face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry se cítil krajně nepohodlně. Ruka, z níž mu Lockhart odčaroval kosti, ho bolela čím dál víc, zadek měl celý otlačený od kostnatých ramen dvojčat a toužil po horké sprše. Také cítil, že jeho nosiči už toho mají tak akorát dost. Při každém jejich kroku cítil, jak jen stěží udržují rovnováhu, jejich dech zněl sípavě a nos mu dráždil čpavý zápach jejich potu. Začínal litovat, že s nimi někdy takovou sázku uzavřel. Co to má za cenu, uštvat je, až vysílením padnou? Jediným plusem bylo, že dav, který je zpočátku vyprovázel ze hřiště, se po nějaké době z větší části rozptýlil. Většina ostatních šla buď oslavovat, nebo se věnovala svým věcem, takže se jejich průvod scvrkl na jeho přátele, několik jedinců z obou týmů a zamračeného Snapea, který tu pravděpodobně zastupoval pedagogický sbor školy.

Harry přemýšlel, jak by mohl ostatním celou cestu zkrátit nebo alespoň ulehčit. Nakonec dostal nápad. V učebnicích se sice psalo, že nelze jednoduchým způsobem levitovat vlastní osobu, ale on už vyvrátil několik takových zákonitostí magie, že by to rozhodně stálo za pokus. Pokusil se soustředit na to, že jeho tělo ztrácí váhu, ale tentokrát to vypadalo, že učebnice přece jen nelhaly. Dvojčatům se dál na čele perlil pot a s každým nádechem zoufale bojovali o trochu toho životodárného kyslíku. Harry už to chtěl vzdát, ale rozhodl se ještě pro jeden pokus. Tentokrát se pouze nesoustředil, ale ponořil se hluboko ke svému magickému jádru. Trénoval to mnohokrát, ale od svého slibu Snapeovi se nikdy nepokusil jeho moc vyvolat.

Přímo cítil, jak uvnitř jeho magického jádra víří energie, teď jenom jak je uchopit a přinutit je provést jeho příkaz. Opatrně se dotkl svého jádra. Okamžitě ucítil, jak mu jeho energie vychází vstříc. Vzedmula se jako obrovská vlna, stačilo se jen natáhnout a použít ji. V tom ale znovu převzal nadvládu jeho rozum. Tohle bylo příliš silné. Nemůže takto riskovat. Zklamaně se vynořil ven a znovu začal vnímat své okolí. Nic se nezměnilo, Dvojčata stále bojovala s každým krokem, Snape se už nemračil, ale zlomyslně se při pohledu na jejich pachtění usmíval a jeho přátelé si mezi sebou něco špitali.

Počkat! Možná opravdu nemůže levitovat sám sebe, ale s nějakou věcí by to přece neměl být problém. Jeho oblečení přece není součástí jeho osoby, takže na ně stačí obyčejné Vingardium Leviosa, v jeho případě seslané neverbálně a bez hůlky. Okamžitě se soustředil a ono to bez problémů fungovalo! Nebylo to sice dvakrát pohodlné, nadzvedávané oblečení se mu nepříjemně zařezávalo na těch nejneočekávanějších místech a on se tiše modlil, aby vydrželo a on z něj nevypadl nahatý jako červ, ale krok dvojčat se ustálil a poslední část jejich cesty na ošetřovnu proběhla bez kolapsu některého z nich.

Na ošetřovně je přivítala připravená Madam Pomfreyová. Famfrpálový zápas pro ni vždycky znamenal zvýšenou pohotovost a ona vždy čekala ve své naškrobené uniformě na nebožáka, kterého jí přinesou na nosítkách. Ošetřovna vypadala, jako by očekávala přinejmenším morovou epidemii. Vzorně ustlané postele v dokonalých řadách, poličky s vyrovnanými lektvary, na jednom pultu byly dokonce vyrovnané mudlovské chirurgické nástroje a všechno prosycené důvěrně známým nemocničním zápachem. Harry byl přesvědčený, že si ten zápach pouze vsugerovává, kde by se přece v kouzelnické škole vzala chlorovaná čistidla, ale ten pocit, že tady končí veškerá legrace, byl skutečný.

„Copak se stalo?“ přivítala je hned mezi dveřmi. „Který z vás je zraněný a co se mu stalo?“

„Nic vážného,“ slovo si vzal Snape, „chlapec měl jenom zlomenou ruku a možná pár modřin. Bohužel po neodborném zásahu jednoho nejmenovaného člena učitelského sboru přišel o všechny kosti v paži. Obyčejný Kostirost tady nebude stačit, zajdu pro vylepšenou variantu, co dokáže znovu vytvořit kompletní kosti z ničeho. Bude také třeba několika kouzel, co mu udrží lektvar jen v postižené paži. Dobře víte, jaké by byly následky, kdyby zesílený Kostirost začal působit i někde jinde.“

„Nemusíte mě poučovat,“ odsekla ošetřovatelka. Snapea sice uznávala jako odborníka na lektvary, ale jeho způsoby jí šly někdy pěkně na nervy. „Běžte pro ten Kostirost a já zatím připravím všechno ostatní. Budete mi asistovat, až mu budu podávat léčiva? Při těch kouzlech se může snadno něco zvrtnout a pak by bylo třeba alespoň dvou kouzelníků, aby všechno vrátili zpátky.“

