face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harryho obavy se začaly naplňovat už následující den. Při snídani se ke Zmijozelskému stolu přiblížila podstatná část rodinného klanu Weasleyových s jednoznačným záměrem okomentovat jeho včerejší vystoupení. Dvojčata to brala jako významnou příležitost začít nový den v dobré náladě, Ron se tvářil trochu rozpačitě a Ginny bojovně.

„Nazdar, Harry. Slyšeli jsme, žes včera zazářil. Ani ty zamilované husičky prý nepěly na Zlatíčka Zlatoslava takové ódy, jako ty,“ Harry jenom protočil oči. Tohle se dalo očekávat. Proč jenom Ron neprojevil trochu víc jasnozřivosti, aby jeho vystoupení prohlédl?

„Dělal jsem, co se dalo. Pro takového mistra magie nikdy není žádná chvála dost veliká,“ odpověděl Harry. V duchu se modlil, aby dvojčatům došlo to, co nedošlo Ronovi.

„To nepochybně,“ usmál se Fred. „Takoví mistři magie opravdu nerostou na stromech.“

„Jo, jeden by řek, že takoví se už dneska nerodí,“ naznačil trochu víc Harry. Dvojčata se zamyslela, ale v tom se do toho vložila Ginny.

„Budeš mu teď pucovat boty, Harry? Dělat pedikúru nebo míchat pleťové masky?“ Harry si pomyslel, že tohle bude těžké.

„Strašně rád, ale je takových lepších adeptů přede mnou. Proti nim nemám šanci,“ a pohledem naznačil, aby se podívali na Percyho. Ten, když viděl, co se na druhé straně místnosti děje, vstal a zamířil k profesorskému stolu, aby někdo tohle shromáždění rozehnal.

„Neurážej našeho bratra ty jeden Zmijozelský hade,“ vystartovala po něm Ginny a sápala se na něj.

„Klid, Ginny. Percy je sice náš bratr, ale chová se jako idiot a ty k tomu taky nemáš daleko. Tohle není žádný boj. Zatím. Přišli jsme se jen zeptat našeho mladého rivala, co ho vedlo k takové změně názoru. Když mu budou kolem hlavy lítat netopejři, asi nám toho moc nevysvětlí,“ zastavil ji Fred.

„Jasně. V knihkupectví se vedle Zlatíčka tvářil, jako ty, když máš jíst špenát…,“ doplnil ho George.

„… a teď je z něj celý paf…,“
„… oslavuje jeho skutky…,“
„… sklání se před jeho géniem…,“
„… aniž by ho k tomu někdo nutil,“ uzavřel George.

„Znáte podrobnosti? Rozebíral Nebevír celej večer můj referát? Mám takovou radost. První úspěch! Je to sice jenom Nebelvír, ale když se budu opravdu snažit, zítra to může být třeba Mrzimor a jednou budu třena na titulní stránce Denního věštce jako ON. Otevřel mi oči. Po letech života ve stínu chci konečně vystoupit na světlo,“ vykládal s na první pohled přehnaným nadšením Harry. Ginny se trochu stáhla, Ron se tvářil zmateně, ale dvojčatům začaly cukat koutky.

„Jen aby to nebylo v souvislosti, že se slovutný Harry Potter definitivně zbláznil…,“
„… nabarvil si vlasy na blond…,“
„… nalakoval si nehty…,“
„… a místo famfrpálu se dal na balet.“

„Nebo třeba v rubrice hledaných zločinců.“
„Nebo jako hrdina, který se obětoval pro blaho národa a vzal si nejošklivější starou pannu v celé Anglii. Tetička Rafaela přezdívaná Rafanda je opravdu větším nebezpečím pro společnost než Někdo, koho nesmíme ani jmenovat.“

„Měli byste také mít nějaké ambice,“ smál se jim Harry.

„To samozřejmě máme. Já se chci zapsat do historie jako muž s nejdelšími fousy na světě. V životě se nebudu holit. Holky budou šílet. Jen si mě představte s fousy v zářivých Weasleyovských barvách, které sahají až na zem.“

„A já se jednou stanu ředitelem téhle školy. Není to nic moc, ale předsedat hostinám a ukládat tresty zvládnu levou zadní. Každý večer si zaznamenávám do deníčku, jaké jsem ten den dostal, a když k tomu přidám svou nekonečnou kreativitu, budou se mít tvoje děti na co těšit. Přísahám na Merlinův poslední zub, že jim nikdy neuložím stejný trest dvakrát.“
„Chudáci. Takový osud jim nemůžu přichystat. Asi se odstěhuju k protinožcům, abych ti je nevydal do spárů. Jestli chcete důkaz, že Lockhart je opravdu takový čaroděj, jací se už snad ani nerodí, přečtěte si tohle,“ a podal jim kopii své práce. V duchu si gratuloval, že si jich připravil několik do zásoby.

