face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Do Bradavic nastoupilo jaro. Sníh roztál a s ním k zármutku mnohých i bradavická sjezdovka a místo bílé teď zemi i stromy začala pokrývat svěží zeleň. Teplé počasí a prodlužující se dny umožnily zmijozelskému famfrpálovému týmu zintenzivnit tréninky a konečně se u jeho členů začínala projevovat skutečná souhra. Jednotlivé součástky do sebe zapadaly a oni konečně hráli jako skutečný tým. Jejich naděje na zisk poháru byly sice naprosto nepatrné, protože by museli Mrzimor porazit velmi výrazným rozdílem a zároveň Nebelvír stejně výrazným rozdílem prohrát s Havraspárem, což při kvalitě obou týmů nebylo moc pravděpodobné, ale zakončit sezónu se dvěma výhrami se také počítalo a popravdě řečeno, málokdo po prvním fiasku doufal byť v jedinou.

Harry se do hry znovu bez problémů začlenil, ale dával si už mnohem větší pozor. Vážnost jeho zranění z posledního zápasu přece jen v jeho přístupu zanechala stopy a on teď mnohem víc myslel na svou bezpečnost. Dokonce znovu navštívil ošetřovnu a společně s madam Pomfreyovou se pustili do řešení problému ochranné helmy, která by mu chránila obličej tak, že ani běžná rána potloukem by mu neměla polámat zbylé kosti nebo zohýbat titanové výztuhy které je v části jeho obličeje nahrazovaly. Výsledkem jejich snažení byla nepříliš vzhledná konstrukce, která vzdáleně připomínala motocyklovou přilbu. Kryla mu většinu obličeje, ale nechávala mu dostatečný výhled na všechny strany, takže nebyl nijak limitován při hledání zlatonky a měla by jeho obličej ochránit před většinou běžných úrazů. Pomfreyová byla z jejich spolupráce nadšena a okamžitě začala bombardovat ministerstvo žádostmi, aby minimálně v mládežnickém sportu byla tato výbava povinná. Harry si o tom myslel své. On do toho šel jen proto, že další vážný úraz v obličeji by pro něj měl fatální následky, ale byl přesvědčený, že žádný z opravdových hráčů na sebe nikdy nic takového nevezme. Famfrpál byla zkrátka pěkně tvrdá hra a všichni jeho hráči nosili své jizvy jako vyznamenání.

Poslední zmijozelský zápas sezóny přitáhl velkou pozornost jednak tím, že Zmijozel se dostal ze své krize a byl teď všem rovnocenným soupeřem a jednak tím, že všichni byli zvědaví na jeho návrat po zranění. Matematika hovořila jasně, museli by vyhrát o nějakých pět set bodů, aby ještě mohli pomýšlet na zisk poháru při zaváhání Nebelvíru. Flint mu sice dal na začátku instrukce, ať se za zlatonkou nežene hned, ale počká, jestli nebude šance vybudovat si hrou v poli potřebný náskok, ale sám tomu příliš nevěřil.

Při nástupu si sice někteří ze soupeřů utahovali z jeho výbavy, ale on si zachovával chladnou hlavu. Své pochybnosti už vyřešil v minulosti a za svým rozhodnutím používat takovou ochranu si pevně stál, zato ostatní z týmu byli pěkně vytočení a hned se šikovali na obranu svého chytače. Naštěstí jejich předzápasové strkanice byly záhy přerušeny Hoochovou, která je odvedla před bouřící tribuny. Lee Jordan začal ihned komentovat nezvyklou výbavu zmijozelského chytače, ale držel se nezvykle zpátky a kromě několika komentářů typu:

„… Potter teď má kov zevnitř i zvenka své lebky, myslím, že bude třeba opravit staré přísloví, že hlavou zeď neprorazíš. S těmi svými výztuhami by toho mohl být docela dobře schopen….“

„… Hráči se postavili naproti sobě jako rytíři před bitvou, i když jediný, kdo si na to vzal správnou výbavu, je Harry Potter….“

„… Připomínám, že mladý Potter je jedním z největších příslibů na postu chytače za posledních mnoho let. Jestli se jednou rozhodne věnovat profesionální kariéře, mohl by vystupovat pod pseudonymem železná lebka. Na všechny soupeře to zajisté mohutně zapůsobí….“

Harry se jeho komentáři docela dobře bavil stejně jako publikum, které nejtrefnější z nich odměňovalo hlasitým potleskem. Pouze Hermiona, která seděla stranou spolu s Gabrielle a hře nevěnovala žádnou pozornost, při nich občas zvedla oči od knihy a probodla ho svým pohledem. Nikdy nepochopila jeho zálibu v tomto pro ni naprosto stupidním sportu, který mu přinesl už tolik bolesti.

