face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry v dalších týdnech žil hlavně famfrpálem. První a zároveň nejdůležitější zápas sezóny se blížil a celý tým se snažil k tréninku využít každou volnou chvilku. Harry byl sice díky svému postu odsunut trochu stranou, ale snažil se ostatním pomáhat alespoň tak, že při tréninku hrál jejich protivníka. Zejména odrážeči si libovali, že mohli trénovat míření na živý terč a na jejich výkonech to bylo znát. Bohužel Weasleyovi byli pořád ještě jiná liga, ale zlepšení Zmijozelských bylo do budoucna velmi slibné. Možná to nebude stačit na Nebelvír, ale střelci a chytači Havraspáru a Mrzimoru si budou muset dávat mnohem větší pozor než loni.

Mezi všemi těmi tréninky si však našel čas informovat ostatní o své lekci se Snapem a o návštěvě knihovny. Podle očekávání to nejvíc zaujalo Hermionu. Nezajímala se ani tak o nějaké magické toky, popravdě považovala Harryho posedlost magií mysli za zbytečnou ztrátu času, ale jaké poklady se asi v tom uzavřeném oddělení nachází! Neustále mu kladla další a další otázky a v duchu spřádala plány, jak se tam také jednou dostat.

Harry si také vyměnil další dopisy s Petunií, nic nového se však nedozvěděl. Petunie se po prvním dopise, kdy odhalila víc, než možná sama chtěla, trochu stáhla, a i když byl tón jejích dopisů vřelejší, než všechno, co od ní Harry za těch jedenáct let slyšel, stále ho nabádala, aby se Vernonovi ve všem podvolil. Tohle ale Harry neměl v úmyslu ani náhodou. Neustále vymýšlel ty nejfantastičtější teorie, jak svého strýce donutit, aby mu o prázdninách ponechal trochu volnosti nebo, jak ho na ty dva měsíce dostat z domu, města, země a nejraději i planety a celého vesmíru. Některé z nich by snad mohly vyjít, jiné, jako třeba najmout si partu žoldáků jako ochranku, byly jen sněním za bílého dne.

Z každodenní rutiny ho vytrhl až dopis od Remuse Lupina, kde mu oznamoval, že se vrací do Anglie a určitě ho zajde do Bradavic navštívit. Harry byl celý natěšený. Na posledního z přátel jeho otce byl nesmírně zvědavý. Kromě očekávaných vzpomínek na studentská léta jeho rodičů pociťoval příjemné mrazení v zádech při představách, jak vlastně takový vlkodlak vypadá. Bude to obrovský zarostlý chlap s velkými zuby, superhrdina ve stylu akčních filmů, co jednou rukou zvedá auta a přeskakuje hořící autobusy na motorce nebo oslnivý kulturista, co předvádí na pláži svoje svaly a zbožňovatelky se mu plazí u nohou? Určitě musí být něco extra, vždyť vlkodlaci se vyznačují neskutečnou silou, rychlostí a divokostí. Pravda podle deníků jeho otce byl Remus vždycky spíš tím vzorným studentem, co je v jejich dobrodružstvích krotil, ale to bude určitě jen maska. Se svým původem si musel dávat daleko větší pozor než ostatní, aby neudělal nějaký průšvih a nebyl jako nebezpečný element ze školy vyhozen.

Harry při svém očekávání zašel tak daleko, že v knihovně přečetl všechny dostupné knihy o vlkodlacích. Zas tolik užitečného se v nich zase nedozvěděl. Většinou popisovaly různé způsoby, jak vlkodlaka zabít nebo alespoň zneškodnit. Harry si s ním ale chtěl popovídat, ne ho otrávit omějem, zastřelit stříbrným šípem nebo ho zlikvidovat nějakým kouzlem. O tom, co jsou vlkodlaci zač a co by od něj měl očekávat, se mnoho nedozvěděl. Možná nejlepší zdroj informací o vlkodlacích bude Remus sám?

Konečně ten den nadešel. Hedvika přinesla Harrymu dopis, že za ním Remus o víkendu přijde do Bradavic a oficiální žádost o setkání, kterou měl předat Snapeovi. Ten se na ni zatvářil, jakoby ho Harry nutil vypít některý z Nevillových výtvorů.

„Pane Pottere,“ Harry se zarazil. Tak už ho Snape hodně dlouho neoslovil. „Vidím, že chcete navázat na pošetilá přátelství vašeho pana otce. Jestliže si to skutečně přejete, nebudu vašemu úsilí, více se seznámit s temnými a nebezpečnými tvory, bránit. Mohl bych si sice vyžádat ještě souhlas vašich zákonných zástupců, ale to by se vám asi moc nezamlouvalo. Nicméně, a to chci zdůraznit, jelikož jste stále studentem mé koleje, je mou povinností zajistit vám po dobu vaší školní docházky náležité bezpečí. Víte, kdo se to s vámi chce setkat?“

„Ano, sám jsem ho vyhledal. Teda vyhledala ho moje sova,“ opravil se Harry stále zaskočený negativní Snapeovou reakcí. „Remus Lupin byl jedním z nejbližších přátel mých rodičů.“

„Ano, to skutečně byl. To ale nemusí znamenat, že je vhodnou společností pro vás osobně. Váš otec byl ohledně výběru svých přátel poněkud… excentrický,“ to slovo Snape doslova vyplivl. „Vaše matka zase byla příliš soucitná. Každý zatoulaný pes v ní vzbuzoval lítost a potřebu se o něj postarat. Zkrátka, vkus vašich rodičů by zrovna moc nemusel odpovídat tomu vašemu. Víte, co je Remus Lupin zač?“

„Myslíte to, že je to vlkodlak?“

„Ano, myslím přesně to. Jen vám připomenu, že Ministerstvo klasifikuje vlkodlaky jako temné a nebezpečné tvory.“

„To je mi známo,“ bojovně odpověděl Harry. Nečekal, že by Snape mohl dělat takové problémy. „To je vůči nim ale trochu nespravedlivé, ne? Podle statistik zveřejňovaných ve Sborníku ministerstva, spáchají daleko více vražd normální kouzelníci, o mudlech ani nemluvě, než vlkodlaci, upíři a jiná údajně temná stvoření. Nemělo by potom ministerstvo prohlásit za temná a nebezpečná stvoření i všechny ostatní? Třeba vás?“

„Nepochybně,“ ušklíbl se Snape. „Znám spoustu lidí z ministerstva, co by to s radostí udělali. Tady jde ale o něco jiného. Máš pravdu, že normální kouzelník může být horší než všichni vlkodlaci dohromady, ale je tu jeden podstatný rozdíl. Kouzelník má svou magii pod kontrolou a použije ji pouze, pokud tomu sám chce. Vlkodlak nedokáže svou zuřivost ovládat a kdo je mu v ten okamžik nablízku, nemá šanci.“

„To se ale děje pouze za úplňku, ne? Pokud jsem se dobře díval, úplněk byl minulý týden, takže nic takového nehrozí,“ oponoval mu dál Harry.

