face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry byl svým nápadem fascinován. Hned se posadil vedle Hermiony, vytáhl pergamen a začal na něj rychle čmárat osnovu své eseje a pod ní tabulky, kam si hodlal vypsat všechna kouzla, o kterých se v Lockhartových knihách píše. Nemá cenu hádat se o Lockharta se svými kamarády, ale ať ho děvčata jakkoli obdivují, budou přístupny logickým argumentům. Pokud by svou analýzou přece jen prokázal, že je Lockhart přesně takový hrdina, za kterého se vydává, bude mít k ruce alespoň užitečnou pomůcku pro své další studium. Okamžitě se ponořil do svého díla. Hermiona na něj jenom nevěřícně zírala a chtěla zjistit, co ho to zase popadlo. Harry zareagoval až na její třetí pokus ho oslovit.

„Harry, co se to děje? Najednou se přestaneš se mnou bavit a začneš si něco čmárat. Píšeš si přípravu na večerní lekci u Snapea?“

„Promiň. Není to na Snapea, i když by se to taky hodilo, ale dostal jsem nápad, co budu psát do té eseje na OPČM.“

„Co tě napadlo? O kom budeš psát“

„O Lockhartovi.“

Hermiona vyvalila oči a nevěřícně na něj zírala. Harry jejich učitele evidentně nesnášel a teď o něm chce psát esej? Do čeho se to proboha zase pouští?

„Harry, myslela jsem si, že ho nesnášíš? Co o něm proboha chceš psát? Neplánuješ doufám zase nějakou pitomost.“

„Že jsme si nepadli do oka, ještě neznamená, že o něm nemůžu psát,“ ohradil se Harry, ale v koutcích úst mu škubalo. „Chci zpracovat přehled toho, jaká kouzla používal v jaké situaci, ale teď se musím soustředit, napsal toho spoustu a projít to do příštího týdne bude pěkná fuška.“

„To by se vážně mohlo hodit, budeš chtít pomoct?“

„Máme pracovat každý samostatně,“ napodobil její tón Harry. Jeho kamarádka vždycky trvala, aby si každý své úkoly dělal sám. Nakonec je sice mezi sebou probrali, nebo se někdo někoho na něco zeptal, ale vždy pracovali samostatně. „Máš taky co dělat. Těch popisů toho souboje Brumbála s Grindelwaldem jsou mraky. Možná by bylo nejlepší udělat nějaký průšvih, a když už budeš na koberečku, vytáhnout to přímo z Brumbála? Jestli na to nemáš dost fantazie, jsem ti k službám nebo ti můžu domluvit konzultaci u dvojčat.“

„Ty jsi hrozný. Myslíš, že mě nenapadlo zeptat se ho přímo? Já ho ale přece vůbec neznám. Tys s ním strávil spoustu času, když jste řešili tvoje nadání a tak, ale já ho znám jenom z hostin ve Velké síni.“

„Můžu tě představit. Podle etikety, kterou mi vtloukal do hlavy Dracův otec je těch několik rozhovorů, které jsme vedli právě akorát, abych mu mohl představit někoho dalšího. Už to vidím. Vážený pane řediteli Brumbále, dovolte mi představit vám mou vzácnou přítelkyni slečnu Hermionu Grangerovou. Slečno Hermiono Grangerová, dovolte mi představit vám ředitele Bradavické školy čar a kouzel, držitele nevím kolika titulů a ocenění, Albuse Brumbála,“ Harry přitom naznačoval úklony na všechny strany a pitvořil se tak, že Hermiona měla co dělat, aby nenarušila ticho knihovny hlasitým smíchem. Harry ale ještě pokračoval. „Bude to brnkačka, schází jenom, abychom ho vytáhli na nějaký ples, tam se obvykle takové představování odehrává, a máš to v kapse.“

Tahle představa už Hermionu definitivně odbourala a ona se rozesmála tak, že knihovnice Pinceová vzhlédla od svého stolku a pohrozila jim varovně prstem. Oba se uklidnili a v okamžiku, kdy se k nim připojili Draco s Gabrielle, už byli zabraní každý do své eseje.

