face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry znovu zažil krátký okamžik dezorientace a zjistil, že zase sedí na své posteli s deníkem na klíně, vize skončila. Pořád nemohl ten zážitek vstřebat. Všechno působilo tak opravdově, že měl skutečně pocit, jako by to všechno prožíval na vlastní kůži. Sklopil svůj pohled dolů, kde se na otevřené stránce deníku objevilo znovu to úhledné písmo.

"Tak co říkáš na mou zkušenost s mudlovskou pěstounskou péčí, opravdu zážitek na celý život, že ano. Tohle byl druhý a poslední pokus, kdy mě chtěli uklidit do nějaké vhodné rodiny."

"Druhý?"

"Ano, chceš vidět i ten první? To není žádný problém. Nebylo to sice tak dramatické, ale stejně to nefungovalo. Byla to rodina venkovského šlechtice, co nemohla mít děti. Byli úplně posedlí sportem. Celý den trávili rajtováním na koních, golfem a podobnými nesmysly, nedokázali pochopit, že já bych si raději čet v knihovně, než si natřásal zadek na nějakém debilním lichokopytníkovi. Za dva týdny jsem byl zpátky v sirotčinci a děkoval jsem všem svatým, že jsem od nich konečně pryč."

"Počkej, tohle mi můžeš ukázat příště, teď mě zajímá spíš něco jiného. Jak to, že mi můžeš odpovídat a dokonce i ukazovat svoje zážitky?"

"Jsem přece kouzelník, umím dělat různé věci. Pokud chceš odpověď na tuhle otázku, budeš si ji muset zjistit někde jinde. Ať už jsem tento deník udělal jakkoli, tohle jsem do něj neuložil."

"Dobře, zkusím najít něco v knihovně."

"To můžeš zkusit, ale osobně nevěřím, že zrovna v Bradavicích bys něco takového našel. V knihovně je tu spousta zajímavých věcí, ale už sis určitě všiml, že jsou dost uzpůsobené tomu, co potřebují žáci na hodinách. Pokud budeš chtít něco víc, budeš muset hledat i jinde. Jak jsem říkal, nemám informaci, jak jsem byl vytvořen, ale podle toho, jak rozumím magii, vytvoření něčeho, co mě dokáže přenést napříč časem a učinit tak svým způsobem nesmrtelným dalece přesahuje normální osnovy."

„To máš asi pravdu. Musíš být asi hodně mocný. Podle té vize jsi to všechno způsobil svou náhodnou magií a na něco takového jí teda muselo být opravdu hodně," pokusil se Harry Tomovi zalichotit ve snaze vytáhnout z něj něco navíc.

"Já bych neřekl, že to byla náhodná magie. Chtěl jsem, aby celé to hnízdo do základů vyhořelo a většinou když něco opravdu chci, stane se to."

"Tys to takhle chtěl?"

"Samozřejmě. Spalovala mě horečka a žízeň, chtěl jsem, aby to oni také pocítili. Tohle se Harrymu moc nezdálo. V té vizi neměl Tom v očích nenávist, spíš bolest a jistou dávku zoufalství."

"A co ti lidé? Víš, co se s nimi stalo?" Harry nedokázal pochopit, že by je Tom chtěl opravdu zabít. Dostat se pryč a možná se jim trochu pomstít ano, ale zabít? On také mnohdy u Dursleyů toužil po tom, aby mu už dál neubližovali, ale nikdy jim nechtěl doopravdy ublížit. Proč byl Tom tak krutý?

"Nejspíš tam shořeli, nevím, nikdy jsem se o to nezajímal. Byl jsem šťastný, že jsem od nich pryč. Žil jsem potom nějakou dobu na ulici, než mě sbalil policajt a vrátil do sirotčince, tam se o tom se mnou nikdo nebavil. Jestli tam shořeli, tak dostali jen to, co si zasloužili. Neudělal jsem nic špatného, opravdu jsem se snažil s nimi vycházet a oni se ke mně zachovali takto. Moc jsem toužil po rodině, kde bych mohl v klidu vyrůstat. Nedoufal jsem v nějakou lásku, ale mohl jsem snad snít alespoň o domově, kde bych mohl v klidu žít. Chtěl jsem tak moc? Snažil jsem se dodržovat ty jejich směšný pravidla, a kam to vedlo? Nejdřív mě zmlátili a pak mě snad chtěli zabít, nebo co si to mysleli, že dělají. Ani jeden z nich se nezajímal, jak se cítím, ani jeden z nich se mi nesnažil porozumět, ani jeden z nich se mě nezeptal, co se to vlastně stalo. Mysleli jen na sebe a ze mě chtěli mít svou poslušnou loutku, dokonce bych se tomu i podřídil, hrál bych tu jejich komedii, jen, kdybych u nich nalezl něco jako domov."

