face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:

Harry se zrovna dostával k vylíčení svého souboje s dvojčaty Weasleyovými a následného famfrpálového utkání, když se najednou s tichým pufnutím zhmotnil uprostřed místnosti Kinky a s naprostým zoufalstvím se mu vrhl k nohám.

„Pane, pane, Kinky je špatný skřítek, že pána obtěžuje, ale Kinky si neví rady. Megga porodila dvojčátka, ale potom omdlela a nechce se probudit. Kinky jí domlouval, Kinky na ni křičel, Kinky s ní třásl, ale Megga se nechce probrat. Kinky má veliký strach, aby se jí nestalo něco špatného, Kinky by potom sám jen těžko zvládal udržovat tak velký dům,“ chrlil na Harryho, zatímco se pevně svíral jeho kotníky.

Harry se vyděsil. Co si má u všech démonů počít? Samozřejmě by rád skřítkům pomohl, ale absolutně nevěděl jak. Možná by dokázal obvázat ránu, uvařit nějaký lektvar, ale proti čemu? Co se vlastně té skřítce při porodu stalo? Je to normální? Asi ne když Kinky tak vyvádí. Už už chtěl ze skřítka začít tahat další informace, když zakročila jeho babička:

„Kinky, ztratila Megga hodně krve?“

„Ano, ano, moc krve, Kinky musel vyměnit prostěradlo, ale ona dál krvácela, tak ho vyměnil podruhé“ horlivě přikyvoval Kinky. „Udělal Kinky něco špatně? Měl jí nechat raději to špinavé? Zlobí se paní, že jí Megga umazala dvě prostěradla?“

„Ne, vůbec se nezlobím“ uklidňovala ho Harryho babička a pokračovala rázným tónem. „Harry, bude potřeba dokrvovací lektvar. Zvládneš to?“ A jakmile bledý Harry přitakal, pokračovala: „Musíš si pospíšit. Jestli je Megga v bezvědomí, bude záležet na každé vteřině. Lektvary na skřítky moc dobře nezabírají, ale nic lepšího tak rychle nevymyslíme.“

„Nemohl by pro ten lektvar Kinky někam skočit?“ napadlo Harryho, který už byl na odchodu. Byl docela rád, že může vypadnout z toho blázince do klidu laboratoře. „V Bradavicích na ošetřovně ho určitě mají dostatek. Bude zpátky určitě dřív, než si nachystám ingredience. Ani nevím, jestli mi tam zbylo všechno potřebné.“

„Výborný nápad, Harry, tím získáme čas,“ zatleskala jeho babička.

„Kinky nemůže krást v Bradavicích,“ zhrozil se skřítek. „Bradavičtí skřítci by to na něj žalovali nejvyšší radě skřítků a Kinkyho by stihl ten nejpřísnější trest. Krást a škodit na území, kde pracují jiní skřítci, je skoro ten nejhorší zločin.“

„Ale jeden ještě horší přece jen existuje,“ namítl Harry, který se mezitím docela vzpamatoval ze svého šoku. „Skřítek musí splnit každý rozkaz svého pána a já ti teď přikazuji, abys ten lektvar přinesl. Jestli se to Bradavickým nebude líbit, můžou jít s tebou a já už jim to vysvětlím. Abys jim nenadělal takovou škodu, vem jen jednu dávku, zbytek mezitím uvařím. Jakmile budeš zpátky, přijď za mnou do laboratoře, možná tě pošlu ještě do svého kufru pro přísady,“ rozkázal pevným hlasem.

„Ne, nejprve dojdi do Bradavic pro lektvar, potom najdi nějakou zkušenou skřítku a přiveď ji, aby se na Meggu podívala, a teprve potom jdi Harrymu pro přísady,“ opravila Harryho jeho babička.

„Ano, tak to bude nejlepší,“ přikývl Harry a gestem vyzval Kinkyho, aby si pospíšil.

„Co to všechno vlastně mělo znamenat?“ zeptal se Harry, jakmile skřítek zmizel.

„To je celý Kinky. Meggu opravdu miluje a na jejich první děťátko se moc těšil, ale vůbec na to nebyl připravený. Skřítci si tyhle věci obvykle řeší mezi sebou, ale on se nechtěl vzdálit od Meggy ani na vteřinu, takže nezavolal nikoho, kdo by jí při porodu pomáhal, ani se za nikým nestavil, aby jim oběma vysvětlil, co se může stát. Trošku tomu pomohla i ta tvoje návštěva, protože na ni chtěl mít všechno dokonalé, a pracoval i za svou ženu. Zkrátka a dobře tak dlouho odkládal přizvání nějaké pomoci, až bylo skoro pozdě. Doufám, že se z toho Megga dostane.“

„To je mi strašně líto, že jsem jim to všechno tak zkomplikoval,“ litoval Harry. „A co vlastně ta děťátka, to se o ně nikdo nestará?“

„No jo, radši se na ně zajdi podívat. Zkontroluj, jestli dýchají, jsou v teple a jestli jim ten popleta nějak neublížil, ostatní zatím počká. Dostaneš se tam přes kuchyň,“ dodala, když zahlédla Harryho zmatený výraz.

Harry prošel kuchyní do bytu skřítků. Dveře byly ve velikosti tak pro šestileté dítě, takže se sice musel trochu ohnout, ale bez problémů se jimi protáhl. Nikdy v příbytku skřítků nebyl, tak se kolem sebe zvědavě rozhlédl. Zařízení bylo prosté, ale účelné a pohodlné, vzhledem jeho velikosti mu však připadalo až nebezpečně křehké. Musel se pohybovat s největší opatrností, aby tu nechtěně něco nerozbil. Dveře do ložnice byly otevřené a on uviděl Meggu v zakrvácené posteli. Její tvář byla voskově žlutá, oči zavřené a chomáčky vlasů slepené potem. Nejevila žádné známky života. Vedle ní ležely dva uzlíčky. Malí skřítci byli omotaní pruhy ze starých prostěradel jako kukly. Byli tak malincí, že by se skoro vešli do dlaně. Harry se k nim naklonil, když v tom se oba dali do strašlivého řevu, až měl Harry pocit, že mu prasknou ušní bubínky. Bylo s podivem, kde se v tak drobných tvorečcích bere takový silný hlas. S dechem rozhodně neměli vůbec žádné potíže.

