face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry dorazil na kolej opravdu jen těsně před večerkou. Draco s Gabrielle seděli stranou od ostatních a bojovali s úkolem na astronomii. Mávali na něj, aby se k nim připojil, ale on jenom mávl rukou a zapadl do své ložnice. Na úkol bude ještě dost času zítra, hledat charakteristiky nejjasnějších dvojhvězd se mu opravdu nechtělo. Místo toho zatáhl závěsy, otevřel Tomův deník a začal psát:

Ahoj, Tome.

Ahoj, Harry, co je nového, jak jsi dopadl s tím bylinkářstvím?

Docela v pohodě, ale ten předmět mě zrovna moc nebere. Teorie je zajímavá, hodí se i k lektvarům a ty kytky jsou zajímavý taky, ale nikdy mě nebavilo hrabat se v hlíně, asi je to následek výchovy u tety. Od jara do podzimu jsem se jim musel starat o zahradu. Dost jsem to nenáviděl, všichni se šli koupat, jen já musel vytrhávat plevel a kropit trávník. Ty kytky na hodinách to asi nějak dokážou vycítit, nikdo z ostatních nemá z hodin tolik škrábanců a kousanců, i když postupuju přesně podle návodu v učebnici. Kamarádi takové problémy nemívají.

Docela ti rozumím. Ani já ten předmět zrovna nemiloval, i když jsem neměl tvé zkušenosti. Vyrůstal jsem ve městě, a kdyby mi na zdi za postelí nerostl z té příšerné vlhkosti mech, nevěděl bych, jak taková rostlina vypadá. Máš v Bradavicích hodně kamarádů?

Harry by si nejradši nafackoval, zase prozradil o něco víc, než by bylo zdrávo. Možná měl ještě počkat a líp se na všechno připravit, ale když ho ten Brumbál těmi svými věčnými vytáčkami tak naštval… Musí si dávat pozor na každé slovo, co do toho deníku napíše, a zároveň musí z Voldemorta vyrazit nějaké užitečné informace. Pořád tu ale je otázka, nakolik jim bude moct důvěřovat.

Pár jich mám, učíme se spolu a pomáháme si s úkoly.

Nespoléhej na jejich pomoc příliš, z vlastní zkušenosti ti můžu potvrdit, že jediný, komu můžeš skutečně důvěřovat, jsi ty sám. V sirotčinci jsem se naučil spoléhat jenom sám na sebe. Chceš vidět, jak moc se nevyplácí spoléhat na jiné?

A aniž by čekal na Harryho odpověď, vtáhl ho do další vize.

Harry se ocitl v ponuré chodbě. Chabé osvětlení zajišťovala jen hustě zamřížovaná okna na obou koncích, takže se střed chodby ztrácel v šeru. Zdi byly vymalovány odpornou zelenohnědou barvou, po obou stranách se v pravidelných rozestupech tyčily masivní dveře z tmavého dřeva a jinak byla chodba zcela prázdná až na malého chlapce se zarputilým výrazem, v němž Harry poznal Toma. Byl o něco starší, než v předchozí vizi, mohlo být mu tak osm, možná devět let a za ruku ho vysloveně táhla vysoká suchá žena v uniformě, která se podobala úborům jeptišek.

„No tak, Tome, nevzpouzej se. Uvidíš, že se ti tu bude líbit, chlapci se na tebe už týden těší. Jen co se seznámíte, budou z vás ti nejlepší kamarádi. Jsou jen o rok starší, než jsi ty, takže si budete určitě skvěle rozumět, a navíc ti můžou pomáhat se školními úlohami,“ snažila se ho přimět ke spolupráci ta žena, ale nevypadalo to, že by její snaha nesla nějaké ovoce. Tom se dál tvářil jako před popravou a pohyboval se stylem, jestli mě chcete někam přemístit, musíte mě tam odtáhnout.

„Proč jsem nemohl zůstat ve své staré ložnici? Já se nechci s nikým seznamovat! Bylo mi tam dobře!“ protestoval.

„Tome, nedá se nic dělat, všichni se musí v určitém věku přesunout jinam, tak to prostě chodí. Vždyť už ses do té své postele nemohl ani vejít,“ přesvědčovala ho dál žena.

„Tak bych spal na zemi! Měl jsem tam klid na učení a nikdo mě neotravoval. Školní úlohy zvládnu sám levou zadní, nepotřebuju, aby mi někdo pomáhal,“ protestoval dál Tom. „Musím se snažit, abych byl nejlepší a povedlo se odsud dostat. Budu studovat a stanu se velkým pánem, doktorem nebo inženýrem, co staví krásné domy nebo lodě. Všichni si mě budou vážit a nebudou se na mě dívat jako na špínu, co žije z milodarů.“

„Tome, dokážeme ti z našich prostředků zajistit jen základní vzdělání,“ povzdechla si vychovatelka. „Jen několik nejnadanějších může studovat nějakou střední školu, ale ani oni nemají šanci dostat se na univerzitu, pokud si neseženou stipendium od nějakého šlechetného mecenáše. Možná budeš jedním z nich, známky ve škole máš vynikající, ale raději se na to moc neupínej, zklamání by potom bylo ještě horší. To všechno by ti ale nemělo zabránit stát se dobrým a poctivým člověkem. Na to všechno máš ještě spoustu času, teď je čas seznámit se s novými kamarády,“ ukončila jejich debatu žena a otevřela jedny z dveří.

