face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry zůstal ležet na podlaze a zoufale se snažil postavit na nohy. Podařilo se mu dostat na kolena a po nich se odplazil ke zdi a vytáhl ukrytý Kámen mudrců. Rozbalil balíček a na dlaň mu vypadl kousek kamene, který připomínal černé sopečné sklo. Když se ale na něj zadíval pozorněji, měl pocit, že se propadá kamsi mimo prostor a čas, a že uvnitř toho kamínku může být ukrytý klidně celý vesmír. Sevřel ho v dlani a měl pocit, že se všechny jeho rány zázračně hojí, a že se mu po troškách vrací ztracená síla. Po chvíli otevřel oči a zjistil, že se už dokáže postavit. Ušel několik kroků směrem k východu z místnosti, ale najednou se pod ním nohy zase podlomily a on se svezl na podlahu.

Svými silami se odtud nikdy nedostane. Nikdo neví, kde je a i když ho za čas začnou hledat, rozhodně ho nebudou hledat tady. Trpce se usmál, že zvítězil nad Voldemortem jen proto, aby zemřel opuštěný kdesi v labyrintu pod Bradavicemi. Najednou si vzpomněl na cvičení vedoucí k vyslání mysli pryč. Kdyby se mu povedlo ho zvládnout, bylo by to východisko, ale jemu se přes veškerá cvičení a nesčíslné pokusy nikdy nepodařilo. Zkusil se uklidnit a vyslat svou mysl ven, ale se stejným účinkem, jako kdykoli předtím. Snažil se o to znovu a znovu. Vrhal se svou myslí proti hranicím vymezeným svým tělem, ale stále se mu ji nedařilo uvolnit. Vyčerpán marnými pokusy upadl do jakéhosi stavu polospánku a polovědomí. Nedokázal rozlišit, jestli jde o sen nebo skutečnost, ale jeho mysl konečně shodila své okovy a rozlétla se pryč. Proletěla místností, kde bojovali proti šachovým figurkám, místností s klíči, okolo ďáblova osidla i okolo tříhlavého psa, který už byl zase vzhůru a na stráži. Rozletěla se hradem, až našla stejně vnímavou mysl.

Profesor Snape se právě v ředitelně snažil přesvědčit Brumbála, aby začal po jeho studentovi pátrat, když najednou jeho mysl zaplavil neznámý pocit. Najednou jakoby znovu prožíval situaci, kdy se ponořil do harryho mysli. Tentokrát ale nebyl jeho myslí pohlcen, ale pouze vnímal jeho úzkost, únavu a bolest. Na jejich pozadí potom místnost s velkým zrcadlem a zhroucenou postavou na podlaze.

„Pane řediteli, kde je kruhová místnost s velikým zrcadlem uprostřed?“

„Proč se na to ptáte Severusi?“

„Protože právě tam je mladý Potter! Je na tom dost bídně, tak kde to je?“

„To není možné. Sám by se tam nikdy nemohl dostat.“

„Kdo říká, že se tam dostal sám! U Merlinova pupku, říkal jsem vám, že odcházel s Quirrellem. Nevěřím mu, choval se poslední rok moc divně. Co když ho tam dostal on?“

„Nevím, nechce se mi tomu věřit.“

„Sakra. Tomu klukovi jde o život! Tak kde to je?“ řval už Snape z plných plic.

„Dobrá, pojďte se mnou Severusi. Sice nejsem tak úplně přesvědčen, ale nesmíme nic zanedbat.“

Harry nevěděl, jaká doba uběhla, ale jemu to připadalo jako celá věčnost. Ležel na zemi v jakémsi stavu polovědomí a jeho mysl bloudila neznámo kde. Jednu chvíli měl pocit, že se dotkla jiné mysli, ale nevěděl, jestli se to skutečně stalo nebo jestli to byl jen sen. Nebyl si vlastně jistý, jestli tohle všechno nebyl jen sen. Občas se probíral k plnému vědomí jen proto, aby si uvědomil mučivou bolest a strašlivé vyčerpání, které ovládaly jeho tělo. Kámen ho sice možná dokázal držet při životě, ale tím pouze prodlužoval jeho agónii. Snažil se znovu uchýlit dovnitř svého magického jádra, ale byl příliš vysílený a ani to se mu nedařilo. Ležel dál bezmocně na ledové podlaze a byl při vědomí právě natolik, aby mohl plně vnímat všechnu svou bolest, když uslyšel jakési vzdálené hlasy. Konečně se propadl do černé tmy milosrdného bezvědomí.

