face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Hermiona se stále cítila nesvá. Vzpomínala na svou večerní tajemnou návštěvu a stále si nebyla jistá, jestli se jí všechno přece jenom nezdálo. Raději se sama odebrala do knihovny, aby si všechno mohla v klidu promyslet. V liduprázdné knihovně se posadila ke svému oblíbenému stolu, rozložila kolem sebe knihy, ale tentokrát se hned nepustila do jejich studia, ale probírala si v duchu včerejší večer. Je možné, že ji ostatní opravdu jen využívají? Berou si od ní víc, než dávají zpátky? Byli by schopni ji opustit, když se jim naskytne lepší příležitost? Probírala si v duchu jednoho svého kamaráda za druhým.

Harry byl první, kdo se s ní začal kamarádit. Je možné, že se s ní snažil sblížit jen proto, aby neprozradila jeho mimořádné schopnosti? Jednal by opravdu tak vypočítavě? Nezpůsobil tím vlastně, že si nenašla kamarády ve vlastní koleji? Mohlo být všechno jinak? První dny v její koleji se všichni teprve seznamovali a každý měl dost svých problémů, než aby si všechno komplikoval navazováním přátelství. V Havraspáru se koncentrovala opravdová elita, co se týká inteligence a dalších studijních předpokladů, ale atmosféra tam byla spíše rivalská. Je možné, že by se v této koleji našel někdo, kdo by jí mohl být skutečným přítelem? Je pravda, že dřív, než se s někým stihla skamarádit, se od ní všichni odvrátili, že se přátelí s někým ze Zmijozelu. Potom už jí zbýval jen on a další, se kterými ji seznámil. Kdyby tu nebyl on, možná by se našla v její koleji nějaká kamarádka. Někdo, vedle koho by se mohla realizovat stejně jako s Harrym. Probírala v duchu všechny studenty v jejich ročníku. Jednoho po druhém, kolej po koleji. Připadal by vůbec někdo v úvahu? Spoustu z nich spíš než škola zajímaly všemožné vylomeniny. Ti by asi nepřipadali v úvahu. Příliš často by se jejich a její zájmy rozcházely. Ti co se věnovali hlavně studiu, na ni zase příliš žárlili. Toužili vyniknout a vadily jim její lepší známky. Opravdu Harry a ostatní byli jediní, kdo s ní byl ochoten vysedávat v knihovně a navíc jim ani nevadilo, že z nějakého testu dostane lepší známku než oni. Chtěli se něco naučit a známky brali jen jako okrajovou záležitost. Nakonec se uklidnila. Nikoho lepšího, než své stávající přátele by skutečně nemohla najít.

Co vlastně Harry získal jejím přátelstvím? S úkoly očividně pomáhat nepotřeboval. Snažil se od samého začátku stejně usilovně jako ona a stejně jako ona si chtěl dokázat, že do kouzelnického světa skutečně patří. I když je hrdina kouzelnického světa, snaží se prosadit svými schopnostmi a ne odvoláváním se na události, které se staly před mnoha lety. Znovu si vybavila, jak ztraceni si oba připadali v kouzelnickém světě, o kterém nevěděli vůbec nic a jak se dokázali vzájemně podporovat. Vybavila si jeho úsilí, aby ji trochu ochránil před ní samou. Jeho nápad na sjezdovku byl opravdu originální a jediný její oblíbený sport jí skutečně poskytl dostatek rozptýlení, aby se pod tlakem, který si na sebe sama vymyslela, nakonec nezhroutila. Byl to on, kdo vyjednal zvláštní lekce se Snapem a kdo zařídil zvláštní místnost, kde mohli trénovat. V bilanci má dáti/dal on v jejich přátelství víc dával, než bral.

Draco ji překvapil. Na začátku vystupoval jako by pouhá existence někoho s jejím původem v Bradavické škole čar a kouzel byla smrtelnou urážkou jeho osobně, všech jeho předků a vůbec všech kouzelníků pod sluncem. Harry se jí svěřil, že on Draca nijak nenutil, aby se k nim přidal. Pouze mu to navrhnul poté, co se díky tomu šílenému sportu spolu sblížili. Draco si svůj krok musel hodně dlouho a úporně rozmýšlet. Musel odvrhnout část ideologie, ve které by vychován a vybojovat si na svém otci souhlas. Někdo, kdo podstoupil takovou námahu a oběť to určitě myslí upřímně. Stále se sice nedokáže oprostit od některých předsudků a k mudlům nebo kouzelníkům mudlovského původu se stále občas chová přezíravě, ale ji bere jako sobě rovnou.

Gabrielle. Skvělá kamarádka. Jediná, s kým si může popovídat o holčičích věcech. Hodně si zkusila od Pansy a ostatních ze Zmijozelu, ale Harry se za ni postavil a stal se malý zázrak. Z ušlápnuté holky, která byla odsouzená k nejpodřadnější roli ve své koleji, se stala sebevědomá dívka, která se nebojí postavit se k problémům čelem. Kdyby si teď na ni někdo začal dovolovat, schytal by pěkných pár kleteb. Ve vlaku se nebála za ni postavit. Jak ta by její přátelství mohla zneužít?

Všechno, co se jí její tajemná návštěva snažila namluvit je pěkná pitomost. Žádný z jejích kamarádů se nikdy ani v nejmenším nepokusil jejího přátelství zneužít a ona ani nikde nevidí možnost, k čemu by jim to asi bylo. Co je ale tajemná společnost zač? Jestli fungují tak dlouho, musí o nich existovat nějaké záznamy nebo alespoň legendy. Možná by mohla nenápadně osondovat i Draca. Jestli bojují proti čistokrevným kouzelníkům ze starých rodin, Malfoyové byli určitě v minulosti mnohokrát jejich cílem a oni určitě nezapomněli. Stejně je to na hlavu, že se někdo takový dostane do společenské místnosti některé z kolejí. Zabezpečení hradu je přece na té nejvyšší myslitelné úrovni. Buď jsou tak mocní a potom se přece nemají proč skrývat, zvlášť když mají údajně tak bohulibé úmysly, nebo opravdu mají někoho uvnitř Bradavic a to je určitě na pováženou. Teď na to asi stejně nepřijde, ale mohla by se podívat v knihovně po nějaké literatuře. Pokud si pamatovala, v rejstříku je několik knih o tajných kouzelnických řádech minulých i současných. Řád se symbolem rudého draka by v nich neměl být problém najít.