Harry byl plně soustředěný. Rychle listoval knihami a do svých tabulek zapisoval kouzla, která jejich učitel použil v soubojích s různými nebezpečnými tvory a černokněžníky. Byl zatím na začátku, ale stejně nedokázal pochopit, jak širokou paletu kouzel jejich učitel ve svých knihách popisuje. Z jeho soustředění ho vytrhlo až rýpnutí do žeber, kterým ho Draco upozornil, že je čas jít na večeři. Rychle si sbalil svoje věci a společně vyrazili do Velké síně.

Po celou dobu večeře Harry rozmýšlel, co ho asi během následujícího rozhovoru čeká. Věděl, že díky jeho prořeknutí se nebude mluvit jen o nitrobraně, ale Snape se určitě bude snažit z něj vypáčit informace, kde se dozvěděl tolik o studijních letech svých rodičů. Harry měl na všechno vcelku jasný názor. Opravdu se mu nelíbilo, jak se jeho otec ke Snapeovi choval, ale byl zároveň rozčarovaný, že se jeho oblíbený profesor nedokázal přes jejich řevnivost přenést a poté, co jeho otec obrátil, vytrvale odmítal jakékoli pokusy o usmíření. Jestli na to přijde řeč, nehodlal nic zatajovat.

Cestou z jídelny se tvářil tak zachmuřeně, že si toho všimla i enkláva Weasleyových a dvojčata hned začala vyzvídat, co je příčinou jeho nálady. Harry se držel Snapeovy legendy a prohlásil, že si jde odpykat trest k učiteli lektvarů za svou pomoc Nevillovi při hodině. Dvojčata to přijala s uznalým zahvízdáním, zvlášť potom, co jim Ron popsal průběh první hodiny lektvarů. Neville se tvářil nešťastně, že Harry teď bude za svou pomoc odpykávat svůj trest u profesora, ze kterého měl sám panickou hrůzu. Harry ale všechny uklidňoval, že to nebude až taková hrůza. Je začátek roku, takže se ještě nevytvořila dostatečná zásoba špinavých kotlíků u vycídění ani pokažených lektvarů k likvidaci. Celý trest bude nejspíš spočívat v tom, že mu Harry bude asistovat při vaření lektvarů pro školní ošetřovnu. Dvojčata, která měla se školními tresty bohaté zkušenosti, souhlasila, že tohle je přijatelná varianta, mnohem příjemnější než palečnice a skřipec, kterými soustavně vyhrožoval Filch jim. Jediná Ginny se tvářila nepřístupně a probodávala Harryho pohledem.

„Doufám, že se ti dneska bude dařit,“ vyprovodila ho kysele. „Doporučila bych ti zaměřit se na kostirost, budeš ho opravdu potřebovat, až na sebe narazíme na hřišti.“

Harryho to trochu zarazilo, protože podle tónu své výhrůžky na rozdíl od dvojčat myslela vážně, ale ostatní Weasleyovci se její bojovnosti smáli a tak nad tím jen mávl rukou. Famfrpálový zápas byl ještě daleko a i když ani v nejmenším nepochyboval, že ho dvojčata nebudou šetřit, nevěřil, že by jejich hlavním cílem bylo mu ublížit. Před cestou do sklepení si chtěl zařídit ještě jednu věc. Pomalu se kradl chodbou až k soše hrbaté čarodějky, rozhlížel se kolem dokola, ale všichni byli právě na večeři, takže byl čistý vzduch. Tajná chodba byla přesně na tom místě, jak popisoval jeho otec ve svém deníku. Harry pospíchal a několikrát zakopl, ale po chvíli narazil na padací dveře a věděl, že je pod Medovým rájem a tudíž daleko za hranicí Bradavických pozemků. Rychle aktivoval své přenášedlo a v okamžiku stál v hale rodinného sídla. Ani nečekal na skřítky, jenom vyběhl do svého pokuje a vytáhl z kufru jeden z posledních otcových deníků. Při setkání se Snapem by se mohl nějaký argument navíc hodit. Rychle ho zastrčil do kapsy a přemístil se zpátky. Na dveře Snapeova kabinetu klepal sice trochu udýchaný, ale na vteřinu přesně.