„Ano, je mi to známo. I když tomu možná nebudete věřit, vlastním dokonce kalendář, kde jsou fáze měsíce vyznačené. Je mi jasné, že se chcete hádat. Dobrá, povolím vám hodinovou návštěvu, pokud budete zachovávat patřičná bezpečnostní opatření.“

„A jaká asi? Mám mu mezi dveřmi nasadit náhubek?“ pořád se rozčiloval Harry.

„To je lákavá představa, ale asi by se vám špatně povídalo,“ usmál se Snape. Zlost už ho přešla a on se Harryho rozhořčením bavil. Navenek si však zachovával svou image. „Bude stačit, když se mi před návštěvou ohlásíte. Dám vám vypít odvar z oměje. Jak jistě víte, tato bylina je pro běžného člověka mírně jedovatá, pro vlkodlaka je však smrtící. Nemusíte se bát, pokud se odvar připraví správně, vám nijak neublíží, ale udrží vám vlkodlaka pěkně od těla. Zadruhé, kolem krku budete mít stříbrný řetěz. Pokud žádný takový šperk nevlastníte, jsem ochoten vám ho zapůjčit. Jestliže ho ale vrátíte poškozený, slibuji, že vám ze zbytku vašeho studia udělám pravé peklo. Zatřetí. Naučím vás speciální kouzlo určené speciálně na vlkodlaky. Kdyby se něco zvrtlo, tak pokud se vám ho povede seslat, garantuji vám, že váš vlkodlak bude mít jiné starosti, než vám ukousnout kus vašeho slovutného zadku. Formule zní Serebrjanaja strela a musíte si dát dobrý pozor na správný přízvuk. V prvním slově je uprostřed a ve druhém na konci, takže to zní jako Serebrjánaja strelá. Hůlkou se mávne v oblouku zdola nahoru a poté přímo na cíl, jako byste ho chtěl svojí hůlkou probodnout. Představujte si, že kreslíte ve vzduchu luk a vaše hůlka se na závěr stane šípem, co vyletí směrem k cíli. Musíte dobře mířit, ale pokud se trefíte, bude váš problém s vlkodlakem vyřešen. Teď si to vyzkoušejte.“

Harrymu se to kouzlo podařilo seslat už napotřetí. Skutečně jeho sesílání připomínalo vystřelení stříbřitého šípu z neviditelného luku. Při opakováních však už tolik štěstí neměl. Snape ho trápil víc než hodinu, ale na konci už byl schopen seslat toto kouzlo nejen pomocí hůlky ale i bez ní. Seznámení s Remusem Lupinem už nic nebránilo.

Harry se nemohl dočkat víkendu. Před svými přáteli se vyjadřoval vyhýbavě. Nechtěl je vystrašit tím, že ho přijde navštívit vlkodlak, a proto jim odpovídal ohledně své návštěvy jen v tom smyslu, že jde o přítele jeho rodičů, co se právě vrátil z ciziny. Nebylo však možné si na něm nevšimnout velkého napětí a očekávání.

Jejich každodenní rutinu narušilo oznámení, že následující týden ve středu se vyučování ruší a místo toho se zúčastní jakési přednášky o zdravovědě a hygieně. Všichni se samozřejmě začali dohadovat, o co se to jedná. Měli být dokonce rozděleni na dvě půlky. Děvčata s McGonagallovou a chlapci se Snapem. Na klidu druhákům nepřidali ani Fred s Georgem, kteří začali při snídani u Nebelvírského stolu šířit fámu, že se na škole vyskytla nějaká ošklivá infekce, která začíná nenápadně, jako obyčejné akné, ale během několika dní se zvrhne do stavu, že nemocnému slezou všechny vlasy, chlupy i nehty. Přednáška prý nebude žádnou přednáškou, ale podrobnou a bolestivou lékařskou prohlídkou. Několik druháků skutečně zpanikařilo a vydalo se na ošetřovnu, aby ohlásili své problémy.

Ostatní studenti z vyšších ročníků, ale Weasleyovic dílo mařili tím, že znepokojeným druhákům vysvětlovali, že stejná přednáška pro druhé ročníky probíhá každý rok a týká se sexu. Popravdě tím nebohé druháky nijak neuklidnili. Tohle bylo ještě ožehavější téma než nějaká nakažlivá vyrážka. Všichni se okamžitě začali shlukovat a probírat mezi sebou, o co tam asi půjde. Sexuální výhova? Se Snapem? To rozhodně nebylo nic, co by je mohlo uklidnit. Nejhůř ze všech na tom byl asi Neville. Téma přednášky spolu se Snapem způsobilo, že strávil zbytek týdne dílem na záchodě a dílem na ošetřovně.

Také Harry se necítil zrovna dvakrát dobře. Dursleyovi si s ním o tomto tématu nikdy nepromluvili a on popravdě nevěděl, na čem je. Viděl nějaké scény v televizi, jak se dva líbají a potom něco provádějí pod peřinou a zaznamenal nějaké narážky starších spolužáků ještě v mudlovské škole, nic z toho mu však žádnou pořádnou představu, jak to v intimních chvílích chodí, nedalo. Holky ho zatím nijak nezajímaly. Některé jako Hermiona nebo Gabrielle byly fajn kamarádky, ale to bylo všechno. Kdyby místo nich byli dva kluci, neviděl by v tom vůbec žádný rozdíl. Zkusil na tohle téma zavést rozhovor s Dracem, když po famfrpálovém tréninku zůstali sami v šatně.

„Draco, co si myslíš, že bude na té přednášce?“

„Co by, nejspíš se dozvíš, co dělat s holkou o samotě a jak jí při tom hned neudělat dítě,“ opáčil sebevědomě Draco.