Harry se znovu otočil k jejich matce a snažil se jí nahmatat puls. V televizi mnohokrát viděl, jak lékař vzal někoho za zápěstí a při tom si počítal, pokusil se to napodobit, ale bez výsledku. Ať jí tiskl jedno nebo druhé zápěstí, stále nic necítil. Snad už není pozdě, problesklo mu hlavou, ale rozhodně se nevzdával. S rozpaky položil hlavu na její hruď a zdálo se mu, že cítí slabý a nepravidelný tlukot srdce. Také zaznamenal, že se její hruď mírně zvedá mělkým dechem. Oddechl si, snad všechno bude v pořádku.

Obrátil pozornost zpátky na malé skřítky. Byli celí zakrvácení, ale nevypadali, že by jim bylo nějak zle. Řvali sice z plných plic, to však Harry přisuzoval spíš tomu, že mají hlad. Bez Meggy jim v tomhle asi pomoci nedokáže, ale snad to tu chvilku vydrží. Mohl by je ale trochu umýt a zkontrolovat, jestli jim nechybí ještě něco jiného. Opatrně rozvázal jeden uzlíček a s překvapením zjistil, že je to holčička. Začal ji opatrně otírat plenou namočenou ve vlažné vodě a zároveň kontrolovat, jestli nemá nějaké zranění. Všechno se zdálo v pořádku a vypadalo to, že i holčička je spokojená, protože když ji balil zpátky, už nekřičela, ale začala pochrupovat.

Harry se na ni chvíli jen tak díval. Její svraštělý obličejík se zavřenýma očima vypadal tak nevinně a zranitelně, že od něj nedokázal svůj pohled odtrhnout. Nikdy vlastně neměl příležitost dostat se k nějakému miminu. Dudley byl stejně starý jako on a sousedům v Kvikálkově se snažil spíše vyhýbat. Tahle malá skřítka byl první novorozenec, se kterým se ve svém životě setkal, a byl naprosto fascinován něčím tak křehkým, závislým na okolí, a přesto plným života a naděje. Cítil, že toho maličkého tvorečka musí ochraňovat za každou cenu.

Než se pustil do druhého dítěte, znovu zkontroloval Meggu. Stále slyšel její dech, ale tlukot jejího srdce byl rozkolísaný. Chvilku tlouklo jako splašené, pak chvilku vynechalo a zase se rozeběhlo. Tohle asi nebylo dobře, měl by něco udělat. Než se však stačil rozhodnout, srdce opět zaškobrtlo a najednou neslyšel nic. To ticho bylo hrůzostrašnější než jekot Voldemorta v komnatě s Kamenem mudrců.

Co si má počít? Jeho pohled opět zabloudil k dětem. Nemůže je nechat vyrůstat bez mámy! Udělá cokoli, aby tomu zabránil. Co však má udělat? Musí nějakým způsobem obnovit činnost jejího srdce, a musí to udělat rychle. V televizi viděl, že mudlové používají elektrický proud nebo v nouzi začnou mačkat hruď pacienta. Elektrický proud neměl a o masáži srdce nevěděl skoro nic. Už už to chtěl zkusit, ale zaváhal, teď nemůže udělat žádnou chybu. Možná by místo rukou mohl použít magii, to by mohlo být šetrnější, pořád však nevěděl, jak má postupovat. Jak vlastně takové srdce pracuje? Věděl jen to, že funguje jako jakási pumpa, která udržuje proudění krve v těle. V zoufalství hledal nějaké východisko. Už muselo uběhnout skoro půl minuty, musí nějak začít!

Najednou ho napadlo, že vlastně jedno funkční srdce k dispozici má. Tepe v jeho hrudi a určitě ví, jak to má dělat. Kdyby nějak dosáhl toho, aby to Meggino tlouklo podle toho jeho, neměl by nic pokazit. Žádné kouzlo na to sice nezná, ale snad si s tím jeho magie nějak poradí. Okamžitě se začal soustředit na vytvoření spojení mezi těma dvěma srdci. Upínal se k tomu celou silou své vůle a doufal, že to zabere. Na všechno ostatní to fungovalo, tak proč by to mělo selhat právě teď? Soustředil se ze všech sil, jeho zrak se rozostřoval, a on začínal vnímat své okolí podobně, jako když při cvičení vytlačil svou mysl mimo tělo. Jasně vnímal paprsek energie mezi svou hrudí a hrudí skřítky. Paprsek mohutněl a stával se čím dál jasnějším. Najednou začal pulsovat. V ten okamžik ucítil Harry ostrou bolest v hrudi, podlomily se mu nohy a nemohl popadnout dech. Několik minut ležel na podlaze a ani se nesnažil znovu vstát. Ze všech sil udržoval to spojení, ale začínaly ho rychle opouštět síly. V ten okamžik, kdy se propadl do temnoty, se rozrazily dveře a do místnosti vpadl celý houf skřítků.