Snape se rozhlédl chodbou, a když uviděl v dáli několik studentů, zamračil se, a mlčky mu pokynul dovnitř. Jakmile ale za Harrym zapadly dveře, stal se jeho výraz přátelštějším, i když ne zrovna nijak vřelým.

„Vítám tě Harry, oceňuji, že ses dostavil skutečně přesně,“ přivítal ho a pokynul ke křeslu před krbem. „Takže čím začneme?“

„Jestli dovolíte, rád bych začal nitrobranou. Snažil jsem se poctivě cvičit každý den. Chci, abyste mě otestoval, jestli jsem udělal nějaký pokrok.“

„To by neměl být zas takový problém,“ ušklíbl se Snape. „Tak se uvolni a předveď mi ta tvoje cvičení.“

Harry se soustředil. Nejdříve vyprázdnil svou mysl. Měl v tom už slušnou praxi, takže mu to šlo rychle, ale chvíli před tím, než se jeho mysl dokonale vyprázdnila, ucítil v ní Snapeovu přítomnost. Tentokrát to nebyl žádný nejasný pocit jako před prázdninami, ale cítil mysl svého profesora naprosto zřetelně. Dokázal také poznat, co cizí mysl v té jeho právě dělá. Snape se držel jejich dohody a pouze pozoroval, nepodnikal žádné pokusy proniknout hlouběji nebo s jeho myslí jinak manipulovat. Harry na chvíli ztratil koncentraci, ale rychle se opanoval a brzy se jeho mysl ocitla v měkké temnotě. Snapeova přítomnost ale byla stále rušivá a Harry se musel skutečně silně soustředit, aby ji dokázal ignorovat.

Poté se Harry snažil vytlačit svou mysl ven ze svého těla, Tomuto cvičení se věnoval celé prázdniny do úmoru, ale stále mu to dělalo problémy. Musel vynakládat veškeré své sebeovládání a sílu, aby oslabil pouta mezi svou myslí a tělem. Nakonec se jeho mysl neochotně oddělila a on teď díky ní vnímal celý kabinet včetně sebe zvenčí. Byl to podivný pocit, a i když ho již mnohokrát o prázdninách zažil, stále si nemohl zvyknout na tento způsob vnímání. Vše vypadalo tak přízračně. Barvy se ztratily, vše bylo zastřeno jakýmsi oparem a hmotné objekty jako nábytek byly jen nevýraznými stíny na pozadí. Zato mysl jeho profesora zářila jako malé slunce, od kterého se táhl paprsek směrem k němu. Všiml si i dalších paprsků, které naopak jeho vlastní mysl poutaly k jeho nehybnému tělu. Snažil se posunout svou mysl ještě dál, ale každičký kousíček ho stál stále více sil. Nakonec uslyšel ve své mysli tichý pokyn od Snapea a s úlevou se stáhl zpátky. Netušil, jak dlouho to trvalo, protože ve svém stavu nedokázal vnímat čas, ale cítil se vyčerpaný. Muselo to trvat mnoho minut. Pomalu otevřel oči. Snape se na něj díval zamyšleně, a když zaznamenal, že se Harry probral, začal rozebírat jeho výkon.

„Lhal bych, kdybych přiznal, že nejsem překvapený. Je vidět, žes odvel velký kus práce. Opravdu jsi o prázdninách poctivě trénoval. Tvá mysl je silnější, než si pamatuju. Jestli jsi už v pořádku, rád bych se tě nejdříve zeptal, proč jsi zakolísal při vyprazdňování své mysli. Tohle jsi přece bezpečně zvládal už dřív.“

„Ucítil jsem vaši mysl. Trochu mě zaskočilo, jak silně jsem ji vnímal. Před prázdninami jsem vás také dokázal vycítit, ale byl to jen takový neurčitý pocit, tohle bylo silnější a jasnější.“

„Dokázal bys určit směr, kde jsi mojí mysl cítil?“ zeptal se překvapený Snape.