Harry je následoval dovnitř. Musela to být ložnice, protože tu stálo deset paland, tvořily jakousi uličku, která evokovala představu vojenských kasáren. Kromě nich tvořilo veškeré vybavení jen deset skříní, jedna vždy stála u každé palandy a stará očouzená železná kamna v rohu u dveří. Zamřížovaným oknem se naskýtal výhled na pustý dvůr a na stejně zamřížovaná okna protějšího křídla budovy. Tomu však Harry nevěnoval moc pozornost, protože ho zaujalo osmnáct desetiletých kluků, co se vyrovnalo do uličky vedle svých postelí a postavilo se do vzorného pozoru. Působilo to trochu zlověstně, ale Harryho zaujal výraz v jejich očích. Podobný vídal u svého bratránka, když se spolu se svou partou chtěl pobavit na jeho účet. Byl to výraz chladného pobavení a sadismu, výraz někoho, kdo si je vědom své převahy, někoho, kdo se už nemůže dočkat, až ji dá jinému na vědomí.

„Slečno vychovatelko, chlapecká ložnice číslo šest je nastoupena v plném počtu,“ ohlásil největší z kluků, stojící u první palandy.

„V pořádku, chlapci, přivedla jsem vám nového kamaráda. Tom Raddle bude spát s vámi v této ložnici. Očekávám, že mu ukážete, jak to tady chodí, a pomůžete mu začlenit se do vašeho kolektivu.“

„Samozřejmě, slečno vychovatelko, budeme se snažit, aby mezi nás co nejrychleji zapadl a našel mezi námi své místo.“

„To jsem ráda, že si rozumíme. Nashledanou, chlapci.“

Tom sledoval s vytřeštěným výrazem, jak se za vychovatelkou zavírají dveře a část chlapců vykročila kupředu. Harry měl své zkušenosti, takže chápal, co se mu teď honí hlavou. Proti němu stála PARTA a on tu stál sám, bez naděje na únik. Dospělí vždy znamenali jistotu a bezpečí. Před nimi mu nikdo nemohl moc ubližovat. On sám se velmi rychle naučil, že pokud je na dohled nějaký dospělý, může schytat nějakou tu ránu, ale nikdy neprožije hodiny ponižování a mučení, jako kdyby ho chytili o samotě.

Jemu se to stalo jen jedinkrát, protože u Dursleyů byl v relativním bezpečí a venku dokázal využívat své rychlosti k úniku, ale jednou ho zaskočili starší kluci v křoví za dětským hřištěm, kam si tajně chodil číst. Bylo mu asi tolik jako Tomovi a ti kluci byli o dobré čtyři roky starší. Byl tak začtený do Vinnetoua, že je vůbec neslyšel přicházet, a když ho někdo chytil za ruce, bylo už pozdě. Ti kluci se nudili, a když zjistili, co čte, přivázali ho ke stromu s tím, že si budou hrát na indiány a on bude jejich zajatec u mučednického kůlu. Trvalo to několik hodin, pálili ho cigaretou, strkali mu kopřivy pod tričko a kalhoty, nutili ho sníst knížku, co četl, opižlali mu vlasy kapesním nožíkem s tím, že ho skalpují. Nejhorší však byl ten pocit bezmoci a strach z toho, co přijde. Byl úplně ochromený, vůbec se nebránil, v hlavě měl úplně vymeteno a myslel jen na to, jak přežít. Vůbec si nevzpomněl na své zvláštní schopnosti, co mu už několikrát pomohly, jen se modlil, aby už byl konec. Když si potom ve svém kumbálu pod schody potíral spáleniny slinami, aby trochu zmírnil tu bolest, poprvé začal přemýšlet o tom, čím by chtěl v životě být a že musí být dost silný, aby ho už strach nikdy tak neovládl.

Tom si mezitím v jeho vizi obezřetně prohlížel tváře okolo. Kluci z postelí vpředu se začali stahovat ke svému vůdci a ti z těch vzadu se snažili skrýt do stínů a nepřitahovat k sobě pozornost.

„Kam si můžu složit věci?“ zeptal se Tom a snažil se o klidný a sebejistý tón.

„Ne tak rychle, Tomíku,“ zarazil ho vůdce party. Byl o dobrou hlavu vyšší a mnohem svalnatější než Tom. Svrchu si ho měřil posměšným pohledem, palce rukou zastrčené za opaskem. „Nejdřív musíme zkontrolovat tvé věci, jestli tam není něco, co by pro takového zobáka mohlo být nebezpečné, ukaž.“

„Nemám nic, ale klidně si poslužte,“ roztřeseným hlasem odpověděl Tom.