Hned druhý den se pustila do hledání. Maskovala to přípravou na hodiny Dějin čar a kouzel, a protože ostatní tento předmět a především jeho učitele považovali za velice nudný, nechávali ji nerušeně bádat a sami se zaměřovali na Studium neuvěřitelných skutků Zlatoslava Lockharta, jak přejmenovali Obranu proti černé magii. Gabrielle také oba kluky přesvědčovala, aby se pustili do francouzské konverzace, ale ti se vykrucovali, jak jen se dalo. Vypadalo to, že jsou plně zaujati sami sebou, takže ona mohla nerušeně probírat jednu knihu za druhou.

Přes veškeré úsilí našla jen jedinou zmínku, která ukazovala na tento řád a to ještě v knize, která byla jen snůškou všelijakých legend o Nebelvírovi a jeho rodu.

A tehdy se členové Řádu krvavé saně jako lítice vrhli na sídlo Jeremiáše Nebelvíra a vypálili ho do základů. Ni dospělce, ni malé robě neušetřili a vykořenili tak jednu z nejvznešenějších kouzelnických rodin starodávného Albionu. Srdce všech zaplavila hrůza z tohoto strašlivého zločinu, jen lůza mrzkého původu oslavovala jejich pád. Takto se odvděčili svým dobrodincům, jež je zachránili před zdivočelými davy mudlů plných žluči. Takto se odvděčili těm, kteří nám zbudovali bezpečné útočiště. Takto se odvděčili těm, kdož se přičinili o to, že náš panovník, nechť mu bohové žehnají, na náš lid shlédl milostivým okem a zastavil naše pronásledování svými biřici. Ještě několik dní se nad spáleništěm vznášelo znamení jejich činu. Rudý drak kroužil po obloze a chrlil kolem sebe oheň jako symbol zániku tohoto rodu. Všechen kouzelný lid se třásl nad krutostí jejich díla a plakal žalem nad ztrátou nevinných životů.

Že by tento řád skutečně vyvraždil celou Nebelvírovu rodinu? Je to vůbec možné? Vždyť podle tradice Nebelvír a jeho potomci byli k mudlům i kouzelníkům mudlovského původu vstřícní. Nebo to bylo všechno jinak? Čím je mohli ohrožovat? V kouzelnickém světě přece nikdy nebyla šlechta a poddaní. Všichni si byli rovni, i když samozřejmě některé rody díky svému bohatství a úsilí mnoha generací měly větší vliv než ostatní. Povyšování se čistokrevných kouzelníků bylo otravné a urážející, ale nemělo nikdy žádnou podporu ze strany zákonů. Prostě si hráli na to, že jsou něčím výjimečným stejně jako třeba mudlové s vysokým IQ ve spolku Mensa.

Už to vypadalo, že tohle bude jediný její úlovek, když si vzpomněla na jednu pasáž z Nejstarší historie Bradavické školy čar a kouzel. Tuhle knihu nebo spíš několik objemných svazků přečetla během prvního ročníku a teď si uvědomila, že tam byl také jednou zmíněn drak červené barvy. Rychle nalistovala příslušnou pasáž.

Tehdy, 234 let po založení této školy, podnikli odpadlíci útok na hrad. Magické bariéry je nedokázaly zastavit a oni plenili a ničili po celou noc a nad nimi plálo znamení rudého draka. Všechny čtyři věže Zakladatelů byly zničené a jen Nebelvírova a Havraspárská byla poté obnoveny. Ostatní koleje se přesunuly do jiných prostor, kterých byl nyní dostatek, protože kouzelníci již nebyli tak pronásledování a žili zase volně mimo hrad. Tato tragédie navždy změnila vzhled hradu. Úchvatná symetrie čtyř věží okolo Velké síně byla narušena a již se nikdy nevrátí. Nejsmutnější na tom je to, že tento čin neměli na svědomí mudlové, ale kouzelníci. Jejich manifest, že to všechno slouží k odstranění rozdílů a osvobození kouzelníků od jha čistokrevných rodin, nemůže být ospravedlněním pro takové barbarství.

Takže tento řád napadl i Bradavice? Proč? Co jejich ničením mohl získat? Hermiona byla stále více znepokojena, kdo že se to o ni zajímá. Myslí si snad, že se přidá k někomu, aby mohla ničit a vraždit nevinné? I kdyby byli vinni, co jim dalo právo je soudit? A proč to oni vlastně dělají? Vždycky si myslela, že takoví šílenci se shromažďují okolo takových zločinců jako je Voldemort a provozují tu nejčernější magii. Myslela si, že jsou to hlavně čistokrevní kouzelníci, kteří se opájejí vidinou své nadřazenosti a prosazují ji třeba i násilím. Utiskují nečistokrevné a kují pikle proti mudlům. Tihle jsou jejich pravým opakem. Bojují za rovnoprávnost a smazání rozdílů mezi kouzelníky různého původu, ale používají stejných metod jako jejich protivníci. V čem jsou lepší? V tom, za co bojují? Může dobrá myšlenka ospravedlnit takové činy? A co je může pohánět, že jsou za své ideály ochotni bojovat po celá staletí? Klidně se stáhnou na několik generací do ústraní, aby pak mohli udeřit ještě silněji. Pouhá nespokojenost a snaha oplácet čistokrevným stejnou mincí nemůže mít takovou sílu. Lidé, které pohání jenom nenávist, by jednali okamžitě. Mstili by se všem, kdo jim ublížili, ale tím by to pro ně končilo.

