face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry tlačil vozík přeplněným nádražím King’s Cross a snažil se prokličkovat mezi hloučky postávajících mudlů k nástupišti 9 ¾. Malfoyovi se mu v tom mumraji ztratili, když mu spadla prázdná Hedvičina klec balancující na hromadě jeho zavazadel. Než všechno posbíral a znovu urovnal, byli pryč. Čas ho nijak netlačil, Lucius měl všechno precizně naplánované, takže nebyl důvod ke stresu, ale on se necítil v té tlačenici dobře.

Jeho zavazadla byla také podstatně těžší, než minulý rok. Kromě sebraných spisů Zlatoslava Lockharta tvořily převážnou většinu jeho bagáže další knihy. Kromě učebnic si zabalil ještě několik pečlivě vybraných děl z rodinné knihovny, o kterých usoudil, že by se mu mohly v následujícím školním roce hodit a kdesi na dně odpočíval také tajemný deník, který dostal od Lucia. Jeho garderoba se také pořádně rozrostla, takže když připočteme ještě koště, kotlík a další věci, měl co dělat, aby vše poskládal na vozík tak, aby se s ním vůbec dalo jezdit. Litoval toho, že nemůže kouzlit na veřejnosti a zmenšit všechna svá zavazadla tak, aby je mohl nést pohodlně v kapse.

Konečně se před ním objevila známá cihlová zeď a on aniž by vůbec zpomaloval, si to namířil rovnou skrz. Na nástupišti 9 a ¾ bylo podstatně volněji, takže si hned všiml Malfoyových, kteří se loučili s Dracem a zároveň se rozhlíželi, kde se jim ztratil Harry.

„Promiňte, trochu jsem se opozdil, když jsem musel přerovnávat svá zavazadla. V tom zmatku jste se mi ztratili,“ omlouval se hned Harry.

„To vůbec není tvá vina, Harry. Nechápu ministerstvo, že to už dávno neřešilo. Tím, že se na nástupiště nejde přemístit ani dostat letaxem, musí se všichni kouzelníci prodírat tím hrozným chaosem mezi mudly. To si neuvědomují, že by to nějakým inteligentnějším mudlům mohlo být nápadné? Jindy jsou celí roztřesení, aby se někdo neprozradil kouzlením na veřejnosti, a tady udržují takový šlendrián. Hned zítra zajdu za ministrem a vznesu oficiální stížnost.“

„To nemusíte, pane Malfoyi. Nakonec se přece skoro nic nestalo,“ snažil se uklidnit podrážděného Lucia Harry.

„Ale mohlo stát,“ Lucius se zarazil ve svém hněvu a po chvilce, kdy ho dostával pod kontrolu, už pokračoval klidnějším hlasem. „To není žádná tvá vina, Harry. Jsem jen podrážděný ze všech těch mudlů okolo. Naopak jsi mě inspiroval k dobrému nápadu. S tím cestováním na nástupiště by se vážně mělo něco udělat. Uvidíme, jestli ty byrokraty dokážu trochu rozpohybovat.“ spokojeně se pousmál nad představou, jak zítra provětrá budovu ministerstva od sklepů až na půdu.

Harry nechtěl při loučení Draca s jeho rodinou zaclánět a tak si začal postupně stěhovat zavazadla do jednoho volného kupé. Objetí Serpentiny a poklepání na rameno od Lucia ale stejně neunikl. Byl to zvláštní pocit, když se s ním někdo loučil a dával mu najevo, že mu bude scházet. Z okénka sledoval, jak se na nástupiště trousí další a další spolužáci v doprovodu jejich rodičů.

Nástupiště se postupně zaplňovalo a bylo čím dál obtížnější rozlišit v davu všechny obličeje. Jednu skupinku ale přehlédnout nešlo. Nástup rodiny Weasleyů na scénu připomínal nepokojnou demonstraci. Harry měl možnost prohlédnout si znovu rodiče Rona a dvojčat. Loni měl příliš starostí sám se sebou, než aby si jich nějak moc všímal. Jejich matka mu připomínala ovčáckého psa, který se marně snaží udržet nepokojné stádo pohromadě. Otec působil nevýrazně, ale nikoli nesympaticky. Školou povinné děti doprovázeli i oba jejich starší bratři. Billa už Harry znal a ten druhý, podsaditější, ale se stejnými ryšavými vlasy a rošťáckým úsměvem jako ostatní musel být Charlie. Celý průvod uzavírala malá holčička, z dálky nevypadala o moc větší než Serpentina, která před sebou usilovně tlačila vozík skoro větší než ona sama. To musela být Ginny, nejmladší z Weasleyů, která letos nastoupí do prvního ročníku. Paní Weasleyová nakonec vzdala své úsilí udržet všechny pohromadě a dvojčata hned vyrazila pryč za svými záležitostmi. Ostatní se dál na nástupišti loučili, i když Ron se také snažil vymanit z medvědího obětí své matky. Harry smutně přemýšlel, jaké by to asi bylo, mít tak velikou rodinu, když najednou do kupé vpadla dvojčata a hned si ho začala dobírat.

