face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Ráno se při snídani opakovala Luciova lekce stolování. Harry se skutečně snažil zúročit všechny nové znalosti z předchozího dne, ale přesto se nevyvaroval několika chyb, na které ho Lucius upozornil, a které Serpentina patřičně okomentovala. Po snídani se však Harry s Dracem nešli věnovat svojí zábavě, ale nepříliš radostně se odebrali do knihovny na svou první lekci. Krásné počasí, které stále venku panovalo, přímo vybízelo, aby se věnovali jiným aktivitám, než snaze prohloubit své znalosti v oblastech, kterým se v Bradavicích nevěnuje přílišná pozornost.

V knihovně už na ně čekal jejich učitel, který se jim také ihned patřičně představil.

„Zdravím, pánové. Jsem Bekir Erdoğan a dlouhá léta jsem vyučoval černou magii na akademii v Kruvalu. Otec zde mladého pana Malfoye mě požádal, abych vás seznámil s některými kouzly, vůči kterým má Albus Brumbál pro mě nepochopitelnou averzi,“ a usmál se sám pro sebe, jakoby se jednalo o nějaký jeho soukromý žertík.

Harry si prohlížel svého učitele. Byl nevysoký, velmi snědé pleti, která byla zbrázděna hlubokými kaňony vrásek a připomínala seschlou hrozinku. Hlavu měl zcela lysou a jeho věk se nedal moc přesně určit, ale byl rozhodně úctyhodný. Mluvil s prapodivným exotickým přízvukem a celkově budil navzdory svému stáří dojem nespoutané vitality. Zarazilo ho, že by se zrovna někdo takový mohl věnovat takovému temnému oboru. Očekával by spíš někoho podobného ražení jako Snape, před kterým se všichni studenti třásli. Harry si chtěl hned na začátku ujasnit, čeho se budou jejich hodiny týkat. Ne, že by nevěřil Luciovu ujišťování, že nepůjde o nic závadného, ale zmínka jejich učitele o černé magii v něm přece jen vyvolala jistou nervozitu.

„Pane profesore, budete nás učit černou magii?“ zeptal se s patrnou obavou v hlase.

„Nemusíte mít žádné obavy, pane Pottere. Dělení magie na černou a bílou je značně subjektivní a já nejsem zrovna jeho přílišným zastáncem. Podle mého názoru je magie jen jedna a záleží jenom na konkrétních okolnostech a člověku, který ji použije, jestli bude lidem pomáhat nebo škodit. Většinou jsou kouzla přiřazena černé nebo bílé magii právě podle toho, jestli mají lidem pomáhat nebo škodit, ale když se nad tím zamyslíte, je to všechno postavené na hlavu. Ani ten nejzarytější potírač temných sil a černé magie by nemohl považovat levitační kouzlo za škodlivé a přesto jeden z vás pomocí tohoto naprosto neškodného kouzla ubil horského trolla do bezvědomí. Pokud by stejnou silou udeřil proti člověku, skončilo by to nepochybně jeho smrtí. Co mi na to řeknete, pane Pottere? Cítíte se pošpiněn černou magií, když jste zachránil život sobě i spolužačce tím, že jste svým kouzlem ublížil někomu jinému?“

„Samozřejmě že ne, ale na druhou stranu jsou jistě i kouzla, která mají za úkol v první řadě ničit, škodit nebo působit bolest.“

„Zajisté, je jich celá řada a právě o ně tady půjde. Nebudete se je učit kvůli tomu, abyste na někoho útočili, ale abyste se dokázali účinně bránit. Útok a obrana jsou spojené nádoby, jedno bez druhého nemůže existovat a já bych vás měl naučit něco málo o tom, jak obstát, když vás někdo napadne. Představte si, že se s někým perete pěkně po mudlovsku pěstmi. Můžete se celou dobu krýt, nechat se soupeřem otloukat a čekat, kdy se váš soupeř unaví a odpadne nebo ve vhodný okamžik udeříte sami a vyřadíte ho z boje. Kouzla se chovají stejně. Také musíte ve vhodný okamžik vrátit úder nebo to s vámi moc dobře nedopadne.“

„Chápu, ale nemusím mu přece ublížit víc, než je nezbytně nutné.“

„Samozřejmě,“ usmál se profesor, „je zcela na vás, jak silný protiútok zvolíte, ale z vlastní zkušenosti vím, že pokud vás někdo skutečně napadne s úmyslem vám vážně ublížit, nebudete mít nejmenší problém použít proti němu protiútok s maximální účinností, ale abychom neztráceli čas, kterého nemáme zrovna nazbyt, měli bychom začít. Pane Pottere, ujišťuji vás, že nic z toho, co vás hodlám naučit, nepatří ke skutečné černé magii, ale jde o běžná a méně běžná kouzla, která lze použít při magickém souboji. Nebudeme teď ztrácet čas zbytečnými etickými diskusemi, přesvědčíte se sám během našich hodin a samozřejmě budete moci kdykoli vznést své námitky.