„Rád, je to přece student mé koleje.“

„A co vy tady?“ obrátila se Madam Pomfreyová na ostatní. „Tady není žádná promenáda, ale ošetřovna. Zraněný potřebuje klid, takže ho položte tady na postel a jděte si po svých. Navštívit ho můžete na hodinku ráno, a jestli se bude cítit dobře, tak i odpoledne. Proboha, copak vás nikdo neučil, jak se přemisťuje zraněný?“ zhrozila se nad způsobem, jakým dvojčata Harryho nesla a jakým ho potom s patrnou úlevou spustila na postel. „Ta vaše generace nezná ani základy. Už mnohokrát jsem řediteli navrhovala, aby se základy zdravovědy vyučovaly alespoň jeden rok, vždyť je to něco, co by měl umět každý, ale on ne. Palice jedna dubová. Čím je starší, tím je tvrdohlavější. Prý by to narušilo rozvrhy, vyučování by se protáhlo až do večera, žáci by měli moc volných hodin, pche, samé výmluvy…,“ mumlala si pro sebe, zatímco pomáhala Harrymu z jeho hábitu. Ostatní se také raději tiše vytratili. Nikdo nechtěl riskovat konflikt s touto dámou.

Harry si užil ještě sáhodlouhou přednášku o zhoubném působení famfrpálu na lidské zdraví, než konečně dorazil Snape se svým lektvarem. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Lili do něj jeden odpornější lektvar za druhým a občas to proložili nějakým pořádně složitým zaklínadlem. Harry sledoval jejich snažení poměrně nezúčastněně. Ruku měl v klidu, takže ani moc nebolela, což umocňovalo jeho pocit, že mu nepatří. Byl to sice divný pocit, že ji nedokáže ovládat, ale zatím se to dalo vydržet, takže mohl plnou pozornost věnovat tomu podivnému tanci, co se kolem něj odehrával. To víření černého hábitu profesora lektvarů a běloskvoucí uniformy ošetřovatelky ve spojení se slovy, co mu nedávala smysl, působilo poněkud neskutečným dojmem. Všiml si, že do místnosti krátce nahlédl Brumbál a pátravě se na něj zadíval, ale protože měli všichni plné ruce práce, zase za sebou tiše zavřel.

Po chvíli začalo jejich snažení přinášet první výsledky. Bohužel. Harry cítil, jak mu z ramene vystřeluje ostrá bolest. Měl pocit, že se někde v místech, kde začínala jeho paže, objevil do běla rozžhavený nůž a pomalinku, milimetr za milimetrem, začal prorůstat jeho rukou. Ta bolest byla neskutečná, ale jeho zatnutých zubů si všiml Snape a ihned do něj vpravil extra dávku lektvaru proti bolesti. Konečně ti dva skončili, ale bolest neustávala, i když se po podání lektvaru snížila na přijatelnou úroveň.

„Já vím, že to hodně bolí, Harry, ale kosti ti bohužel budou dorůstat necelé dva dny. Další lektvar proti bolesti ti budu moci dát až ráno, takže nejlepší bude, když tu nejhorší fázi zaspíš. Tady máš ještě Bezesný spánek a zítra zase nashledanou.“

Harry cítil, jak se jeho mysl propadá do černé mlhy bezesného spánku. Stihl se ještě rozloučit s ředitelem své koleje a tvrdě usnul. Bohužel mu nebylo dáno odpočívat v klidu až do rána. Uprostřed noci ho probudilo mohutné cloumání, a když se mu podařilo rozlepit své oči, uviděl v měsíčním světle rodinnou delegaci Weasleyových.

„Harry, přišli jsme ti poděkovat,“ začal Fred nezvykle vážným hlasem. „Kdybys nezasáhl, utrpěla by Ginny vážné zranění a...,“

„Já bych se tomu potlouku vyhla! Děkuju ti, ale nemusels tam tu svou špinavou pracku strkat. Nepotřebuju zachraňovat od nějakého zrádného Zmijozelského hada!“ přerušila ho uraženě Ginny. Harry si teprve teď všiml, že každé z dvojčat svírá jednu její paži a nad jejími výlevy protáčí oči v sloup.

„Neskákej do řeči starším,“ usadil ji George. „Opravdu si tvého činu vážíme. My Weasleyovi máme u tebe dluh a my své dluhy vždycky platíme. Můžeš nás požádat o cokoli,“ a vytáhl hůlku. Zřejmě se chystal k nějakému rituálu

„Tak mě nechtě vyspat!“ zasténal Harry a zavřel oči. Teď v bdělém stavu znovu ucítil dorůstající kosti ve své ruce a zatoužil po sladkém bezvědomí spánku. Proč ho budili uprostřed noci?

„To jsme tak pod tvou úroveň, že ti nestojíme ani trochu pozornosti?“ obula se do něho opět Ginny. „Moji bratři nějakým nepochopitelným způsobem došli k názoru, že ti naše rodina něco dluží. Násilím mě donutili se plížit v noci po chodbách, abych ti mohla poděkovat. Chtěli ti dokonce nabídnout Magický závazek, ale pán by šel raději chrnět.“

„Promiň, nejsem zvyklý u tvých bratří na takovou formálnost. Samozřejmě, že si jejich nabídky nesmírně vážím, ale vůbec jsem nečekal, že by něco takového chtěli udělat. Nejsem po všech těch lektvarech ještě úplně při smyslech, tak na to zapomeňme, ano?“ snažil se Harry vyžehlit situaci.

„Ne, Harry, to je naše chyba. Celý večer jsme přesvědčovali tady naší sladkou sestřičku, aby ti šla poděkovat za to, žes uchoval její kostičky v celku a neuvědomili jsme si, že tě asi nadopovali vším možným, aby napravili tu paseku, co nadělal Locky. Jak jsi vlastně na tom?“

„Bídně. Ty dorůstající kosti pekelně bolí. Snape to tlumí elixíry, ale je to pořád cítit. Vemte si z toho ponaučení. Jestli se vám někdy něco stane a na blízku bude Lockhart, zdrhejte, co budete stačit. Ušetříte si tím spoustu problémů,“ přešel Harry k lehce vyzývavému tónu, jakým se obvykle s dvojčaty bavil. Nestál o žádné magické závazky.