„Podívej, Frede, jaká celebrita cestuje naším vlakem!“

„Zírám Georgi, jeden by čekal, že někdo, jehož fotografie vyšla na titulní straně Denního věštce…,“

„… což se mimochodem nikdy nepodařilo ani takovému význačnému magorovi, jako je ten, jehož jméno ani nesmíme vyslovit…“

„... se nebude trmácet do slovutné školy čar a kouzel pohromadě se spodinou.“

„Ano bratře, a on tam byl dokonce ve společnosti zlatouška Zlatoslava Lockharta, jehož jediný pohled způsobuje, že dívky omdlévají, ženy toužebně vzdychají a báby utrácí galeony za omlazovací elixíry pokoutních šamanů!“

„A takový člověk cestuje stejným vlakem jako my!“

„Nikdy z toho vlaku nevystoupíme!“

„Ano, do konce života se budeme živit jen sladkostmi té dobré staré dámy, co tu objíždí vagóny s vozíkem, a budeme se kochat pocitem, že někde tady seděl kdysi i ON.“ roztřeseným prstem ukázal na Harryho.

Ten si jenom povzdechl. Mohl očekávat, že celá scéna v Krucáncích a kaňourech nezapadne a poskytne dvojčatům látku na mnoho a mnoho narážek. Začínal Zlatoslava Lockharta srdečně nenávidět. Dvojčata, poněkud zklamaná jeho nedostatečnou reakcí, přeladila na jinou notu.

„Možná přece jen z toho vlaku vystoupíme, bratře můj. Je zde jistá šance, že by se nám ve slovutné Bradavické škole čar a kouzel mohla dokonce naskytnout šance tohoto mimořádného mládence osobně poznat.“

„Ano, to zní lákavě. Slyšel jsem, že se ve volném čase snaží hrát famfrpál. Možná se s ním sice osobně neseznámíme, ale mohli bychom ho osobně sundat z koštěte, co ty na to?“

„To je lákavá představa. Navíc si vzpomínám na jeho závazek z doby, kdy byl jen pouhým Chlapcem, který přežil…,“ doplnil Fred.

„… slibuji ti, bratře, že já tedy udělám všechno pro to, abych ho toho divného přízviska zbavil…,“ skočil mu do řeči George, ale Fred plynule pokračoval.

„… že jestli se nám ho podaří srazit z koštěte, pokloní se nám, jako bohům famfrpálu.“

„Ještě uvidíme, kdo bude ohýbat hřbet,“ zasáhl do jejich rozhovoru konečně Harry.

„To nepochybně uvidíme a už se nemůžeme dočkat. Ale napadla mě ještě jedna věc, jak z našeho triumfu něco vytěžit. Ó veliký převeliký Harry Pottere…,“
„… chlapče, který zatím přežil…,“
„… pravá ruko Zlatoslava Lockharta…,“
„… zhoubo Havraspáru…,“
„… přemožiteli Mrzimoru…,“
„… tajemný fantóme nočních chodeb.“

„Podepiš mi mou mrzkou pálku,
abych měl věčnou památku,
každá tvá zlomená kost,
vydělá nám víc než dost,
historickou hodnotu bude mít,
a nechá se skvěle zpeněžit,“ zabásnil si na závěr George.

„Mou též, snažně prosím. Po zápase bys toho nemusel být schopen. Se zlomenou rukou se strašně špatně píše,“ přidal se hned Fred.

„Ano, dokonce i profesor Snape uznal tento handicap a když se mi stala jedna malá nehoda, při níž jsem se lehce zranil, mě místo písemky pouze ústně zkoušel.“

Oba odkudsi vytáhli své famfrpálové pálky a napřáhli je směrem k Harrymu. Ten se jenom usmál, vytáhl pero a začal psát:

Nejšílenějším odrážečům v historii Bradavic Ten, kterého nikdy netrefí. Harry Potter

„Dokonce s věnováním! Nejšťastnější den mého života. Už schází jenom, abys představil svého přítele Zlatoslava naší matce, což by jí spolehlivě ohromilo natolik, že by na nás celý rok nepromluvila, a budeme dokonale šťastni.“

„Udělám, co budu moct, ale nic neslibuji. Chudák Zlatoslav je tak vytížený pácháním dalších hrdinských činů… nevím, nevím, jestli si na vás udělá trochu času,“ jeho poznámka způsobila u dvojčat výbuch smíchu. Evidentně měli na svého nového profesora stejný názor jako Harry.

„To je víc, než jsme se opovážili doufat, ale teď nás prosím omluvte, slovutný Harry Pottere, doslechli jsme se, že váš kapitán Flint už nastoupil. Musíme tomuto pozoruhodnému člověku věnovat také několik minut našeho času.“

„Četli jsme o prázdninách mudlovský román, kde byl skoro hlavní postavou. Bylo to o pirátech a zakopaném pokladu. Chtěli jsme mu věnovat papouška a dřevěnou nohu, aby zapadl do role, ale v kiosku na nádraží je neměli,“ zakončila dvojčata rozhovor a zmizela do dalšího vagónu.

