face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Po té hrůze při nákupu knih si spravili náladu výběrem koštěte. Všichni tři zaníceně rozebírali přednosti jednotlivých modelů. Prodavač se také překonával a vychvaloval svoje zboží. Tihle tři se rozhodně nezajímali o levné modely a navíc vypadali na to, že si skutečnou kvalitu mohou i dovolit. Diskuse byla chvílemi vášnivá, ale poté, co důkladně rozebrali silné i slabé stránky jednotlivých modelů, se Harry nakonec vrátil ke své původní volbě. Jeho Nimbus 2001 byl úžasný. Tohle koště by si rozhodně nikdo nemohl splést s pomůckou pro zametání podlahy. Na první pohled budil dojem rychlosti a nezkrotné energie. Harry už se nemohl dočkat, až ho osedlá. Lucius se vášnivě účastnil debaty a nakonec koupil stejné koště i Dracovi. Teď mají stejný materiál a mohou pořádně porovnat své dovednosti.

Další zastávkou byl krámek zastrčený v jedné z bočních uliček. Nevypadal nijak nápadně, ale Lucius šel na jistotu. Za pultem postával bledý mladík, který při jejich příchodu rychle schovával pod pult kus umaštěného papíru se svačinou. Lucius si ho ani nevšímal a rovnou zamířil skrz těžký závěs do dílny vzadu. Tam se nad několika stoly hrbili dva skřeti a jeden čaroděj. Po stěnách visela spousta nástrojů a zadní stěně dominovaly mohutné dveře od trezoru. Jakmile vstoupil Lucius s oběma chlapci, všichni se napřímili a nepřátelsky pohlédli ke dveřím. Hned ale poznali svého pravidelného zákazníka a po tvářích se jim rozlil spokojený úsměv. Lucius Malfoy vždy požadoval prvotřídní kvalitu, ale také ji dokázal patřičně ocenit. Jeden ze skřetů, který měl asi všechno na povel, vstal ze své židle a s hlubokou úklonou všechny přivítal. Lucius v krátkosti vysvětlil, proč přišli, ale potom nechal jednat oba chlapce.

„Jak už pan Malfoy řekl, chtěli bychom narozeninový dárek pro naši kamarádku. Představovali bychom si nějaký přívěsek ve tvaru knihy,“ začal Harry.

„Samozřejmě, to není žádný problém, ale pan Malfoy by vás sem nevodil, kdyby se jednalo o pouhou zlatnickou práci. Jaké máte speciální požadavky?“ zeptal se vůdčí skřet.

„No, mě napadlo, že by se ta kniha dala otevřít a v ní by se pak zobrazil pokaždé nový citát,“ vysvětloval Draco.

Skřet se významně podíval na čaroděje a ten si odkašlal. „To by samozřejmě nebyl žádný velký problém. Takové očarování by stálo navíc 50 galeonů. Máte nějaké speciální přání? Funguje to tak, že se vytvoří propojení s nějakou existující knihou, kde jsou ty citáty zapsané. Při každém otevření se kouzlo aktivuje a zobrazí jeden náhodně vybraný.“

„Hermiona pořád leží v knihách, takže by asi nejlepší bylo něco, kde jsou citáty o učení.“

„Jistě, po něčem se podívám, to není žádný problém. Ještě nějaké přání?“

Chlapci chvíli rozpačitě mlčeli. Tak dalece to neplánovali a nic je nenapadalo. V ten okamžik se do toho vložil Lucius. „Mohli byste ještě přidat nějaké standardní ochranné runy, člověk nikdy neví, kdy se mu můžou hodit. Jestli si to dobře pamatuji, jedna runa je za 10 galeonů a kompletní sada pak za 50?“

„Ano, pan Malfoy si to pamatuje naprosto přesně. Je vidět, že u nás nenakupuje poprvé a doufám, že ani naposledy. Takže by to dohromady dělalo 120 galeonů a práce by byla hotová za týden. Jestli tedy nemáte nějaké další požadavky.“

Harry s Dracem jen zavrtěli hlavou a každý z nich vysázel na stůl šedesát galeonů. Když se octli znovu na ulici, obrátil se Harry na Lucia s dotazem, kdo jsou ti řemeslníci zač.

