face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Zařazování do kolejí nepřineslo nic neočekávaného. K Nebelvírskému stolu přibyla další zrzavá hlava, tentokrát s dlouhými vlasy a o ostatní prváky se víceméně rovnoměrně podělily všechny koleje. Hostina byla výtečná, a Harry se snažil využít znalosti a dovednosti, které získal během svého pobytu u Malfoyů. Draco ho pobaveně sledoval, ale Gabrielle ho uznale pochválila, že už do sebe neháže jídlo jako by týden neměl nic v puse. Z druhého konce stolu je probodávali pohledem Zabini s Pansy. Crabbemu s Goylem bylo všechno jedno, soustředili se jen na plný stůl před sebou a cílevědomě pracovali na tom, aby plný dlouho nezůstal. Harry je chvíli pozoroval a okomentoval jejich počínání slovy,

„Doufám, Draco, že jejich rodiče jsou dostatečně zámožní. Uživit tyhle dva musí být zabíračka.“

„Dělají, co můžou. Když u nás byli na nějaké zahradní slavnosti, zeptala se jich Serpentina, jestli nejsou převlečené holky a jestli nečekají miminko.“

Harry s Gabrielle vyprskli smíchy, ale pak si Harry povzdechl. „Se Zabinim ale budou problémy.“

„Ne tak velké. Fyzicky si na nic netroufnou, ve vlaku jsi je dostatečně poučil, že nemají šanci. Budou se ti snažit dělat problémy. Počítej s tím, že jestli uděláš cokoli ilegálního, určitě tě nahlásí, no a pak zbývají obvyklé drobné naschvály. Dávej si pozor, aby ti nehodili něco do kotlíku, neschovali hůlku nebo nestrčili něco odporného do postele. Máme výhodu, že jsme v ložnici dva, takže si můžeme krýt záda. Hermiona je před nimi v bezpečí, navíc u ní nehrozí, že by na ni mohli žalovat. Jedině, že by se zdržela v knihovně přes večerku a Gabrielle si musí dát pozor na Pansy. Je hodně zlomyslná, takže se ji snaž mít na očích.“

„Do koleje se stejně chodíme akorát vyspat. Většinu času budeme v knihovně nebo v tom sklepě, kde jsme trénovali kouzla. Harry, musíš se Snapem domluvit, aby nás tam nechal i letos,“ přidala se Gabrielle.

„Snad jo, budu toho po něm chtít hodně, doufám, že bude mít po prázdninách dobrou náladu,“ řekl Harry a zabloudil pohledem k učitelskému stolu, kde Snape se zachmuřeným pohledem pozoroval jednotlivé stoly a hledal, komu by srazil nějaké ty body hned první večer ve škole.

Po hostině už na ně na koleji čekaly rozvrhy. Harry protáhl zklamaně obličej, protože lektvary měli letos společné s Nebelvírem a ne s Havraspárem. Hermiona mu na hodinách bude chybět. Blaise s Pansy se jim vyhýbali a ostentativně je ignorovali a Crabbe s Goylem už asi na všechno zapomněli. Cpali se zákusky, které si nacpali do kapes ještě ve Velké síni a nic jiného je nezajímalo. Vypadalo to, že pro dnešek jim žádné nebezpečí nehrozí.

První školní den zahajovali Obranou proti černé magii. Harry s Dracem se netvářili moc nadšeně, ale holky se těšily na nového učitele. Zlatoslav Lockhart se na hodinu dostavil s mírným zpožděním a hned u dveří hlaholil.

„Vítám vás všechny na své hodině. Věřím, že spolu budeme skvěle vycházet. Udělám všechno pro to, abych vám předal své rozsáhlé zkušenosti z boje proti rozličným stvůrám a černokněžníkům. Celý svůj život jsem strávil bojem v první linii sil světla a potíral jsem temné síly v jejich doupatech. Teď přišla ta správná chvíle předat své zkušenosti nastupující generaci,“ znovu vycenil zuby ve svém úsměvu, kterým oslňoval všechno dámské osazenstvo. Procházel dál uličkou a pokračoval ve své exhibici. „Nejsem sice tak starý, abych se už chystal na odpočinek, ale potřebuji chvilku k vyléčení si starých zranění. Nemusíte se obávat, nejde o nic vážného nebo trvalého. Zkrátka jen potřebuji nabrat nové síly, než se pustím do dalšího kola,“ dodal, když si všiml zděšení na tvářích dívek. „Vy máte to ohromné štěstí, že se můžete učit přímo od mistra. Takových, co by si poradili s celou smečkou vlkodlaků, mnoho nenajdete.“