Prvním kouzlem, které vás chci naučit je kouzlo tlakové vlny. V souboji má jednu obrovskou výhodu, účinkuje i na cíl, který je chráněn štítem. Vyskytuje se ve dvou variantách. První je zacílena na konkrétní terč, můžete si ji představit jako jakousi magickou pěst, kterou udeříte protivníka. Druhá varianta je plošná. Okolo vás se vytvoří kruh síly, který, jak se postupně rozšiřuje, drtí a odhazuje vše ve svém dosahu. Samozřejmě, že tato varianta nemá takový dosah, ale v určitých situacích, kdy jste obklopeni nepřáteli je nedocenitelná. Nejprve si vyzkoušíme první variantu. Formule zní Ico mentalis a provází ji poměrně jednoduchý pohyb hůlky. Pojďme si to vyzkoušet ven, připravil jsem tam nějaké terče. Je zbytečné v takto krásném počasí trávit čas pod střechou.“ Otevřel obří francouzské okno a vyvedl oba chlapce na zahradu. Ve stínu obrovských dubů je postavil vedle sebe a ukázal jim na celou sbírku obyčejných hliněných květináčů, které byly rozestaveny na lavicích všude okolo. „Teď se snažte ty hrnce svým kouzlem zasáhnout a rozbít. Nijak se neomezujte, ze zkušenosti vím, že když se terč po zásahu roztříští, přináší to daleko větší uspokojení a motivaci.“

Oba kluci se na sebe podívali, zazubili se a pustili se do díla. Bohužel, ukázalo se, že kouzlo není ani zdaleka tak jednoduché, jak se zdálo. Formuli i pohyb hůlkou sice zvládli velmi rychle, ale přesně zamířit na nějakých deset až dvacet metrů už nebylo tak jednoduché. Profesor navzdory svému věku mezi nimi doslova poletoval a radil jim, jak správně kouzlo seslat a hlavně, jak ho správně zacílit. První úspěch zaznamenal Draco po čtvrthodině intenzivního snažení. Jeho kouzlo lehce zavadilo o jeden z hrnců, který se roztočil a převalil se do trávy.

Harry se snažil, co to šlo. Tenhle způsob výuky se mu hodně líbil, ale míření mu dělalo stále potíže. Sesílal jedno kouzlo za druhým, z trávníku a keřů okolo vyhazovaly jeho neúspěšné pokusy doslova gejzíry listí a trávy, ale stále ne a ne zasáhnout cíl. Opřel se do toho plnou silou a jeho kouzlo, které samozřejmě zase minulo svůj cíl, pořádně zatřáslo stromem opodál. Z koruny vyskočila veverka a naštvaně se postavila na zadní. Zapískala vysokým hláskem a znělo to, jakoby mu nadávala za to, že narušil její siestu. Harry se musel usmát, ale v tom se začaly hýbat i větve na stromě, pod kterým právě stál, a z koruny se k jeho nohám zřítila Serpentina, která se svíjela v záchvatech smíchu. Naštěstí měl Harry hůlku v pohotovosti a stačil její pád zmírnit, takže se nic nestalo. Všichni na chvíli ztuhli, ale holčička si jen oprášila šatičky a s tím nejnevinnějším výrazem na tváři prohlásila:

„Přece byste si nemysleli, že mě ošidíte o všechnu zábavu. Když jsem ráno viděla skřítky, jak tady všude připravují ty květináče, schovala jsem se na stromě, protože vidět mého Dráčka sázet bylinky bych si nenechala ujít za žádnou cenu. Škoda, že opravdu nic nesázíte, ale tohle je taky docela dobrá sranda. Můžu zůstat a dívat se na ty dvě nemehla?“ obrátila se na profesora.

„Nevím, jestli by to váš otec schvaloval. Přece jen je výuka určená tady mladým pánům, ale možná bude lepší, když tu budete s námi, mladá dámo, než abyste se schovávala na stromě a riskovala pád nebo zásah nějakým zbloudilým kouzlem.“ V očích mu také hořely pobavené ohníčky.

„Jak tak na ně koukám, tak ta druhá možnost je docela pravděpodobná. Nejbezpečnější místo v okruhu půl míle je určitě tady u vás, pěkně za jejich zády. Taková jelita, aby sesílali kouzla dozadu, snad přece jen nejsou.“

„To určitě ne, náhodou si vedou moc dobře. Musíme mít s nimi trochu trpělivosti, když je nikdo za celý rok v Bradavicích nenaučil pořádně mířit.“ Serpentina se spokojeně uvelebila na lavičce a královským gestem vybídla oba studenty, aby pokračovali ve své marné snaze. Sama nadšeně komentovala jejich výkony a občas házela po jejich cílech drobné kamínky. Nutno podotknout, že zasahovala mnohem častěji než oni.