„Neboj, my nejsme takové hvězdy, abychom tomu všeumělovi…,“

„zázračnému léčiteli…,“

„a snu všech dívek, slečen, paní a bab…,“

„stáli za trochu té magie. Chceme ale projednat ještě záležitosti ohledně té druhé sázky. Výsledek byl nerozhodný, takže jak se k tomu postavíme? Dodrží každý svou část nebo to odpískáme a zrušíme?“

„A co takhle kompromis. Jak znám své spolužáky, tak oslava ještě běží?“

„Jasně, sklepení se otřásají a Snape musel na dveře do svého kabinetu uvrhnout Silencio.“

„Tak, co byste řekli na to, že vy si obléknete své sukýnky a zanesete jim tam každý tác máslového ležáku. Jen mezi dveřmi. Věřím, že skřítci v kuchyni budou spolupracovat. Nic víc, žádná obsluha ostatních a tak. Já potom budu tu vaši šálu nosit celý týden a k tomu ještě na všechny zbylé vaše zápasy plus si ji půjčím na Vánoce domů,“ navrhl Harry.

„To by šlo,“ usmála se dvojčata. „Bylo by škoda nechat takovou sázku úplně propadnout. Jdeme na to.“

„A chci vás ve vašich kostýmech vidět, i když riskuju, že se do takových sladkých servírek zamiluju a budu se celý život trápit, kterého z vás mám vlastně zkusit sbalit. Ginny, půjdeš jim pomáhat s garderobou nebo tu na ně počkáš. Docela by se mi hodilo, kdybys mi ještě nějakou dobu nadávala, abych neusnul a nezaspal tu podívanou?“ Ginny jenom trhla hlavou, ale zůstala sedět, zatímco dvojčata vyrazila splnit svou část sázky.

Harry se na Ginny upřeně díval, ale ta ostentativně sledovala něco na stropě. Harry stále čekal, ale když se ona k ničemu neměla, začal sám.

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč mě tak nenávidíš? Viděli jsme se poprvé tady v Bradavicích, vlastně jsme se viděli ještě před rokem na nástupišti, ale to je jedno. Co jsem ti udělal? Jsme tu sami, nemusíš hrát žádný divadýlko na svoje bratry.“

„A proč jsi mě ty zachraňoval, co?“ odsekla mu Ginny. Očividně se o těch svých důvodech nechtěla bavit.

„Protože jsem tam byl a moh jsem něco dělat,“ odpověděl Harry a tiše pokračoval. „Možná se ti to nezdá, ale i já mám své problémy a trápení. Mockrát jsem se modlil, aby mi někdo přišel na pomoc, ale nikdy tam nikdo nebyl. Říkal jsem si, že když já budu pomáhat jiným, jednou se třeba dočkám i já a někdo pomůže mě. Asi je to sobecký. Jsem prostě Zmijozelák,“ snažil se poslední větou zamaskovat smutek ve svém hlase.“

„Co ty můžeš mít za problémy?“ podivila se Ginny, ale v jejím hlase se objevila stopička nejistoty. „Jsi premiant, učitelé tě žerou, prachů máš jako šlupek a navíc v tobě všichni vidí hrdinu.“

„Tak to poslední je opravdu strašná výhoda,“ ušklíbl se Harry. „Přál bych ti zažít ten skvělej pocit, kdyby tě každej posuzoval podle toho, co se stalo někdy dávno, když jsem byl ještě mimino. Všichni ostatní se mezi sebou baví o škole, kam pojedou na prázdniny, o sportu. Mě se každej hned zeptá, jak jsem porazil Voldemorta. Nezajímá se o to, že mi ten hajzl nejdřív zabil rodiče, jen chtějí slyšet nějakou zatracenou senzační historku. Fakt super.“

„Chudáčku,“ ušklíbla se Ginny, ale nebyla v tom ta pravá vášeň.

„Jasně jsem takový chudáček. Necháme toho, nechci si tady vylívat srdíčko. Jen bych rád věděl, proč mě tolik nemáš ráda. Udělal jsem ti snad něco?“

„Protože chci,“ odsekla Ginny opět s plným zápalem. „ Jsi hnusnej Zmijozelák. A nemysli si, že když si budeš hrát na rytíře a zachraňovat mě, že se to změní. Bude to akorát horší, protože budu naštvaná, že na tebe nemůžu bejt naštvaná.“

V ten okamžik se Harry neudržel a začal se smát. Ginny zrudla, dupla si a pustila se do něj s plnou vervou.

„Tak já ti jsem akorát pro srandu? Jseš ubohej, když ti dojdou argumenty, tak se začneš tlemit jako idiot!“

„Nic proti tobě, Ginny,“ dostával ze sebe Harry pracně mezi záchvaty smíchu, ale to ta tvoje poslední věta.“

„Jaká, že jsi ubohej?“

„Ne, že na mě budeš naštvaná, protože na mě nemůžeš bejt naštvaná,“ vysvětloval jí Harry. Smích už ho přešel, protože při neopatrném pohybu pohnul s rukou a projela jím ostrá bolest. Ginny, také začaly cukat koutky, ale ze svého postoje neslevila.