Hermiona stále hledala odpovědi. Cítila, že jí něco podstatného uniká, ale bez někoho, kdo bude znát celou pravdu o tomto řádu, nemá šanci tuhle hádanku rozluštit. Jedno ale věděla jistě. Nechce s nimi nic mít. Nechtěla bojovat se společenským uspořádáním kouzelnického světa pomocí hůlky, ale pomocí přesvědčování. Kouzelníci byli ohromní individualisté. Jejich společenské zřízení byl jeden velký chaos zatížený spoustou předsudků a omylů. Reformu potřebovali jako sůl, ale reformu, ne revoluci, při které teče krev.

Posledním krokem, který v celé záležitosti podnikla, byl opatrný dotaz na Draca, jestli o tomhle řádu něco neví. Samozřejmě mu neříkala nic o tom, že se ji pokusili kontaktovat, ale podala mu to tak, že se o tom dočetla v knize a ráda by věděla víc. Draco nejdříve zbledl, ale pak přece jen začal odpovídat.

„Rudí draci,“ a naznačil odplivnutí. „Byli tu už před Zakladateli a celou dobu vraždili, unášeli a ničili. Nikdo neví, co jsou vlastně zač ani kdo k nim patří, ale mají spadeno hlavně na nejstarší kouzelnické rody. Většinou jde o únosy členů těchto rodů, které končí tragicky. Za ta staletí to odneslo bezpočet mých předků. Povídají se o nich strašidelné báchorky, kterými se straší děti. Krví čistokrevných si prý zvyšují magické schopnosti a dokážou kouzelníkovi ukrást jeho magii. Takový nešťastník přijde nejenom o magii, ale většinou i o osobnost. Nedokáže se samostatně rozhodovat, nemá žádné morální zábrany ani tužby a dělá jen to, co mu někdo řekne. Je jako prázdná nádoba. Několik takových prý bylo vráceno jejich rodinám jako výstražný příklad. Provádějí prý strašlivé rituály, při kterých obětují nevinné děti, aby přivedli na tento svět démony. Každý, kdo k nim vstoupí, musí projít strašlivou iniciací. Povídá se toho hodně.“

„Ale proč se potom o nich nikde moc nepíše?“ nechápala Hermiona. Tohle bylo ještě horší, než si myslela.

„Možná proto, že se jich všichni bojí a možná proto, že nejsou zase tak aktivní. Zaútočí jednou nebo dvakrát za generaci. To není zase tak moc. Denně se děje spousta jiných zločinů a pro ty, kdo nejsou jejich cílem, se to může zdát bezvýznamné.“

„Ale o co jim jde? Co tím chtějí získat?“

„Nevím. Vím jenom, že mnoho starých rodů skončilo díky nim. Nikdy se nesnažili získat moc, vliv nebo dav následovníků. Zdá se, že jejich cílem jsou staré rody a dědici Zakladatelů. Už dávno zlikvidovali všechny přímé potomky Roweny a Helgy. Zmijozelové se izolovali a dokázali se jim ubránit, ale nakonec vymřeli přirozenou cestou. Na Nebelvíry několikrát zaútočili a vyhladili jejich hlavní linii. Zbývá poslední potomek z vedlejší linie. Harry, měl by ses mít obzvlášť na pozoru. Jestli v naší době udeří, bude to na tebe.“

„Já?“ zarazil se Harry.

„Ty. Už jsem ti to říkal. Jsi posledním potomkem posledního ze Zakladatelů. Všechny ostatní už dostali. Máš se na co těšit,“ a Draco se navzdory vážnému tématu ďábelsky ušklíbl.

„Super. Takže kromě Voldemorta a jeho Smrtijedů mi půjdou po krku nějací další vymaštěnci.“

„Víc toho o nich nevím, ale ve všech čistokrevných rodinách se jimi straší děti. Znáš to. Když nesníš tu polívku, přijde si pro tebe červený drak,“ ukončil svou přednášku Draco.

„Ale proč jdou zrovna po vás?“ chtěla vědět Hermiona.

„To nevím, ale musí být za tím nějaký plán. Kdyby chtěli nějakou společenskou změnu, vyvolali by revoluci. Kdyby se chtěli pomstít, zaútočili by na viníky a byl by klid. Oni zatím fungují po staletí, ale nic z toho nedělají. Vypadá to, že něco hledají, ale nikdo neví, co to je.“

„Nevypadají moc sympaticky,“ přidala se Gabrielle. „Kdyby to mysleli opravdu dobře, proč se nesnaží své názory prosadit na veřejnosti. Nemusí přece unášet a zabíjet jiné lidi.“

„Já to nechápu,“ zapojila se zpátky do hovoru Hermiona. „Vždycky jsem si myslela, že takové věci provádí zlí černokněžníci jako Voldemort. Chtějí si všechny podrobit a baví je ubližovat lidem. Tihle si nikoho podrobovat nechtějí a některé věci jako že jsou si všichni kouzelníci rovni, jsou v pořádku, ale proč všechno to násilí?“

„Nevím, je to jako válka, která se táhne celou historií. Možná už ani oni sami neví, proč ji vlastně bojují, jen pokračují v něčem, co dělají už celá staletí. Kvůli nim jsou sídla starých rodin maximálně zabezpečená. Nejlíp to asi vyřešili Jagové.“

„Jagové? Kdo to je?“ zeptal se Harry.