Harry ještě chvíli nad nimi kroutil hlavou, když se na sedadlo vedle svalil Draco. Jeho kamarád byl očividně rád, že unikl všem těm zmatkům na nástupišti a nalezl relativně bezpečné útočiště. Stěžoval si, jaká je to otrava držet se rovně, jakoby právě spolkl pravítko, blahosklonně zdravit významné kolemjdoucí a tvářit se důstojně, jak se sluší na pravého Malfoye. Harry se musel usmát, kdyby neznal tuhle rodinu i z té druhé stránky, při prvním pohledu na Lucia, který propaloval všechny na nástupišti pohledem, a Narcissu, která naopak dávala najevo okázalý nezájem o veškerý ten ruch okolo, by byl také přesvědčený o naprosté nesympatičnosti těchto lidí. Jediná Serpentina se ani nepokoušela nasadit si nějakou masku a teď právě běžela podél vlaku a vyskakovala ze všech sil, aby mohla nahlédnout do každého okénka. Chtěla ještě zamávat svému bratru a Harrymu.

Vlak zrovna zahoukal, když se do jejich kupé protlačila Hermiona s Gabrielle.

,„Nazdar holky, už jsem se bál, že ten vlak nestihnete,“ přivítal je v kupé.

„Jak znám Hermionu, určitě by nikdy vlak do školy nezmeškala a kdyby jo, doběhla by tam po svých ještě dřív, než bychom tam dojeli. Taky vás vítám,“ přidal se Draco.

Hermiona se sice zatvářila trochu naštvaně nad jeho poznámkou, ale její nadšení nad začátkem školního roku nakonec převážilo. Posadila se vedle Harryho a hned začala vyzvídat, jaké měli ostatní prázdniny.

„My jsme cestovali po kontinentě. Táta je hrozný blázen do starých památek, takže jsme navštívili snad každý hrad na trase. Bylo to ale hrozně zajímavé, protože na některých fungují speciální prohlídky pro kouzelníky. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela, ale náhodou jsem si všimla, jak si někdo s hůlkou domlouvá speciální prohlídku u bočního okénka pokladny. Hned jsem se tam šla zeptat a dostala dokonce brožurku, kde byly vypsány všechny památky s touhle službou. Bylo to skoro zajímavější než Historie čar a kouzel ve škole,“ nadšeně vykládala a ostatní se na sebe jenom významně podívali. Tenhle předmět patřil mezi ty nejnáročnější. Bylo to hlavně z toho důvodu, že jen málokdo dokázal při monotónním výkladu profesora Binnse zůstat při vědomí. Hermiona ale pokračovala, „ve škole jsme se o tom učili a četla jsem také nějaké knížky, ale vidět to všechno takhle před sebou! Na obrazech jsou tam přesné výjevy ze skřetích válek, dokonce se dá poznat, jaká kouzla kdo použil. A ty obří zbraně! Nevěděla jsem, že obři používali i složitější zbraně, než hrubé kyje, ale tam jsem se dozvěděla, že měli poměrně vyspělou kulturu a rozvinutá řemesla…“ detailně jim popisovala všechno, co se dozvěděla během prázdninového putování po všelijakých památkách. Ostatní věděli, že ji nemá cenu přerušovat a tak trpělivě naslouchali a čekali, až jí dojde dech. Skutečně se tak po nějaké době stalo a jejich kamarádka změnila téma.

„Jak ses měl ty Harry? Byli jste někde s Dursleyovými?“

„Jo, byli jsme v Kvikálkově. Většinu prázdnin jsem se snažil dostat z jejich dosahu.“

„Tys jim utíkal?“

„Taky se to tak dá říct. Většinu prázdnin to fungovalo tak, že dopoledne mi dali nějakou práci kolem domu a po obědě jsem zmizel domů.“

„Kam domů?“ nechápala Hermiona.

„Přemístil jsem se buď do rodinného sídla, nebo do domku svých rodičů a snažil se to tam trochu zabydlit. V sídle skřítci měli všechno v pořádku, tak jsem si tam zařizoval lektvarovou laboratoř, ale u rodičů jsem musel vyklízet strašný nepořádek. Vypadalo to tam, jako by se domem prohnalo tornádo. Všechno zpřevracené a na všem nánosy prachu.“

„Ty sis zařídil laboratoř? Zkoušel jsi něco z učebnic pro druhák? Já si je jenom pročítala, vůbec mě nenapadlo, že bych si něco mohla doma zkusit. Na tohle se přece žádný zákaz nevztahuje ne?“

„No, možná by se něco našlo. Nevěřím, že by ministerstvo na tenhle zákaz pro nezletilé kouzelníky zapomnělo, když už nám zakázalo všechno ostatní. Já si ani tak nezkoušel lektvary podle učebnic, ty jsem nakupoval až minulý týden, spíš jsem si ověřoval nějaké teorie, o kterých jsem čet během roku. Víš, třeba jak ovlivňuje způsob míchání přípravu a tak. Bylo to docela poučné, hlavně když mi kotlík proletěl stropem. Nechtěj vidět tu paseku, co tam nadělal.“

„To bylo strašně nezodpovědné,“ plísnila šklebícího se Harryho Hermiona. „Zjistil jsi aspoň něco zajímavého?“

„Docela dost. Většinou se povedlo zkrátit přípravu skoro o čtvrtinu, ale má to i své nevýhody. Někdy jsem nestíhal připravovat přísady a někdy bylo všechno moc rychlé, že jsem tam ty přísady ani nestačil přidat a potom BUM,“ rukama naznačil výbuch. Draco s Gabrielle se docela dobře bavili, ale Hermiona byla po prázdninách ve formě a nehodlala ho pustit z háčku.