"Rozumím ti, Tome, i já toužím po domově, kde bych mohl být sám sebou. Přijde ti divné, že teď za svůj domov asi nejvíc považuju Bradavice? Prostě mám pocit, že sem patřím, že ke mně ten starý hrad promlouvá a snad poprvé jsem tady měl pocit, že jsem někde vítán."

"Každý rok jsem žádal, abych tu mohl být i přes prázdniny, nikdy mi to nedovolili. Nikdy, co si pamatuju, jsem nebrečel, ale nejblíž jsem k tomu měl vždycky, když jsem se na prázdniny musel vrátit zpátky do toho strašnýho sirotčince," odpověděl mu Tom.

"Tome, jsem rád, že jsem tě mohl poznat, ale teď musím jít psát eseje na Astronomii a Bylinkářství. To nejsou zrovna mé nejoblíbenější předměty, takže si musím dát obzvlášť záležet. Brzy se ti zase ozvu. Mám sice kamarády, ale ti nikdy úplně nepochopí, jaké je to u Dursleyů a já jim o tom taky nechci moc vykládat. Tobě o tom můžu říct všechno, ty to dokážeš pochopit. Zatím."

V okamžiku, kdy chtěl Harry zavřít deník, pocítil slabý tlak na svou mysl. Nebyl to do běla rozžhavený hrot Snapeovy mysli, když se pokoušel prolomit jeho obranu, tohle bylo jen takové lehké pohlazení, konejšivý vánek, co laskal a neútočil. Nepřicházelo to z žádného určitého směru a bylo to… příjemné. Jinak se to nedalo nazvat. Netušil, co by to mohlo být, ale raději ten pocit vytěsnil. Měl pořád na paměti, co říkal Lucius, že by ten deník mohl ovlivnit jeho mysl a on nechtěl nic riskovat. Jakmile byl ten pocit pryč, zaplavila jeho mysl podivná prázdnota, přímo fyzicky cítil, jak mu ten dotyk chybí. Na chvíli zalitoval, že se z dalšího rozhovoru, nebo jak ten kontakt s Tomem nazvat, vykroutil, ale potřeboval si urovnat myšlenky.

Měl problém vidět v tom hubeném, uzavřeném chlapci strašlivého Lorda Voldemorta. To dítě, jak posuzoval z nadhledu svých dvanácti let, vzbuzovalo soucit. Měl několikrát sto chutí zakročit, ale nemohl svou vizi nijak ovlivnit. Byl jen cizí pozorovatel, co může nahlížet zúčastněným osobám přes rameno, ale to je tak všechno, co může. Pak se ale ke slovu dostala jeho Zmijozelská stránka a začal si klást i další otázky.

Bylo tohle Voldemortovým cílem? Chtěl v něm vzbudit soucit, aby ho mohl snáze zmanipulovat? V té vizi vypadal budoucí Pán zla skutečně dost uboze a zakřiknutě, ale v tom dalším rozhovoru už tak nevyzníval. Tam už byl mnohem tvrdší, a i když psal o tom, jak moc toužil po domově, zároveň byl velice tvrdý k ostatním. Je možné, že ten deník odráží jeho osobnost až v pozdější době, kdy už se jeho postoj upevnil a srdce zatvrdilo? Alespoň ze stylu jeho odpovědí usuzoval, že Tom, který mu odepisuje je už dospělý nebo alespoň skoro dospělý. Jestli je tomu tak, měl by si dávat větší pozor na to, co Tom v deníku píše než na to, co mu ukazuje. Jak je vůbec možné, že mu může takové věci ukazovat a mohly by být ty vize zmanipulované? Musí se na to podívat. V knihovně určitě nic takového nenajde, ale mohl by se třeba podívat všeobecně na různé způsoby ukazování vzpomínek. Někdy četl něco o myslánkách a kouzlech, co dokážou vytáhnout z mysli určitou vzpomínku a tu pak ve speciální nádobě ukázat ostatním. Třeba je tohle něco podobného.

Co způsobilo tu změnu, kdy se z docela normálního dítěte stal někdo, pro koho životy ostatních nic neznamenají? V těch sedmi letech si byli tak podobní. Dokázal si docela reálně představit sebe na Tomově místě. Choval by se nejspíš stejně zakřiknutě jako on. On sice nikdy takový výbuch magie nezpůsobil, ale Dursleyovi, i když si u nich užil své, ho v té době rozhodně netrestali takovým strašným způsobem. Vernon se choval, jako by na to měl vysokoškolský diplom, stupňoval své tresty přesně tak, aby Harry dostatečně trpěl, ale nikdy mu nehrozilo vážné poškození zdraví neřkuli ohrožení života. Kdyby ho tenkrát seřezal stejným způsobem jako o posledních prázdninách, reagoval by Harry stejně jako Tom? Přál by si zničit to hnízdo tak intenzivně, až by se to stalo skutečností? Jemu se to stalo o pět let později než Tomovi, měl rok v Bradavicích na to, aby se naučil svou magii kontrolovat, ale jak by reagoval za takové situace tenkrát? Podpálil by dům v Zobí ulici?