„Ano. Vnímal jsem vás jasně. Dokázal jsem i rozpoznat, že se držíte stranou a jenom mou mysl sledujete. Myslím, že kdybyste se snažil do mojí mysli zasáhnout nebo z ní násilím získat nějaké informace, vnímal bych vaši mysl jinak.“

„Pozoruhodné. Nevěřil jsem, že bys tohle v tvém věku dokázal. Jedna věc jsou meditační cvičení, která svým způsobem může zvládnout i mudla, ale tohle je něco jiného. Vnímat svou myslí okolí takovým způsobem je hodně náročné. Kolik jsi těm cvičením skutečně věnoval času?“

„Snažil jsem se každý den před spaním cvičit tak dlouho, dokud jsem únavou neusnul. Nesledoval jsem hodiny, takže nevím, kolik minut to trvalo.“

„Teď se cítíš víc nebo míň unavený, než při těch cvičeních?“

„Míň. Kdyby to bylo cvičení, ještě bych se to snažil nějaký čas udržet. Většinou jsem to držel tak dlouho, dokud jsem vyčerpáním neusnul. Fungovalo to spolehlivě, jen se mi teď ráno nechce tolik vstávat.“

„Harry, chci, abys mi slíbil, že svoje cvičení nebudeš provádět s takovou intenzitou. Tohle není žádná legrace. Takové vypětí, které tě donutí vyčerpáním usnout, by mohlo způsobit nevratné poškození tvé mysli. Za celou svou kariéru učitele jsem tohle ještě nikomu neřekl, ale zvolni. Nesnaž se tolik, je to nebezpečné,“ Snape se upřeně díval Harrymu do očí a mluvil smrtelně vážným tónem. Jeho obavy byly z tónu jeho řeči víc než zřejmé.

„Ale já se chci nitrobranu a nitrozpyt naučit,“ protestoval Harry.

„Tomu věřím, ale opravdu to chce svůj čas. Proč vlastně tolik trváš na tom se tyhle věci naučit? Jiní studenti tvého věku by si spíš přáli stát se zvěromágy nebo se naučit nějaká náročná kouzla. Neznám nikoho, kdo by se tak soustředil na tuhle nezajímavou a náročnou oblast magie.“

„Chci porozumět svým schopnostem, sám jste mi to přece říkal,“ trval si umíněně na svém Harry.

„Harry, tady mezi sebou si na nic hrát nemusíš. Tohle určitě není hlavní důvod, proč tě zrovna tohle zaujalo. Můžeš mi věřit.“

„Četl jsem o tom, jak pokročilý kouzelník dokáže svou myslí komunikovat na dálku a jak dokáže její pomocí prozkoumávat okolí. Chtěl bych to jednou umět. Musí být fajn bavit se s kamarády na dálku a nemuset cestovat nebo posílat sovu. Mít je pořád po ruce, i když jsem zavřený u Dursleyů.“

„Harry, tolik úsilí jsi tomu věnoval kvůli tomuhle? Proč si myslíš, že to nikdo nedělá? Tohle už není ani nitrobrana, ale nitrozpyt, který je ještě mnohem náročnější. Pochybuji, že by v celé Anglii bylo deset kouzelníků s tak silnou myslí, že by něčeho takového vůbec byli schopni a to vůbec nemluvím o tom, jak je to vyčerpávající. Psalo se v té tvé knize také o tom, že aby ta komunikace byla efektivní, musí toho být schopni všichni, kdo se účastní? Takže jestli chceš pokračovat, aby ses mohl bavit se mnou, Brumbálem nebo tím zbytkem, prosím. Sice mi lichotí, že máš takový zájem se mnou komunikovat, ale měl by sis najít nějakého kamaráda svého věku. Já si s tebou o puberťáckých věcech vykládat nehodlám.“

„To jsem nevěděl,“ řekl nakřáplým hlasem Harry. Vypadalo to, že každým okamžikem začne natahovat.

„Harry, nechtěl jsem tě rozhodit, jen mě to trochu zaskočilo,“ snažil se ho uklidnit Snape. „Už jsme se o tom dříve bavili. Nitrobrana je dobrá věc pro ochranu tvé mysli před vnějšími vlivy. Nemusí to být jenom útok nitrozpytem, ale třeba i různá kouzla jako Imperius, dokonce dokáže zmírnit i účinky některých lektvarů, které ovlivňují mysl…“

Harry se mezitím trochu uklidnil a navrch získala jeho zvědavost.