„Reichenstein a synové jsou hodně stará firma. Specializují se na zakázkové práce a nepotřebují žádnou velkou reklamu. Jejich zákazníci si je vždycky najdou. V dnešním Londýně jsou asi jediní, kteří dokážou zajistit zároveň očarování pomocí kouzel a pomocí run.“

„Jaký je v tom rozdíl?“

„Očarování pomocí kouzel provádí pouze čarodějové. Je to v podstatě jedno z pokročilých odvětví přeměňování svou náročností dalece přesahující i úroveň OVCE. Aby kouzlo v předmětu vydrželo trvale, musí s ním být spojeno už při jeho vytváření. Navíc to kouzlo nespočívá v pouhém mávnutí hůlkou a odříkání formule, to by to nestálo 50 galeonů, ale jde o jednotlivé rituální úkony spojené s výrobou vlastního předmětu. Skutečných mistrů, kteří dokážou vytvářet předměty s trvalým očarováním, je na světě jen pár. Jiná věc je samozřejmě očarování dočasné, které zmizí po pár hodinách nebo maximálně dnech. To svede každý student.

Tajemství run si zase žárlivě střeží skřeti. Od nepaměti očarovávají své předměty tím, že do nich vyrývají runy. Opět je to spojeno s jistými rituálními úkony, ale nikdo pořádně neví, jak to vlastně provádějí. Mnoho kouzelníků to zkoušelo, ale pouze vyrýt ty obrazce evidentně nestačí. Normální runy chrání před běžnými věcmi jako je úraz, nemoc nebo dokážou zmírnit následky útoků kouzly a jedem. Složité runy toho pak dokážou mnohem víc. Ty by však skřeti na předmět, který prodají někomu mimo svou rasu, nikdy nepoužili. Na světě existuje jen několik málo předmětů takto očarovaných a všechny patří mezi mimořádně mocné artefakty. Mezi lidi se dostaly jako dary za zcela mimořádné zásluhy a pomoc skřetímu národu.

To je ale něco úplně jiného. Tahle firma je však schopná dodat ty nejmocněji očarované komerčně dostupné artefakty. Jsou spíš umělci než obchodníci a je to vidět i na jejich přístupu. Nejsou drazí, alespoň v porovnání s konkurencí a o ceně nesmlouvají. Ví, že to, co oni, nikdo jiný nenabídne. Zákazník pak buď jejich cenu akceptuje, nebo může kdykoli odejít. U takovýchto obchodníků je třeba volit úplně jiný přístup než je běžné. Podobný případ je třeba Ollivander, génius ve svém oboru, pro kterého je obchod jen vedlejším produktem jeho posedlosti dokonalostí. Tohle nejsou obyčejní kramáři, kteří prodávají vše, co jim přijde pod ruku. Tohle jsou vzácní umělci, kteří si zaslouží úctu.“

Harry měl nejasný dojem, že tohle všechno je součástí jeho výuky. Lucius mu svým příkladem ukazoval, jak jednat s různými obchodníky a navíc se dozvěděl mnoho o očarování předmětů. Vybavil si dílnu v rodinném sídle a napadlo ho, že by to také mohl někdy zkusit. Zbytek dne se nesl ve znamení pohody. Vyzvedli Serpentinu s Narcisou v cukrárně, dopřáli si skvělou večeři v restauraci a za soumraku se vrátili zpátky do rodinného sídla.

Druhý den nemohl Harry dospat. Strašně se těšil, jak vyzkouší své nové koště. Ještě za šera se opatrně kradl ven z domu. Nechtěl nikoho probudit v tak strašlivou hodinu, ale už to prostě nemohl vydržet. Mezi dveřmi se však srazil s Dracem, který měl očividně stejný nápad. Celé ráno pak strávili zkoušením nových košťat a došlo i na tradiční závod ve slalomu v aleji. Tentokrát se jim žádné vrány do cesty nepřimotaly a oni křičeli nadšením z opojného pocitu rychlosti.

Měli co dělat, aby stihli snídani, ale to ještě netušili, že na ně čeká jiné nebezpečí. Ve vstupní hale na ně čekala Serpentina ruce v bok, vztekle si podupávala nožkou a z jejích očí šlehaly blesky na všechny strany.

„Co si to představujete? Takhle se vyplížit ven s košťaty a mně neříct ani slovo? Nemám vás ráda a už v životě na žádného z vás nepromluvím. Můžete si dolejzat, jak chcete, ale příště nebudu mít zájem zase já.“

Draco se začal omlouvat, ale jeho sestřička na něj jenom vyplázla jazyk, dupla mu na nohu a hrdě odkráčela do jídelny. Harry měl trochu výčitky, ale Draco, který hopsal o jedné noze, ho uklidňoval, že Serpentina už po snídani nebude vědět, proč se na ně zlobila. Na snídani je Serpentina pořád probodávala pohledy a odmítala se s nimi bavit. Veškerou konverzaci obstarával Lucius, který vyzvídal, jak se jim osvědčila nová košťata. Oba mu nadšeně popisovali, jak si ráno zalétali, ale Serpentina se mračila čím dál víc. Harry právě srovnával manévrovací schopnost svého předešlého koštěte s novým, když se mu stala malá nehoda. Chtěl si právě oloupat vejce natvrdo, ale jak se nesoustředil, vyklouzlo mu z ruky tak nešťastně, že mu do klína převrhlo šálek s horkým čajem. Nic se nestalo, ale jak se lekl, převrátil se na židli a skácel se pod stůl. V ten okamžik dostala Serpentina obrovský záchvat smíchu a její nepřátelská nálada byla ta tam. Celý zbytek snídaně si pak Harryho a jeho smysl pro rovnováhu dobírala a zpochybňovala, jak se s takovým hendikepem vůbec dokáže na koštěti udržet.