„Každý má něco, co se může hodit,“ posměšně prohodil vůdce party. „Fakt nic nemáš, no nic, naval aspoň tu svou deku. Je tu v noci příšerná kosárna, tak se bude hodit,“ pokračoval po chvíli přehrabování v jeho věcech.

„Jestli je tu taková zima, co budu dělat já?“ opatrně se zeptal Tom.

„Otužovat se,“ zachechtal se vůdce party. „Vidíš, jak se starám o tvůj zdravý vývoj.“

„To ne, ta deka je moje!“ vykřikl Tom a snažil se vytrhnout tu odpornou vlněnou houni z jeho pracek. Inkasoval však ránu na žaludek, až se musel předklonit a hlasitě lapat po dechu.

„Abychom si vyjasnili pozice, zobáku. Já jsem Michael, ale budeš mi říkat Pane nebo Mistře. Ty tady nejsi nic. Takoví, jako ty jsou jen odpad, příliš slabí, aby mohli být něčím jiným, než sluhy těch schopnějších. Začni se připravovat na svou životní roli a nedělej fóry. Když budeš poslouchat a držet hubu, budeme spolu vycházet…“ Jeho poučování však bylo znenadání přerušeno. Tom využil své předkloněné polohy a vší silou vrazil hlavou do jeho rozkroku. Vůdce se zlomil jako skoba a se zaúpěním se složil na zem.

„Nejsem ničí sluha,“ sklonil se k němu Tom, sebral svou deku a razil si cestu k volné posteli u okna. Neušel ani pět kroků, když ho zezadu srazil vůdce party, který sice trochu vrávoral a opatrně našlapoval, ale jinak byl v plné kondici. Vztekle do Toma několikrát kopl, Harry slyšel, jak Tomovi uniká vzduch z plic, a rozkročil se nad ním.

„Panáček si chce hrát na hrdinu?“ posmíval se, „tak to si docela troufá. Koukám, že není takovej tvrďák, jak si myslel. Takže poslouchej znovu, zobane, když budeš sekat latinu, možná se dožiješ Vánoc, ale jinak se připrav na peklo na zemi. Jsi hovno, kterým si akorát tak zašpiním boty, jsi pitomej zobák, co není k ničemu, nikdo o něj nestojí a rodiče ho radši dali do sirotčince, než aby se na něj museli dívat. V týhle ložnici platí, co řeknu já. Když řeknu, skočíš z okna, chci tě za dvě vteřiny vidět na dvoře, když řeknu, polib mi, tak chci vidět tvou hubu přitisknutou na svůj zadek, když ti řeknu, že jsi hovno, tak to hovno opravdu jsi. Jasný? Když se mi nebude líbit tvůj ksicht, dostaneš nakládačku, když si budeš stěžovat, budeš viset za nohy s hlavou strčenou v záchodový míse. Půlka tvý porce masa v jídelně patří mně, spolu s ostatníma zobákama máte nonstop rajóny, a když získáš něco cennýho, tak se se mnou podělíš. Pochopils?“ odříkával klidným hlasem a znovu začal do Toma kopat. Harry litoval, že je jen pasivní divák, měl sto chutí na toho surovce zaútočit, ale takhle mohl jen v tiše duchu nadávat.


Mezitím se děj posunul o kus dopředu. Tom ležel skoro nahý na posteli, převaloval se a tiše sténal. Tělo měl plné modřin a husí kůže svědčila o tom, jaká je mu zima. Všichni v ložnici už spali, když se z vedlejší postele ozval sotva slyšitelný šepot. V šeru sotva rozeznával drobného kluka na vedlejší palandě.

„Bolí to moc?“

„Co myslíš?“ opáčil na tu hloupou otázku Tom.

„Neměl ses mu stavět na odpor,“ pokračoval hlas. „Archanděl Michael, jak mu říkáme, není tak hrozný jako jiní kápové. Chrání nás opravdu dobře, nikdo z jiných ložnic se neodváží si na nás něco dovolovat a nechce za to zas tak moc. Za chvíli si zvykneš. Jídla je tu docela dost, takže, i když mu něco dáš, nebudeš moc trpět hlady a na tu zimu si taky brzo zvykneš. Za čas přijde zase někdo nový a on ti pak tvou deku vrátí. Mimochodem, jmenuju se Billy Stubbs.“

„Jasně, je to opravdový archanděl,“ ušklíbl se Tom.