Harry se pomalu probíral a první co uviděl, byl pár obrovských vypoulených očí. Nebyl to zrovna pohled, který by chtěl člověk vidět jako první, když se probouzí z bezvědomí a nepamatuje si, co se před tím odehrávalo. Pracně lovil své vzpomínky, ale byla to těžká dřina. Ošklivý obličej zmizel z jeho výhledu a on zíral na bílý strop, po němž tancovaly barevné tečky. Točila se mu hlava a z toho reje světel se mu začal obracet žaludek. Raději znovu zavřel oči a držel víčka pevně zavřená. Barevné body teď tančily na černém pozadí, což bylo mírné vylepšení, jeho pocit dezorientace se však ještě zhoršil. Tápal kolem sebe rukou, až nahmatal stěnu, o kterou se pevně zapřel. Trochu se to zlepšilo, barevné body vířily o něco pomaleji a jemu se začaly vracet vzpomínky, jak se snažil zachránit Meggu. Po dalších několika minutách konečně sebral odvahu otevřít znovu oči.

„Pán se probral?“ uslyšel někoho zapištět otázku a v jeho zorném poli se znovu objevil ten obličej s vypoulenýma očima. Teď už věděl, že patří jeho skřítku Kinkymu.

„Ano, pán se probral, ale docela toho lituje,“ posteskl si Harry a přemýšlel, že by znovu zavřel oči. „Co se stalo?“

„Kinky se vrátil se skřítky z Bradavic, se skřítky z pánova letního sídla, se skřítky z pánova loveckého zámečku a se zástupcem Nejvyšší rady skřítků a našel pána i Meggu v bezvědomí a oběma netlouklo srdce. Skřítci se postarali o pána i Meggu a podařilo se jim je oživit. Bylo třeba hodně skřítčí magie, aby se to podařilo. Ještě štěstí, že Kinky jich přivedl tolik. Hlavně Megga měla namále, ještě několik vteřin a bylo by pro ni pozdě. Pán na tom byl líp, ale skřítci neumí moc dobře léčit vznešené kouzelníky, takže i tady jim to dalo hodně práce. Co pán dělal?“

„Kontroloval jsem Meggu a děti, když jsem zjistil, že se jí zastavilo srdce. Zkoušel jsem ho oživit tím, že jsem ho propojil s tím mým, asi to nebyl zrovna dobrý nápad,“ povzdechl si Harry.

„Pán zachraňoval Meggu?“ vypískl Kinky, ale rychle zmlkl, protože se slova ujal neznámý skřítek starší a ošklivější, než jakého kdy Harry viděl. Kolem zápěstí měl pětkrát obtočený kus měděného drátu a stejným způsobem měl sepnutý i svůj řídký vous.

„Pane, vy, kouzelník, jste se snažil zachránit svou skřítku? Riskoval jste svůj život pro nehodnou služebnici?“

„Chtěl jsem zachránit matku dětem,“ odsekl trochu nakvašeně Harry. Štvalo ho, že tu její záchranu takhle zbabral.

„Pane, nejprve mi dovolte, abych se představil. Jmenuji se Obluda a jsem členem Nejvyšší rady skřítků. Váš skřítek mě přivolal, abych rozhodl jeho spor se skřítky patřícími k Bradavickému hradu.“

„Těší mě, pane Obludo, Harry Potter,“ představil se Harry a snažil se sklonit hlavu, vleže se mu to moc nepovedlo. Pořád se necítil na to, aby vstal. Možná tomu napomohlo i to, že v sobě dusil vztek. Co dává pánovi toho skřítka právo nazývat ho takovým ponižujícím jménem? Skřítci si takové zacházení nezaslouží, to, že jim vyhovuje někomu sloužit, přece neznamená, že se s nimi jedná jako s kusem hadru. Za svou práci si zaslouží vděčnost a úctu. Harrymu u Dursleyů nevadilo ani tolik, že musel dělat všechny domácí práce, na které stačil, ale to, že se za svou snahu nikdy nedočkal ocenění natož pochvaly. On se tedy ke svým skřítkům vždycky bude chovat s úctou, budou součástí jeho domácnosti. Znovu si vzpomněl na tu malinkatou skřítčí holčičku, kterou omýval od zbytků krve a cítil, že ji už považuje za součást své rodiny.

„Vysvětlíte mi prosím, co se to tu vlastně děje,“ zeptal se Harry skřítka.

„Pane, zadal jste vašemu skřítkovi úkol, který je v rozporu s naším skřítčím právem. Váš skřítek správně kontaktoval Nejvyšší radu, aby rozhodla, jestli ho smí splnit. Obě strany, tedy váš skřítek a Bradavičtí skřítci, se spolu se mnou vydaly za vámi, aby celá situace mohla být posouzena a vyřešena.“

„V čem je problém?“ zeptal se Harry.

„Váš skřítek musel splnit váš rozkaz, což znamenalo narušení práv jiných skřítků. Vzali jsme tedy požadovaný lektvar a odebrali se na místo, abychom mohli posoudit jeho oprávněnost. Teď už o ní nemáme pochybnosti a i Bradavičtí skřítci uznali, že daný lektvar zachránil život jinému skřítkovi. Zbývá však dořešit několik drobností. Předně bych vám chtěl poděkovat za vaši snahu pomoci svým skřítkům. Nicméně váš skřítek způsobil škodu jiným a musí být tedy potrestán. Vy jako jeho pán máte právo určit trest, pokud tak neučiníte, stanoví trest Nejvyšší rada. Vzhledem k okolnostem se přimlouvám za vaši shovívavost a doporučuji spíše mírnější formu trestu, například uříznutí malíčku na levé ruce.“

„Nic se řezat nebude,“ ohradil se Harry a s vypětím všech sil se vyškrábal do sedu, což znovu roztančilo barevné tečky před jeho očima. „Kinky si žádný trest nezaslouží!“

„Bohužel musím nesouhlasit,“ oponoval mu Obluda. „Trest musí být stanoven. Pokud ho nestanovíte vy, Rada bude respektovat vaše přání, aby trest nezanechal žádné trvalé následky. Skřítek Kinky bude přeložen do Institutu čarodějného bádání, kde na něm budou testovány nové lektvary a kouzla. Jeho místo u vás zaujme jiný volný skřítek stejné kategorie, aby vám nevznikla žádná škoda. Souhlasíte s tímto trestem?“

Harry se podíval na Kinkyho, který seděl na zemi jako hromádka neštěstí a smutným pohledem sledoval Meggu, vedle níž ležely po stranách jejich děti. Ne, takhle to Harry nemůže nechat. Musí zabránit tomu, aby byla tato rodina rozdělena za každou cenu.

