face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Druhý den prázdnin byl věrnou kopií toho předešlého. Po ranním běhání a dopolední porci domácích prací se Harry po obědě vytratil do rodinného sídla. Tentokrát chtěl svou prohlídku dokončit, a proto své prarodiče jen krátce pozdravil a vydal se v doprovodu Kinkyho dál. Jeho příběh už asi vešel mezi zemřelými Pottery do všeobecné známosti, protože ho obrazy po chodbách zdravily a každý ho zastavoval na kus řeči.

Nejprve si prohlédl zbytek prvního patra. Za pokoji jeho prarodičů byl pokoj jeho otce. Plně odpovídal věku a zálibám čerstvě plnoletého kouzelníka, takže byl celý polepený plakáty hudebních skupin a famfrpálových hvězd. Soudě podle této výzdoby, tíhl jeho otec spíš k rockové hudbě a týmu Falmouthských sokolů. Dominantou pokoje byla obří stereosouprava s mohutnými reproduktory a záplava desek a kazet na policích. Harry si pomyslel, že Sillencio asi patřilo k nejčastějším kouzlům, které jeho dědeček s babičkou doma sesílali.

Poté pokračovali dál do pokojů pro hosty, které byly sice přepychově zařízené, ale bylo na nich vidět, že v nich nikdy nikdo nastálo nežil kromě jediného, který byl zařízen v podobném stylu jako pokoj jeho otce, pouze styl hudebních skupin na plakátech byl ještě o poznání tvrdší a oblíbeným famfrpálovým týmem byli Caerphillské katapulty. Harry se samozřejmě ihned začal Kinkyho vyptávat, kdo tady trávil tolik času.

„KInky, tady někdo bydlel nastálo?“

„Ano pane.“

„Kdo to byl?“

„Sirius Black,“ řekl Kinky neochotně.

„Podívej Kinky, zdá se mi, že o něm nechceš mluvit, ale já tohle jméno slyším poprvé v životě. Vypadá to, že měli s otcem mnoho společného a já o něm chci vědět všechno. Všechno, rozumíš?“

„Ano pane. Sirius Black byl nejbližším přítelem vašeho otce už od doby, co nastoupil v Bradavicích. Často sem jezdil a od svých šestnácti let, poté co se pohádal se svým otcem, tu nastálo bydlel. Byli s vaším otcem jako dvojčata, všechno dělali spolu a prováděli spoustu různých kousků. Potom ale váš otec odešel s vaší matkou a Sirius Black odešel s nimi. Prý se přátelili dál, ale já ho už nikdy neviděl. Potom, když byli zavražděni vaši rodiče, se povídalo, že je zradil jejich přítel… Sirius Black. Ten prý potom zavraždil ještě spoustu mudlů a jednoho čaroděje a byl odsouzen na doživotí do Azkabanu. Nevím, co si o tom mám myslet, když jsem ho znal, byl vašemu otci dobrým přítelem a nedokážu si představit, že by ho měl zradit.“

„Co je to Azkaban?“

„Vězení pro čaroděje. Je to tam opravdu hodně ošklivé.“

„Takže mé rodiče zradil jejich nejbližší přítel?“ Harry ze sebe jen stěží dokázal vypravit pár slov. Tentokrát to nebylo zármutkem ani dojetím, ale ohromným vztekem.

„Povídá se to, ale já u toho nebyl a zrovna pana Blacka bych nerad soudil. Ke mně se vždycky choval moc pěkně.

„Škoda, že je v Azkabanu. Rád bych si to s ním vyřídil. On má za jejich smrt stokrát větší odpovědnost než ta zrůda Voldemort.“

Harry se ještě jednou zamračil na pokoj, jakoby ten mohl za svého bývalého obyvatele a raději pokračoval v prohlídce.

Druhé patro tvořilo několik menších pokojů a dva rozsáhlé ateliéry. Podle palet, stojanů a nedokončených pláten se Potterové věnovali hlavně malířství. Harry, který si byl moc dobře vědom, že jeho výtvarné schopnosti ustrnuly někde na úrovni šestiletého dítěte, si pomyslel, že tuto místnost asi jednou bude používat k jinému účelu. Třeba by z ní mohl udělat tělocvičnu nebo… Najednou mu padl zrak na jeden ze stojanů, kde byl nedokončený portrét mladého páru. Okamžitě poznal, že jde o jeho rodiče. Přistoupil blíž a koukal se na jemné rysy své matky a rošťácký výraz otce. Obraz byl sotva víc než skica, ale bylo patrné, že malíř několika tahy uhlem dokonale vystihl podobu, výraz i povahu jeho rodičů. Jaká škoda, že ten obraz není dokončený. Chvíli se na obraz díval a v duchu vedl s rodiči podobný rozhovor jako s dědečkem a babičkou včera. Obraz sice nebyl živý, ale jemu se zdálo, že přesto kdesi uvnitř slyší jejich hlas, který říká, že jsou stále s ním a mají ho rádi. Jen s velikým přemáháním se donutil pokračovat v další prohlídce.