Harry se cítil divně. Na jednu stranu ho Serpentina dokázala svými poznámkami jako vždy pobavit, ale na druhou stranu si před ní připadal trochu trapně, že se mu moc nedaří. Znovu se pokusil soustředit na cíle, ubral na intenzitě svých kouzel a snažil se přesněji mířit, ale zamířit krátkou hůlkou přesně na cíl na takovou vzdálenost nebylo nic snadného a jemu se stále dařilo zasáhnout nanejvýš jednou z deseti pokusů. Serpentině to očividně nevadilo a každý zásah ať už jeho nebo Draca doprovázela nadšeným potleskem a jásáním. Znovu se soustředil na cíl a snažil si na místě starých květináčů představit obličej lorda Voldemorta. V ten okamžik pro něj všechno okolo přestalo existovat a jeho hůlka ožila svým životem. Naprosto plynule přeskakovala z jednoho cíle na druhý a každý, na který ukázala, se okamžitě roztříštil na tisíce kousků. Po desátém terči se násilím donutil sklonit hůlku. Všichni na něj zírali s otevřenou pusou. Ve svém zaujetí si vůbec neuvědomil, že použil magii instinktivně, jako v opravdovém boji a během celého svého vystoupení nevyslovil jediné slovo. Nakonec ticho prolomil profesor Erdoğan.

„To bylo fantastické, pane Pottere, ta rychlost a přesnost, ale nezapomněl jste náhodou vyslovovat formuli?“

Harry zrudl. Zase se nechal unést. Chtěl přece svoje schopnosti držet v tajnosti a teď se takhle prozradí. Ve svém zaujetí použil svou magii instinktivně a ignoroval způsob, který se je profesor snažil naučit. Chtěl vykoktat něco na svou omluvu, ale profesor se k němu sklonil, poplácal ho po rameni a snažil se ho uklidnit.

„Máte fantastické reflexy, pane Pottere. Váš dědeček, kterého jsem měl tu čest znát, by byl na vás velmi hrdý. Slyšel jsem o tom, co jste dokázal a udělal si z toho poměrně slušnou představu o vašich schopnostech. Nemáte se za co stydět. Jste prostě se svou magií tak propojený, že se nemusíte zdržovat těmi tanečky okolo jako my ostatní a používáte ji instinktivně. Co jste si při tom kouzlu představoval?“

„Voldemorta. Místo těch květináčů jsem si představoval jeho obličej.“

„Chápu, to vysvětluje mnohé,“ přikývl profesor. „Zdá se, že jste schopný v ohrožení čerpat z rezervoárů magie, které jsou pro vás jinak uzavřené. Je to pozoruhodné, ale už jsem se s podobnými případy setkal. Měl byste se ale naučit i běžný způsob, nelze pořád spoléhat na to, že se v nouzi u vás probudí nějaké superschopnosti. Jednou to nevyjde a máte veliký průšvih.“

Harry se mu nesnažil vysvětlovat, že s jeho schopnostmi je to trošku jinak. V první řadě se to vůbec neměl nikdo dozvědět, ale když už se o jeho schopnostech dozvěděl úplně cizí člověk, i když poměrně sympatický, bude lepší, nechat ho v jeho omylu. S povzdechem znovu pozvedl hůlku a pokračoval ve své snaze rozmetat na prach další květináč.

V poledne už toho měli oba plné zuby, ale své cíle už častěji zasahovali, než míjeli a Serpentina je dokonce pochválila, jak se zlepšili. Po obědě, který se zase proměnil v lekci etikety, při níž se Harry dozvěděl, jak společensky únosným způsobem rozporcovat a sníst kachnu, se znovu sešli na zahradě. Serpentina se k nim opět přidala a významně kolem sebe mávala svou dětskou hůlkou. Dostavil se i Lucius, který si chvíli stranou povídal s jejich profesorem. Oba se přitom tvářili pobaveně a nakonec jim oznámili, že Serpentina, pokud bude chtít, může být na hodinách s nimi, ale nesmí narušovat jejich průběh. Holčička se tvářila nanejvýš důležitě a okamžitě zaujala bojový postoj. Tvářila se přitom tak sveřepě, že všichni opět dostali záchvat smíchu.

Lucius s nimi zůstal i na začátek jejich odpolední lekce a přispěl jim několika radami. Poradil jim, aby drželi hůlku v natažené paži. Čím dál od těla ji budou mít, tím přesněji dokážou mířit. Serpentina je chvíli poslouchala a snažila se jejich kouzla napodobit, ale s její dětskou hůlkou se jí to moc nedařilo, tak ignorovala jejich výuku a začala levitovat malé kamínky, které pak se smrtící přesností vrhala pomocí hůlky na své cíle. Neomezovala se jen na květináče, ale trefovala všechno, v dosahu. Radost měla zejména, když se jí povedlo rozbít květináč, který se právě pokoušel některý z chlapců marně zasáhnout. Z jejich rozčilení měla strašnou legraci. Všichni si takový způsob výuky náramně užívali a chlapci se skutečně v míření hodně zlepšili.

