face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Příležitost promluvit si se Snapem se naskytla hned druhý den. Po lektvarech měli oběd, takže se učebna vyprázdnila ještě rychleji, než bylo obvyklé. Harry se však místo úprku k talířům plným výtečného jídla nenápadně přitočil ke svému vedoucímu koleje a bez dlouhých úvodů se zeptal na to, co ho trápilo.

„Pane profesore, chtěl bych se zeptat, kolik těch volitelných předmětů si můžeme zapsat. Včera nám to nikdo přesně neřekl, pan ředitel se jenom zmínil, že minimum jsou dva, ale já bych jich chtěl víc.“

„Zajímavá otázka, Harry. Za celou svou kariéru jsem ji slyšel jen dvakrát, alespoň si můžeš udělat představu, jaká je úroveň zdejších pseudostudentů. O jaké předměty bys měl zájem?“

„No,“ začal rozpačitě Harry, „užitečné by jednou mohly být všechny, ale profesorka na věštění na mě neudělala zrovna nejlepší dojem. To je ale asi jediný předmět, kterého bych se byl ochoten vzdát.“

„Čtyři předměty? To je o jeden víc, než jsem měl já,“ pousmál se svým pokřiveným způsobem Snape, „nevím o nikom, kdo by si chtěl zapsat čtyři volitelné předměty. Žádné oficiální nařízení tomu nebrání, jen si ještě promysli, jestli si na to všechno troufáš. Aritmancie a runy jsou velice těžké a zaberou ti hodně času.“

„S tím počítám,“ ohradil se Harry trochu dotčeně. Není přece nesvéprávné mimino, aby nedokázal pochopit, že to pro něj bude znamenat jen krev, pot a slzy, jak kdysi prohlásil jeden mudlovský premiér. On však šel do Bradavic, aby něco dokázal, a ne aby proflákal sedm let svého života. „Na druhou stranu ty předměty považuji za užitečnější než třeba astronomii a v krajním případě bych obětoval i famfrpál. Létání sice zbožňuju a báječně mi pomáhá vyčistit si hlavu, ale pravidelné tréninky zabírají dost času.“

„Tohle bych nečekal,“ pronesl zaskočený Snape, tohle by James neřekl ani pod Imperiem. „Nemyslím si, že by to zašlo až do těch konců, ty to určitě zvládneš. Ještě si to promysli, ale jestliže se nakonec opravdu rozhodneš pro všechny čtyři, budu stát za tebou. Proč si vlastně myslíš, že jsou ty všechny předměty pro tebe tak důležité?“

„Aritmancie mi umožní pochopit podstatu magie. Runy jsou další odvětví magie, kde se nepoužívá hůlka, takže bych tam mohl získat jiný náhled na ten svůj talent, a navíc se ve starých knihách můžu dočíst mnoho zajímavého,“ doplnil rošťácky. „Kouzelní tvorové jsou důležití pro lektvary a studium mudlů se mi bude hodit při styku s úřady. Zatím za mě všechno řešili skřeti z Gringottbanky, ale dřív nebo později budu muset jednat s úřady osobně. Znalost všech těch zákonů a nařízení by se mi mohla hodit a už dlouho mám v plánu nastudovat něco ze starého kouzelnického práva. To by se s tím kouzelnicko-mudlovským mohlo docela dobře doplňovat, nemyslíte?“ zeptal se profesora a v očích mu plály zelené ohníčky.

„Takže ses rozhodl pro kariéru právníka?“ zeptal se ve stejném duchu Snape.

„Je to lákavé. Strýc se o právnících vyjadřuje jako o krvežíznivých upírech, takže předpokládám, že by mohlo jít o milé a laskavé lidi, ale nevím, jestli bych dokázal vystupovat při přelíčeních dostatečně důstojně.“

„Dobrá, musím se připravit na další hodinu,“ ukončil jejich rozhovor Snape. „Rozmysli si svou volbu dobře a já tvé rozhodnutí podpořím. Už jenom proto, abych viděl, jak si profesorka McGonagallová při sestavování rozvrhů na další rok s tebou poradí,“ zlomyslně se usmál Snape, „nebo vás bude víc a ty děláš vaší skupině mluvčího? Jsem si jistý, že pan Malfoy a slečny Grangerová a de la Tours dokážou hovořit sami za sebe.“

„Jde jenom o mě a Hermionu. Gabrielle uvažuje o třech a Draco jen o dvou předmětech a jsem si jistý, že Hermiona by se o sebe uměla postarat daleko líp, než na co se zmůžu já,“ naježil se Harry, v poslední době mu stačilo málo a vyletěl jako čertík z krabičky.

„Tak to tu už doopravdy jen ztrácíme drahocenný čas,“ suše odvětil Snape a naznačil Harrymu, že by měl pospíchat na oběd.

Harry se loudal prázdnými chodbami a styděl sám před sebou. To nedokáže svoje emoce udržet na uzdě a doopravdy se musí vztekat kvůli každé pitomosti? Snape měl dneska mimořádně dobrou náladu, dokonce se pokoušel o lehce žertovný tón a on to všechno musí takto pokazit. Nejraději by si nafackoval, ale svou reakci už zpátky vzít nemohl.