„Opus Magnum Harryho Pottera? To si určitě nenecháme ujít, ale teď už musíme jít, než náš bráška přivede Snapea a ten nám všem napaří trest,“ rozloučili se Weasleyovi a vrátili se zpátky ke svému stolu.

„Že se s nima tak vybavuješ. Jsou nesnesitelní. Ta malá divoška tě málem proklela,“ komentoval celou scénu Draco.

„Já si myslím, že jsou zábavní,“ oponovala mu Gabrielle. „Ginny je nejmladší a snaží se předvádět, aby měla respekt, ale dvojčata jsou fajn. Myslím, že jsou z jejich rodiny asi nejtalentovanější. Určitě pochopí Harryho záměr.“

„No potěš koště. Toho se teda opravdu bojím. Jestli jim to opravdu dojde a začnou proti Lockhartovi něco podnikat, ať mě z toho laskavě vynechají, i tak budeme mít spoustu problémů, až to všechno praskne. Nechápu, proč jsem prostě nemohl napsat otci, aby zařídil, že ho ze školy vyhodí,“ pořád se vztekal Draco. Průnik Nebelvírských na Zmijozelské území ho opravdu vytočil.

„To jsme přece už probírali. Když ho vyhodí, Brumbál určitě nesežene rychle žádnou náhradu a my se nic nenaučíme. Tohle je zrovna předmět, který se nám jednou může docela hodit. Lepší bude z něj vytěžit maximum a zbavit se ho až na konci roku,“ trpělivě vysvětloval Harry. „Nesmíš se tak vytáčet, Draco. Dvojčata jsou fajn a je s nima zábava. Trošku se pošťuchujeme, ale všechno je to jen sranda. Jestli udrží na uzdě tu malou semetriku, jsou Weasleyovi v pohodě. Nezapomeň, že je to taky jeden ze starých rodů.“

„To sice je, ale to vůbec neznamená, že s nima musím být kámoš. Jsou takový… úplně šílení, neodpovědní, otravní… Nebelvíráci.“

„Jasně a my jsme naprosto vážní a rozumní Zmijozeláci, takže rychle dojezte, ať nepřijdeme pozdě na formule,“ ukončil jejich rozhovor Harry.

Zbytek dne už probíhal normálně. Nikdo další už se Harryho referát nezajímal a on začínal doufat, že bude mít konečně klid na další věci. Po tradičním odpoledni s Hermionou v knihovně se všichni tři kamarádi ze Zmijozelu sešli ve společenské místnosti. Harry se s nimi chtěl domluvit na Hermioniny narozeniny a teď byla ideální příležitost.

„Gabi, co máš pro Hermionu k narozeninám? My jsme jí s Dracem koupili tohle,“ zeptal se Harry a ukázal Gabrielle medailonek ve tvaru knihy.

„Je moc krásný. Můžu se podívat?“

„Jasně, když ho otevřeš, objeví se v něm nějaký citát o učení,“ podal jí ho Harry.

Gabrielle ze zvědavosti otevřela medailonek a nahlas přečetla:

Den, kdy se něčemu naučíš, není už promarněn. David Eddings

„To je senzace, určitě se jí to bude líbit,“ nadšeně zhodnotila jejich dárek. „Já jí koupila jen novou psací soupravu. Kdy jí to chcete předat?“

„Narozky má 19. To je příští pátek. Nikdy jsem si vlastně neuvědomil, že je z nás nejstarší,“ řekl Harry. „Rád bych jí udělal nějakou oslavu, ale tady v Bradavicích to asi bude trochu problém.“

„Problém vidím spíš v tom, že oslava pro Hermionu znamená napsat si domácí úkol a potom do večera vysedávat v knihovně,“ pronesl skepticky Draco a Gabrielle se zahihňala.

„Bude se jí to líbit, jen to musíme správně zorganizovat,“ namítal Harry. „Nejdřív mě napadlo, že bychom všichni mohli zdrhnout tajnou chodbou do Prasinek. O jedné vím, ale to by u ní asi neprošlo.“

„Na to vem jed. Tohle by ti neprošlo ani u nás,“ rozhořčeně namítla Gabrielle.

„Vážně trávíš s Weasleyovými moc času. Vypadá to, že ty jejich nápady jsou nakažlivý,“ přisadil si Draco.

„Pak mě napadlo, že bychom mohli vyzdobit ten sklep, kde normálně trénujeme kouzla. Nikdo tam nepřijde. Ví o tom jenom Brumbál a Snape a za celý rok nás tam ani jednou nepřišli zkontrolovat,“ navázal Harry.