Harry si ještě před zahajovacím hvizdem podal ruku s Cedrikem Diggorym, mladým chytačem Mrzimoru ze čtvrtého ročníku a ihned po zahájení zaujal strategickou pozici nad středem hřiště. Sledoval spíš svého protivníka než zlatonku, protože chtěl dát svému týmu šanci vybudovat si potřebný náskok. Skutečnost jim ale moc do karet nehrála, protože brzy po začátku utkání se zranil jeden ze zmijozelských střelců a pro plnohodnotnou hru byl k nepotřebě. Zmijozel přesto držel se svým protivníkem krok a skóre se neustále přelévalo z jedné strany na druhou. Flint nakonec na něj zamával, že nemá cenu na něco čekat, a že má naprostou volnost pustit se za zlatonkou.

Shodou okolností právě v ten moment Harry zlatonku zpozoroval a proto neváhal a pustil se ihned za ní. Cedrik se na začátku díval špatným směrem a Harry měl proto hned na začátku pohodlný náskok. Zlatonka kličkovala mezi hráči a oba chytači ji následovali, což vyvolalo ve hře značný chaos, čehož pohotově využil Draco a dvakrát skóroval. Harry svůj náskok postupně navyšoval a pomalu se blížil ke zlatonce. Už už po ní natahoval ruku, když malý zlatý míček nečekaně změnil směr a prudce zatočil doprava. Setrvačnost nutila Harryho pokračovat v původní dráze a už to vypadalo, že o cennou trofej přijde, když zapracovaly jeho reflexy. V okamžiku, když zlatonku míjel, vystřelila jeho ruka jako blesk a k jeho vlastnímu překvapení sevřela třepotající se zlatonku v dlani.

Tribuny aplaudovaly a Harry musel absolvovat čestné kolečko s rukou svírající zlatonku nad hlavou. Lee Jordan se přidal a podněcoval všechny k potlesku za pěkný výkon. Dnešní výsledek totiž také pomohl Nebelvíru, protože při teoretické porážce s Havraspárem, by tři družstva měla rovnost bodů, vyrovnanou bilanci vzájemných zápasů a rozhodovalo by skóre, kde na tom byl nejlépe Nebelvír díky vysoké výhřev prvním zápase nad starým Zmijozelem. Zbytek týmu se k němu přidal a Flint doslova zářil štěstím, že dokázali zvítězit ve dvou zápasech sezóny, což nikdo po prvním zápase neočekával. Vedl družstvo prvním rokem a spadl mu obrovský kámen ze srdce, že ve své zkoušce obstál se ctí.
Harry byl opět hrdinou Zmijozelu a ve společenské místnosti se rozpoutala bujará oslava. Někteří starší studenti se na ni dostavili v papírových napodobeninách jeho helmy a o zábavu bylo postaráno. Harry se tentokrát zdržel mnohem déle, protože také mnohem déle trvalo, než se všechno zvrhlo v nezřízený mejdan. Filchovi se totiž podařilo zabavit podstatnou část pašovaných zásob alkoholu, zejména toho tvrdého, takže vyvolání potřebné euforie trvalo déle než obvykle. Zabini se stejně jako minule nezúčastnil, ale zbytek jeho gangu se docela dobře bavil navzdory tomu, že to byla vlastně oslava jejich nepřítele. Spolu s Harrym byli samozřejmě hlavními aktéry oslav ostatní členové týmu a zejména Flint byl neustále v obležení studentek a vypadalo to, že o společnost po večerech a možná i nocích nebude mít v příštích dnech nouzi. Harry spolu s Dracem vydrželi na oslavě dlouho přes půlnoc a společně plánovali, co všechno jim může přinést nová sezóna, kde už snad nebudou mít nevýhodu prvního zpackaného zápasu.

