face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry pospíchal, aby se ještě stihl ukázat na snídani ve Velké síni. Probdělá noc se na něm začínala projevovat a on by nejraději zapadl do své ložnice, aby smazal svůj spánkový deficit, nejdříve se však musel vypořádat s hněvem samotného ředitele. Jakmile otevřel dveře, stočily se k němu všechny pohledy. Harry měl pocit, že už všichni vědí, jak minulou noc strávil mimo školu a teď jen čekají, až ho Brumbál přetrhne vejpůl. Sklopil oči a pomalu se šoural na své místo u společného stolu, kde jedli přes Vánoce studenti společně s profesory. Teprve tam zvedl svůj pohled k Brumbálovi a pozdravil všechny okolo.

Ředitel si hladil vousy a místo svého obvyklého dobráckého výrazu tvořila jeho ústa stejnou úzkou čáru, jaká obvykle bývají příznačná pro jeho zástupkyni. V jeho očích nebyly žádné veselé ohníčky, ale spíš modrý polární ledovec. Nebylo pochyb, že se na něj Brumbál opravdu zlobí. Harry mu pohled opětoval a ze všech sil se snažil neuhnout pohledem. Byl si plně porušení školního řádu, ale svého činu nelitoval. Rozvážně se pustil do jídla a stále po očku sledoval ředitele, jestli se do něj pustí přede všemi nebo si to s ním vyříká v soukromí ředitelny. Připadalo mu, že by se napětí mezi ním a Brumbálem dalo krájet a že všichni u stolu to musí vnímat. Ti se však, snad s výjimkou Snapea, dál věnovali svým toastům, vajíčkům, slanině a džemu. Harry jedl schválně pomalu, aby prodloužil co nejvíce chvíli, než nad ním bude vynesen ortel. Nic však netrvá věčně a i tato snídaně musela jednou skončit. V devět hodin, kdy seděli u stolu už jenom Harry, Brumbál a Snape, odsunul Harry prázdný talíř a začal se pomalu zvedat. Pomalu došel k Brumbálovi a začal se omlouvat:

„Pane řediteli, dovolte, abych se omluvil za své opuštění školního areálu…“

„Harry, tvé provinění zde nebudeme řešit. Doprovodíš mě laskavě spolu se svým vedoucím koleje do ředitelny, kde mi, doufám, podáš náležité vysvětlení svého činu.“

Harry se zamračeným Snapem, který střídavě probodával očima jeho a ředitele, došli prázdnými chodbami až do ředitelny, kde se Brumbál usadil za stůl, a mávnutím hůlky přivolal jedno křeslo Snapeovi. Harrymu žádné sezení nenabídl, takže musel zůstat stát.

„Harry, skřítci mě informovali, že tě zastihli mimo školu na tvém rodinném sídle. Svévolné opuštění areálu školy je závažným porušením školního řádu a já bych rád slyšel tvé zdůvodnění celé situace,“ začal Brumbál přísně. Snape zaměřil svůj zachmuřený pohled na Harryho s němou otázkou, co má tohle všechno znamenat.

„Ano, skutečně jsem strávil včerejší večer a noc doma,“ přiznal Harry klidně. „Jsem si vědom porušení školního řádu, Vánoce doma však pro mě byly důležitější.“

„Od samého začátku jsem říkal, že ty tvoje návštěvy rodinného sídla jsou chyba. Myslíš si, že když jsi bohatý, můžeš si dopřát každý svůj rozmar? Jen proto, aby sis dopřál hloupou iluzi domova a nechal se obskakovat svými zotročenými skřítky, jsi riskoval svůj život a všechny naděje, které do tebe vkládáme. Choval ses jako rozmazlený spratek. Velice jsi mě zklamal, Harry,“ pustil se do něj Brumbál, vytočený jeho zdánlivým klidem.

„Chtěl jsem jen předat dárek dědečkovi a babičce,“ tiše pronesl Harry a celý se přikrčil. Podle jeho zkušeností začnou za chvíli padat rány. Do očí se mu draly slzy.

„Nemáš žádného dědečka ani babičku, Harry,“ odsekl nakvašeně Brumbál.

