face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
„DOST! Nezahrávej si se mnou. Nechtěl jsem ti ublížit, ale jestli nebude jiná cesta… Uvědomuješ si, proti komu vlastně stojíš?“

„Jste můj profesor.“

„Ano, ano, ubohý neškodný, koktavý profesor Quirell, že? Ale to už dávno není pravda. Sleduj, ať vidíš, že nemáš nejmenší šanci!“

Profesor si najednou začal odmotávat svůj turban, a jak se předlouhý pruh látky odvíjel, začal se na jeho temeni rýsovat druhý obličej, ale poněkud deformovaný. Harryho jizva pulsovala děsivou silou a on si začínal uvědomovat, že tahle osoba, která ho vylákala doprostřed labyrintu tajných bradavických místností je daleko nebezpečnější, než předpokládal. Mezitím z profesorovy hlavy sklouzl poslední kousek látky a Harry spatřil podivný obličej, který připomínal hada s lidskými rysy.

„Kkdo… kdo, jste?“

„Jsem ten, kterému jsi zničil život, ten, kterého jsi uvrhl na celé roky do trýznivého stavu mezi životem a smrtí. Jsem ten, který zahubil tvé rodiče a ten, který teď zahubí i tebe, pokud mu nedáš to, cos viděl v zrcadle. Jsem ten, jehož jméno se bojí vyslovit celý kouzelnický svět. Jsem Lord Voldemort.“

Harry se s výkřikem probudil ze své noční můry a posadil se na posteli. Nechápavě se rozhlížel kolem sebe a nemohl pochopit kde je a co tam dělá. Začínal propadat panice, ale nakonec si přece jen uvědomil, že je v Dudleyho druhé ložnici, a právě se probudil ze své noční můry, kde znovu prožíval události konce školního roku. Vyhrabal se z postele a posadil se na židli k otevřenému oknu. Východní obzor se začínal barvit krvavou barvou nastávajícího dne a on si znovu v duchu procházel události posledního dne.

Cesta vlakem do Londýna proběhla hladce. Jejich skupina okupovala celé kupé, takže se všichni v klidu bavili mezi sebou. On zůstával stranou a snažil se nemyslet na to, že se vrací na dva měsíce k Dursleyům. Jedinou jeho útěchou bylo, že teď konečně bude moct navštěvovat dům svých rodičů a rodinné sídlo. Tedy pokud se mu povede nějak proklouznout ven kolem svého strýce, tety a povedeného bratránka. Na nástupišti ho samozřejmě nikdo nečekal, ale když vyšel ven před nádražní budovu, vynořil se ze stínu jeho strýc a neochotně mu pokynul k parkovišti. Cesta do Kvikálkova probíhala mlčky až na občasné strýcovy poznámky ohledně Hedviky a toho, že jestli mu znečistí nové potahy, upeče si ji nadivoko s brusinkovou omáčkou. Po příjezdu ho čekalo první překvapení, když mu strýc naznačil, že si má svůj kufr vytáhnout nahoru po schodech do jednoho z nepříliš využívaných dudleyho pokojů. Komentoval to slovy, že takový klacek se už bohužel do přístěnku pod schody nevejde, takže mu chudák Dudley musel uvolnit jeden ze svých pokojů, a aby si takové velkorysosti, kterou si samozřejmě ani v nejmenším nezaslouží, vážil.

Slunce se pomalu zvedalo nad obzor a jeho záře zaplavovala celý Kvikálkov zlatavým světlem a Harry se rozhodl, že využije toho, že celý dům ještě spí a půjde si zaběhat. Měl silné pokušení, vytratit se rovnou do rodinného sídla, ale přece jen chtěl předtím oznámit strýci, že bude celý den z domu. Nedělal si sice těžkou hlavu z toho, že by tu někomu chyběl, ale chtěl se vyhnout kázání nebo výprasku poté, co by se večer vrátil. Ulice Kvikálkova byly dokonale pusté až na pár mlékařů a pekařů, kteří si ale hleděli své práce a měl pro svůj ranní běh dokonalý klid. Zpátky domů se vrátil ještě předtím, než Dursleyovi vstali, takže se v klidu osprchoval a natáhl se s knihou na postel. Bylo mu fajn. Takhle by se prázdniny daly docela dobře vydržet. Přečetl sotva jednu kapitolu, když se z kuchyně začalo ozývat cinkání nádobí, znak, že teta už chystá pro svou rodinu snídani. Opatrně sešel po schodech, protože samotnou tetu měl větší šanci přesvědčit, aby ho pustila na celý den z domu. Jakmile stanul ve dveřích, Petunie si ho změřila nepřátelským pohledem a pokrčeným obočím naznačila otázku, co takhle ráno pohledává v kuchyni.