„Jiní náčelníci jsou mnohem horší,“ nedal si to hlas vymluvit. „Znám kluky, co skončili v nemocnici. Gregoryho ze čtyřky škrtili takovou silou, že mu poškodili hlasivky a on teď jenom sípá, Mallory ze sedmičky zase přišel o dva prsty na nohou, když musel stát v mrazu celou noc na parapetu ve druhým patře...“

„Proč si to necháte všechno líbit?“

„Co můžeme dělat? Jsou silnější a ten kdo se podřídí, se nemá zas tak zle.“

„Bojovat! Najít způsob, jak jim to všechno vrátit.“

„To nemá cenu, podívej, jak jsi dopadl ty.“

„To byl jen první pokus, nebyl jsem připravený, ale do půl roku mu to vrátím.“

„A nastoupíš na jeho místo…“

„Proč ne, jestli to bude nutný. Já bych určitě nikoho takhle netýral. Abys mi rozuměl, já o to nestojím. Nejlepší by bylo, aby mi všichni dali pokoj a nechali mě samotnýho se svými myšlenkami. Promiň, že ti to říkám, ale společnost opravdu nemiluju. Tady to ale vypadá tak, že jediná cesta ke svobodě je dělat šéfa. Jestli je to tak, jdu do toho. Kolik kluků by chtělo tu partičku svrhnout? Při tom uvítání mu jich stálo za zadkem jen sedm, víc jich v partě nemá?“

„Ty seš blázen! Nikdo s tebou nepůjde. Myslíš, že když se ti ho povedlo jednou praštit, dokázal jsi, jak na něj máš? Viděl jsem ho, jak porazil kluka o dva roky staršího a v mnohem lepší kondici než máš ty. Hodně dělá sport, hlavně ragby, a jednou by se mu chtěl věnovat profesionálně. Nikdo se mu nepostaví.“

„Uvidíme,“ zašeptal Tom a otočil se na druhý bok, aby dal svému společníkovi najevo, že jejich rozhovor je u konce.

Vize se rozmazala a děj se posunul o kus dál. Tom zpoza rohu sledoval, jak parta starších kluků z jiné ložnice chytla v opuštěné chodbě Billyho, který kromě své brašny se školními potřebami nesl přes druhé rameno i tu Michaelovu.

„Vida, mouřenín samotného Archanděla Michaela,“ posmíval se jejich vůdce. „Naval jeho věci, je tu strašná zima, tak si uděláme ohníček. Jsem zvědavý, jak bude zítra vysvětlovat, kde má všechny sešity s domácími úkoly.“

„To nemůžete, vždyť dostane poznámku a učitelé mu zhorší známky. Pak bude mít problém získat stipendium na školu, kde by mohl hrát ragby,“ bránil majetek svého šéfa Billy a sevřel jeho brašnu v náručí.

„Jen se nám tu nerozbreč, mazánku,“ posmívali se mu ostatní. Neměli ale šanci pokračovat, protože na scénu vkráčel sebejistým krokem Tom.

„Nechte ho na pokoji, nic vám neudělal,“ zastal se Billyho.

„Dej si odchod, blbečku, jen co tady dokončíme obchodní jednání tady s mazánkem, dáme ti nakládačku, že budeš týden lézt po čtyřech jako vořech.“

„Nakládačku říkáš,“ ucedil s úsměvem Tom a zahleděl se vůdci těch kluků do očí. Uplynula snad minuta naprostého ticha, během níž vůdce té party kluků vystřídal snad všechny barvy, až skončil u mrtvolně zelené a viditelně se mu začaly třást prsty na rukou.

„Hoši, mizíme,“ vypravil ze sebe, a aniž by se ohlížel po svých následovnících, zmizel za rohem tak rychle, jak jen na trochu roztřesených nohou dokázal. Tom nabídl ruku Billymu a vize se znovu rozmazala.

Teď seděli ve studovně a psali si domácí úkoly. Tom pendloval mezi ostatními a pomáhal jim s úkolem. Klidně jim vysvětloval učivo, všechno několikrát zopakoval, aby se ujistil, že všechno pochopili a vůbec si počínal jako dokonalý učitel. V očích ostatních byl vidět respekt a uznání.

V krátkém čase se vystřídalo několik obrázků, jak Tom pomáhá některým svým spolunocležníkům. Vypadalo to, že má talent být v pravý čas na pravém místě a přichomýtnout se k nějakému jejich maléru. Nikdy za svou pomoc nic nechtěl, ale bylo vidět, jak postupně získává mezi kluky respekt. Bylo zajímavé, že se vlastně nikdy s nikým nepral, jen se zadíval svému soupeři do očí a ten se mu klidil z cesty.

Poslední z těch kratičkých vizí zachytila učitele, jak tahá jednoho z Michaelových pomocníků za ucho tak, že nebožák sotva stojí na špičkách a druhou rukou stejným způsobem týrá Toma.

„Tak se přiznejte, šmejdi, kdo z vás vyryl kapesním nožem do školní lavice tu ohavnost? Ráno tam nic nebylo a nikdo jiný tam neseděl. Tys tam seděl první hodinu a ten druhý ničema druhou. Přiznejte se nebo vás potrestám oba.“

„Já to byl,“ odpověděl nejistě Tom.