„Vážně bezva odpověď,“ ušklíbl se trochu zrudlý Harry. „S tebou už o tom rodiče mluvili?“

„Jasně, táta si se mnou promluvil jako chlap s chlapem,“ udělal na něj Draco obličej.

„Takže ti řek všechno o…, vždyť víš.“

„Ty z toho máš strach?“

„Ne přímo strach, ale se mnou o tom nikdo nemluvil. Víš, nevím, co si o tom mám myslet. Holky a tak mě zatím moc neberou. Nedokážu si představit, že bych byl s nějakou sám, líbal ji a potom…“

„Co potom?“ provokoval ho trochu Draco.

„No právě. Nevím, co by mohlo být dál, ale už jenom pomyšlení na to je tak trapný,“ Harryho obličej už z rudé přecházel do nachové.

„Tak ti to teď Snape všechno vysvětlí. Možná i s praktickou ukázkou,“ dráždil ho dál Draco.

„Nestraš, strašně se toho bojím.“

„Nemáš se čeho bát,“ uklidňoval ho Draco, teď už normálním hlasem. „Pochybuju, že by to byl známkovaný předmět, takže si nepokazíš skóre. Od toho to právě všechno je. Dozvíš se, co a jak a pochybuju, že by nás zrovna Snape chtěl před ostatními shazovat. Mě taky holky nijak zvlášť neberou, ale to všechno ještě přijde. Podívej, co dělají vyšší ročníky při oslavách ve společence. Nedovedu si sice představit sebe na jejich místě, ale rozhodně to nevypadá na nic nepříjemného. Táta si se mnou o všem opravdu promluvil, ale bylo to hlavně o tom, že dřív nebo pozdějc dojde na to, že na mě začnou holky působit. Jako Malfoy to musím udržet pod kontrolou, neztrapnit se a hlavně se nezaplést s někým nevhodným. Vlastně mi celou dobu vykládal, jak ty pudy potlačit, až to na mě přijde.“

„Potlačit?“

„Jasně. Nejlepší prevence, jak se vyhnout alimentům, jak říkal,“ ušklíbl se Draco. „Jsou prý lektvary, které to pomáhají tlumit. Prý si mám zajít za Snapem, kdyby to na mě přišlo a když bude nejhůř, mám se vytratit někam stranou a tam si ulevit. Neřek mi sice jak, ale prý na to přijdu sám. Myslíš, že to bude jako chřipka? Jeden den jsi normální a druhý budeš pryč z každý holky, co projde okolo?“

„Nevím, ještě jsem se nenakazil,“ odpověděl už uvolněnější Harry. Uklidnilo ho, že jeho nejistota není nic neobvyklého. Draca sice jeho otec poučil, ale i on vlastně pořád neví, co si s tím počít, až to na něj jednou přijde.

„Kdybys to přece jenom chytnul, drž se ode mě dál,“ opáčil Draco. „Aspoň do doby, než budu dost velký na praktická cvičení.“

„Teď kecáš,“ vyvalil oči Harry.

„Ne. Táta mi fakt slíbil, že až bude správná doba, vezme mě někam, kde mi to všechno ženský za prachy ukážou.“

„Jako úplně všechno?“

„Tak to říkal. Prej je lepší, když mě do všeho zasvětí zkušená profesionálka, která dbá na bezpečí a hygienu, než nějaká špinavá coura, co se jenom třese, abych jí udělal parchanta a vytahala ze mě co nejvíc peněz.“

„To jako myslel… prostitutky?“ nevěřícně ze sebe vykoktal Harry, už zase rudý jako rajče.

„Asi. Doufám, že k tomu ještě dlouho nedojde. Jen si představ, že se máš svlíknout před úplně cizí dospělou ženskou. Sice kdybych vyved nějakej trapas, nevykládala by si o tom druhej den celá škola, ale stejně. Přijde mi to taky docela ulítlý.“

„To jo, nedovedu si to představit. Já se s žádnou nikdy ani nelíbal.“

„Já taky ne. Pusu mi dala akorát máma nebo Serpentina a to se nedá počítat.“

„Co na tom všem vlastně dospělí vidí?“

„No, táta říkal, že je to příjemný, ale nevím, co by na tom mělo být příjemnýho. Když mi dala pusu máma, tak to rozhodně nijak příjemný nebylo.“
„Myslíš, že až budeme starší, budeme tolik jiní? Rozumíš, bude se nám líbit líbání s holkama, bude nám chutnat pivo a ohnivá whisky a tak.“

„Asi. Nedovedu si představit, že to někomu může chutnat. Líznul jsem si whisky tenkrát ve společence a myslel jsem si, že mi shoří krk. Fakt nechápu, že tohle může někomu chutnat.“

„To jo, nevím, jestli stojí za to být dospělý.“

„Harry, mám takový dojem, že asi nebudeme mít na výběr,“ usmál se Draco a zakončil jejich debatu.

Harry byl i ve zbytku týdne nejistý, s nikým se moc nebavil a držel se stranou. Naštěstí ho blížící se Remusova návštěva přece jen trochu dostala z nejistoty a deprese z dospívání. Snape mu povolil sice pouze hodinu, ale kdo ví, jestli si s Remusem padnou do oka, určitě by šlo zařídit další. Harry byl dokonce odhodlaný obrátit se přímo na Brumbála, pokud by Snape chtěl dělat další potíže.

Konečně tu byla sobota. Harry seděl od rána ve společence, celý vymydlený a nastrojený do svých nejlepších šatů a čekal, kdy ho Snape zavolá. Snažil se u toho studovat, ale písmenka se mu míhala před očima, aniž by se mu spojovala do slov nebo vět. Draco s Gabrielle se ho také snažili trochu rozptýlit, ale on na jejich snahu odpovídal jen na půl úst, takže to nakonec vzdali a vypravili se najít někde Hermionu. Harry zůstal sám v křesle hned u dveří a čekal dál, až jeho návštěva dorazí. Byl jako na trní. Ošíval se, nevydržel klidně sedět ani se na něco soustředit. Ze zoufalství zkusil i nějaká meditační cvičení, ale nedostatek soustředění se podepsal i tady, to, co dříve s přehledem zvládal, se zdálo nesplnitelným úkolem, ale alespoň mu rychleji ubíhal čas.