„Mám. Jsou sice jen na obrazu, ale mám je moc rád. Můžu si s nima povídat, s dědou hraju šachy, s babičkou se bavíme o lektvarech a…,“ chrlil ze sebe Harry.

„Harry, jsou to jen obrazy. I když si s nimi můžeš povídat, nejsou skuteční. To, že jsi kvůli tomu opustil bezpečí školy, bylo neuvěřitelně sobecké. Dokážeš si představit, jaké by mělo následky pro tvého kolejního ředitele, mě a potažmo pro celou školu, kdyby se ti něco stalo? Ty jsi důležitý. Jsi důležitý pro nás a byl jsi důležitý pro své rodiče. Tvoji rodiče se za tebe obětovali, Harry, a spousta dalších dobrých lidí zemřela, jen abys mohl žít v bezpečí a takto ses jim odvděčil? To tě tví aristokratičtí přátelé tak zkazili, že pro tebe jejich smrt nic neznamená? Myslíš jenom na sebe a pošlapáváš tím jejich památku. Zklamal jsi mě, moc jsi mě zklamal.“

Tohle už na něj bylo příliš. Harry sebou po každém obvinění z úst starého ředitele škubl, jako kdyby dostal ránu, a po poslední větě už neudržel slzy. Stál tam se skloněnou hlavou, popotahoval nosem a slzy mu po tvářích kreslily křivolaké cestičky. Všechno na něj dolehlo a on se ztrácel ve svých obavách. On přece své rodiče zbožňoval a teď pošpinil jejich památku, že by se za něj jeho rodiče museli stydět. Je přesně takový netvor, jak říkával Vernon. Všem okolo jenom ubližuje, a když se pokusí udělat něco hezkého, zvrhne se to tak, že ostatním zase jen ublíží. Je úplně k ničemu. Nedokázal už kontrolovat svou magii, která kolem něj vířila, a její nápory otřásaly všemi těmi skleněnými a kovovými věcičkami, jež měl Brumbál vystavené ve své pracovně.

„Dost, Brumbále, copak nevidíte, co jste způsobil?“ zahřměl ze svého křesla Severus Snape.

Už od snídaně měl podezření, že Harry něco vyvedl a s velikou nelibostí se domýšlel, co by to asi tak mohlo být. Ten kluk měl talent namočit se do každého průšvihu a většinou mu při tom šlo o život. Podle výrazu ředitele soudil, že i tentokrát to bude něco hodně závažného. Bál se, že Voldemort zase zkusil proniknout do Bradavic a Harry u toho samozřejmě nemohl chybět. Hodně se mu ulevilo, když zjistil, že si Harry jenom na Vánoce odskočil domů. Co se ten Brumbál diví, vždyť je mu teprve dvanáct a pořádné Vánoce vlastně nikdy nezažil. Skoro každý rok se nějaké dítě, co tu muselo zůstat, pokusilo dostat domů a nikdy to ředitel neřešil.

Už chtěl zakročit, když Brumbál vytáhl kartu chlapcových rodičů. On sám se v hodinách často choval jako pěkný mizera a měl jisté zvrácené potěšení, když se před ním nějaký hrdý nebelvír rozplakal, ale nikdy by nesáhl k něčemu tak podlému. Tomu staříkovi snad úplně přeskočilo! Měl sto chutí se do Brumbála pustit, ale Harry byl teď přednější. Rychle si klekl ke svému studentu, zvedl ho a posadil do svého křesla.

„Bylo tohle všechno nutné?“ zeptal se Brumbála vyčítavě a ze všech sil se snažil potlačit svůj vztek. Poslední, co Harry potřeboval, byla jeho hádka s ředitelem.

„Bohužel ano, můj chlapče. Harry si musí uvědomit svou odpovědnost vůči druhým. Opravdu se bojím, že není v té správné koleji. Zmijozelové jsou příliš nezávislí a zaměření sami na sebe, což může vést k sobectví a bezohlednosti. Bylo třeba zasáhnout, dokud je čas.“

„Chcete snad naznačit, že jsme samolibí sobečtí parchanti?“ zeptal se Snape a hrozba v jeho hlase byla jasně patrná.