Po snídani pokračovali v dovádění na košťatech, tentokrát už spolu se Serpentinou. Na chvíli se k nim přidal i Lucius, který se chtěl přesvědčit o kvalitách jejich nových košťat. Dopoledne jim příjemně ubíhalo, ale později se udělalo příliš velké horko, takže se přesunuli k bazénu, aby se zchladili. Bazén Malfoyových byl obrovský. Víc jak padesát metrů v průměru, nepravidelných obrysů, a s několika ostrůvky by mohl poskytnout dostatek prostoru k tréninku celého olympijského plaveckého týmu. Byl obklopen dokonalým trávníkem a ve stínu barevných slunečníků bylo kolem něj umístěno několik pohodlných lehátek. V jednom z nich právě ležela Narcisa a četla si nějakou knihu. Přivítala je úsměvem a napomenula je, ať dávají pozor, aby na mokrých dlaždičkách neuklouzli.

Harry měl zpočátku trochu obavy, protože k plavání přičichl jen na několika málo lekcích, které povinně absolvoval ještě na mudlovské škole. Dlouho se zdráhal opustit bezpečí mělké části bazénu. Zpočátku to nevadilo, protože si všichni tři spolu házeli na mělčině míčem, který byl očarovaný a neustále měnil barvy a tvar. Potom Draco začal předvádět stylově vytříbené skoky z prkna, které bylo umístěno nad hlubokou částí bazénu. Serpentina odplavala dál od břehu a začala Harryho lákat, aby se k ní připojil.

„Nestůj tam jako pecka, Harry. Pojď si zaplavat.“

Harry nechtěl přiznat, že moc plavat neumí a tak se začal vymlouvat.

„Radši se natáhnu na chvíli na sluníčko. Začíná mi být trochu zima a potřebuju se zahřát.“

„Nech toho, voda má přesně 25°. Je tu stejně teplo jako venku.“

Harrymu se do toho moc nechtělo. Zdálo se, že Serpentina je ve vodě jako doma, a on měl obavy, že se svým neuměním před ní ztrapní, ale ta mu nedala pokoj a pořád na něj naléhala.

„No tak, nenech se přemlouvat, bude to zábava.“

Nakonec podlehl a pustil se za ní. S vypětím všech sil držel hlavu nad vodou a mohutným hrabáním rukou a nohou se zvolna sunul bazénem. Serpentina se mohla potrhat smíchy.

„Plaveš stejně jako Kentík, asi ti budu říkat Haryku,“ dobírala si ho, ale potom mu na mělčině začala ukazovat, jak se správně ve vodě pohybovat. „Hlavně nesmíš panikařit. Voda tě sama ponese a ty se musíš jenom posouvat dopředu. Dávej si pozor na pravidelné dýchání a uvidíš, že ti to půjde.“

Harry se poctivě snažil a ona zase z legrace začala kopírovat jeho styl. Cákala na všechny strany a náramně se u toho bavila. Po chvíli se přidal i Draco a odněkud přiběhl i Kent, který se také jediným skokem vrhl do vody. Všichni pak měli možnost porovnávat jeho styl s Harryho a mohli se u toho potrhat smíchy. Dokonce i Narcisa se smála tak, že málem spadla z lehátka. Potom se k nim připojila v bazénu a pomáhala Harrymu osvojit si správný plavecký styl. Nakonec to byla opravdu skvělá zábava, která jim vydržela až do oběda. Harry se už na konci dokázal ve vodě pohybovat tak, že to nevypadalo jako boj o holý život a všichni ho chválili, jaké dělá pokroky. Začínalo se mu to dokonce líbit. Ve vodě měl příjemný pocit, že nic neváží, ale trochu mu vadilo, jak se v ní pohybuje mnohem pomaleji než na souši.