V poslední době se cítil podivně podrážděný a napjatý, asi si toho na sebe vzal moc. Ve škole toho měli hodně a on se musel opravdu hodně snažit, aby udržel krok s Hermionou, která hltala knihy jednu za druhou, a když si k tomu připočte své nevyřešené záležitosti s Dursleyovými, není divu, že je ve stresu. Bude s tím muset něco udělat. Doopravdy se těšil na vánoční prázdniny, kdy bude mít konečně trochu času na své záležitosti. Do jejich začátku mu však zbývají ještě tři týdny, takže teď se musí v první řadě vyvarovat všech dodatečných problémů. Tomův deník půjde hezky k ledu, nepotřebuje přece řešit ještě navíc vztah svůj s budoucím masovým vrahem - napadlo ho, že by mohl ten zpropadený deník uklidit na své rodinné sídlo, tím by se zbavil pokušení ho otevřít.

Mohl by také naplánovat nějakou oddechovou aktivitu. Bohužel sníh si letos dával na čas, takže znovuotevření sjezdovky je zatím ve hvězdách, ale mohl by vyzkoušet nějaké jiné rozptýlení. Napadl ho dlouho odkládaný průzkum tajné chodby vedoucí z knihovny. Tento víkend budou všichni starší studenti v Prasinkách, takže se naskýtá velice dobrá šance, že je v knihovně nebude nikdo rušit. Mohla by to být navíc i příležitost omluvit se Snapeovi a trochu urovnat jejich vztahy.

Jeho přátelé už na něj čekali u oběda a hned se ho ptali na to, jak se Snapem pochodil. Harry jim vylíčil všechno, co se dozvěděl a nezamlčel jim ani to, jak mu na závěr odsekl. Ostatní z toho nedělali žádnou tragédii a přešli to bez dalších komentářů. Zdálo se, že Hermionu zaujala zmínka o problémech s rozvrhem hodin. Rychle odběhla do své společenské místnosti a vrátila se s okopírovaným rozvrhem současných třeťáků. Rozložila si ho na stole a začala ho studovat.

„To už si plánuješ učení na příští rok, Hermi?“ zeptal se Draco. „Není to přece jen trochu předčasné?“

„Ne, jen si myslím, že nakombinovat ty předměty tak, aby se ty čtyři nikdy nepřekrývaly, bude docela fuška. Buď ostatním zajistíme několik volných hodin týdně, které však budou spojené s vyučováním až do večera, nebo budeme muset být na dvou místech současně.“

„No tak za to vyučování do večera nás budou asi opravdu milovat, čekám, že mi školní sovy nebudou stačit ty pozvánky na rande nosit,“ snažil se to zlehčit Harry. „Ty by ses s Gabi mohla podělit o Vince s Gregorym, po Dracovi už delší dobu pošilhává Pansy a já budu muset zvládnout ten zbytek. Budu se muset v knihovně podívat po nějakým suprovým povzbuzováku.“

„Jen to ne! Vyměním Pansy za Crabba s Goylem a Zabinim navrch. Z Pansy mám husí kůži. Vždycky když se na mě blejskne těma svýma zubiskama, mám pocit, že mě chce sežrat zasyrova a bez kečupu. U těch dvou aspoň vím, na čem jsem. Když jim dáte dostatek jídla, jsou relativně neškodní,“ lekl se na oko Draco a dodal už normálním tónem: „Na ostatní se vybodněte, ať si klidně trhnou nohou. Mně osobně to nevadí a myslím, že Gabi taky ne, tak proč si z toho dělat těžkou hlavu. Většině z ostatních ani nedojde, že ty volný hodiny a vyučování až do večeře jsou kvůli vám, jen bych si na vašem místě dával dobrý pozor na McGonagallku, protože jí z vás zešediví i ten zbytek vlasů. Nejlepší bude, když to oficiálně vybalíte až na poslední chvíli, kdy budou uzavřený aspoň známky za tenhle rok.“

„Proč vlastně dělá rozvrhy ona a ne Brumbál?“ zeptala se zamyšleně Gabrielle.

„Vidělas Brumbála někdy něco dělat?“ odpověděl jí otázkou Draco. „Krom vysedávání na čestným místě při jídle a blbých keců toho zrovna moc nepředvádí. Neučí, neřeší neodevzdaný domácí úkoly a na volný místo učitele OPČM vezme každej rok prvního troubu, co mu zaklepe na dveře. Úroveň týhle školy drží posledních pár let několik profesorů a on mezi nima v žádným případě není. Ať je McGonagallka sebevětší semetrika, bez ní by se to tu dávno položilo. Podle toho, co říká otec, dělá Brumbálovi všechnu administrativu a spolu s ostatníma vedoucíma kolejí brání, aby se to tu úplně nezhroutilo.“

„Tohle je Brumbálova starost, tak mu ji přenecháme,“ zasáhl do jeho výkladů Harry, který si všiml, že Hermiona nabírá dech, aby se Brumbála zastala a opět se na tohle téma s Dracem chytla. Od jejich poslední hádky na toto téma už uplynul skoro týden, a co nevidět odstartuje další kolo. Zatím v jejich hádkách vedl podle něj Draco vysoko na body, protože Luciovy argumenty se nedaly jen tak snadno vyvrátit. „Já mám pro vás ještě jednu věc. Napadlo mě, že bychom se mohli konečně podívat do tý tajný chodby, co vede z knihovny tady k Hermioně. V sobotu jdou všichni do Prasinek, na hradě zůstanou jen prváci a druháci, takže je to perfektní příležitost. Musím to ještě dohodnout se Snapem, protože jsem mu slíbil, že tam sami nepolezeme, ale třeba nám to nezarazí.“

„K čemu nám to bude?“ chtěla vědět Hermiona. Ačkoli ji tajemství přitahovala, na prolézání nějakých tajných chodeb plných krys a pavouků neměla ani tu nejmenší chuť.