Harry byl znechucený. Ta hodina přesně odpovídala jeho nočním můrám. Tenhle nafintěný panák se je nebude snažit něco naučit, ale bude chtít udělat dojem a získat další obdivovatele. Pořád mu vrtalo hlavou, jak si zrovna on mohl získat takovou proslulost. Jeho knížky se jen hemžily popisem soubojů s všemožnými protivníky a nikdo jeho zásluhy nezpochybňoval. Dokonce i ministerstvo ho několikrát vyznamenalo za boj proti silám zla, takže musí existovat důkazy o jeho činech, ale vůbec mu to nesedělo k tomu, jak jeho učitel vystupoval. Ten mezitím stále korzoval třídou a obšírně vykládal o svých zásluhách. Většina osazenstva, zejména dívky, ho uchváceně sledovala a hltala každé jeho slovo. Harry pouštěl jeho slova jedním uchem dovnitř a druhým ven a listoval si jednou z jeho knih. Jak jen mohl tak mladý člověk stihnout tolik dobrodružství a ještě si našel čas sepsat je do knih? Myšlenky se mu líně převalovaly v hlavě, když mu najednou ticho ve třídě napovědělo, že se něco změnilo. Opatrně zvedl oči a zjistil, že se na něj všichni dívají.

„Ano, nejsem jediná slavná osobnost zde v této třídě. I někteří z vás už dokázali velké věci. Co, Harry nechceš se s námi podělit o své zkušenosti?“ obracel se na něj Zlatoslav a Harry měl chuť použít kletbu, která se nepromíjí. Nezbývalo mu, než vstát a před celou třídou rudý vzteky odpovědět.
„Proč ne. Ležím si takhle klidně v posteli a najednou nade mnou stojí Voldemort,“ ve třídě to při vyslovení zakázaného jména zahučelo. „Zeleně se zablesklo a byl ten tam. Pokračoval jsem v odpočinku, než přišli ostatní a definitivně mě probudili. Myslím, že jen málokdo by to zvládnul líp.“
„Nesnižuj své zásluhy. Porazils Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. Něco takového nedokázali ani ti nejmocnější čarodějové. Nechceš nám o tom všem říct více?“

„Pane, já nikoho neporážel. Byl mi rok a půl a mou hlavní starostí bylo dostat se včas na nočník. Nevím, co ten idiot podělal, ale porazil se sám. Já jenom doufám, že za všechny své zločiny dostal v pekle kotel jen sám pro sebe.“

„Nepřeháněj Harry, možná nestojíš o publicitu, ale na velké činy by se nemělo zapomínat. Podívej se na mě. Já také obětoval spoustu svého drahocenného času, abych zaznamenal své skutky a seznámil s nimi veřejnost. Na takové věci, jako že jsem zastavil vampýra, který terorizoval Dover, by se nemělo zapomínat. Všichni by si z nich měli vzít ponaučení, aby už nikdy takové zlo nepovstalo.“

„Jo, tak si laskavě vemte ponaučení, že Voldemort se porazí nejsnáze po večeři a vleže na zádech,“ odsekl mu Harry. Na tohle opravdu neměl náladu.

Zlatoslav Lockhart v rozhovoru raději dále nepokračoval. Obrátil se ke třídě a jako by se nic nestalo, zadal jim první domácí úkol.

„Věřím, že mnozí z vás znají někoho, kdo vykonal nějaké významné čin, jen necítil potřebu předkládat všechno veřejnosti, proto si na příští týden každý připraví esej o těchto skutcích. Kdo by nechtěl psát o svých známých, může si vybrat nějakou historickou nebo současnou osobnost. Zajděte do knihovny nebo použijte své učebnice a na dalších hodinách vždy několik z vás přednese svou esej před ostatními a my potom popisované skutky prodiskutujeme. Bude to báječné, zábavné a poučné.“

To určitě, bručel si pod vousy Harry, když odcházel ze třídy. Ten manekýn ho snad chce předvádět třídě jako cvičenou opici! Chtěl se prosadit vlastními schopnostmi a nebýt pořád jen tím Chlapcem, který přežil. Teď si má připravovat ještě nějakou pitomou esej. Všichni očekávají, že bude o jeho střetu s Voldemortem, ale to tedy pletou. Jednak není o čem psát a jednak mu s tím můžou vlézt na záda, on rozhodně bude psát o něčem jiném. Vztekle před sebou kopal kamínek a mířil chodbou k laboratoři lektvarů. Snad mu alespoň Snape spraví náladu. Musí se s ním beztak po hodině domluvit na konzultacích z lektvarů a lekcích nitrobrany. Najednou pocítil v boku šťouchanec. Nasupeně se otočil, ale uviděl jenom Draca, který se na něj šklebil a v závěsu za ním Hermionu a Gabrielle.