„Nejmocnější a nejstarší rod ve východní Evropě. Po pravdě tam prakticky žádný jiný významný rod neexistuje. Je jich hodně, jsou perfektně organizovaní, semknutí a nemají rádi konkurenci. Draci na ně několikrát zkusili zaútočit a jejich hlavy od té doby zdobí plot okolo jejich hlavního sídla ve Vladimiru. Viděl jsem je tam, je to fakt hnus, nedivím se, že se k nim nikdo na návštěvu zrovna nehrne. Asi to ale zabírá, protože poslední dvě století jim už dávají pokoj. Západní rody ale nikdy tak těsně nespolupracovaly a jsou tedy snazším cílem.“

Hermiona vstřebávala všechny informace. Použitelných jich zase tolik nebylo. Když si odmyslí, co už věděla a všelijaké báchorky, mnoho toho nezbylo. Snad časem narazí na nějakou další informaci. Rodinné kroniky u Malfoyů nebo Potterů by snad mohly něco ukrývat, ale ona si netroufala se na jejich sídla vetřít. Harry se tam sice mohl dostávat pomocí přenášedla, ale nikoho nemohl brát s sebou a u Malfoyů by navzdory přátelství s Dracem asi nebyla vítána. Nechtěla navíc Draca vystavovat nepříjemné situaci, kdy by o to žádal své rodiče a potom jí musel tlumočit jejich zamítavé stanovisko. Časem se určitě nějaká příležitost určitě najde.

********

Podzim pokračoval a kromě běžných školních povinností se pozornost většiny studentů začínala obracet k zahájení famfrpálové sezóny. Tradiční otevírací zápas Zmijozelu a Nebelvíru sliboval vypjatou atmosféru a podle výkonů obou družstev v uplynulé sezóně si všichni mysleli, že půjde o předčasné finále celé soutěže. Jediným otazníkem byla pozice Nebelvírského chytače. Tréninky celého týmu byly přísně uzavřené a zbytek koleje hlídkoval kolem hřiště, aby nikdo ze soupeřů nemohl zjistit, koho Nebelvír nakonec postaví na klíčovou pozici.

Také mezi hráči obou týmů rostla nervozita a všichni hledali všemožné způsoby, jak soupeře rozhodit. Weasleyovi se psychologické války chopili ve velkém stylu. Jednoho dne ráno se na několika klíčových místech hradu objevily první kapitoly mudlovského románu Ostrov pokladů. Studenti se před těmito kuriózními vývěskami shlukovali a bavili se četbou toho románu na pokračování. Nikdo z nich netušil, co tím kdo sledoval, ale protože se jednalo o zajímavé čtení, nikdo to příliš neřešil.

Filch ale zuřil. Bral to jako osobní urážku a všemožným způsobem se snažil toto znesvěcení úřední budovy odstranit. Bohužel pachatelé si dali na své práci skutečně záležet a s jejich kouzly si postupně nedokázal poradit nůž, škrabka, obouruční meč, halapartna ani improvizovaný plamenomet vyrobený ze starého postřikovače, který si půjčil ve skleníku od profesorky Prýtové. Jako palivo posloužila Hagridova domácí pálenka. Nikdo nevěděl, z čeho ji obrovitý hajný pálí, ale všichni, kteří měli v minulosti dostatek odvahy nebo nerozumu, aby ji ochutnali, svorně prohlašovali, že jde prakticky o čistý líh jen minimálně znečistěný vodou a jinými nežádoucími příměsemi.

Filch se pro tu příležitost vystrojil jako do boje. Měl na sobě dlouhý, mírně plesnivý kožený kabát až na zem, vysoké holínky a na očích brýle, jaké používali první aviatici. Jelikož se všechno odehrávalo u východu z Velké síně, studenti obsypali všechna pohyblivá schodiště a sledovali jeho produkci. Mohutně zapumpoval, aby dosáhl maximálního tlaku, navlékl si celý aparát na záda, do jedné ruky uchopil hadici a druhou k jejímu ústí přiložil zapálenou svíčku. Jakmile uvolnil uzávěr, vyšlehl z ústí hadice ohromný namodralý plamen. Vypadalo to, že se v chodbě nachází rozhněvaný drak. Plamen narazil do znesvěcené zdi, rozprskl se do stran a bohužel také zpátky k odvážnému ohňostrůjci a ožehl mu obočí. Filch se lekl a upustil hadici.

Tím bohužel došlo k zašlehnutí plamene dovnitř a z postřikovače se na chvíli stal raketový motor. Z jeho horní strany začaly šlehat mohutné plameny a on smýkal školníkem chodbou. Nakonec se odpoutal od země a unášel s sebou ječícího Filche nohama napřed. Ten zoufale rozhazoval rukama a snažil se někde zachytit a zbavit se svého postroje. Naštěstí Hagridovy pálenky nebylo zase tolik, takže jeho let skončil po několika metrech, když se zachytil za lustr a zůstal na něm viset hlavou dolů jako netopýr. Mezi nadávkami vrhal vražedné pohledy na zeď, kde se stále vyjímala neporušená netradiční výzdoba.

Samozřejmě nakonec zasáhl profesorský sbor. Sundali mírně doutnajícího školníka z lustru a dopravili ho na ošetřovnu, kde vyfasoval odporně páchnoucí mast proti spáleninám. Jeho odér tím získal na síle a všichni ho obcházeli uctivým obloukem. Před studenty pak Snape s McGonagallovou vyhlásili, že až dopadnou toho, kdo má celý tenhle poprask na svědomí, exemplárně ho potrestají, ale všem kromě Snapea při tom podezřele škubaly koutky úst. Nakonec bylo ale třeba osobní intervence samotného Brumbála, aby zdi hradu získaly zase svůj původní vzhled.

Zmijozelská trojka dorazila společně do knihovny, kde se setkala s Hermionou. Ta se o nějaký román na pokračování příliš nezajímala a raději využila klidu opuštěné knihovny. Hned jí začali barvitě popisovat události na chodbě před Velkou síní.