Když se znovu probral, bylo všechno kolem bílé a zahalené v mlze. Připadal si jako uvnitř veliké sněhové koule. Pokusil se zvednout, ale nebyl schopen pohnout ani jediným prstem. Z dálky k němu doléhaly hlasy, ale slovům se mu nedařilo porozumět. Zdálo se mu, že rozeznává přísný tón Snapea a rozhořčený hlas Pomfreyové, ale to už se zase začalo všechno rozplývat a on znovu ztratil vědomí.

Podruhé se probudil do stejného mlhavě bílého světa. Tentokrát dokázal vnímat o něco jasněji a uvědomil si, že je v bíle vymalované ošetřovně a mlha je způsobena tím, že nemá na nose brýle. Všude panovalo ticho a on se už cítil o mnoho lépe. Dokázal pohnout rukou a v ústech cítil odpornou pachuť. Zkusil někoho přivolat, ale z hrdla se mu vydral jen sípavý skřek. Pokoušel se posadit, ale tak dobře zas na tom nebyl. Nadzdvihl se pouze o několik milimetrů a zase padl na polštář. Jeho činnost ale způsobila, že se někdo zvedl z vedlejší židle. Podal mu sklenici vody s brčkem a on sál jako o život. Ještě nikdy mu obyčejná voda nechutnala tak jako nyní.

„Harry, slyšíš mě?“ promluvila postava hlasem profesora Snapea.

„Ano.“

„Potřebuji vědět, co se ti všechno stalo. Léčba moc nezabírá a my nevíme proč.“

„Náraz… do zdi… hlavou… Quirell… Voldemort… Crucio.“

„Crucio? Kolikrát, jak dlouho?“

„Moc… desetkrát… možná dvacetkrát… nevím.“

„To snad není možné, nedivím se, že jsi na tom takhle. Díky. Teď spi.“

Potřetí na ošetřovně se Harry probral do krásného slunečního jitra. Cítil se sice ještě velice unavený, ale už naplno vnímal a také dokázal našmátrat na nočním stolku své brýle a rozhlédnout se kolem sebe. Vedle na židli oddychovala madam Pomfreyová a vedle ní seděl Brumbál, který se na něj vesele usmíval.

„Nazdar Harry, jak se cítíš?“

„Líp“

„Potřebujeme si promluvit. Pojď, pomůžu ti posadit se. Nechceš trochu vody?“

„Díky.“

Brumbál s překvapivou jemností nadzdvihl Harryho trup a podložil ho polštáři. Harry si uvědomil, že stále svírá v ruce Kámen mudrců a natáhl ji k Brumbálovi.

„Tohle bude asi vaše.“

„Moje ne, ale mám ho v úschově. S pravým vlastníkem, Nicolasem Flammelem, jsme o tom měli dlouhou rozpravu. Nakonec souhlasil, že je to pro tento svět příliš nebezpečná věc a souhlasil s tím, že ji z tohoto světa odstraníme. Teď mi vyprávěj, co se tam vlastně seběhlo. Madam Pomfreyové si nevšímej. Bděla u tebe mnoho nocí, až se mi včera podařilo podstrčit jí extra silný uspávací lektvar“

Harry se napil vody a zvolna se pustil do vyprávění. Mluvení mu stále dělalo trochu potíže, ale Brumbál nepospíchal, takže ze sebe dostal postupně celý příběh.

