face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harryho probudil až šrumec, který v jejich ložnici nastal, když se Crabbe s Goylem začali vypravovat na snídani. Při oblékání nemotorně poskakovali a vráželi do všeho, co se jim připletlo do cesty. Ten rámus by probudil i mrtvého, ale Harry se probíral jen pomalu. V zamlžené mysli jen pomalu doloval vzpomínky na včerejší večer. Všechno bylo podivně rozmazané a v hlavě měl podivný zmatek. Naštěstí se v ložnici objevil vysprchovaný Draco a skoro násilím ho dostrkal do umývárny, kde ho studená voda konečně dostatečně probrala, aby začal zase vnímat svět kolem sebe.

U snídaně se řeč samozřejmě stočila na jeho setkání s Brumbálem a Snapem. Chvíli se mu ještě dařilo útoky Draca a Gabrielle odrážet s chabou výmluvou, že musí počkat na Hermionu, aby jí nemusel všechno znovu opakovat, ale jakmile dojedli, nebylo pro něj úniku. Draco s Gabrielle s vydatnou pomocí Hermiony, která se k nim přidala ve dveřích Velké síně, ho doslova odtáhli do jejich učebny, kde obvykle trénovali svá kouzla. Místnost už netvořily čtyři holé zdi, ale nacházelo se zde několik starých krámů, které mohli několika mávnutími hůlky přeměnit na cokoli, co zrovna potřebovali. Tentokrát nešli trénovat, takže v místnosti za chvíli místo hromady nepořádku stála pohodlná křesla a Harry čelil první vlně jejich dotazů.

Nejprve vylíčil, jak Snape s Brumbálem prověřovali jeho nitrobranu. Tahle pasáž potěšila zejména Draca, který se tomu, jakou studenou sprchu Harry Brumbálovi připravil, vydržel smát několik minut.

„Tohle bych chtěl vidět,“ vyrážel Draco mezi salvami smíchu. „Ten starý paprika si něco takového už dávno zasloužil, třeba se konečně probere a vyhodí všechny ty neschopné darmožrouty typu Lockharta. Tahle škola by to potřebovala jako sůl.“

„Draco, Brumbál za to přece nemůže,“ bránila ředitele Hermiona. „Víš moc dobře, že se mu učitelé na OPČM zrovna nehrnou, takže musí vzít zavděk tím, co má. Musíš uznat, že profesoři Snape a Kratiknot, stejně jako profesorka McGonagallová, jsou skutečná špička a jsem moc ráda, že nás učí.“

„Nechte toho! Nebudeme se tu přece hádat o profesorech. Mě by spíš zajímalo, jak jsi tu nitrobranu zvládl tak rychle. Vždyť jsi pořád skuhral, že tě ji Snape nechce učit a po prázdninách ses mu už dokázal bránit. Teď jsi dokonce odrazil Brumbála a vypadalo to, že docela lehce,“ zajímala se Gabrielle.

„Nevím, je fakt, že mě to samotnýho překvapilo, jak snadno to všechno šlo. Prostě jsem si něco představil, soustředil se na to a ono se to opravdu stalo. Možná je to můj talent. Magie mysli mi jde skoro sama a při bylinkářství musím bojovat s každým blbým plevelem, a že jich Prýtová má. Nebo třeba astronomie, teorie mě baví, ale v tom dalekohledu vypadají všechny hvězdy stejně. Fakt nechápu, jak u nich ostatní dokážou rozlišovat třeba barvy, já tam vidím jen bílý body.“

„Jo, toho tvýho tichýho nadávání nahoře na věži si nejde nevšimnout. Možná máš pravdu a tvůj supermozek se o sebe dokáže postarat sám, ale já si myslím, žes na tom celou dobu pěkně makal. Každý večer medituješ jako nějakej fakír, místo abys s ostatníma rozebíral poslední kolo famfrpálovýho poháru a sázel se, jak dopadne to příští. Stojí ti to vůbec zato?“ zeptal se ho Draco.

„Mít chráněnou mysl není tak úplně k zahození a famfrpál mě baví hrát, a ne o něm jenom kecat,“ oponoval mu Harry.

„Ty tohle neděláš kvůli nějaký blbý obraně, to mi neříkej,“ stále se nenechal odbýt Draco.

„No dobře, ne jenom kvůli tomu. Jednou bych chtěl dokázat, aby moje mysl mohla volně cestovat, kam se mi zachce. Nevím, jak to popsat, ale když jsem o tý možnosti poprvý četl, hned mě napadlo, že tohle je cesta k absolutní svobodě. Zní to asi praštěně, ale už jsme se o tom bavili a já vám to nedokážu vysvětlit. Jen vím, že tohle jednou chci,“ odpověděl mu trochu zasněně Harry.

„No, jestli ti to za to stojí…,“ nedůvěřivě nadhodil Draco.

„Nechte toho. Jestli si Harry myslí, že to za to stojí, je to jen jeho věc. Já bych se nitrobranu taky chtěla jednou naučit, ale rozhodně na ni nepospíchám. Teď by mě spíš zajímalo, co bylo dál,“ stočila rozhovor zpátky k tématu Gabrielle.