„Třeba k tomu, že tě tudy budeme chodit v noci strašit a nebudeme potřebovat žádný blbý heslo,“ navrhl Harry. „Tobě speciálně by se to mohlo hodit k tomu, aby ses vrátila nepozorovaně na kolej, když se zasekneš v knihovně. Mysli na to, kolik zachráníš Havraspáru bodů.“

„Škoda, že taky nemůžeme do Prasinek,“ posteskla si Gabrielle.

„Jo je to pěknej opruz, co by se nám asi tak mohlo ve vesnici o dvaceti domech stát?“ souhlasil s ní Draco. „Jak dlouho to bude trvat, chtěl jsem si jít zalítat, když bude hřiště volný,“ zajímal se dál o průzkum chodby.

„Nejdeme prozkoumávat nějakej obří labyrint se stanama a domorodýma nosičema, i když by se možná Snape za domorodýho šerpu považovat dal,“ poznamenal a vyprskl do dlaně, když si profesora lektvarů představil v sukýnce z banánových listů. „Já jsem ji prošel potmě za deset minut, takže i když se budeme kochat, víc jak hodinku nám to nezabere, ještě budu mít spoustu času, natrhnout ti na koštěti prdel,“ zašklebil se na něj Harry a dal mu herdu do zad.

„Zlatý voči, vždyť už skoro vůbec netrénuješ, posledně ses dokonce omlouval z oficiálního tréninku, že máš zase nějakou konzultaci se Snapem.“

„No, a protože teď žádná konzultace se Snapem není na obzoru a čtyři volitelný předměty mě čekají až napřesrok, můžu si naposled užít něco jako volnej čas. Nic jsem nezapomněl a na tebe stačím vždycky. Co tomu říkáte, holky, dopoledne bleskovej průzkum chodby k Hermioně a odpoledne moje exhibice na hřišti.“

„Jestli si myslíte, že tam budeme mrznout a koukat na dva šílence, tak to jste na omylu. V knihovně je ještě 3459 svazků, co jsem nečetla a v nějakým z nich určitě bude, jak z vás udělat něco užitečnýho, třeba ponožky,“ usadila je Gabrielle.

„Neděláte dobře,“ provokoval dál Harry, už dlouho se tak neuvolnil. Poté, co se rozhodl dát deník někam mimo svůj běžný dosah, se mu obrovsky ulevilo. „Létání je vlastně něco jako praktikum z fyziky a matematiky. Možná se to nezdá, ale na koštěti musíte neustále v hlavě počítat se svou rychlostí a setrvačností, gravitačním zrychlením, přetížením, odporem vzduchu…“

„Jediný odpor, se kterým při létání počítám já, je můj odpor z výšek,“ skočila mu do řeči Hermiona a všichni se rozchechtali.

Ještě ten večer se Harry vytratil a odnesl Tomův deník do svého pokoje v rodinném sídle. Vzal to skutečně bleskově, nestačil se ani pozdravit se skřítky a už zase pospíchal do Bradavic. Do vánoc bude mít od deníku pokoj a přes svátky to pokušení také nebude tak strašlivé. Plánoval sice, že se svými prarodiči stráví tolik času, kolik to jen půjde, ale v jejich milé společnosti nebude žádný důvod, proč by měl deník otvírat. Už sice začal se svou přípravou na další setkání s Tomem, ale rozhodně s tím nemusí nijak pospíchat.

Druhý den pak zašel za Snapem a hned začal s omluvami za svoje předchozí chování. Přiznal se, že má v poslední době větší problémy se sebeovládáním a Snape ho uklidnil, že to není vzhledem k jeho věku nic výjimečného. Poradil mu, aby si v takových případech vzpomněl na nitrobranu a cvičení pro uklidnění mysli a udržoval si jistý odstup, aby se nenechal vytočit. Jejich rozhovor probíhal v příjemné atmosféře a profesor lektvarů bez zdráhání souhlasil s tím, že je na jejich výpravě doprovodí. Harrymu se dokonce dostalo pochvaly za to, že nejednal zbrkle a na vlastní pěst a přizval si na pomoc někoho dospělého. Zdálo se, že i na obávaného profesora lektvarů dolehla předvánoční atmosféra.

V sobotu ráno se pak všichni sešli ve vylidněné knihovně. Skutečně tam nebyla ani noha, dokonce ani knihovnice neseděla za svým stolem, ale ve své kanceláři poskytovala první pomoc několika knižním invalidům, s vypadávajícími listy a povolenou vazbou. Ven pak bylo krom šustění papíru slyšet i tlumené kletby na adresu těch barbarů, kteří jsou natolik zvrhlí, že dokážou ublížit knihám.