„Mio, co si o tom myslíš? Proč si vybrali zrovna tenhle román?“ snažil se ji zapojit do rozhovoru Harry.

„To opravdu netuším. Není špatný, ale četla jsem i lepší. Navíc tam není vůbec žádná souvislost s čímkoli kouzelnickým.“

„Mudlové píšou romány o kouzelnících?“ podivil se Draco. O mudlovské kultuře nevěděl vůbec nic, takže ho překvapilo, že by se mudlové o jeho svět mohli zajímat. Jemu byl ten jejich přece úplně ukradený.

„Taky. Jsou to vlastně takové pohádky. Některé pro děti a některé i pro dětinské dospělé. Zdá se, že jim nestačí příběhy z jejich světa, ale musí si to okořenit kouskem nadpřirozena,“ s despektem vysvětlovala Hermiona. Ona měla v literatuře jiné priority.

„Takže něco jako Bajky barda Beeldleho?“

„Co?“ zeptali se najednou Harry i Hermiona.

„Vy to neznáte? Hermiono, přečteš všechno, co má písmenka a nezačala jsi knihou, kterou čte jako první každý kouzelník? Jsou to kouzelnické pohádky. Jediné oficiální. Každému kouzelnickému dítěti je čtou před spaním a každé se v téhle knížce učí slabikovat. Mně se nikdy moc nelíbily. Máma mi musela vymýšlet vlastní, protože při těhle jsem nikdy neusnul.“

„Neznáme, ale jestli to patří k základnímu vzdělání, tak to doženem,“ slíbil pobaveně Harry.

„Ty to budeš mít snadný. Budu ti je na dobrou noc vyprávět, ale Hermiona si bude muset pomoct sama.“

„Neboj, Draco. Ještě jsem nenarazila na knížku, která by mi odolala,“ opáčila Hermiona, která se konečně vymanila ze svého zamyšlení. „Mají i kouzelníci nějaké jiné romány?“

„Moc ne. V naší knihovně zabírají sotva dvě police. Většinou jde o životopisy významných kouzelníků, které jsou vyprávěny jako příběh. Nedá se jim moc věřit, protože poutavost tam evidentně převažuje nad fakty. Nevím proč, ale kouzelníci asi nemají takovou potřebu vymýšlet si nějaké příběhy, i když v ženských časopisech teď často tisknou i nějaké zamilované story. Matka je odebírá všechny a potom s přítelkyněmi nad čajem rozebírají, jestli si nějaká Rosamunda vezme Eduarda nebo ne. Občas jsem tam s nimi musel sedět a poslouchat ty jejich řeči. Nevěděl jsem tomu hlavu ani patu. Bylo to utrpení. Mudlové takových knih mají hodně?“

„Spoustu. Já mám radši knížky, kde se něco naučím,“ začala vysvětlovat Hermiona, ale Draco ji přerušil šeptanou poznámkou.

„To by mě ve snu nenapadlo.“

„Dej pokoj,“ okřikla ho Hermiona. „Chtěla jsem říct, že já hledám spíš poučení než příběh, ale ostatní nejsou jako já. Hodně lidí se prostě živí tím, že umí dobře vyprávět a prodávají svých románů miliony výtisků.“

„Miliony? To mají mudlové tolik času, že pořád čtou?“

„To ne. Čtou spíš čím dál míň, raději koukají na televizi, ale je jich spousta, takže se to nasčítá,“ doplnil Harry.

„Co je to televize?“

„Znáš přece rádio.“

„Jasně bedna, která hraje písničky. Je nějak očarovaná, takže hraje pokaždé jinou. To přece zná každý. mudlové to mají taky?“

„Mají, ale to je vedlejší. Televize je něco jako rádio, ale navíc to ukazuje obrázky.“

„Takže, když hrají třeba Sudičky, objeví se tam jejich obrázek? To je vymakaný,“ Draco uznale pokývl hlavou.

„Ne tak docela. Oni se tam normálně hýbají. Je to, jako by ses na ně díval ve skutečnosti. Třeba takový famfrpál. Nemusel bys na stadion, ale všechno bys viděl před sebou jako na dlani.“

„To není možný. Nechceš mi namluvit, že mudlové tohle všechno zvládnou. Vždyť neumí kouzlit,“ vyvaloval oči Draco.

„Kouzlit sice neumí, ale mají svoje triky. Koukal bys, co všechno dokážou. Možná bychom ti mohli někdy pořádně ukázat mudlovský svět.“

„Nevím, jestli o to zrovna stojím. I kdyby, otec by mě přerazil. On je nemůže ani vystát. Vždycky, když má nějaké jednání mezi mudly, vrací se domů úplně vyřízený,“ vykroucel se Draco.

„Mezi mudly to není zase takové hrozné,“ snažila se ho přesvědčit Hermiona.

„Mluv za sebe. Mezi některými to dost hrozné je,“ kysele ji doplnil Harry.

„Chtěla jsem říct, že je to sice trochu jiné, ale určitě bys neměl problém to zvládnout. Jejich technika sice funguje jinak než kouzla, ale používají ji na podobné věci jako kouzelníci. Ty když chceš s někým vzdáleným mluvit, použiješ letax. Mudla vezme takovou krabičku a dá si ji na tvář. Do jednoho konce mluví a druhý má na uchu a tím poslouchá, co říká ten druhý. Dvěma různými způsoby se dosáhne stejného účinku.“

Draco se dál tvářil pochybovačně, ale tuhle debatu rozvíjet nechtěl. O mudlovský svět nijak nestál. Ten kouzelnický mu nabízel tolik možností, že necítil žádnou potřebu pronikat i do toho mudlovského. Na druhou stranu stejně jako ostatní si ten kus románu přečetl a docela se mu líbil. Možná, že by ty mudlovské příběhy mohly být i docela zábavné. Počká si na pokračování a uvidí.