Pořád nemohl z hlavy dostat to, co mu deník ukázal. Měl strach, věděl, kdo se z Toma stane, ale nemohl si pomoci. Ten příběh ho fascinoval a on věděl, že nebude trvat dlouho a podlehne své zvídavosti a znovu deník otevře. V duchu sám sobě složil přísahu, že počká nejméně dva týdny, než se pustí s Tomem do dalšího rozhovoru a tentokrát se zkusí důkladně připravit. Už nepochyboval, že by se mohl dozvědět mnoho užitečného, co by mohl proti Voldemortovi jednou použít a také by mu Tomův příběh mohl pomoci, aby se vyvaroval stejných chyb a nestal také někým takovým. Bude si muset také dávat pozor, co všechno Tomovi prozradí. Už jenom to, co se dozvěděl z jeho dopisu Petunii bylo víc, než by byl ochoten prozradit svým přátelům, natož nejhoršímu nepříteli. No má každopádně dva týdny na přípravu a pak se uvidí, kdo z koho.

*********

Dny v Bradavicích ubíhaly v poklidu. Vzhledem k tomu, jak plenili knihovnu, jim vyučování nepřinášelo mnoho nových poznatků, ale diskuze s profesory na hodinách jim pomáhala odhalovat další souvislosti a lépe si utřídit fakta, která získali četbou knih. Výjimkami byly Dějiny, kde se sice Harry s Hermionou většinou dokázali ubránit spánku a dělat si poznámky, ale přesto odcházeli z hodin v jakémsi stavu polovědomí, blíže ke světu duchů, než k realitě. Druhou výjimkou byly hodiny s Lockhartem.

Ne, že by jeho hodiny byly nudné, to v žádném případě. Konečně se tu a tam odhodlal přejít od vyprávění fiktivních i reálných historek k nějaké akci a v těchto hodinách měli všichni o zábavu postaráno. Většinou to dopadlo tak, že do třídy přinesl nějaké nepříliš nebezpečné kouzelné tvory a poté je vypustil. Tito tvorové pak využili nečekaně nabytou svobodu k tomu, aby buďto vzali roha a celá třída se je poté snažila dostihnout a znovu polapit, nebo začali ve třídě dělat neplechu a taková hodina se často zvrhla v chaotickou přestřelku většinou naprosto neúčinných kouzel. Harry a ostatní se většinou drželi stranou a dávali si pozor, aby neschytali nějaké to zbloudilé zaklínadlo. Lockharta v tom nechávali pěkně vydusit a zapojovali se jen, když byli v ohrožení oni nebo někomu hrozilo vážné nebezpečí.

Po několika takových hodinách se dokonce domluvili na taktice, že raději hned na začátku hodiny začnou Lockyho přemlouvat, aby jim vyprávěl nějaké své dobrodružství, než aby riskovali, že přijdou k nějaké úhoně. V jiných třídách to prý bylo obdobné a jediní, kdo si hodiny OPČM skutečně užívali, byli Fred s Georgem. Jim se ten chaos moc líbil a navíc mohli tu a tam ukořistit nějakého nebezpečného nebo nepříjemného mazlíčka, kterého pak ubytovali v soukromých komnatách některého z profesorů nebo ve Filchově špeluňce. Vyšší ročníky jen děkovali Merlinovi, Morganě i všem jejich potomkům, že Lockhart měl tolik soudnosti, aby si u skutečně nebezpečných tvorů odpustil praktické ukázky.

Harry také absolvoval další sezení se Snapem. Tentokrát se k nim přidal i Brumbál. Starý ředitel byl podle jeho slov zvědavý na Harryho pokroky v nitrobraně. Snape a po něm i Brumbál se několikrát pokusili proniknout k Harryho mysli, ale jemu se je pokaždé podařilo vytlačit. Nebylo to zadarmo. Po celkově pátém pokusu si museli dát chviličku pauzu, protože ho příšerně bolela hlava a také se cítil velice unavený.

„Harry, jsi opravdu dobrý, ale ten tvůj instinktivní aktivní postup tě hodně vyčerpává. Je třeba, aby sis osvojil běžnější způsoby. Zkus se jenom pasivně bránit, to je daleko méně náročné,“ radil mu Snape.