Na závěr jim profesor ukázal i plošnou variantu tohoto kouzla. Formule zněla Unda pressura a oni si ji zkoušeli na volném prostranství. Květináče umístili v asi dvoumetrových rozestupech, aby zjistili, jak daleko jejich kouzlo dosáhne. První začal Draco a ostatní se mezitím skryli v přilehlém zahradním domku. Dracovo kouzlo dosáhlo do vzdálenosti asi deseti metrů. Harry si dával pozor, aby nevzbudil další nežádoucí pozornost, přesto dosáhl svým kouzlem o dobrých pět metrů dál než Draco. Serpentina trvala umíněně na tom, že si to také vyzkouší. Vyprovodila je k zahradnímu domku a ještě jednou je varovala.

„Pořádně se schovejte, vyčaruju strašně mocné kouzlo, tak aby se vám nic nestalo.“ Všichni se usmívali, ale zachovali se podle jejích instrukcí. Jak se od nich Serpentina vzdalovala, slyšeli tříštění jednoho květináče za druhým. Ta malá potvůrka samozřejmě podváděla a všechny květináče rozbila už cestou na místo. Potom nejsilnějším hlasem, kterého byla schopná, zakřičela kouzelnou formuli. Harry s Dracem vykoukli zpoza rohu a uviděli očekávané: všechny květináče byly rozbité. Serpentina nadskakovala nadšením jako jojo a z dálky na ně křičela:

„Vidíte to? Vidíte to? Dokázala jsem je rozbít všecky. Jsem ta nejmocnější čarodějka na světě. Jsem mocnější než Morgana s Merlinem dohromady a vy mě teď musíte poslouchat. Dneska výuku končím, jdeme na svačinu a potom půjdeme létat. Ukážu vám, že jsem nejen nejmocnější, ale i nejrychlejší čarodějka na světě.“

Profesor Erdoğan se jenom usmál. „Tomu se nedá odporovat. Musíme se podřídit nebo na nás za chvíli přivolá draky, kteří nás slupnou jako malinu. Jdeme na svačinu a pokračovat budeme zítra.“

Zbytek odpoledne potom vyplnili bláznivou honičkou na košťatech. Nakonec zastavili u jezírka, které přímo vybízelo, aby se v horkém dni zchladili. Harry vyndal hůlku a jediným mávnutím přivolal kouli vody přímo na Serpentinu. V okamžiku ji uvolnil a jeho kamarádka byla rázem zlitá od hlavy až k patám.

„Musíme tě trochu zalít, aby největší čarodějku na světě bylo v té vysoké trávě vůbec vidět,“ řehtal se na plné kolo.

„Ty jeden, počkej. Zliju tě tak, že vyrosteš jako obr a neprojdeš dveřmi,“ zavýskla Serpentina a vší silou se do něj opřela, až se převrátil a s hlučným cáknutím se skácel do jezírka. Potom se ještě oba pustili do nahánění Draca, který jediný byl suchý a skutečně ho po chvilce dostali do jezírka i s koštětem. Zmáchaní jako vodníci se vraceli domů, aby se dali dohromady před večeří.

Večeře se nesla v tradičním duchu a po ní požádal Lucius Harryho, aby ho doprovodil do knihovny. Posadili se do pohodlných křesel a Lucius se začal vyptávat na průběh dnešní hodiny.

„Jsi spokojený s dnešní výukou?“

„Moc. Byla to zábava. Jak vlastní výuka profesora Erdoğana, tak i potom, když se k nám přidala Serpentina.“

„A nemáš už žádné etické problémy? Profesor mi pověděl o vaší diskusi na začátku hodiny,“ zajímal se dál Lucius.

„Ne, jestli se máme učit kouzla takového typu, nemám s tím nejmenší problém. Byl jsem na začátku trochu vyplašený, ale teď je to v pohodě.“

„Serpentina vás nerušila?“
„Ne, bylo to s ní mnohem zábavnější. Před ní jsem se daleko víc snažil, než kdybychom byli sami s Dracem.“

„Ano, slyšel jsem, že ses jednou motivoval až příliš. Co se vlastně stalo?“ dostal se Lucius konečně k jádru problému.

Harry si povzdychl. Takže tomu přece jen neujde. Mohlo ho napadnout, že profesor Erdoğan si nenechá jeho malý úlet pro sebe.

„Představil jsem si na místě květináčů Voldemorta…,“ začal a postupně převyprávěl celou historku Luciovi.

„To je nesmírně zajímavé. Zdá se, že máš skutečně nadání používat magii přímějším způsobem než my ostatní. Chtěl jsem se na to zeptat už po tom tvém výbuchu, když jsem tě byl vyzvednout u tvých pěstounů. Věnuje se ti někdo v Bradavicích? Snažíš se ten svůj talent rozvíjet? Draco mi sice něco vyprávěl, ale po pravdě jsem z toho nebyl zrovna moc moudrý.“

„Profesor Snape se mi věnuje. Vyhradil nám jednu místnost ve sklepeních, kde můžeme trénovat, a nikdo nás nemůže rušit. Snažím se sesílat kouzla bez hůlky. Některá mi jdou líp, některá hůř. Cvičí se mnou i magii mysli, kde se také nepoužívá hůlka. Ukázal mi některá meditační cvičení a jak dosáhnout magického jádra. Teď se snažím nacvičit vyslání mysli ven z mého těla, ale zas tak moc se mi to nedaří. Zvládnu to jenom na chviličku kromě případů, kdy mi jde o život, jako s tím Kamenem mudrců.“