Smysl celé akce s vylepováním románu na pokračování vyšel najevo o týden později. Navzdory usilovné snaze stále mírně ožehlého Filche hlídat celé noci na kritických místech hradu, se objevilo další pokračování tentokrát na vnitřní stěně Velké síně. Toto pokračování bylo dokonce ilustrované a na amatérských ilustracích se nádherně vyjímal celý Zmijozelský famfrpálový tým vyobrazený jako skupina pirátů pod vedením svého kapitána Flinta. Harrymu to přišlo vtipné. Jeho podobizna s klípcem přes oko, šátkem na hlavě a šavlí v ruce byla perfektní. Dracovi se sice tolik nezamlouvalo, protože jeho vyobrazili „neznámí“ vtipálci s dřevěnou nohou, ale jinak se také dobře bavil. Mudlovskou literaturu neznal, ale ten příběh, který si tady přečetl, byl napínavý a dobře napsaný. U stolu pak s Gabrielle začali probírat, proč si s tímhle někdo dal tolik práce.

„Proč tohle někdo dělá? No dobře, tak se Marcus jmenuje stejně jako nějaký vybájený pirátský kapitán, a co má jako být?“ podivoval se Draco.

„Třeba nás tím chtějí rozhodit. Myslí si, že podáme na hřišti horší výkon, když budeme vytočení z jejich provokací,“ zamyslel se Harry a v klidu si naložil plný talíř ovesné kaše.

„Taková námaha kvůli nějaké hře? Nechápu, že by to někomu stálo za to,“ oponovala Gabrielle.

„Drahá Gabi. To, že tě famfrpál zrovna nebere, neznamená, že ostatní jsou na tom stejně. Zrovna u Weasleyových bych si docela tipnul, že pro vítězství udělají cokoli. Teda v rámci pravidel. Nás s Dracem to taky hodně baví, ale abychom se plížili po nocích kolem Filche, který má právě vražednou náladu, a polepovali stěny okopírovaným textem z nějaké knihy, tak to ani omylem. Spíš by mě zajímalo, jestli to bude mít ještě nějaké pokračování. Tohle moc škody nenadělá,“ rozebíral motivaci vtipálka Harry a sladil si svou kaši medem.

V tom ale do jídelny vešel Marcus Flint a stejně jako všichni ostatní se snažil protlačit ke zdi vytapetované románem. Na rozdíl od ostatních, se ale nezačal smát, ale zbledl, vrhnul se ke zdi a snažil se holýma rukama a nehty strhnout nalepené papíry. Samozřejmě se mu to nepodařilo a ostatní ho od polepené stěny odtáhli. Kapitán Zmijozelského týmu byl úplně nepříčetný a vykřikoval na celou jídelnu, že jeho prapředek nebyl žádný pirát, ale korzár ve službách Jeho Veličenstva a sliboval strašlivou pomstu všem, kteří si ho dovolili urazit. Harry s Dracem a Gabrielle se na sebe jen podívali a pokrčili rameny. Zdálo se, že tahle akce měla skutečně požadovaný efekt. Kapitán jejich týmu byl úplně mimo sebe a jakákoli provokace na hřišti by ho spolehlivě rozběsnila tak, že by ho prakticky vyřadila ze hry.

Harry s Dracem se utěšovali, že do zápasu zbývají téměř dva měsíce a bude tedy dost času, aby se jejich kapitán dal dohromady, ale v tom se pletli. Flint byl naprosto posedlý snahou vypátrat viníka, že oficiálně požádal, aby mohl pomáhat Filchovi hlídat po nocích. Snape sice jeho žádost zamítl, ale on přesto dělal všechno, co mohl. Stal se Filchovým nejlepším přítelem a přebíral za něj hlídku až do večerky. Ráno potom vstával ještě za tmy a opět střídal unaveného školníka před Velkou síní. Jejich úsilí ale bylo marné. Další a další kapitoly se objevovaly na exponovaných místech a jediný Brumbál je dokázal ze zdí hradu odstranit.

Všechno se ještě vystupňovalo, když při společných jídlech někdo Nebelvírského stolu zanotoval:

Patnáct chlapů u mrtvoly sedělo,
jo ho hó, ať teče rum.

Flint v takových případech zbrunátněl a okamžitě vystartoval, aby vtipálka ztrestal. Nikdo se však samozřejmě k provokacím nechtěl přiznat a on si před celým profesorským sborem netroufal napadnout nikoho bez zjevných důkazů. Jeho výkony na hřišti se neustále zhoršovaly. Nebyl schopen pořádně chytit jediný míč, místo hry sledoval, jestli na tribunách nesedí někdo z Nebelvíru, kdo by si z něj dělal legraci a místo vymýšlení taktiky jen zmateně poletoval po hřišti. Zbytek týmu se ho snažil uklidnit, ale bezvýsledně. Další kapitoly se objevovaly na stěnách Velké síně s železnou pravidelností a on stále víc a víc ztrácel svou příčetnost.

Po jednom tréninku už to Harry s Dracem nevydrželi a schválně se zdrželi s ním v šatně, aby si mohli nerušeně promluvit.

„Marcusi, co se to s tebou u všech démonů děje? Proč se necháváš těmi provokacemi tak vytáčet?“

„Co je vám po tom? To je moje věc. Starejte se o svý,“ odbyl je naštvaně.