Harry si snažil vzpomenout, jak onehdy tu tajnou chodbu objevil, nebylo to však jednoduché. Tenkrát byla všude tma a on se staral především o to, aby se udržel mimo dosah svých pronásledovatelů. Jediným vodítkem byla jeho vzpomínka, že chodba začínala ve výklenku a otevřel ji otočením nějaké sochy, co tam stála. Bohužel však takových výklenků s různými sochami a bustami bylo v knihovně spousta, takže jim nezbývalo, než zkoušet jednu po druhé. Snape to samozřejmě neopomněl komentovat:

„Pane Pottere, netušil jsem, že se potmě nedokážete orientovat nebo to je tím, že jsem vás vystrašil k smrti? Podle vaší drzosti, když jste nakráčel do své koleje oblečený jen do osušky zde přítomné slečny Grangerové, by se dalo soudit, že podobná noční dobrodružství jsou pro vás denním chlebem. Panický strach bych očekával spíš od někoho jako je Longbottom, i když u něj se jedná spíš o zdravý pud sebezáchovy. S jeho schopnostmi je opravdu každá hodina lektvarů smrtelným nebezpečím…“

Určitě by se jim dostalo ještě mnoha zajímavých postřehů a komentářů o neschopné současné generaci studentů, když se Hermioně konečně podařilo natrefit na správnou sochu. S výrazem mírné skepse zkoušela otáčet sochami podle Harryho instrukcí, až najednou jedna z nich skutečně povolila a před ní se bezhlučně otevřel temný průchod.

„Ty sem určitě po večerce chodíš randit s knížkama, nekecej, žes na to přišla náhodou,“ dobíral si ji Draco.

„I vám, pane Malfoy, by dobrá kniha mohla být věrným přítelem, aniž bych tady chtěl schvalovat porušování školního řádu,“ rýpnul si do něj Snape a s rozsvícenou hůlkou vstoupil do chodby, která se hned za ním zavřela.

„Co budeme dělat?“ začala panikařit Gabrielle, ale v tom se už stěna opět odsunula a Snape je zval je kývnutím hlavy dovnitř.

„Jsem si jistý, že by vám moje uvěznění přineslo mnoho pozitivních reakcí od studentů jiných kolejí, a i já bych ocenil týden klidu bez hlídání hejna nezodpovědných děcek, musím vás však zklamat, takže si laskavě pospěšte, než mi začnou na té páce dřevěnět prsty.“

Všichni se rychle protáhli dovnitř a v úzké chodbě bylo najednou poměrně husto. Harry jim chtěl ukázat ty tajemné dveře s nápisy, naproti vchodu však byla jen prázdná zeď. Nevěřícně na ni zíral a pak vykročil, aby si na ni mohl sáhnout. Zastavila ho až Snapeova ruka na jeho ramenu.

„Copak si myslíte, že děláte, pane Pottere?“

„Tam byly ty dveře,“ hlesl vyjevený Harry a ukázal na prázdnou zeď.

„To je docela dobře možné, ale proč strkáte někam, kde už zmizely dveře, svou ruku, chcete o ni snad přijít? Jednu chvíli jsem si už myslel, že se začínáte chovat zodpovědně, ale jak vidím, mýlil jsem se. Pamatujte si jednu zásadu,“ rozhlédl se po ostatních a v bílém světle hůlek vypadala jeho tvář skutečně přízračně, „v místech s neznámou magií a možnými léčkami se vždy vyvarujte jakýchkoli doteků čehokoli. Nejdříve vše opatrně prozkoumejte kouzly, pak ještě použijte nějakou tyč, kamínky nebo něco takového, teprve potom se můžete předmětu dotknout rukou v ochranné rukavici,“ Snape zdůraznil slovo ochranné a změřil si studenty svým typickým pohledem. „Pokud nakonec nebude zbytí, použijte jako poslední možnost holou ruku, raději levou, ta vám nebude tolik scházet,“ dodal sarkasticky. „Opatrnosti není nikdy nazbyt,“ zakončil svoje varování s vážnou tváří.

Hned začal předvádět, jak si při průzkumu nebezpečného terénu počínat. Na místo, kde bývaly dveře, začal sesílat jedno zaklínadlo za druhým. Některá z nich způsobila jakési zavlnění prostoru, jiná reagovala s očarováním a odhalila tak část složité sítě, kterou byl ten kus prostoru opředen, většina však bez jakéhokoli efektu narazila do stěny a rozprskla se v záplavě barevných jisker. Harry měl pocit, že to trvá nekonečně dlouho. Jen velice pozvolna se před ním objevovala známá silueta dveří s nápisem. Jako když se rozsvěcuje neónová reklama, vyskakovala s blikáním jednotlivá neznámá písmena a skládala se dohromady.

Snapeovi se na čele začaly objevovat první kapičky potu, tvrdošíjně však pokračoval ve svém snažení. Nakonec, ačkoli byl zatím patrný jen obrys dveří a sotva polovina nápisu, byl nucen sklonit hůlku a rezignovaně připustit porážku.