Nebelvír nakonec nenechal nikoho na pochybách a poslední zápas sezóny proti Havraspáru proměnil ve svou exhibici, kdy zejména zásluhou dvojčat a vynikajících střelkyň doslova rozdrtil svého soupeře rozdílem 330:90. V kuloárech se už začínalo spekulovat, jak dopadne jejich konfrontace příští rok se Zmijozelem. Všeobecné mínění bylo, že jediná výhoda Zmijozelu je na postu chytače a všichni se vášnivě přeli, jestli to bude na perfektně sehraný Nebelvír stačit.

S postupujícím jarem se také přiblížilo období zkoušek, což se negativně projevilo především na Hermioně. Dívka, pro kterou studium bylo vším, pomalu ztrácela nervy z obav o svůj výsledek. Marně ji všichni utěšovali, že se nemá čeho bát, a že podle výsledků uplynulého roku by se muselo stát bůhvíco, aby nedostala jiné hodnocení než vynikající, ale ona si stále vedla svou. V knihovně úplně přestala studovat nové knihy a soustředila se jenom na neustálé opakování z učebnic a stále více a více propadala panice a hysterii.

Spásou pro ni byl Gabriellin nápad, který zrealizovali na speciální hodině lektvarů se Snapem poslední dubnovou sobotu. Hermiona se jí nezúčastnila, protože se nechtěla vytrhnout ze svého opakování. Tehdy přišla Gabrielle s tím, že četla o velmi pokročilém uklidňujícím lektvaru, který je navíc bez chuti a zápachu, takže by neměl být problém ho jejich kamarádce podstrčit. Snape s povytaženým obočím souhlasil a probral s nimi záludnosti přípravy této varianty. Oběma trvala příprava celé odpoledne, ale nakonec byl u obou výsledek vynikající. Harry dokonce vyzkoušel jiný způsob míchání, který přípravu zkrátil skoro na polovinu, což se mu hodilo, protože při prvním pokusu zvolil nevhodnou velikost kotlíku a lektvar mu během vaření vytekl na stůl, takže začínal nanovo. Snape, který jeho prvotní neúspěch komentoval svým typickým sarkastickým způsobem, nakonec musel konstatovat, že se potřebuje dostat pod pořádný tlak, aby předvedl, co v něm skutečně je. Dostalo ho především jeho teoretické vysvětlení, proč je takový způsob míchání výhodnější než ten standardně doporučovaný, které odhalilo, že Harry postupoval uváženě a záměrně, že se tedy nejednalo o žádný jeho divoký experiment.
Nalít potom lektvar do Hermioniny sklenice pak už nebyl vůbec žádný problém, protože ta se mezitím dostala do stadia, že přestávala vnímat své okolí a jako náměsíčná procházela chodbami hradu mumlajíc si zpaměti jednotlivé pasáže z učebnic a narážela přitom do dveří, brnění a ostatních studentů. Nepoznala by, kdyby jí dýňovou šťávu zaměnili za vyjetý olej, natož, když jí do ní nalili trochu nenápadného lektvaru. Lektvar účinkoval přesně podle očekávání a ona se konečně po několika týdnech začala chovat téměř normálně. Sice stále měla tendenci se zavrtávat do hory učebnic na svém stole, ale už alespoň dokázala komunikovat s okolím a také ubylo jejích neustálých výkřiků do ticha knihovny, že ty zkoušky určitě nezvládne. Poté, co se jí svěřili, jak ji zase vrátili do relativně normálního stavu, se sice začala rozčilovat, ale nakonec sama uznala, že takhle nadopovaná je mnohem výkonnější. Lektvar potom sama užívala vždy, když nad ní její mánie začínala vítězit. Indikátorem byly právě její zoufalé výkřiky, že něco nezvládne nebo červené oči po noci probdělé nad knihami.

Konečně přišel čas, kdy se mělo prokázat, kolik se toho za celý rok naučili. Během jediného týdne absolvují zkoušky ze všech předmětů. Harry k nim přistupoval vyrovnaně. Byl si vědom svých znalostí a neměl obavy, že by někde pohořel. Hermiona navzdory koňské dávce lektvaru pro uklidnění byla velmi nervózní a klepala se jako osika. U Draca s Gabrielle převažoval spíš přístup bližší jemu než Hermioně, protože také dokázali udržet svou nervozitu na uzdě. Písemky se nakonec neukázaly tak strašlivé, jak se mnozí obávali a v podstatě odpovídaly těm, které psali průběžně během celého roku. Všichni právě vycházeli z učebny lektvarů, kde absolvovali svou poslední zkoušku a vyprovázel je zachmuřený pohled jejich profesora, který už nyní při představě, že bude muset opravovat takovou horu prací, z nichž ve většině budou naprosté bláboly, propadal depresi. Hermiona se právě obrátila na Harryho:

„Cos napsal do té otázky na různé využití okvětních plátků čemeřice?“ když mu na rameno dopadla ruka zadýchaného profesora Quirrella.