„Dál už nebylo skoro nic. Bavili jsme se o tý knížce, jak jsem vám říkal, že se tam psalo o magických proudech. Brumbál pořád kafral něco o tom, že mám hledat v pohádkách nebo co, ale nic užitečnýho z něj nevypadlo. Ty pohádky a pověsti omílal pořád jako kolovrátek, nevím, proč ho to tak bere, třeba je potřebuje na dobrou noc,“ shrnul Harry zbytek jeho sezení s ředitelem. Na Brumbála byl pořád poměrně dost naštvaný, a tak se o něm vyjadřoval s despektem, podobně jako Draco, i když o něm obyčejně mluvil s úctou.

„Harry, takhle bys o Brumbálovi vážně neměl mluvit. Dokázal toho opravdu hodně, takže všechno, co ti řekl, má určitě svůj význam,“ hájila opět Brumbála Hermiona.

„Jo? Tak proč to teda neřekne rovnou. Já opravdu nemám náladu na ty jeho hádanky,“ odsekl jí Harry.

„Nevím, ale důvěřuji mu, že nic nedělá bez účelu, neměli bychom jeho rady ignorovat,“ trvala si dál na svém Hermiona, „odpoledne se na to v knihovně podíváme.“

„Opravdu chceš zabít celé odpoledne honbou za něčím, co je skryto v nějaký pohádce, když ani pořádně nevíme, co vlastně hledáme?“ nechtěl se dát Harry.

„Ale víme, musíme najít nějaké pověsti o tom, jak někdo získal záhadným způsobem magickou moc, kterou předtím neměl a až budeme mít jména, můžeme si o nich dohledat další informace,“ vysvětlovala Hermiona.

Harry se zamyslel. Ať už byl Brumbál jakkoli tajnůstkářský, rozhodně nebyl hloupý a senilní, jak o něm prohlašoval s oblibou Draco. Možná by stálo za to se na ten problém trochu podrobněji podívat. O žádnou další moc opravdu nestál, už teď měl kolikrát problém udržet tu svoji pod kontrolou. Nebýt jeho meditačního tréninku, výbuchy náhodné magie by u něj asi byly na denním pořádku. Vidět však magii kolem sebe… To by mohlo být skoro stejně skvělé jako prozkoumávat svět svojí uvolněnou myslí.

„Fajn, kapituluju, půjdu s tebou do knihovny a budeme probírat Staré pověsti kouzelnické, nebo jak se těch dvacet bichlí v zadním regálu jmenuje, ale něco za něco. Já s tebou budu pročítat ty nesmysly a ty si na oplátku necháš vysvětlit základy meditace a magie mysli. Chci začít trénovat vysílání myšlenek k jinému člověku a budu potřebovat někoho s dobře vyladěnou anténou na příjmu. Ostatní se taky můžou přidat, nebudu vás do ničeho nutit, jen vám ukážu pár cvičení, a rozhodně vás nebudu nutit do toho, abyste je ve volným čase prováděli,“ dodal rychle, když viděl obavy v jejich obličejích. „Ne, vážně, není na tom vůbec nic a pomůže vám to v soustředění. Sebere nám to rozhodně míň času než to hledání v knihovně, slibuju.“

„Když říkáš,“ pochybovačně řekla Gabrielle. „Do tý knihovny s váma půjdu, ale pohádky budu číst, až si dodělám úkol do formulí.“

„Já dneska s váma nejdu, musím napsat domů. Už jsem od otce dostal dva dopisy, a jestli mu brzo neodpovím, přetrhne mě jako hada,“ rozloučil se s nimi Draco. „Harry, nezmínil se Snape včera o tom, proč chce mluvit se všemi druháky? Objevilo se to večer na nástěnce, odpadne nám kvůli tomu v úterý dvojhodinovka dějin,“ zeptal se ještě na odchodu.

„To netuším, nic jsme přece neprovedli nebo ty o něčem víš?“ divil se Harry.

„To bude nejspíš nějaká organizační záležitost, protože nám to tam visí už od čtvrtka,“ vysvětlovala Hermiona.

„Tak to jo, jen doufám, že to nebude zase nějaká sexuální výchova,“ s ulehčením řekla Gabrielle a trochu se začervenala.

V knihovně nebyl moc velký provoz. Zkoušky byly ještě poměrně daleko a domácí úkoly mohly, alespoň pro většinu studentů, počkat do zítřka. Gabrielle se pustila do svých úkolů a Harry s Hermionou vyrazili k oddělení, kde byly uloženy knihy bájí a pověstí. Všechny vypadaly jako nové, bylo zřejmé, že toto oddělení nikdo moc nenavštěvuje. Začali se systematicky prokousávat všemi těmi knihami. Vždy jich několik vzali do náruče, odnesli ke stolu a prolistovali je. Spokojovali se jen se zběžnou prohlídkou, málokdy narazili na něco, co je přimělo se začíst.

Harry právě nabral další várku a vyrazil s ní ke stolu, když si Hermiona všimla, že jednu knihu na polici vynechal. Už se chystala, že na něj zavolá, ale pak se její zrak stočil k titulu té knihy

Utajovaná pravda o zradě starých rodů

Tato kniha určitě v rejstříku knihovny nebyla. Hermiona ho projížděla za minulý rok mnohokrát a takový titul by určitě nepřehlédla. Vždyť doslova převrátila celou knihovnu vzhůru nohama, když hledala odpovědi na otázku, co je to vlastně ten tajemný řád, jenž jí pokazil narozeninový den. Jak je tohle možné? Narafičil schválně někdo tuhle knihu, aby ji našla? Takové náhody se přece nestávají. V ruce, ve které knihu držela, cítila jemné mravenčení magie, ta kniha je určitě nějak očarovaná. Možná právě proto ji Harry přehlédl. Sice nikdy o takových kouzlech neslyšela, ale koneckonců je teprve ve druhém ročníku. Byla dokonale zmatená, ta kniha by mohla být nebezpečná, na druhou stranu by jí mohla poskytnout informace, které už několik měsíců zoufale hledala.