„Harry, tváříš se, jakoby ti ulítly včely. Co to do tebe vjelo?“

„Nic, jenom mě Locky děsně vytáčí. Nejsem rád středem pozornosti a už vůbec ne proto, že nějaký hajzl zabil moje rodiče, a když se to chystal zopakovat u mě, něco zpackal a obrátilo se to proti němu.“

„Jsi proti němu zaujatý. Neměl tě do toho tlačit, ale myšlenka rozebrat a poučit se z nejslavnějších soubojů historie se mi líbí. Budu muset vyrazit do knihovny a poohlédnout se po něčem speciálním,“ zastávala se Lockharta Hermiona.

„Jasně. Ty další hodiny by mohly být docela zábavné. Chápete, žádný stres ale vyprávění příběhů. Lockhart je rozhodně lepší učitel, než ten koktavý Quirrell. Ta jeho hodina měla docela spád, ani jsem se nenadála a byl konec,“ přidala se Garielle.

„A to, že kromě toho, jaký je náš profesor pašák jsme se nenaučili vůbec nic, ti nevadí?“ kysele opáčil Harry.

„Musel se nám přece představit. Na dalších hodinách už určitě nějakou novou látku probírat budeme,“ odpověděla za ni Hermiona.

„To jasně. Budeme celé hodiny poslouchat popisy slavných soubojů historie a občas to bude okořeněné vyprávěním nějaké rodinné story, jak něčí prapradědeček zabil horského trolla zavíracím špendlíkem. Už se nemůžu dočkat.“

„Co je to s tebou? Vstával jsi špatnou stranou nebo co?“

„Nic!“ vykřikl Harry nahlas, otočil se k nim zády a rázoval chodbou pryč. Všichni se na sebe tázavě podívali a s pokrčením ramen se vydali za ním.

Harry jen stěží potlačoval slzy. Styděl se, že na své kamarády tak vybuchl, ale nemohl si pomoct. Na Lockhartovi bylo něco, co ho nesnesitelně dráždilo i kdyby ho navíc neztrapňoval před celou třídou. Snape byl kousavý, někdy ironický až jízlivý, ale nikdy k němu necítil takový odpor jako k věčně se usmívajícímu Lockhartovi. Dursleyovy, zejména Vernona srdečně nenáviděl, ale tam to bylo podložené roky a roky ubližování. Lockhart se na něj snažil být milý, ale Harryho na něm něco nedefinovatelného odpuzovalo. V první řadě se musí omluvit ostatním, na rovinu jim říct, že tohle může být ožehavé téma, a že asi bude lepší, když se mu mezi sebou budou vyhýbat. Nepřijde přece o své pracně získané kamarády proto, že se s nimi neshodne v názoru na jednoho z profesorů.

V laboratoři byl první. Váhavě se zastavil a rozmýšlel se, kam se posadí. Mrzelo ho, že letos s nimi nebude Hermiona, rád by ji měl vedle sebe, vždycky mu dodávala klid a jistotu. Draco dorazil společně s Gabrielle a zabrali si místa vedle skříně s přísadami. Mělo to svou logiku, aspoň pro ně nebudou muset tak daleko běhat. Gabrielle na něj zamávala a on se s rozpačitým úsměvem posadil za ně.

„Omlouvám se za to na chodbě. Nebylo to nic proti vám, jen mi Lockhart jde strašně na nervy,“ začal hned, jak se posadil.

„To bylo vidět. Hlavně se nenech vytočit na hodinách. Měli jsme o tebe strach. Chvíli to vypadalo, žes sněd něco ošklivého a ještě se ti to hýbalo v břiše a pak jsi zase vyletěl jako píchnutý ne včelou, ale alespoň sršáněm. Nikdy jsi takhle nevyšiloval.“

„Štve mě to, že mě tak štve,“ řekl Harry a Draco s Gabrielle se najednou začali nahlas smát. Jakmile si uvědomil, co vlastně řekl, přidal se k nim, a krize byla prozatím zažehnána.

Do laboratoře se začali postupně trousit Nebelvírští. Většina z nich hledala místa v zadní části třídy, aby byla co možná nejdál od obávaného profesora. Stolek vedle Harryho obsadil Neville Longbottom, na kterém bylo opravdu vidět, že se následující hodiny hodně obává. Potil se, třásly se mu ruce a nadskakoval při každém šramotu. Harry si vzpomněl, že jeho a Nevillovi rodiče se přátelili. Byli to jedni z nejlepších bystrozorů, ale Neville vůbec nevypadal, že by tyto jejich vlastnosti zdědil. V Bylinkářství přitom exceloval a choval se sebevědomě, co mu může na lektvarech vadit? Harry se na něj otočil, pozdravil ho a povzbudivě se na něj usmál, ale Neville mu nebyl schopen ani pořádně odpovědět.
Snapeův příchod do třídy byl velkolepý. Náhle rozrazil dveře a s rozevlátým hábitem téměř proběhl třídou. Neville se tak lekl, že si převrhl kotlík a rozsypal učebnice po zemi. Snape mezitím dorazil ke katedře a s hlasitým prásknutím na ni položil své knihy a desky.