Procházeli spolu s Kinkym celou řadou místností, až skončili na půdě, kde byla astronomická observatoř s poměrně velkým dalekohledem. Poté sešli do přízemí, které už Harry částečně poznal při své první návštěvě. Tentokrát nebyla v centru jeho pozornosti knihovna, ale ostatní pokoje. Vypadalo to, že tady se soustředil společenský život rodiny, protože kromě jídelny zde bylo i několik přijímacích salónků, velký taneční sál, hudební salónek a herna, kterou už Harry viděl cestou do knihovny při své předešlé návštěvy. K hlavní budově pak přiléhalo několik přístaveb, takže ještě navštívili poměrně zanedbaný skleník, tělocvičnu a stáje, jejichž část byla přestavěna na prostornou garáž. Tady se mohly jeho oči popást na několika skutečně výjimečných exemplářích luxusních aut všech typů. Stály tu vedle sebe sportovní modely značek Porsche, Ferrari a Jaguar a hned vedle luxusní limuzíny Rolls-Royce a Bentley. Jeho ale nejvíc zaujala motorka Harley-Davidson, která se v příšeří garáže nebezpečně blýskala chromem a budila dojem nespoutané síly. Jeho klukovská duše jásala a on si na ni hned musel sednout a zažít ten pocit. Nedosáhl sice zatím pořádně na řidítka ani na stupačky, ale už se nemohl dočkat, až ji jednou trochu provětrá.

„Kinky, kdo na ní jezdil?“

„Tento motocykl patřil vašemu otci, pane. Jeho přítel Sirius Black měl podobnou a podnikali spolu výlety po okolí. Myslím, že navštěvovali nějaké koncerty mudlovských hudebních skupin nebo se jen tak projížděli. Vašemu dědečkovi se to moc nelíbilo, ale ty motorky jsou očarované tak, aby se na nich nikomu nemohlo nic stát. Váš otec tam přidal ještě očarování v tom smyslu, aby obě motorky byly pro mudlovskou policii neviditelné. Nevím, jak to udělal, ale nikdo v uniformě je prostě nedokázal zahlédnout, natož zastavit a kontrolovat.“

„To je super! Takže jednou na ní můžu jezdit a ani si nemusím dělat řidičák?“

„To bych vám moc nedoporučoval. Jestli na ní budete chtít jezdit, měl byste jít do nějakého kurzu, abyste se jí naučil zvládnout. Když na ní začínal váš otec, byl samá modřina a ta motorka také dostala pořádně zabrat. Kouzla chrání jen před vážnými úrazy, ale nikoli před modřinami a boulemi.“

„No jasně, takže si ještě pěkných pár let počkám,“ pronesl kysele Harry.

„Neměl jsem tu čest moc poznat vaši matku, ale při jedné z mála návštěv pronesla jednu větu, kterou si vám dovolím ocitovat. Na důležité věci se vyplatí si počkat. Nevím, jestli je tohle zrovna důležitá věc, ale počkat si na ní budete muset tak jako tak,“ a usmál se na něj.

„Jasně, ale jet na něčem takovém…,“ ještě jednou pohladil tu nádheru a s povzdechem opustil garáž.

Poslední částí domu, kterou si Harry prohlédl, byly sklepy. Nebylo na nich nic pozoruhodného, kromě jednoho sklepení, které bylo vybavené jako lektvarová laboratoř. Nedosahovala sice kvalit té bradavické, ale byla zde zajímavá sbírka kotlíků všech různých tvarů, materiálů a velikostí a ve skříních pak dostatek obvyklých i méně obvyklých přísad. Většina z nich byla sice evidentně po době trvanlivosti, ale některé by se možná ještě daly použít. Pokud by se mu podařilo doplnit jejich zásobu, mohl by se tu nerušeně věnovat svému oblíbenému předmětu.