Konečně se objevil podmračený Snape a kývnutím hlavy ho vyzval, aby se zvedl a následoval ho. Vedl ho k návštěvní místnosti vedle hlavní brány a po cestě mu ještě opakoval zásady bezpečnosti při jednání s vlkodlaky. V jedné opuštěné chodbě ho dokonce přezkoušel z kouzla proti vlkodlakům a dal mu vypít odvar z oměje. Chutnal odporně, ale Harry by souhlasil i s mnohem horšími opatřeními, aby mohl Remuse vidět. Nechápal, proč toho tolik nadělá. Ať už je Remus Lupin kdokoli, rozhodně nebude nebezpečný. Vždyť podle jeho otce on byl vždycky tím opatrným, kdo se snažil Jamese se Siriem korigovat.

Konečně dorazili na místo a Snape mu mezi dveřmi ještě připomněl, že má jednu hodinu. Harry se nedůvěřivě zadíval na postavu sedící za stolem. Ten člověk rozhodně nevypadal jako nějaký mocný vlkodlak, kterého se všichni obávají. Nepříliš vysoký, nevýrazný a celkově působící spíč unaveným a pomačkaným, než nebezpečným dojmem. Připomínal spíš nějakého ušlápnutého úředníčka, podúčetního nebo neúspěšného podomního prodejce. Rozhodně na něm nic neukazovalo na nespoutanou sílu a divokost vlkodlaka. Tohle má být někdo, koho se obává i obávaný Snape?

„Ehm…, dobrý den,“ pozdravil Harry.

„Nazdar, Harry,“ usmál se Remus a jeho úsměv, jako by mu ubral deset let věku a rozzářil celý jeho obličej. „Vážně se moc podobáš otci, až na ty oči, ty jsou po Lily. Tvoji rodiče by na tebe byli pyšní,“ pak se jeho pohled stočil ke Zmijozelskému znaku na Harryho kravatě.

„Ty jsi ve Zmijozelu?“ vyhrkl Remus překvapeně.

Proč to každého tak překvapuje, pomyslel si Harry. Na Zmijozelu přece není nic špatného. Že tu studoval Voldemort? No a co. Určitě si taky kupoval knížky v Krucáncích a Kaňorech a hůlku u Ollivandera. Označuje někdo ty obchody za semeniště temných kouzelníků? Ne. Všichni se ale dívají na jeho kolej spatra. Proč?

„Asi už ano. Je na tom něco špatného?“ řekl bojovněji, než by sám chtěl.

„Vůbec nic,“ usmál se Remus. „Jen si představuju Jamese, jak by vyváděl, až by se to dozvěděl. Možná by byl ochoten poslat psychiatry, aby vyšetřili Moudrý klobouk, jestli je příčetný. Jestli byl někdo Nebelvírským fanatikem, byl to on. Škoda, že se toho nedožil, aby si moh svůj názor poopravit,“ a zase se začal upřímně smát.

Harry cítil, jak mu v krku roste knedlík. Zmínka o jeho rodičích mu spolehlivě vzala veškerou slovní zásobu a on nevěděl, co na to říct.

„Díky. Byli jste dobří přátelé,“ neřekl to ani jako otázku, spíš jako konstatování faktu.

„To tedy byli. S tvým otcem jsme se přátelili hned od nástupu do Bradavic. Byli jsme povedená parta, škoda, že jsem z ní zbyl sám. Potom, když tvůj otec začal chodit s Lily, poznal jsem blíž i ji. Byla to vzácná bytost. Tak plná laskavosti a soucitu. Vůbec jí nevadilo, co jsem zač, v její domácnosti jsem byl vždycky vítán. Přišel jsem si ale popovídat s tebou, i když jestli chceš slyšet některé bláznivé historky z dob našeho studia, rád ti vyhovím,“ a přidal další ze svých úsměvů.

Harry si ho znovu prohlížel. V jeho očích se zračila laskavost, ale také nekonečný a nevyslovitelný smutek. Už chápal své rodiče. Každý, kdo Remuse poznal a zadíval se mu do očí, s ním musel soucítit a mít ho rád. Proč je vlastně tak smutný? Zůstal po smrti svých přátel skutečně celou dobu osamělý? Cítí pořád smutek z jejich ztráty?

„Většinu jsem vám už napsal…,“ začal Harry, ale Remus ho přerušil.

„Harry, žádné vy, vám a podobně. Beru tě jako svého synovce, jedinou rodinu, co mi zbyla, takže si budeme tykat, ano?“

„Fajn,“ usmál se Harry, toho vlkodlaka si prostě musel každý zamilovat. „Takže většinu jsem ti už napsal. Žiju u tety Petunie. Není to nic moc, strejda Vernon mě nemá zrovna v lásce. O tom, kdo vlastně byli mí rodiče, jsem se dozvěděl až když mi Hagrid doručil pozvánku do Bradavic.“

„Tys nevěděl nic o svých rodičích?“ zeptal se překvapeně Remus.

„Jasně. Dursleyovy z toho ani nemůžu moc vinit, protože co jako mudlové toho o mých rodičích, bystrozorech a Voldemortovi mohli asi tak vědět? Až do jedenácti jsem žil v přesvědčení, že mí rodiče zahynuli při autonehodě.“

„To mi k Brumbálovi vůbec nesedí,“ nechápal Remus. „Jedna věc je schovat tě někde v bezpečí a stranou, třeba u mudlů, ale celých deset let ti neříct nic o tvých rodičích a kouzelnickém světě, to nechápu. Brumbála si strašně vážím. To on mi umožnil navzdory tomu, co jsem, studovat v Bradavicích a i potom byl hlavní postavou boje proti Ty víš komu. Že by byl k tobě tak necitelný?“

„Nevím. S Brumbálem jsem o tom několikrát mluvil. Pořád opakoval, že je to nutné pro mou bezpečnost, ale nic víc jsem z něho nevytáhl. Nemá cenu se tím zabývat. Důležitější je, že teď už to všechno vím.“

„A co škola?“

„Bradavice jsou super! Nejradši bych tu byl i přes prázdniny.“

„Věřím ti. Já na tom byl podobně. Prázdniny pro mě byly dva nejhorší měsíce v roce. Dokonce jsem o tom vyjednával s Brumbálem, ale on byl tehdy nekompromisní. Přes prázdniny je škola zavřená a basta fidli. Musel jsem jezdit na prázdniny ke svým pěstounům. Přidělilo mi je ministerstvo a nebyla to s nimi žádná legrace. Báli se mě, a už týden před úplňkem ni nasazovali na krk stříbrný obojek a přivazovali mě k posteli. To stříbro svědilo jako čert. Naštěstí mimo úplněk si mě moc nevšímali a já měl svůj klid. Jediné, co na prázdninách za něco stálo, byly návštěvy u Jamese. Sirius tam byl většinou taky a tak nuda v žádném případě nehrozila.“