„Studenti, je mi jasné, že ne všichni z vás si toto oslovení zaslouží, protože je podmíněno soustavnou a cílevědomou prací, ale nenapadá mě momentálně jiné,“ jeho pohled se upřel na Nevilla, který se roztřásl tak, že zkumavky na jeho stole začaly hlasitě cinkat. „Tedy studenti, čeká vás další rok náročného studia lektvarů. Možná se divíte, proč došlo k novému rozdělení do skupin pro tento předmět. Abych předešel zbytečným dohadům, říkám vám rovnou, že tomu tak bylo na mou žádost. Při původním rozdělení bylo těch několik, kteří označení student nosí skutečně oprávněně, soustředěno pouze v jediné skupině. Tragické výkony té druhé, které byly pro mne nekonečným utrpením, mě k této změně dovedly. Teď mám alespoň chabou naději, že v každé skupině bude někdo, kdo si zaslouží všechno to úsilí, které vaší výchově věnuji.

Nehodlám mrhat časem na ztracené případy,“ opět pohlédl na Nevilla, „a celých pět dlouhých let opakovat učivo prvního ročníku v naději, že ho přece jen nakonec zvládnou. Lektvarová věda je náročná a času není nazbyt. Opakování věnuji jen tuto hodinu, která bude probíhat následovně. Po úvodním testu dostanete za úkol připravit jeden z lektvarů probíraných v prvním ročníku. Pro ty z vás, kteří to nezvládnou, a bojím se, že takových bude mnoho, je to jasný signál, že pokud na sobě nezačnou pracovat, nemají šanci zvládnout učivo druhého ročníku.“

Harry byl s písemkou brzo hotov. Nebylo tam opravdu nic jiného, než základní učivo z prváku, nepřišlo mu ani, že by tam byly nějaké chytáky a záludnosti, zkrátka normál. Ostatním to ale zas tak jednoduché nepřipadalo. Gabrielle s Dracem sice odevzdávali nastejno s ním, ale Neville vedle něj na papír se zadáním jen poulil oči a jen občas roztřeseným písmem vepsal dovnitř jedno nebo dvě slova. V praktické části byl Harry brzy hotový. Díky svým experimentům dokázal zkrátit čas na přípravu a měl svůj lektvar hotový už v době, kdy ostatní ještě pracovali. Rozhlížel se po okolí a sledoval, jak jsou na tom ostatní.

Na druhé straně místnosti bylo o zábavu postaráno. Goylovi se z kotlíku vinuly provazce zvláštní nafialovělé mlhy, které sice Harrymu kazily výhled, ale vypadalo to, že všichni v nebožákově okolí slzeli a stahovali se pryč. Goyle jenom zíral do svého kotlíku, u nosu se mu každou chvíli udělala kapička, která po skápnutí do jeho kotlíku ještě vylepšovala celkový dojem tím, že vždy vytvořila záplavu barevných bublin. Snape už mířil obezřetně tím směrem a z jeho opatrného postupu bylo zřejmé, že i on má respekt k výtvoru svého žáka.

Harry se podíval vedle na Nevilla. Směs v jeho kotlíku nevypadala zrovna ideálně, ale ještě by možná šla zachránit. Jeho soused se však právě chystal do svého kotlíku přisypat pořádnou dávku vílího prachu. Tímhle by Neville všechno totálně zazdil. Harry si hlasitě odkašlal, a když jeho soused vzhlédl, mlčky zavrtěl hlavou. Neville se zarazil a zmateně se rozhlédl po svém stolku, aby v nepořádku, který na něm panoval, našel správnou ingredienci. Harry se k němu naklonil a poradil mu, jak postupovat správně, ale v tom okamžiku si ho všiml Snape, kterému se konečně podařilo zlikvidovat pohromu v Goylově kotlíku.