„To už je lepší, jak by sis to představoval?“

„Nějaké balónky, konfety a dort. Nic velkého. Nechci z toho dělat nějakou událost, jen ji trochu dostat z tý její posedlosti učením. Neměl by být problém to tam dolů dostat a potom to můžeme využít jako cvičné terče.“

„To by šlo, nebylo by na škodu ji trochu překvapit,“ souhlasil Draco.

„Škoda, že nemá narozky až na konci roku, kdy už opravdu z toho učení vychyluje, ale to bysme ji na žádnou oslavu nedostali ani párem volů,“ zalitovala Gabrielle.

„Datum jejích narozenin nezměníme, musíme se spokojit s tím, jak to je. Takže domluveno?“

„Jo dobrej nápad. Jak tam chceš tu maškarádu dostat?“ souhlasil Draco.

„Myslel jsem soví poštou, ale to by si mohla něčeho všimnout. Něco mě napadlo, ale nevím, jestli to bude fungovat. Musím to nejdřív vyzkoušet.“

„To jsem vážně zvědavý jak,“ tvářil se skepticky Draco, ale dál to nerozváděl.

Zbytek týdne probíhal v klidu. Na OPČM stále probíhaly referáty jednotlivých žáků a Lockhart mu zatím nevěnoval žádnou mimořádnou pozornost. Snad se Dracova předpověď nenaplní. Po prázdninách se už všechno usadilo v zaběhlých kolejích. Trávili hodně času v knihovně a tréninkové místnosti, Harry se vrátil k rannímu běhání a k tréninku famfrpálu. Zmijozel tento rok nevypisoval konkurs na nové hráče, protože z týmu nikdo neodešel a nejmladší generace nastoupila už předešlý rok. Harry s Dracem budili zaslouženou pozornost, protože s jejich novými košťaty byli nedostižní. Zbytek týmu se jim v rychlosti ani obratnosti nemohl rovnat a zvědové ostatních týmů, kteří jejich tréninky sledovali, hlásili, že Zmijozel bude letos tvrdým oříškem.

Harry také začal sepisovat dopis Petunii. Hodiny OPČM pro to byly ideální, protože už ani Hermiona nepředstírala, že všechny ty rodinné historky sleduje. Harry dlouho váhal, co jí napíše. To, že se mu otevřela a přiznala, že by jí chyběl, ho dojalo. Pořád ale pochyboval o její upřímnosti. Celé roky mu nedala nic najevo. Celé roky poslušně plnila všechny Vernonovy rozkazy. Není možné, aby tohle všechno byla jen nějaká Vernonova intrika? Co by tím ale získal? Chce ho dostat zpátky do Zobí ulice, aby se mu mohl pomstít? Pořád si s tím musel lámat hlavu. Čmáral si svoje otázky na papír a nemohl se rozhodnout, jak by měl odpovědět. Nakonec se rozhodl být opatrný, ale vstřícný. Cena za vítězství byla nesmírně lákavá. Mohl by u tety najít ztracený domov? Na čistý papír začal psát svou odpověď.

Drahá teto,
Tvůj dopis mě opravdu zaskočil. Neočekával jsem, že ke mně chováš takové city, ale jsem šťastný, že jsi je projevila. Po tom nešťastném rozloučení jsem opravdu uvažoval o tom, že bych se do Kvikálkova už nevrátil. Chtěl jsem požádat některé ze svých přátel, abych v jejich rodinách mohl přečkat prázdniny nebo požádat ředitele školy, abych mohl letní prázdniny strávit stejně jako ty zimní v Bradavicích.
Uznávám svůj díl viny na tom, že se všechno tak nešťastně zvrtlo a jsem připravený za to nést následky. Vyhovět ale všem požadavkům mého strýce je pro mě nepřijatelné. Zkoušel jsem se mu omluvit a budu to zkoušet ještě dál, ale nejsem si jistý výsledkem. Podle tónu jeho dopisu se na mě opravdu zlobí a nebude chtít v ničem ustoupit. Jsem ochoten vzdát se návštěvy přátel a vycházek z domu, dokonce jsem ochoten zkusit na tu dobu někam umístit svou sovu, ale nikdy se nevzdám své magie.