„Já byl letos u Malfoyů a bylo to taky bezva.“

„Koukám, že bereš to svoje Zmijozelství vážně,“ usmál se zase Remus. „Je skvělé, že máš takové přátele. Ještě k té škole. Co tě tam baví nejvíc?“

„Asi lektvary. Profesor Snape nám dává speciální hodiny. Ostatní předměty nejsou špatné, ale raději je studuju s přáteli v knihovně než na hodinách.“

„Takže se Snapem vycházíš dobře?“

„Většinou. Ptáte…, ptáš se kvůli tomu, co měl s otcem?“

„Takže víš o tom, že se zrovna moc nemuseli. Podle toho, jak se tvářil na mou žádost o návštěvu, bych myslel, že jste spolu na kordy.“

„Vůbec ne, kromě lektvarů mi dává i další speciální hodiny. Je ale pravda, že na tebe se moc netváří. Když mi tvou návštěvu povoloval, musel jsem se naučit protivlkodlačí kouzlo a nalil do mě nějaký odvar z oměje.“

„Toho jsem si všiml. Promiň, ale smrdíš mi jako měsíc stará ryba, co někdo zapomněl na sluníčku. Chápu ale jeho názor na bezpečnost. Opravdu bych ti mohl nechtěně ublížit,“ a na tváři se mu zase rozlil jeho nekonečný smutek.

„A co jsi dělal celé ty roky ty?“ zeptal se Harry, aby odvedl rozhovor na jinou kolej.

V tom se ozvalo zaklepání na dveře a Snapeův hlas jim oznámil, že z hodiny zbývá posledních pět minut.

„Škoda, spoustu věcí jsme si nestihli říct. Bojím se, že to bude muset počkat na příště.“

„Škoda. Nedošlo ani na ty veselé historky o Pobertech,“ posteskl si Harry. „Navštívíš mě ještě?“

„Rád bych, ale bojím se, že to nebude tak jednoduché. Už teď jsem měl se svou žádostí problémy. Nejsem s tebou nijak příbuzný a tuhle návštěvu mi povolili jen na přímou intervenci Brumbála. Bojím se, že příští šanci dostaneme až o prázdninách u Dursleyů.“

„To ne,“ zalekl se Harry. „U Dursleyů nebudeme mít nejmenší šanci. Strýc Vernon ke mně žádného přítele mých rodičů rozhodně nepustí. Musíme něco vymyslet.“

„Co chceš vymýšlet? Ty jsi ve škole. Nemůžeš ji opustit. Jestli nevyjdou prázdniny, bude šance příští rok v Prasinkách. Od třetího ročníku chodí studenti několikrát ročně do Prasinek, neměl by být problém se tam setkávat. Jestli tedy budeš mít pořád zájem.“

„Ale to je až za rok! Nechci čekat rok, abych si s tebou moh popovídat,“ zoufale protestoval Harry. Najednou dostal nápad. Vždyť se do Prasinek může dostat kdykoli. „A co takhle pokračování zítra v Prasinkách? Chodbu do Medového ráje znám.“

„Harry! Ty jsi ještě větší číslo než tvůj otec, ale to nemůže vyjít. I kdyby ses dostal do Prasinek, co když tě tam někdo uvidí? Můžeš z toho mít obrovský problém.“

„A co Chroptící chýše. Tam by nás nikdo nerušil a je to navíc tvoje tradiční útočiště. O chodbě pod Vrbou mlátičkou vím. Sice jsem ji ještě nikdy nezkoumal, ale neměl by to být problém. O suku vím taky, takže bych se přes vrbu měl bez problémů dostat. Jestli budu mít na sobě neviditelný plášť, nikdo si mě ani nevšimne.“

„Harry, to vážně není dobrý nápad. Strašně rád bych si s tebou ještě povídal, ale určitě to skončí nějakým průšvihem. Co když je chodba zavalená? Víc jak deset let ji určitě nikdo nepoužil.“

„Jestli je zavalená, tak zkrátka nepřijdu. Za pokus to rozhodně stojí. Budeš tam na mě zítra po obědě čekat?“

„Ano, počkám tam na tebe, ale neriskuj zbytečně. Nechci tě navádět k porušování školního řádu.“

„Vždyť mě nenavádíš. To já navádím tebe. Uvidíš, že to vyjde,“ nedal se Harry.

Dál už neměli čas se dohadovat. Do místnosti vstoupil nekompromisně Snape, zpražil oba svým pohledem a vyzval Harryho k odchodu. Ten se stihl s Remusem sotva rozloučit a Snape ho doslova vyvlekl ven. Mezi dveřmi se ještě obrátil na Lupina.

„Ředitel Brumbál vás žádá o trochu vašeho vzácného času. Jestli si ho pro něj uděláte, bude vás očekávat. Heslo je rumové pralinky.“

Harry se mlčky odebral do knihovny za ostatními. Ti byli přirozeně zvědaví, jak proběhla jeho schůzka, ale Harry jim neměl moc co říct. Za tu vyhrazenou hodinu se přece stihli sotva pozdravit. Remus v něm zanechal dobrý dojem, ale nevypadalo to, že by mu byl při jeho strastech s Dursleyovými něco platný. Alespoň se od něj dozví něco o svých rodičích. Nezajímal se ani tak o dobrodružství svého otce, o těch se dost dozvěděl z jeho deníků, ale spíš o to, jaká byla jeho matka. Chtěl se na to už zeptat Snapea, ale nikdy k tomu nesebral odvahu. Byl rád, že učitel lektvarů přešel jeho prořeknutí na první letošní hodině a k tématu jeho rodičů se už nevracel.