„Kamenem mudrců? Cos měl u Merlinova zadku společného s Kamenem mudrců?“

Harry by si nejraději ukousl jazyk. Ani svým kamarádům nevylíčil, co se vlastně mezi ním a Quirrellem/Voldemortem přesně stalo. Jeho přátelé žili v domnění, že se Quirrell zbláznil a zatáhl ho do nějakého šíleného labyrintu, kde se ho pokusil zabít. O Voldemortovi a Kameni mudrců se jim nezmiňoval. Mohl by Lucia odmítnout, ale tím by mezi nimi vztyčil bariéru, kterou by nebylo snadné překonat.

„Slíbíte mi, že o tom nikomu nebudete povídat? Ví o tom jenom Brumbál se Snapem.“

Lucius se zatvářil náramně vážně, pozvedl hůlku a vyslovil formuli magického slibu. „Já Lucius Eleazar Gawain Macros Malfoy, přísahám na svou magii, že vše, co mi teď hodlá Harry James Potter svěřit, zůstane mezi námi a nikomu z toho neprozradím ani slovo.“ Na okamžik zavířila místností magie a Lucius pokračoval, „tuhle přísahu nemůžu porušit. Myslím to naprosto vážně. Je mi jasné, že je pro tebe obtížné se mi s tím svěřit, ale teď máš jistotu, že se to nikdo další nedozví.“

„Nejde o to, že bych vám nedůvěřoval, ale je to hodně nepříjemná vzpomínka a ani já nevím všechno, co se tam vlastně odehrálo. Máte pravdu, všechno, co týká mě, se může nepřímo dotknout i vaší rodiny a máte plné právo vědět všechno, abyste ji mohl ochránit.“

Harry začal líčit, co se všechno událo v labyrintu vedoucím ke Kameni mudrců. V okamžiku, kdy líčil, jak Quirrell odhalil Volodemorta, který s ním sdílel tělo, Lucius zbledl, ale nepřerušoval jeho vyprávění, jenom zatínal prsty do opěradla křesla, až mu zbělely klouby. Harry zakončil své vyprávění tím, jak se probral na ošetřovně.

„Harry, to bylo něco neuvěřitelného. Nikdy by mě nenapadlo, že by on…, a tys ho dokázal porazit,“ Lucius byl rozrušený a jenom obtížně dával své věty dohromady. „Možná jsi opravdu…“
O chvíli později se ale opanoval a byl to zase ten sebejistý Lucius, který dokonale skrýval svoje myšlenky za maskou dokonalého gentlemana. „Na to všechno ale máme ještě dost času. Opravdu si vážím tvé důvěry a slibuji, že tvé tajemství uchovám. Ostatně po té přísaze mi ani nic jiného nezbývá, byl bych ale rád, kdybys mi důvěřoval i nadále. Mohl bych ti být velmi nápomocný při rozvoji tvých schopností. Mám známosti i v zahraničí a dokázal bych ti sehnat ty nejlepší učitele. Profesor Erdoğan na to sice moc nevypadá, ale platí za jednoho z největších žijících znalců útočných i obranných kouzel. Pokud bys měl pocit, že už ti v Bradavicích nemůžou dát nic dalšího navíc, zajistím ti soukromého učitele.“

„Děkuji, ale zatím to nebude nutné. Mám plné ruce práce, abych stíhal tempo učení svých kamarádů, teda hlavně kamarádek,“ usmál se Harry.

„Jak myslíš, ale byl bych opravdu nerad, kdyby takový talent jako jsi ty zbytečně zahálel.“ Lucius však měl ještě něco na srdci. „Harry, vím, že ses chtěl o prázdninách hlavně bavit s mými dětmi, ale měl bych pro tebe ještě jeden návrh. V Bradavicích se nedozvíš absolutně nic o tom, jak efektivně spravovat svoje jmění. Věřím, žes našel nějaký způsob, jak komunikovat se svými předky, ale ti nemusí mít zrovna nejčerstvější informace o ekonomii a vývoji na různých burzách. Kdybys neměl nic proti tomu, čas od času bych ti vysvětlil i něco z této oblasti. Vypadá to, že u nás budeš pravidelným hostem, takže příležitostí budeme mít spoustu. Nebudu na tebe nijak tlačit, máš ještě spoustu let do doby, než se svého dědictví skutečně ujmeš, ale přemýšlej nad tím. Tyhle prázdniny bychom stihli nanejvýš nějaký úvod, ale mohli bychom tomu občas věnovat nějaký čas při dalších příležitostech.“

„To je fantastické, jsem vám moc vděčný, že se o mě takhle staráte. Samozřejmě budu rád za všechno, co mě budete chtít naučit, ale mám toho teď opravdu trochu moc.“