„Dobré ráno teto, odcházím ven a vrátím se až na oběd,“ oznámil Harry a předstíranou sebejistotou.

„Tak na to zapomeň, chlapečku. Nejdřív povinnost, potom zábava. Dopoledne vypleješ všechny záhony za domem a pak si jdi třeba ke všem čertům.“

„Ale…“

„Žádné ale. Měl bys být vděčný za všechno, co ti moje rodina poskytuje. Občasná drobná pomoc při domácích pracích je to nejmenší, jak bys měl svou vděčnost projevit.“

Harry začínal rudnout. Občasná a drobná. To tak, bude tady otročit celé prázdniny od nevidím do nevidím. Tolik se těšil na návštěvu rodinného sídla a teď tohle. Musel předpokládat, že u Dursleyů nepůjde nic jednoduše, ale na druhou stranu nechtěl začínat prázdniny hádkou a výpraskem, takže si s povzdechem vzal jeden toast do ruky a vydal se na zadní dvorek. Čím dřív se do toho pustí, tím dřív bude hotový. Na druhou stranu pýr a jiné plevele na Dorsleyovic zahrádce se mu alespoň nebudou snažit při pletí ukousnout prsty, jako jejich protějšky v bradavických sklenících.

Po několika hodinách práce v horkém letním dopoledni už necítil záda a hořce litoval, že si nemůže pomoct nějakým kouzlem, ale záhonky byly konečně vzorně vypleté, veškerý odpad odvezen a on se snad konečně dostane ven. Vešel dovnitř akorát v okamžiku, kdy všichni zasedali k obědu. Zamumlal něco příhodného jako pozdrav strýci a rychle pelášil do koupelny umýt si ruce od hlíny, aby se na něj také něco dostalo. Přesně, jak předpokládal, Dudley už měl docela slušný náskok a pro něj zbývalo jen to, co už jeho bratránek přes veškerou svou snahu nedokázal spořádat. Rychle do sebe naházel všechno, co na něj zbylo a chtěl se nenápadně vytratit pryč, když na něj strýc vybafl otázku:

„Co to máš za hodinky kluku? Ukaž!“

Polilo ho horko. Jestli mu je zabaví, nebude mít možnost přenášet se do sídla ani do domku svých rodičů. Musí rychle něco vymyslet. Nejlepší by bylo proměnit ty luxusní hodinky v nějaké naprosto obyčejné, které nebudou budit pozornost, ale hůlku přece používat nesměl. Jediná šance je zkusit to bez ní a doufat, že ministerstvo nic nezaregistruje. Pomalu se otáčel, a když byl chvíli k ostatním zády, soustředil se na své zápěstí a představoval si ty nejlacinější otřískané hodinky, jaké si dokázal představit. Otevřel oči a skutečně uviděl na svém zápěstí ten nejlacinější šunt, který by ani ty nejmizernější zastavárny nevzaly. Natáhl ruku ke svému strýci.

„Kdes je vzal?“
„No, koupil jsem si je v jednom obchodě s použitým zbožím, už když jsem nastupoval do školy. Hagrid říkal, že je ve škole budu potřebovat. Nejdou ale moc přesně.“

Při připomínce Hagrida, který jim osobně doručil Harryho pozvánku ke studiu a způsobil v jeho rodině značný rozruch tím, že vyvrátil dveře domku, kde se ukrývali, ohnul hlaveň jeho pušky a přičaroval Dudleymu prasečí ocásek, Vernon vzteky zrudl.