„Jakých lektvarů?“ skočil Snapeovi do řeči.

„Tak třeba uklidňující elixír by na tebe moc nezabíral, pokud by ses rozhodl, že se uklidnit nechceš. Také třeba takový elixír lásky by na tebe účinkoval daleko méně než na někoho, kdo nitrobranu neovládá.“

„Já ji přece také neovládám?“ podivil se Harry.

„Nejsem si jist, jestli mě ten pedagogický úspěch opravdu těší, ale ovládáš. Prvním a nejtěžším krokem pro zvládnutí nitrobrany je poznat svou mysl natolik, že vycítíš cizí přítomnost. Jakmile tohle zvládneš, je to dál jednoduché. Začneš se proti tomu bránit. Prostě soustředíš svou mysl proti tomu vetřelci a snažíš se ho vytlačit. Zpočátku je jednodušší postupovat tak, že si kolem své mysli představíš bariéru, třeba tak, že se soustředíš na nějaké štítové kouzlo, ale jestliže dokážeš rozpoznat, z jakého směru útok přichází, prostě ho ze své mysli vytlačíš. Věřím, že kdybychom to zkusili a já na tvou mysl začal útočit, vytlačíš mě ven jako nic.“

„To je všechno? Myslel jsem si, že je nutné trénovat různé obrany a tak,“ překvapeně namítal Harry.

„Harry, když na tebe bude útočit komár, taky nebudeš vymýšlet žádné strategie, prostě se po něm oženeš a je to. I obyčejná mysl, která nitrobranu zvládá je schopna bez problémů odrazit naprostou většinu útoků nitrozpytem. Obrana je vždycky snazší než útok.“

„Proč? Proč je nitrozpyt o tolik slabší?“

„Protože při nitrozpytu používáš svou mysl vně tvého těla. Sám dobře víš, jaké tě to stojí úsilí. Naproti tomu ten, kdo se brání, zůstává v bezpečí doma a může se bránit celou svou silou. Rozdíl v síle myslí musí být hodně velký, aby bylo možné takovou obranou proniknout.“

„Takže já vlastně už nitrobranu umím?“ nevycházel z údivu Harry. Takový průběh rozhodně neočekával.

„V podstatě ano. Až si trochu odpočineš, můžeme to vyzkoušet, ale moc bych se divil, kdybys mě nedokázal ze své mysli vytlačit,“ ujistil ho Snape.

„A co nitrozpyt? Opravdu musím ještě počkat? Nesmím ho trénovat?“

„Neřekl jsem, že ho nesmíš trénovat, jenom se nesmíš přepínat. Když budeš moc tlačit na pilu, opravdu by se ti mohlo něco stát. Nemám zase tolik studentů schopných uvařit lektvar, abych si tě mohl dovolit ztratit. Je to nesmírně nebezpečné a zákeřné. Začíná to nenápadně jako mírná bolest hlavy, podrážděnost a nepřiměřené reakce na stres, ale pokud se to včas neodhalí, může to vést až k celkovému zhroucení a nevratnému poškození mysli. Neměl jsi v poslední době nějaké takové příznaky?“

„Popravdě jsem několikrát reagoval trochu nepřiměřeně,“ přiznal Harry a začal líčit situace u Dursleyů a na první hodině OPČM. Snape ho pozorně sledoval, ale nakonec ho ujistil, že ty případy nemusí opravdu nic znamenat.

„Opravdu cítíš takové antipatie k vašemu novému učiteli?“ zeptal se ho s ironickým pousmáním Snape.

„Nevím proč, ale něčím mě nepochopitelně dráždí,“ odpověděl Harry a začal potom líčit Snapeovi svůj záměr ohledně eseje na příští týden. Ten ho pozorně sledoval, zachovával kamennou tvář a jenom milimetrový pohyb koutků jeho úst signalizoval, že se záměrem svého studenta dobře baví.