„V pořádku, jak jsem říkal, není to zrovna na pořadu dne. Máš toho opravdu hodně a nemá smysl se rozptylovat ještě něčím jiným. Děkuji ti za důvěru, myslím, že toho máš za celý den plné zuby a budeš rád za trochu odpočinku. Nebudu tě už zdržovat, ale nezapomeň, že v pátek navštívíme Příčnou ulici a v sobotu famfrpál. Draco se už nemůže dočkat, až využiješ ty jeho narozeninové dárky.“

Další dny se odehrávaly podle zaběhnutého scénáře. Celé dopoledne a ještě chvíli po obědě se věnovali nácviku útočných a obranných kouzel. Serpentina se k nim přidávala jen občas, ale vždy v takovém případě proměnila hodinu svým nadšeným přístupem ve skutečně nevšední zážitek. Postupně se naučili štítem odrážet kouzla zpátky k útočníkovi a kouzlo Serpensortia, kterým se vyvolají a vrhají na soupeře hadi. Harrymu se tohle kouzlo moc nelíbilo, protože díky svému hadímu jazyku rozuměl všem nadávkám, kterými chudák had své sesílatele většinou časoval , ale dával si dobrý pozor, aby se tentokrát neprozradil. Naštěstí většinu času strávili nácvikem míření a oba v tom dělali značné pokroky. Na konci týdne už dokázali zasáhnout nepohyblivý terč v devíti případech z desíti a hodně se zlepšili i při útoku na pohyblivý cíl, který v tomhle případě zastupoval jeden starý otřískaný potlouk, očarovaný tak, aby náhodně kroužil nad paloukem, kde ten den zrovna probíhala výuka.

Konečně tu byl pátek a slibovaný výlet na Příčnou ulici za nákupy. Pomocí letaxu se přenesli přímo do Gringottovy banky, protože Lucius samozřejmě patřil mezi vážené klienty a mohl využívat jejich krb. Harry se od Malfoyů oddělil a vyhledal volného skřeta, kterého požádal o doprovod ke svému trezoru. Požádal ho rovněž o krátkou návštěvu u správce svého jmění a bylo mu sděleno, že pan Goldhammer ho přijme ihned potom, co se vrátí od svého trezoru. Harry tentokrát počítal s větší útratou, protože předpokládal, že Lucius Malfoy se nespokojí při nákupu nového oblečení s nějakou lacinou konfekcí. Navíc si teď, když věděl, že se nemusí nijak zvlášť omezovat, chtěl pořídit opravdu špičkové nové koště. Po návštěvě svého trezoru měl pocit, že mu kalhoty každou chvílí spadnou. V kapsách měl možná kilo zlata a při každém kroku jeho kapsy i opasek tiše protestovaly proti takovému přetěžování.

Návštěva u Goldhammera proběhla velice krátce. Harry se jen chtěl informovat, jaký byl výnos z jeho investic za poslední rok a nemohl si stěžovat. Skřeti včas zareagovali na vývoj krize v Iráku a vydělali skutečně pěkné jmění na raketovém nárůstu cen ropy. Harry byl bohatší o dalších pár set tisíc galeonů a marně si lámal hlavu tím, za co by proboha takové jmění mohl jednou utratit. Obrátil se na Goldhammera také se svým aktuálním problémem, jak mít u sebe dostatečnou hotovost a přitom si nezničit záda neustálým přenášením kilogramů zlatých mincí. Goldhammer se zatvářil nanejvýš znechuceně, že jeho klienta skřet na přepážce neinformoval o jiných možnostech výběru hotovosti. Kreditní karty jejich banka přirozeně nepoužívá, ale nabídl mu možnost používat šekovou knížku a případně možnost otevřít si v některém obchodě, kde nakupuje opravdu často, úvěr, který by banka průběžně vyrovnávala. Harryho ihned napadly Krucánky a Kaňoury, kde v průběhu minulého roku utrácel skutečně pravidelně. Goldhammer mu také hned na jeho žádost napsal krátký dopis pro majitele obchodu, kde je žádal, aby jeho klientovi vyšli všemožně vstříc a kde se také zaručoval za jeho solventnost.

Malfoyovi už na Harryho čekali v bance a ihned vyrazili společně za nákupy. První zastávkou byl obchod paní Malkinové. Harry jen překvapeně zíral, co všechno mu tady můžou nabídnout, pokud je o to žádá někdo jako Lucius Malfoy a pokud má dotyčný navíc plné kapsy zlata. Nakonec mu vzali míru na dva společenské hábity z pravého hedvábí s decentní výšivkou zmijozelského znaku. Tady Harry s tichým souhlasem Lucia vznesl ještě požadavek, aby byl zmijozelský znak doplněn ještě erbem Potterů. Svůj nákup doplnil ještě několika obyčejnějšími hábity a obleky a dostatečnou zásobu kalhot, košil, kravat a prádla. Lucius s Narcisou mu tady poskytovali nedocenitelné rady, aby se zorientoval v tom, jak se správně obléknout tak, aby byl vybraně elegantní, ale přitom nebudil dojem, že chce okolí ohromit svým bohatstvím. V dalším oddělení obchodu pak Harry rozšířil svůj nákup i o oblečení pro volný čas a sport těch nejkvalitnějších mudlovských značek. Po náročné hodince v obchodu s oblečením vyšli unavení muži zpátky na ulici. Ženy jejich únavu nesdílely a zvláště Serpentina každého znovu a znovu upozorňovala na své nové šaty, které si právě pořídila. Harry jí nové šaty chválil, ale sám se v novém oblečení cítil podivně nesvůj.