„To se ani nedivím u takového braku. Přesně se to k tobě a tvým úchylným rodičům hodí. Ti taky byli takoví ničemové, kteří si nedokázali najít žádné pořádné zaměstnání a svou rodinu zabezpečit.“

Harry si vybavil svou návštěvu u Gringottů, kdy se dozvěděl pravý stav svého rodinného jmění a musel se v duchu usmát. Navenek ale zůstával zkroušený a přitakal.

„Na lepší mi už peníze nezbývaly, ale nejsou zase tak špatné. Ukazují dokonce datum, i když ho musím každý den ručně nastavit.“

„No to je teda učiněný zázrak techniky,“ posmíval se Vernon, „kam se hrabou tyhle moje rollexky,“ a ukázal svoje zápěstí s tím nejlevnějším modelem téhle značky. Harry znal svého strýce dost dobře, takže je ihned začal hlasitě obdivovat, což se strýci očividně zamlouvalo.

„Dobře, alespoň teď budeš chodit včas domů,“ milostivě ho propustil ze své moci. Ten rychle využil příležitosti a vytratil se z jídelny. Hned jak za sebou zavřel dveře do pokoje, stiskl tlačítko pro přenos do rodinného sídla. Naštěstí fungovalo i na takto přetvořených hodinkách a on se ocitl ve vstupní hale.

V létě vypadala ještě přívětivěji než při jeho zimní návštěvě. Vše jakoby tonulo v zlatavém oparu a působilo neskutečným dojmem, postavy na obrazech většinou pochrupovaly, jakoby si užívaly v horkém dni siestu po vydatném obědě a za okny bylo vidět do zahrady plné květů. Během okamžiku se objevil Kinky a za ruku vedl skřítku v ženských šatech a šátkem na hlavě, kterou představil jako Meggu. Harry se s oběma srdečně pozdravil a hned se začal vyptávat, jak se jim celou dobu vedlo.

„Děkuji, pane, vedlo se nám dobře, ale cítíme se osamělí, když tu nikdo nebydlí.“

„To je mi líto. Nemůžu tady bydlet ani o prázdninách, i když bych moc chtěl, ale aspoň sem budu často chodit.“

„Proč tu pán nemůže bydlet? My se o něj postaráme.“

„Já vím, ale slíbil jsem to Brumbálovi. On říká, že nikde nebudu v takovém bezpečí, jako u příbuzných. Ani tady ne.“

„To je mi moc líto. A co si bude pán přát?“

„No, mám celé volné odpoledne, takže bys mě konečně mohl provést po celém sídle, teda jestli ti to nevadí.“

„Moc rád pane, Megga zatím připraví nějaké sendviče.“

„To je super. Moc jsem neobědval, takže určitě přijdou vhod, jestli jí to nebude vadit.“

„Ne pane, připravím je ráda. Je to skvělé mít se zase o koho starat,“ pípla Megga, která dosud nepromluvila.

Kinky se mezitím ujal své role průvodce. Nejprve vystoupali hlavním schodištěm do patra, kde se nacházely obytné prostory. Byla zde ohromná ložnice jeho prarodičů, ke které přiléhaly šatny plné oblečení a prostorné koupelny obložené mramorem. Hned naproti byla pracovna jeho dědečka, které vévodil masivní psací stůl z třešňového dřeva a veliký portrét jeho dědečka a babičky nad krbem. Dědeček tam byl zobrazen jako muž v nejlepších letech s černými vlasy a hustým plnovousem a babička jako úchvatná žena s tmavě kaštanovými vlasy. Oba se překvapeně dívali na vetřelce, který po tolika letech vstoupil do této místnosti.

„Kdo jsi, chlapče?“ zeptal se ho dědeček.

„Harry Potter, pane.“

„Takže ty jsi syn našeho Jamese a Lilly Evansové? Pojď, chlapče, ukaž se nám. My jsme tví prarodiče.“
„Dědeček a babička? Nikdy jsem vás nepoznal.“

„Bohužel. Strašně nás to mrzí, ale trochu jsem se pohádal s tvým otcem a on se pak odstěhoval s tvou matkou do Godricova dolu. Když jsme se usmířili, stačili jsme tě jen asi dvakrát navštívit, než nás napadli smrtijedi a zabili nás.“

Harry byl u vytržení. Mohl tu mluvit se svými prarodiči, které nikdy nepoznal, to překonávalo jeho nejdivočejší sny.