„Budeš mi to muset všechno popsat. Doufám, že sis psal laboratorní deník, abychom mohli všechno analyzovat a začlenit do systému. Je třeba v tom najít zákonitosti a souvislosti. Možná bychom se tomu mohli věnovat na těch zvláštních hodinách s profesorem Snapem. Zkusíš si s ním domluvit, že bychom s ním pokračovali jako minulý rok?“

„Deník zrovna ne,“ vykroucel se Harry, „ale napsal jsem si pár poznámek do knih, ze kterých jsem studoval.“

„To snad nemyslíš vážně! Čmárat do knih, copak k nim nemáš aspoň trochu úcty? Myslíš si, že se vyrovnáš jejich autorům, že se opovažuješ je doplňovat?“ Hermiona byla opravdu podrážděná a Harry se od ní raději odtahoval, aby od neschytal ještě pohlavek. Draco s Gabrielle se už neudrželi a svíjeli se v záchvatech smíchu. Naštěstí pro ně se Hermiona soustředila pouze na Harryho.

„Jen pár malinkatých poznámeček, abych věděl, co jsem už vyzkoušel a co ne. Měkkou tužkóóu,“ zakřičel, když se po něm Hermiona skutečně ohnala. Bohužel v ten okamžik vjel vlak právě do zatáčky a on ztratil rovnováhu, upadl a skutálel se pod jejich sedadlo. Nic se mu nestalo a navíc se dostal do bezpečí před rozhněvanou Hermionou.

„Hermionko, prosím, už mi neubližuj. Slibuji ti, že už víckrát nenapíšu nic do žádné knihy, ani kdyby to mělo být do matriky při mé vlastní svatbě,“ schválně kňouravým hlasem dráždil Harry Hermionu z bezpečí svého úkrytu.

„Vylez, zbabělče a ukaž mi ty tvoje poznámky,“ nepřestávala Hermiona a snažila se ho vytáhnout za nohu zpod sedadla. Sama ale už měla v očích veselé ohníčky.

Harry opatrně vylézal a okatě si kryl hlavu před případným dalším útokem Hermiony. „Opravdu mám jít prohledat svůj kufr, nebo ti bude stačit stručná zpráva?“ Hermiona se neudržela a se smíchem ho povalila na sedadlo a začala ho vyslýchat ohledně jeho experimentů. Sama si pak vytáhla z kapsy notes a začala si tam zapisovat všechny poznatky, které si Harry o prázdninách ověřil. Harry jim potom vykládal, co všechno v rodinném sídle objevil a zmínil se také o deníku svého otce. Nezacházel do podrobností, ale naznačil, že jeho otec a Snape byli rivalové. Potom se dostal k dramatickým okolnostem svého odjezdu k Dracovi. To už se nesmáli, ale všichni vyjadřovali rozhořčení nad tím, co se seběhlo. Draco zatínal pěsti a děvčata byla celá rudá vzteky. Hned začali vymýšlet teorie, jak dostat Harryho ze spárů Dursleyových, ale Harry to všechno utnul. Poděkoval jim za jejich snahu, ale nejdřív musí všechno probrat s Brumbálem, protože to, že bydlí u svých příbuzných je nějak spojeno s jeho ochranou před stoupenci Voldemorta.

Potom se dostal k pobytu u Draca a k jejich soukromým lekcím z obranné a útočné magie. Hermiona byla u vytržení. V její ruce se opět objevil notes a ona si začala psát poznámky o tom, co se její přátelé o prázdninách naučili. Učení se útočným kouzlům se jí sice moc nezdálo, ale když slyšela o jejich problémech s mířením, začala hned plánovat, jak by mohli spolu trénovat.

Draco strávil první polovinu prázdnin se svou rodinou na jednom ostrůvku v Egejském moři, který celý Malfoyům patřil, a měli na něm letní sídlo. Většinu času se spolu se Serpentinou koupali v moři. Gabrielle byla o prázdninách u své babičky v Bretani a spolu se svými bratranci vyráželi na malé loďce na moře a chytali ryby. Nebyla to pro ni sice kdovíjaké zábava, ale také se nenudila. Byly to prostě klidné prázdniny v hezkém prostředí a její bratranci, kteří byli zhruba stejně staří, se jí o zábavu vždycky dokázali postarat.

„Představte si, že jsem dokonce několikrát potkala profesora Snapea. Musí v Londýně bydlet někde nedaleko od nás, protože jsem ho vídala v kavárně na rohu naší ulice.“

„Poznal tě?“

„Asi ne. Já jenom procházela ulicí okolo a on měl ten svůj nos celý zavrtaný do novin. Poprvé jsem tomu nemohla uvěřit, že je to skutečně on, ale nikdo nemůže mít stejný nos a tak mastné vlasy. Později jsem si na něj dávala pozor, až jsem z toho začínala mít vidiny. Zdálo se mi dokonce, že jsem ho viděla, jak se prochází po útesech, na prázdninách u babičky.“

Čas příjemně utíkal, bavili se o všem možném a přišla řeč i na nákupy na Příčné ulici. Harry se toho obával, protože on si na to vzpomínal jako na ošklivou noční můru. Utěšoval se, že ho při té trapné scéně Hermiona s Gabrielle neviděly. Tématu Lockharta se ale nevyhnul.