Odpoledne je pak čekal zlatý hřeb víkendu v podobě návštěvy profesionálního famfrpálového utkání. Vybrali si utkání Holyheadských harpyjí a Falmouthských sokolů. Harry poprvé viděl famfrpálový stadión se vším všudy. Tohle se nedalo s domáckým hřištěm v Bradavicích vůbec srovnat. Tísnilo se tu několik tisíc kouzelníků, kteří se vším možným způsobem, magickým i nemagickým, snažili vytvořit co možná největší rámus na podporu svého týmu. Atmosféra byla opravdu fantastická, a i když ani jeden z jejich skupiny žádnému z týmů vyloženě nefandil, všichni si to všechno náramně užívali. Hra byla o něco rychlejší a o poznání tvrdší než na co byli zvyklí z Bradavic, ale jak Draco, tak Harry si dokázali představit, že s pořádným tréninkem by se jednou mohli profesionálům vyrovnat.

Harry si všímal práce chytačů. Tady to nebylo jen o tom, kdo první spatří zlatonku, ale hlavně o matení protivníka a o tom, dát mu najevo svou převahu. Neustále ho znervózňovat klamnými výpady, snažit se ho navést do dráhy potlouku nebo do srážky s protihráčem a neustále nu dávat najevo, že on je o krok napřed.

Po zápase je vzal Lucius do šaten. Jeho pověst mu otevírala všechny dveře, takže je manažer vítězných Sokolů osobně doprovodil a představil svému týmu. Oba chlapce překvapilo, že někteří hráči už o nich slyšeli. Ti jim ale vysvětlili, že většina z nich studovala v Bradavicích stejně jako oni. Stále sledují týmy svých kolejí a vybírají si zde nové perspektivní hráče pro své týmy. Jeden ze střelců, který prošel Zmijozelem, se jich hned ujal. Začal jim udílet rady, jak se připravovat na novou sezónu a jaké triky by měly na ostatní týmy platit. Oběma jim šla z toho všeho hlava kolem, ale horlivě přikyvovali a snažili si zapamatovat alespoň něco.

Po zápase se opět stavili v restauraci, kde hlavně mužská část věnovala většinu času rozboru zápasu. Vášnivě debatovali o silných a slabých momentech na obou stranách a ani pořádně nevnímali, co vlastně jí. Serpentina už byla dost unavená a podřimovala v židli. Narcisa se mnohem víc než o zápas zajímala o to, jak jsou oblečené ostatní ženy a jestli někde nezahlédne nějakou známou tvář. První den víkendu se opravdu vydařil.

Neděle byla ve znamení odpočinku. Překrásné počasí stále trvalo, takže všichni střídali honičky na košťatech s dováděním v bazénu. Harry dělal pokroky, i když se ostatním stále ještě zdaleka nemohl rovnat. Odvažoval se už do větší hloubky a jeho styl se víc blížil lidskému než zvířecímu. Serpentina ho zase lákala na projížďku na koních, ale jemu i tentokrát nedalo velkou práci odolat. Tenhle sport ho opravdu vůbec nelákal. Kdo by se také nechal natřásat na koňském hřbetu, když jsou i mnohem příjemnější způsoby cestování a pomyslel znovu na otcovu motorku zaparkovanou v garáži rodinného sídla a svoje nové koště.

Raději věnoval nějaký čas prolistování nových učebnic. Nepochyboval, že Hermiona je určitě bude mít zvládnuté nazpaměť a on za ní nechtěl příliš zaostávat. Metr vysoká pyramida děl Zlatoslava Lockharta se ukázala být docela zábavným dobrodružným čtením o jeho hrdinských kouscích. Jakkoli na něj jejich autor neudělal dobrý dojem, musel připustit, že sloh má velmi dobrý a poutavost jeho příběhů se s ostatními učebnicemi nedala srovnat. Na druhou stranu mu dělalo problém uvěřit, že ten naondulovaný frajírek dokázal takové kousky. Praktických rad však v těchto knihách moc nenašel. Sice se dozvěděl, jak jejich autor čelil různým nebezpečným tvorům, ale pořádný popis použitých kouzel nikde nenašel. Snad jim to jejich učitel předvede názorně při hodinách.

V pondělí zahájil profesor Erdogan znovu výuku. Počasí se pokazilo a venku stále drobně mrholilo, takže museli zůstat uvnitř a trénovat v šermířském sále. Výuka začala opakováním a tréninkem míření. Tentokrát s nimi nebyla Serpentina jako rušivý element, takže se jim poměrně dařilo zasahovat i pohyblivé terče. V okamžiku, kdy chtěl profesor přikročit k nové látce, se najednou dalo do pohybu jedno z brnění, která stála v pravidelných rozestupech podél stěn. Brnění nejprve pozvedlo jednu paži s mečem a potom se za ohlušujícího rachotu zhroutilo na podlahu. Všichni strnuli překvapením, ale v tom už se z hromady kovu píďalkovitými pohyby vysoukala Serpentina, která se smála na plnou pusu.