„Jak se mám bránit?“

„Představ si okolo své mysli nějakou překážku, přes kterou se útočník bude těžko dostávat. Něco takového ti bude brát daleko méně energie a ty vydržíš vzdorovat déle. Takovým způsobem se brání většina kouzelníků, co se nitrobranu naučili. Tys na způsob obrany přišel sám dřív, než jsem tě to stačil naučit, ale i když je ten tvůj způsob účinný, stojí tě moc energie.“

„Jakou překážku si mám představit?“

„To je jen na tobě. Někdo, kdo má nadání pro nějaký živel, vytváří bariéru z něj, někdo si představuje zeď nebo hradby a někdo se zahalí do mlhy, temnoty nebo jasného světla, kde útočník ztratí orientaci a nemůže tvou mysl zaměřit. Zkus si najít sám svůj vlastní způsob.“

Harry se zamyslel. Schovávání své mysli v mlze hned zamítl. Pokud v ní zabloudí útočník, nebude se v ní moci orientovat ani on, aby měl přehled, jestli útočník přece jen jeho bariérou neproniká. Ne tohle není jeho cesta, ale mohl by třeba zavést svého protivníka do bludiště, kde by uzavřel všechny východy. Takový nápad se mu zamlouval, ale když zkoumal všechny pro a proti, nakonec ha zatím odložil. Aby mohl protivníka lapit, musel by mu nachystat past ve směru, kterým přijde, ale to dopředu nevěděl a jakmile útok započne, už na to asi nebude mít dost času. Zkusí to nejjednodušší, vytvoří okolo své mysli bariéru, pokud možno takovou, že bude útočníka zraňovat. Moc dobře si pamatoval, jak jednou jako malý sáhl na horkou plotýnku vařiče a jak se potom dlouho snažil kuchyni vyhýbat, aby se ta bolest neopakovala. Z čeho by ta bariéra asi mohla být? Oheň asi ne. Neměl ho rád, připadal mu tak chaotický a neuspořádaný. Ne, oheň ne. Vzduch by byl lepší, ale jak takový vzduch může někoho zadržet, vždyť je to jen takové nic. Vzduch také ne. Zemi nesnášel. Nesnášel to nekonečné pletí Petuniiny zahrádky a ani bylinkářství ho nijak neoslovilo. Ne, země to také nebude. Z elementů zbývala jen voda, ale i když je lepší než vzduch, přece jen mu připadala příliš snadno průchodná, ale co kdyby ji nechal zmrznout? Led by mohl být stejně pevný jako kámen a navíc by mohl zraňovat svým chladem. Zkusil si takovou bariéru představit a během chvilky byla jeho mysl obklopena dokonale hladkou bariérou z černého ledu a navíc měl pocit, že ho její vytvoření nestálo skoro žádné úsilí. Kývl na Snapea, aby zkusil jeho novou bariéru prověřit.

Snape chvíli kroužil okolo jeho bariéry a hledal její slabinu. Viděl dokonale hladký černý povrch, co odrážel okolí jako zrcadlo a jakmile se trochu přiblížil, začal jeho mysl zraňovat spalující mráz. Po chvíli to vzdal, neviděl jediné slabé místo a po svých minulých zkušenostech nechtěl riskovat přímý útok maximální silou, stačila ta bolest, co cítil při letmém kontaktu. Předpokládal, že pokud by se do té bariéry opřel naplno, už by to nebyla jen obyčejná bolest, ale nekonečná agónie jako při mučící kletbě. Ta Harryho nová bariéra ho hodně zaujala, ještě nikdy se s ničím takovým nesetkal. Někteří z nejsilnějších kouzelníků dokázali vytvářet zraňující bariéry, ale většinou chránili svou mysl pomocí různých plamenů nebo mlhy. Plameny měly tu slabinu, že byly nestálé a s trochou trpělivosti se mezi nimi většinou našla skulinka, kudy se dalo nenápadně proklouznout dovnitř. Mlha byla jednodušší i záludnější. U slabé obrany bylo nejjednodušší rychle proniknout skrz a tu chvilkovou bolest a dezorientaci prostě přetrpět. Vlastnímu průniku taková mlha nekladla téměř žádný prostor. Pokud ale byla síla obrany příliš velká, mohl útočník uvíznout uvnitř mlhy, zabloudit a svíjet se v agónii, dokud neztratil vědomí a jeho mysl se nevrátila zpět. Vyprávěly se dokonce legendy, že by podobná zkušenost mohla skončit i smrtí polapeného. On znal jediného kouzelníka, který měl tento druh obrany a to byl sám Voldemort. Snape však nikdy nebyl natolik hloupý nebo zoufalý, aby se právě touto černou mlhou pokoušel proniknout.

Pak na jeho místo nastoupil Brumbál. Sledoval Snapeův opatrný pokus a rozhodl se postupovat jinak. Nebyl tak opatrný jako učitel lektvarů a hned napoprvé zkusil udeřit na tu ledovou bariéru značnou silou. Jeho mysl se zformovala do pomyslné palice, kterou chtěl tu dokonale hladkou zeď roztříštit. Z jeho následného zasyknutí bylo poznat, že to pro něj byla poměrně bolestivá zkušenost.