„Nesouhlasím. Jestliže musí být nějaký trest vynesen, tak ať je to toto: Kinky se odsuzuje k doživotní službě své ženě a dětem. Bude jí pomáhat s výkonem jejích povinností, výchovou dětí a nikdy je nebude moci opustit.“

„To není žádný trest,“ namítl starý skřítek.

„Že není? Slyšel jste někdy, jak pronikavý hlas ta dvojčata mají? Já si myslel, že se mi rozskočí hlava už po pár minutách. Kinky bude velice přísně potrestán, když to bude muset denně poslouchat,“ pronesl Harry pevným hlasem, kterým naznačil, že už o tom dál nehodlá diskutovat.

„Jak poroučíte, pane,“ kapituloval Obluda. „Bylo mi velkou ctí poznat někoho, jako jste vy. Vznešení kouzelníci málokdy věnují svou pozornost svým skřítkům a ještě méně často jsou ochotni pro ně něco obětovat. Skřítci na vaše činy nikdy nezapomenou,“ rozloučil se s hlubokou úklonou Obluda a zmizel.

Zástupci Bradavických skřítků však zůstali. Měli sklopené oči, rozpačitě šoupali nohama, rozhodně však nevypadali, že by se chystali k odchodu.

„Jestli čekáte na ten lektvar, můžete se klidně vrátit, zítra vám ho donesu,“ snažil se je uchlácholit Harry.

„To ne, pane,“ soukal ze sebe jejich mluvčí. „Chceme se vám omluvit za nepříjemnosti, které kvůli nám budete mít.“

„Jaké nepříjemnosti?“

„Porušil jste školní řád a my o tom budeme muset informovat pana ředitele. Je nám to moc líto, protože se ke svým skřítkům chováte tak hezky, ale nemáme na vybranou. Dostali jsme příkaz a musíme ho dodržovat. Pan ředitel vám zajisté za nedovolené opuštění školních pozemků vyměří trest a nás moc mrzí, že za své ušlechtilé skutky budete trpět.“

„Opravdu ho musíte informovat? Na snídani budu zase zpátky a nikdo si toho ani nevšimne,“ pokoušel se smlouvat Harry.

„To bohužel nejde, pane,“ omlouvali se skřítci. „V roce 1764 ředitel Hypolit Sorenus rozkázal skřítkům, že musí všechny prohřešky studentů hlásit a žádný z dalších ředitelů to nařízení nezrušil. Je nám to líto.“

„Jakej trest mi asi tak Brumbál napálí?“ zamumlal si spíš pro sebe zaskočený Harry.

„To bohužel nemůžeme vědět. Pan ředitel se s námi o takových věcech nebaví, ale určitě si najde způsob, jak vám v takových výletech zabránit. Studenti nesmí opouštět školu. Je nám to moc líto, kdybyste cokoli potřeboval, rádi vám posloužíme,“ rozloučili se s ním skřítci a celá delegace okamžitě zmizela zpátky do školy.

Harry zůstal chvíli zamyšleně sedět. Tohle vypadalo na pěkný průšvih. Z nějakého trestu si nic moc nedělal, ale jestli mu Brumbál zatrhne jeho občasné výlety domů, bude to pro něj těžká rána, ačkoli školní rok snad nějak přežije. Co když mu ale zabaví hodinky i na prázdniny? Nedokázal si představit, že by musel čekat roky, než zase svoje prarodiče uvidí. Byla to celá jeho rodina a on se jí rozhodně nehodlal jen tak snadno vzdát.

Možná by mohl použít nátlak. Nenáviděl svou pověst celebrity, ale proč z toho jednou jedinkrát nemít nějaký prospěch? Kdyby Brumbálovi pohrozil, že pokud mu ty hodinky nevrátí alespoň na prázdniny, přestoupí jinam, asi by rozpoutal pěkný skandál. Brumbál má sice k jeho potrestání plné právo, čekaly by ho však pořádně horké chvilky. Snad by byl ředitel ochotný přistoupit na kompromis a nechat mu svobodu alespoň přes prázdniny. Je však jasné, že takovým jednáním by si k jednomu z nejmocnějších kouzelníků světa zavřel dveře. Brumbál by sice možná ustoupil, ale už by nebyly žádné výsady, speciální hodiny ani přístup do zakázaného oddělení. Kdepak, Brumbála nesmí proti sobě popudit.

Možná by zabrala omluva a upřímná lítost. Brumbál vypadal docela sentimentálně, takže by na to mohl skočit. Problém však byl v tom, že on žádnou lítost necítí. Školní trest mu oproti šanci strávit Vánoce s prarodiči, i když jsou jenom na obrazu, připadal naprosto bezvýznamný. Bude ale natolik přesvědčivý, aby zahrál upřímnou lítost? Navíc pokud bude Brumbálovi lhát a on ho odhalí, opět to skončí tím, že si ho popudí proti sobě. Tudy také asi cesta nepovede.