Váhala. Už byla rozhodnutá, že si tu knihu přečte, pořád tu však bylo dilema, jestli o ní říct i ostatním nebo alespoň Harrymu. Je to kamarád, možná ten největší, kterého na téhle škole má, ale ta kniha očividně nebyla určena jeho očím. Raději si knihu nejdříve přečte a teprve poté se rozhodne, komu o ní poví. Rychle ke knize přidala ještě hezký sloupec těch normálních a vydala se za Harrym ke stolu.

Harry ani nezvedl hlavu a znuděně listoval v jedné obří knize a Gabrielle s nakrčeným nosem vypisovala něco na pergamen. Ani jeden z jejích kamarádů ji nevnímal, takže si dovolila krátce do knihy nahlédnout. Už na první stránce se její podezření potvrdilo. Červený drak poletoval od jednoho okraje k druhému a ve spárech držel nápis:

Ty, kdož tuto knihu čteš, jsi hoden poznat skrytou pravdu o největším rozkolu a zradě v kouzelnickém společenství. Čti pozorně a zachovej se čestně.

AaaabBBbccefiiillllmnPrrrrsuuuvW, 225. Arcimagister řádu Rudého draka

Takže je to pravda. Konečně se jí dostala do rukou kniha, kde se o té tajemné a zlověstné organizaci mohla dozvědět víc. Rychle knihu schovala do tašky a pokračovala dál v prohlížení knih nejstarších pověstí, jestli tam nenarazí na stopu nějaké užitečné informace o využívání magických proudů.

Výsledek jejich celodenního snažení byl ubohý. Zmínek o kouzelnících s velkou mocí našli spoustu, ale všechny ty historky se daly vysvětlit přirozenou cestou a nebylo nutné za nimi hledat využití nějakých tajemných magických zdrojů. Jediné, co vypadalo věrohodně a použitelně bylo několik odkazů na to, že za jistých podmínek mohou kouzelníci navýšit svou moc tím, že ji budou navzájem sdílet. Tato zmínka se poprvé objevila u Zakladatelů, kteří údajně takovým způsobem vybudovali Bradavice. Další zmínky byly velice nejasné a sporadické. Nikde však žádný použitelný popis, jak něco takového provést a po pravdě ani o to příliš nestáli. Ty příběhy s výjimkou Zakladatelů většinou nedopadly moc dobře, protože kouzelníci, kteří poskytli svou magii někomu dalšímu, umírali na vyčerpání a ani ten, kdo si od nich magii bral, většinou nedopadl lépe. I když se mu povedlo celý rituál přežít, zaplatil za to většinou ztrátou své vlastní magie a ve všech případech se navíc pomátl.

Harry byl z toho marného snažení pořádně otrávený. Hermiona by mu nejspíš dala za pravdu, ale to nekonečné prohledávání sbírek starých pověstí vnímala jen velice okrajově. Pořád musela myslet na tu tajemnou knihu, jak se tak najednou ocitla v knihovně a co se v ní asi dočte. Jakou zradu na kouzelnickém společenství spáchali čistokrevní? Při tom setkání jí zakuklenci říkali něco o tom, že sebrali ostatním magii, aby se stali nejmocnějšími a mohli ostatním vládnout, ale něco takového snad ani není možné?

Po večeři si unavená Hermiona zalezla do svého oblíbeného výklenku ve společenské místnosti a začala číst tu knihu, která se k ní takovým tajemným způsobem dostala. Před případnými dotěry ji maskovala obřím atlasem noční oblohy.

Zrada takzvaných čistokrevných sahá až do předhistorických dob, do zlatého věku, kdy bohové magie chodili mezi námi a dělili se s ostatními národy o svou nekonečnou moudrost. Tehdy několik kouzelníků zradilo své pány a uvrhlo všechen náš lid do temnoty. Toliko my jsme zachovali vědění z oněch dávných dob, aby bylo věčným varováním pro další pokolení.

V onom zlatém věku vládli všemu skuteční bohové, bytosti tak neskutečné krásy, moudrosti a moci, že si to dnes nikdo ani neumí představit. Jejich podstatou byla ta nejčistší magie, která skrze ně proudila k veškerému lidu a činila ho tak nevýslovně šťastným. Všechny bytosti klečely u jejich nohou a těšily se z jejich blízkosti. Navštěvovali mnohé světy a všude šířili svou slávu a moudrost. Zde jsou jména těchto nádherných bytostí, jak si členové našeho Řádu předávají z generace na generaci…

Následovalo několik stránek se jmény těch bytostí. Každý z nich jich měl uvedeno několik a některá se shodovala s těmi, které Hermiona znala z mudlovského bájesloví. Je tohle důkaz, že Zeus, Héra a ostatní opravdu existovali? Za každým jménem následoval popis a podrobný výčet jejich zásluh a hrdinských skutků. Zdálo se, že mezi bohy panovala veliká rivalita a střety byly na denním pořádku, jediný případ, kdy táhli za jeden provaz, byly jejich výpravy na jiné světy. Hermiona tyto pasáže procházela jen velice letmo, historii bude mít čas studovat později, a pokračovala ve čtení o ostatních národech té doby.