„Proč jste se pohádal s otcem? Mají tu moji rodiče také takový portrét?“ vychrlil ze sebe. Dědeček se na portrétu zamračil a odpověděl.

„Dej si sem židli, ať tě nebolí nohy. Tohle vypadá na delší povídání. Kinky se sem vrátí, až na něj zavoláš. Jak začít? Nejdřív k tvým rodičům. Jejich portrét tu bohužel není. Funguje to tak, že každý pán sídla nechá zhotovit portrét svůj a své ženy poté, co se ujme svého dědictví. Tento portrét potom po jeho smrti ožije, když jeho nástupce na něj sešle jedno speciální kouzlo. Bohužel tvůj otec zahynul příliš záhy, takže portrét jeho a Lilly nikdo nestihl vytvořit. Je nám líto, že si nemůžeš se svými rodiči promluvit. Můžeme ti od nich jen vzkázat, že tě mají moc rádi a stále na tebe myslí.

Co se týká našeho sporu, je mi to strašně líto. Víš, my patříme k jedné z nejstarších rodin v Anglii a celé roky jsme se snažili Jamese seznámit s vhodnými nevěstami. Nejsme sice žádní fanatici čistokrevnosti jako třeba Malfoyovi nebo Blackovi, ale šlo nám o to, aby si náš syn našel nějakou slušnou a vychovanou dívku. James si z toho ale dělal buď legraci, nebo se strašně vztekal a s žádnou z těch dívek nechtěl nic mít. Potom najednou v posledním ročníku začal chodit s tvou matkou a ihned po složení závěrečných zkoušek nám oznámil, že se budou brát. My jsme tvou matku vůbec neznali. Nevadilo nám, že nepochází z kouzelnické rodiny, ani že nemá žádný majetek, ale že se berou po tak krátké známosti dřív, než jsme ji stačili poznat. Tvůj otec byl někdy pěkný rapl a tehdy prásknul dveřmi s tím, že už o nás nechce ani slyšet. Teprve, když tvoje matka čekala tebe, přesvědčila ho, aby nás pozval a my se usmířili. Byla to obdivuhodná žena. Chtěli jsme, aby se nastěhovali sem, ale v té době už pracovali jako bystrozoři a bojovali proti Voldemortovi. Chtěli zůstat v Godricově dole a skrýt dům pomocí Fidelliova zaklínadla, což by tady byl problém, protože sídlo je příliš rozsáhlé. Byli jsme u nich párkrát na návštěvě a všechno bylo v pořádku, dokud nás krátce po tvém narození nenapadla skupina smrtijedů a nezabila nás. Šli jsme zrovna za tebou, abychom se podívali na svého vnoučka, když se to stalo.“

„To je strašné. Takže my jsme se vlastně nikdy nepotkali.“

„Ne. Mrzí nás to, strašně jsme se na vnuka těšili. Pověz nám něco o sobě. Už studuješ v Bradavicích? Nikdy nezapomenu na nebelvírskou kolej, ta atmosféra u krbu ve společenské místnosti. Také se ti tam tak líbí?“

„No…,“ tonul Harry v rozpacích, „… po pravdě řečeno nevím. U nás ve Zmijozelu se ve společenské místnosti moc nezdržuju. Jsem většinou s přáteli venku nebo v knihovně.“

Jeho dědeček na portrétu zavrávoral a vytřeštil oči.