Vedle laboratoře pak byla ještě další dílna, která pravděpodobně sloužila k výrobě kouzelných předmětů. Byla zde malá výheň a kovadlina, vedle níž byly pečlivě vyrovnány kovářské nástroje, kousek stranou byl stolek s klenotnickými nástroji a dále zde ještě byly potřeby pro foukání a tvarování skla a opracovávání dřeva.

Harry konečně dokončil prohlídku sídla a mohl začít spřádat plány na jeho využívání. V ložnici svých prarodičů a v pokoji svého otce se cítil nesvůj, ale sídlo naštěstí disponovalo dostatkem místností, takže nebyl nejmenší problém jeden ze slunných pokojů v prvním patře zabrat jako své útočiště. Postupně sem přenesl všechny své cennosti, které nechtěl nechávat v dosahu Dursleyových. Nebylo jich ostatně mnoho. Kromě svého koštěte, věcí na famfrpál a fotografie svých rodičů měl už pouze školní pomůcky. Litoval pouze, že sem nemůže přesunout Hedviku, protože sídlo mohli opouštět pouze domácí skřítci a i když by se jeho přítelkyni v rozlehlém sovinci na půdě jistě líbilo, její svoboda pohybu by byla omezena ještě víc než u Dursleyů.

V následujících dnech pak ihned po skončení domácích prací pospíchal do svého zámku, kde trávil většinu času buď v knihovně, nebo v podzemní laboratoři, kde vyklízel z polic zkažené přísady a přizpůsoboval si ji k obrazu svému. Kinky ochotně zašel na Příčnou nakoupit všechny potřebné přísady a Harry je s láskou rovnal do vyklizených a čerstvě vydrhnutých polic. Už se nemohl dočkat, až vyzkouší nějaký opravdu zajímavý lektvar.

Využíval rovněž toho, že sídlo bylo odstíněné proti sledování z ministerstva a intenzivně se věnoval procvičování kouzel jak s hůlkou, tak bez ní. Když poprvé zkoušel kouzlit s hůlkou, měl docela veliké obavy, jestli se přece jen neobjeví komando z ministerstva a nepůjde ho okamžitě zatknout, ale když během následujících dvou dnů nikdo nedorazil a nepřiletěla ani žádná sova, osmělil se, a dál už si procvičoval kouzla naprosto bez zábran.

Často se také zastavoval u obrazu svých prarodičů jen tak na kus řeči. Líčil jim, co zrovna ten den dělal a oni se mu snažili radit. Dědeček byl moc dobrý v práci s hůlkou a nadšeně mu popisoval, jak nejlépe sesílat kouzla. Babička zase byla expert přes lektvary a strávili mnoho hodin diskusí o nejrůznějších přísadách a způsobech přípravy. Harry konečně nalezl své prarodiče, a i když byli jen na obraze, začínal si s nimi čím dál více rozumět.

Uplynul už první týden prázdnin a jeho stále trápilo několik věcí. Vztah s Dursleyovými by se dal popsat jako klid před bouří. Obě strany udržovaly odstup a čekaly na první náznak, že ten druhý se chystá porušit příměří. Bylo nemyslitelné, aby se Harry znovu zmínil o pobytu u Malfoyů, ale Vernon toleroval, že se po splnění domácích povinností vytrácí neznámo kam a vrací se mnohdy až po večeři. Harry stále nedostal od Lucia ani od Draca odpověď na svůj dopis a rostly v něm obavy, jestli přistoupí na jeho plán a přijdou mu na pomoc.

Druhou věcí bylo, že stále sbíral odvahu, vypravit se znovu do domku svých rodičů. Původně chtěl prázdniny využít k tomu, aby uvedl dům do obyvatelného stavu, ale i když se strašně těšil na to, že by našel nějaké připomínky na své rodiče, měl zároveň strach, co by s ním jeho emoce mohly natropit. Minule to zvládl jen taktak a teď se bál, že to bude při delším pobytu ještě horší. Jednoho dne ale nakonec sebral odvahu a přemístil se do Godrikova dolu. Všechno vypadalo stejně jako při jeho poslední návštěvě. Panoval zde úděsný nepořádek a všechno pokrývala silná vrstva prachu. Opatrně, aby něco nerozšlápl, procházel opuštěnými pokoji v přízemí a znovu ho zaplavoval nesmírný stesk po rodičích.