„Neštvi mě, kdybys trochu používal mozek, možná by ti došlo, co to mělo znamenat.“

„Fajn, slibuju, že tě nebudu štvát tím, že ti budu bránit být na mě naštvaná, když ty mi slíbíš, že už na mě nebudeš útočit. To svoje naštvání si můžeš přece užívat v klidu. Možná jsem chudáček, idiot a hnusnej Zmijozelák. Nemusíme být přece nepřátelé. Já se budu dál bavit s tvými bratry a ty si můžeš v klidu užívat to svoje naštvání. Oba budeme spokojení a Filch nebude muset lovit netopýry po celém hradu. Co ty na to?“

Odpovědi se však nedočkal. V ten okamžik vstoupili dovnitř Fred s Georgem. Ten pohled bude Harryho pronásledovat až do konce života. Bylo vidět, že se na nich někdo vyřádil. Oba měli krátké růžové šatičky se zástěrkami, z nichž jim trčely kostnaté nohy mírně do O. Celý dojem ještě vylepšovaly zrzavé chloupky na jejich lýtkách. Oba měli na hlavě čepečky a potáceli se v botách na podpatku.

„Tak, co tomu říkáš, Harry, nejsme k nakousnutí?“ pronesl fistulí George a pokusil se otočit kolem dokola. Bohužel na nejistých nohách se mu podařilo pouze podvrtnout si kotník.

„Sluší vám to, kde jste to tak rychle sehnali?“ podivoval se Harry.

„Tak nás upravila vaše prefektka. Sháněli jsme boty a v Nebelvíru žádná holka nemá číslo deset, tak jsme zkusili zaklepat ve Zmijozelu. Je to kolosální baba. Nejenom, že nám půjčila boty, do kterých jsme si museli vzít troje fusekle, ale ještě si půjčila od nějakých prvaček šatičky pro panenky, zvětšila je na naší velikost a pomáhala nám je vzadu zapnout.“

„Je to skvostná dívka a my už nikdy nezatoužíme po jiné. Dokonce nám řekla, že jsme každý sám za sebe jen takoví chcípáčci, ale dohromady bychom mohli vydat za pořádnýho chlapa. Musíme si s ní domluvit rande!“ pokračoval jeho bratr. Harry si marně lámal hlavu, kolik si toho k té historce přidali.

„Tak jestli ses dost pokochal, my musíme vyrazit. Když jsme ťukali u tvé koleje, vypadalo to, že za chvíli budou mít všechno vypito a naše pokojová služba jim přijde náramně vhod. Tak pá, brouku a připrav se na to, že příští týden budeš mít krk pěkně v teploučku.“

Ginny se zvedla spolu s nimi. Harry si nebyl jistý, jestli se mu podařilo trochu obrousit hrany jejich vyhroceného vztahu. Chvíli to tak možná i vypadalo, ale asi se mu jí přesvědčit nepodařilo.

Uplynulo několik dní, než se Harry konečně dostal ze spárů Madam Pomfreyové. Jeho pobyt na ošetřovně byl naprosto nesnesitelný. Druhý den už sice jeho paže přestala tolik bolet, ale o to horším nebezpečím se stala nuda. Jeho ošetřovatelka ho odmítala propustit, dokud nebude mít ruku v naprostém pořádku a plně funkční. Mohl si sice číst knihy, co mu přinesla Hermiona, ale chyběly mu jejich rozhovory. Těch pár okamžiků večer, kdy měl povolené návštěvy, vždycky uteklo jako voda a on musel v samotě ošetřovny trávit celé dny i noci, kdy z nedostatku fyzické aktivity nemohl spát. Jediným, kdo mu občas dělal společnost, byl Krvavý baron, jejich kolejní duch a nekorunovaný šéf všech Bradavických strašidel. Student jeho koleje, co hrdinsky zvrátil famfrpálový zápas pak musel poslouchat jeho sáhodlouhé výklady o cti a povinnosti. Bylo však lepší než prázdná samota.

Znuděný Harry neměl náladu ani na studium a tak se stále více nořil do své mysli. Zpočátku měl trochu strach ze Snapeových varování, ale tentokrát se ani tak nesnažil svou mysl posilovat, jako ji lépe poznávat. Pohroužen v hluboké meditaci sledovat stříbřité nitky svých myšlenek, dokud se nevytratily do ztracena. Zkoumal své magické jádro ze všech stran, přitahován vířením barevných propletenců na jeho povrchu. Posléze neodolal a ponořil se dovnitř, kde na místě dokonalého klidu a rovnováhy snil své sny o šťastném životě. Neprováděl žádné akce, jen si vychutnával nádheru toho místa. Postupně zjišťoval, že v této hluboké meditaci může přemýšlet a dokonce vnímat své okolí. Byl to naprosto fantastický pocit. Nebylo třeba žádné námahy, jako když se snažit vytlačovat svou mysl a přesto vnímal svět ve stejných neskutečných barvách. Neviděl žádné proudění magie, jak se ho snažil učit Snape, ale jen tmavé obrysy předmětů zalitých oparem jasného slunečního dne. Trochu se podivoval, že slunce je v tomto světě kdesi dole a je dvojité, ale co by mohlo být v tomto fantastickém světě normální? Mysl lidí se jevila jako jasné body, duchové jako temné šmouhy. Jednou takto pozoroval ošetřovatelku při nějakém diagnostickém kouzlu. V ten okamžik se jasný bod její mysli rozjasnil a zbarvil karmínově. Vnímal energii jejího kouzla, její víření a náhlé rozplynutí se do ztracena. Bylo to tohle, co se ho snažil Snape naučit? Jeho popisu se to moc nepodobalo.

Pohroužen ve své mysli strávil většinu své rekonvalescence. Po čtyřech dnech byl konečně oficiálně prohlášen za vyléčeného a mohl se zase zapojit do běžného Bradavického života.