„Neuvěřitelné. Ani nevíš, co jsi dokázal. Porazil jsi Voldemorta, i když se bojím, že nikoli definitivně, a hlavně jsi mu zabránil zmocnit se Kamene mudrců. Skutečně by mu umožnil, aby se vrátil zpět v plné síle, a když si uvědomím, že jediné, co mu stálo v cestě, byla tvá odvaha…“

„Proč nesnesl můj dotyk?“

„Síla lásky. Tví rodiče se za tebe obětovali a jejich nejvyšší oběť způsobila, že ten, který je zabil, nesnese tvůj dotek. Máš nyní moc mu čelit, ale buď opatrný, on už to ví také a určitě bude hledat cestu, jak se toho prokletí zbavit.“

„A jak jste mě našli?“

„Poděkuj profesoru Snapeovi. Tvá mysl v agónii skutečně opustila tvé tělo a našla tu jeho. On mě přesvědčil, kde tě máme hledat a on také přišel na způsob, jak vyvolat moc Kamene mudrců, aby odstranil následky mučicích kleteb od Voldemorta. Teď už ale spi. Několik netrpělivých studentů se už nemůže dočkat, až tě ráno navštíví.“

Druhý den se skutečně u jeho postele shromáždilo malé procesí. Dostavila se celá jejich parta a přidal se k nim i profesor Snape. Ostatní se sice stále v jeho přítomnosti cítili nesví, ale on se zajímal hlavně o něj a o jeho zdravotní stav. Ten se naštěstí rychle lepšil a jemu už nečinilo nejmenší potíže všem znovu převyprávět, jak se všechno odehrálo. Všichni kromě Snapea vyvalovali oči, protože takhle dobrodružnou historku rozhodně nečekali. Obzvlášť Hermiona byla v šoku. Všechny učitele považovala minimálně za polobohy a teď se z jednoho vyklubal arcilotr.

Jeho rekonvalescence pokračovala tentokrát velice rychle, takže než dokončili všechny své zkoušky páté a sedmé ročníky, byl už schopen sejít na závěrečnou hostinu do Velké síně. Všichni se shromáždili u svých stolů a s napětím sledovali Brumbála, který měl před hostinou vyhlásit výsledky školního poháru. Letos bylo pořadí hodně vyrovnané, ale podle posledních průběžných výsledků vedl Havraspár těsně před Nebelvírem. Zmijozel byl třetí s minimální ztrátou a Mrzimor na čtvrtém místě na něj ztrácel pouze pět bodů. Brumbál také vyhlásil nejprve toto pořadí. U havraspárského stolu propukla pochopitelná radost a i ostatní se - tu ochotně tu méně ochotně - přidávali k potlesku. Brumbál však ještě neskončil.

„Ano, ano. Potlesk je určitě na místě. Po uzavření této soutěže ale došlo k událostem, které vedly k tomu, že nás opustil profesor Quirrell. Nebudu je zde podrobně líčit, ale vězte, že hrdinstvím jednoho studenta bylo zabráněno velkému zlu. Slušelo by se, aby jeho zásluhy byly oceněny velkým množstvím bodů. Pořadí však už bylo uzavřeno a bylo by na druhou stranu nefér ho teď měnit. Proto se celý učitelský sbor rozhodl, že v letošním roce se vítězi školního poháru stávají společně Havraspár a… Zmijozel!.“

Po chvíli překvapení, protože mezi studenty nikdo nevěděl, co se ve skutečnosti odehrálo, i když zmizení profesora Quirrella vyvolalo celou řadu dohadů, se v síni strhla opravdová bouře. K mohutně oslavujícím havraspárským a ještě mohutněji zmijozelským se nakonec přidaly i ostatní stoly, takže Brumbálovi nezbylo nic jiného, než ohlušující kakofonii potlesku, hvízdání, křiku, zpěvu, dusání a ještě všeho jiného přerušit tím, že na stoly přivolal záplavu jídla z kuchyně. Za chvíli už bylo slyšet jen praštění kuřecích kostí, cinkání pohárů s dýňovou šťávou a občasné zamlaskání. Brumbál tiše pozoroval Harryho, jak se raduje v kruhu svých přátel a přemýšlel, co ho čeká v dalších letech. Ten kluk měl skutečně talent přivolávat problémy a nevídané situace.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one