„Výborně, Harry, takovou obranu jsem ještě nikdy neviděl. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by používal led a ještě v takové zvláštní formě. Můžu zkusit zaútočit ještě jednou a jiným způsobem?“ Harry jen pokrčil rameny, od toho tu přece byli, aby našli jeho slabiny a pomohli mu je odstranit. Po celou dobu udržoval svou bariéru vztyčenou, ale dokázal vnímat, jak na něj Brumbál mluví. To byla příjemná změna oproti černé nicotě, kde minule sváděl své první souboje se Snapem.

„Pane řediteli, nechcete doufám vystavit mysl toho studenta nějakému skutečně nebezpečnému a silnému útoku?“ zakročil Snape

„Samozřejmě, že ne, jen mě trochu pozdě napadlo něco, co by tu jeho pozoruhodnou obranu mohlo prorazit,“ přesvědčoval je Brumbál.

„Já s tím souhlasím, ať to pan ředitel klidně zkusí a potom si o všem můžeme promluvit,“ souhlasil Harry. Jeho hlas zněl podivně hluše a postrádal jakékoli emoce. V bezpečí za svou bariérou přemýšlel, co to vlastně Brumbála napadlo, ale důvěřoval mu. Možná, že se spolu neshodnou na tom, co je pro něj nejlepší, ale Brumbál se mu vždy snažil vycházet vstříc. A i kdyby uspěl, měl přece ještě v záloze ten svůj labyrint. Kdyby ho vystavěl přesně na místě, kde by se Brumbál proboural skrz jeho obranu, mohl by ho snadno polapit a nakonec měl ještě v záloze aktivní protiútok jako v předešlých pokusech. Ta bariéra ale vypadala jako docela dobrý nápad a proti Snapeovi byla dokonale účinná, navíc to bylo mnohem méně vyčerpávající, než bojovat myšlenkou proti myšlence. Jestli na ni nevyzraje ani Brumbál, bude mít konečně nitrobranu zmáknutou a mohl by konečně začít s nitrozpytem. Celou dobu, kdy se snažil zvládnout nitrobranu snil o tom, že jednou zvládne i nitrozpyt a dokáže vysílat svou mysl kamkoli si zamane. Konečně získá svobodu, kterou mu ani Vernon nedokáže nikdy vzít.

Znovu ucítil Brumbálovu mysl a pro jistotu svou obranu ještě trochu posílil. Brumbálova mysl se tentokrát zformovala do oslnivě bílého plamene, v jehož blízkosti začal led z Harryho bariéry pomalu tát. Po ledové bariéře stékaly drobné kapičky, které jakmile se dostaly z oblasti působení ohně, okamžitě zase zmrzly. Harry sledoval, jak se plamen přibližuje a snažil se rychle vymyslet něco, jak by ho zastavil. Cítil, jak jeho bariéra slábne a vytváří se v ní nejprve prohlubeň a posléze stále hlubší díra. Led tak silný plamen nedokázal zastavit. Pak mu to najednou docvaklo. Čím může zastavit oheň? Vždyť led je vlastně jen zmrzlá voda a voda by měla oheň uhasit! Nedělal nic a počkal, až se plamen Brumbálovy mysli zanoří dovnitř jeho bariéry a poté místo, aby ji posílil, ji o něco zeslabil.

Místo drobných kapiček stékajících po stěnách tunelu, zaplavila Brumbálův plamen ze všech stran povodeň z ledu, který během okamžiku roztál. Jenom to zasyčelo a oheň byl najednou pryč. Harry mohl znovu zpevnit a opravit svou hradbu, ale žádný další útok nepřišel. Dovolil svým smyslům, aby začaly vnímat jeho okolí, ale svou obranu stále udržoval v pohotovosti. Bylo to sice velice náročné na soustředění, myslet na dvě věci současně, ale jeho cvičení teď nesla ovoce. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl Brumbála zalitého potem, jak vyčerpaně sedí v křesle a mne si spánky. Snape to sledoval s e svým typickým chladným výrazem, ale jeho oči prozrazovaly, že se docela dobře baví.

„Harry, tys mi dal,“ otřeseným hlasem zasténal Brumbál. „Chtěl jsem vyzkoušet, jak uspěje můj oheň proti tvému ledu, ale nečekal jsem takovou studenou sprchu, ve svém věku už si na ledové koupele moc nepotrpím. Napadlo mě, že oheň by mohl led z tvé bariéry rozpustit, ale nepočítal jsem s tím, že bys mě takhle převezl. Nevidím v tvé obraně žádnou slabinu, možná by ji někdo dokázal prorazit hrubou silou a pokusil se tu hradbu roztříštit, ale pochybuji, že by sám Merlin měl k tomu dostatek síly,“ chválil Harryho, ale v jeho vyčerpaném hlase byly znát i obavy. „Myslím, že bychom pro dnešek mohli nechat své mysli odpočívat a procvičit si pro změnu trochu důvtip. Co si myslíš o té knížce ze speciálního oddělení?“

„Zajímavá, ale po pravdě nechápu, proč se s ní tolik nadělá, nenašel jsem v ní jedinou kletbu ani nic, co by jen trochu zavánělo černou magií,“ hrál Harry trochu hloupého, třeba se mu podaří z Brumbála dostat nějakou zajímavou informaci.