Z všední rutiny ho vytrhl až další dopis od Petunie. Dostal ho ráno při snídani. Byl v normální obálce a dokonce měl nalepenou poštovní známku, jen adresa zněla trochu stručně:

Harry Potter
Bradavice

ale navzdory chybějícímu číslu popisnému i směrovacímu číslu ji kouzelnická pošta doručila do správných rukou. Harry si chtěl dopis přečíst v soukromí, tak ho nosil celý den zastrčený v učebnici přeměňování a teprve po návratu na kolej zatáhl závěsy kolem své postele, zabezpečil je proti otevření, se Zabinim v jedné ložnici člověk nikdy neví, a pustil se do čtení.

Drahý Harry,
jsem moc ráda, že se stále snažíš najít způsob, jak se k nám vrátit. Opravdu mi teprve v posledním roce začalo docházet, jak jsi pro mě důležitý a představa, že bys z mého života definitivně zmizel, je pro mne velice skličující. Znovu se omlouvám za to, jak jsem se k tobě celé ty roky chovala. Myslela jsem si, že chladným chováním a možná i trochu přehnanou přísností se mstím své sestře za to, že jí v životě všechno vycházelo. To, co se odehrálo mezi námi, se tě však nikdy netýkalo a netýká. Jednou ti snad všechno povím a doufám, že mě alespoň trochu pochopíš. To ale ještě počká, až nastane ten správný čas.

Teď bych tě chtěla varovat, abys neprovedl něco neuváženého. Vernon je v poslední době hodně mrzutý. V práci se mu moc nedaří. Vždycky to byl celý jeho život. Nehleděl na hodiny a byl velmi pyšný, jakou firmu dokázal vybudovat a jak prosperuje. Teď mu ale vypověděli smlouvy dva velcí zákazníci a jemu se stále nedaří najít za ně náhradu. Tráví teď více času doma, ale to jen umocňuje jeho mrzutou náladu. Rozhodně teď nemá myšlenky na nějaké dohadování a kompromisy! Jediný způsob, který je ochoten přijmout, je tvé naprosté podřízení se jeho požadavkům.

Chápu, že je to pro tebe kruté, ale já tě prosím, abys to alespoň zkusil. Určitě máš několik způsobů, jak uniknout, kdyby se situace stala nesnesitelnou, a já tě zapřísahám, abys alespoň zkusil s námi žít. Slibuji, že když nikdo nebude doma, budu se k tobě chovat normálně a i pokud tu budou Vernon s Dudleyem, budu se snažit tlumit jejich postoj k tobě. Zkouším opatrně mluvit s Dudleyem, aby tě bral víc jako součást rodiny, snad moje snaha nebude marná.

Pokoušela jsem se promluvit i s Vernonem, ale ten je teď příliš napjatý, aby dokázal poslouchat nějaké rozumné argumenty. Víš moc dobře, že já nejsem tak silná osobnost a nikdy jsem se mu neodvažovala odporovat. Musela jsem k tomu sebrat všechnu svou sílu, ale neměla jsem úspěch. Vůbec se o tobě nechtěl bavit a byl dokonce hrubý. Několikrát mě udeřil, což už hodně dlouho neudělal, a rezolutně odmítl se o těch jeho pravidlech dál bavit.

Snad ho jeho hněv do prázdnin přejde. Uvažovala jsem, že bych tě vzala domů na Vánoce, abychom byli spolu jako rodina, ale v současné situaci by to asi nebylo rozumné. Přesto všechno tě ale za svou rodinu považuji a budu na tebe myslet. Buď opatrný, až mi budeš psát, kdyby se to dozvěděl Vernon, hodně by se zlobil. Doufám, že se ti ve škole daří.

Tvá teta Petunie

Harry při čtení dopisu střídavě potlačoval slzy a zatínal pěsti. Byl to sice již třetí dopis, co od Petunie do Bradavic dostal, ale byl ze všech nejvřelejší. Zdálo se, že jeho teta odhodila své zábrany a přijala ho jako součást své rodiny. O to víc se ho dotklo, když četl, jak se k ní Vernon choval. V první okamžik měl sto chutí se vypravit do Zobí ulice a předvést mu, jaké kletby se už naučil. Posléze ale zvítězil rozum a on začal plánovat, jak by mohl situaci alespoň trochu vylepšit. Možná by mohl napsat skřetům, aby nastrčili Vernonovi nějakého toho lukrativního zákazníka. Tím by se jeho strýci mohla zlepšit nálada a on by mohl být přístupnější dalším argumentům. Nemuselo by jít o tak úplně ztrátovou investici, ať už byl jeho strýc jakýkoli, své práci rozuměl, jinak by nemohl tak dlouho provozovat svou firmičku v ostré konkurenci nadnárodních společností. Musí také znovu požádat Lucia, aby vůči němu nepodnikal žádné kroky. To poslední, co mohl potřebovat, byl jeho strýc ponížený a frustrovaný sérií neúspěchů, v nichž by měl prsty blonďatý aristokrat. V první řadě však musí napsat Petunii.

Šmátral kolem sebe a hledal kus papíru, kam by mohl začít smolit koncept svého dopisu. Neuměl s jazykem pracovat tak dobře jako Hermiona, která i domácí úkol dokázala napsat tak, že měl nejenom hlavu a patu, ale i krk a všechno mezi tím, prostě působil dojmem uceleného díla a ne snůšky jednotlivých faktů. On si potřeboval svůj dopis nejdřív napsat nanečisto, Petunie mu odhalila své city a on jí chtěl oplatit stejnou mincí.