Nejblíže k Pánům měli svou podstatou elfové. Stejně krásní, stejně nesmrtelní a stejně spojení s magií jako jejich Pánové. Nebyli však stejného druhu a jejich moc nebyla tak nezměrná. Toliko jejich nejmocnější zaklínači měli dostatek moci, aby se mohli k Pánům přidat při jejich cestách na jiné světy. Byli vládcům nejblíže, tvořili jejich lid a pečovali o jejich sídla, shromažďovali moudrost jejich Pánů a zaznamenávali ji na nespočetných svitcích, byli Strážci moudrosti, nejvzdělanější a nejkrásnější z národů té doby. Jejich hlasy byly jako hudba, jejich pohyby byly tak ladné, že když tančili, bylo to, jako když se sněhové vločky vznáší ve větru. Pánové si je pro jejich krásu velmi cenili a mnozí z nich žili po jejich boku, ale žádný z těchto svazků nebyl požehnán zrozením nového života.

Skřeti byli dalšími služebníky vládců. Neměli k nim tak blízko svou magií jako elfové ani se jim nepodobali navenek, ale přesto prokazovali svým vládcům veliké služby. Hluboko pod horami dobývali kovy a krásné drahokamy, z nichž jejich šikovné ruce vytvářely nádherné předměty, jimž se žádný výrobek elfů ani lidí nemohl vyrovnat. Jejich pánové si jich za to velice cenili, avšak oni si jejich uznání nevážili a bažili po vlastním prospěchu a moci. Žárlili na elfy i lidi a nechtěli se s nimi dělit o plody svého poznání. Někdy je tato žárlivost vedla i k porušování božských zákonů a poté následoval trest. Pánové však byli nekonečně milosrdní a vždy jim poskytli další šanci.

Draci tehdy tvořili další národ podřízený laskavé vládě Pánů. Byli daleko mocnější, než jsou dnes, kdy klesli na úroveň zvířat, ze které je kdysi Pánové pozvedli. Dokázali měnit svou podobu, takže mnohdy kráčeli po boku svých Pánů k nerozeznání podobni elfům nebo lidem. Dokázali rovněž, stejně jako Páni, během okamžiku přecházet mezi světy a doprovázeli je na všech jejich cestách, když na svých zádech většinou nesli zaklínače a mágy, a na zpáteční cestě bývali navíc obtěžkáni poklady nezměrné ceny, které Páni v jiných světech získali.

Lidé byli skutečná dítka bohů. Ti je vytvořili a pozvedli je ke světlu poznání. Žili krátce, ale množili se rychle, takže se brzy stali nejpočetnějším národem. Když z milosti svých Pánů vystoupili z hlubin nevědomí a barbarství, stali se podřízenými elfů, kteří je učili všemu svému poznání, řídili jejich kroky a ukazovali jim, jak nejlépe Pánům posloužit. Elfové se tehdy s lidmi velmi sblížili a záhy se z těchto svazků začal rodit nový národ, čarodějové.

První čarodějové vznikli ze spojení lidí a elfů a byli překvapením pro všechny národy světa. Po elfech zdědili dar magie a po lidech svou fyzickou sílu a stavbu těla. Lidská podstata neoslabila elfskou magii ani v následujících generacích a jejich počet rychle narůstal, až lidé bez daru magie byli skutečnou výjimkou. Sloužili věrně svým pánům a ti je za to odměňovali svou přízní. Postavili je na roveň elfům a přijali je do svých domovů. Čarodějové však měli dar, který nebyl dopřán žádnému z národů světa. Oni se mohli spojit s Pány a přivést na svět bytosti, které neměly mezi ostatními obdoby, mágy.

Mágové získali část božské podstaty a dokázali věci doposud vyhrazené pouze Pánům. Nejmocnější byli přímí potomci mágů a Bohů, kterým se říkalo Prvorození. Byli mocní a spolu s elfími zaklínači doprovázeli Pány na jiné světy. Neztratili svou smrtelnost, ale doba jejich života byla mnohem delší než u čarodějů a lidí, ze kterých vzešli. Jejich božská esence se však během dalších pokolení, kdy se spojovali pouze s čaroději, postupně vytrácela, protože jejím zdrojem mohou být toliko Páni a není určena pouhým smrtelníkům. Jelikož se však ze svazků s Pány rodili noví Prvorození, bylo na světě vždy dostatek mágů nejvyšší síly a samozřejmě také desítky dalších, částečně již oslabených jejich opětovným spojením s čaroději.

Zvláštností pak byli kříženci, z nichž nejznámější byli Parselané, kentauři, satyrové, víly, sfingy a mnozí další. Pánové křížence vytvářeli spojením různých magických tvorů mezi sebou a mnohdy i spojením těchto magických tvorů s lidmi nebo čaroději. Někteří magičtí tvorové pocházeli z tohoto světa, ale většinu přivezli Pánové ze svých výprav, aby je mohli studovat a pochopit jejich podstatu. Ti z magických tvorů, kteří Pánům nebyli už v ničem užiteční, dostali svobodu a žili poblíž jejich sídel jako věčný důkaz jejich nekonečné moci.