„To zajisté ne, ale nebezpečná může být i vidina moci. Ten, kdo by dokázal čerpat magii ze svého okolí, by byl prakticky neporazitelný. Jen si představ, že by něco takového ovládl třeba Voldemort.“

„A vy si myslíte, že to nedokáže? Já sice schopnost vnímat magii kolem sebe nemám, ale vy určitě ano a tady profesor Snape také. Proč si myslíte, že ji Voldemort nemá? A myslíte si, že někdo, kdo dokáže vnímat magické proudy kolem sebe, nepřijde na myšlenku, že by je mohl také využít? S profesorem Snapem jsme o tom už diskutovali, ale já pořád nemůžu pochopit takovou míru utajování. Podívejte se, kdybych já viděl kolem sebe magické proudy, hned bych se začal ptát a hledat informace o tom, co jsou zač a nakonec bych na způsob jejich využití určitě přišel. Nemůžete přece utajit něco takového, stejně jako nemůžete utajit existenci slunce nebo vzduchu,“ rozohnil se Harry.

„A přesto se nám to daří tajit už několik tisíc let,“ usmál se na něj Brumbál zpoza svých brýlí a v očích mu zaplály veselé ohníčky. Už dlouho neměl příležitost s někým takto diskutovat o povaze magie.

„Jak je to možné a proč jste mi to teda dovolil číst?“

„Co se utajení týče, nejlepším spojencem je lidská povaha. Každý, kdo něco takového objeví, zaleze někam do bezpečí a dá si moc dobrý pozor, aby nikomu ani nenaznačil, jakou fantastickou věc zkoumá. Navíc objevit magii a ovládnout ji jsou dvě nesrovnatelné věci. Mnozí kouzelníci dokázali cítit magii kolem sebe, ale od dob zakladatelů není znám nikdo, kdo by z tohoto rezervoáru dokázal volně čerpat. Zakladatelé to dokázali a jen díky tomu mohli vybudovat něco takového jako Bradavice. Od té doby to ale už nikdo další nedokázal. Tu a tam si někdo dokázal trochu té magie vzít, většinou, když byl na pokraji života a smrti, ale už nikdo ji nedokázal volně čerpat.

Na druhou tvoji otázku je jednoduchá odpověď. Mysleli jsme si společně s profesorem Snapem, že díky svému daru budeš na něco takového obzvlášť citlivý. Tak trochu jsme doufali, že bys mohl ten zdroj nesmírné moci ovládnout a pak to naučit i nás. Tento hrad za všechna ta staletí už pořádně zchátral a neškodila by mu pořádná rekonstrukce,“ znovu zopakoval svůj úsměv vědoucího rošťáka.

„Co se dá dělat,“ připustil lehce Harry. „Mě to teda až tak moc nemrzí, mám dost problémů zvládnout svou magii a o žádnou další zatím nestojím. Jestli chcete ten hrad opravit, promluvte si s Filchem a tady s profesorem Snapem, ti rozdávají nejvíc školních trestů. Spousta studentů bude určitě celá šťastná, když místo drhnutí neodstranitelných nánosů na podlaze nebo leštění mučicích nástrojů ve sklepeních, budou moct vymalovat nějakou tu učebnu. Obzvlášť Fredovi s Georgem se to určitě bude náramně zamlouvat a nepochybuju, že se budou snažit dostávat tresty co možná nejčastěji,“ provokoval dál Harry. Moc se mu zamlouvalo takto dráždit své dva ředitele a navíc to vypadalo, že jim se tato hra také zamlouvá, alespoň Snape vypadal docela v pohodě a Brumbálovi hrály v očích veselé ohníčky.

„Zajímavá myšlenka, nechtěl bys tuhle školu vést tak týden místo mě,“ nabízel mu s úsměvem Brumbál. „Vzal bych si dovolenou, a až bych se vrátil, vypadalo by to tu jako v roce 966, kdy byl hrad vybudován.“

„Obávám se, že pokud by se na té rekonstrukci podíleli výše zmiňovaní studenti, spíš by to tu vypadalo jako v roce 965, kdy tu byla naprostá divočina,“ poznamenal ironicky Snape. „Abychom se však vrátili k podstatě problému. S panem Potterem jsme o tom už diskutovali a nepochybuji, že někdo, kdo má V z Lektvarů, si zajisté plně uvědomuje, co všechno by takový objev znamenal. Takový zdroj magie by v nepovolaných rukou mohl přivodit strašlivou zkázu.“