„Ty nejsi v Nebelvíru? Od založení té koleje tam studovali všichni Potterové. Jak je to možné?“

Harry se pustil do líčení historie svého zařazení do Zmijozelu. Vyprávěl to už mnohokrát, takže už v tom měl praxi a poměrně rychle popsal všechno, co se při tom dělo.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit. To, že jsou Potterové v Nebelvíru bylo vždy stejně jisté, jako že jsou Malfoyové ve Zmijozelu. Není to pro nic za nic. Náš rod uchovává dědictví samotného Godrika Nebelvíra, který tu kolej založil. Jsme poslední rod, který se může pochlubit přímou pokrevní linií jednoho ze zakladatelů. Nechápu, jak je možné, že klobouk vůbec uvažoval o tom, že tě zařadí jinam, natož do Zmijozelu. Musel k tomu mít stejně dobrý důvod jako pro Nebelvír.“

„Promiňte, já o tom nevěděl. Když mě klobouk přesvědčoval, nevěděl jsem o své rodině vůbec nic. Také tomu nerozumím, ale moc mě tam chtěl zařadit, až mě přesvědčil. Neříkám, že jsou tam všichni dokonalí, ale také tam nejsou všichni zločinci. Našel jsem si tam kamarády a jsou skvělí.“

„Nemusíš se omlouvat. Jsem jenom trochu v šoku. Stále jsi můj milovaný vnuk, ale tohle není snadné rozdýchat. Teď mi ještě řekni, že se přátelíš s nějakým hadem od Malfoyů a budu z toho mít druhou smrt.“

„No, opravdu se s Dracem přátelíme a jeho sestra je také super. Seznámili jsme se přes létání, ale teď se spolu i učíme a na konci prázdnin mě pozvali k sobě. Co je na nich špatného?“

„Co? Všechno! Jsou to Malfoyovi. Zmijozelská aristokracie a nepřátelé každého Pottera!“

„Pro mě jsou to přátelé a jsem taky Potter. Dokonce poslední Potter. Vím, že Lucius má temnou minulost, ale zároveň vím, že miluje své děti a svou ženu. Nemůže tedy být úplně špatný. Má hloupé předsudky vůči mudlům a chová se příšerně k domácím skřítkům, ale když jsem se zranil při famfrpálu, staral se a sehnal mi ty nejlepší léčitele. Vím, že patřil k Voldemortovi, ale je z něj také pěkně rozčarovaný. A ať je jakýkoli, jeho děti už vůbec za nic nemůžou! Pokud je odsuzujete jen podle jména, nejste o nic lepší než oni!“

„No ty ses tedy pěkně rozpálil. Budeš asi opravdu náš, i když jsem před chvílí na chvíli zapochyboval,“ uklidňoval ho jeho dědeček z portrétu. „Naposled takhle vyváděl tvůj otec kvůli Lily. Jak jsem řekl, jsi náš vnuk, máme tě rádi, a když říkáš, že mladí Malfoyovi jsou v pořádku, budeme ti věřit. Vyprávěj nám o nich a o tom, cos v Bradavicích prožil.“

Harry se mezitím uklidnil a začal vyprávět. Nenechával si nic pro sebe a jeho vyprávění přerušovaly akorát občasné dotazy jeho dědečka nebo babičky. Své vyprávění zakončil v době, kdy se už slunce za okny klonilo k západu.

„To je neuvěřitelné. Jsme na tebe strašně hrdí, kolik jsi toho za ten rok dokázal. Prokázal jsi neuvěřitelnou odvahu i oddanost přátelům. Dokonce, i když oblékáš zelenou a bílou, stále zůstáváš dědicem Nebelvíra. Až to povíme tvým rodičům, budou na tebe strašně pyšní. Přijď k nám, kdykoli budeš chtít, máme tě moc rádi.“

„Vyřiďte mým rodičům, že mi hrozně chybí a že je strašně miluju…,“ Harry se na konci neudržel a začaly mu po tvářích stékat slzy.

„Och. Škoda, že tě nemůžeme obejmout, ale přijď zase za námi. Kdykoli to půjde nebo kdykoli si to budeš přát. Nemáme teď toho zase tolik na práci,“ dodala jeho babička, aby trochu zlehčila situaci.