Někteří z kříženců se však osvědčili jako vhodní služebníci a zejména Parselané se brzy dostali na úroveň mágů, z nichž také částečně pocházeli. Byli podobného vzrůstu jako lidé a dokázali používat stejnou magii, spojením s plazím národem však získali navíc imunitu na většinu jedů, zlepšené smysly, zejména čich, schopnost mluvit se všemi zástupci plazí říše a přeměňovat se do plazů jakéhokoli druhu. Byli cennými služebníky, ale mágové i elfové se jich stranili pro jejich neochotu podílet se na společné práci. Parselané vždy sledovali především své vlastní cíle, nikdy se však nepostavili svým pánům ani jiným jejich služebníkům. Většinou uzavírali svazky mezi sebou, aby zachovali svou podstatu nedotčenou, někteří se však spojovali i s mágy. Potomstvo vzešlé z těchto svazků patřilo k nejmocnějším mágům a v mnohém předčili i prvorozené. Jejich hadí dědictví však těmito svazky sláblo a jen někteří z jejich potomků si dokázali uchovat alespoň hadí jazyk.

Hermiona nevěřila vlastním očím. S teorií, že se magie dostala k lidem přes společné potomky s elfy, se už setkala a svým způsobem to bylo i uvěřitelné, ale co všichni tito kříženci? To opravdu byli ti staří bohové tak zvrácení, že si z lidí dělali pokusné králíky a vyráběli z nich zrůdy? Je vůbec něco takového možné?

„Copak se ti stalo?“ zeptala se jí Lenka Láskorádová z prvního ročníku. „Vypadáš, jako bys v té knížce viděla střečkoskoka strašlivého, ale ti přece žijí jen na jihoamerických pampách, kde plaší veliká stáda dobytka. Tatínkovi se ho jednou skoro povedlo vyfotit, ale temnušky mu ten snímek zničily, takže tam zůstala jen černá barva a žádný střečkoskok,“ dodala smutně a podívala se na ni svým zkoumavým pohledem.

Hermiona se musela usmát. Lenka měla pořád takové divné průpovídky, ale jinak byla moc milá. Stejně jako ona byla tak trochu izolovaná od ostatních v koleji, což je svým způsobem sblížilo. Když si odmyslela všechny ty fantastické tvory, kterými Lenka svou řeč neustále prokládala, dalo se s ní docela dobře bavit a ke svému překvapení zjistila, že její kamarádka má mnohdy pravdu víc, než by si sama připouštěla.

„To nic, Lenko, jen jsem si přečetla něco, co mě zaskočilo a co jsem neočekávala.“

„Jasně, proto přece čteme knížky, abychom se dozvěděly něco nového a překvapivého. Kdyby se v nich psalo jen o známých a očekávaných věcech, jaký smysl by mělo je číst,“ prohlásila s vážkou tváří Lenka a pokusila se přečíst si svůj výtisk Jinotaje v zrcadle. Hermiona jen potřásla hlavou a pustila se do zbytku té knihy.

Tak plynul čas v dokonalém uspořádání a všichni žili svorně vedle sebe, spojeni úctou k Pánům a pod jejich moudrou vládou. Každý znal své místo a každý sloužil podle svých schopností jejich větší slávě. Nikdo neví, jak dlouho tento zlatý věk trval, ale vystřídalo se mnoho a mnoho lidských generací než byl podlou zradou nadobro ztracen.

Mágové nebyli spokojeni se svým údělem, nestačilo jim, že je Páni pozvedli nad všechny ostatní národy a udělali z nich své nejpřednější služebníky, oni chtěli vládnout. Své úmysly dlouho skrývali a potajmu činili přípravy k rozhodnému úderu.

Jak již bylo řečeno, Pánové často cestovali na jiné světy, aby tam šířili svou moudrost a laskavost. Naším vesmírem mohli cestovat kamkoli se jim zachtělo, avšak pokud chtěli vstoupit do jiného vesmíru, museli použít některý z magických portálů. Na Zemi se jich nacházelo pět a lidé je nazývali Nebe, Peklo, Záhrobí, Elfie a Alef. Portály jsou v místech, kudy proudí magie do tohoto světa a mnozí se domnívají, že právě spojení dvou různých vesmírů jest zdrojem magie pro oba z nich. Smrtelníkům byly tyto světy zapovězeny, ale ti nejmocnější z nich mohli doprovázet své pány na jejich výpravách. Jen do Elfie, domova Pánů, nikdy nevkročila noha žádné nižší bytosti, protože tento svět byl určen jen Bohům.