„Uvědomuju si to, jen jsem zkoušel, jestli se od pana ředitele nedozvím ještě nějaký ten argument navíc,“ ohradil se Harry. „Čekal jsem za tím nějaké dávné tajemství nebo něco takového. Pan ředitel by docela dobře pasoval do naší koleje, hodně toho ví, ale jen málo z toho říká ostatním, zkoušel jsem, jestli se neprořekne, omlouvám se, že jsem si počínal tak neobratně,“ zašklebil se na Snapea. Bylo tak fajn moci s dospělými mluvit stejným způsobem jako s dvojčaty a nedostat pokaždé pohlavek. „Jak už jsem ale řekl, je to všechno zajímavé, ale zatím to rozhodně není moje priorita,“ snažil se uzavřít tuhle debatu.

„Jistě, nikdo tě do ničeho nenutí, ale zajímalo by mě, jestli jsi o tom, co ses dozvěděl, hovořil se svými přáteli.“

„Samozřejmě, nic před nimi netajím. Udělal jsem něco špatného?“ zeptal se Harry tentokrát s jasným znepokojením. Jestli byla ta kniha tak tajná, možná s nikým neměl mluvit o tom, co v ní stojí.

„Ne, neudělal, i když bys jim asi měl říct, aby se o tom dál nešířili. Co ti na to řekli?“

„Nic moc. Nejsou tak nadšeni pro magii mysli a všechny ty věci okolo jako já, dávají přednost praktičtějším věcem, jak to jednou nazval Draco. Zaujalo je hlavně to tajné oddělení knihovny, a co všechno by se tam asi dalo najít.“

„Tomu bych docela věřil. Slečna Grangerová prý tráví v knihovně opravdu hodně času. Přesto si myslím, že bys to neměl jen tak házet za hlavu, Harry. Možná se ti teď zdá, že to není příliš důležité, ale jednou by mohlo být. Neuzavírej se tomu poznání, bohužel ti nemohu moc poradit, kde bys našel další odpovědi, ale měj to na paměti. Častokrát se mi stalo, že jsem odpověď na nějakou záhadu nalezl až po letech a úplně náhodou, nesmíš ale mezitím zapomenout, co hledáš. Někdy ti můžou napovědět i legendy a pohádky, v některých může být víc pravdy, než se na první pohled zdá,“ vysvětloval mu trochu nesouvisle Brumbál. Harry se snažil pochopit, co tím myslel, ale nebyl si jistý.

Naznačoval mu, že by se měl podívat do starých bájí a legend, ale jemu to pořád připadalo jako ztráta času. Ne, že by se tam nemohlo najít něco zajímavého, ale výtěžnost informací tam byla ještě daleko menší než v Sebraných spisech Zlatoslava Lockharta. Proč s tím toho tolik nadělají? Jasně, kdyby to všechno bylo tak, jak se v té knize psalo, mohl by to být zdroj obrovské moci, ale on si myslel, že je to všechno jen honění se za přeludy, přece, kdyby něco takového existovalo a bylo to tak snadno dostupné, už dávno by na to někdo přišel.

„No, já si myslím, že tady pan Potter bude mít asi jiné priority, než si číst pohádky na dobrou noc,“ vložil se do toho Snape. „Byl to bezesporu zajímavý pokus, ale přesvědčili jsme se, že tudy pro něj asi cesta nevede.“

„Nikdy neříkejte nikdy, drahý Severusi, Harry možná časem zjistí pravý význam a dosah té hypotézy a neodsuzujte moudrost starých příběhů, v některých je ukryta skutečná moudrost.“

„Máte zajisté pravdu, pane řediteli,“ s trochou ironie se do jejich rozhovoru vložil Harry. „Ale bojím se, že na tohle opravdu nebudu mít čas. V první řadě se chci věnovat studiu a zvládnutí a pochopení svých schopností a vzhledem k tomu, kolik domácích úkolů a esejů musím každý den psát, nemám volného času nazbyt a popravdě pro svůj volný výzkum bych si dokázal představit zajímavější témata.“

„To určitě nemáš, ale pořád si myslím, že ty staré příběhy by vám mohli mnohé napovědět. Je to jen na tobě, jestli se tomu budeš věnovat stejně, stejně jako jestli se o to podělíš se svými přáteli. Dobrá, necháme to zatím být a spíš se budeme věnovat tvým dalším lekcím. Nitrobranu už jsi zvládl, teď ji jenom potřebuješ dál procvičovat a posilovat. Zbývá tedy rozhodnout, co dalšího by ti pomohlo tvé schopnosti zvládnout a rozvinout. Máš stále občas problémy s náhodnou magií?“

„Při hodinách kouzlím jenom pomocí hůlky. To ostatní procvičuju, když mám volno, ale nezbývá mi na to dost času. Pokud se ptáte na to, jestli jsem v poslední době nepoužil magii nevědomky, tak to bylo naposledy, když mě strýc zmlátil a já se bál, že ho za to Lucius Malfoy zabije,“ shrnul všechno Harry a vyčítavě se podíval na Brumbála, který sebou trochu škubl.