„Pane Pottere, podělte se s námi o svůj názor, věřím, že by to zajímalo i ostatní a ne jenom pana Longbottoma.“

Harry se rozhodl vyrukovat s pravdou ven. „Radil jsem mu, jak správně postupovat. Chystal se přidat špatnou přísadu. Kdyby mu vybuchl kotlík, mohlo by to ohrozit i mě.“

„Ano? Srážím Zmijozelu pět bodů za vaše napovídání. Vysvětlete teď všem, co přesně dělal pan Longbottom špatně a když už v tom budete, zhodnoťte stav jeho lektvaru. Rád bych znal názor odborníka na tu hmotu, co má váš soused v kotlíku.“

„Neville se chystal přidat do kotlíku vílí prach. Ten se má přidat až v dalším kroku. Podle množství, které se tam chystal nasypat, by pravděpodobně došlo k výbuchu během takových… asi pěti minut. Jakmile by ho tam přidal, jediná cesta, jak výbuchu zabránit, by bylo celý obsah kotlíku ochladit během jedné minuty těsně nad bod mrazu, scedit ho přes srst jednorožce a stabilizovat roztokem žluté krevní soli. Pak by po přibližně hodině pomalého míchání bylo možné pokračovat. Co se týká jeho dosavadního postupu, lektvar není zrovna ideální, ale nikoli ztracený. Postup až doposud dodržel, ale vypadá to, že špatně dávkoval ingredience. Pokud by dodržel postup po zbytek doby, lektvar by byl použitelný, i když s nějakými vedlejšími účinky. Aby se dal zachránit, stačilo by přidat trochu aktivního uhlí a alkoholového roztoku zelené skalice. Potom by se všechno přecedilo přes jemné plátno a mohl by pokračovat.“

Snape se na něj zkoumavě podíval. Bylo jasné, že Harry přes prázdniny nezahálel. Jeho odpověď byla na úrovni studenta OVCE a navíc prokázal, že problematice skutečně rozumí. Tohle nebyla nějaká mechanická odpověď, kterou mohl někde vyčíst.

„Výborně. To bylo vyčerpávající. Nevím sice, jestli to panu Longbottomovi pomůže, ale zasloužíte si za své znalosti deset bodů pro Zmijozel. Není už čas lektvar pana Longbottoma zachraňovat, ale máte pravdu, že pokud bude dál postupovat správně, mohl by dostat lepší hodnocení než T. Vy už jste hotový, že máte čas rozdávat svoje rozumy po třídě?“

Harry mu mlčky ukázal svůj kotlík s perfektním lektvarem. Potřeboval, aby jim Snape vyšel vstříc s konzultacemi, ale teď si nebyl zdaleka jistý. Váhal, jestli nemá počkat na jinou hodinu nebo raději za profesorem zajít večer do jeho kabinetu. Snape jeho výtvor zhodnotil uznalým pokývnutím a odkráčel odvracet další pohromu, tentokrát u Pansy, která při sledování toho, co se dělo mezi Harrym, Snapem a Nevillem, zapomněla svůj lektvar míchat.

Neville pohledem poděkoval Harrymu a pokračoval dál podle návodu. Díky tomu, že Snape měl spoustu práce na jiných místech třídy a nemohl mu věnovat patřičnou pozornost, podařilo se mu nakonec skutečně lektvar dokončit a odevzdat. Vypadalo to, že tentokrát by dokonce mohl skončit s lepším hodnocením než obvykle. Po hodině si Harry dodal odvahy a přistoupil ke katedře, kde se Snape probíral jejich písemkami.

„Pane profesore, rád bych se na pár věcí zeptal. Máte chvilku času?“

„Copak? Chceš pokračovat v našich lekcích?“ zeptal se ho Snape, ale k Harryho velkému ulehčení nikoli naštvaně.

„Přesně tak. Rádi bychom s děvčaty a možná i s Dracem pokračovali v lekcích lektvarů. Nechcete přece žádné experimenty při hodinách,“ dovolil si trochu zažertovat.

Snape se ušklíbl. „O to opravdu nestojím. Viděls, kolik pohrom jsem musel řešit jenom při téhle hodině. Nemám nic proti tomu, abyste pokračovali stejným způsobem jako loni. Tys o prázdninách opravdu nezahálel, takže bude jenom bezpečnější, když si své nové vědomosti vyzkoušíš pod dozorem.“

„Dost jsem se tomu věnoval. Hlavně jsem si ověřoval nějaké teorie v praxi. Získal jsem přístup ke slušné laboratoři, tak jsem toho využil.“

„O tom bych si rád jednou poslechl. Chceš ještě něco?“

„Rád bych se naučil nitrobranu. Uděláte si na mě čas?“

„Harry o tomhle jsme už mluvili. Nemyslím, že bys na to byl už dostatečně zralý, ale můžeme se někdy sejít, abych ověřil, jak jsi na tom. Ta cvičení jsi prováděl?“

„Každý den hodinu před spaním. Přišlo mi, že mi jde všechno snáz, ale nemám žádnou kontrolu.“

„Dobře přijď dneska večer. Teď ještě nemáte tolik úkolů a můžeme to prezentovat jako trest za dnešní hodinu. Zlepší to tvou image, hlavně u Weasleyových. Trest hned první školní den určitě ocení,“ dodal Snape s úsměvem.