„Nelžeš, spratku? Já bych spíš tipoval toho druhého halamu. Nechceš ho doufám krýt? Jestli budeš trvat na svém, dostaneš 25 rákoskou přes chodidla, aby sis to zapamatoval. Tak co, byl jsi to opravdu ty?“

„Byl.“

„Takže tys opravdu vyryl do lavice, že Mary má kozy jako vozy, nestydíš se?“

„Nestydím!“ vyrazil ze sebe dost zoufale Tom.

„No dobře, tak přijď po škole za mnou do kabinetu, nechci, aby ses v příštích hodinách vymlouval, že jsi přišel pozdě, protože nemůžeš pořádně chodit,“ dodal se sadistickým úšklebkem.

Druhý kluk všechno sledoval s nevěřícným výrazem, a jakmile se ocitli na chodbě, hned se Toma zeptal:

„Proč jsi to bral na sebe, když jsi to neudělal?“

„Protože ty už máš podmínečné vyloučení a nechci, aby tě vyhodili.“

„Ale 25 přes chodidla, to je nelidský. Já dostal nejvíc 15 a dva dny jsem nemohl pořádně chodit! Jsem ti strašně vděčnej, že mě z týhle školy nevyhodí, protože pak bych skončil u Sv. Ignáce. Víš, co se říká o tom, jak to tam chodí. Je mi líto, jak moc za mě budeš trpět, to není vůbec fér. Jsi opravdu třída, zkusím se domluvit s Michaelem, aby ti vrátil tu deku, fakt jsi kanón.“

Další posun v čase a Tom si ve studovně šeptá se všemi, kterým kdy pomáhal. Jsou tam ti, kdo se díky němu zlepšili ve škole, ti, které zachránil před cizími partami a dokonce i dva z Michaelovy party.

„Chci vyzvat Michaela,“ oznámil Tom věcným hlasem. Hned se strhla záplava námitek.

„Ty jsi blázen, rozmáčkne tě jako štěnici…“

„Nemáš šanci…“

„Proč? Vždyť už ti vrátil tu deku a v jídelně ti taky dává pokoj…“

„Protože nesnesu, když mě někdo utiskuje. Chci být svobodný, rozhodovat se sám za sebe a nikdy se nikomu v ničem nepodřizovat. Vás všechny považuju za přátele. Nechci, abyste se ke mně přidali a postavili se proti němu. Chtěl jsem vás jenom poprosit, abyste udrželi jeho partu stranou, aby se mezi nás nemíchali. Proti Michaelovi budu stát sám a sám ho taky porazím.“

„Takže chceš přebrat velení. Dáváš tady dohromady novou partu?“

„Nechci nikoho do ničeho nutit. Vás považuju za kamarády, kterým můžu věřit, a kteří mě nezradí. Jestli bude nutný založit novou partu, tak ji založíme. Budeme muset být navenek silní, aby si na nás nedovolovali ostatní, ale slibuju vám, že všichni si tam budeme rovný. Nejradši bych byl, aby opravdu celá ložnice táhla za jeden provaz a každý chránil a pomáhal každýmu. Nechci žádný profesionální ochránce, kterým ostatní budou za ochranu platit, budeme jako jeden a nikdo proti nám nebude mít šanci,“ přesvědčoval je Tom.

„Promiň, ale nemyslím si, že bys ho mohl sesadit,“ namítl jeden z chlapců.

„Myslím, že jsem vás přesvědčil, že se dokážu vypořádat s kýmkoli.“

„Možná jo, ale vždyť ses nikdy s nikým ani nepral, proč před tebou vlastně všichni ustupují. Povídá se něco o zlém oku, ale to je hovadina, nebo ne?“

„Ne tak úplně. Jsem výjimečný, dokážu v nich probudit pocit strachu, stačí, když se mi kouknou do očí a opustí je všechna odvaha. Nevím, co tam vidí, možná odhodlání bojovat až do konce a možná si uvědomí, že můžou sice vyhrát, ale bude je to hodně bolet, nevím, jen jsem si vyzkoušel, že se mi nikdo, komu se dívám do očí, nedokáže postavit.“

„To mi přijde jako docela pěkná kravina, ale jestli chceš riskovat nakládačku a postavit se Michaelovi, je to tvoje věc, já se na to docela rád podívám a o jeho partu neměj starost, nikdo se mezi vás plést nebude. Kdy se mu chceš postavit?“ souhlasil nakonec jeden z původní Michaelovy party a postupně se k němu přidávali ostatní. Někteří váhavě, někteří víceméně ze zvědavosti a pár s nadšením z vyhlídky na svůj postup ze dna společenského uspořádání jejich malé skupiny.

Vize se opět posunula. Tom se pomalu blížil k Michaelovi a zbytek ložnice to sledoval z několikametrové vzdálenosti. Michael se také postavil a tyčil se nad Tomem jako věž.