Tohle Harry napsal záměrně obráceně. Jestli Petunie jedná pod nátlakem Vernona, mohlo by ho to zmást a vyslat špatným směrem a jestli ne, jednou jí to vysvětlí. Odevzdání hůlky bylo tím nejmenším trestem, protože on ji jednak stejně nesmí používat a jednak se v případě nutnosti obejde i bez ní. Naopak možnost navštěvovat rodinné sídlo a strávit část prázdnin u Malfoyů byla jedna z věcí, kterých se nehodlal vzdát. Pokračoval:

Co se týká vašich nákladů na mou výchovu, jsem si jich plně vědom. Během minulého školního roku mi psal jeden z přátel mých rodičů, že by se na nich rád podílel. Jelikož mé školné a ostatní výdaje spojené se školou jsou už uhrazené, napsal jsem mu, že by mohl přispět vám. Nevím jak je zámožný, ani jestli vám něco poslal, ale mohl bych mu zkusit znovu napsat. Nepůsobil zrovna sympaticky, ale jeho peníze by mohly pomoci.

To byl další špek, který Harry nalíčil. Jestli ten dopis bude jednou číst Vernon, mohla by ho jeho hamižnost dohnat k nějakým ústupkům. Třeba k tomu, že Harry bude chodit o prázdninách jako navštěvovat neznámého dárce a přitom se přemístí do rodinného sídla. Mohl by ta také zamaskovat tu část prázdnin, kdy chtěl být u Malfoyů. Nakonec dopis uzavřel v trochu osobnějším tónu:

Dost ale už o tom nešťastném konci prázdnin. Opravdu mě dojalo, že je na světě někdo, komu na mně záleží. Když jsi popisovala, že jsem posledním poutem k Tvé rodině, uvědomil jsem si, že jsem na tom stejně. Také nemám nikoho kromě Tebe, a proto udělám všechno, abych si strýce udobřil a mohl se k vám bez obav vrátit. Jsem nesmírně šťastný, že jsi mi ten dopis napsala. Ať už se v minulosti stalo cokoli a ať se můj vztah ke strýci urovná nebo neurovná, chci být s Tebou v kontaktu. Chci poznat opravdovou sestru své matky a ne pouze ženu Vernona Dursleye a udělám pro to cokoli.
Budu rád, pokud mi pošleš zpátky pár řádek po mé sově. Můžeme si dál dopisovat. Nevím, jak je to zařízeno, ale dopis, který pošleš na mé jméno a Bradavickou školu čar a kouzel normálním způsobem si ke mně cestu najde. Můžeme si během roku alespoň psát a doufat, že se všechno urovná a já budu součástí Tvé rodiny i nadále.

Harry byl spokojený. Podařilo se mu vyjádřit svou naději, že by se přeci jen mohli s Petunií sblížit a zároveň neprozradil nic, co by mohlo hrát do karet Vernonovi. Doufal, že Petunie myslela všechno upřímně a on bude mít konečně nějaký domov. Ještě ten den poslal s dopisem Hedviku a kladl jí na srdce, že má jeho dopis odevzdat pouze Petunii, když Vernon nebude doma.

Další den potom předčasně opustil kamarády v knihovně a vrátil se do své ložnice. Několikrát se rozhlédl a potom schoval deník svého otce pod hábit a nenápadně se vydal k soše hrbaté čarodějnice. Chtěl si zaskočit na rodinné sídlo. Taková vzácnost jako deník jeho otce si zasloužila bezpečnější úkryt, než mohla Zmijozelská ložnice nabídnout. Naštěstí většina studentů teď seděla nad domácími úkoly, takže mohl bez problémů vklouznout do tajné chodby. Měl sebou i neviditelný plášť, ale byl radši, když ho nemusel použít. Na zpáteční cestě se ještě může hodit. Rychle prošel chodbou až pod padací dveře na konci a přenesl se do rodinného sídla.

Jako vždycky se během chvilky objevil Kinky a zeptal se, co si pán žádá.

„Chtěl jsem si s tebou a Meggou promluvit,“ vysvětloval Harry a ukázal skřítkovi, aby se posadil do jednoho z křesel, která v hale stála. „Chtěl bych pro kamarádku připravit oslavu narozenin a potřeboval bych do Bradavic nenápadně dostat výzdobu.“

„To můžeme, pokud si to náš pán bude přát, budeme ho následovat kamkoli. Rádi pánově přítelkyni oslavu uspořádáme. Bylo by ale slušné ohlásit to Bradavickým skřítkům. Budeme na jejich území a měli by vědět, že tam neděláme nic špatného. Skřítci to nikomu neřeknou, leda by se jich někdo přímo zeptal, ale to nikdo neudělá.“

„Vy se můžete přemístit i do Bradavic?“ podivil se Harry. Podle knih by tohle nemělo být možné.

„Skřítek se za svým pánem může přemístit kamkoli a nic mu v tom nezabrání,“ vysvětlil mu Kinky. „Stačí, že nás pán zavolá a my přijdeme. Kdykoli a kamkoli.“

„Takže bude jen stačit, že přijdu do toho sklepa a zavolám vás?“ ujišťoval se ještě Harry.