„Co je nám po tom? Jsme v jednom týmu, a jestli máme Nebelvír porazit, musíme všichni zahrát na 110%. Ty se teď staráš jenom, abys rozbil hubu tomu, kdo si z tebe dělá prču.“

„Tak mě sesaďte. Zvolte si jinýho kapitána, když vám to všechno kazím a dejte mi už konečně pokoj.“

„Kapitán jsi pořád ty a nikdo lepší v koleji není. Sám to moc dobře víš, tak se tu nerozčiluj a řekni nám, o co tady vlastně jde. Jestli ti dal někdo podpásovku, sami se postaráme o to, aby se mu to vrátilo i s úrokama.“

„Jasně, celej Nebelvír se už klepe strachy před dvěma druhákama. Stejně byste to nepochopili.“

„Tak to aspoň zkus.“

„Trhněte si nohou. Nikdo o vaše pitomé rady nestojí.“

„Marcusi, o tom jak se cítit trapně něco vím. Když si ze mě dělal Lockhart kašpárka před celou Příčnou ulicí, chtěl jsem ho na místě zabít. Nebo když jsem si na první hodině lítání vyrazil zuby koštětem před všemi prváky, to byla trapárna první třídy. Tak to už konečně vybal.“

„To nic nebylo. Tady jde o mou rodinu.“

„Co je s ní? Neříkej, že ta mudlovská povídačka byla o nějakém tvém předkovi.“

„To ne, ale jeden z mých předků opravdu byl korzárem. Naše rodina byla v té době úplně bezvýznamná a on se tehdy vrhnul mezi mudly, změnil si jméno na Henry Morgan a vydělal veliké jmění v Karibiku přepadáním španělských galeon ve službách Jeho Veličenstva a dotáhl to dokonce na guvernéra kolonie. Vždy postupoval v souladu se zákonem, protože měl jímací právo Jeho Veličenstva, ale stejně to není nic, čím by se naše rodina mohla chlubit. Sice mu vděčí za základ rodinného jmění, ale způsob, jakým ho získal je hnusný. Žil mezi mudly, opíjel se s nimi a mezi přístavníma děvkama měl spoustu mudlovských levobočků. Nevím, kde to vyhrabali, myslel jsem, že už si na to nikdo ani nevzpomene.“

„To je všechno? Tak měl jeden z tvých předků trochu bouřlivější minulost. Musíš kvůli tomu tak vychylovat? Tys přece žádnou loď nepřepadnul, nebo ne?“

„A co mám dělat, když mě uráží? Pogratulovat jim k tomu?“

„Tak to obrať proti nim. Když na ně budeš číhat po nocích s Filchem, všichni budou proti tobě, že jim kazíš zábavu, ale když jim odpovíš stejným způsobem, budou na tvé straně.“

„To mám najít nějakej podělanej mudlovskej román o předcích Weasleyových za který se stydí?“

„To by nebylo špatný, ale pochybuju, že něco takovýho existuje. Dej nám čas do zítřka, něco určitě vymyslíme. Zvedneme tu rukavici a všechno jim to vrátíme zpátky,“ slíbil Harry. Marcus sice trochu pochyboval, ale ulevilo se mu už jenom tím, že se jim se vším svěřil.

Harry celou noc nespal a v duchu si přehrával všechna dobrodružství Pobertů, jak je znal z deníků svého otce. Snažil se myslet jako oni a vymyslet, jak to Weasleyovým všechno ve stejném stylu vrátit. Nechtěl žádnou ostrou konfrontaci, ale nalézt způsob, jak obrátit jejich žert proti nim.

Druhý den pozval celý tým a seznámil je se svým plánem. Všichni na něj zůstali civět s otevřenou pusou. Tohle absolutně nečekali. Harry s napětím sledoval zejména Marcuse. U něj očekával největší odpor a jejich kapitán se také postavil rezolutně proti.

„Co má tohle být za šaškárnu. Nestačí ti, že se ze mě dělá legraci celá škola kvůli tomu románu. Teď jim mám ještě dělat kašpárka?“

„Mě se to taky nelíbí,“ přidal se Draco. „Nechápu, co tím chceš získat.“

„A co tím chtějí dosáhnout oni?“ vehementně se bránil Harry.

„Chtějí nás rozhodit před zápasem. Když budeme vynervovaní, nepodáme maximální výkon.“

„Správně. Takže jediná cesta, jak jim jejich plán zničit, je zabránit jim dosáhnout toho cíle. Toho můžeme dosáhnout jenom tak, že to taky vezmeme jako legraci a přijmeme jejich hru. Když je budeme napadat, žalovat na ně nebo jim jinak škodit, celá škola se obrátí proti nám, ale když to uděláme tak, jak jsem vám navrhnul, budou všichni naopak na naší straně. Navíc se tak budeme bavit a ne nervovat.“

„Nevím, přijde mi to jako blbost. Proč je máme v těch jejich hovadinách podporovat?“ oponoval dál Draco.

„Tolik si zakládáte na té svojí důstojnosti, že si nedokážete udělat legraci sami ze sebe? Marcusi, neztrapnil ses víc na posledním večírku na oslavu vítězství, kdy ses opil a tancoval jsi na stole v holčičích šatech?“

Marcus zbledl ještě víc, ostatní se zasmáli a Harry pokračoval.

„Všichni čekají, že Zmijozel nemá smysl pro humor. Tímhle je můžeme dokonale zaskočit. Je těžký dělat si srandu sám ze sebe, ale bude to stát za to.“

„Pořád jsi mě nepřesvědčil. Jsem ochoten souhlasit s první fází, ale nikdy nebudu hrát celé škole takové divadlo,“ vrčel dál Marcus.

„Nech si to projít hlavou, ještě je čas. Nemáš se za co stydět a sám to moc dobře víš. Tebe se to navíc nijak netýká, to jen Weasleyovi se všechno nějak domákli a zkouší tě vytočit.“

„Možná na tom něco bude,“ přidala se do jejich rozhovoru Sibella Darkmoorová, která v týmu hrála střelkyni. „Je to jako s kouzlem Riddiculus na zahnání bubáka. Tam jde také o to obrátit to, čeho se nejvíc bojíš, v žert. Tebe z nějakého důvodu ten román vytáčí. Neptám se tě proč, protože nechci skončit prokletá na ošetřovně, ale jestli se s tím dokážeš vyrovnat a přistoupit na jejich hru, pomůže ti to víc než jenom při jednom zápase ve famfrpálu.“

„Dobře, takže první fázi můžeme začít co nejdřív a zbytek se uvidí. Jestli nikdo z ostatních proti tomu nic nemá, bude rozhodnutí na Marcusovi,“ uzavřel Harry.