Usoudil, že nejlepším lékem bude trocha fyzické práce, a i když po dopoledním natírání dursleyovic plotu necítil ruce ani záda, pustil se do úklidu. V tomhle domě si raději netroufal používat kouzla jako v rodinném sídle, takže používal pouze mudlovské prostředky, které naštěstí našel v malém kumbálku vedle kuchyně. Kvůli tomu postupoval zoufale pomalu, ale fyzická námaha mu na druhou stranu pomáhala vyrovnávat se s jeho pocity. Naštěstí zatím nenarazil na nic doopravdy osobního, takže po chvíli už byl poměrně v pohodě a mohl se přestat tak intenzivně soustředit na úklid.

Zvědavě zkoumal kuchyň, kde se právě nacházel. Vypadala naprosto normálně, jako jakákoli kuchyň v mudlovské domácnosti v době před deseti lety. Byla zde velká lednička, sporák s troubou, kuchyňská linka s dřezem a pracovní stůl. S úklidem nebyl problém. Nádobí od poslední večeře jeho rodičů bylo umyté a stálo na odkapávači, takže z něj pouze smyl nános prachu a vyskládal ho do polic v kuchyňské lince. Větší problém představovala lednička, která byla sice stále v provozu, ale veškeré potraviny v ní samozřejmě vzaly za své. S velkým přemáháním svého rozbouřeného žaludku vysypával Harry jednu poličku za druhou do velkého plastikového pytle, se kterým, když byl plný se ihned přemístil do rodinného sídla, kde požádal Kinkyho, aby ty odpadky nějak zlikvidoval. Ten mu samozřejmě ihned začal nabízet svou pomoc, ale nakonec sám uznal, že není žádná šance, jak by ho tam Harry mohl dopravit. Zbytek času strávil Harry tím, že likvidoval všechny nánosy prachu v kuchyni, ale večer vypadala tato místnost konečně obyvatelně.

Konečně po dvou týdnech prázdnin přišla odpověď od Lucia. Psal, že souhlasí s jeho plánem, a že dorazí poslední červencový týden, aby se pokusil zlomit odpor Vernona k jeho pobytu u nich na konci prázdnin. Ptal se ještě na spoustu podrobností, jak nejlépe na jeho strýce zapůsobit a Harry měl konečně dobrý pocit, že by se přeci jen mohl k Malfoyovým podívat. Ihned odepsal Luciovi všechny podrobnosti a už se těšil na jejich příjezd. Vernonovi nahlásil, že otec jeho přítele je navštíví 25. července odpoledne a celý nervózní očekával jejich příjezd.

Nástup Lucia na scénu byl impozantní. V sobotu 25. července přesně v pět hodin odpoledne vjela do Zobí ulice ohromná limuzína, která se zvolna dokolébala až k domu č. 4, kde zastavila. Z místa řidiče vyskočil uniformovaný chlapík a s hlubokou úklonou otevřel zadní dveře, ze kterých majestátně vystoupil Lucius v obleku z nejlepšího londýnského krejčovství. Celá ulice stála před svými domy a užasle sledovala tu scénu. Lucius s chladným a povýšeným výrazem ve tváři přešel ke zkoprnělým Dursleyovým, předal s mírnou úklonou kytici růží paní domu a potřásl rukou Vernonovi.

„Dobrý den. Jsem sir Lucius Malfoy. Váš synovec mi psal, že si mě přejete poznat, než mu dáte svolení ke krátkému pobytu u nás. Schvaluji vám vaši obezřetnost. V dnešní době narazí člověk na tolik podezřelých individuí, když nechci rovnou použít slovo lůza,“ a změřil si Vernona tím nejarogantnějším pohledem, jaký kdy Harry viděl.

Poté se obrátil na Harryho a vřele se s ním pozdravil. Zašeptal mu při tom do ucha. „Zatím dobrý?“

Ten měl co dělat, aby se nezačal nahlas smát a potvrdil. „Dokonalý“

Nakonec Vernon sebral všechno své sebeovládání a pozval Lucia dál. Zavedl ho do obývacího pokoje a honem poslal Petunii připravit nějaké občerstvení. Ani ve snu by ho nenapadlo, že přítel jeho synovce by mohl být z takto postavené rodiny a teď se cítil maximálně pokořený. Rychle se připojil k hostu a s omluvami se snažil zapálit oheň v krbu, což jinak dělal pouze na Vánoce, nebo pokud hostil ty nejvýznamnější obchodní partnery. Bohužel si neuvědomil, že zrovna vrcholí léto a v pokoji je i bez krbu dobrých třicet stupňů. Lucius na to reagoval slovy:
„Děkuji, jste velice pozorný hostitel, ale směl bych vás požádat, abyste si k nám s Harrym přisedl? Vaše chvályhodná snaha skutečně není vůbec nutná, tu chvilku tu vydržím i bez topení.“

Vernon zčervenal jako rak a přisedl si k nim.