„Ano, tak to funguje.“

„Výborně, tady máš nějaké peníze a nakup za to balónky a všechny ty věci, co na pořádnou oslavu patří. Jak se vám vlastně s Meggou daří? Není vám tu smutno? Nechybí vám nic?“

„Děkuji, pane. Máme všechno, co potřebujeme a to, že jste se tu ukázal, naplnilo naše životy novým štěstím. Teď víme, že v tomto domě budete jednou bydlet a naše práce tak má nový smysl. Jsme vám moc vděční,“ Kinky vypadal skutečně dojatě. Harry byl z toho trochu rozpačitý a nevěděl, jak by mu správně odpověděl.

„Jsem také rád, že se o ten dům staráte. Jestli budete cokoli potřebovat, nestyďte se to říct. Až se vrátím zpátky do Bradavic, zavolám tě a ukážu ti tu místnost. Oslava bude příští pátek, takže je ještě dost času. Teď si ještě zaskočím na chvilku nahoru a moc vám děkuju.“

Harry vrátil ve svém pokoji deník k ostatním a ještě se zastavil na chviličku u svých prarodičů. Ti byli samozřejmě strašně rádi, že ho zase vidí a hned chtěli vědět, jak v Bradavicích zahájil nový školní rok a jak se měl u Malfoyů. Dědeček to nechtěl říct otevřeně, ale Luciovi stále moc nedůvěřoval a nebyl zrovna nadšený z toho, jaké si jeho vnuk našel kamarády. Harry ale neměl čas jim všechno vyprávět, pouze jim sdělil, že u Malfoyů bylo prima a škola je zkrátka škola. Všechno jim bude vyprávět, až na to bude víc času, teď ale musí rychle na večeři, aby si nikdo nevšiml, že se z Bradavic ztratil.

V sobotu se všichni sešli u Snapea na speciální lekci lektvarů. Harry mu při té příležitosti předal další kopii své práce. Tuhle lekci vedl Harry a předváděl ostatním, co se o prázdninách naučil. Snape se sice zpočátku uklidil stranou a začal v křesle zkoumat Harryho tabulky a grafy, ale po chvíli toho nechal a připojil se k nim. Doplňoval Harryho ukázky a komentoval všechny jeho pokusy.

Draco, který byl s nimi poprvé, jen vyvaloval oči. Připadal si tu jako vetřelec, pozorovatel, který se ocitl v úplně neznámém světě a je ohromen jeho složitostí. Sám patřil v lektvarech k nejlepším, jinak to ani ve společnosti jeho přátel ani nešlo, ale tady si připadal, že všichni okolo mluví nějakým cizím jazykem. Za celou dobu vlastně ani neuvařili jediný lektvar, ale rozebírali do nejmenších podrobností teorie, které si Harry o prázdninách zkoušel v praxi.

Nepoznával ani svého učitele. Snape s nimi jednal jako rovný s rovnými a s vášnivým zaujetím diskutoval o výhodách a nevýhodách jednotlivých postupů. Nebyl to ten sarkastický učitel, před kterým se třásli i studenti jeho vlastní koleje. Sice občas nějakou tu sarkastickou poznámku utrousil, když někdo z nich řekl nějakou hloupost, ale jinak je bral jako sobě rovné. Nekomandoval je, ale skutečně je učil.

Poznával i další stránky svých kamarádů. Třeba taková Gabrielle se tu chovala úplně jinak, než venku. Za poslední rok jí sice stouplo sebevědomí, ale pořád se držela hodně zpátky. I když se bavili mezi sebou, většinu konverzace obstarávali oni tři. Ona se připojila jen tu a tam s nějakou poznámkou, ale jinak se držela stranou. Tady to byl někdo úplně jiný. O lektvary se zajímala ještě daleko intenzivněji než Harry s Hermionou. V ostatních předmětech byla také výborná, ale lektvary opravdu milovala. Vášnivě diskutovala s ostatními, oči jí svítily a měl pocit, že teprve vedle Snapea se dokáže natolik uvolnit a být sama sebou. Bylo to, jako by do toho kabinetu svým způsobem patřila.

Odpoledne ve Snapeově kabinetu uteklo velice rychle. Na večeři odcházeli všichni společně a nadšeně se bavili o tom, co všechno se dnes naučili. Draco byl ale nezvykle zamlklý a nakonec jejich rozhovor přerušil.