„Harry, pprosím, můžeš na minutku se mnou?“

„Samozřejmě, mám si odložit věci v koleji nebo si je mám vzít s sebou?“

„Raději ssi je odlož, nnebudeš je ppotřebovat.“

Naštěstí byly zmijozelské místnosti nedaleko učebny lektvarů, takže byl v okamžiku zpátky. Quirrell ho poměrně nešetrně vzal za ruku a pospíchal s ním napříč celým hradem. Cestou míjely rozptýlené hloučky studentů, ale ti všichni měli plnou hlavu zkoušek, takže dvojici nevěnovali žádnou pozornost. Nakonec dorazili do třetího patra a vstoupili do opuštěné chodby. Harry si s úžasem uvědomil, že se jedná o zapovězenou chodbu, kam byl přístup studentům zakázán již na začátku školního roku.

„Pane profesore, kam mě to vedete?“

„Mlč, Harry, brzy se to dozvíš,“ utnul profesor veškerou konverzaci. Harry si ani neuvědomil, že se v té větě ani jednou nezakoktal.

Profesor otevřel dveře na konci chodby a vstrčil ho dovnitř. Rozplácl se jako žába, ale když se naštvaně zvedal, zpozoroval, že stojí před ohromným tříhlavým psiskem, které právě hlasitě chrápalo z plných tří hrdel. Při tom zvuku se ze stropu sypala omítka a zcela zanikal zvuk harfy v rohu, která sama hrála sladkou melodii. Celá místnost navíc čpěla zapařenou mokrou srstí té bestie. Otočil se po svém profesoru, ale ten si jen přiložil prst na rty a ukázal na poklop v podlaze. Sám ho zvedl a znovu vybídl Harryho, aby šel před ním. Tomu se tam pranic nechtělo, ale připadalo mu, že vyvolávat hádku v jedné místnosti s obřím psem není zrovna nejlepší nápad, takže se podřídil a vkročil do tmy.
Žádné očekávané schody dolů tam však nebyly a on padal úzkou temnou šachtou kamsi do neznáma. Po několika sekundách volného pádu dopadl na pružnou podložku, která byla tvořena jakousi změtí šlahounů a listů nějaké rostliny. Ty se ihned kolem něj začaly ovíjet, když vedle něj dopadl profesor Quirrell.

„To je ďáblovo osidlo Harry, vůbec se nehýbej a pustí tě dál.“

Lehko se to řeklo, ale kdo by se takto zachoval, když ho ovíjí slizké šlahouny a pomalu utahují své sevření tak, že se mu nedostává kyslíku. Rychle vyvolal některá ze Snapeových cvičení na uklidnění mysli a pomalu dostával situaci pod kontrolu. Zklidnil své pohyby a jako ozvěnou na jeho činnost i ta ďábelská rostlina povolila své sevření a on se začal nořit do jejích hlubin. Na chvíli zase začal propadat panice, ale než mohl něco provést, sevření povolilo a on se propadl poslední kus a zase stál na pevné zemi. S bolestivou grimasou si třel naražený zadek a vyčítavě se podíval na svého profesora, který právě přistál vedle něj.

„Co má tohle znamenat? Kam mě to vedete?“

„Mlč. Všechno se včas dozvíš. Je to tu nebezpečné, tak se laskavě chovej podle mých rad a nic se ti nestane.“

„Ale proč to všechno? Stalo se něco?“

„Mlč, nebo stane něco přímo tobě a přímo tady.“

Harry svého profesora nepoznával. Ten tam byl ustrašený a koktající profesor, kterého nikdo nebral vážně. Koktání bylo pryč a on se choval velmi rozhodně a svým chladným vystupováním připomínal Snapea v nejlepší formě, ale bez jeho jízlivostí a sarkasmů. Začínal mít strach, co se to děje a co se to s jeho profesorem stalo. Ten ho mezitím zase pevně uchopil za ruku a nesmlouvavě ho táhl ke dveřím do sousední místnosti.