Pokračovali v obchůzce a tentokrát se zaměřovali na školní pomůcky. Do nástupu do školy už zbýval pouze týden, takže v obchodech bylo pořádně plno a nákupy se protahovaly. Lucius tiše zuřil, že navzdory svému postavení se musí tísnit s obyčejnými kouzelníky v malých krámcích, ale nakonec se probojovali až na konec ulice a zbýval jim už z přípravy do školy pouze nákup učebnic. Před Krucánky a Kaňoury se však táhla nekonečná fronta nervózních lidí. Tvořili ji studenti i dospělí a všichni se snažili protlačit dovnitř. Lucius toho měl právě akorát dost a nehodlal v žádném případě postávat před obchodem jako nějaký poskok. Poslal Narcisu se Serpentinou, aby na ně počkaly v nějaké restauraci a rezolutně si razil cestu davem dovnitř. Skutečně se mu díky tomu, že ho několik dospělých poznalo a ustoupilo mu z cesty, podařilo proniknout dovnitř, kde byla tlačenice ještě o poznání hustší. Harrymu se spolu s Malfoyovými podařilo proniknout na relativně prázdný ochoz, který obepínal celý obchod. Lidé se dál tlačili dole okolo pultu, ale Draco s Harrym je ignorovali a v poklidu si vybírali učebnice pro příští rok svého studia. Lucius stál jako stráž na schodech nahoru a vyhlížel v té záplavě tváří někoho, kdo by ho poznal a pomohl mu co nejdříve zaplatit a vypadnout z té hrůzy. Kluci si mezitím vybrali všechny učebnice, ale chyběla jim dobrá polovina položek. Nevěřícně studovali svůj seznam, kde bylo pro OPČM předepsáno spousta knih s jediným autorem, Zlatoslavem Lockhartem.

„To myslí vážně, že budeme na jeden jediný rok potřebovat tolik knih? A kdo to vlastně ten Zlatoslav Lockhart je? Zní to jako herec z béčkových telenovel, které tak ráda sleduje teta Petunie,“ zeptal se Harry Draca. „A kde vlastně ty knihy prodávají?“

Draco se zadíval z ochozu dolů, když tu se najednou obchodem rozlehl ohlušující rámus doprovázený záblesky fotografů. „Obávám, se že ty knihy prodávají támhle,“ ukázal rukou dolů, kde se právě dav děvčat a žen všeho věku tlačil k pultu. Tam stál pečlivě naondulovaný muž a sebevědomě kynul svým obdivovatelkám, které se mezi sebou strkaly ve snaze podstrčit mu k podpisu některou z knih, kterých byl pult plný a na jejichž obálce byl stejný muž, který stál před nimi. Podivný plešatý chlápek si kouzlem zesílil hlas a začal vyvolávat.

„Přistupte blíže. Máte jedinečnou šanci při příležitosti světové premiéry knihy Mé magické já získat vlastnoruční podpis jejího autora. Skvělý a nedostižný Zlatoslav Lockhart, hrdina kouzelnického světa, který neohroženě čelil těm nejlítějším stvůrám, se rozhodl přijít mezi vás a setkat se svými fanoušky. Tato příležitost se dlouho nebude opakovat, protože náš hrdina přijal místo učitele Obrany proti černé magii na Bradavické škole čar a kouzel, kde bude po celý rok předávat své nesmírné zkušenosti nastupující generaci mladých kouzelníků a čarodějek.“

Draco se na ten mumraj znechuceně díval. „To je snad zlý sen. Tenhle playboy nás bude učit? Quirrell nebyl žádná výhra, ale tohle je úplný výsměch. Brumbálovi už opravdu měkne mozek, že přijal takovýho šaška.“

Harry s ním musel v duchu souhlasit. Tenhle chlapík rozhodně nevzbuzoval dojem, že by někdy čelil nějaké větší hrozbě, než že se mu udělá na nose pořádný beďar. Při pohledu na tlačenici u pultu už chtěl požádat Lucia, že zkusí zaplatit za učebnice, které si zatím vybrali a zbytek si nechají poslat, aby se konečně dostali ven, když si ho jeho nový profesor bohužel všiml.