„Něco takového jsem ještě neviděl. Ty dveře jsou začarované takovými kouzly, o kterých jsem v životě neslyšel, a žádné ze známých odhalovacích kouzel s nimi nereaguje, tady by nebyl nic platný ani tým profesionálních zaklínačů. Každopádně můžu prohlásit, že ty dveře nejsou nikomu nebezpečné, pokud se je tedy nepokusí násilím otevřít. Ty jsi je viděl celé, Harry?“

„Jasně. Mohl jsem se jich dotknout a zkoušel jsem na ně zakouzlit všechna odemykací kouzla, co znám, nezabralo na ně nic.“

„Bude tam nejspíš nějaké kouzlo, co je odkryje jen v určitý čas. Třeba za úplňku, za slunovratu nebo třeba na narozeniny toho, kdo je začaroval, bez dalších informací se není čeho chytit. Co se týče nápisu, nejsem z něj moc moudrý, vypadá to na klínové písmo, ale jazyk neodpovídá ničemu, s čím jsem se zatím setkal. Buď se jedná o nějaký neznámý jazyk, a nebo je to celé šifra.“

„Jestli si dobře pamatuju, tak ty znaky vypadaly minule jinak,“ doplnil Harry. „Tyhle jsou jako nespojité čárky, ty předtím byly samá kudrlinka a rozhodně byly pospojované do slov.“

„Možná se to písmo samo od sebe mění,“ uvažoval Snape a jako na potvrzení jeho slov se těch několik odkrytých znaků přeskupilo a získalo nový vzhled, teď připomínaly obrázky.

„To vypadá jako egyptské hieroglyfy,“ poznamenala pro sebe Hermiona. Od okamžiku, kdy se před tu prázdnou stěnu postavila, měla pocit, že ji k ní něco přitahuje. Zdálo se jí, že hluboko pod hranicí slyšitelnosti vnímá podvědomím nejasný šepot, který ji láká a zve dál.

„Ano, staré egyptské hieroglyfy a podle provedení ve své původní formě ze staré říše. Podívejte, tady je nějaké jméno v kartuši,“ vykřikl profesor a ukázal na ovál, ve kterém byly obrázky uzavřeny.

„Co to znamená?“

„Jako ideogramy to nedává smysl, jako fonogramy, to dává dohromady… Havraspár!“ vykřikl vzrušeně Snape.

„Havraspár?“ zeptal se nevěřícně Draco.

„Samozřejmě, dává to přece dokonalý smysl. Tato chodba vede do havraspárské koleje, je tedy logické, že i tyto dveře mají s touto kolejí něco společného.“

„To je dobré vědět. Myslíte, že by nám to mohlo nějak pomoct s jejich otevřením?“ zeptala se Gabrielle.

„Milá slečno, nenapadá mě vůbec žádný způsob, jak tyto dveře otevřít a nejsem si jistý, že bych o to vůbec stál. Mám takové tušení, co by mohly být zač. Podle síly jejich očarování je musel vytvořit někdo, kdo svou mocí přesahuje každého známého kouzelníka. Vzhledem k tomu nápisu bych odhadl, že je vytvořila sama Rowena z Havraspáru a projít jimi může jen někdo, koho samy ty dveře uznají za dostatečně vhodného. Je to jakási obdoba Salazarovy komnaty, kam může vkročit pouze jeho dědic a kohokoli jiného tam čeká jen smrt,“ pronesl Snape téměř s nábožnou úctou.

„Takže je necháme jen tak být?“ zeptal se nespokojeně Harry. Jestli objevili nějaké velké tajemství, měli by ho přece také rozluštit.

„Přesně tak, co byste s nimi asi tak chtěl dělat? Nikdo z nás je nedokáže odkrýt a jsem si jistý, že i kdyby se mu to podařilo, nedokáže je otevřít. Jestli mohu podle těch několika kouzel, co jsem odkryl soudit, musela to tu zabezpečit samotná Rowena a asi nikdo z vás se s její mocí měřit nechce. Co se dá dělat, oznámím to panu řediteli a budeme to tu dál sledovat, třeba se nám poštěstí alespoň odhalit, kdy se ty dveře odkrývají.“

„A musíte to zveřejňovat?“ zeptal se nespokojeně Harry. „Brumbál sem určitě nacpe spoustu svých zabezpečení nebo ji rovnou uzavře. Ta chodba byla tajná a tajná by mohla také zůstat. Kdo ví, kdy by se mohla hodit a nemyslím si, že by její uzavření komukoli prospělo. Nikdo z nás o tom nebude mluvit a můžeme tu odpřísáhnout, že ji nebudeme používat k žádnému závažnému,“ to slovo patřičně zdůraznil, „porušování školního řádu,“ dělal na Snapea psí oči.

„Pan ředitel by měl vědět o všem, co se na jeho škole děje. Můžu se u něj přimluvit, že byste jako objevitelé mohli mít jistá práva, ale konečné rozhodnutí bude na něm. Chcete prozkoumat i zbytek té chodby?“

„Jistě, chci ji ostatním alespoň jednou ukázat, než pro nás bude navěky uzavřená,“ dodal kysele Harry. „Co může Brumbál vědět, třeba ty dveře někdo z nás jednou dokáže otevřít, až se teda naučíme všechny ty znaky a přijdeme na to, jak splnit podmínku pro vstup a jestli se to nepovede nám, mohlo by se to povést třeba někomu v budoucnu. Uzavřením té chodby byste se mohli ochudit o jedinečný objev, který by pozvedl celé kouzelnictvo,“ snažil se ještě Snapea přesvědčit, ale dopředu mu bylo jasné, že bojuje předem prohraný boj. Proč jenom sebou tahal někoho dospělého? Dospěláci vždycky zkazí všechnu zábavu a nemají žádný smysl pro dobrodružství. Taková tajná chodba je přece něco, co by se dalo využít stovkou různých způsobů, nehledě na ty tajemné dveře. Určitě existuje způsob, jak je otevřít, jen to dá asi pěknou fušku.