Jednoho dne se Páni se svými služebníky vydali do světa Alef. Mágové se na tuto skutečnost dlouho a pečlivě připravovali a okamžitě začali jednat. Na obou stranách průchodu, který spojoval naše světy, společně vyvolali tu nejmocnější magii, jakou svět kdy poznal. Doslova rozervali jemné předivo magických proudů, narušili magickou harmonii našeho světa a uzavřeli za Pány portál. Neváhali obětovat i životy, aby dosáhli svého cíle a zaujali místo, které patřilo jen Bohům. Mnozí z nich zahynuli a mnozí zůstali uvězněni na druhé straně spolu se svými pány, nikdo už je nikdy neviděl. Stihl je spravedlivý trest za jejich zločin

Tento strašlivý skutek nezůstal bez následků. Uzavření jednoho z pěti zdrojů magie ve spojení s odchodem Bohů způsobilo, že většina čarodějů během jediné vteřiny přišla o svou magii. Během jediné vteřiny se propadli ze světla do stínů a celý svět se zachvěl ozvěnou jejich nářku. Jen ti nejmocnější z čarodějů a samozřejmě i přeživší mágové si dokázali uchovat svou schopnost kouzlit, jejich moc však byla velice oslabena. Zmohli se stěží na kouzla, která dříve sesílalo každé dítě, a byli tak spravedlivě potrestáni za svou zpupnost. Bývalí čarodějové byli velice rozezleni, vždyť ztratili svůj nejcennější dar, a svým spravedlivým hněvem vykázali zrádné mágy mimo svou společnost. Krutou ironií osudu tedy na zemi nakonec vládli nikoli mágové, ale mudlové, kteří byli dříve čaroděj. Mágové byli pronásledovaní jako štvaná zvěř a jako zvěř se stáhli do lesů a pustin, kde trpěli za svou zradu. Stejně jako nenáviděli své pány, tak nyní začali nenávidět mudly a nikdy jim neodpustili, že zhatili jejich plán na vládu nad světem. Obrátili se k temnotě a mudlové jim začali říkat černokněžníci pro jejich zálibu v černé magii a temných uměních. Úplně se izolovali od světa mudlů a snažili se zachovávat zbytky své magie tím, že uzavírali svazky jen mezi sebou.

Ne všichni mágové se však podíleli na této zradě. Někteří z nich zachovali věrnost svým pánům, ctili jejich božské zákony a snažili se pomáhat mudlům vyrovnat se s nástrahami tohoto světa. Jejich magie byla neposkvrněná zlobou a historie na ně vzpomíná jako na dobré čaroděje. Samozřejmě, že se snažili napravit strašlivý zločin svých bratrů a navrátit znovu magii okradeným mudlům, ovšem temná strana byla vždy dostatečně silná, aby jejich pokusy dokázala mařit.

Postupem času začali mnozí dobří čarodějové i temní černokněžníci zapomínat na minulost a mudlové na ni zapomněli docela, jediné, co jim zbylo, byla nenávist ke všem, kteří si navzdory všemu dokázali zachovat dar magie. Nerozlišovali mezi dobrými a špatnými, pronásledovali všechny stejnou měrou a donutili tím všechny, jež byli požehnáni darem magie, aby odložili své staré sváry a začali budovat novou společnost, která by je dokázala ochránit.

Potomci dávných mágů však nezapomněli a dál střeží dávná tajemství a bránu ke světu Alef a uvězněným bohům. Poznáš je snadno, jelikož se svým prastarým původem pyšní jako pávi a ve své namyšlenosti pohrdají ostatním kouzelnickým lidem a nejvíce ze všech těmi, jenž pocházejí z mudlů. Sám ses zajisté mohl mnohokrát přesvědčit o jejich zlobě. Stejně jako temní, i my, čarodějové světlé strany, uchováváme pradávné znalosti a nedáváme zapomenout na dávnou zradu. Chceme odčinit ten strašlivý skutek a navrátit všem dar magie. Tím bychom ukončili veškeré sváry a protivenství a navrátili zlatý věk lidstva.

Ty patříš také mezi vyvolené, jejichž duše je čistá a neposkvrněná dávnou zradou. Dobře važ svá rozhodnutí, střez se falešných přátel a věz, že mezi námi vždy najdeš oporu a porozumění. Ty znáš nyní strašlivou pravdu o dávných dobách a jejich konci. Ochraňuj ji, střež ji před všemi členy starých rodů a pomoz nám v naší snaze navrátit vládu našim bohům a uvést lidstvo na jedinou správnou cestu.

Hermiona zavřela knihu a promnula si oči, nebyla si jistá, jestli tohle všechno nebyl jen nějaký šílený sen. Dozvěděla se něco, o čem v jejich učebnicích nebyla ani zmínka, a úplně to rozbořilo její představy o běhu světa. Je vůbec možné, že je něco takového pravda? Znovu si promnula oči a ze všech sil se snažila přivolat svůj racionální rozum, který jí v minulosti vždycky dokázal pomoci.

Tak předně je tady ten podivný způsob, jak vlastně tu knihu našla. Taková náhoda není možná, za tím musí být nějaký úmysl. Kniha byla očividně očarovaná, aby ji nikdo jiný nemohl vidět nebo alespoň, aby si tak nefandila, nikdo nepovolaný. Nikdy o takových kouzlech neslyšela, ale to nemusí nic znamenat. Tohle vypadalo na pěkně komplikovanou magii, která určitě přesahuje i úroveň OVCE. Podle obsahu tím nepovolaným určitě budou čistokrevní kouzelníci, takže ona, jejíž rodiče jsou mudlové, ji viděla, avšak Harry nikoli. Byl to jasný vzkaz, že informace z této knihy jsou určeny jen pro ni, a nikoli pro její přátele.