„Náročný úkol. Skutečně obdivuji tvé úsilí, které tomu hodláš věnovat. Možná bych si ještě měl rozmyslet, co vám zadám za úkol na další hodině lektvarů. Stálo by za to dopřát ti co nejvíce času.“

Harry se konečně zbavil stísněnosti z předešlé debaty o nitrobraně a zeptal se Snapea, proč si vlastně Brumbál vybral někoho takového. Lockhart mu rozhodně nepřišel jako typický učitel čehokoli.

„Harry, Brumbál neměl jednoduchou pozici. Na tohle místo se uchazeči zrovna nehrnou, zvlášť poté, co se šíří různé fámy o tom, co se stalo s jeho předchůdcem. Lockhart měl všechna potřebná doporučení a byl jediným uchazečem, volba tedy byla jasná. Osobně si myslím, že mu jde jen o to, aby se při svých dalších aktivitách mohl ohánět tím, že učil tento předmět v Bradavicích, ale rád bych se pletl. Sám uvidíš, co ti vyjde v té tvé analýze.“

„Vy o něm také pochybujete?“ zeptal se překvapený Harry.

„To je trochu přehnané. Nelíbí se mi jeho styl, to je všechno.“

Harry se na Snapea pátravě zadíval. Je pravda, že co se týče stylu, nemohly by ti dva být rozdílnější. Na jedné straně Snape ve vlajícím černém hábitu s věčně mastnými vlasy a s nasupeným výrazem ve tváři, který rozdává na všechny strany ironické poznámky a na druhé straně vždy pečlivě upravený Lockhart, který pro změnu na všechny strany blýská svým dokonalým úsměvem. Kdyby to záleželo na něm, volil by raději Snapea.

„Tohle by se ti mohlo v té analýze hodit,“ pokračoval Snape a podal mu z knihovny útlý svazek.
„Pojednává to o rozdělení kouzel do jednotlivých magických škol. Chtěl jsem ti ji tak jako tak někdy půjčit, protože by ti mohla pomoci v porozumění tvým schopnostem, a teď je pro to vhodná příležitost.“

„Děkuji, určitě to využiju. Zkusíme teď tu obranu? Cítím se docela v pohodě.“

„Ještě jednu věc. Co jsi vlastně o těch prázdninách studoval z lektvarů. Tvoje odpověď přesahovala všechno, co by se dalo najít v běžných učebnicích.“

„Vy víte, že mám možnost dostat se do rodinného sídla?“

„Ano, Brumbál mě o tom informoval, ale popravdě z toho moc nadšený nebyl. Jak to s tím souvisí?“

„Snažil jsem se tam o prázdninách trávit co nejvíc času. Kdybyste znal Dursleyovy, bylo by vám to hned jasné. Je tam poměrně dobře vybavená laboratoř, stačilo jen trochu uklidit, vyházet prošlé lektvary a ingredience a nakoupit nové. Četl jsem v průběhu roku několik zajímavých knih a měl jsem konečně možnost si všechno vyzkoušet. Je to zajímavé, ale v praxi je všechno hned daleko jasnější, než rozepsané v knihách. Zkoušel jsem různé neobvyklé způsoby přípravy a tenhle lektvar byl jeden z těch, na kterých jsem to zkoušel. Zachraňovat situaci, když všechno nešlo zrovna podle mých představ, jsem musel několikrát denně. Stejně se mi jednou povedlo odpálit kotlík a udělat díru do stropu. Byla to náhoda, že jsme dělali zrovna lektvar, který tak dobře znám, být to nějaký jiný, rozhodně bych si nebyl tak jistý.“

„Stejně ti děkuji. Učím už dlouho, ale podobné zadostiučinění jsem snad ještě nepocítil. Vím, že to není jen moje zásluha, ale stejně to potěšilo,“ Snapeův hlas zněl podivně měkce, jakoby skrýval nějaké hlubší hnutí mysli, které se snažil potlačit.