Druhý den začal s přípravami na nepovolený únik ze školy. Dopoledne si obhlédl z bezpečné vzdálenosti vrbu mlátičku. Byl přesvědčený, že ví, který suk zmáčknout, aby se bezpečně dostal do tajné chodby u jejích kořenů. Jestli se plete, bude to docela mazec. Kdyby ho vrba přizabila a on měl na sobě plášť, budou ho hledat celé hodiny a průšvih to bude přímo kosmických rozměrů. Raději se dopoledne zmínil kamarádům, co hodlá podniknout. Jednak, pro případ, že by se mu nepovedlo proniknout kolem vrby a jednak aby ohlídali Zabiniho a jeho partu. Tohle byla přesně ta příležitost, na jakou jeho nepřítel čeká. Hermiona mu sice dala kázání, jak jedná nezodpovědně, a že školní pravidla nejsou od toho, aby se porušovala, ale mají svůj význam. Nakonec však kapitulovala a slíbila, že mu bude spolu s ostatními krýt záda.

Po obědě se Harry nenápadně vytratil z Velké síně, zastavil se u sebe v ložnici pro neviditelný plášť a pod jeho ochranou se vydal oklikami k tajné chodbě. Nikdo ho nesledoval a tak se mohl plně soustředit na to, jak se dostat do tajné chodby. Jakmile se přiblížil k vrbě, všechny její uzlovaté větve se natáhly směrem k němu. Připomínalo mu to obří chobotnice z ilustrací v knihách Julese Verna. Jak to, že ho ta zpropadená vrba dokáže rozpoznat i pod neviditelným pláštěm? Opatrně se blížil a zastavil se těsně mimo dosah nebezpečných větví. Soustředil se na malý kamínek, a levitoval ho tak, aby narazil do suku, o němž si myslel, že je ten pravý. Bohužel se nestalo nic. S povzdechem začal oťukávat všechny suky, co na kmenu zaznamenal. Bylo jich požehnaně. Trvalo mu několik minut, než našel ten pravý, po jehož zmáčknutí se větve poslušně sklopily k zemi. Vtiskl si do paměti jeho polohu a vykročil k vrbě.

Chodbu našel snadno. Obrovská díra mezi kořeny byla sice ukryta před všemi pozorovateli z dálky, ale zblízka nešla přehlédnout. Harry se musel trochu sklonit, když do ní vstupoval, ale po pár metrech se chodba rozšiřovala a dalo se jí kráčet naprosto bez problémů. Harry si vyčaroval světlo, shodil kapuci neviditelného pláště a vydal se dál klesající chodbou. Naštěstí chodba byla stále průchozí, takže po několika minutách vylezl v Chroptící chýši.

Dům vypadal velice zanedbaně. Všude nánosy prachu, o nábytek sváděli poslední lítou bitvu plíseň a červotoč a mapy na zdech jasně ukazovaly, kudy dovnitř zatéká. Celá stavba ve větru skřípala a někde tloukla otevřená okenice. Celkově to působilo jako místo, které by chtěl každý nechat co nejdále za zády. Harry se procházel budovou a hledal Remuse nebo alespoň známky jeho přítomnosti. Nakonec se posadil k jedinému neporušenému oknu, kde na něj tolik netáhlo, a sledoval něco, co vypadalo jako přístupová cesta.

Čas se mu neskutečně vlekl, ale on nepřestával doufat, že Remus nakonec přece jen přijde. Byla mu také zima, ale on se nechtěl vzdát. Pomalu se mu však do duše vkládal pocit beznaděje. Remus svou návštěvou splnil povinnost, takže se může bez výčitek svědomí věnovat svým záležitostem. Proč by vlastně ztrácel čas s někým z koleje, proti které Pobertové celou dobu bojovali? Trvalo to už hodně dlouho. Harry byl celý ztuhlý, nohy měl úplně ledové a na špičce nosu se mu začínala dělat kapička. Tohle si pěkně odstůně. Najednou se ze sklepení ozval podivný skřípot následovaný zvukem kroků. Harry nikoho neviděl přicházet, takže dotyčný návštěvník musel přijít stejnou cestou jako on. Z Bradavic ho žádná příjemná návštěva určitě nečeká. Asi se provalilo, že opustil školní pozemky a Snape se ho vypravil dopadnout, usvědčit a na místě potrestat. Rychle si nasadil kapuci pláště a doufal, že takto unikne jeho pozornosti. Snažil se bezhlučně přesunout ke dveřím, aby z nich mohl po vpádu stíhacího komanda nenápadně vyklouznout, ale ve dveřích se neobjevil Snape, ale Remus Lupin.

„Harry jsi tady?“ zeptal se prázdného pokoje.

„Ano, tady jsem,“ odpověděl mu Harry a sundal si plášť. „Čekám tu na tebe.“

„Ach Harry, pohybuješ se opravdu potichu. Měl jsem nějakou práci dole v tajném sklepení. Myslel jsem si, že tě uslyším přicházet, mám přeci ty supersmysly,“ usmál se Remus, „ale proklouzl jsi mi. Proboha, vždyť jsi celý zmrzlý!“ vykřikl, když vzal Harryho za ruku. „Jak dlouho jsi tu vlastně čekal a proč jsi nezavolal? Pojď se rychle zahřát.“

„Jsem tu už hodně dlouho,“ drkotal cestou Harry. „Myslel jsem, že jsem tu moc brzy, prošel jsem celý dům, a když jsem nikoho nenašel, posadil jsem se tady u okna.“

Remus ho jenom vzal kolem ramen a vedl ho zpátky do sklepení, kde Harry vylezl z tajné chodby. Nevracel se však s ním zpátky do Bradavic, ale poklepal hůlkou na úplně obyčejný kámen ve zdi. Ta se rozestoupila a oba vešli do příjemného pokoje. Nebyl velký ani zařízený nějakým přepychovým nábytkem, ale bylo tam teplo a útulně. Byl tam vlastně pouze stůl, dvě židle, jedna skříň, krb a postel. Z místnosti vedly ještě jedny dveře, které vypadaly jako pancéřované. Remus postavil obě židle ke krbu a pokynul Harrymu, aby se posadil.

„Ohřej se, postavím zatím na čaj.“

„Co je tohle za pokoj?“

„Moje staré vězení. Trávil jsem tady úplňky během svého studia. Tedy pokud jsme spolu se Siriem neproháněli tvého otce po lesích. Za těmi dveřmi je cela, kam jsem se schovával ve vlkodlačí podobě a tady jsem se vždycky dával po proměně dohromady, než jsem se mohl vrátit zpátky do školy. Trochu jsem to tu dával dohromady, proto jsem tě neslyšel přicházet.“

„To jste to tu připravoval jen kvůli mojí návštěvě?“ podivil se Harry.