Jak podle toho tajemného autora, který se skryl za ten prapodivný anagram, tak podle obsahu jde určitě o nějakou knihu té tajemné společnosti, jež ji už jednou kontaktovala. Aby jí mohli tu knihu podstrčit, museli mít volný přístup do Bradavické knihovny, a navíc znát její zvyk nevynechat jedinou knihu, která se týkala předmětu jejího studia. Ti neznámí o ní vědí mnohem víc, než je jí milo. Proč se ale u všech mozkomorů zaměřili právě na ni? Má, pravda, velmi dobré známky, ale vždyť je jí teprve třináct, co můžou chtít od třináctileté holky?

Ne, takhle nesmí uvažovat, okřikla se v duchu. Nikam to nevede a nemá cenu pátrat po motivaci těch šílenců. Teď se hlavně musí rozhodnout, jestli má něčemu z toho, co si právě přečetla, věřit. Zkusila prozkoumat obsah té knihy kritickým pohledem. Autor zcela určitě nebyl nezaujatý. Jeho obdiv k těm starým bohům byl znát z každého slova, ale jí se ten zlatý věk nezdál až tak super. Navzdory všem těm slovům o božské dokonalosti a laskavosti, bylo jasně patrné, že všechno v tomto světě bylo podřízené přísné hierarchii a že ti skvělí bohové si s ostatními dělali v podstatě, co je napadlo. Znovu se musela otřást při představě, jak si zahrávali s osudy inteligentních tvorů, když jen pro svou zábavu tvořili všechny ty křížence.

Ne, ti bohové jí rozhodně nebyli nijak sympatičtí a dokázala pochopit všechny, kdo se proti nim bouřili. Bylo ale nutné snížit magii všem bytostem a z většiny čarodějů udělat mudly? Sama znala ten opojný pocit, když její rukou a myslí proudila magie, a představa, že by o něj přišla, jí způsobovala téměř fyzickou bolest. Počkat! Proč by vlastně všemu tomu měla vůbec věřit? V té knize nebyl jediný ověřitelný fakt, o který by se mohla opřít. Ten příběh měl svou vnitřní logiku, ale četla mnoho románů, které ji měly také navzdory tomu, že byly od začátku až do konce vymyšlené. Na druhou stranu ji k té knize prakticky dovedl Brumbál, ten by se přece nezapojil do nějakého spolku pomatenců. Bude víc věřit svému rozumu nebo autoritám? Měla by si s Brumbálem promluvit, aby si v tom všem udělala jasno, ale bude se s ní vůbec bavit?

Ne, nebude tomu zatím přikládat žádnou váhu, vždyť čistokrevní se k ní občas sice chovali hnusně, ale rozhodně nevypadali na to, že by byli jakýmisi tajemnými spiklenci. Harry, Draco a možná trochu i Gabrielle přece patří do toho spolku a jsou jejími nejlepšími kamarády. Ne, nezavrhne své kamarády kvůli nějaké nedoložitelné historce, kterou jí tajně podstrčil spolek zakuklenců nevalné pověsti. Ať si všichni ti rudí draci všechno to své tajné učení strčí někam, jí se to netýká. Rázně si sbalila své věci a šla se uložit ke spánku. Tu noc se jí zdály ty nejšílenější sny, jak Harry s Dracem honí na košťatech obláčky, na nichž sedí všichni bohové starého Řecka a metají po jejích kamarádech blesky.

***

Ve stejnou dobu, kdy se Hermiona pustila do čtení své kořisti v havraspárské společenské místnosti, usadil se Harry do výklenku u okna v té zmijozelské. Konečně měl chvíli klidu, aby si mohl přebrat, co všechno se od Toma vlastně dozvěděl. Sledoval pohyblivé stíny vodního světa za oknem, které ho vždycky dokázaly uklidnit, a ponořil se do vzpomínek na včerejší večer.

Tom, který pomáhá druhým, i když jen pro vlastní prospěch ho docela překvapil. Z toho, jak ho zatím poznal, mu připadal jako příliš velký samotář, který si od všech udržuje odstup a nikdy, opravdu nikdy si nepouští ostatní blíž k tělu. Proč tedy vymýšlel tak komplikovaný plán, který byl závislý na pomoci druhých? Vždyť počítal s tím, že se spřátelí s většinou kluků, bude za ně nastavovat svou kůži a nakonec se utká s Michaelem na férovku. Něco tak nebelvírského by od budoucího Lorda Voldemorta nikdy nečekal. Vždyť tady nešlo jen o to, že někoho vytáhl z maléru, i on tady riskoval minimálně to, že mu kluci z ostatních pokojů dají pořádně do těla a dokonce vzal na sebe trest pro někoho jiného, který byl určitě hodně nepříjemný.

Opravdu jednal Tom jen ze zištných důvodů, aby se dostal na vrchol společenské pyramidy, nebo tím sledoval i něco dalšího? Je možné, že by Tom tak jednal proto, aby získal nějaké skutečné přátele? Ten jeho plán vypadal na první pohled pěkně vypočítavě a Tom mu ho tak i představoval, ale co když si to zdůvodnění doplnil až dodatečně? Opět se začal s Tomem srovnávat. Když si hledal přátele, opravdu sám postupoval tak čistě a nezištně?