„Ne, tak jsem to určitě nemyslel, Severusi. Ty sám jsi zářným příkladem nezištnosti a sebeobětování,“ snažil se Brumbál rychle napravit škody způsobené svými slovy, ale Snape ho dál probodával pohledem, při kterém se mnohým studentům podlamovala kolena.

„Nebudeme se teď o tom bavit. Chlapec se potřebuje uklidnit a vyspat, dovolte mi ho odvést do jeho koleje. Harry, půjdeš tam sám nebo tě mám doprovodit?“ obrátil se na svého studenta.

„T-to b-bude v pořádku,“ dostal ze sebe Harry. Byl sice unavený, ale teď ho trápilo něco jiného: „Opravdu by se za mě mí rodiče styděli?“

„Nemyslím si, Harry,“ snažil se ho uklidnit Snape. „Tvůj otec by na tebe byl v duchu hrdý, že kráčíš v jeho stopách. To však vůbec neznamená, že to, cos udělal, bylo nějakým způsobem správné nebo chvályhodné. Tvá matka by se na tebe ze stejného důvodu zlobila, ale byla by ráda, že tě má vedle sebe. Kvůli něčemu takovému by tě rozhodně nezavrhla, ale je pravda, že by se ti snažila vysvětlit, jak by ses měl chovat dospěleji, ačkoli chápu, že je to někdy pro tebe těžké. Rodiče se mohou na své děti někdy hněvat, ale nikdy je nepřestanou milovat, vůbec se kvůli tomu nemusíš trápit. Tak co, půjdeme?“

Harry se trochu uklidnil a začal zase normálně uvažovat. Důvěřoval Snapeovi, jako snad žádnému dospělému. Při jejich hodinách nitrobrany poznal učitel jeho nejskrytější myšlenky i noční můry, věděl o něm všechno, a přesto si to nechal pro sebe a nezneužil toho, aby ho ponížil. Vždycky se k němu choval jako někdo, komu na něm opravdu záleží, a jestli si má vybrat, zda bude víc důvěřovat jemu nebo Brumbálovi, volí Snapea. Proč se vlastně Brumbál do něj pustil přes jeho rodiče? Chtěl mu ublížit? Bude si o tom muset ještě někdy v klidu popřemýšlet, ze své zkušenosti věděl, že si na dospělé musí dávat pozor. Utřel si oči, vzhlédl na Snapea a přikývl na znamení, že je připravený jít.

„Počkej, Severusi, ještě je zde otázka jeho trestu. Hrubým způsobem porušil školní řád a trest by tomu měl odpovídat. Navrhuji podmínečné vyloučení do konce školního roku, aby si uvědomil, co všechno mohl způsobit,“ zastavil je Brumbál.

„Nesouhlasím,“ vyštěkl Snape. „Jeho otec běhal celé noci po Zapovězeném lese spolu s tím čoklem a vlkodlakem. Vy jste o tom moc dobře věděl, mnohokrát byli přistiženi, a přesto nikdy nedostali větší trest než leštění cetek v Pamětní síni. Jeho přestupek nepřesahuje rozměr běžného provinění a jako ředitel jeho koleje mu trest určím sám, nemusíte se obtěžovat. Budu potřebovat nějaké čerstvé přísady do lektvarů a on by mi je mohl ve sklenících nasbírat. Alespoň si vylepší znalosti z bylinkářství, kde z posledního testu získal jen ubohých 89,5%. Promluvím si s Pomonou, jestli na něj dohlédne nebo jestli na něj mám dohlédnout sám. Bude to hezké prožití vánočních svátků, dohlížet na někoho při školním trestu, ačkoli třeba u někoho z Nebelvíru by to bylo mnohem uspokojivější.“

„Severusi, myslím, že si plně neuvědomuješ, jak moc riskoval…,“ pokusil se protestovat Brumbál.