Prohrábl svůj kufr, ale jako na potvoru měl všechny psací potřeby v nočním stolku. Pořád byl z jejího dopisu trochu naměkko a nechtěl se ukazovat před ostatními se zarudlýma očima. Nejspíš by si toho nikdo nevšiml, ale přece jen co kdyby. Nakonec se mu podařilo ze svého kufru vylovit jeden starý rozvrzaný brk a lahvičku inkoustu, pořád ale nenašel žádný papír, kam by mohl psát. Do ruky mu padl Voldemortův deník, jediná papírová věc, co měl po ruce. Chvíli se nebyl jistý, jestli dělá správně, přece jen Lucius tu odrbanou knížečku s prázdnými stránkami považoval za velice důležitou, ale nakonec nad tím mávl rukou.

Ten tajemný deník odolával všem jeho pokusům zjistit z něj nějaké informace. Popravdě těch pokusů zas tolik nebylo, ale i kdyby se mu to jednoho krásného dne podařilo, tak na začátku bude nejspíš jen popis jeho zařazení do Zmijozelu, kam jinam by také mohl někdo takový chodit. To byla informace, bez které se klidně obejde. Nalistoval první stránku, lehl si na břicho a začal pomalu psát.

Drahá teto Petunie,
tvůj dopis mě velice potěšil, konečně i já dostávám od někoho dopisy. Vždycky jsem záviděl ostatním, že dostávají dopisy od rodičů a mají komu psát, co se ve škole děje. Ne, že by se dělo něco převratného, ale je milé vědět, že se o to někdo zajímá. Co se školy týče, tak žádné problémy nejsou. Známky si udržuju velmi dobré a předháním se s Hermionou, kdo je bude mít lepší.

V tom se zarazil. Petunie přece kromě Malfoyů žádné jeho přátele nezná. Než by jí všechno vysvětlil, raději poslední část věty škrtl a pokračoval dál.

Znovu se rozběhlo moje doučování s profesorem Snapem a začala i famfrpálová sezóna. V prvním zápase se mi podařilo chytit zlatonku, ale stačilo to jenom k remíze, přesto je to s Nebelvírem dobrý výsledek.

Znovu se zarazil, protože o tom Petunie také nemůže nic vědět, ale nakonec to tam nechal. Alespoň jí bude mít co o prázdninách co vysvětlovat.

S těmi Vánoci si nemusíš dělat těžkou hlavu. Tady mi bude dobře a už jenom to, že na mě budeš myslet, z nich udělají ty nejlepší v mém životě. Já na tebe budu určitě také moc myslet a vzpomínat. Konečně jsem v tobě našel svou ztracenou rodinu a ten pocit je něco, co se ani nedá popsat.

Vernona určitě nebudu ničím dráždit. Nebudu mu psát žádné další návrhy na kompromis ani mu zatím nekývnu na ta jeho strašná pravidla. Prostě mu budu dál psát, jak mě to všechno velice mrzí a jak se mu moc omlouvám. V žádném případě nechci, aby byl na tebe znovu hrubý, ani ty zatím nepodnikej žádné kroky, nějaké řešení se určitě najde. Teď, když vím, že ti na mně záleží, udělám všechno pro to, abych se na prázdniny vrátil. Moc se těším, až dostaneme příležitost a pořádně si spolu popovídáme. Nemusíš si dělat starosti. To, že budeme spolu, mi za nějaký ten výprask stojí.

Harry se zamyslel. Má jí napsat i něco ohledně svých plánů, jak vrátit Vernonovi dobrou náladu? Než se stačil rozhodnout, s hrůzou pozoroval, jak jeho písmo pozvolna mizí a stránka byla zase čistě bílá. Taková však dlouho nezůstala. Místo Harryho muřích noh ji pokrylo drobné úhledné a ozdobné písmo. Zkoprnělý Harry četl:

Ahoj,
já jsem Tom a tohle je můj deník, kdo jsi ty?

Tom? Voldemort se jmenoval Tom? Harry tomu pořád nemohl uvěřit, strašlivý Pán zla má takové obyčejné a příjemné jméno? Očekával by něco výhružnějšího, něco, kdy už po vyslovení toho jména vám naskočí husí kůže. Jeho myšlenky se ale rychle vrátily k postatě problému.

Co má sakra dělat? Bude si takhle s Voldemortem dál dopisovat? A k čemu mu to asi bude dobré? Když mu bude odpovídat, může z něj jeho nepřítel vytáhnout něco důležitého, když mu odpovídat nebude, sám se nedozví nic. Jak se má rozhodnout? Tohle může být jeho životní šance, ale zároveň ho to může zničit. Má vůbec nějakou jinou šanci, jak se dozvědět něco o svém nepříteli a o tom, jak mu čelit? Ve škole se moderní dějiny neučí, v knihovně také žádné knížky, kde by se popisoval vzestup Pána zla, nebyly, rodinné kroniky prolistoval, ale nic v nich o tom nenašel, Brumbál nevypadá, že by se s ním chtěl o své znalosti podělit a Smrtijedi bručí v Azkabanu. Lucius by mohl něco vědět, ale ten ho odkázal právě na tenhle deník. Nedá se nic dělat, je to jeho jediná příležitost, musí ale být velmi opatrný.

Ahoj,
já jsem Harry.

Rád tě poznávám, Harry. Z tvého dopisu jsem poznal, že studuješ v Bradavcích, také jsem tam chodil. Jaká kolej, jestli smím vědět?

Zmijozel, i když Klobouk dost váhal, kam mě zařadit. A ty?

Studoval jsem ve stejné koleji. Buď za tu možnost vděčný, protože žádná kolej tě pro život nepřipraví lépe.