Sotva je otevřel, začalo po místnosti s hlasitým bzukotem létat mračno okřídlených klíčů. Kroužily sem a tam a jejich pohyb vyjadřoval snahu napadnout kohokoli, kdo do místnosti vkročí. Quirrell vytáhl svou hůlku a vyčaroval kolem nich neviditelný štít. Jeho hranice se dala rozeznat podle drobounkých zrníček prachu, který se na něm usazoval a podle zvláštního mihotání na jeho rozhraní s okolním prostorem. Znovu Harryho pevně uchopil a společně vkročili do místnosti. Hejno klíčů na ně okamžitě zaútočilo, ale zatím se jen neškodně odrážely od jejich štítu. Společně postupovali místností a Harry dokonce na čas přerušil svou snahu vykroutit se z profesorova pevného sevření. Pokud by opustil ochranu jeho štítu, měl by to nejspíš spočítané. Postupně se probojovali přes celou místnost až k protilehlým dvířkům a Quirell vytáhl z kapsy jeden zlomený klíč, který se podobal těm, které na ně stále útočily jako vejce vejci. Odemkl dvířka a rychle, aby se za nimi klíče nedostaly, se jimi spolu s Harrym protáhl. Když za nimi konečně dvířka zapadla, zrušil štít, hlasitě si oddechl a obrátil se ke svému vězni.

„Ať tě ani nenapadne provést nějakou nepředloženost. Chápu, že se ti tady nelíbí, ale já nemám čas ti všechno vysvětlovat a ty zase nemáš šanci se odtud dostat bez mé pomoci. Spolupracuj a nic se nikomu nestane. Potřebuji tvou pomoc v jedné záležitosti nic víc.“

„Ale...“

„Teď není čas na nějaké dohady. Pojď se mnou a všechno se dozvíš.“

Harry začínal mít stále větší obavy. Jeho profesor nevypadal zcela příčetný a zatáhl ho někam, kam se evidentně žádný student a nejspíš ani profesor neměl nikdy dostat. Na druhou stranu měl pravdu v tom, že bez pomoci by neměl šanci dostat se odtud, takže mu nezbývalo než být ostražitý, ale následovat ho dál do hlubin tajných místností bradavického hradu. Stále nechápal, jaký asi může mít jeho profesor důvod k tomu, aby ho sem zatáhl. Kdyby mu chtěl jenom ublížit, dalo by se to vyřešit daleko jednodušším způsobem. Nejspíš za tím bude něco většího, ale zaboha ho nemohlo napadnout co.

Mezitím přešli do další místnosti, která připomínala obří šachovnici. Podlaha byla z černobílých čtvercových dlaždic a nacházelo se v ní mnoho soch, které připomínaly šachové figurky. U zdi pak bylo několik takových soch rozbitých napadrť. Quirrell se snažil projít na druhou stranu, ale sochy najednou ožily a snažily se mu zabránit v průchodu. S kletbou na rtech vytáhl profesor hůlku a pustil se s nimi do boje. Všechny sochy tasily zbraně a začaly se pomalu sunout jejich směrem. Profesor, kterého všichni měli za ňoumu, se jim postavil a hůlka v jeho ruce se míhala tak rychle, že ji Harry ani nestačil sledovat. Jedna socha za druhou se pod náporem jeho nejsilnějších zaklínadel měnila v trosky, až jich zbývalo pouze posledních pár. Ty se ale přiblížily natolik, že se Quirrell ocitl v dosahu jejich zbraní a nyní musel uhýbat před jejich útoky a na vlastní útočení mu nezbýval čas. Občas se mu sice povedlo zaútočit, ale díky tísnění neměl dost času svá kouzla pořádně zaměřit a jeho situace se stávala čím dál víc kritickou. Harry to zatím všechno jen s úžasem sledoval a kryl se před úlomky ničených soch za jedním ze sloupů, které podpíraly klenutý strop místnosti. Uvědomoval si, že bez profesora, ať už byl jeho záměr jakýkoli, nemá šanci se z tohoto labyrintu dostat, a proto se rozhodl zakročit. Vystoupil ze svého krytu, vytasil svou hůlku a zaútočil na nejbližší sochu tím nejsilnějším Bombardo, jakého byl schopen. Socha se rozprskla na tisíc úlomků, ale ostatní teď zaměřily pozornost na něj a začaly se sunout jeho směrem. Harry se snažil, co mohl a povedlo se mu zlikvidovat ještě další dvě, ale ostatní se už k němu přiblížily na kritickou vzdálenost a začaly na něj útočit. Uskakoval, metal kotouly a snažil se všemožně jejich útokům vyhnout, ale byla jen otázka času, kdy nebude dost hbitý a některá z nich ho zasáhne. Naštěstí se mezitím na druhém konci místnosti vzpamatoval otřesený profesor Quirrell a začal pro změnu zbylé sochy likvidovat on. Harry stále kličkoval a snažil se uhýbat ranám svých neživých protivníků, když najednou nastalo ticho. Poslední socha byla zlikvidována a v místnosti plné trosek zůstali stát jen on a jeho profesor. Oba krváceli z nespočtu drobných oděrek, které jim způsobily létající úlomky kamene, a nevěřícně sledovali své dílo. První promluvil profesor Quirrell.