„Škoda, že jsem se tam nedostala před týdnem,“ povzdechla si Hermiona. „Měl tam autogramiádu náš nový učitel Obrany. Strašně ráda bych ho viděla, musí to být velký odborník, když napsal tolik knih.“

„My tam bohužel byli,“ zatvářil se kysele Harry. „Nebyla to až taková sranda, všude spousta lidí a on na mě neudělal zrovna dobrý dojem.“

„Ale Harry, je to náš učitel. Není tu od toho, aby zanechával dojem, ale aby nás co nejvíc naučil!“ hájila Lockharta Hermiona.

„A to ti nevadí, že tam podepisoval svoje knihy? Před chvílí jsi řádila jako fůrie, když jsem si sem tam udělal maličkou poznámečku a tady se takové zločiny páchaly ve velkém,“ dobíral si ji Harry.

„Můžu to dosvědčit. Na vlastní oči jsem viděl, jak se podepsal alespoň do stovky knížek a žádnou měkkou tužkou, ale pěkně natvrdo brkem a inkoustem,“ přidal se Draco.

„To je přeci něco jiného! On je neničil, ale naopak zhodnocoval. Taková kniha s vlastnoručním podpisem autora má daleko větší hodnotu,“ vztekala se dál Hermiona. Bylo jí jasné, že si ti dva z ní dělají blázny, ale nemohla si pomoci.

„Proč? Kniha je kniha. Je buď dobrá, nebo špatná a žádný podpis autora to nevylepší,“ oponoval Harry.

„To nemá s obsahem nic společného. Jde o sběratelskou hodnotu, a když jde navíc o takovou významnou osobnost jako profesor Lockhart, je to velká vzácnost,“ poučovala je Hermiona.

„Nevypadal na to, že by s nějakým tím podpisem dělal ciráty, podepisoval všechno, co mu kdo podstrčil,“ přidal se Draco. „Mohl jsem mu podstrčit třeba nějaký účet, takhle bych měl nové koště zadarmo.“

„Možná máš pravdu, ale tady jde o sběratelskou hodnotu. To platí jen pro někoho a vy dva to určitě nebudete,“ vložila se do rozhovoru Gabrielle. „Radši nám řekněte, jak to probíhalo.“

„Bylo to peklo. Davy lidí, kteří se tlačili k pultu, všichni mávali jeho knížkama a do toho nějaký chlápek řval jako na lesy, že je to neopakovatelná příležitost. Potom přišel Lockhart, vypadal jako manekýn, a všichni začali šílet. Když se nad tím zamyslím, byli jsme tam s Harrym a tátou jediní v kalhotách, jinak tam byly samé ženské a vyváděly jako smyslů zbavené. Už jsem si myslel, že nemůže být hůř, ale potom si všiml Harryho a vytáhl ho k pultu, aby se s ním vyfotil. Kdyby to nebyl kamarád a já neviděl ten jeho mučednickej výraz, mohla by to být i zábava, ale takhle to byla spíš tragédie. Harry se rozhlížel, jako zvíře v pasti, kudy by mu utek. Jednu chvíli jsem si myslel, že vytáhne hůlku a vyzkouší něco, co nás profesor Erdogan naučil. Nakonec mu Lockhart strčil do ruky asi půl metráku svých knih a on upaloval pryč, jako namydlenej blesk.“

Gabrielle s Harrym se Dracovu líčení smáli, ale Hermiona se mračila.

„Draco, takhle bys o svém učiteli neměl mluvit. Určitě je to vynikající odborník. Že je populární přece nesnižuje jeho zásluhy!“

„Nebudeme se přece hádat kvůli takové prkotině. Přiznávám, že se mi to divadlo nelíbilo a jsem možná zaujatý. Rád se nechám na první hodině přesvědčit o opaku. Pojďte se bavit o něčem jiném. Mimochodem, málem bych zapomněl poděkovat holkám za dárky. Fakt bezva nápad Hermiono, ty knížky jsem si pročet jenom zběžně, ale beru si je sebou a určitě se k nim vrátím. Tobě taky moc děkuju Gabrielle.“

„Je vous en prie, mon ami,“ usmála se Gabrielle a Harry zrozpačitěl.

„Noo… víš Gabi, k tomu tvému slovníku jsem se dostal ještě méně, než k Hermioniným učebnicím, ale jestli by ti to nevadilo, mohla bys mi dát pár lekcí. Takhle naživo to bude určitě zajímavější, než z knížky,“ zachraňoval rychle situaci, když viděl zklamání v jejím obličeji.

„O čem se to tu bavíte?“ zajímal se Draco, který se v tom všem moc neorientoval, ale byl rád, že jeho dohadování se s Hermionou bylo zapomenuto.

„Dárky k narozeninám od holek. Hermiona mi dala nějaké mudlovské učebnice a Gabi francouzský slovník,“ vysvětloval Harry.