Smím vědět kdy?

Tohle by mohla být zajímavá informace. Kolik je vlastně Voldemortovi let, pomyslel si Harry.

Nastoupil jsem v roce 1937, jaký rok je teď?

1992, jaké to tehdy v Bradavicích bylo?

Zajímavé, možná ti časem něco ukážu. Nemusíme si jenom psát, ale můžu ukazovat věci, co jsem tehdy prožil. To ale nepospíchá. Jsem rád, že si můžu s někým konečně povídat. Z tvého dopisu jsem poznal, že vyrůstáš u pěstounů a nemáš to s nimi lehké.

Ano, jsou to mudlové a moc mi nerozumí. Hlavně strýc...

Harry by si nejraději nafackoval. Teď prozradil úplně zbytečně něco, co nechtěl.

Chápu, mám podobnou zkušenost, chceš ji vidět?

Než se Harry stačil vzpamatovat, zatočil se s ním svět. Měl pocit, že byl vtažen dovnitř deníku a dlouho padal jakýmsi světelným tunelem. Najednou stál na chodníku a hleděl na malého chlapce, snad šestiletého, snad sedmiletého, jak stojí po boku vysoké postavy v těžkém kabátu před typickým řadovým domkem z červených cihel. Po fasádě se plazil břečťan, ulice byla liduprázdná a působila velmi neutěšeným dojmem.

Chlapec sám byl pohublý, bledý, s tmavými vlasy a ničím nepřipomínal tu hadí tvář, s kterou Harry bojoval o Kámen mudrců. Harry přesto s jistotou věděl, že se jedná o Voldemorta, Toma, jak se hned opravil, protože Voldemortem se teprve stane. Tom byl oblečen v nepadnoucím kabátě, zpod kterého vyčuhovaly okopané boty. V jeho tváři byl patrný vzdor a koukal se do země. Harrymu ho přišlo trochu líto, vypadal v tom svém oblečení tak ztraceně.

„Pojď, Tome, je to tvoje veliká šance, možná poslední. Snaž se chovat, jak se patří. Pastor Collins a jeho žena jsou vážení členové společnosti, pokud bys jim padl do oka a oni se tě ujali, postarali by se o tvou budoucnost,“ natáhl k němu ruku, ale Tom zastrčil ty své ostentativně do kapes. Přesto vykročil společně s tím mužem směrem k domku.

Vize se trochu rozmazala a děj se posunul o kousek dál v čase. Teď Harry sledoval, jak všichni sedí v obýváku, co se tvářil jako salónek a popíjejí čaj. Na scéně přibyli muž a žena. Muž byl brunátný v obličeji, podsadité postavy, jeho pohled byl tvrdý a právě si jím Toma zkoumavě měřil.

„Takže chlapci je sedm? Vypadá mladší, ale to nevadí. Když jsme se dozvěděli, že nikdy nebudeme mít vlastní děti, pochopil jsem, že je to znamení od našeho Pána. Jeho vůlí určitě je, abychom se ujali těchto ztracených duší a svým úsilím je přivedli na Jeho cestu. Přijímáme to poslání a budeme se ze všech sil snažit naplnit Jeho vůli.“

„Ano byli jste nám doporučeni jako velice vhodná rodina. Chlapec je trochu slabý, tichý a samotářský, pevně věřím, že právě vy mu pomůžete najít jeho místo ve společnosti.“

Řeči nad stolem plynuly v podobném korektním tónu, ale Harry se zajímal spíš o Toma. Ten seděl stranou, do hovoru dospělých se nezapojoval a jenom klopil oči. V jeho obličeji se střídal vzdor s nadějí a se strachem. Nevypadal, že by byl ze své nové rodiny nadšený. Harry by si s ním docela rád o všem promluvil, aby pochopil, o co tu jde, ale zatím byl stále uvězněný v té vzpomínce a mohl se pouze dívat. Mezitím se člověk, co Toma doprovázel, rozloučil, a Tom teď seděl se svými pěstouny o samotě. Jeho nový otec ho seznamoval, jak to v jejich rodině chodí.

„Tome, předpokládám, že se ti v tom sirotčinci dostalo řádné křesťanské výchovy?“ Tom jenom kývl hlavou, ale v jeho pohledu začaly převládat obavy z dalšího vývoje.

„To je dobré. Naše rodina se ze všech sil snaží žít v souladu s Písmem. Není to lehké, vyžaduje to velikou osobní kázeň a disciplínu, ale náš Pán nám dává sílu všechny jeho zkoušky zvládnout. Od tebe očekáváme stejný přístup. Možná se ti bude zdát, že jsme na tebe příliš tvrdí, ale je to jen pro tvoje dobro. Takže tvou základní povinností je kromě školy pomáhat tvé nové matce v domácnosti,“ Harry zvedl spolu s Tomem oči a znovu se podíval na tu ženu. Nebyla nijak zajímavá, možná by byla i hezká, ale neustále se jakoby choulila do sebe a snažila se splývat s pozadím. Na svého muže se dívala se směsicí strachu a nábožné úcty. „Před večeří strávíme společnou hodinu čtením Písma. Dodává nám to sílu a vede nás to po správné cestě. Pokud ten den budeš plnit řádně své povinnosti, máš po večeři volno. Jestliže ne, přijde trest. Nechci, aby sis to všechno špatně vykládal, trest je tu od toho, aby ti ukazoval správnou cestu, pro tvoje dobro, takže za něj vždycky poděkuješ. Je ti všechno jasné?“

Tom jenom přikývl. Harrymu se ta rodina vůbec nelíbila. Ten muž mu silně připomínal Vernona, jen se k tomu ještě navíc přidal náboženský fanatismus. Děj se mezitím posunul zase o kousek dopředu.