„Díky, Harry, bez tebe bych to asi nezvládl.“

„Není zač, ale dokončeme to, proč jste mě sem zavedl. Chci odtud co nejdřív vypadnout.“

„To bude co nevidět, jsme už skoro na konci labyrintu a ty se konečně dozvíš vše. Pojď za mnou.“

V následující místnosti je obklopila stěna plamenů, která je uvěznila, že nemohli ani vpřed ani zpátky. Před nimi se zjevilo několik lahviček s lektvary a pergamen s hádankou. Qurrel neváhal a podal nejmenší lahvičku Harrymu.

„Na, vypij to a potom ne mě počkej. Za chvíli přijdu za tebou.“

Harry se ocitl v kruhové místnosti, z níž už žádná cesta dál nevedla. Uprostřed stálo velké zrcadlo a jinak byla místnost zcela prázdná. Za okamžik se vedle něho objevil i profesor Quirrell. Postavil před zrcadlo, chvíli se do něj díval, pak lehce přikývl a obrátil se na Harryho.

„Postav se před zrcadlo, podívej se do něj a řekni mi, co tam vidíš.“

Tohle nevypadalo nijak nebezpečně, ale Harrymu stále vrtalo hlavou, proč ho profesor kvůli takové prkotině táhne přes všechny ty nebezpečné zkoušky. Navíc mu hlava začínala třeštit od bolesti, kterou znal z hodin Obrany proti černé magii. V posledních minutách se ale vystupňovala do nebývalé intenzity a zpomalovala jeho myšlenky. Váhavě předstoupil před zrcadlo a pohlédl do něj. Uviděl nejdříve sebe tak jako v obyčejném zrcadle, ale pak se obraz změnil. Jeho postava v centru dění zůstala, ale teď vytáhla malý balíček ze své postranní kapsy a držela ho před sebou v otevřené dlani. Ze stínu vedle se najednou zjevila duchovitá postava, která zpod kápě vystrčila dvě ruce podobné pařátům a začala se po balíčku sápat. V uších mu zněl stejný zlý smích, který ho spolu se zeleným zábleskem pronásledoval v jeho nočních můrách. Harry se mimoděk dotkl své kapsy a s hrůzou zjistil, že v ní má opravdu takový malý balíček. Vzpomněl si, že přesně takový balíček bral Hagrid od Gringottů, když je spolu poprvé navštívili. Vybavoval si, že hned nato, byl tento trezor vyloupen. Musí to být něco strašlivě cenného a chce to získat nějaká strašlivá zlá síla. Možná dokonce sám Voldemort. Z jeho úvah ho vyrušil netrpělivý hlas profesora Quirrella.

„Tak co tam vidíš, Harry?“

Harry si byl najednou jistý, že ten balíček z jeho kapsy se nesmí dostat do rukou někoho nepovolaného. Horečně pátral, co by měl odpovědět.

„Vidím sebe…“

„No a dál? Nehraj si se mnou. Tohle je zrcadlo z Erisedu, mělo by ukazovat to, po čem každý nejvíce touží. Mě ukázalo ještě předtím, než jsem tě vyhledal, že klíčem k tomu jsi ty. Teď mi to znovu potvrdilo. Tak co tam vidíš?“

Harry zkusil zalhat, „Vidím tam sebe spolu se svými rodiči.“

„Nelži! Zrcadlo mě poslalo za tebou, ty MUSÍŠ být ten klíč!“

„Opravdu, vidím tam tohle,“ nevzdával se Harry.

