face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry ve své ložnici rychle schoval Tomův deník hluboko na samotné dno kufru, okolo postele si rozložil dárky a chystal se, že si ještě na chvíli schrupne. Po všech těch událostech uplynulých 24 hodin se cítil vyčerpaný a stejně neměl nic lepšího na práci. Učitelé k nim byli tento rok docela shovívaví a prázdninové úkoly nebyly o nic delší ani náročnější než ty obyčejné, co dostávali v průběhu roku. Už před Vánoci jich stihl dokončit téměř polovinu a zbytek hravě zvládne během pár dní. Odpočinek ho teď lákal mnohem víc. Domácí úkoly, četba nebo promýšlení si, co všechno vlastně ředitel sledoval těmi svými narážkami, mohou klidně pár hodin počkat. Než dorazil Snape, už spal hlubokým spánkem, a jeho kolejní ředitel tedy mohl jen chvíli postát ve dveřích a pak se tiše vytratit do svého sklepního útočiště.

Harryho probudilo opatrné tahání za rukáv Dudleyho vytahaného trička s želvími nindžy, které Harry už několik let používal místo pyžama. Věci, co zdědil po bratránkovi, měly jednu nespornou výhodu: bylo prakticky nemožné z nich vyrůst. Chvíli mu trvalo, než bez brýlí dokázal rozeznat rozmazaný obrys jednoho z bradavických skřítků, kteří byli včera na jeho sídle.

„Pan Harry by měl vstávat, za chvíli bude večeře a Silky nechce, aby měl pan Harry další problémy, kdyby u jídla chyběl. Pan Harry je hodný a Silky moc mrzí, že musela jeho prohřešek ohlásit. Silky mu teď bude pomáhat, aby už nikdy žádný prohřešek neměl.“

„Děkuji ti, Silky, bude skvělý už nikdy nemít žádnej průšvih,“ zamumlal Harry zpod své peřiny a s trpitelským výrazem se pomalu štrachal do koupelny, aby se pod studenou sprchou trochu vzpamatoval.

Večeře proběhla v klidu, Harry celou dobu mlčel a vyhýbal se očnímu kontaktu s Brumbálem. Pořád byl na vážkách, co si má o starém řediteli myslet. Neměl rád nejistotu, podle jeho zkušeností vždycky znamenala, že se věci vydají špatným směrem. Jedl mlčky a naštěstí učitelé necítili potřebu zapojovat do konverzace těch několik studentů u společného stolu, takže měl dost času probírat se svými myšlenkami. Od večeře odcházel až mezi posledními. Dvě kotletky s opečenými brambory a jablkový koláč jako dezert ho naplňovaly příjemným pocitem plnosti a svět se mu hned zdál méně nepřátelský a pochmurný. Možná to všechno s Brumbálem bylo jen nějaké nedorozumění a věci se bez problémů vrátí do starých kolejí. Snape mu ještě na odchodu připomněl, že ho ráno po snídani očekává na jeho trest a Harry se mohl v klidu odebrat do sklepení, která měl přes Vánoce sám pro sebe.

Harry klidně prospal celou noc a ráno se konečně cítil odpočatý, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Na dveře kabinetu lektvarů zaklepal přesně v devět a ještě předtím se kolem sebe opatrně rozhlédl. Chodby ve sklepeních byly opuštěné a plné pohyblivých stínů. Temná zákoutí, která jindy nabízela bezpočet bezpečných úkrytů, teď vypadala skoro zlověstně. Profesor lektvarů rozrazil dveře svým charakteristickým způsobem a tónem, jaký měl obvykle vyhrazen pro nebelvíry ho vykázal ven:

„Malá změna plánu, Pottere. V noci napadlo půl metru mokrého sněhu. Já rozhodně nemám v úmyslu se jím ke skleníkům brodit, takže první částí vašeho trestu bude spočívat v tom, že mi proházíte cestu na místo, kde se vám budu věnovat. Lopatu má pro vás připravenou pan Filch na druhém nádvoří. Zakazuji vám použít jakákoli kouzla krom ohřívacích a sušících. Trest by vás měl donutit litovat své chyby, zpytovat své svědomí a odradit vás od opakování takového porušování školního řádu, takže nechci slyšet žádné výmluvy. Za hodinku vás dojdu zkontrolovat a běda, jestli budu mít mokré ponožky,“ dodal ještě Snape.

Harry jen pokrčil rameny a vyrazil ven. Surrey, kde vyrůstal, leželo daleko víc na jih a sníh tam moc často nepadal, pokud se tak ale stalo, musel vstávat ještě před úsvitem a odházet sníh okolo celého domu, aby Vernon mohl pohodlně vyjet z garáže. Fyzická práce mu nevadila, mohl při ní nerušeně přemýšlet, bylo to něco podobného jako jeho běhání, které teď po několik dnů vynechal.