„Já s vámi příště nepůjdu. Jen bych vás zdržoval a tohle není nic pro mě.“

„Draco, to je hloupost,“ odporovala mu Gabrielle. „Ze začátku to možná vypadá moc náročný, ale to jen první dojem. Jakmile do toho víc pronikneš, bude to brnkačka. Uvidíš.“

„Možná jo, ale vás to opravdu baví a mě ne. Lektvary jsou fajn, ale já radši pracuju s hůlkou. Nemusíme přece spolu dělat všechno, není to povinný. Rád jsem se tam s vámi podíval, ale teď vím, že tohle pro mě není. Nebaví mě teorie. Možná bych si rád zkusil něco zajímavého v praxi, ale tohle ne,“ trval si Draco na svém.

„Možná máš pravdu. Nebudeme tě do ničeho nutit. Proč taky. Jsem rád, žes to aspoň zkusil,“ postavil se na jeho stranu Harry.

„Dík, úkoly za mě dělat nemusíte, to snad ještě zvládnu sám. Kdybys ale narazil na nějaký takový doučování v kouzlení, počítej se mnou.“

„To bude horší. Se Snapem se to vyvrbilo tak nějak samo, ale jít rovnou za Kratiknotem nebo McGonagallovou si moc nedovedu představit. Budeme si muset holt vystačit sami ve sklepě.“

„Zapoměls na Lockharta,“ přidala se Hermiona, „ale od toho by ses dozvěděl spíš něco o kondicionérech, i když i to by se mohlo hodit,“ a prohrábla si svojí střapatou hřívu. Všichni se zasmáli.

„To určitě. Rozčesat tvoje vlasy musí bát peklo,“ přisadila si Gabriele. „Škoda, že Draco nechce s námi za Snapem chodit, ale jde stejně jen o jedno odpoledne za uherský rok. Aspoň může pohlídat Zabiniho s Pansy.“

„Takže domluveno, na mejdan se Snapem Draca brát nebudeme, jedině, že by si to někdy rozmyslel. Teď trochu pohněte kostrou, mám hlad jako vlk,“ uzavřel celou jejich debatu Harry.

Týden uběhl bez větších událostí. Pouze Harry musel po lektvarech absolvovat náročný pohovor se Snapem, který přečetl jeho esej a chtěl se s ním domluvit na dalším postupu. Byla to dost vypjatá výměna názorů, ale nakonec ho Harry přesvědčil, že je pořád lepší Lockhart než nikdo. Snape ale prosadil, že Brumbál ihned začne hledat nového učitele Obrany proti černé magii a jakmile ho najde, Lockhart poletí z Bradavic jako namydlený blesk.

*********

Konečně tu byl pátek. Hermiona byla celý den jako na trní. Očekávala, že si její kamarádi na narozeniny vzpomenou a alespoň jí popřejí všechno nejlepší, ale ti se stále tvářili jakoby nic. Při obědě jí Harry požádal, aby po vyučování přišla do sklepa, že by si s ní rád procvičil míření na terč. Jindy by byla celá nadšená, ale dneska cítila zklamání. Byla strašně ráda, že konečně našla kamarády, kteří se s ní rádi učí, ale myslela si, že pro ně znamená něco víc. Alespoň jediný den by mohli na učení zapomenout a věnovat se jí. Jeden jediný den v roce, kdy se nechtěla učit, ale bavit se jako normální holka.

Apaticky procházela hradem. Všichni, koho míjela, se smáli, bavili se mezi sebou a jí bylo do breku. Byla pořád sama. Sama ve své koleji, kde se s ní většina lidí ani nebavila pro její styky se Zmijozelskými. Sama doma v Londýně, kde si v sousedství ani ve škole nedokázala najít kamarádku. Sama se svými trudnými myšlenkami. Celý svůj život byla sama a sama nejspíš i zůstane. Možná bude mít pár známých, ale nikoho skutečně blízkého. Nikoho, komu by se mohla svěřit, kdo by ji pochopil.

Prošla chodbou, ucítila na kůži mravenčení ochranných zaklínadel a otevřela známé dveře. Všichni už tam budou na ni čekat nebo možná už začali. Třeba jim nestojí ani za to čekání. V místnosti byla naprostá tma. Najednou se zablesklo a rozzářilo se třináct svíček. Hned na to začala jiskřit celá místnost množstvím miniaturních hvězdiček, které poletovaly všude kolem a s tlumeným PUK vybuchovaly v tisíce jiskřiček, které se zvolna snášely k zemi. Vypadalo to jako ohňostroj, který vždy na Silvestra obdivovala, ale tady to všechno bylo zmenšené, domácké a neuvěřitelně nádherné.

Jakmile ohňostroj skončil, místnost se zalila normálním světlem. Vůbec ji nemohla poznat. Místo holých kamenných stěn tu bylo spousta barevných balónků, květinové girlandy a uprostřed stál stolek s dortem a její přátelé, kteří zastrkávali hůlky a zpívali Happy Birthday. Moc jim to sice neladilo, ale jí se zalily oči slzami. Nezapomněli. Přece jen má opravdové kamarády, kteří ji mají rádi jako Hermionu Grangerovou a ne jako tu holku, která jim občas pomůže s domácím úkolem.