„Takže ty jsi mě přišel vyzvat? Myslíš, že budeš lepším šéfem, než já?“

„Nevím, jestli budu lepší, ale ty už mým šéfem nebudeš. Nikdo mým šéfem nebude, dokud budu stát na nohou!“

„Dost si věříš a máš opravdu kuráž. Spoléháš na to svoje zlé oko? Jdou o tom zajímavé zvěsti.“

„Spoléhám sám na sebe.“

Tom s Michaelem kolem sebe kroužili a čekali, s čím vyrukuje ten druhý. Tom se snažil zachytit pohled svého soupeře, ale ten se mu do očí nedíval, sledoval pohyb jeho nohou a vůbec nezvedal zrak nad výši pasu.

První se k výpadu odhodlal Michael, ale Tom se jeho ráně dokázal zázračně vyhnout, zachytil jeho ruku a pokusil se mu ji zkroutit za zády, Michael se mu však vytrhl a oba zase začali kroužit kolem sebe.

Jako druhý zaútočil Tom. Chvilku se soustředil. Michaelovi najednou podklesla jedna noha a Tom se na něj vyřítil, aby ho srazil na zem. Ten ho však strhl sebou a oba se chvíli váleli na zemi, v boji zblízka měl však Michael výhodu a rychle se dostal nahoru a začal Tomovi zasazovat jeden úder na hlavu za druhým. Tom se mohl krýt jen jednou rukou, takže dost ran nacházelo svůj cíl a objevila se první krev. Najednou měl Harry dojem, že se oba zvedli nad zem, přetočili se a znovu dopadli, ale tentokrát v obrácené poloze. Michael slyšitelně zasténal, ten dopad na záda byl opravdu hodně tvrdý a větší z kluků byl po něm viditelně otřesený. Inkasoval od Toma dalších několik ran, zmítal se pod jeho vahou a snažil se dostat nahoru. Situace se úplně obrátila, Tom byl nahoře a krev se tentokrát objevila v Michaelově obličeji.

Všechno se to odehrávalo v naprostém tichu, rušeném jen namáhavým oddychováním a občasným zasténáním. Nikdo ze soupeřů neměl dost dechu, aby něco povídal a diváci napětím ani nedýchali. Oba bojovali jako o život a žádný z nich se nechtěl vzdát. Michaelovi se podařilo přetočit a shodit ze sebe Toma, který ho však chytil do kravaty a začal škrtit. Michael dostal své prsty pod Tomovu paži na svém krku, vůbec nedbal na krvavé šrámy, které mu na jeho krku zanechaly vlastní nehty, a ze všech sil se snažil Tomovu paži odtáhnout. Na rukou se mu nadouvaly svaly a pomalu, centimetr o centimetru se mu dařilo Tomovo sevření povolovat. Jakmile se mohl Michael volně nadechnout, trhl Tomovou paží a přetočil ho pod sebe.

Než však stačil své výhody využít, stala se divná věc. Na krátkou chvíli se jeho pohled setkal s Tomovým, zorničky se mu rozšířily, obličej zesinal a jeho sevření povolilo. Harry nechápal, co se to děje, ale Michael najednou vypadal, jako zcela ochromený neznámým děsem. Jeho paže, které ještě před chvílí svíraly Tomovy ve snaze odkrýt mu obličej, najednou bezvládně visely podél jeho těla, na čele mu vyrážel pot a dýchal přerývavě, jako by musel bojovat o každý nádech. Tom byl pořád uvězněný pod vahou jeho těla, ale pomalu, aby nepřerušil oční kontakt, se začínal ze svého vězení uvolňovat. Na rtech mu hrál vítězoslavný úsměv, byl přesvědčený, že vyhrál.

„Vidíte, kdo zvítězil? Vidíte, kdo je silnější?“ obrátil se na ostatní, když konečně klečel nad Michaelem, zhrouceným u jeho nohou. Stále si netroufal přerušit oční kontakt, ale napřáhl se, aby mohl svému bezmocnému soupeři zasadit ránu do obličeje. Najednou Harry uviděl Billyho, jak uchopil u kamen pohrabáč a přetáhl s ním Toma zezadu přes hlavu. Tom se bez hlesu složil na zem a všechno okolo zčernalo.

Harry cítil, jak je tažen zpátky, a za vteřinku se už dezorientovaně rozhlížel po své posteli, s pevně zataženými závěsy okolo.

Tak co říkáš na to, jakou já mám zkušenost s věrností kamarádů,
objevilo se v deníku.

Nechápu to. Proč to udělal, vždyť si mu tolikrát pomohl?
napsal otřesený Harry.

Protože se rozhodl, že Michael bude lepší vůdce než já. Já mu sice pomáhal, ale on obdivoval Michaela pro jeho sílu. Hned potom, co mi slíbil podporu, za ním běžel a všechno mu pěkně za tepla vyprávěl. Nebyl sám. Prý se k němu přidala i většina ostatních. Michael byl oblíbený, i když po nich občas chtěl splátky za jejich ochranu, mě se báli. Báli se mě, protože zjistili, že jsem chytřejší než oni a záviděli. Báli se mě, protože jsem se držel stranou a nezapojoval se do jejich dětinských her. Báli se mě, protože jsem byl mezi nimi nový. Báli se mě, protože jsem dokázal přinutit k ústupu i starší kluky. Báli se mě…, ale to nemá cenu dál popisovat. Nebyl jsem zkrátka jedním z nich a oni dali přednost známému před neznámým.