„Určitě přijdu. Nemůžu vás tady přece nechat napospas nudě,“ usmál se nakonec Harry a sešel zpátky do haly. Dnes už se dál nedostane. Při tomhle tempu mu prohlídka celého sídka zabere celé prázdniny. Zavolal Kinkyho, aby se s ním rozloučil, ale ten ho nechtěl pustit dřív, než sní sendviče, které mu přichystala Megga. Harry ani moc neprotestoval, protože se dostával do let, kdy měl skoro pořád hlad a dieta u Dursleyů mu moc k duhu nešla, takže se zdržel ještě o půlhodinku, kterou strávil ve společnosti obou skřítků v kuchyni.

Jakmile se přenesl zpátky do svého pokoje, začal se plížit k zadnímu vchodu, aby se mohl jakoby „vrátit“ z venku, ale padl naneštěstí do ruky svému strýci.

„Ty nevděčný spratku, nevíš, kdy se chodí domů? Už jsme dávno po večeři a dneska půjdeš spát za trest s prázdným břichem. Taky počítej s tím, že do konce prázdnin nevytáhneš paty.“

Harry toho měl dost. Konečně si mohl volně povídat se svými prarodiči, s prohlídkou rodinného sídla skoro ani nezačal a do domku svých rodičů se ještě ani nepodíval. Nehodlal v tomhle strýci ustupovat. Vytasil hůlku a obrátil se na něj.

„Klidně půjdu spát bez večeře, ale budu si chodit, kam chci a kdy chci! Jestli mi v tom budete bránit, použiju všechny prostředky a nebudu se ohlížet na následky. Za poslední rok jsem se toho dost naučil a nemůžu se dočkat, až si to procvičím v praxi.“

Vernon na něj zíral s vytřeštěnýma očima. Byla na něm vidět touha potrestat ho za jeho drzost, ale zároveň všechno přebíjel nesmírný strach z jeho neznámých schopností. Harry si najednou uvědomil, že se ho strýc bojí a že se ho bál vždycky, protože věděl, co byli jeho rodiče zač a že on bude stejný jako oni. Viděl ochromující strach z neznáma. Možná, že za celým chováním Dursleyových k němu byl právě strach jeho strýce z jeho budoucích schopností. Petunie přece vždy udělala to, co řekl Vernon a Dudley byl prostě jen rozmazlený fracek, který využíval situace, kdy měl po ruce příhodného otloukánka. Musí si s Vernonem vyjasnit svoje pozice. Pomalu sklopil hůlku a snažil se situaci uklidnit.

„Nebudeme z toho přece dělat vědu. Vy mě potrestáte tím, že půjdu spát bez večeře, já si vezmu ponaučení a budu chodit včas. Tím to bude vyřešené. Nemusíte mít strach, necourám se někde po pochybných místech. Myslím, že i vám se uleví, když budu trávit nějaký ten čas mimo.“

„Mizerný drzý spratku, nemluv se mnou takovým tónem. Jsi stejný úchylný ničema jako tvoji rodiče, ale já musím chránit svou rodinu. Opovaž se s ní cokoli provádět. Dobře, lítej si, kde chceš, ale následky přičti jej a jen sobě. Ale na pobyt u tvých úchylných známých zapomeň. Ten Bumbál nebo jak se jmenoval, nám tenkrát napsal, že za tebe zodpovídáme a pokud se ti něco stane, poneseme následky. Nenecháme tě přeci někde, kde nikoho neznáme,“ lišácky se usmál, že získal alespoň tohle malé vítězství a zkazí mu radost z návštěvy u spolužáka.

„Jestli vám vadí tohle, napíšu panu Malfoyovi. Určitě se s vámi rád setká.“

„Setkat se může, ale nedělej si naděje. K žádným úchylákům tě nepustím. Jaké má vlastně zaměstnání?“

„To vážně nevím. Myslím, že žádné stálé zaměstnání nemá.“

„No jasně. Další darmožrout. Už se nemůžu dočkat, až s ním vyrazím dveře.“

Harry jenom pokrčil rameny a odkráčel do svého pokoje. V hlavě se mu rodil jistý plán, ale potřeboval k němu partnera. Hned napsal dlouhý dopis panu Malfoyovi a poslal s ním Hedviku. Snad překoná Lucius Malfoy svůj odpor k mudlům a vytáhne ho na konci léta z tohoto vězení.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one