V noci se Harry tajně vyplížil ze své koleje a pod ochranou neviditelného pláště opatrně postupoval k Velké síni. Filch byl stále na stráži a spolu se svou opelichanou kočkou přecházeli chodbou sem a tam. Tohle vypadalo beznadějně. I s neviditelným pláštěm neměl šanci kolem nich proklouznout a vykonat to, proč sem přišel. Mohl by tu čekat do rána a doufat, že se mu naskytne příležitost, ale bál se, že spíš než Filch by usnul on. Ráno by pak mohlo být pěkné pozdvižení, až by o něj někdo cestou na snídani zakopl.

Neochotně se otočil a loudal se zpátky do Zmijozelu. Weasleyovi musí mít nějaký trik, jak se do Velké síně dostávají. Možná tajná chodba? Pátral v paměti a vybavil si, že jeho otec si poznamenal něco o tajném průchodu z Nebelvírské společenské místnosti přímo do Velké síně, ale to mu bylo houby platné. Zašel už dost daleko, tak si sundal kapuci pláště, protože Filch byl na stráži a všichni rozumní lidé včetně profesorů dávno spali. Najednou skrz zeď prošla stříbřitá postava a okamžitě spustila z plných plic.

„Potty! To se musí hned ohlásit. Zmijozelákům seberou bodíky a Pottíkovi stáhne Filch kůži ze zad. Budou z ní perfektní botky.“

Protiva. Ten mi tu ještě chyběl. Pomyslel si Harry a rychle vymýšlel, jak otravné strašidlo zastavit. Nakonec se rozhodl zariskovat.

„Wiggine, přece bys nežaloval Filchovi. Raději mi pomoz dostat se mu na kobylku.“

„Cože? Potty ví, jak se jmenuju? Nikomu jsem to neřek. Ani těm zrzounům ne. Jak to víš?“ začal se překvapený Protiva vztekat.

„Někomu jsi to přece jenom prozradil. Můj otec se s tebou přátelil a já si to přečetl v jeho deníku.“

„Starý Potty byl kámoš. Vyčaroval ohnivou kobylu a já na ní honil Filche celou noc. Toho bych nikdy neprásknul. Ty ale nejsi on nebo mi ji chceš taky vyčarovat?“

„Ohnivou kobylu vyčarovat neumím, ale s Filchem bys mi pomoct moh. Potřebuju ho dostat od Velké síně. Rád bych ji trochu přizdobil.“

„Ty v tom jedeš se zrzouny? Proč tam nechodíš tajnou chodbou jako oni?“

„Nejedu a o žádné tajné chodbě nevím. Jen o té, co vede z Nebelvíru. Ten jejich nápad se mi ale líbí a rád bych ho trochu podpořil.“

„Z každé koleje vede tajná chodba do Velké síně. Je to kvůli bezpečnosti, víš. A proč bych ti měl pomáhat s Filchem?“

„Protože to bude sranda. Ty přece umíš hýbat věcmi.“

„Jasně že umím. Ducháčkové to neumí, ale já jsem strašidlo.“

„Fajn. Co kdybys rozhejbal nějaké brnění a začal s ním Filche honit? Já bych se postaral o nějaké ty speciální efekty?“

„Honit Filche v brnění? A moh bych při tom pocuchat i nervy Minervy? Nahnal bych jí Filche rovnou do postele?“

„Klidně, ale nepřežeň to, je to už starší dáma.“

„Dáma? Je to čarodějnice. Přiznej se, že když se na tebe při snídani zamračí, zkysne ti mlíko,“ Protiva se dostával do ráže.

Harry si pomyslel, jestli byl dobrý nápad získávat ho na svou stranu. McGonagallová se na něj nijak moc nemračila a neměl s ní problémy, ale už nebylo cesty zpět. Následoval strašidlo chodbou a pro jistotu se zase schoval pod neviditelný plášť. Protiva si nejspíš usmyslel, že Harry jako začátečník potřebuje trochu zaškolit a tak mu celou cestu detailně líčil, jak spolu Filche vystraší. V bezpečné vzdálenosti od Velké síně pak Harry očaroval jedno brnění a Protiva se schoval dovnitř.

Filch neúnavně rázoval chodbou, když se najednou za rohem rozlila bledá záře. Už už se tam chtěl vydat, když se s kovovým skřípěním vynořila postava v brnění a s taseným mečem zamířila k němu.

„Argusi Filchi, nadešel tvůj čas. Staneš se dalším z bezhlavých duchů tohoto hradu,“ pronesla obrněná postava záhrobním hlasem.

Ze štěrbin spuštěného hledí jí prosvítala pekelná oranžová záře a okolo se vznášel nejasný sinavý přísvit nesmrti. Blížila se k němu a smála se neskutečným démonickým smíchem. Filch na chvilku strnul v překvapení, ale pak popadl svou kočku a dal se na úprk. Brnění ho následovalo a během chvíle byla chodba prázdná. Harry opatrně vykoukl zpoza rohu a ničím nerušen mohl přímo na dveře Velké síně kouzly připevnit svůj příspěvek k vzdělávání kouzelnické komunity v klasické mudlovské literatuře. Nadpis díla zněl SPOLEK RYŠAVCŮ a autorem A. C. Doyle. Sherlocka Holmese sice zrovna nemusel, ale byla to jediná povídka, co si dokázal vybavit, a hrála tam hlavní roli barva vlasů.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one