To se jen dohaduješ, nemůžeš to přece vědět. Co když je Michael nějak zastrašil nebo…,
namítal Harry.

Můžu to vědět, Michael mi to sám řekl, když jsme si potom umývali krev. Vážně nebyl zas tak špatnej, lepší než všichni ti, co mě zradili. Nabídl mi příměří, já mu slíbil, že se mu už nikdy nepostavím a on mě za to izoloval od ostatních. Pro ostatní to vypadalo jako trest, nikdo se se mnou nesměl bavit ani si mě všímat, ale já to cítil jako výhru. Nikdy jsem se nepovažoval za součást nějaké party, to, jak jsem je chtěl získat na svou stranu, byl jenom vypočítavý tah, protože jsem si myslel, že svobodu získám jen, když budu na samém vrcholu společenského žebříčku.

Tys nikdy o kamarády nestál?

K čemu by mi asi tak byli? Vždycky jsem věděl, že nejsem jako oni. Nedokázal jsem to pojmenovat, ale od prvních okamžiků, kdy jsem dokázal věci, které ostatní ani nechápali, jsem věděl, že jsem výjimečný. Ti ostatní by možná byli použitelní jako sluhové, ale jinak mi byli k ničemu. Proč bych se měl starat o jejich problémy? Mnohem lepší bylo pracovat na sobě, učit se, rozvíjet své nadání a pracovat na tom, aby ze mě byl někdo.

Chápu, že takoví pomocníci ti byli k ničemu, ale nenapadlo tě někdy, že kdybys měl vedle sebe někoho rovnocenného, rozvinuli byste své schopnosti mnohem rychleji? Já mám stejný cíl jako ty, ale zjistil jsem, že spoluprácí ho dosáhnu snáz a rychleji,
namítal Harry.

Že ty znáš někoho, kdo se ti vyrovná, mě ani moc nepřekvapuje, ale já byl jiný případ. Dozvěděl jsem se to až mnohem později, i když jsem to podvědomě cítil vždycky. Jako dědic nejmocnějšího ze zakladatelů jsem mezi tu spodinu skutečně zapadnout nemohl.

Ty jsi dědicem Zmijozela?

Pochopil jsi to rychle. Jednou ti to možná ukážu, ale kromě toho, že poznáš, s kým máš tu čest, ti to nic nepřines, Teď ale ne, všechno má svůj čas.

To je teda síla. Škoda, že nestuduješ v Bradavicích v mé době. Být v koleji s potomkem jejího zakladatele, to by bylo něco,
napsal Harry a v duchu se tetelil blahem. Skutečnost, že Tom je dědicem Salazara Zmijozela byla opravdu důležitá a určitě se bude jednou hodit.

Ano, byla by to pro tebe veliká čest, i když bys to nejspíš nepoznal jako ostatní mí spolužáci,
napsal Tom.

Možná bych nepoznal, že jsi zrovna dědicem Zakladatele, ale tvou moc by nešlo přehlédnout, lichotil mu dál Harry. Co to bylo to zlé oko, kterým jsi bojoval proti Michaelovi? Něco takového musí být hrozně užitečný, mohl bys mě to naučit?

Chtěl bys ho použít na své mudlovské příbuzné?

No, říkal jsem si, že by se to mohlo hodit. Fyzicky nemám proti nim šanci, venku jsem vždycky spoléhal na to, že jim dokážu utéct nebo se před nimi schovat. To nejsou zrovna schopnosti, kterých by se museli bát.

Rozumím ti, ale tahle schopnost by u tebe asi nefungovala. Já na to přišel úplně náhodou. Po tom fiasku, kdy jsem zapálil dům svých pěstounů, jsem žil nějakou dobu na ulici. Živil jsem se většinou zbytky, co jsem našel u zadních vchodů restaurací, a občas nějakou tou drobnou krádeží. Při takovém způsobu života se přirozeně stávalo, že mě občas chytli a chtěli mi dát pořádný výprask. Zjistil jsem, že když se jim podívám do očí, dokážu odhalit jejich skryté myšlenky, obzvlášť to, čeho se v životě nejvíc bojí. Pak už jsem byl jen krůček od toho, abych našel způsob, jak to obrátit proti nim. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že se tomu říká nitrozpyt - je to jedno odvětví magie mysli a kouzelníci ho většinou ovládnou až po dlouholetém náročném tréninku. U mě se muselo jednat o zděděnou schopnost po mých vznešených předcích. I kdyby ses opravdu snažil, bude ti trvat roky, než bys to dokázal zvládnout. Nemusíš ale být úplně bezbranný. Popiš mi, jak jsi v dětství používal svou divokou magii, možná bych ti mohl poradit jiný způsob. Mám vyzkoušeno, že na takovou magii ministerstvo nebude reagovat.