„Opravdu není zač, snažil jsem se uniknout další srážce bodů,“ usmál se Harry, ale pak ho něco napadlo. „Nebylo by možné upravit nějakou učebnu, kde by si všichni studenti mohli lektvary procvičovat? My máme sice domluvené ty konzultace u vás, ale i ostatní by určitě ocenili, kdyby si mohli občas něco vyzkoušet. Bylo by to i ve vašem zájmu, aspoň by na hodinách vybuchovalo míň kotlíků.“

„Harry, je to sice lákavá představa, ale napadá mě hned několik důvodů, proč by to nešlo. Zaprvé, přísady něco stojí a škola si nemůže dovolit dotovat hraní si nezodpovědných děcek.“

„Tak by si každý přísady obstarával sám. Stejně si myslím, že by bylo spousta zájemců. Kouzla si může každý procvičovat kdekoli, ale lektvary ne.“

„Ještě jsem neskončil, tak mě laskavě nepřerušuj. Druhý problém je bezpečnost. Nemůžeme vás tam nechat bez dozoru a já nemám tolik času, abych tam s vámi vysedával. To radši uhnu na hodině před nějakým tím kotlíkem.“

„Tak by se to omezilo jen na jednoduché lektvary, kde žádné nebezpečí nehrozí,“ bojoval dál Harry za svůj nápad.

„Viděl jsi, čeho je schopný Longbottom, Crabbe nebo Goyle. V jejich rukou se i ten nejjednodušší a nejbezpečnější lektvar stává zbraní hromadného ničení. Opravdu to není možné. Proč se o to tak snažíš, jednoduché lektvary si přece nepotřebuješ opakovat a na složitější experimentování můžete zajít za mnou na konzultaci?“

„Kvůli Nevillovi. Je tak vystresovaný, že není schopný udělat nic správně. Chtěl bych mu pomoct, jeho rodiče se přátelili s mými.“

„Harry, mrhat časem na někoho jako je Longbottom, je strašlivé plýtvání. Jeho rodiče jsem také trochu znal, i když jsme se zrovna nepřátelili, ale on se jim vůbec nepodobá. V lektvarech je úplně k ničemu. Za první rok zničil jedenáct kotlíků. Jedenáct! Několikrát přiotrávil celou třídu, dvakrát mi zapálil vlasy a šestkrát mi zničil hábit tím, že mě polil nějakým svým blivajzem. Nepočítám škody, které si způsobil sám, to byl spravedlivý trest za to, jak mě celý rok ničil. Kdo má pořád vymýšlet protijedy na ty neskutečné směsi, kterými ohrožuje sebe i svoje okolí?“

„Není tak neschopný, v bylinkaření je nejlepší,“ zastával se ho Harry.

„Fajn, tak až budu chtít vypěstovat čerstvý salát nebo rajčata, vím na koho se obrátit, ale teď se o panu Longbottomovi nebudeme bavit nebo si budu muset před spaním vzít extra silný uklidňující lektvar.“

„A co si mám počít já? Sedím hned vedle něho a jsem první na ráně. Není to jenom soucit, ale sebeobrana,“ zkusil jako poslední pokus trochu zlehčit situaci Harry.

„Tvoje chyba, že sis nesedl jinam,“ opáčil ironicky Snape, ale už se uklidnil a dokonce vypadal spokojeně. „Jestli tě přistihnu, srazím ti bez milosti další body a napařím takový trest, že na něj do smrti nezapomeneš. Chceš-li mu pomáhat, musíš si najít jiný způsob, ale jen na vlastní nebezpečí,“ Harrymu se zdálo, že se mu pokouší Snape něco naznačit. Možná ho chce jen navést na jiný způsob, jak Nevillovi pomoci s lektvary. Bude o tom muset popřemýšlet.

„Tak Harry, máme do večerky čas akorát na to zkusit ještě jednou nitrobranu. Cítíš se na to?“

„Jistě, můžeme začít, co mám dělat?“

„Připrav se. Tentokrát se budu snažit proniknout do tvé mysli a ty se mi braň. Vytvářej ve své mysli proti té mé bariéry, odstrkuj ji pryč, zkrátka bojuj.“

„S potěšením,“ usmál se Harry a začal vyprazdňovat svou mysl.