Venku bylo jasno, teplota jen těsně pod nulou a sněhu skutečně až nad kolena. Harry si první skutečně zimní den docela užíval a měl výbornou náladu. Na nádvoří se už činili Hagrid s Filchem. Hagrid si při práci si vesele hvízdal a každou chvíli si lokl něčeho ze své placatky, kdežto školník tiše nadával, sypal na proházené cestičky drobný štěrk a sledoval svou kočku, která si měřila sněhovou nadílku nedůvěřivým pohledem. Harry slušně pozdravil a požádal o lopatu. Spolu s ní se mu od školníka dostalo i výchovné přednášky v tom smyslu, že studenti si dnes z trestů nic nedělají, a proto by měli mít během nich na nohou okovy se železnou koulí, aby poznali, zač je toho loket. Naštěstí jeho kázání brzy skončilo, protože paní Norrisové se konečně podařilo vykonat svou potřebu a rychle zmizela do hradu, kde ji do tlapek nestudil žádný sníh. Filch ji následoval, aby jí mohl vysušit mokrý kožich, a Harry zůstal na nádvoří sám s Hagridem.

Začal si razit cestu směrem ke skleníkům a při práci na sebe s Hagridem vesele pokřikovali. Harry se tak dozvěděl pár věcí o Zakázaném lese a jeho obyvatelích. Většinou to připomínalo společenskou kroniku ze světa magických tvorů, protože Hagrid mu vykládal hlavně o tom, kdo s kým čeká mladé, kdo s kým se nesnáší a kdo dělá v lese problémy. Vypadalo to, že Hagrid má dokonalý přehled, co se v jeho lese děje a většina jeho obyvatel ho dokonce i respektuje a uznává. V poslední době si dělal starosti hlavně o akromantule, které špatně snášely zimu a trpěly nedostatkem lovné zvěře.

Harry o těchto velkých pavoucích už něco málo četl. Akromantule žily v koloniích, často i o několika stovkách jedinců, přičemž platilo, že čím je klima chladnější, tím větší tyto kolonie jsou. Byly hodnocené jako životu nebezpečné a pokládalo se za nemožné chovat je v zajetí. Jejich jed byl mimořádně ceněný při přípravě lektvarů a z jejich vláken se vyrábělo to nejjemnější hedvábí, které se svou pevností mohlo směle měřit s mudlovským kevlarem. Z Hagridova vyprávění se pak dozvěděl spoustu dalších věcí, které se v učebnicích nepsaly: prý mají rády živou kořist, kterou ve svých zámotcích dokážou udržovat naživu i několik týdnů. Rostou celý život a ty nejstarší mohou prý být i větší než dospělý člověk. Tyto nejstarší akromantule prý dokonce dokážou mluvit lidskou řečí a Hagrid je chodí navštěvovat. U té poslední informace si Harry nebyl jistý, jestli ho přátelský obr netahá tak trochu za fusekli, ale stejně to bylo všechno moc zajímavé a příjemně mu to zpestřilo monotónní práci. Bohužel brzo se od Hagrida příliš vzdálil, takže si už nemohl vyslechnout další informace o jejich rodinném životě.

Fyzická práce Harryho bavila. Byla ideální pro srovnání si myšlenek po těch posledních chaotických dnech, a ačkoli začínal na rukou cítit první mozoly, byl za ni vděčný. Snažil se postupovat systematicky. Nejprve se v myšlenkách vrátil k událostem na rodinném sídle. Navzdory všemu to byly jednoznačně ty nejkrásnější Vánoce, jaké kdy prožil. Těšilo ho, jak děda s babičkou ocenili jeho snahu při vytváření dárku. Ten hřejivý pocit, když ho chválili, ten si bude pamatovat ještě dlouho. Rozhodně udělá všechno proto, aby i příští Vánoce mohl trávit v jejich společnosti. Možná by mohl jejich portréty dopravit do Bradavic, když mu bude Brumbál bránit v návštěvě jeho sídla.

Pak se jeho myšlenky stočily k jeho skřítkům. Měl příležitost nahlédnout částečně do jejich světa a byl fascinován jeho složitostí. Skřítci na jednu stranu byli podřízenými služebníky, ale na druhou stranu vládli mnohými schopnostmi, o jakých se kouzelníkům ani nesnilo. Neomezené přemisťování a čarování bez hůlky byly jen špičkou ledovce. Byla hanba všech kouzelníků, že se na ně dívali jen jako na sluhy a nesnažili se jim porozumět a něco se od nich naučit. On rozhodně takovou chybu dělat nebude. I kdyby nemohl používat magii jejich způsobem, rozhodně by mu její znalost mohla pomoci lépe pochopit, jak vlastně celá magie vůbec funguje. Možná by se skřítčí magii mohl učit spolu s těmi mrňaty. Bude muset také napsat Kinkymu, jak se jim všem vede, strašně se těšil, až ta dvojčata zase uvidí.