Možná by mohl pověřit Gringotty, aby mu zařídili povolení ministerstva k návštěvám rodinného sídla nebo ještě lépe jeho zplnoletění. Pak by mohl používat hůlku i mimo školu, zrušit ochrany kolem sídla a na prázdniny se sem normálně nastěhovat. Nikdo mu přece nemůže bránit ve správě jeho vlastního majetku. Něco takového by stálo i za milion galeonů, ale nejspíš není nejmenší šance něco takového prosadit. Byl tu však ještě jeden aspekt. Něčím takovým by se definitivně odstřihl od Dursleyových, což by za jiných okolností bylo naprosto super, on však chtěl poznat tu novou Petunii, která mu píše dopisy a která ho považuje za svou rodinu. Od toho prvního dopisu se zmítal v nejistotě a pochybnostech, jaká jeho teta doopravdy je. Byl připravený jí odpustit a začít jejich vzájemný vtah budovat zase od začátku a teď by se od něčeho takového měl odstřihnout? Ne, musí se s ní ještě jednou vidět a to znamená minimálně začátek prázdnin u Dursleyů.

Kdyby tak existoval nějaký způsob, jak budoucí Brumbálův zákaz obejít. Jenže jaký? Přemisťovat se učí až plnoletí kouzelníci. On už sice uvažoval, že by se to mohl naučit, vždyť už se mu to několikrát samovolně povedlo, když prchal před svým bratránkem, k realizaci však měl tenhle plán hodně daleko. Přes všechny ty ochrany by se nejspíš stejně do sídla přemístit nedokázal. Stejně by to dopadlo, kdyby se pokusil vytvořit přenášedlo. Skřeti by si neúčtovali takovou částku za něco, co zvládne vytvořit pouhý student. Musí najít nějaký jiný způsob.

Také by se asi měl co nejrychleji vrátit do Bradavic. Brumbál určitě bude shovívavější, když se rychle vrátí, ale to přijde o Vánoce se svými prarodiči. Možná je to na dlouhou dobu poslední šance, jak si s nimi popovídat. O kolik se zhorší jeho postavení, když zůstane alespoň do rána? Možná by mohl Brumbálovi napsat vzkaz, že je ještě příliš slabý na návrat a musí se dát nejdřív trochu dohromady. Nebyla to úplná lež, opravdu se pořád cítil unavený, ale jeho stav se lepšil každou vteřinou. Teď už by se přece mohl klidně postavit. Na potvrzení svých myšlenek se s mírným zavrávoráním skutečně zvedl na kolena a posléze s vydatnou pomocí zdi i na nohy.

Znovu se podíval na ta dvě skřítčí miminka a znovu ho zalil dosud neznámý pocit. Opatrně, jen špičkou prstu se dotkl jejich zkrabatělých tvářiček. Byly tak teplé a měkké. Měl neodbytný pocit, že se o ty tvorečky musí postarat a chránit je. Nemůže od nich jen tak odejít, musí se nejdřív postarat, že jim nic nebude chybět. Posadil se na zem vedle kolébky, kde spala mimina a opřel se vyčerpaně o zeď.

„Kinky, můžeš sem na chvilku, prosím,“ přivolal skřítka, který seděl u lůžka své ženy. „Strašně nerad tě vyrušuji v takovou chvíli, ale nevíš, jak bych mohl poslat do Bradavic vzkaz? Máme tu nějaké sovy?“

„Ne, žádné sovy tu nejsou. Kinkymu nařídili, že je má pustit na svobodu, protože je zbytečné starat se o ně takovou dobu, než se vrátí nový pán. Kinkyho nenapadlo pořídit nové, když se pán Harry vrátil. Kinkymu je to moc líto a potrestá se za to selhání.“

„Za nic se trestat nebudeš, to je příkaz,“ zastavil jeho lamentování přísným hlasem Harry. „Chtěl jsem jenom vědět, jak můžu poslat zprávu Brumbálovi. Nechci, aby se na mě zlobil ještě víc.“

„Pán se může s panem Brumbálem spojit přes letax, ale jeho krb nebude asi úplně volně přístupný pro každého. Nejspíš bude zapotřebí nějaké heslo nebo povolení od pana Brumbála.“
„Nikdy jsem letax na tohle nepoužíval, není nějaký jiný způsob?“ zeptal se nejistě Harry. U Malfoyů měl možnost přepravu pomocí krbů vyzkoušet a rozhodně ho to nijak nenadchlo.

„Také by mu ten vzkaz mohl donést Kinky,“ nabídl se skřítek celý nadšený z možností odčinit své pochybení ohledně sov.

„Nechci tě odvádět od rodiny v takovou chvíli,“ protestoval Harry.

„Kinkymu to nevadí, bude zpátky za minutku. Skřítkové se můžou přemisťovat i přes všechny bariéry, pokud je to přání jejich pána,“ pronesl důležitě.

Harry se zarazil. Tohle by mohlo být ono. Nepotřebuje žádné přenášedlo, stačí, když zavolá svého skřítka, a ten ho domů přenese.

„Takže když tě zavolám jménem, přijdeš za mnou a přemístíš mě sem, ať už budu kdekoli?“ chtěl se Harry ujistit.

„Ano, to Kinky může udělat. Nemůže však pána přemístit třeba z Azkabanu, to je zakázané. Ani by to nešlo, protože skřítci z Azkabanu by to nedovolili.“

„A z Bradavic bys mohl?“ zeptal se s nadějí v hlase Harry.