„Ne tak docela. Měl jsem zajímavý rozhovor s Brumbálem a on mi učinil jistou nabídku.“

„Jakou?“ Harry byl tak zvědavý, že na židli téměř nadskakoval.“

„Nabídl mi zaměstnání. Prý bych mohl dělat názornou učební pomůcku na hodinách OPČM pro vyšší ročníky. Trénovali by na mě kouzla proti vlkodlakům.“

„To ne! Vždyť ti mohou ublížit,“ zhrozil se Harry.

„Dělám si jen legraci. Kouzla na mě snad cvičit nebudou, ale mohl bych být kromě názorné učební pomůcky i jejich učitelem.“

„Fakt? To je senzace! Kdy nastupuješ?“

„Musím si opatřit všechny certifikáty a složit možná i nějaké zkoušky, takže nejdříve příští školní rok.“

„To je škoda. Lockhart je starej podvodník. Na jeho hodinách se učíme akorát o jeho skvělých skutcích, který nikdy nemoh spáchat. Rozebral jsem jeho knížky a dokázal, že tohle by nikdy nikdo nedokázal. Dal jsem to dokonce Snapeovi, ale nic se nedělo.“

„Takže za to místo vděčím tobě? Tvá práce se dostala až k Brumbálovi. Snape prý chtěl, aby Lockharta vyhodil, ale on nemá náhradu. O tohle místo není zrovna tlačenice. Víš přece, že se říká, jak je prokleté. Asi nesehnal nikoho lepšího než příšeru jako jsem já.“

„Myslíš, že vlkodlaků se kletba netýká? Jaký je to vlastně být vlkodlak?“

„Měl jsi někdy noční můru?“

„Naposled předevčírem, proč?“

„Tak přesně takové je být vlkodlakem.“

„Ne, vážně, rád bych o tom něco věděl. V knížkách se jenom píše, jak vás nejlíp zabít.“

„Harry, spoustu toho nevím ani já. No dobře, budeme si vyprávět horory. Nejdřív ti řeknu svůj příběh a ty mi potom budeš vyprávět o Zmijozelu.

Vlkodlakem se staneš, jestliže tě jiný vlkodlak pokouše, ale nesežere. Musí být při tom přeměněný, jinak se to nepočítá, takže při nějaké náhodné dětské potyčce nebo třeba při ehm… milostných hrátkách, nikomu svou kletbu předat nemůžu. Jakmile se ti nákaza dostane do krve, není úniku. Začne se šířit a postupně zaplaví celé tvoje tělo. Připomíná to chřipku, jen je to milionkrát horší. Všechno tě bolí, máš horečku, zkrátka super. Při následujícím úplňku se potom přeměníš. Jestli sis do té doby myslel, že je ti zle a všechno tě bolí, tak na to rychle zapomeneš. První proměna je strašlivá. Máš dojem, že ti někdo láme a přeskládává kosti v těle, zdá se ti, že tvoje kůže praská a obrací se naruby, cítíš se, jako by ti dali hlavu do lisu a z obličeje ti chtěli vytlačit vlčí čenich a nejhorší na tom je, že se to všechno skutečně odehrává. Je to nesnesitelná agónie, co trvá několik dní. Na jejím konci je z tebe chlupaté monstrum, co dokáže drápy vyškrábat svůj monogram do tvrdé žuly, přetrhnout člověka vejpůl a prokousnout centimetrový ocelový plech.“

„Je to vážně tak hrozný?“

„Ještě horší. Nejhorší je, že máš neodolatelné nutkání útočit na všechno v tvém dosahu. Hlavně na to, co by tě mohlo ohrozit, takže se chceš přednostně vrhnout na všechny lidi, co tvou proměnu s hrůzou sledují. Uvnitř jsi to ale pořád ty a zažíváš strašný pocit bezmoci, když nedokážeš svou vůlí své tělo ovládat.“

„A potom?“

„Všechno jednou skončí a až odezní úplněk, proměníš se zpátky. Bolí to úplně stejně, jako když se proměňuješ na vlkodlaka. Pak máš pár týdnů klid do dalšího úplňku. Další proměny už jsou o něco snazší a rozhodně netrvají tak dlouho.“

„Takže se můžeš proměnit jen za úplňku?“

„Za úplňku se proměnit musíš. Jakmile na tebe dopadne světlo měsíce v úplňku, nemáš na vybranou a proměna se nedá zastavit. Můžeš se ale proměnit i v případě nějakého ohrožení, nebo když tě něco opravdu hodně naštve. Toho se bojím nejvíc. Jen si to představ. Sedíš si klidně v restauraci a přinesou ti studenou polívku. Ty se rozčílíš a probereš se nahý na hromadě zkrvavených mrtvol v troskách něčeho, co ještě před chvílí byla špatná restaurace. Beru preventivně uklidňující lektvary, cvičím jógu a snažím se využívat svůj smysl pro humor, jak jsem se naučil od tvého otce a ostatních. Pořád je tu ale ten strach.“

„Takže svou proměnu nedokážeš kontrolovat?“

„Já ne. Jsou ale jedinci, co to dokážou. Jsou to ti nejsilnější z nás. Vůdci smečky. Alfa jedinci. Proto jsem se v Anglii moc nezdržoval. Nejmocnější vůdce smečky je tu Fenrir Stříbrohřbet. To on tenkrát napadl mou rodinu a proměnil mě. Je absolutně zlý a nenávidí vše lidské. Přidal se k Voldemortovi a za příslib, že může po libosti terorizovat všechny jeho odpůrce, se stal jeho věrným následovníkem.“

„A co to má společného s tebou? To je takový problém mu jít z cesty?“

„Je. Víš, Harry, my vlkodlaci se chováme podobně jako vlci, jen jsme ještě mnohem nebezpečnější a divočejší. Nesneseme přítomnost jiných z našeho druhu, jestliže nejsou členy naší smečky. Buď se ten slabší podřídí a stane se součástí smečky nebo musí bojovat na život a na smrt s jejím vůdcem. Pro mě to znamená, že pokud bych se setkal s Fenrirem, buď bych ho musel následovat, nebo se nechat zabít. On bere celou Anglii jako své teritorium a nesnese tu nikoho cizího. Všechny své potomky nechává dospět, potom je vyhledá a dá jim vybrat. Buď a nebo. Budeš jeho následovníkem a budeš muset poslechnout každý jeho příkaz nebo zemřeš. Proto jsem pořád cestoval. Chtěl jsem se přidat k někomu silnějšímu, kdo by mě před ním ochránil, ale nenašel jsem žádnou smečku, co by mne přijala. Našel jsem dvě, sledoval jsem je z dálky, ale byli stejně zlí jako on. Hledal jsem i jednotlivce, co také žádnou smečku nemají ale těch pár, co jsem potkal, chtělo hned bojovat. Nikdy jsem se neuměl moc prát a nemáš potuchy, jak se špatně utíká s prokousnutou nohou.“