Mezitím jejich miniaturní sbor dozpíval a všichni se k ní nahrnuli a začali jí předávat dárky. Gabrielle jí dala pěknou psací soupravu. Je to opravdová kamarádka. Hermiona byla ráda, že ji má. Přece jenom tu byl někdo, s kým mohla mluvit o holčičích věcech a kdo se lépe dokázal vcítit do jejích pocitů.

Potom nastoupili Draco s Harrym. Nikdy by si nemyslela, že zrovna ona bude kamarádit s Dracem Malfoyem, ale byla šťastná, že ho s nimi Harry seznámil. Dali jí krásný zlatý přívěsek. Kniha, která se dá otevřít a zobrazí nějaký citát nebo aforismus. Jsou prý na něm i ochranné runy. Muselo to stát spoustu peněz. Oba jsou sice bohatí, ale neměli by tolik utrácet. Na druhou stranu si s výběrem museli dát opravdu hodně práce a přemýšlení. Něco takového se nepořídí na každém rohu. Museli to plánovat dopředu a vymýšlet, co by se k ní nejlépe hodilo. Opravdu jim na ní záleží. Zase se jí do očí draly slzy.

Své poděkování jenom špitla, ale oni ji slyšeli. Chvíle rozpačitého ticha, ale Harry zareagoval jako první a táhl jí k dortu, aby sfoukla svíčky. Určitě za vším stojí on. Ostatní by jí určitě jen normálně popřáli, ale on z toho musí udělat událost. Nechápala, jak dokázal tohle všechno zorganizovat. Harry jí s úsměvem podal nůž, aby dort načala. No spíš než nůž to vypadalo na malý meč, ale poradila si s ním se ctí. Když jedli dort, dala se už natolik dohromady, aby se s nimi mohla normálně bavit. Ona přece před nimi nebude bulet. Vždycky byla ta, která je komanduje a poučuje a teď by tu posmrkávala jako mimino.

Harry měl samozřejmě vymyšlený i další program. Musel tuhle oslavu připravovat snad od samého začátku školy. Jakmile dojedli dort, řekl jí, ať vytáhne hůlku. Divila se, co chce provádět, ale on jenom s úsměvem prohlásil.

„Měli jsme přece trénovat míření. Proto jsem tu chtěl tolik balónků. Jako oslavenec máš první ránu.“

To je mu podobné. Taková kravina! Na to by nepřišli ani Fred s Georgem. Pomyslela si, ale nakonec odpálila první balónek. Jakmile praskl, vysypal se z něj barevný prášek, který se pomalu snášel k zemi. Na ten okamžik všichni čekali a strhla se tam nefalšovaná bitva, kde se všichni předháněli, kdo zničí víc balónků. Hermiona se přitom cítila naprosto šťastná. Mnohokrát se chtěla trochu odvázat, ale vždycky ji svazovala její zodpovědnost. Teď se konečně uvolnila a chovala se naprosto nezodpovědně jako všichni ostatní. Bylo jí jedno, jakou za sebou zanechávají spoušť, jen si užívala ty okamžiky štěstí.

Na konci už z výzdoby zbyl jen úděsný nepořádek na zemi a oni měli plné vlasy zbytků balónků a barevného prášku. Oslava byla u konce. Při jejich řádění vzal za své i zbytek nedojedeného dortu a květinová výzdoba. Hermiona chtěla Harrymu pomoct s úklidem, ale ten ji odbyl s tím, že je oslavenec, takže si s takovými prkotinami nemusí dělat starosti. Hned začal spolu s ostatními dávat všechno do pořádku a pomocí hůlky cpal všechny zbytky na zemi do obrovského pytle. Hermioně bylo trapné tam jen tak postávat, tak navzdory jejich protestům také přiložila hůlku k dílu a za chvíli celá místnost vypadala stejně prázdně a nehostinně jako vždycky. Chtěla pomoct i s odnesením pytle s odpadem, ale Harry ji zaskočil, když přivolal dva skřítky, kteří poté, co všechny uctivě pozdravili, zmizeli i s pytlem. Hermiona se se skřítky nikdy moc nestýkala. Občas na některého narazila v Bradavicích, zejména okolo kuchyní, ale oni se jí vždycky hned klidili z cesty. Překvapilo ji, jak uctivě se k Harrymu chovali a zejména, že se mohli přemisťovat do Bradavic. Ve všech knihách přece stálo, že do Bradavic se přemisťovat nedá! Používají snad nějaký jiný druh magie než kouzelníci? Rychle ale odsunula svoje otázky stranou. Dneska se nechtěla ničím takovým zabývat.