„Moc děkuji. Jste na mě strašně hodný, zvlášť po tom všem, co vám můj otec udělal.“

Snape se najednou zachmuřil. „Co ty o tom víš?“ vyštěkl.

„Našel jsem otcův deník. Nesouhlasím s tím, jak se k vám choval, ale už to nedokážu změnit,“ Harry si uvědomil, že se hloupě prořekl a v očích se mu objevily slzy.

Snape ho přímo rentgenoval očima a na tváři měl neproniknutelnou masku. V mysli se mu honily vzpomínky na soupeření s Jamesem o Lily a dohadoval se, k jakým informacím ten kluk přišel. Na druhou stranu mu Harry dával jasně najevo, že počínání svého otce neschvaluje, i když se na všechno díval s Jamesovy perspektivy. Bude to asi náročný rozhovor, ale znovu si vzpomněl, že povahou je ten kluk spíš po Lily.

„Večer si asi budeme mít hodně co povídat. Možná, že se ten tvůj školní trest ještě protáhne do zítřka. Jestli tedy souhlasíš.“

„Přijdu rád. Hned po večeři?“

„Ano. Nechci, aby ses vracel po večerce a někdo za to strhával mé koleji body.“

Harry byl rád, že snad vyřešil jeden problém. Odpoledne už žádné hodiny neměli a tak se ještě pokusil promluvit s Brumbálem. Od Dursleyových ještě odpověď nepřišla, ale on nechtěl ztrácet čas. Ohlásil se u chrliče a ten ho po chvilce vpustil do ředitelny. Vypadalo to, že se tu nic nezměnilo. Brumbál seděl v křesle a stěny byly ověšeny portréty bývalých ředitelů, kteří se zvědavě nakláněli ven, aby jim neuniklo nic z jejich rozhovoru.

„Posaď se, Harry,“ přivítal ho Brumbál, „co tě sem přivádí?“

„Dobrý den. Jde o moje opatrovníky. O prázdninách jsem měl s nimi několik nedorozumění a mám obavy, jak tomu bude příští rok.“

„To mě mrzí, ale proč s tím jdeš za mnou? Školy se to přece netýká.“

„Rád bych znal podrobnosti o tom, proč musím být zrovna u nich. Vy jste mě tam umístil, takže s tím jdu za vámi.“

„Ano. Chceš od nich odejít?“

„Nevím. Život u nich byl peklo, ale nemám žádné jiné příbuzné, kam bych mohl jít.“

„Máš pravdu. To je také důvod, proč jsem tě k nim dal. Harry, když se tvoje matka obětovala, aby tě chránila, stalo se něco zvláštního. Uvolnila se prastará magie, která odvrátila kletbu, co tě měla zabít. To kouzlo je pořád tvojí součástí a je stále spojeno s nejvyšší obětí tvé matky. Proto Voldemort nesnese tvůj dotyk, a proto jsi u příbuzných své matky chráněn tak, že se tomu žádná ochranná zaklínadla nevyrovnají. Mrzí mě, že se s nimi neshodneš, ale je to stále pro tebe to nejbezpečnější místo na světě.“

„Takže má ochrana je spojená s tím, že žiju u Petunie?“

„Přesně tak. Ona je sestrou tvé matky a jejím domě jsi proto v bezpečí. Mám něco podniknout? Napsat jim dopis nebo je navštívit?“

Harry se na ředitele podíval. Ve svém hábitu, s čepicí na hlavě a s vousy až po pás nevypadal jako někdo, kdo by na Vernona udělal dojem. Nejspíš by ho hnal hned mezi dveřmi a muselo by dojít na magii. Ne, tohle nebylo ideální řešení. Chtěl si ověřit ještě další možnosti.

„Zatím to snad nebude nutné, mám rok času to nějak vyřešit. Je tam nějaký limit, jak dlouho u nich musím být, aby to kouzlo stále platilo?“

„Nikdo neví, jak ta magie funguje, ale předpokládám, že bude fungovat minimálně do tvé plnoletosti a není na nic vázané. To ale nic nemění na tom, že kdekoli jinde nebudeš tak chráněný jako v Zobí ulici. Vím, kam míříš, ale odstěhovat se do některého ze svých domů nebo k Malfoyům, není dobrý nápad. Na svobodě zůstalo mnoho z Voldemortových následníků a pro ně jsi stále úhlavním nepřítelem. Navíc mezi nimi koluje fáma, že když tě zabijí, osvobodí svého pána a on se vrátí. Budou tě pronásledovat a jinde než u sestry své matky v bezpečí nebudeš.“

„Takže se podle toho budu muset zařídit,“ opáčil kysele Harry. „Uvidím, co mi odpoví, ale myslím, že můžu počítat s tím, že v tom naprosto bezpečném domově mě strejda přizabije hned první den prázdnin. Zkrátka si navařím do zásoby léčivé lektvary, abych tam ty dva měsíce přežil.“

„Strašně mě to mrzí, Harry. Mám na prázdniny jet s tebou, abych to tvému strýci vše vysvětlil?“ snažil se dál Brumbál.