„Harry Potter! Harry Potter, hrdina kouzelnického světa, který dokázal porazit nejmocnějšího černokněžníka všech dob a který teď studuje v Bradavicích, si přišel zakoupit moje skvělé učebnice. Harry, pojď sem mezi nás.“ Dav se před Harrym rozestoupil a jemu nezbývalo nic jiného, než celý rudý projít uličkou ke svému učiteli. Cítil se nesmírně trapně, ale neměl nejmenší šanci z téhle situace vyklouznout. Nesmírně zatoužil po svém neviditelném plášti. Opatrně zvedl oči a přejel po davu před pultem. Bohužel v něm rozeznal několik známých obličejů a rázem se cítil ještě trapněji. U ústí uličky mezi regály zaregistroval celý shluk hlav s nezaměnitelnou barvu vlasů rodiny Weasleyovy. Měl pocit, že by se nejraději propadl někam pod zem a nejmíň sto let odtud nevylezl.

„Harry Potter, který si jako správný student přišel nakoupit učebnice, určitě nepředpokládal, že odtud odejde s kompletní sbírkou děl slovutného Zlatoslava Lockharta,“ pokračoval mezitím vyvolávač, zatímco Lockhart vzal Harryho kolem ramen a pózoval s ním před fotografy.

„Ano přátelé, i Harry Potter touží vlastnit vlastnoručně podepsaná díla našeho hrdiny Zlatoslava Lockharta,“ křičel dál do davu vyvolávač a jiný poskok mezitím štosoval nešťastnému Harrymu do náruče jednu knihu za druhou, zatímco přítomný fotograf zvěčňoval tuto trapnou scénu na jednom obrázku za druhým. Potom tomu vyvolávač nasadil korunu tím, že vyhlásil,

„Ano vážení, máte nyní jedinečnou příležitost získat kompletní sadu děl slovutného Zlatoslava Lockharta s jeho vlastnoručním podpisem a ještě navíc s věnováním a doporučením slavného Harry Pottera. Tato příležitost se už nebude opakovat.“ To teda nebude, pomyslel si Harry a probral se ze své strnulosti. Začal si razit cestu davem pryč a na odchodu ještě za sebou slyšel vyvolávače,

„Harry Potter se s námi už bohužel loučí, ale Zlatoslav Lockhart je vám stále k dispozici a bude podepisovat svá díla až do zavírací hodiny.“

Harry na svém útěku narazil mezi dveřmi do Lucia, který mezitím bleskově vyřídil nákup jeho ostatních učebnic.

„Tohle je peklo. Co je ten chlápek vlastně zač, že mě tu takhle ztrapňuje? Měl jsem mu ty jeho debilní knížky omlátit o hlavu,“ vyrážel rychle ze sebe.

„Klid Harry. Zvládls to ještě docela dobře. Nikdo neskončil prokletý u sv. Munga, jak by to nejspíš dopadlo, kdybych byl na tvém místě já. Co se týká tvého nového učitele, něco mi říká, že asi nebude zrovna patřit k tvým oblíbencům, ale snaž se v jeho přítomnosti ovládat. Je to stále tvůj učitel a vzájemné nepřátelství by ti mohlo uškodit. V kouzelnickém světě je poměrně známý, zejména ze stránek časopisů pro ženy a dívky. Chlubí se mnohými neuvěřitelnými kousky, ale nikdy ho nikdo neviděl, jak je provádí ve skutečnosti. Tady máš tvoje učebnice. Přidej k nim ten vzácný dar, který ti tvůj učitel věnoval, ať je můžu zmenšit a půjdeme najít Narcissu a Serpentinu. Myslím, že už toho máš dost a celý rok nebudeš chtít Příčnou ulici vidět.“

„No, ne že bych toho po tomhle výstupu neměl dost, ale rád bych si zařídil ještě dvě věci, jestli vám to nevadí. Nemělo by to trvat dlouho.“

„Kam chceš ještě zajít?“ zeptal se překvapeně Lucius.

„Rád bych si koupil nové koště a dárek pro kamarádku. Hermiona bude mít narozeniny už v září,“ vysvětloval Harry.

„Koště? To by nám mohlo trochu zvednout náladu. A co bys chtěl koupit Hermioně?“

„No, myslel jsem si třeba nějakou opravdu pěknou psací soupravu, nebo jestli by do toho šel Draco se mnou, mohli bychom jí dát nějaký pěkný řetízek s přívěskem.“

„To je bezva nápad,“ vložil se do rozhovoru Draco. „Mohl by být třeba ve tvaru sovy. Ta symbolizuje moudrost. Možná by to mohla být i kniha. Víš něco, co se dá otevřít a zobrazí se tam nějaká vesmírná moudrost. To mi k ní sedí asi nejlíp.“

„Takže nejdřív se podíváme na ta košťata a potom vybereme dárek pro tu vaši Hermionu. Máš představu, jaké koště bys chtěl?“

„V Denním věštci inzerovali nový Nimbus 2001. Reklamu měl pěknou, ale budu se muset poradit s prodavačem a i vaše rada by se hodila.“

„Rád jí poskytnu. Nákup koštěte je důležitá věc a je třeba mu věnovat maximální pozornost,“ usmál se Lucius a všichni vykročili směrem k Prvotřídním potřebám pro famfrpál.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one