„Přiznejte se, že jsem vás, neohrožené bojovníky, pěkně vystrašila. Škoda, že je tahle plechovka na mě moc velká, jinak bych došla až k vám a vy byste se počurali strachy.“

„To nemohu popřít. Už jsem měl strach, že na nás útočí nějaký démon z podsvětí nebo zlovolný duch ze záhrobí. Ve skutečnosti je to ještě mnohem horší, protože obou příšer bych se dokázal nějak zbavit, ale vypadá to, že vy nás budete pronásledovat až do konce našich bídných životů,“ povzdechl si profesor Erdogan.

„To si pište. Tam, kde jste vy, se vždycky děje něco zajímavého. Je to tu stokrát lepší než sedět jako pecka u sebe v pokoji. Obzvlášť, když venku tak ošklivě prší. Maminka mi pořád říká, že bych si měla hrát s panenkama, ale ty jsou tak nudné. Žádná z nich neumí dát někomu magický kopanec do zadku, ale tihle dva,“ ukázala na Harryho s Dracem, „by toho byli docela dobře schopni i několikrát za den. Zvlášť, když se budou snažit o něco úplně jiného. Co se budete učit dneska? Jak proměnit prince v žábu? Vždycky jsem si říkala, že na tom jak ho odčarovat vůbec nic není. Jasně, je to hnusné políbit takovou oslizlou potvoru, ale udělat z něj tu žábu, panečku, to musí být skvělá zábava. Ráda bych se to naučila. Už mám pár tipů, koho bych proměnila jako prvního. Princové to sice nejsou, ale otravní jsou jinak ažaž.“

V ten okamžik je zachránil Lucius, který nakoukl do sálu, aby zkontroloval, jak jim to jde. Zamračil se na Serpentinu a nekompromisně ji odvedl s sebou pryč. Profesor Erdogan si hlasitě oddechl a začal jim vysvětlovat, co s nimi chce dnes probrat.

„Pánové, tentokrát se zaměříme na štíty a zejména na to, jak je použít jako útočné zbraně. Samozřejmě, že hlavní funkcí štítu je zabránit kletbě, aby pronikla až k vám. Štít tomu brání buď tím, že kletbu pohltí, nebo tím, že ji odrazí. My se zaměříme na tu druhou skupinu a já vám ukážu, jak štít ovládat takovým způsobem, abyste odraženou kletbu dokázali nasměrovat, kam budete chtít. Není většího zadostiučinění než vrátit protivníkovi jeho kletbu rovnou do obličeje. Předpokládám, že jste se ještě žádná štítová kouzla neučili. I v Kruvalu, který je na útok i obranu daleko víc zaměřený než Bradavice, se vyučují až od třetího ročníku, ale některá z nich nejsou zas tak náročná a já nemám obavy, že byste je nezvládli. Jako první se naučíme ten nejzákladnější štít – Protego.“

Zbytek dne pak trénovali vytváření štítu, až ho oba perfektně zvládali. Dál se nedostali, protože profesor prohlásil, že už nemá cenu ve zbytku hodiny začínat s něčím novým. Volný čas potom vyplnili dalším tréninkem pohotovosti a míření, když se trefovali do terčů, které jejich profesor vytvářel. V dalších dnech je pak postupně učil, jak upravovat tvar svého štítu tak, aby odrážel kletby ve správném směru. Bylo to opravdu hodně náročné. Nastavit svůj štít tak, aby odrážel kletby zpátky k sesílateli ještě šlo. Nasměrování štítu bylo sice o trochu obtížnější, než zaměřit nepřítele hůlkou, ale dokázali se s tím nějak popasovat. Daleko obtížnější bylo nastavit štít tak, aby kletbu odrazil někam jinam a zaměřit ji na určený cíl. Navzdory intenzivnímu tréninku dokázali po týdnu maximálně ovlivnit, jestli kletbu odrazí vlevo nebo vpravo. Serpentinu naštěstí drželi její rodiče v bezpečné vzdálenosti, takže byli alespoň ušetřeni jejího posměchu a poznámek. Všechno si vynahrazovali po večerech, kdy se proháněli po zahradě na košťatech nebo seděli v salónku a hráli různé společenské hry.

Harryho pobyt u Malfoyů se pomalu blížil ke konci, když mu po večeři Lucius naznačil, že by si s ním rád promluvil o samotě. Harry tušil, že se to bude týkat zkoušky jeho schopností, jak zaslechl v zimě, ale netušil, co má od toho očekávat. Měl obavy, protože podle toho, co zaslechl, by mohlo jít o nebezpečnou záležitost.

„Harry, prázdniny jsou na konci. Chtěl bych se tě zeptat, jak se ti pobyt u nás líbil?“ začal opatrně Lucius.