Podobné úvahy se honily hlavou i Hermioně. Původně nebyla z nápadu prozkoumávat nějakou tajnou chodbu zrovna dvakrát nadšená, ale jakmile poprvé spatřila ty dveře, něco ji k nim přitahovalo. Když potom Snape odhalil, že mají pravděpodobně nějakou souvislost se zakladatelkou její koleje, věděla, že se sem bude vracet, aby jejich tajemství zkusila rozluštit. Věděla z historických knih, že Rowena měla jedinou dceru, která však zemřela ještě dříve než její matka. Soudě podle vstupních dveří na její kolej, cenila si Rowena především inteligence spojené s moudrostí. Tady to určitě bude podobné, jen mnohem těžší. Snape i Brumbál jsou jistě velmi inteligentní, nemají však každodenní trénink v luštění rébusů, aby se večer dostali do postele. Třeba ještě někdy dostane svou šanci, pokud to tu tedy Brumbál doopravdy neuzavře.

Bez problémů prošli chodbou až na její druhý konec. Cestou je nepotkalo žádné překvapení a krom vrstev prachu a sítí pavučin nemuseli překonávat žádné překážky. Harry jim ukázal, jak tenkrát otevřel vstup do Havraspárské společenské místnosti, ale tentokrát jej raději nechali zavřený. Prváci, co si v sobotním dopoledni rozhodli vypracovat domácí úkoly, by se asi pořádně divili, kdyby se před nimi zjevila jejich spolužačka, tři Zmijozelové a nejobávanější profesor na celé škole.

Průzkumníci se vrátili zpět a opatrně proklouzli do liduprázdné knihovny. Snape jim ještě jednou zdůraznil, aby ty dveře nechali na pokoji a všichni se rozešli za svými aktivitami. Harry s Hermionou s napětím očekávali, jak se zachová Brumbál, až mu o tom Snape poví, nic se však nedělo. Harry se pokusil do chodby vstoupit týden po jejich průzkumu a krom spousty stop v prachu nezaznamenal žádné změny, dveře byly stále neviditelné, chodba k Hermioně však zůstávala volná a průchozí.

Poslední týdny před Vánoci uběhly jako voda, učitelé dokonce trochu polevili se zadáváním domácích úkolů a ani Lockhart nijak nevybočoval ze svého standardu. Dokonce se zdálo, že do propagace své osoby nedává tolik elánu jako na počátku roku, mohlo by se dokonce zdát, že má nějaké starosti, v jeho případu by to však mohlo klidně znamenat, že se mu zlomil oblíbený hřeben nebo že se přestala vyrábět jeho oblíbená značka laku na vlasy.

Také Harry se cítil bez deníku mnohem uvolněnější a místo na závažná témata jako je boj proti černokněžníku s těžkým dětstvím, myslel na to, jak se toho naučit co možná nejvíc a jak si zimní dny v Bradavicích trochu zpestřit. Místo nekonečného užírání se myšlenkami na zradu a na to, jak Tom pomalu a nezadržitelně sklouzával na temnou stranu, trávil spoustu času v knihovně s přáteli, na koštěti nebo tím, že po vzoru svého otce zkoušel vymyslet nějaký ten žertík. Podařilo se mu přičarovat Filchově kočce na záda násadu, takže vypadala jako chodící mop, což se jí samozřejmě pranic nelíbilo a všichni se mohli pobavit zběsilou honičkou, když se jí její pán snažil chytit. Pohled na Filche, jak se pohybuje chodbami prapodivnými přískoky, každou chvíli se zamotá do svého pláště a rozplácne se na dlažbě jako ropucha a neustále volá čičiči, byl skutečně nezapomenutelný. Jeho podíl na tomto divadle nebyl odhalen, protože si dal náramný pozor, aby ho nikdo neviděl, dvojčata Weasleyova však měla hned jasno a on si u nich tímto činem zjednal nový respekt a úctu.

Harry se tentokrát na Vánoce nesmírně těšil. Navzdory školnímu řádu je plánoval strávit skoro celé na rodinném sídle, do školy se plánoval vracet jen na nezbytně nutné chvíle, aby se ukázal při jídle a večer v ložnici. Z jeho ročníku v Bradavicích nezůstával téměř nikdo, takže neměl obavu, že by ho tam někdo postrádal. Zkrátka měl už hodně dlouhou dobu připravený plán na své Vánoce snů a teď ho hodlal naplnit.

Na Štědrý večer rozeslal maličkosti profesorům, kteří trávili svátky ve škole. Tentokrát se k němu přidali i jeho přátelé, takže obdarovali různými maličkostmi skutečně všechny. Nezapomněl ani na Dursleyovy. O prázdninách, kdy nakupoval většinu svých dárků by ho sice ani nenapadlo vzít něco i pro ně, ale nakonec si poradil. Petunii okopíroval fotografii své matky, kterou našel v albu od Hagrida a přidal k tomu očarovanou sadu kuchyňských nožů. Nedaly se rozeznat od normálních, nikdy se však neotupily, a kdyby se s nimi někdo pořezal, rána by se mu okamžitě zacelila.