Teď byl Harry v úzkých. Rozhodně nehodlal prozradit nic o svých skutečných schopnostech, ale něco Tomovi odepsat musel. Nakonec se rozhodl držet se toho, co mu o svých projevech náhodné magie povídali ostatní. Podle toho, co se dozvěděl při svých sedáncích se Snapem, by tohle mělo být nejčastějším projevem dětské magie. Něco takového by mu nemělo uškodit.

Občas se mi povedlo pohnout s nějakými předměty, ale nikdy jsem nepochopil, jak to vlastně dělám, ani jsem to nedokázal nijak řídit. Většinou se to stalo ve chvílích, kdy jsem byl v ohrožení nebo jsem měl vztek, ale nedalo se na to spolehnout. Jednou se to prostě stalo a jindy ne.

To nám moc nepomůže. Můžeš sice docela snadno nacvičit, abys to mohl používat vědomě, ale pochybuji, že by to tvé příbuzné odradilo. Na nic jiného si nevzpomínáš?

Ne, vždycky jsem se to snažil potlačovat, abych nedostal výprask. Myslím, že se mi to docela dařilo.

To je strašná chyba! Magie je dar. Díky němu jsi tím, čím jsi, stojíš vysoko nad nějakými ubohými mudly a jednou jim to dáš poznat. Nepotlačuj svou magii, snaž se ji rozvíjet jako já a jednou budeš mocný.

Jasně, nerozčiluj se. Slibuju, že budu kouzlit, až se mi bude od hůlky kouřit, spokojen?

Ne. Jestli chceš skutečnou moc, musíš udělat něco navíc. S hůlkou trénují všichni, a i když se budeš snažit víc než oni, budeš jenom dobrý. Skutečnou moc získáš, když se naučíš něco, co ostatní neznají. Možná bych ti mohl pomoci, když spojíš svou mysl s mojí. Prozkoumal bych tvé talenty a poradil ti jak na ně.

Harrymu zatrnulo. Tak a je to tady. Voldemort chce do jeho mysli, ale něco takového nesmí v žádném případě připustit. Možná by ho mohl zastavit svou nitrobranou, povedlo se mu to koneckonců u živého Brumbála, ten deník přece nemůže mít všechnu Voldemortovu moc a sílu, takže by mu mohl odolat také, ale tím se určitě prozradí. Voldemort přece pozná nitrobranu a okamžitě mu bude jasné, že na něj Harry hraje habaďůru. Co má dělat? Zkusí hrát alespoň o čas.

To bude bezva, ale asi bychom se na to měli uklidit někam, kde budeme mít dost soukromí. Sem do ložnice může každou chvíli někdo přijít.

Asi máš pravdu, nějaké vyrušení vůbec nepotřebujeme. Zkus do příště najít něco příhodnějšího.

Máš nějaké nápady? Já jsem v Bradavicích teprve druhý rok a žádná tajná místa tu neznám. Mohl bych zajít do nějaké prázdné učebny, ale to asi také nebude ideální.

Musíš hledat. Bradavice ukrývají spoustu tajemství, ale abys je odhalil, potřebuješ zvídavou mysl a velké odhodlání. Vím o některých místech, kde bychom měli opravdu klid, ale nevím, jestli jsi už připravený na taková tajemství. Dobrá, počkáme tedy, jestli něco nenajdeš ty nebo ti možná nějaká prozradím, až tě uznám za hodného poznat jejich tajemství. Mezitím, si můžeme takto psát, snad tě něco naučím.

Díky, moc si vážím toho, že mě bude učit potomek samotného Salazara,
podkuřoval mu dál Harry a zavřel deník.

Z okolních postelí se už ozývalo pravidelné oddechování, muselo tedy být už opravdu hodně pozdě. I jemu se už chtělo spát, ale pořád nemohl zabrat. V mysli se mu míhaly vzpomínky na jeho kamarády a všechno, co s nimi v Bradavicích prožil. Poté se jeho myšlenky stočily na jejich speciální hodiny lektvarů se Snapem. Proč zrovna teď musím myslet zrovna na takové blbost, napadlo ho, vždyť další hodina je čeká až za dva týdny. Nakonec vyvolal meditační cvičení a snažil se vyčistit si před spánkem mysl. Normálně to pro něj byla otázka několika okamžiků, ale tentokrát mu to trvalo mnohem, mnohem déle. Myšlenky mu vířily v prapodivné stříbřité mlze a odolávaly jeho úsilí je potlačit. Měl pocit, že jakmile některou z nich uchopil a snažil se ji potlačit, okamžitě se mu vysmekla, jako by se snažil v holých rukou udržet zmítající se kluzkou rybu. Musel vynaložit veškerou svou sílu mysli a soustředění, aby je jednu po druhé potlačil a v mysli se mu namísto stříbřité olejovité mlhy rozprostřela sametově hebká temnota. Byl úplně vyčerpaný, že neměl sílu na nic jiného, než ukolébat svou mysl do sladkého zapomnění spánku.

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one