„Bylo to skvělé. Nikdy jsem neprožil tak nádherné prázdniny jako u vás. Moc vám děkuju,“ odpověděl po pravdě Harry.

„A co si myslíš o výuce? Vím, že vám ukrojila hodně volného času, ale myslím, že ji jednou oba oceníte.“

„Výuka byla skvělá. Profesor Erdogan je výborný učitel, škoda, že není v Bradavicích. Měl jsem zpočátku trochu obavy, ale byla to zábava.“

„To mě těší. Rád bych to příští rok zopakoval, ale nechtěl bych tě nutit do něčeho, co sám nechceš.“

„Příští rok by měla být řada na mě, oponoval Harry,“ nelíbilo se mu pořád jenom přijímat laskavosti od Malfoyů.

„Harry, oceňuji tvou snahu nezůstávat nikomu nic dlužný, ale jak bys to chtěl zorganizovat? Znáš nějakého dobrého učitele, který by vás mohl naučit něco nad rámec Brumbálových osnov? Většina těch, které znáš z Bradavic, jsou tam už příliš dlouho. I kdyby byli ochotní vzít o prázdninách malý melouch, jen by s vámi opakovali běžné učivo. Jediný, koho bych opravdu přivítal, je Severus Snape, ale ten se vám věnuje dost už během školního roku. A kde byste se učili? U tvých mudlovských poručníků? Už vidím tvého strýce, jak je radostí celý bez sebe, že se mu do domu nastěhovali další kouzelníci.“

„Myslel jsem, že by to mohlo být v mém rodinném sídle,“ namítl nesměle Harry.

„Nebudeš přece kvůli dvěma týdnům rušit ochrany rodinného sídla. Vím, že máš nějaký způsob, jak se tam dostávat, ale ten se zatím týká jen tebe. Tohle je uzavřená kapitola, nejsme na tom tak špatně, abychom nemohli na čas hostit přítele našich dětí,“ byl Lucius neoblomný. Harry cítil, že se v tomhle dál nedostane, ale měl ještě něco na srdci.

„Proč se vlastně tohle všechno ve škole neučíme? Opravdu to není nic závadného.“

„Něco málo z toho se budete učit ve vyšších ročnících. Měl jsem o tom s Brumbálem několik ostřejších výměn názorů na zasedání školní rady, ale ten starý sýček si nedá nic vysvětlit. Jedna věc je samozřejmě organizační. Uhlídat plnou třídu dětí, aby si něco neudělali, je mnohem horší než dva relativně zodpovědné studenty a jeden nespoutaný živel,“ usmál se při vzpomínce na Serpentininy zásahy do vyučování. „Druhá věc je nechuť vašeho ředitele naučit vás cokoli, co by mohl někdo zneužít. Jak jsi jistě vypozoroval, nemáme se s panem ředitelem moc v lásce. Je to vzájemné a důvody tě nebudu teď zatěžovat. Musíš se spokojit s tím, že Brumbál nechce, aby se jeho studenti učili moc útočných kouzel. Myslí si, že stačí pouze obrana. I ta se ale pořádně probírá až ve vyšších ročnících. Co ty tvoje lekce se Snapem? Budete v nich pokračovat?“ změnil Lucius téma.

„Rád bych. Chci za ním jít hned na začátku roku a domluvit se, kdy bude mít čas se mi věnovat. Kromě lektvarů, kam se mnou chodily i Hermiona a Gabrielle, bych se chtěl naučit nitrobranu a nitrozpyt. Už jsme to trochu načali, ale profesor mi pořád připomíná, že nemám nic uspěchat.“

„To ti schvaluji. Snape platí v těchto oblastech za odborníka a tobě se jeho lekce určitě budou hodit. Já si nikdy na tyhle duševní věcičky nepotrpěl, ale zdá se, že by to mohlo pomoci rozvinout tvoje nadání.“

„To mi Snape také říká, ale tvrdí, že dokud se moje mysl vyvíjí, bude velmi obtížné udržet ji dostatečně soustředěnou. Moc nevěří, že bych to teď zvládnul. Snažím se dělat každý den před spaním cvičení, která mě naučil. Doufám, že to pomůže.“

„A co tvé ostatní schopnosti, budete je také trénovat?“ zajímal se Lucius.

„Snad si na to uděláme čas. Profesor nemá na starost jenom mě,“ odpověděl trochu znepokojeně Harry. Lucius si toho všiml.

„Nemusíš mít strach, že to někomu vyzradím, pořád mě váže slib, který nemůžu porušit. Jen bych rád všechno věděl, abych ti mohl pomáhat. Severuse znám a můžu s ním promluvit.“

„Radši bych si to s ním domluvil sám. Umí být pořádně nepříjemný a nechci, aby se mi věnoval jen díky nátlaku někoho jiného,“ trval si na svém Harry.