Tom seděl u snídaně spolu se svými novými rodiči. Otec se tvářil přísně a matka opět splývala s pozadím.

„Tome, pomodlil ses ráno?

Tom jenom přikývl, ale otec se s jeho odpovědí nespokojil. Zbrunátněl v obličeji, praštil do stolu a rozeřval se z plných plic.

„Nelži! Ráno jsem tě budil. Hned, jak ses vzbudil, šel jsi do koupelny a pět minut poté, co přestala téct voda, už jsi byl oblečený a šel na snídani. Kdy ses asi tak mohl pomodlit, co? Ranní modlitba je velmi důležitá, prosíš v ní Boha, aby ti dal sílu a vedl tvé kroky po celý den. Za trest, aby sis to pamatoval, půjdeš do školy bez snídaně a večer si o tom ještě promluvíme. Lež je ale mnohem horší. Takový hřích si žádá ten nejpřísnější trest, po večeři si o tom promluvíme a já od tebe očekávám náležitou pokoru a pokání.“

„Ale já mám hlad,“ namítl nesměle Tom.

„To je také správné! Bude ti celý den připomínat tvé pochybení. Přemýšlej o tom.“

Harry se zase posunul v čase. Teď byl podvečer a všichni seděli za stolem. Otec předčítal z Bible a téměř každý verš komentoval. Vybíral schválně takové pasáže, kde mohl dokumentovat důležitost naprosté oddanosti Bohu.

„Proč Bůh lidi tak zkouší, proč jim ubližuje?“ neudržel se v jednu chvíli Tom.

„Aby prokázali pevnost své víry, jen tak mohou vstoupit do Jeho království,“ odpověděl jeho náhradní otec a zamračil se. Očividně nebyl zvyklý, že s ním někdo diskutuje.

„Ale on je přece vševědoucí, ví, jak to dopadne, není tedy třeba jim tolik ubližovat. Není přece nutné, aby tolik trpěli,“ nenechal se odbýt Tom.

„Bylo to pro jejich dobro! Posílilo to jejich víru,“ odpověděl už nakvašeně jeho otec.

„Ale bylo to zbytečné!“ oponoval mu stále Tom. Jeho otec už však ztratil trpělivost.

„Ty si dovoluješ pochybovat o Božích skutcích? Tu zpupnost z tebe dostanu!“

Harry byl svědkem, jak zvedl Toma ze židle, mrštil jím na pohovku a začal ho bít hlava nehlava. Tom zpočátku vzdorovitě mlčel, ale po chvíli se neubránil sténání a nakonec se dal do usedavého pláče. Jeho otec však nepřestával a v okamžiku, kdy se na Tomových zádech objevily první kapičky krve, se celá scéna změnila. Obrazy na stěnách se začaly chvět, pak se k nim přidalo i cinkání skleniček v příborníku, až se nakonec dalo všechno do pohybu a začalo vířit po místnosti, jako kdyby se tam vytvořilo tornádo. Jediným klidným ostrůvkem byla pohovka, na níž ležel plačící Tom. Jeho náhradní otec byl odmrštěn a pohřben pod hromadou trosek. Když všechno skončilo, jen s námahou se zvedal na nohy. S vytřeštěnýma očima zíral na Toma, který se mezitím utišil, natáhl k němu roztřesenou ruku a s očividným strachem vykoktal jediné slovo:

„Posedlý“

Chytil Toma, který se vůbec nebránil a v podpaží ho vynesl nahoru do jeho pokoje. Hodil ho na postel a svým opaskem přivázal jeho ruce ke kovové pelesti. Harry sykl společně s Tomem, když se jeho bolavá záda dostala do styku s postelí, ale Tom byl příliš vyčerpaný, aby se takovému jednání bránil. Po pravdě vypadal příliš vyčerpaný i na to, aby se znovu rozplakal. Jeho náhradní otec se po chvíli ještě vrátil a místo opaskem mu teď připoutal obě ruce i nohy důkladným pevným provazem.

Opět další posun v čase. Harry nevěděl, kolik času uplynulo, ale musely to být hodiny, možná i dny. Tom byl stále připoutanán, rty rozpraskané a očividně se zmítal v horečce.

„Prosím pít!, Vodu!“ sténal sotva slyšitelně.

„Víš moc dobře, že to otec exorcista zakázal. Tvé strádání oslabí démona, co tě posedl a tvá duše bude osvobozena.“

„Ne, já potřebuju vodu, hned!“ sténal dál Tom na pokraji sil.

„To z tebe mluví ten démon, musíš vydržet. Otec exorcista přijde už zítra.“

„Ne, já to nevydržím!“ sténal dál Tom.

Harry nechápal, co se to děje. Dokázal pochopit, že ty mudly vystrašilo náhodné uvolnění magie. Bylo to hodně divoké, jak se také od tak silného kouzelníka dalo očekávat, ale proč ho týrali hladem a žízní? A kdo je to ten otec exorcista a proč zakázal Tomovi jíst a pít?

Mezitím se situace v místnosti vyhrotila. Provazy, co držely Toma na posteli, vzplály, stejně jako nábytek v místnosti. Jeho náhradní rodiče se s křikem dali na útěk, ale to už hořel celý dům. Toma tam zanechali svému osudu. Nezdálo se, že by mu ty plameny nějak ubližovaly. Jakmile byl volný, vylezl oknem a napůl spadl, napůl slezl po břečťanu na chodník a opíraje se o plot potácel se ulicí pryč od hořícího domu.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one