Večer Hermiona nemohla usnout. Seděla sama ve společenské místnosti a dívala se oknem ven. Slunce už dávno zapadlo, ale hvězdy svítily na nebi svým bledým světlem. Spolu se srpkem měsíce se zrcadlily v hladině jezera a zalévaly krajinu náznakem světla. Přemýšlela o svých kamarádech. Tolik toho pro ni znamenali. Najednou za sebou vytušila nějaký pohyb. Otočila se a zírala na tři postavy v bílých kápích. Stály uprostřed společenské místnosti jako duchové. Nebylo jim vidět do obličeje a ona si nebyla jistá, jestli je to všechno skutečné nebo se jí to jenom zdá. Najednou první z nich promluvila.

„Hermiono Grangerová, nemusíš se nás bát. Přišli jsme za tebou, protože jsi mimořádná. Jsme prastarý řád kouzelníků, kteří bojují na straně světla za lepší budoucnost kouzelnického světa,“ ten hlas, dokonale sametový a vemlouvavý dál pokračoval. „Ty máš veliké nadání a jednou by ses k nám mohla připojit, ale musíš se vystříhat falešných přátel z takzvaných čistokrevných rodin.“

„Co tu děláte, jak jste se sem vůbec dostali?“ zeptala se Hermiona. Navzdory tomu nádhernému hlasu cítila nejistotu.

„Málokterá překážka je tak veliká, aby nás dokázala zadržet. Tady v Bradavicích máme mnoho stoupenců a můžeme se zde procházet naprosto volně. Dnes jsme chtěli vyhledat tebe a promluvit si s tebou.“

„Co jste zač? Proč zrovna se mnou?“

„Jak jsem říkal, jsme prastarý řád. Sdružujeme ty, kteří se chtějí postavit diktátu takzvaných čistokrevných rodin a osvobodit pravé vládce kouzelnického světa. Říkají nám různě, ale naším znakem je rudý drak na bílém poli. Tebe jsme tě vyhledali, protože by ses jednou měla stát jednou z nás. Máš mocnou magii a statečné srdce. Jsi předurčena stát po našem boku ve velkém boji za osvobození magie. Na své cestě však kráčíš po špatných stezkách. Přátelíš se s čistokrevnými, dokonce s těmi ze starých rodin. Nedělej to. Věř nám, že tě nakonec zradí, jako zradili celý kouzelnický svět.“

„Sestro, oni tě jenom využívají. Chtějí si tě koupit za pár nicotných tretek a pak tě odvrhnou. Věř nám a nezahazuj se s nimi,“ přidal se druhý hlas, tentokrát ženský.

„Co je na mých přátelích tak špatného? Jsou jediní, které mám,“ pevným hlasem odpověděla Hermiona. Nevěděla, co si má o těch postavách myslet, ale za svými přáteli si stála.

„Už svým původem patří do rodin pošpiněných černou magií. I oni jednoho dne jejímu volání podlehnou. Kdysi dávno zradili celý náš svět i své vládce. Svrhli do zapomnění ty, skrze něž sem proudila nekonečná živoucí magie jen proto, aby sami mohli vládnout. Jsou už ze své podstaty zkažení a zrádní. My na jejich zradu nezapomněli a snažíme se po celou tu dobu obnovit přirozený řád světa.“

„Tví přátelé se jednou do toho boje zapojí a zapojí se do něj na nesprávné straně. Jsou propojeni svou magií s našimi nejhoršími nepřáteli a jejich magie je donutí zvolit si nesprávnou stranu. Sama ses přece setkala s tím, že se na nečistokrevné se pohlíží jako na něco méněcenného. Oni budou také jednou takoví. Nebudou mít na výběr. My bojujeme za to, aby se setřely všechny rozdíly a vládla jenom magie,“ přidal se znovu ženský hlas.

„Jsou to mí přátelé. Nikdy se jich nevzdám. Nevěřím, že by se někdy postavili na stranu zla!“

„My jsme tě varovali. Zdá se, že každý sám musí projít tou bolestnou zkušeností, ale věz, že se budeme dívat. Budeme sledovat tvé kroky a dál tě budeme varovat před chybami, kterých se dopustíš. Jednoho dne se k nám připojíš a staneš se jednou z nás. Tehdy pochopíš, jaká je to čest stát po našem boku v boji za osvobození kouzelnického světa,“ zakončil neskutečnou scénu mluvčí.

Postavy se před jejíma vyděšenýma očima rozplynuly a Hermiona v místnosti zůstala sama. Co to mělo znamenat? Byla to skutečnost nebo jen nějaký sen?
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one