„Představoval jste se jako sir Lucius Malfoy. Mám tomu rozumět tak, že jste šlechtic?“ vyhrkl nezdvořile ve snaze dozvědět se co nejvíc.

„Samozřejmě. Na tom přece není nic pozoruhodného zvlášť v dnešní mizerné době, kdy Její Veličenstvo propůjčuje šlechtické tituly kdejakému kašparovi, který se předvádí na pódiu před upoceným davem pochybných existencí nebo například chlupatému troglodytovi, který nějakou souhrou náhod umí dobře kopnout do míče. Promiňte, že jsem se nechal tak unést, ale tento stav mě hluboce uráží. Naši rodinu povýšil do šlechtického stavu už Richard Lví srdce za cenné služby, které jeden z mých předků prokázal koruně a položil při nich život. Svou oddanost koruně jsme pak prokázali poté ještě mnohokrát. Jaké služby koruně prokázala tato individua? Jedinou útěchou mi je, že tito novodobí šlechtici už naštěstí nedostávají své tituly dědičně. Mimochodem, váš synovec se jednou také ujme postavení, které mu v našem světě přísluší. Má k tomu všechny předpoklady. Sám už je nositelem významných vyznamenání a v den své plnoletosti převezme titul, který mu po právu náleží.“

„Cože? Jaký titul?“ Vernon byl na pokraji kolapsu. Nejdřív tahle návštěva a pak ještě informace, že jeho synovec má šlechtický titul.

„Jeho rodiče byli hrdinové, které Její Veličenstvo jmenovalo za zásluhy v boji proti zlu rytíři řádu sv. Jiří. Je to prastarý řád, kterým jsou vyznamenáváni kouzelníci, kteří vykonali mimořádné činy v boji proti zlu a na ochranu koruny. Harry byl mimochodem tím řádem vyznamenán také, takže jednou bude znám jako sir Harry James Potter. Jelikož znám jeho schopnosti, jsem přesvědčen, že ho ověnčí další slávou. Navíc rodina jeho otce je podobně významná jako ta moje a šlechtický titul užívá už od středověku. Mnoho jeho předků sloužilo Koruně a mnoho jich v těchto službách položilo život. Koruna nezapomíná na tyto činy.“

To už bylo na Vernona moc. Jeho tvář zbrunátněla a on se chystal vybuchnout. Harry a jeho rodina jako hrdinové? Absurdní! Naštěstí ho zachránila Petunie, která v rekordním čase naservírovala čaj a koláč, který ráno upekla. Všichni zasedli ke stolu. Harry poprvé jedl a pil u Dursleyů z jejich nejlepšího servisu a poočku pozoroval Lucia, který se chystal zasadit další úder.

„Vynikající, milostivá. Smím znát jméno vašeho dodavatele pečiva?“

Petunie se jen zapýřila. „To já sama. Ráda pro svou rodinu peču.“

„Oh, má nejupřímnější poklona. Máte skutečně pozoruhodného koníčka. Má žena sice kuchyňským věcem příliš neholduje a o všechno se stará služebnictvo, ale snaží se o mě pečovat jiným způsobem. Vy máte pravda na starost menší domácnost. Má žena je bohužel plně zaměstnána dozorem a úkolováním služebnictva. Najít dneska spolehlivý a výkonný personál je čím dál těžší. Jak jste na tom vy?“

Dursleyovi opět nevěděli, jak reagovat. Cítili se trapně přiznat, že si nic takového nemohou dovolit.

„No…, my dáváme přednost životu v ústraní. Petunie domácnost zvládá sama a nezatěžuje jí to. Viď miláčku. Navíc jak jste říkal, nevím, kde bych sehnal na výpomoc někoho skutečně spolehlivého.“

„Aha, samozřejmě, ale kdybyste měli zájem, rád vám poskytnu kontakt na jednu skutečně seriózní agenturu. Je to sice poněkud dražší, ale nabízí skutečnou kvalitu, jestli chápete, co tím myslím. Žádní nelegální přistěhovalci, narkomani nebo jiní životní ztroskotanci.“

Vernon jenom zaraženě přitakával a nevěděl, co na to říct. Rád se stylizoval do role konzervativního byznysmena, ale tady narazil na člověka, který ty nejkonzervativnější názory prezentoval se sebevědomím, které mu propůjčovaly stovky generací jeho předků patřící k elitě společnosti. V práci a mezi sousedy byl někdo, ale tady stál před někým, kdo ho postavením, bohatstvím i inteligencí vysoko převyšoval. Vrátil se ke kádrování Lucia.