„I tam je to zakázané, ale ne tak přísně. Pokud by byl pán v ohrožení života, mohl bych ho vzít i z Bradavic, jinak ne.“

„Ale počítám, že ze Zobí ulice nebo odkudkoli mimo bradavické pozemky by to šlo. Nenarušilo by to nějak ochrany kolem sídla?“

„Ano, Kinky to rád udělá a žádné ochrany okolo sídla to nenaruší. Naše přemísťování je jiné, než jaké používají vznešení kouzelníci, takže se ho ochrany netýkají. Má tedy Kinky odnést dopis do Bradavic?“

Harry v rychlosti načmáral na pergamen pár slov omluvy, že se cítí příliš unavený, aby se hned vracel, ale že ráno na snídani bude zpátky. Snad to Brumbála trochu uchlácholí. Nechtěl si starého ředitele znepřátelit, ačkoli nejspíš našel způsob, jak jeho zákaz obejít. Mnohem víc ho trápilo, jestli nezklame Snapea. Ředitele své koleje si nesmírně vážil, dokonce víc, než ředitele celé školy a zklamat ho nechtěl. Zkusí si s ním promluvit hned po návratu a vysvětlit mu, co vlastně udělal. List jenom přeložil, napsal na něj Brumbálovo jméno a podal ho skřítkovi s slovy:

„Dones to panu řediteli, prosím.“

„Ano, Kinky to hned udělá. Má pana ředitele vzbudit nebo má počkat než se probudí? Starý pán neměl moc rád, když ho Kinky v noci vyrušoval.“

Harry se plácl do čela. Musí být už po půlnoci, Brumbál bude nejspíš spát a skřítci mu budou o jeho prohřešku referovat až ráno. Nemá cenu nic posílat, ráno mu to vysvětlí osobně. Vzal si zpátky pergamen a hodil ho do krbu.

„Nikam nemusíš, Kinky, promluvím si s panem ředitelem osobně ráno. Jdi se postarat o svou rodinu, pamatuj si, že jsem ti to určil jako trest.“

Kinky jen pokrčil rameny, ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu a vrátil se ke své ženě. Harry pozoroval, jak ostatní skřítci uklízí místnost a několik vrásčitých skřítek se stará o Meggu. Byly to nejspíš nějaké léčitelky, protože se snažily Meggu léčit podivnou kombinací mudlovských metod a skřítkovské magie. Vůbec nepoužívaly lektvary, krom toho dokrvovacího, a spoléhaly se na spíš na jehlu, nit a hromadu obvazů, což prokládaly občasným lusknutím prstů nebo máváním rukama. Očividně to zabíralo, protože Megga měla mnohem zdravější barvu a také její dech byl mnohem klidnější a pravidelnější než předtím.

Harry ještě chvíli odpočíval a přemýšlel o zvláštnostech skřítčí magie. Všechno dělali bez hůlky, jen luskli prsty nebo mávli rukou a bylo to. Možná by se od nich mohl dozvědět, jak vlastně jejich magie funguje. Při své snaze porozumět svým schopnostem už přečetl pěknou řádku knížek o tom, jak si kouzelníci představují, že magie funguje, ale pořád mu to přišlo hodně neúplné. Zdálo se, že nikdo z jejich autorů neměl vlastně ani páru o tom, co vlastně dělá, když mává hůlkou. Možná, že pohled z jiné perspektivy by mu mohl něco vyjasnit.

Na tyhle úvahy však bude mít ještě dost času. Zbývá mu posledních pár hodin prázdnin, takže je musí jaksepatří využít. Znovu se zvedl na nohy a tentokrát už se mu kolena neklepala, a tak pomalu vykročil směrem ven. Měl namířeno do laboratoře, aby uvařil ten dokrvovací lektvar pro Bradavice. Nemělo by na tom být nic obtížného. Recept znal zpaměti a Kinky mu mezitím donesl všechny potřebné ingredience. Možná by to sice ještě den nebo dva počkalo, ale on neměl rád dluhy. Příprava lektvaru také proběhla bez problémů, objevila se však jiná potíž. Pozdní hodina se začala projevovat a on zíval tak, že si málem vykloubil čelist. Nechtěl ztrácet čas přípravou dalšího lektvaru, na který ani neznal recept, takže si jenom udělal odvar z několika bylin, které by měly mít povzbuzující účinky, a s hrnkem tohoto čaje vyrazil za svými prarodiči.

Nejdřív jim samozřejmě musel vysvětlit, kde byl tak dlouho. Za své počínání rozhodně nesklidil žádný aplaus. Děda se na něj mračil a babička vypadala velmi ustaraně. Samozřejmě ho zasypali salvou otázek, co to vlastně provedl a proč se to na něm tak podepsalo. Harry jim moc odpovědí poskytnout nemohl. Jednal čistě instinktivně a vedlo ho nezdolné odhodlání zachránit umírající skřítku, nemohl však slovy pořádně popsat, co to vlastně udělal. Raději stočil řeč na vyprávění svých zážitků z Bradavic. Tohle vyprávění opět nastolilo v pokoji příjemnou náladu, dokud se jim Harry nesvěřil se svými trably s deníkem budoucího Lorda Voldemorta.

Oba prarodiče nejdříve Harryho přemlouvali, aby nechal deník deníkem a zapomněl na něj. Harry se jim snažil vysvětlit, že Voldemort ho na pokoji nenechá, takže jakákoli znalost jeho silných stránek a slabin by mu mohla být prospěšná. Přiznal se, jaké má obavy, aby také jednou neskončil jako jeho autor. Vyprávěl o tom, jak chápe jeho postoje a ačkoli on by se ve stejné situaci zachoval jinak, dokázal pochopit, proč Tom udělal to, co udělal. Přiznal i podivné pocity, které v něm psaní do deníku vyvolalo. Poprvé se s tím mohl někomu svěřit a hodně se mu ulevilo, když se o své obavy podělil. Od svých prarodičů se sice krom ujištění, že on rozhodně s Voldemortem nic společného nemá, mnoha rad nedočkal, ale i tak se cítil mnohem lépe. Podle dědy by bylo nejlepší, kdyby ten deník už nikdy neotevřel a raději s ním zatopil v krbu. Když se jich ptal na nějaké nápady, jak by mohl Toma přechytračit, dostalo se mu však jen kázání o tom, že by ho nejraději přehnuli přes koleno a nápady na nějaké přechytračování budoucího Voldemorta z něj pěkně vymlátili. S jediným použitelným nápadem přišla nakonec jeho babička. Navrhla, aby měl pořád aktivovanou nitrobranu. S takovou ochranou by ho Voldemort z deníku neměl ovlivnit. Nikdo z jeho prarodičů sice tohle odvětví magie neovládal, ale podle jeho popisů usoudili, že by to mohlo pomoci. Harry nakonec musel slíbit, že bude s deníkem maximálně opatrný a otevře ho, jen když si bude jistý, že je to nutné.