„Dobrá. Jak plánuješ vyřešit svoje vztahy s Dursleyovými? Nechceš podniknout nějaké kroky, abys u nich nemusel zůstávat? Opravdu nerad vidím, když se někdo jako ty zahazuje s takovou spodinou.“

„Už jsem o tom mluvil s Brumbálem. To, že u nich musím být, nějak souvisí s mou ochranou, takže minimálně polovinu prázdnin musím strávit u nich. Zkusím to nějak urovnat a uvítal bych, kdyby mi to nekomplikovaly nějaké další incidenty s jistým kouzelníkem,“ pousmál se na Lucia. „Zkusím Vernonovi navrhnout nějaký způsob, jak žít vedle sebe a příliš se nepotkávat. Dost jsem o tom přemýšlel. Nejradši bych mu navrhnul, že u nich budu jen přespávat a celé dny budu trávit někde jinde. Moc šancí tomu ale nedávám. Bojím se, že žádná kouzelnická rodina u nich neprojde. Dokonce se bojím, že nebudou souhlasit ani s tím, abych zase sem přijel. Jestli mě teda pozvete. Sice by se mě rádi zbavili, ale ví, že mi to ublíží.“

„Pozveme tě určitě. A nechtěl bys, aby ti byli určeni jiní opatrovníci? Každý přece musí uznat, že se o tebe řádně nestarají. Mohl bych zatlačit na příslušná místa.“

„To je od vás moc milé, ale bojím se, že to nepůjde. Jsou to mí jediní příbuzní, teda aspoň teta, protože Vernona za příbuzného nepovažuju. Koneckonců se o mě starali celý můj život. Nebyl to sice žádný med, ale přežil jsem to. Možná to bylo trochu způsobené okolnostmi, jak jsem se k nim dostal. Ono najít na prahu dítě s dopisem, že jeho rodiče zahynuli a oni se o něj musí postarat, asi není zrovna nejlepší způsob, jak zajistit jeho láskyplné přijetí. Tohle se Brumbálovi moc nepovedlo. Asi by mě přijali lépe, kdyby se všechno odehrálo úřední cestou pěkně po mudlovsku.

Hlavní problém bude s Vernonem. Teta na mě sice byla přísná, ale nikdy mi jen tak pro nic za nic neubližovala. S bratránkem si nějak poradím nebo se mu vyhnu. Musím ale najít způsob, jak udržet Vernona stranou, jinak to bude peklo. Pošlu mu po mudlovsku dopis, kde se omluvím. Snad ho trochu uchlácholím a během roku už něco vymyslím.“

„Harry, nevěřím, že to nějaká omluva spraví. Mezi vámi je opravdová nenávist a nevěřím tomu, že bys to byl schopen sám vyřešit. Nebudu tě do ničeho tlačit, ale jestli budeš potřebovat nějakou pomoc, dej mi vědět. Rozhodně by ti někdo dospělý měl krýt záda, až se tam za rok zase vrátíš.“

„Je to až za rok, může se toho stát hodně. Pořád je možné, že se to nějak vyřeší i bez nějakých aktivních opatření. Odejít od nich je krajní řešení, i když hodně lákavé. Chci to zkusit všechno urovnat. Část z toho se stala i mojí vinou.“

„Jak myslíš,“ povzdechl si Lucius. Vypadalo to, že zlomit Harryho umíněnost bude docela oříšek. „Mám ale ještě jednu věc, kterou bych ti rád předal“ a vytáhl malou knížku v měkkých deskách. „Tohle je deník, který si psal jeden student přibližně před padesáti lety. Už tehdy dokázal pozoruhodné věci a vyrostl z něj nesmírně mocný čaroděj. Myslím, že mnoho tehdejších událostí má přesah i do dnešní doby a ty se od něj můžeš mnohému naučit. I ty máš mimořádné schopnosti a tady můžeš najít pomoc, jak se s tím vyrovnat. Uvidíš, jak v různých situacích jednal on a jaké to pak mělo následky. Buď obezřetný, protože ten čaroděj byl velice nebezpečný a stejně nebezpečné můžou být i pozůstatky po něm.“

Harry váhavě převzal deník a namátkou ho otevřel. Uviděl jenom prázdné stránky a tázavě vzhlédl k Luciovi.