„DOST! Nezahrávej si se mnou. Nechtěl jsem ti ublížit, ale jestli nebude jiná cesta… Uvědomuješ si, proti komu vlastně stojíš?“

„Jste můj profesor.“

„Ano, ano, ubohý neškodný, koktavý profesor Quirrell, že? Ale to už dávno není pravda. Sleduj, ať poznáš, že nemáš nejmenší šanci!“

Profesor si najednou začal odmotávat svůj turban, a jak se dlouhý pruh látky odvíjel, začal se na jeho temeni rýsovat druhý obličej, ale poněkud deformovaný. Harryho jizva pulsovala děsivou silou a on si začínal uvědomovat, že tahle osoba, která ho vylákala doprostřed labyrintu tajných bradavických místností je daleko nebezpečnější, než předpokládal. Mezitím z profesorovy hlavy sklouzl poslední kousek látky a Harry spatřil podivný, šedivý a slizký obličej, který připomínal hada s lidskými rysy.

„Kkdo… kdo, jste?“

„Jsem ten, kterému jsi zničil život, ten, kterého jsi uvrhl na celé roky do trýznivého stavu mezi životem a smrtí, jsem ten, který zahubil tvé rodiče a ten, který teď zahubí i tebe, pokud mu nedáš to, cos viděl v zrcadle. Jsem ten, jehož jméno se bojí vyslovit celý kouzelnický svět. Jsem Lord Voldemort.“

Harry strnul. Tak tohle byl nejobávanější čaroděj posledních staletí, ten, který vyvraždil jeho rodinu. Vzedmula se v něm neuvěřitelná vlna nenávisti. Před ním stál tvor, který měl na svědomí, že nemohl vyrůstat se svými rodiči, že musel snášet ústrky u Dursleyových, ten, který způsobil, že za posledních deset let nepoznal nikoho, kdo by ho měl rád a pronesl k němu vlídné slovo. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se s ním setká přímo v Bradavicích, a že z něj zbyla taková ubohá existence. Jaký to asi musel být úděl, přežívat celé roky jako parazit na úkor života jiných? Zoufale hledat východisko ze své situace a stále ho nenacházet? Nenávist začínala pozvolna ustupovat. Před ním stál ten nejhorší zločinec, ale on viděl před sebou kromě jeho zločinů i jeho utrpení, které ostny jeho nenávisti otupovalo. Rozhodně se mu ale nehodlal podřídit.

„Nic vám nedám!“

„Podívej, Harry, nemusíš opakovat chyby svých rodičů. Nemusíš stát na opačné straně. Spolupracuj, a skvělá budoucnost tě nemine. Společně dokážeme veliké věci, kouzelníci budou vládnout světu a my budeme vládnout kouzelníkům. Budeme stát vedle sebe a jednoho dne převezmeš štafetu a budeš mít v rukou osud celého světa. Způsobil jsem mnoho zlého, ale můžu způsobit také mnoho dobrého. Nezahazuj svou největší šanci.“

„Co je v tom balíčku?“

„Kámen mudrců. Pomocí něho mohu znovu nabýt svého těla a žít normální život. Dej mi ho, ať můžu dokončit své dílo ve prospěch všech kouzelníků.“

„A co mudlové?“

„Co je nám po nich? Zdegenerovaná rasa odsouzená k zániku. My jsme ten nový světový řád. Řád magie, moudrosti a vzdělání.“

„Ne. Když vám ho vydám, ponesu odpovědnost za všechny vaše činy. Nevěřím, že by byly tak ušlechtilé, jak mi tu povídáte. Můžete mít jakékoli cíle, ale nevěřím, že k nim dojdete bez vražd a mučení. To nikdy nepřipustím!“

„Hloupý kluku. Svět se nezmění bez trochy utrpení. Když se kácí les, létají třísky. Cíl je důležitý, ne prostředky!“

„Nikdy!“

„Dochází mi trpělivost. Jsem jen krůček od cíle a nenechám se zdržovat nějakým hloupým klukem. Jsi stejný jako tví rodiče. Nikdy nepoznáš, co je pro tebe i pro okolní svět dobré!“