„To bych musel navařit ty lektvary i pro vás. Buď byste musel veřejně použít magii, nebo by to nemělo žádný význam. Ta nenávist je už moc hluboko,“ povzdechl si Harry. „Teď je to jen horší, protože jsem jim začal občas odporovat, ale pohnojilo se to už dávno předtím. Možná i úplně na začátku.“

„Harry, vím, že mi vyčítáš, jak jsem zařídil tvůj život, ale tehdy jsem to považoval za nejlepší řešení a považuji to za nejlepší řešení pořád. Možná ti to ublížilo, ale přežil jsi všechny ty roky, aniž by tě někdo napadl.“

„Asi jste ty Smrtijedy pozavírali opravdu všechny,“ poznamenal sarkasticky Harry, ale hned se zastyděl. Brumbál s ním měl opravdu ty nejlepší úmysly a nezasloužil si takový tón. Soustředil se na uklidnění své mysli a po chvilce klidným hlasem pokračoval. „Omlouvám se, řekl jsem to hruběji, než jsem myslel. Mám devět měsíců na to, abych si strýce udobřil nebo vymyslel nějaké řešení, jak vedle něj přežít.“

„Já ti budu pomáhat ze všech svých sil, Harry. Udělám cokoli, abych ti zajistil bezpečný domov.“

„Věřím vám. S Dursleyovými toho zatím moc nezmůžeme, ale mám ještě jednu věc, na kterou bych se chtěl zeptat. Loni jsme začali s profesorem Snapem jistá cvičení, která mi měla pomoci rozvinout mé schopnosti. Domluvil jsem si s ním schůzku dnes večer. Vy proti pokračování těch nepravidelných hodin nic nemáte?“

„Samozřejmě, že ne. Jsem rád, že chceš pokračovat.“

„S tím bylo spojeno, že jsme spolu s přáteli mohli v jedné sklepní místnosti nerušeně trénovat. Můžeme pokračovat i v tomhle?“

„Jistě, ta místnost tam pořád je a její okolí je stále zabezpečené stejným způsobem. Smím vědět, na co se chceš teď zaměřit?“

„Rád bych zvládl nitrobranu a nitrozpyt. profesor Snape má sice pochyby, jestli jsem na to dostatečně zralý, ale mě to přitahuje ze všeho nejvíc.“

„Zajímavá volba. Čekal bych, že se budeš spíš zaměřovat na práci s magickým jádrem a zvládání různých kouzel bez hůlky, ale jestli je tohle tvá priorita… Nechci tě do ničeho nutit, ale líbilo by se mi, kdyby ses zase pustil i do teorie. Ty první knihy tě asi moc nezaujaly, ale nezapomínej na to. Možná konečně narazíš na něco, co ti pomůže pochopit tvé schopnosti.“

„Budu na to myslet. Nic neslibuju, ale neodolám žádné zajímavé knize,“ dodal už s úsměvem Harry.

„Věřím ti. Kdybys chtěl něco z oddělení s omezeným přístupem, obracej se na profesora Snapea. Jsem přesvědčen, že ti vyjde v rozumných mezích vstříc.“

„Děkuji za váš čas. Chtěl jsem vás jenom informovat, jaká je momentálně u strýce situace. Zkusím to urovnat a příští prázdniny se tam vrátit, ale bít se nenechám,“ rozloučil se Harry pevným hlasem. Neočekával od tohoto rozhovoru žádný velký posun, ale přesto cítil zklamání, že ho Brumbál dál nutí bydlet u Dursleyů. Na druhou stranu si uvědomoval, že opravdu nemůže zatím být sám v rodinném sídle a pohostinnosti Malfoyů také nechtěl zneužívat. Kdyby se tak všechno urovnalo ještě aspoň na dva nebo tři roky.