Harry neúnavně líčil všechny své zážitky až do rána. Hodně času strávil rozebíráním předností a záporů jednotlivých volitelných předmětů. Jeho prarodiče přiznali, že v tomto ohledu je spíš po své matce než otci. Ten si zvolil cestu nejmenšího odporu a zapsal si jen péči o kouzelné tvory neboli potvory, jak prý tento předmět nazýval, a věštění, kam ho prý naverboval Sirius Black. Jeho přítel ho prý nalákal na vyhlídku, že součástí toho předmětu bude i požívání různých substancí navozujících věštecký trans, které se velice nápadně podobají mudlovským drogám. Bohužel nejsilnější drogou, se kterou se při hodinách James setkal, byla otřesná káva se spoustou sedliny, po které se mu vždycky udělalo špatně. Všechno se to provalilo až na svatbě Harryho rodičů a celá rodina si pak z jeho otce hodně dlouho utahovala. Za okny zrovna začalo svítat, když děda prohlásil, že teď je čas na dárky.

Harry dostal od svých prarodičů soupravu pro vylepšování košťat. Obsahovala všelijaké lektvary, amulety a samolepky s runami, které měly zvýšit rychlost koštěte, zlepšit jeho ovladatelnost a další vlastnosti. Krom toho obsahovala širokou paletu dalších vychytávek určených čistě pro vizuální efekty. Harry se už moc těšil, jak se po příštím zápase proletí kolem hřiště a za jeho koštětem budou zůstávat pruhy v barvách Zmijozelu nebo jak vyleká ostatní, když bude kolem nich létat na neviditelném koštěti.

S velkými obavami začal rozbalovat svůj dárek. Jeho výrobou strávil mnoho a mnoho hodin, ale stále si nebyl moc jistý výsledkem. Svým prarodičům daroval vlastnoruční kouzelnou kresbu pokoje doslova napěchovaného vším možným pro ukrácení volného času. Byla tam knihovna s tisícovkou knih, vyvedených naprosto realisticky včetně titěrných nápisů na hřbetech. Byla tam šachovnice s figurkami připravenými vyrazit proti soupeři. Byly tam i další kouzelnické hry, miniaturní laboratoř včetně přísad a dokonce i minibar s těmi nejvyhlášenějšími značkami alkoholu.

Harry neuměl moc dobře malovat, a protože kouzelná kresba musela být maximálně věrná, stálo ho její vytvoření opravdu hodně sil. Pracoval ve volných chvílích v jedné opuštěné sklepní místnosti a ani jeho přátelé dlouho nevěděli, kam se často na celé hodiny vytrácí. Hermiona se rozčilovala, že zanedbává studium, Draco byl mrzutý, že si s ním nechodil zalétat a Gabrille byla dotčená, že má před nimi nějaké tajemství. V polovině října na něj udeřili a on jim nakonec ukázal svůj ateliér. Jejich vztahy se rychle urovnaly, ale stejně nechápali, proč se Harry pustil do něčeho tak monumentálních rozměrů. Původní malba byla v životní velikosti a teprve nakonec ji Harry zmenšil do velikosti, která se dala pověsit na zeď. Každou šachovou figurku, každý svazek v knihovně pečlivě obkresloval. Někdy si sice pomohl kouzlem, zvlášť u knih, které by se jinak nedaly číst, většinou však pracoval vlastníma rukama. Mnohokrát něco překresloval a mnohokrát zoufalstvím kopal do zdi, když se mu dílo nedařilo. Teď byl napjatý jako struna, jak na jeho dárek budou jeho prarodiče reagovat.

„Harry, to je pro nás?“ zeptala se ho nevěřícně babička.

„To muselo stát spoustu peněz, neměl bys za nás tolik utrácet,“ přidal se děda a zíral na jeho dílo jako u vytržení.

„Nestálo to zase tolik,“ bránil se Harry a měl pláč na krajíčku. Moc se bál, že se jim jeho dílo nebude líbit. „Kupoval jsem jenom barvy, plátno a tak. Maloval jsem to sám. Moc to neumím, jestli chcete, nechám to od někoho přemalovat,“ zeptal se s nadějí v hlase.

„To ne. Je to… perfektní,“ zarazila jeho omluvy babička, které se po tvářích koulely slzy.

„Harry, tohle je ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal,“ utíral si oči jeho děda. „Strašně rád bych tě teď vzal do náručí, škoda, že kvůli těm zasr… zasmoleným Smrtijedům nemůžu.“

„Zavolej skřítka, aby ho pověsil na zeď, nemůžu se dočkat, až si tvůj dárek vyzkouším. Budeme muset tvrdě bojovat, aby nám se do toho obrazu nesestěhovalo příbuzenstvo z celého sídla,“ pokusila se babička ukončit chvilku plnou rozpaků kvůli nemožnosti fyzického kontaktu.