Fotku poslal tajně po Hedvice spolu s dopisem, ale o zakoupení a doručení ostatních dárků požádal Hermioniny rodiče, přece jen klasická pošta nevzbudí v Zobí ulici nežádoucí rozruch. V dopise mimo jiné Petunii napsal, že ten tajemný známý jeho rodičů mu dal nějaké peníze, takže si mohl dovolit koupit lepší dárky, než v minulosti. Dudleymu a Vernonovi sice původně nic dávat nechtěl, ale nakonec si řekl, že by si tím zbytečně zhoršoval svoje postavení a těch pár maličkostí ho už nevytrhne. Dudleymu objednal videokazety s kompletní sérií Rocky. Jeho bratránek se v poslední době začal zajímat o box, takže mu to připadlo jako dobrý dárek. U Vernona dlouho váhal. Jednak svého strýce skutečně nenáviděl, takže při vymýšlení dárku pro něj neustále sklouzával ke škodolibým myšlenkám na dárky, které by mu spolehlivě pokazily celé svátky, například nějakou knihu o magii, a jednak jeho fantazie nedokázala přijít na nic, co by udělalo radost dospělému, který žádné skutečné koníčky nemá. Nakonec se mu rozhodl koupit tucet párů ponožek z té nejjemnější vlny. Říkal si, že jelikož jsou obnošené Vernonovy ponožky jeho tradičním narozeninovým dárkem, kupuje je vlastně sám sobě, za rok nebo dva nejspíš najde jeden nebo dva páry 31. července za svými dveřmi.

Na štědrý den se rychle navečeřel ve Velké síni, která bez obvyklého hlaholu zaplněných kolejních stolů vypadala ponuře, a vytratil se do své oblíbené tajné chodby. Na rodinné panství se přemístil přesně v okamžiku, kdy odbíjela devátá hodina. Zatím šlo všechno přesně podle plánu, očekával, že ho za chvíli přijdou přivítat skřítci a on se potom odebere za svými prarodiči. Byl moc zvědavý, jak se jim budou líbit jeho dárky. Dalo mu to skutečně hodně přemýšlení a námahy, než přišel na to, co by tak mohl darovat obrazům, ale několik posezení s Bradavickými portréty ho navedlo na spásnou myšlenku.

Posadil se do křesla, žádný skřítek se však hodně dlouho neobjevoval. Už se chtěl zvednout a vyrazit do patra sám, když se před ním najednou objevil vytřeštěný Kinky.

„Pán, je doma? Kinky, je moc rád, že pán přijel na svátky a hned se o pána postará. Připraví vám něco dobrého na zakousnutí, když Megga teď nemůže.“

„Šťastné a veselé, Kinky,“ pozdravil ho Harry. Pak se však zachmuřil a zeptal se vážným tónem, „co se stalo s Meggou, že se k nám nemůže přidat, není nemocná?“

„Ó nikoli, pane, Megga není nemocná, jen je na chvilku indisponovaná,“ blekotal Kinky, když se najednou ztichlým sídlem rozlehl bolestný výkřik.

„Co se to tu děje, Kinky,“ zamračil se Harry. „Chci slyšet všechno.“

„Budeme mít děťátko,“ hlesl tiše Kinky. „Právě, když se pán vrátil, tak to na Meggu přišlo, ale nedělejte si starosti, Kinky se o pána dokáže postarat i sám.“

„To je krásné, gratuluji,“ vykoktal se sebe zaskočený Harry, něco takového skutečně neočekával a vůbec nevěděl, jak má reagovat.

„Pro domácí skřítky je to veliká událost,“ pokyvoval hlavou Kinky, až mu uši plácaly. „Narození nového skřítka znamená, že panství má zase svého pána, který bude potřebovat služby nové generace domácích skřítků. Náš rod je s vaším rodem spojen už mnoho pokolení a děti se nám mohou narodit, jen když je zde někdo z Potterů, komu budou jednou sloužit. Jen, když je na světě dědic, který se hlásí ke svým právům, může přijít na svět nová generace jeho domácích skřítků. Čekali jsme na to hodně dlouho, děkujeme vám, pane,“ vzlykl, padl na kolena a začal objímat Harryho kotník.

Harry se opatrně snažil z jeho sevření osvobodit. Měl ty dva skřítky rád a přál jim jen to nejlepší, ale co s tím má u Merlinova vousu dělat? Nevěděl pořádně ani nic o tom, jak to chodí mezi lidmi a rozhodně nestál o podrobné informace, jak to chodí s rozmnožováním u domácích skřítků

„Ehm, Kinky, nech už toho objímání, vždyť takhle nemůžu ani chodit. Já jsem večeřel v Bradavicích, takže si o mě nemusíš dělat starosti, tak běž za svou ženou, ať jí můžeš v takové chvíli pomáhat. Přijdeš mi potom říct, jestli to bude chlapeček nebo holčička, ano?“

„Jistě, pane, Kinky určitě přijde. Pán je velice laskavý, že mu záleží na jeho skřítcích,“ drmolil Kinky a s lusknutím prstů zmizel.

Harry nad tím jen kroutil hlavou a stoupal po schodech za svými prarodiči. Všechno vypadalo jako o prázdninách, všude pusto a prázdno, obrazy na stěnách stále jen podřimovaly, ale on se tu cítil doopravdy doma, cítil, že sem patří a je tady vítán a jestli to s sebou nese i starost o rodinné záležitosti svých skřítků, bude to muset zkrátka nějak překousnout.