Harry najednou pocítil, jak se do jeho mysli dobývá cizí vědomí. Takovému náporu nemohl vzdorovat. Tohle nebyl Snape, který použil sílu, ale nechtěl způsobit žádnou škodu, tohle byl soustředěný útok, který se neohlížel vůbec na nic. Zbývalo mu poslední zoufalé řešení. V okamžiku, kdy Voldemort s vítězným výkřikem pronikl do jeho mysli, se po něm vší silou vrhnul a sevřel rukama krk svého učitele. Ten se pod nečekaným náporem složil na zem, ale hned se hotovil k obraně. Tlak na jeho mysl na chvíli ustal, čehož Harry využil k několika úderům pěstí do Voldemortova hadího obličeje. Nebyl žádný zápasník, ale Quirrell/Voldemort vykřikl bolestí, kdykoli se ho Harry dotkl. Najednou se narovnal a silou své magie prudce odmrštil Harryho přes celou místnost, až narazil hlavou na protější zeď a na chvilku zůstal dezorientovaný ležet na zemi.

Ještě si protřepával hlavu a vnímal jen napůl, když zaregistroval, že se k němu Quirrell/Voldemort znovu blíží. Také na něm zanechal předchozí střet své následky. Na místech, kde se ho dotkl, měl na kůži ošklivé spáleniny a pohyboval se jen s největším úsilím. Krok za krokem se k němu blížil a v napřažené ruce svíral hůlku. Harry se pokusil postavit, ale kolena se pod ním podlomila a on zůstal klečet, opíraje se rukama o zem. Najednou ticho přerušované jen sípavým dechem obou soupeřů proťala kletba Quirrella/Voldemorta. Crucio. Zaplavila ho vlna nepředstavitelné bolesti. Končetiny se mu kroutily v křečích a bojoval o každý nádech blahodárného vzduchu. Jeho mysl hledala cestu ven z toho utrpení, až se ponořila hluboko do jeho magického jádra.

Stále si uvědomoval dění okolo sebe, Quirrella/Voldemorta, který po něm metal jedno Crucio za druhým a škubání svého těla na podlaze. Jeho mysl však byla v bezpečí, v klidném prostředí magického jádra a necítil žádnou bolest. Myslel na to, že se Voldemort nesmí zmocnit Kamene mudrců v jeho kapse a zaútočil čirou magickou silou. Síla Harryho útoku nadzdvihla jeho trýznitele do vzduchu a mrštila s ním proti protější zdi stejně, jako to on udělal před chvílí jemu. Nechal svou mysl vystoupit z magického jádra ven a okamžitě ho zaplavila vlna bolesti z jeho dobitého těla. Chtěl se znovu ponořit do toho království klidu a míru ve svém nitru, ale musel využít krátké chvilky, kdy byl jeho protivník v bezvědomí. Vytáhl balíček z kapsy a zasunul ho do škvíry ve zdi tak, aby nebyl vidět a začal se po kolenou sunout ke svému protivníku.

Najednou ho zasáhlo omračovací zaklínadlo a on se propadl do černé tmy bezvědomí. Probudil se za několik vteřin. I jeho protivník už byl evidentně se silami v koncích a použil k jeho omráčení poslední zbyteček své magické energie. Postava v černém hábitu se dvěma obličeji se nad ním skláněla a prohledávala jeho kapsy. Zachytil jeho paži svou rukou a snažil se mu v tom zabránit. Profesor vykřikl bolestí a z místa, kde ho Harry svíral, začal vycházet úzký proužek dýmu. Harry si uvědomil svou výhodu. Z nějakého neznámého důvodu měl jeho dotyk moc zraňovat jeho protivníka. Druhou rukou sevřel profesorův krk a ze všech sil ho svíral. Quirrell/Voldemort se začal pod jeho doteky svíjet a křičel při tom bolestí, ale on ho dál svíral ze všech sil a oslabený protivník se nedokázal z jeho sevření vymanit. Kůže pod jeho doteky začala doutnat a černat a zkáza se šířila čím dál rychleji, až zachvátila celé tělo Quirrella/Voldemorta, které vzplálo jako pochodeň. Harry konečně uvolnil své sevření, sesul se na zem a sledoval hořící postavu, jak se svíjí několik metrů od něj. V několika okamžicích bylo dílo zkázy dokonáno a z jeho protivníka zbyla jen hromádka popela. Z ní stoupal proužek tmavého dýmu, který se zformoval do podoby Voldemorta a se zakvílením, při kterém tuhla krev v žilách, zmizela pryč.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one