„Francouzština,“ zasténal Draco, „ten jazyk nenávidím. Táta už dávno najal učitelku, která mě to měla naučit, protože to prý patří ke správné výchově. Byla to děsná baba. Bylo jí nejmíň sto, ošklivá byla jako noc, neuměla slovo anglicky a pořád něco žvatlala a žvatlala. Vůbec jsem jí nerozuměl, a když jsem jí neodpověděl na otázku, začala na mě vždycky strašně ječet. Pořád mě z ní bolela hlava. Rodiče mě nutili brát nějaké lektvary a trvalo půl roku, než přišli na to, že to je tou babou.“

„Draco, máš předsudky, francouzština je moc hezká řeč, měla jsem jí ve škole jen jeden rok, ale moc se mi líbila, ráda se k vám přidám, ale nejdřív musíme mít hotové všechno do školy,“ přidala se Hermiona.

„To nebude problém. Věřím, že ty už umíš všechny učebnice nazpaměť,“ usmál se Harry.

„Všechny ještě ne, ale pracuju na tom,“ ušklíbla se Hermiona.

„A co ty Draco, nerozmyslíš si to? Jen si představ otce, až se vrátíš na prázdniny a začneš s ním konverzovat francouzsky. Ten pocit, že se ti ho povedlo vyvést z míry, za to přece stojí,“ přemlouval ho Harry.

„Je pravda, že Gabi se s tou babou nedá srovnávat. Ještě si to promyslím. Nechcete s tím doufám začít hned po slavnostní večeři?“

„To určitě ne. Ani nevím, jestli to zvládnu. Nepřipadám si jako učitelka,“ trochu nesměle namítala Gabrielle.

„To se dá snadno zařídit. Hermiona ti udělá drdol a já si od Filche půjčím rákosku. Brejle ti půjčím svoje a pak už bude jen stačit, když na nás budeš křičet a třískat rákoskou do stolu,“ snažil se jí pozvednout náladu Harry.

„Nééé, úplně před sebou vidím mademoiselle Madelaine,“ na oko se vyděsil Draco. „Co myslíš, není to jméno odvozené od toho, že byla tuplovaně šílená? Francouzština přece může také občas něco přebírat z angličtiny.“

„A proč by to dělala? Z takového ošklivého huhňavého jazyka. Stejně si myslím, že se celá angličtina vyvinula tak, že tu všichni z těch hrozných mlh měli rýmu a snažili se mluvit s plným nosem,“ nedala se Gabrielle.

Celý zbytek cesty se vzájemně dobírali a pošťuchovali. Teprve, když vlak vjížděl na nádraží v Prasinkách a zahoukal, vytrhl je z jejich zábavy a oni na sebe rychle soukali hábity. Harry si právě přetahoval hábit přes hlavu, když se najednou otevřely dveře kupé. Nic neviděl, ale ten hlas si nemohl s nikým splést.

„Tak zase zpátky?“ zeptal se posměšně Zabini. „Koukám, že to s tebou jde stále víc s kopce, Draco. Ti tví kamarádíčkové se ani neumí včas převléknout. Co by na to asi řekl tvůj otec? Dvě mudlovské šmejdky a Nebelvírský spratek, jak mohla vaše rodina tak klesnout. Dobře, že to nevidí Pán zla, ten by tvým rodičům důrazně vysvětlil, co znamená čistá krev.“

„Co si to dovoluješ?“ obořil se na něj Draco. „Jak se někdo jako ty, jehož pradědeček se živil tím, že na pouti tahal králíky z klobouku, může otírat o mou rodinu!“ Harry se horečně snažil přetáhnout si ten zatracený hábit přes hlavu, takže stále nic neviděl, ale z Dracova tónu ho zamrazilo. Zněl stejně jako Lucius v nejlepší formě a z každičké slabiky vyřazovala nadřazenost a absolutní pohrdání. Mezitím ale oba aktéři pokračovali.

„Moje rodina je naprosto čistokrevná a starobylá,“ ječel Zabini.

„O tom jsem se nepřel. Mluvil jsem o tom, že ta vaše komediantská famílie sice je možná čistokrevná, i když bych to rozhodně nechtěl zkoumat, ale o tom, jak si obstarávala obživu tím, že ze sebe dělali kašpary před mudly!“

„Já zase mluvil o tom, jak je smutné, že se někdo jako ty zahazuje se třemi mudlovskými šmejdy.“

Harry si konečně přetáhl hábit přes hlavu a uviděl Draca rudého vzteky, jak se předklání k Zabinimu, aby mu mohl vše říkat přímo do očí. Za Zabinim se v uličce tísnili Crabble s Goylem a mezi nimi vykukovala i Pansy. Hermiona s Gabrielle už byly převlečené a stály po Dracově boku. Vypadalo to, že ho zadržují, aby se na Zabiniho nevrhnul.

„Mudlovskými šmejdy? Když se tak oháníš čistokrevností, moh bys aspoň vědět, že podle třetího Zmijozelova zákona je čistokrevný každý v přímé linii Merlina nebo Morgany. Jestli ti to ještě nikdo nevysvětlil, Harry je v přímé linii potomkem Merlina. Nikde v jeho rodině není jediný mudla, i jeho matka, o kterou se asi otíráš, byla čarodějka, takže o jeho čistokrevnosti nemůže být sebemenších pochyb ani podle prvního zákona. Může prokázat svůj rodokmen víc než tisíc let daleko, což je asi tak pětkrát dál, než ty, chudinko.“

Harry jenom nevěřícně sledoval, jaké má Draco znalosti o jeho rodině. Sám sice něco málo od svých prarodičů pochytil, ale popravdě strávili mnohem víc času hraním šachů, než diskuzí o svém rodokmenu. Jeho dědeček byl sice patřičně hrdý na svůj nebelvírský původ, ale do žádných podrobností nezabíhal.