„Co riskoval? Že strávil noc na místě, kam by se k němu nedostali ani ti nejlepší odeklínači? Když sedává u jezera a ráchá si tam nohy, riskuje daleko víc, nemluvě o tom, že spí v ložnici se čtyřmi potomky bývalých Smrtijedů. Harry stráví tři celé dny ze svého volna ve sklenících. To je podle mě adekvátní trest.“

„Jak myslíš, Severusi. Jak jsi říkal, vedoucím jeho koleje jsi ty,“ kapituloval rezignovaně Brumbál před nazlobeným profesorem lektvarů. Zdálo se, že je zmijozelský vedoucí ochoten hádat se o výši trestu klidně do Tří králů a neustoupit za tu domu ani o píď. „Ještě než odejdete, rád bych pana Pottera požádal o jeho přenášedlo. Během školního roku ho určitě potřebovat nebude a myslím, že ani o prázdninách by ho neměl používat zcela libovolně. Počítám, že ho budu často navštěvovat, takže pokud bude cítit potřebu se více seznámit se svým rodinným dědictvím, jistě se na nějakém kompromisu dohodneme.“

„Pane, nejsem si jistý, zda budete v Zobí ulici vítán,“ ozval se opatrně Harry, který se mezitím dal dohromady a teď sledovat ředitele školy se směsicí obav a opatrnosti. Stačí, že se bude snažit vyhýbat Dursleyovým, nepotřeboval, aby se do toho ještě míchal Brumbál. Při představě, jak by se asi Vernon choval, kdyby se mu kolem domu potloukal někdo v kanárkově žlutém hábitu, měl husí kůži. Musí mu to vymluvit. „Místní mudlové by vaše hábity a vystupováni nejspíš shledávali příliš… výstředním,“ začal opatrně a pečlivě volil každé slovo. Nechtěl ředitele urazit, nechtěl před ním rozebírat jeho situaci u Dursleyových, ale musel mu dát zároveň najevo, že tohle není dobrý nápad.

„Pochopte, že Kvikálkov je malé město, a neznámý návštěvník by jen těžko unikl pozornosti. Dursleyovým by se asi fámy, které by se po vaší návštěvě určitě začaly šířit, moc nelíbily. Hodně si zakládají na tom, jak dobře vychází se svými sousedy,“ vysvětloval opatrně a ani si neuvědomil, že díky svému soustředění sklouzl k vyjadřování, které jeho strýc nazýval „úlisnými kecy vychcaných právníků“.

„Mám tomu rozumět tak, že bych ve tvém domově nebyl vítaným hostem?“ zeptal se ho zamračený Brumbál. „Dělám to jen pro tvoje dobro, není důvod se kvůli tomu hned urážet.“

„Tohle nemá s mým proviněním nic společného, pane,“ hájil se Harry. „Ani kdybyste mi každý den nosil úžasné sladkosti z Medového ráje, nic by to na té situaci nezměnilo. Pochopte, že mudlové se oblékají jinak. Většina z nich nemá tak dlouhé vlasy a vousy, nenosí sebou kus dřeva a už vůbec se neobjevují v malém městě z ničeho nic. V Kvikálkově je každý cizinec hned podezřelý, protože se všichni znají a znají i všechny, kdo tam jezdí na návštěvy. Na naše sousedy byste působil velice podezřele. Možná by na vás dokonce zavolali policii a rozhodně by pak moji rodinu pomlouvali ještě mnoho týdnů. Opravdu to není dobrý nápad. Navíc ty hodinky jsou moje a stály mě docela vysokou částku, sám jste mě na to upozorňoval. Nejsem si jistý, jestli máte právo mi je na prázdniny sebrat,“ dodal už pevným hlasem a oba starší kouzelníci měli dojem, že v poslední větě chtěl Harry původně říct slovo ukrást.

„Harry má pravdu. Mimo školu nad ním nemáme žádnou pravomoc a jak znám mudly, chovali by se určitě tak, jak nám tu popsal,“ připustil Snape.