„Ano, jsou vidět jen prázdné stránky, ale ty určitě najdeš způsob, jak ho oživit. Mám na tebe jen jednu prosbu, drž ten deník v tajnosti i před svými přáteli. Dávej si pozor, protože ne všechno, co se z deníku dozvíš, musí být úplná pravda. Je tu navíc nebezpečí, že by ten deník chtěl ovládnout tvou mysl. Tvé schopnosti pramení právě ze síly mysli, proto věřím, že ty mu dokážeš odolávat jako nikdo jiný a naopak z něj získat mnohé cenné informace. Ostatní tví přátelé, Draca nevyjímaje, by to určitě nezvládli.“

„Stojí to riziko vůbec za to? Když je to tak nebezpečné, co se stane, jestli ve vaší zkoušce selžu?“ zeptal se pochybovačně Harry. Rozhodně nijak netoužil dozvědět se nějaké veselé historky z Voldemortova mládí. Lucius to sice naplno neřekl, ale on si pamatoval rozhovor, který vyslechl v zimě.

„Není to žádná zkouška. O svých schopnostech mě nemusíš přesvědčovat. Nebudu ti nic tajit. Ten kouzelník, jemuž ten deník patří, je Voldemort. Přísahal, že tě zabije. Nikdy před ním nebudeš v bezpečí. Jakmile se obrodí a nepochybuj, že se mu to jednoho dne skutečně podaří, tě začne pronásledovat. Nedá ti ani chvilku pokoj. Bude útočit na tebe i tvé blízké, aby našel tvé slabé místo. Chci tě na to připravit. Sám posoudíš, jestli se z toho deníku dozvíš něco užitečného. Nechci tě k ničemu nutit, nemusíš s tím pospíchat, ale věřím, že se odtud můžeš dozvědět mnohé, co se ti v budoucnu bude hodit. A prosím tě ještě, pokud bys narazil na nějaké potíže, kdybys například cítil, že začínáš tomu deníku podléhat, obrať se na mě. Nechci ti ublížit. Poznal jsem tě natolik, že bych si skutečně vyčítal, kdyby se ti mou vinou mělo něco nepěkného stát.“

„Děkuju,“ řekl Harry rozpačitě. Nevěděl, jak se k tomu zvláštnímu daru postavit a nevěděl, jestli má vůbec zájem ten deník aktivovat. Cítil, že by to skutečně mohlo být důležité, ale nechtěl se špinit s ničím, co mělo svůj původ u Voldemorta. Mnohem víc na něj zapůsobila Luciova důvěra. Hlava rodiny Malfoyů mu skutečně věřila a byla ochotná vložit osud svůj i své rodiny do jeho rukou. Nesmí ho zklamat. Zkusí ten deník opatrně proklepnout a pak se zařídí podle toho, co se v něm dočte. On sám měl ale také ještě něco na srdci.

„Chtěl bych vás o něco požádat. Dozvěděl jsem se, že za smrt mých rodičů byl zodpovědný Sirius Black, který je zradil Voldemortovi. Prý je uvězněn v Azkabanu. Rád bych o tom zjistil víc. Bylo by možné získat kopie nějakých dokumentů z jeho soudního procesu? Prý to byl dlouhá léta věrný přítel mého otce a dokonce mi šel za kmotra. Rád bych zjistil, proč ho zradil.“

„To je… překvapivé.“ Lucius byl viditelně na rozpacích. „Rodinu Blacků samozřejmě dobře znám, Sirius je dokonce bratrancem mojí ženy, i když se od rodiny distancoval. Nebudu ti nic zastírat, neměli jsme se rádi, ale to by se dalo říct o většině lidí z okruhu přátel tvého otce. V době okolo pádu Pána zla jsem měl úplně jiné starosti, takže jsem jeho případ moc nesledoval. Ani Narcisa o něm moc nemluvila, protože jak už jsem říkal, on se v té době už několik let s rodinou nestýkal. Na druhou stranu, kdyby on…,“ Lucius se zase zarazil. „Každopádně pokud je mi známo, byl uvězněn za zabití nějakých mudlů a jednoho čaroděje. Přistihli ho přímo na místě a důkazy byly jednoznačné, takže snad ani žádný soudní proces nebyl… Nic ti neslibuji, ale zkusím se na ten případ trochu poptat. Je to ostatně v mém vlastním zájmu. Má žena je asi jeho nejbližší příbuznou.“

„Díky, rád bych jednou zjistil pravdu. Je sice mimo můj dosah, takže bych se mu nemohl pomstít, jestliže byl vinen. Jestli je ale nezradil, rád bych jeho jméno očistil.“

„Harry, nedávej si falešné naděje. I kdyby tvoje rodiče nezradil, jsou tu jiné zločiny, ze kterých ho neočistíš a popravdě na mě nikdy žádný velký dojem neudělal.“

„Možná neočistím, ale nedokážu žít s nejistotou, kdo moje rodiče zradil. I já mám přátele. Nesnesu pomyšlení, že by i někdo z nich jednou…“
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one