Vzpomínal na první kontakt s Hermionou, jak byl vystrašený, aby nikomu neprozradila, že kouzlí jiným způsobem než ostatní. Brzy nalezli společnou řeč, ale úplně na začátku měl jenom ten strašný strach, že ho prozradí, a myslel jen na to, jak ji uchlácholit a dostat ji na svou stranu, aby si to zatím nechala pro sebe. Nejednal při tom tak trochu jako Tom? Nesledoval na začátku jen své sobecké zájmy? Vždyť sám své přátelství s Hermionou Dracovi i jeho otci podával tak, jako by to byl chladný kalkul, že mít na své straně někoho jako je Hermiona by mohlo být výhodné. Co když je stejný vypočítavec jako Tom nebo co když Tom není takový vypočítavec a mizera, jak si o něm myslel? A co když ho čeká něco podobného jako Toma a přátelé, které k sobě připoutal z čiré vypočítavosti, ho jednoho dne zradí? Opravdu by jim měl ve všem důvěřovat a svěřovat se jim? Vždyť už to stejně nedělá, o deníku jim nic neřekl a výmluva na Luciův zákaz je pěkně chabá. Kdyby jim stoprocentně důvěřoval a kdyby jejich přátelství bylo opravdu tak nezlomné, nějaký takový zákaz by ho nemohl zadržet.

A co když zjistí zase něco, co svým přátelům prostě nebude moci povědět a nemusí se to týkat jenom Toma a jeho deníku? Jakmile před nimi začne mít tajnosti, bude vlastně horší než Tom. Ten sice jednal z vlastních důvodů, ale se svým plánem se všem svěřil a důvěřoval jim. On tady přemýšlí o tom, jestli není stejný jako Tom, ale co když je ještě horší? O deníku jim přece nic neřekl a ani to nemá v plánu. Nebo jim o všem má říct? Ne, Draco by na něj žárlil, že takovou věc nedal jeho otec jemu a Hermiona by po něm chtěla slib, že už si s Tomem nic nezačne. Jak má tedy získat informace o svém nepříteli?

Jeho myšlenky se chaoticky rozbíhaly na všechny strany, avšak měly jednoho společného jmenovatele, a to pochyby o jeho přátelích a především o sobě. Ze všech sil se snažil sám sebe přesvědčit, že není jako Tom a že jeho přátelství jsou opravdová, nicméně pochyby i přesto zůstávaly. Copak se něco takového nestalo i jeho rodičům? Copak je nakonec Voldemort nedostal díky zradě jednoho z jejich nejbližších přátel? Nemůže se něco takového stát i jemu anebo ještě hůř, nebude to jednou on, kdo jednou zradí své přátele, třeba z velmi dobrých a nezištných důvodů?

Nakonec své myšlenky potlačil a celou silou své vůle je stočil ke zkoumání dalších faktů, které mu rozhovor s Tomem přinesl. Moc už toho stejně nezbývalo. Za zaznamenáníhodné si v duchu označil, že Tom dokáže bojovat velice zarputile, jen tak se nevzdá a především jeho tajemnou schopnost vstupovat lidem do mysli. Hodně mu to připomínalo nitrozpyt, možná má Tom podobný přirozený talent na magii mysli jako on, možná ještě mnohem větší, vždyť on nic takového nikdy nepoužil, dokud si ho nevzal do parády Snape, ale Tom svou schopnost používal zcela instinktivně jako svou druhou přirozenost. Jestli je to tak, může být Voldemort ještě mnohem nebezpečnější než si představoval.

Poslední fakt, který ho zaujal, bylo Tomovo dědictví. Jestli má většina jeho schopností původ v dědictví Salazara Zmijozela, mohl by se o nich nejvíc dozvědět tím, že prostuduje všechno, co je o tomto Zakladateli známo. Asi toho nebude moc, protože Zakladatele právě probírali v dějinách a při vypracovávání úkolů v knihovně o nich našel jen překvapivě málo zmínek. Nebyl snad v té době nikdo, kdo by popsal činy a schopnosti nejmocnějších čarodějů tehdejší doby? Nebo to byl nějaký záměr a ty skutečnosti byly utajeny proto, aby se k nim nedostal nikdo nepovolaný? To je koneckonců jedno, bude muset vystačit s tím, co má a možná zkusit něco vymámit z Toma. Ten jako dědic jednoho z nich by měl mít přece informace z první ruky.

To ho dovedlo k jeho nejakutnějšímu problému. Jakmile příště otevře deník, bude muset mít sakra dobrou výmluvu, proč Toma nenechat prozkoumat jeho schopnosti. Možná by mu mohl předložit něco hodnověrného o svých údajných skutcích. Rozhodně nehodlal přiznávat hadí jazyk, kouzlení bez hůlky a nadání pro magii mysli, mohl by si ale udělat takový menší průzkum mezi spolužáky, jak se jejich magie na počátku projevovala a na základě toho pak předložit Tomovi nějakou falešnou historku. Ten nápad se mu začínal čím dál víc zamlouvat. Třeba se mu podaří najít něco, co všechny ty úkazy náhodné magie spojuje a to by vůbec nemuselo být špatné.

Nakonec ho začala zmáhat únava a on se přesunul do své ložnice, kde již hlasitě oddechovali jeho spolužáci. Tu noc neměl zrovna nejklidnější spaní, pořád se mu střídaly sny, jak ho postupně zrazují Hermiona, Draco i Gabrielle a jak je zrazuje on, opouští je a nechává jejich osudu, aby se mohl připravit na své poslání zabít jednou pro vždy Voldemorta.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one