„A co tahle střapatá obluda?“ strčil Zabini do Hermiony, až upadla na sedadlo. „Ta taky může prokázat svůj původ až k Morganě? Nebo je to tak, že její matka, která beztak někde jen pucovala hajzlíky, nevěděla, kdo ji zbouchnul, tak to hodila na prvního ničemu, který byl po ruce?“

Harry vystartoval, aby mu dal co proto, ale Hermiona byla rychlejší. Dřív, než mohl někdo z nich zareagovat, vstala a vlepila Zabinimu takovou facku, že druhou chytil o futro dveří. To už se ale dovnitř hrnuli Crabble s Goylem. Draca minuli bez zájmu a směřovali k Harrymu. Evidentně celá tahle scéna směřovala k tomu, zatáhnout ho do rvačky a dát mu pořádnou nakládačku. Harry si ale zachoval částečně chladnou hlavu. Než se k němu prodrali, měl v ruce hůlku a jednoho po druhém zvedl do vzduchu a odmrštil je ven ze dveří. Všichni čtyři se teď váleli na jedné hromadě. Draco a děvčata byli odmrštěni také, ale oni přistáli vsedě na sedačkách. Harry se postavil do dveří kupé a objasnil jim jejich situaci ledovým hlasem.

„Co se týče děvčat, dal bych si na vašem místě dobrý pozor, abych je neurážel. Není zrovna moudré provokovat někoho, kdo má v malíčku víc magie, než vy všichni dohromady. Zabini, ty‘s to mlel něco o nějakém Pánu zla. Jestli jsi myslel Voldemorta, uvědom si také, že ten šmejd už dohrál a kdo byl u toho?“

V tom se do vagonu nahrnula skupinka prefektů vedená Percym Weasleyem a Melisou Bulstrodeovou.

„Co se to tady děje? Snad se tu neperete?“

„Samozřejmě, že ne,“ nasadil Harry ten nejnevinnější výraz. „Dveře našeho kupé se zasekly a tady naši kamarádi z koleje nám pomáhali je otevřít. Bohužel zabrali příliš silně a svalili se na zem. Vincent s Gregorym mají takovou sílu… Zrovna jsme jim pomáhali vstát a chtěli jsme jim poděkovat za jejich pomoc. Doufám, že jsou v pořádku, ale na ty dveře by se vážně měl někdo podívat.“

Z valné hromady se ozývalo jenom mručení, které si prefekti vyložili jako souhlas s jeho vysvětlením. Rychle pomohli všem na nohy a popoháněli je ven z vlaku. Zabini si hladil zčervenalou tvář a vrhal vražedné pohledy směrem k Harrymu a Hermioně. Nástupiště už bylo skoro prázdné, pouze v dálce slyšeli Hagridův hlas, kterým napomínal nové prváky, aby se v loďkách nevrtěli a před nádražím čekalo několik kočárů, které zdánlivě nic netáhlo. Harry s přáteli obsadili jeden, a jakmile se posadili, kočár se rozjel směrem k hradu. Draco se naklonil k Hermioně.

„Dobrá práce. Nevěděl jsem, že máš takovou páru, ale tahle facka teda sedla. Doufám, že nikdy nebudu na špatné straně.“

„To není žádná legrace, Draco. Násilí není žádné řešení, lidé by mezi sebou měli mluvit a přesvědčovat druhé logickými argumenty a ne údery pěstí.“

„Tak proč jsi mu logicky neargumentovala, ale dala mu facku, že druhou chytil o dveře?“

„Je mi líto, že jsem se neovládla. Musím na tom zapracovat, ale je pravda, že jsem měla po té ráně pocit uspokojení,“ přiznala Hermiona.

„Neblbni, Mio,“ vložila se do jejich rozhovoru Gabrielle. „Já bych se asi také neudržela, ale spíš bych použila magii jako Harry.“

„Jasně, udělala‘s přesně to, co jsme chtěli udělat všichni, ale ty‘s ho zkrátka měla nejlíp po ruce,“ přidal se Harry. „Spíš by mě zajímalo, co to mělo všechno znamenat?“

„Nevím o nic víc než ty, ale Zabini se u nás jednou s rodiči o prázdninách zastavil a měli nějaké narážky na naše přátelství. Otec sice zůstal zdvořilý, ale jakmile odtáhli, s chutí si ulevil. Nemá jeho rodiče moc v lásce. Myslí si o nich, že jsou to obyčejní kariéristé, kteří se neštítí ničeho a snaží se procpat mezi společenskou elitu. Z toho jak nadával, jsem si zapamatoval několik narážek na jeho původ. Víš, otec si na všechny ty věci ohledně původu hodně potrpí a docela jsi mě překvapil, že jsi ho tenkrát přesvědčil, že tady holky jsou ok. Jakmile se ale někdo otře o naši rodinu, tak se nezná. Vůbec bych se nedivil, kdyby se Zabinimu seniorovi přestaly ty jeho intriky dařit. Až se dozví, co se stalo a on se to dozví, i když mu já nic neřeknu, nechtěl bych být v jejich kůži.“

„Ale proč se tolik starají o něčí původ? Není důležitější, jaký kdo je doopravdy člověk?“ zeptala se Hermiona. „ A co jsi to říkal o Zmijozelových zákonech?“ dodala.

