlčky mu ukázal na židli.

„Chcete mi něco říct předtím, než začnu klást otázky, Pottere?“

Harry si povzdechl, takže zase Potter a nikoli Harry a spustil pravdivé vylíčení všeho, co se toho večera a noci událo. Snape ho nechal mluvit, ale jeho výraz se neměnil.

„Takže jste se choval jako nezodpovědný, rozmazlený fracek. Výslovně jsem vám říkal, že toto oddělení knihovny není nic pro vás, alespoň prozatím, a vy jste to zcela ignoroval. Tvrdíte, že jste mi řekl celou pravdu nebo jste si to nejhorší nechal pro sebe? Co jste vlastně zač? Jednou se zachováte jako dospělý a jednou jako tříleté mimino. Máte schopnosti, ale trestuhodně s nimi mrháte. Musím to vědět.“

Najednou Harry cítil, že se mu dobývá do jeho mysli. To nebylo opatrné pozorování z dálky, ale útok s cílem zjistit všechno, co zjistit lze. Instinktivně se začal bránit. Svou myslí odstrkoval pátravé myšlenky profesora a snažil se proti nim vztyčit bariéru. Na kratičkou chvilku se jejich mysli do sebe zaklesly a začaly se navzájem přetlačovat. Snape stupňoval sílu a bylo jasné, že Harry nemůže odolávat dlouho. Uvědomil si, že vlastně nechce nic skrývat, ať Snape klidně pozná všechno. Nebude mít před ním žádné tajemství, a pokud ho pozná, bude vědět, jak moc toho lituje a proč to všechno udělal. Naráz zrušil svou obranu a plně otevřel svou mysl.

Snape to ale nečekal a síla jeho útoku ho vtáhla do Harryho mysli hlouběji, než by kdy chtěl. Jeho mysl byla polapena a on znovu prožíval všechny vzpomínky, obavy a noční můry toho chlapce. Nedokázal se osvobodit a jeho mysl se svíjela pod tím náporem. Rozuměl mu nyní možná lépe než sám sobě. Poznal jeho touhu dosáhnout úspěchu, touhu někam patřit a mít kolem sebe lidi, kterým na něm opravdu záleží a obavu, aby se nestal tím, kdo jim přivodí zkázu, nesmírný stesk nad ztrátou rodičů, soucit a ochotu pomáhat ostatním. Viděl ale i důvěřivost a touhu věřit lidem, která by se mu mohla jednou stát osudnou.

Viděl jeho schopnosti a potenciál, nad kterým se mu tajil dech. Znal Voldemota a tenhle kluk se mu už brzy ve schopnostech i síle vyrovná, ale nikdy nebude jako on. Nevěřil, že by tenhle chlapec byl někdy schopný seslat kletbu, která se nepromíjí. Jeho dar nebo prokletí soucitu ho donutí pochopit i svého nejhoršího nepřítele a to mu znemožní ho skutečně nenávidět.

Viděl ale i dědictví po jeho otci, odvahu a lehkovážnost, sklony vrhat se do všeho po hlavě a smysl pro kanadské žertíky, ale i schopnost rychle se rozhodnout a nést zodpovědnost za své činy. On ale nikdy nesklouzne k šikaně a skutečnému ubližování, jak se občas stávalo jeho otci, i když může být občas stejně nesnesitelný, jako byl on.

Prožíval znovu a znovu všechny rány a ústrky u Dursleyů, jeho noční můry, kdy viděl jak Voldemort vraždí jeho matku, nebo když viděl sám sebe na jeho místě. Prožil s ním znovu okamžiky poté, co ho zasáhla Voldemortova kletba a jeho mysl se třásla hrůzou z toho zážitku. Štěstí, že tahle část paměti je pro něj zatím zablokovaná. Poznal ale i několik okamžiků čistého štěstí, obzvlášť během posledního roku.

Viděl čerstvé vzpomínky na včerejší večer, jeho strach, zlost na Zabiniho, ale i stud za to, co provedl.
Uvědomil si, že nic už nebude jako dřív. Na bedrech toho chlapce bude jednou spočívat tíha celého světa a část té tíhy teď bude ležet i na něm. Věděl o něm všechno, ale padla na něj zároveň zodpovědnost za jeho osud. Nedokázal se k tomu chlapci otočit zády. Jsou si navzájem s Voldemortem tak podobní a zároveň tak rozdílní a totéž se dá říct i o něm. Jeho myšlenky se začínaly rozplývat. Musí ven nebo se už nedokáže z chlapcovy mysli nikdy osvobodit. Z posledních sil se uvolnil a podíval se na svět zase svýma očima.

„Cos mi to udělal, Harry?“

Ten na něj jenom upřel smutný pohled a odpověděl:

„Chtěl jsem vám ukázat pravdu. Máte právo ji znát, protože jste se ke mně vždycky choval fér.“

„Co mám s tebou dělat? Za včerejšek zasloužíš trest, ale lituješ toho a uvědomil sis důsledky svého jednání. Další trestání nemá z výchovného hlediska smysl. Pojď, navaříš mi nějaké lektvary a trochu si spolu při tom promluvíme.“

Večer proběhl v klidné práci. Snape mu znovu vysvětlil své důvody, proč ho nechtěl do zakázaného oddělení pustit a přesvědčoval ho, aby se snažil krotit svou impulzivnost. Všecko má svůj čas, a když se něco příliš uspěchá, může se všechno potom pokazit. Snape tomu moc nevěřil, ale snad se mu povede donutit ho více přemýšlet, než se do něčeho vrhne, zvlášť když se jedná o věc, která skutečně má čas. Na konci se přátelsky rozloučili, protože teď už jeden před druhým neměli co předstírat a Snape si vzpomněl ještě na jednu věc:

„Harry, chtěl bych po tobě asi moc, kdybys mi slíbil, že o té tajné chodbě nebudeš se svými přáteli mluvit, ale slib mi, že už ji sami nebudete prozkoumávat. Ty zavřené dveře měly nápis v nějakých runách, které neznám, ale vypadaly prastaře a nebezpečně. Ať už je tam cokoli, je určitě dobrý důvod pro to, aby to bylo schované a studenti k tomu neměli přístup. Zkusím o tom něco zjistit, ale do té doby tam nechoďte.“

„Dobrá, ale pod podmínkou, že nám dáte vědět, co jste zjistil a pokud to nebude moc nebezpečné, půjdeme s vámi. Skoro jsem na ně zapomněl, ale nemám rád nevyřešené záhady.“

„Platí, ale jak jsem říkal, žádné tajné akce za mými zády. Třeba je tam opravdu uvězněný nějaký démon a za patřičnou oběť mě zbaví mého životního prokletí snažit se něco naučit tu bandu ignorantů s huspeninou místo mozku. Byl bych schopen obětovat skutečně hodně, abych se zbavil třeba takového Longbottoma.“


Pozn. První kapitola obetovaná Larsem von Hardegg, kterému tímto nesmírně děkuji, že mi ušetřil spoustu otrocké práce s hledáním chyb a překlepů.
Pište komenty, protože právě ty mě motivují pokračovat v psaní a nepřehrávat si všechno jen ve svých představách
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one