„Takže ti tu hrozí nebezpečí?“

„Ano, ale není to zase tak žhavé. Fenrir se drží dál od měst a do Bradavic se také nedostane. Když nemá za zády Voldemorta, není už tolik aktivní a nebude riskovat konflikt někde, kde jsou lidé. Jiná věc by ale bylo potkat ho někde v opuštěné uličce, ale ten rok tu snad dokážu přežít.“

„Budeš něco potřebovat? Třeba dům. Mám jich několik a určitě by mi nevadilo, kdybys v jednom z nich bydlel,“ nabídl mu Harry,

„Díky, ale dům je vždycky moc osamělý. Najdu si malý byt někde na Příčné s pořádně bytelným sklepem, kde bych se schoval před úplňkem. Pro mé bezpečí bude nejlepší, když budu někde mezi lidmi. Pro jejich už tolik ne, ale budu se snažit nikoho nezabít. Brumbál už to na ministerstvu zařídil. Jako temný a nebezpečný tvor musím hlásit každé místo svého pohybu, aby mě mohli zavřít do klece, kdybych se stal příliš temným a nebezpečným tvorem. Je to frustrující, ale jestliže chci být člověkem, musím dodržovat jejich pravidla. Tak co, už víš o vlkodlacích všechno? Až vám z toho jednou dám písemku, doufám, že ti budu moct dát V.“

„Všechno zdaleka ne. Chci ještě vědět…,“ začal Harry.

„Toho jsem se bál,“ usmál se Remus. „Chceš ukázat, jak velké mám zuby?“

„To ani ne, ale souvisí to. Když jsi člověkem, tak tě to nijak neovlivňuje?“

„Kromě toho, že se neustále bojím, že někoho sežeru?“

„Kromě toho.“

„Lhal bych, že to nezanechává žádné stopy. Už od deseti let se musím denně holit. Víš, jak mi bylo trapně před ostatními kluky? Plížíval jsem se tajně do koupelny, když ještě všichni spali a modlil se, abych nepotkal nějaké ranní ptáče.“

„To zní dost nepříjemně,“ uznal Harry. „A žádnou lepší stránku to nemá?“

„Jsem silnější a mám rychlejší reflexy, než by se na první pohled zdálo. Třeba, když mi v ložnici bzučí komár, nemá nejmenší šanci,“ zlehčoval to Remus. „Zlepšení není tak výrazné jako když jsem proměněný, ale je to znát. Také se mi mnohem rychleji hojí zranění. To se hodilo hlavně, když jsem se začal holit. Kdybych dorazil na snídani s tváří polepenou náplastí, asi bych nežádoucí pozornosti neušel.“

„A co magie?“

„Tam to žádný vliv nemá. Proměněný samozřejmě žádnou magii používat nemohu, ale v lidské podobě je to bez větších problémů. Musím si akorát dávat víc pozor na koncentraci. Jsem dokonce schopný bez problémů sesílat protivlkodlačí kouzla.“

„A jediná možnost, jak vznikne nový vlkodlak, je když někoho pokoušeš?“

„Narážíš na to, jestli můžu mít děti?“

Harry celý zrudl. Kdyby tohle nebylo zrovna horkým tématem, v životě by ho nenapadlo se na to zeptat.

„Ano.“

„Děti ano, štěňata ne,“ s úsměvem vysvětloval Remus. Dobře si všiml Harryho rozpaků. „Můžeme mít děti s normálními smrtelníky. Teda, pokud by se našel normální smrtelník, co by s námi chtěl mít něco společného a pokud by při prvním pokusu o sblížení neskončil s prokousnutým hrdlem. Ve svazku s jiným vlkodlakem děti mít nemůžeme. Pouze, a to je jenom legenda, co jsem kdesi zaslechl, kdyby se jednalo o svazek dvou alfa jedinců. Jak jsem ti říkal, v našich smečkách panuje přísná hierarchie. V čele smečky stojí alfa samec s alfa samicí. Nejmocnější a nejsilnější z celé smečky. Většinou jsou tak mocní, že mohou měnit podobu kdykoli se jim zachce a v obou podobách si zachovávají výhody té druhé. Jako lidé mají vlkodlačí sílu, reflexy a schopnost regenerace, ve vlkodlačí podobě si zachovávají jasný rozum, inteligenci a schopnost v omezené míře používat kouzla. Takoví jedinci se mohou rozmnožovat mezi sebou a jejich potomci se rodí už jako vlkodlaci, stejně mocní jako jejich rodiče.“

„To je teda něco,“ ohodnotil to Harry. Otevíral se před ním naprosto neznámý svět.

„Tak co, už jsem uspokojil tvou zvědavost? Jestli ano, mohl bys zase na oplátku chvíli vyprávět ty.“

Ve zbytku odpoledne se Remus podrobně vyptával na Harryho studium, famfrpál a život ve Zmijozelské koleji a u Dursleyů. Nabídl ihned Harrymu svou pomoc s vyřešením problémů s Vernonem, ale s žádným novým převratným nápadem nepřišel. Jeho mimořádné schopnosti ho sice zaujaly, ale nijak zvlášť to téma nerozvíjel. Bezvýhradně důvěřoval Brumbálovu úsudku a pokud na jeho výuku dohlížel starý ředitel školy, neměl nejmenší obavy, že by všechno nakonec nedopadlo dobře. Na veselé Pobertovské historky nakonec ani nedošlo.

Nakonec se rozloučili s tím, že se zase někdy stejným způsobem sejdou. Remus ukázal Harrymu, jak se do tajného sklepení dostat, aby nemusel čekat venku. Také mu slíbil, že si budou pravidelně psát. Teď, když bude v Anglii, by s tím neměl být nejmenší problém.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one