Hned, jak neznámý skřítek zavěsil obraz na stěnu, oba prarodiče se do něj přesunuli a začali zkoumat jeho možnosti. Harry byl šťastný, že jeho dárek, který mu dal tolik práce, sklidil úspěch. Hned si začal plánovat, co jim namaluje příští rok. Možná existují i nějaké další způsoby, jak kouzelné obrazy vytvářet, mohl by se zeptat profesora Kratiknota.

Harry se jen nerad loučil, ale jestli chtěl být v Bradavicích dřív, než skončí snídaně, nezbývalo mu nic jiného. Sbalil si svůj dárek a po chvilce váhání si do kapsy zastrčil i deník svého úhlavního nepřítele. Rozloučil se ještě jednou se svými prarodiči a vydal se do kuchyně, aby se ještě jednou podíval na své dva malé skřítky.

V kuchyni už stálo ve vzorném dvojstupu dvanáct skřítků, které mu Kinky hned začal přestavovat. Jednalo se o skřítky, kteří se starali o jeho ostatní domy. Harry neměl moc času, ale snažil se ke svým skřítkům chovat mile, takže každému podal ruku a zamumlal něco o tom, jak ho těší, že zrovna on se stará o jeho majetek. Skřítci byli nad takovou vstřícností úplně nadšení. Potterové posledních generací se ke svým skřítkům vždycky chovali slušně, nikdy si však s nimi nepodávali ruce. Když bylo představování u konce, chtěl se Harry ještě jednou podívat na děti. Kinky mu nadšeně vykládal, že je to chlapeček a holčička a že je hned, jakmile zvládnou první krůčky, začne cvičit, aby se dokázali o svého pána jaksepatří postarat.

Harry vytvořil ze svých dlaní jakousi kolébku a obě mimina si pochoval. Kinkymu při tom udílel pokyny, že se má o své děti pořádně starat a nakoupit všechno, co budou s Meggou k jejich výchově potřebovat. Předal mu dopis Goldhammerovi, že Kinky může kdykoli vybírat z jeho trezorů tolik, kolik bude potřebovat, aby jeho rodina nestrádala.

Položil právě druhé dítě zpátky do kolébky a chystal se rozloučit, když ho zaskočila Kinkyho otázka:

„Jak si pán přeje, aby se jmenovali? Pán má právo pojmenovat své skřítky, jaká jména jim vybral?“

Harry byl dokonale zaskočený. Nechtěl jim dávat nějaká směšná nebo hanlivá jména, jak bylo u kouzelníků často zvykem. Chvíli uvažoval o tom, že by je pojmenoval po svých rodičích, ale pak se zarazil a zeptal se Kinkyho.

„Kinky, proč skřítci nemívají stejná jména jako jejich pánové? Rád bych ty děti pojmenoval Lilly a James po mých rodičích, ale neporuším tak nějaký váš zákon?“

„Pro jména není žádný zákon,“ vypískl Kinky a jeho udivené oči měly zase velikost tenisových míčků. „Pán by chtěl pojmenovat skříťata po svých rodičích?“

„Ano, jsou to dobrá jména. Jestli jednou budu mít děti, rád bych je tak také pojmenoval.“

„To je obrovská čest,“ přešlapoval v rozpacích Kinky, „ale asi by to nebylo správné.“

„Proč?“

„Protože by pak vaši skřítci nevěděli, jestli volá pán na ně nebo na své děti. Jeden Kinkyho známý skřítek se jmenoval stejně jako druhý bratranec jeho pána a mnohokrát se mu stalo, že přišel na zavolání, které mu však nepatřilo. Byl velice nešťastný, protože svému pánu špatně sloužil a otravoval jeho vzácné příbuzné.“

„Aha, takže proto asi nemíváte jména, co se běžně mezi kouzelníky používají. Budu se muset poohlédnout někde jinde. Co takhle Luke a Leia?“ navrhl, když si vzpomněl na známou trilogii Hvězdné války, kterou si Dudley často pouštěl na videu. Neznal žádného kouzelníka s takovým jménem a ani mezi mudly nebyla taková jména zrovna nejběžnější.

„Nádherná jména. Budou z nich skvělí služebníci,“ radoval se Kinky.

Harry na ta dvě miminka vůbec nemyslel jako na své budoucí služebníky. Cítil za jejich života zodpovědnost a chtěl, aby jim nikdy nic nechybělo a byli šťastní. Jestli k tomu budou potřebovat, aby se o něj starali, budiž, ale jestli budou šťastnější jinak, nebude jim bránit. Chtěl, aby poznali i něco jiného než nikdy nekončící práci v jeho sídle. Rád by věděl víc o tom, jak se jim daří, když už je nebude moci navštěvovat. Najednou se mu v hlavě objevil nápad, jak udržovat kontakt se všemi, které v rodinném sídle zanechá.

„Kinky, umíš číst a psát?“ zeptal se.

„Ano, Kinky zná písmena a umí je malovat. Stará paní posílala Kinkyho na nákupy a vždycky mu napsala, co má všechno nakoupit. Kinky si pak všechno přečetl a na nic nezapomněl.“

„Takže mám pro tebe ještě poslední příkaz. Alespoň jednou za týden tě zavolám do Bradavic a ty mi pak budeš vyprávět, jak se miminkům daří. Občas ti dám ti také dopis pro mého dědu a babičku a ty jim ho doneseš a přečteš. Pokud budou chtít odepsat, tak zapíšeš všechno, co ti řeknou a doneseš mi to. Tohle není nic proti školnímu řádu, takže bys neměl mít žádné problémy.“

„Ano, ano, Kinky rád bude všechno tohle pro mladého pána dělat. Kinky je moc rád, že se pán tak moc stará o jeho děti,“ radoval se skřítek.

„A já jsem moc rád, že se o tvé děti můžu starat,“ usmál se Harry a vyrazil čelit Brumbálovu hněvu.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one