„Jim ani tak nejde o něčí původ. Spíš si mysleli, že získají vliv díky tomu, že přesvědčí otce, abych se s vámi nestýkal. Potom by se Blaise mohl ke mně vetřít a díky tomu posílit vliv celé své rodiny. Aby se někdo jako on dostal nahoru ve společenském žebříčku, potřeboval by hodně silný výtah a ten by mu moje rodina mohla poskytnout. Peněz mají dost, jak ze strany jeho otce, tak matky, která už nevím kolikrát ovdověla krátce po svatbě a vždycky na tom vydělala, ale společenskou prestiž jim to nezajistí. I takoví Weasleyovi, kdyby se chovali trochu seriózně, by stáli společensky vysoko nad nimi. Co se týká zákonů o čistokrevnosti, přisuzují se Zmijozelovi. První je, že kouzelník se považuje za čistokrevného, jestliže jsou jeho předci ve třech generacích zpátky samí čarodějové. Druhý je, že syn je pokračovatelem linie svého otce a dcera matky. Teprve, kdyby nebyl žádný potomek stejného pohlaví jako jeden z jeho rodičů, považují se za právoplatné dědice i potomci druhého pohlaví. Je to trochu složité, ale vysvětlím vám to na příkladu. Můj otec je Malfoy a moje matka Blacková. Já si mohu činit nároky na dědictví rodiny Malfoyů a Serpentina rodiny Blacků, ale kdybych byl jedináček, budu dědicem obou. To dědictví nemá žádný vztah k majetku, ale k rodinné magii. Všichni členové starých rodin jsou svým způsobem navzájem magicky propojení a cítí, pokud se s některým jiným členem rodiny něco děje.“

„To je pěkně ujetý,“ komentoval to Harry.

„To mi povídej, ale opravdu to funguje. Serpentina občas mívá noční můry, a když jsme pátrali, o co v nich jde, tak jsme zjistili, že prožívá jakési ozvěny utrpení Siria Blacka a tety Bellatrix v Azkabanu.“

„Tvoje teta je v Azkabanu?“ vyvalila oči Hermiona. Harry se stáhl do sebe. Znovu vzpomínal na to, co se dozvěděl o prázdninách a užíral se nejistotou, jestli Sirius byl nebo nebyl zrádce.

„Bohužel jo. Sirius se s rodinou moc nestýkal, raději byl s Harryho otcem, ale říká se, že ho nakonec zradil Pánu zla. Bellatrix byla šílená. Máma o ní nechce moc mluvit, ale stalo se jí něco, proč začala nenávidět celý svět a vyžívala se v mučení a zabíjení druhých. Oba byli odsouzeni na doživotí, ale jsou spolu s mámou a nějakou Nymfadorou Tonksovou, kterou jsem v životě neviděl, posledními potomky rodiny Blacků.“

„Je to moc zlé?“ zeptal se Harry. Měl strach o Serpentinu.

„Ty noční můry má opravdu jen občas a nejsou naštěstí moc konkrétní, jen takový neurčitý pocit strachu a zmaru. Otec ji chce obstarat učitele na nitrobranu, jak jen to půjde. Proto je tak zvědavý, jak si povede Harry se Snapem,“ snažil se odvést hovor na jinou kolej Draco. Na Hermioně bylo vidět, že by se ráda ještě vyptávala, ale nakonec se ovládla. Došlo jí, že tohle téma je pro Draca a možná i Harryho bolestivé. Chtěla si ale ještě udělat jasno v jiné věci.

„Třetí zákon jsi už vysvětlil Zabinimu, jsou ještě další?“

„Je ještě jeden, ale ten je z novější doby, někdy z konce středověku, ale přesto se mu říká čtvrtý Zmijozelův zákon. Je o tom, že stejně jako jsou čistokrevní všichni potomci Merlina a Morgany, jsou čistokrevní i všichni potomci a dědicové Zakladatelů. Je jedno, kolik mudlů mají v rodokmenu, pokud je zachovaná pokrevní linie, jsou vždy považováni za čistokrevné. Nevím o tom, že by se to někde uplatňovalo.“

Kočáry se mezitím přiblížily k hradu. Harry by se na jednu stranu rád dozvěděl něco víc. Vypadalo to, že Draco je o mnohých věcech dobře informován a mohl by se od něj dozvědět mnohé o následovnících Voldemorta. Nějaké řeči o urozenosti a čisté krvi mu byly ukradené, ale třeba o Siriovi by rád věděl všechno. Na druhou stranu ho ale rozhovor na takové téma hodně rozrušoval. Střídaly se u něj myšlenky na jeho rodiče se vztekem na toho, kdo to všechno způsobil. Vzpomněl si také na deník na dně jeho kufru. Neměl momentálně nejmenší chuť poznávat minulost toho, kdo tohle všechno způsobil. Má každopádně čas minimálně do vánoc, než bude muset Luciovi odpovědět na to, jak naložil s jeho darem.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one