„Jaké máte vlastně zaměstnání. Soudím, že jste poměrně dobře situován, takže se zabýváte obchodem nebo snad něčím jiným?“

„Dá se to tak říct. Nejsem ničí zaměstnanec. Tak hluboko bych snad proboha nikdy nemohl klesnout. Zabývám se správou rodinného jmění a musím vám říct, že je to v dnešní nejisté době velice náročná práce. Sledovat situaci v desítkách společností zde i na kontinentu, udržovat nemovitosti, sledovat vývoj cen komodit, ale vždyť to znáte. Mohl bych samozřejmě všechno uložit v bance, ale já chci dostát tradici a rodinné jmění rozmnožit a ne z něj pouze čerpat.“

Vernon byl jako ve zlém snu. Ten… čaroděj, byl tak bohatý, že by si klidně mohl koupit celý Kvikálkov i s nimi. Vždycky považoval tyhle lidi za méněcenné, ale teď se tak vedle toho vybledlého chlapa cítil on sám. Ve všem, o co v životě usiloval, byl tenhle chlap daleko lepší než on. Mezitím Lucius převzal iniciativu.

„Abychom se dostali k věci. Povídá se mi s vámi nesmírně příjemně, ale mám také jiné povinnosti. Váš synovec mě informoval, že byste si se mnou rádi promluvili, než mu dáte svolení, aby poslední dva týdny prázdnin strávil v našem sídle. Chci vás ujistit, že o něj bude po všech stránkách dostatečně postaráno a nebude mu chybět ani společnost. Můj syn i dcera se na něj nesmírně těší. Navíc nebude zanedbávat ani své povinnosti, protože jsem již na toto období zajistil domácího učitele, který rozšíří jeho znalosti nad rámec běžné školní výuky. Je to skutečný odborník, který je momentálně po dlouholetém působení na jedné prestižní akademii na odpočinku. Na svém sídle samozřejmě nepřipouštím jakékoli společensky nepřípustné chování a dohlédnu i na vašeho synovce, aby tyto zásady dodržoval. Máte nějaké námitky proti jeho pobytu?“

„Velmi si vážíme vaší nabídky, ale jak to provedeme s úhradou nákladů. Nechceme vás zatěžovat,“ zkusil naposled chabě oponovat Vernon.

„To je maličkost. Mladý sir Harry bude naším hostem. Navíc nepochybuji, že svou přítomností pozvedne prestiž naší rodiny, což se ani penězi vyjádřit nedá. Máte ještě nějaké námitky?“

„Ne. Dobrá, ať si tedy Harry stráví ty dva týdny u vás. Jak ho tam máme dopravit?“

„Nemusíte se obtěžovat, zastavím se pro něj. Ještě abych nezapomněl. Harry, budeš mít za pár dní narozeniny, tady je několik drobných dárků od nás a našich dětí. Přeji ti všechno nejlepší.“

Vytáhl z kapsy několik zmenšených balíčků a poklepáním hůlkou je zvětšil do normální velikosti.

„Moc vám děkuji. Vyřiďte díky a pozdravujte i Draca a Serpentinu.“

„Samozřejmě. Mohl bys mě prosím vyprovodit? Nebudeme přece obtěžovat tvého strýce,“ a spiklenecky na něj mrkl.

„S radostí. Moc vám děkuji.“

Lucius se rozloučil s Dursleyovými a vydal se v jeho doprovodu k limuzíně. Řidič mu opět s hlubokou úklonou otevřel dveře, a když do nich Lucius nastupoval, pošeptal Harrymu do ucha Dracovým hlasem.„Tak jak to šlo?“

Limuzína se majestátně odkolébala pryč. Harry zůstal chvíli jako přimražený, ale pak vyběhl na ulici a zuřivě mával vzdalujícímu se autu. Už za tři týdny mu budou muset Malfoyovi hodně vysvětlovat.

Pozn. Při psaní téhle kapitolky jsem se docela dobře bavil. Pište komentíky, abych poznal, jestli jste na tom také tak. Moc děkuji Larsi von Hardegg za betu.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one