Prarodiče ho už očekávali v slavnostně vyzdobeném pokoji. Vypadalo to, že skřítci stačili všechno na jeho návrat připravit, takže na stolku, kde obvykle sváděl své šachové bitvy s dědou, teď stála jedlička vyzdobená spoustou kouzelnických ozdob, které se nejenom blýskaly, ale i pohybovaly a z některých v nepravidelných intervalech vyletovaly barevné jiskry. Na samém vrcholu pak trůnil miniaturní zlatý dráček, který při jeho příchodu zaklonil hlavu a vyplivl mohutný proud plamenů.

„Vítej doma, Harry,“ přivítali ho jeho dědeček s babičkou a bylo vidět, že by ho nejraději objali, ale plátno obrazu mezi nimi tvořilo nepřekonatelnou bariéru.

„Jsem rád, že jsem tady, moc jsem se těšil, až vás znovu uvidím. Mám tu pro vás i dárky, ale na ty si budete muset počkat až do zítřka,“ lišácky se na ně usmál a zvětšil dvě obrovské krabice, které měl schované v kapse.

„I my jsme ti prostřednictvím skřítků něco obstarali, jsem zvědavá, kdo bude nakonec nedočkavější a bude je chtít první rozbalit nebo v našem případě někoho o rozbalení požádat,“ komentovala jeho počínání babička. „Doufám, že jsi kvůli jednomu zaprášenému obrazu moc neutrácel.“

„Neboj, babi,“ ohradil se Harry. „Něco to sice stálo, ale většinu práce jsem na tom odvedl sám, však uvidíte.“

„Tak to se opravdu nemůžu dočkat, nevím nevím, jestli vydržím do rána,“ smál se děda. „Tak ať nám ten čas rychleji uteče, můžeš nám vyprávět co nového v Bradavicích nebo chceš raději zpívat koledy?“

„To radši to vyprávění, myslím, že na můj zpěv ještě nejste dostatečně připravení,“ zalekl se naoko Harry. „Mám skutečně unikátní hlas a při zpěvu ve škole mi učitelka vždy kladla na srdce, ať proboha jen otevírám pusu, jinak by jí výjimečnost mého zpěvu mohla přivodit nervový šok.“

„Typický Potter,“ povzdechla si babička. „Tvůj dědeček jednou na nějaké oslavě vypil o skleničku vína víc, než byla jeho míra a nechal se vyprovokovat ke zpěvu staré písně o... ehm... Morganině intimním životě. Můžu ti říct, že tak rychle rozpuštěnou párty jsem nikdy nezažila.“

„Co to bylo za písničku,“ zeptal se Harry a tvářil se přitom jako učiněné neviňátko.

„Naše paní Morgana měla v noci galána,“ prozradila babička začátek a pošklebovala se nad rozpaky svého manžela

„Na tu máš zatím dost a dost času,“ usadil ho dědeček, jehož tvář začala nabírat odstín dobře vyzrálých rajčat.

„Ano, budeš muset počkat nejméně do své plnoletosti, aby ti dědečkův obraz nezavřeli do Azkabanu za ohrožování mravní výchovy mládeže,“ doplnila babička a měla co dělat, aby se udržela v křesle.

„No, takže bys nám mohl povyprávět, co nového v Bradavicích,“ pokusil se o změnu tématu dědeček. „Museli jsme tvým rodičům slíbit, že jim potom budeme všechno vyprávět, mimochodem, moc tě pozdravují a přejí ti krásné svátky.“

Tohle mělo na Harryho podobný účinek jako Petrifikus totalus. Během okamžiku ho opustila rozverná nálada, ztuhl a ze všech sil se snažil zadržet slzy. Jeho rodiče pro něj byli pořád hodně citlivé téma, a ačkoli se v jeho životě toho hodně v posledním roce a půl změnilo k lepšímu, jejich místo zatím nikdo nedokázal nahradit.

„Promiň, Harry, tvůj dědeček je totální idiot s citlivostí špatně vypálené cihly. Tvoji rodiče se o tebe samozřejmě zajímají a moc je mrzí, že si s tebou nemohou popovídat alespoň tak jako my, ale to mu nedává žádné právo to na tebe takhle vybalit. Mám ho poslat někam pryč, abychom si o tom mohli v klidu popovídat?“

„Ne, to je dobrý, jen mě to zaskočilo. Vy jste tak skuteční, že chvílemi úplně zapomínám, že už jste taky…, ehm… patříte na druhou stranu,“ soukal ze sebe Harry. Nějak se nedokázal přinutit k vyslovení slova mrtví.

„Tak abych začal od začátku,“ pustil se do svého vyprávění všeho, co ho potkalo od těch prázdninových dní, kdy měl naposledy příležitost takhle sedět se svými prarodiči. Svůj dramatický odjezd od Dursleyů se snažil přejít co nejrychleji, ale přesto zaznamenal zaťaté pěsti svého dědečka a kapesníček u očí své babičky. Raději co nejrychleji přešel ke svému pobytu u Malfoyů, nákupům na Příčné a začátku školního roku. Atmosféra se uklidnila a všichni si náramně užívali jeho líčení utrpení, jež prožívá na každé z hodin OPČM.

Harry se zrovna dostával k vylíčení svého souboje s dvojčaty Weasleyovými a následného famfrpálového utkání, když se najednou s tichým pufnutím zhmotnil uprostřed místnosti Kinky a s naprostým zoufalstvím se mu vrhl k nohám.



Tak tady je přepis slova Ravenclaw do hieroglyfů
Ravenclaw.JPG
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one