Brumbál zůstal sedět v křesle a znovu se probíral právě jejich rozhovorem. Nebyl si jistý, co by měl udělat, ale cítil silné znepokojení. Situace okolo chlapce se čím dál víc vyostřovala a on začínal mít obavu, kam až by tohle všechno mohlo vést. Chtěl udržet chlapce v bezpečí a stranou kouzelnického světa, ale nepočítal s tím, že se jeho příbuzní takhle zachovají. Vzpomínal si na podobného nesmírně nadaného chlapce, který si před více než 50 lety prošel podobnou zkušeností a s následky se celý kouzelnický svět potýkal dodnes.

Harry zamířil do knihovny. Rozhovorem v ředitelně promeškal oběd a chtěl se ještě omluvit Hermioně za svoje dnešní chování. Měl štěstí. Jeho kamarádka byla v knihovně sama. Gabrielle ani Draco zatím nedorazili, takže měl ideální příležitost promluvit si s ní v relativním soukromí. Posadil se vedle ní, odkašlal si a začal.

„Mio, chci se ti omluvit, jak jsem na vás na chodbě tak vyjel. Vy za nic nemůžete, ten Lockhart mě pořád něčím dráždí. Mám asi nervy v kýblu, protože poslední dobou dělám samé kraviny.“

„Omluva se přijímá,“ vzhlédla Hermiona od knih a usmála se na něj. „Jaké další kraviny jsi udělal? Proměnil jsi Pansy v ropuchu nebo co?“

„To by nebyla kravina, ale bohulibý čin. Nevím. Cítím pořád takové napětí. U Dursleyů mohlo všechno proběhnout v pohodě, kdybych neměl hloupou poznámku o Vernonovi, hned první den školy jsem na vás bezdůvodně vyjel a rozhovory se Snapem a Brumbálem nedopadly taky zrovna ideálně.“

„Jak jsi pochodil?“ zajímala se Hermiona.

„Ne až tak špatně, mohlo být hůř. Snape s náma bude pokračovat v lektvarech jako loni, a slíbil mi, že se spolu podíváme na tu nitrobranu. Na konci rozhovoru jsem se ale prořek, že vím o tom, co bylo mezi ním a mým otcem. Večer mám za ním jít a domluvit podrobnosti a mám docela nahnáno, že se do mě pustí. U Brumbála jsem získal povolení, že můžeme dál cvičit v tom sklepě, ale ohledně Dursleyových jsem nijak nepořídil.“

„To není zas tak špatné. Jak ses ale proboha dozvěděl, co bylo mezi tvým otcem a Snapem?“

„Našel jsem otcův deník. Nechci o tom moc mluvit, přijde mi to moc soukromé, ale ve stručnosti to bylo tak, že moje máma kamarádila od prváku se Snapem a otec, když se do ní zamiloval, na něj začal žárlit. Dělal mu se svými kamarády spoustu naschválů. Otec se pak snažil vztahy narovnat, ale bez úspěchu. Snape ale nakonec mé rodiče nakonec varoval před Voldemortem.“

„To se divím, že ti z lektvarů neudělal peklo.“

„Já taky. Myslím, že mě nakonec vzal na milost kvůli matce. Myslím si, že byl do ní taky zamilovaný.“

„Harry o čem budeš psát tu esej pro Lockharta? Hádám, že to asi nebudeš psát sám o sobě,“ změnila Hermiona téma, protože viděla, že Harry se o minulosti svých rodičů moc bavit nechce.

„Tos uhodla. Ty už máš něco vybrané?“

„Ráda bych dala dohromady různá líčení souboje Brumbála s Grindelwaldem a porovnala popisovaná kouzla. Víš takovou statistiku, co kdo použil a jak se proti tomu ten druhý bránil.“

„Já ještě nevím. Musím si to rozmyslet. Jestli půjdeme podle abecedy, mám ještě dost času, ale on je mě schopný dát slovo už na první hodině.“

„Proč ho vlastně nemáš rád? Má to nějaký důvod?“

„Poprvé jsme se potkali, když jsem nakupoval učebnice. Vytáhl mě k sobě a předváděl se se mnou před fotografy. Já tohle nenávidím. Připadalo mi, že se před těma lidma hanbou propadnu a na první hodině mi udělá něco podobného před třídou. Tohle jsou asi ty rozumné důvody, ale nehledě na ně, mě na něm pořád něco dráždí. Nevím co to je, ale jsem v jeho přítomnosti ještě víc napružený než normálně.“

„Možná trochu moc dá na vnější dojem,“ připustila Hermiona, „ale na druhou stranu musí být obrovský odborník. Dokázal čelit tolika situacím a tolika různými způsoby. To je unikátní.“

Harry najednou dostal inspiraci. Napíše svůj esej o Lockhartovi a napíše ho tak, aby ostatním ukázal, že s jejich učitelem není všechno v pořádku. Hermioně ani ostatním nic říkat nebude a překvapí je až na hodině.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one