„Já nechci, aby si Harry myslel, že ho chceme o něco připravit nebo omezovat jeho práva,“ bránil se Brumbál. „Měl by si však uvědomit, že bohužel není obyčejným klukem, co si může dělat, co ho napadne. Loni se na vlastní kůži přesvědčil, že má nepřítele, který usiluje o jeho život. Nechtěl bych, aby se to Voldemortovi napotřetí povedlo. Harry, chceš se znovu utkat s ním nebo jeho přisluhovači?“

„Nechci, ale jak by mi mohli ublížit doma?“

„Tady nejde o to, kde budeš, ale o to, že jednáš neuváženě a příliš riskuješ. Připouštím, že ve svém rodinném sídle jsi možná v bezpečí, ale přesto si myslím, že to není vhodné místo pro chlapce jako ty. Objevuješ svou rodinu a její slavnou historii, jsi nadšený, že máš být proč na své předky hrdý, rodinná tradice však může být i poněkud svazující. Tvůj otec se tomu například snažil vyhýbat jako čert kříži,“ vysvětloval Brumbál svým laskavým hlasem a ignoroval Snapeovo pohrdavé odfrknutí při zmínce o Jamesovi. „Přítel tvého otce, Sirius Black, dokonce od své rodiny odešel, protože se odmítal podřídit představě svých rodičů, jak má vypadat, chovat se a jednat správný Black,“ při zmínce o Blackovi dostala Snapeova tvář výraz dokonalého znechucení. „Možná by ses měl zamyslet nad tím, proč tvůj otec se svým přítelem od takového života utíkali. Nebo se zamysli nad svým přítelem Dracem. Je to zajisté inteligentní chlapec a zábavný společník, zároveň je však svým otcem pevně veden po cestě pohrdání jinými, údajně méněcennými, lidmi a tvory. Schválně sleduj, jak mluví o mudlech, domácích skřítcích nebo třeba i ostatních kouzelnících. Pokud tou cestou budeš kráčet s ním, jednoho dne možná zjistíš, že jsi sám, protože všichni ostatní jsou pod tvou úroveň. Opravdu tohle chceš? Chceš být osamělý potomek slavného rodu, co si musí přízeň ostatních kupovat, nebo odvrhneš staré předsudky a budeš žít svůj život mezi přáteli? “

„Nechci ztratit své přátele, ale ani dědu s babičkou,“ bránil se Harry. Neviděl jediný důvod, proč by mu něco takového mělo hrozit.

„Harry, chlapče, v životě někdy nemůžeme mít všechno, co bychom si přáli, to však není tento případ. Vrátím ti tvé hodinky na konci školního roku, ale po návratu do Bradavic mi je zase laskavě odevzdáš. Čistě z preventivních důvodů, abys neměl zase nutkání k nějakým nedovoleným výletům,“ usmál se na něj Brumbál a v očích mu zase plály veselé ohníčky.

Harry měl pocit, že by se měl stydět. Jestli tomu dobře rozuměl, podle Brumbála by měl svou rodinnou historii hodit za hlavu, přerušit styky s Dracem a jeho rodinou a hledat své štěstí jinde. On však cítil, že jeho rodinná historie je jeho součástí a bez ní by jeho život nebyl úplný. Ať si Brumbál ty hodinky strčí klidně do zadku, však on už zná způsob, jak se obejít i bez nich. Vypadá to, že Brumbál nemá jeho prarodiče příliš v lásce, ačkoli ho celou dobu podporovali. O prázdninách bude mít dost času, aby to všechno s dědou a babičkou důkladně probral. Se sklopenou hlavou odepnul hodinky a podal je Brumbálovi. Zamumlal něco na rozloučení a vyrazil dolů do sklepení, kde se nacházela jeho kolej.

Snape si ještě chvíli měřil Brumbála naštvaným pohledem, ale pak vyrazil postarat se o jediného žáka, který v jeho koleji zůstával přes svátky. Brumbál ve své pracovně osaměl a znovu si přehrával předchozí rozhovor. Snad zasel semínko pochybností a věci se vrátí do svých kolejí. Oč snazší by to bylo, kdyby byl Harry v Nebelvíru a užíval si bezstarostného dětství. Bradavice ho budou potřebovat a on by je měl pokládat za svůj domov. Potřeboval dostat Harryho z vlivu jeho rodiny tak, jako se mu to povedlo u Jamese i Siriuse. Staré rody byly jako rakovina, která rozežírala celý kouzelnický svět zevnitř, bránila pokroku a zaváděla nerovnost mezi kouzelníky. Snad podal Harrymu včas účinný lék.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one