Útok přišel znenadání. Tentokrát Snape nevyčkával a rovnou se snažil do jeho mysli proniknout. Harry jasně vnímal cizí mysl, která se dere dovnitř té jeho. Nechal jednat své instinkty a nejprve vztyčil proti vetřelci bariéru. Soustředil se na svou mysl a představil si na místě, kudy Snape pronikal dovnitř neprostupnou zeď. Snape se ale nevzdával a snažil se tuto bariéru obejít. Jeho mysl se v Harryho vnímání zformovala do malé jasné šipky, která zkoumala bariéru a hledala slabé místo, kudy by pronikla. Udržovat bariéru bylo čím dál těžší, ale Snapeovi se stále nedařilo proniknout skrz.

Harry si uvědomoval, že na souboj vytrvalosti nemá dostatek sil a snažil se přetlačovanou rozhodnout rychle. Posouval bariéru stále dál, ale záhy se musel stáhnout. Čím dál posunul svou obranu, tím namáhavější bylo ji udržovat. Chvíli hledal východisko ze své situace a nakonec vyrazil do protiútoku. Zrušil bariéru a namísto ní si představil pěst, kterou udeřil směrem k vetřelci. Harry očekával náraz, ale nic takového se nekonalo. Jeho duševní pěst odmrštila nepřátelskou mysl daleko za hranice, kde ji byl schopen vnímat.

Harry otevřel oči a zadíval se na Snapea zalitého potem a držícího se za hlavu. Sám se také cítil naprosto vyčerpaný a kapičky potu, které zaplavovaly jeho obličej, ho pod brýlemi pálily do očí. Snape mezitím také otevřel oči a vyčerpaně se na něj zadíval.

„Tys mi teda dal. Už chápeš, že nitrobrana je mnohem snazší než nitrozpyt? Opravdu nepotřebuješ nic víc, než si uvědomit svého protivníka a pak se bránit jak nejlépe dokážeš. Příště se ale předem dohodneme, kam až každý z nás zajde. Ta tvoje rána mi určitě způsobí pěknou migrénu. Ještě že ta vaše povedená třída má lektvary až pozítří. Longbottom by mě zítra asi definitivně dorazil.“

„Moc se omlouvám, nechtěl jsem vám ublížit. Nejdřív jsem se jenom bránil, ale pak jsem si uvědomil, že to nemůžu držet donekonečna, tak jsem zkusil protiútok.“

„Pořád zapomínám, že ti to zapaluje rychleji než tvému otci,“ zamumlal si pro sebe Snape, ale nahlas řekl, „to byla také správná taktika. Já jenom nečekal, že na ni přijdeš hned napoprvé. Nemysli si, že když se ti podařilo mě takhle vyřídit, že jsi nějaký mistr. Při skutečném souboji vůlí bys neměl žádný čas na přípravu a vyprázdnění mysli, navíc skutečný mistr by nepostupoval tak předvídatelně jako já, ale zkoušel by různé úskoky, jak tvou obranu překonat. Ty znáš mudlovský svět, takže pochopíš, co myslím tím, že je takový souboj něco jako zápas v judu. Celou dobu se prakticky nic neděje a soupeři bojují o úchop, ale pak přijde bleskurychlá akce.“

„Budete se mnou trénovat?“ zeptal se s nadějí Harry.

„Možná, až se vzpamatuji z toho dnešního souboje. Dneska jsi mě položil na žíněnku před limitem,“ usmál se Snape. „Prováděj dál v rozumné míře cvičení, ale zkoušej si i pohotovost v běžných situacích. Snaž se použít sílu své mysli v situacích, kdy tě něco rozruší. Je to dobrý trénink, abys jednou dokázal čelit nenadálému útoku. Jsi dost v pohodě, aby ses vrátil na kolej? Večerka bude za pár minut.“

„Jo, dost v pohodě, abych ten kousek přešel. Naštěstí nejsem v Nebelvíru, takže se nemusím trmácet po těch strašných schodech nahoru.“

„To máš opravdu štěstí, ani nevíš jaké,“ vyprovodil ho Snape. Vypadalo to, že má ještě něco na srdci, ale Harry byl opravdu unavený a neměl zájem jejich rozhovor protahovat. Rychle se rozloučil a vydal se směrem ke své ložnici. Doufal, že na jeho otce už řeč nepřijde.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one