„Dobrá, já bych navrhoval, abys dál procvičoval nitrobranu, hlavně všechna ta meditační cvičení na posílení mysli. Bez toho, že bys měl svou magii naprosto dokonale pod kontrolou, se asi nebudeme moci hnout z místa.“

„Takže mě profesor Snape nebude učit?“ zeptal se zklamaný Harry. „Doufal jsem, že bych se mohl naučit i nitrozpyt.“

„Harry, budeme ti dál pomáhat, ale všechno má svůj správný čas. Pro nitrozpyt potřebuješ mít svou mysl dokonale připravenou. Není to nic snadného, a pokud bys nebyl připravený, mohlo by to dopadnout velice špatně. Staly se případy, že se při neúspěšném pokusu část mysli nedokázala vrátit zpět. Takoví chudáci skončili u Sv. Munga s trvalým poškozením a nebylo jim už pomoci. Můžeš opatrně trénovat vysílání své mysli mimo tělo a hledání někoho, s kým by ses mohl spojit, ale nezacházej dál. I ve světě snů a duchů na tebe číhají mnohá nebezpečí, buď opatrný.

Spíš než nitrozpyt jsme tě chtěli s profesorem Snapem naučit pracovat přímo se svou magií, něco na ten způsob, jako když ses nevědomky ponořil do svého magického jádra a vyčaroval to jídlo, ale tentokrát by se to odehrávalo pod kontrolou a cíleně. K tomu ale musíš mít svou magii naprosto dokonale pod kontrolou, jinak by mohlo hrozit, že se nám všechno vymkne z rukou s nedozírnými následky. Chtěl by ses něco takového naučit, až na to budeš připravený?“

„To by bylo bezva, ale kdy to bude?“

„Až budeš připravený. Zatím to nedokáže nikdo říct, ale můžeš čas od času zajít za mnou nebo profesorem Snapem, můžeme ti doporučit nějakou knihu, popovídat si, zkontrolovat, jak jsi pokročil a až budeš připravený, můžeme se pustit do něčeho nového. Tvá magie je veliký dar, ale může být i nebezpečná, nesmíme nic uspěchat.“

„Takže nitrozpyt se budu učit až těsně před důchodem?“ odsekl trochu naštvaně Harry, tohle vyhýbání se přímé odpovědi ho pořádně štvalo. „Já mám svou magii pod kontrolou, nemusíte na nic čekat. Jsem vám vděčný, že se mi věnujete, ale určitě bych zvládl víc.“

„Nesmíš být tak netrpělivý, právě to by tě mohlo dostat do pořádných problémů,“ přesvědčoval ho dál Brumbál.

„Tak doufám, že tu trpělivost bude mít i Voldemort, aby se nevrátil a já se teprve učil, jak kouzly barvit velikonoční vajíčka,“ pořád naštvaně oponoval Harry.

„V to doufáme všichni,“ povzdechl si smutně Brumbál a Harry si uvědomil, že tady trochu přestřelil.

V poslední době cítil, že se jeho nálady střídají jako aprílové počasí a pořádně ho to štvalo. Nejhorší bylo, že něco podobného se dělo i s jeho přáteli. Hermiona tuhle měla několik dní opravdu divnou náladu. Jednou se rozbrečela pro nic za nic a za chvíli zas na ně bez nějakého zvláštního důvodu deset minut vřískala. Co se to s nimi děje? Teď by se ale měl omluvit, oběma vděčí opravdu za hodně a neměl by na ně být takový.

„Omlouvám se, nemyslel jsem to zle, ale prostě cítím, že bych toho mohl dělat víc. Když už jsme u toho Voldemorta, docela rád bych se o něm dozvěděl víc. Kolik je mu vlastně let a je to jeho pravé jméno nebo si tak začal říkat sám a proč?“

„Harry, tohle je na dlouhé povídání a za chvíli bude večerka. Jednou si o tom promluvíme a ty se dozvíš všechno, co vím já, ale teď už bys měl pospíchat do své koleje,“ uzavřel jejich debatu Brumbál

Harry se rozloučil, a když procházel liduprázdnými sklepeními, potichu si mumlal?

„Jednou..., možná..., až budeš připravený...,“ a prokládal to těmi nejšťavnatějšími nadávkami, co znal. Chtěl se o Voldemortovi nebo Tomovi, jak mu také v duchu začínal říkat, dozvědět co možná nejvíc. Dopisovat si s ním přes deník bylo stejně nebezpečné, jako trhat tygrovi bolavý zub bez umrtvení, ale jestli se s ním má jednou střetnout, tak o něm potřebuje vědět všechno. Copak to Brumbál nechápe?
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one