V době, kdy se k bolesti z jeho mozolů přidala ještě bolest paží a zad, zastavily se jeho myšlenky u té prapodivné konfrontace s Brumbálem. Chápal, že za porušení školního řádu si zasloužil trest, to bylo naprosto logické a správné, víc ho však mátla změna v chování starého ředitele. Z jeho žoviálního přístupu byl vždycky dost zmatený, takhle se přece dospělí obvykle nechovají. Nedokázal si představit, že by se takhle choval třeba strýc Vernon ke svým zaměstnancům. Už si na tuhle Brumbálovu výstřednost začínal zvykat, když se najednou ten stařík začal chovat normálně. Za porušení školního řádu ho pořádně zpucoval a chtěl ho i přísně potrestat, kdyby se do toho nevložil Snape. Co však způsobilo takovou změnu v ředitelově chování? Zdálo se, že hlavní příčinou byli jeho prarodiče. Co proti nim asi tak může Brumbál mít? Zkusí se jich zeptat. Zatím by si měl alespoň zapamatovat, že před Brumbálem musí být hodně opatrný a pokud možno se vyhýbat jakékoli zmínce o své rodině.

Jeho rozjitřená mysl se pozvolna uklidňovala. Myšlenky, které vyvolávaly nezodpovězené otázky, už v jeho mysli chaoticky nevířily a jeho mysl místo moře rozbouřeného ničivým hurikánem zase začala připomínat mírně zčeřenou hladinu rybníka. Pravda, pořád to nebyla zrcadlově klidná hladina jako v okamžicích naprostého klidu a harmonie, ale vlny neposlušných myšlenek už nepřipomínaly tsunami, ale jen lehce kolébaly loďku jeho vědomí.

V okamžiku, kdy prohazoval cestičky k jednotlivým skleníkům a ukončil svoje krátké meditační cvičení, si začal uvědomovat, jak moc ho všechno bolí. V Bradavicích přece jen vyšel ze cviku a těžká fyzická práce ho vyčerpala víc, než očekával. Možná by měl kromě toho svého ranního běhání trochu procvičovat i zbytek těla.

Snape se objevil přesně v okamžiku, kdy odhazoval sníh z cestičky k poslednímu skleníku. Harry ho vůbec neslyšel přicházet a nadskočil leknutím, když se mu za zády ozvalo zakašlání, kterým mu profesor dával najevo, že už tu není sám. Odhodil posledních pár lopat a úšklebkem na tváři se narovnal, otřel si pot z čela a otočil se ke svému učiteli.

„Pottere, jasně jsem řekl, že máte ke skleníkům proházet cestu a nikoli autostrádu,“ zpražil ho Snape svým typickým způsobem. „Ukažte ruce!“

Harry si prohlédl tři metry širokou cestu, která se k nim vinula možná dvě stě metrů od hradu. Začal odhazovat od brány a celou dobu se snažil udržovat stále stejnou šířku cesty, jakou měla masivní vrata, kudy se vházelo do hradu. Vernon mu vždycky zdůrazňoval, že uklízet se má celá šířka cesty, aby nevznikla uprostřed zmrzlá bariéra, co by pak odtávala několik dní. Snape na to měl evidentně jiný názor, Harry jenom doufal, že ho tím moc nenaštval. Neochotně ukázal své dlaně s několika strženými mozoly. Bolely sice jako čert, ale zažil už mnohem horší bolest. Vždycky chápal trest jako něco, co má být ještě horší než běžné nepříjemnosti všedního dne. V Bradavicích sice zatím žádný opravdový trest nezažil, zato u Dursleyů si jich užil dost, aby se mohl pokládat za odborníka.

„Zdá se, že jste ke svému trestu přistoupil skutečně zodpovědně,“ prohlásil mírně zaskočený Snape. Rozepnul si hábit a odhalil tak něco, co Harrymu vyrazilo dech. Jeho profesor měl pod hábitem opasek, který připomínal ty, jež nosí lovci na hony. V jeho případě však nebyly v opasku zastrkané náboje, ale desítky malých lahviček a tub s lektvary a mastmi. Skutečný mistr lektvarů v plné zbroji, pomyslel si při tom pohledu Harry.

„Běžte si umýt ruce a pak si je namažte touto mastí,“ podal mu jednu tubu ze svého opasku. „Zaskočte se také převléknout do suchého a možná by vám prospěla i rychlá sprcha. Když už spolu budeme trávit celý den, bylo by milé, kdybych při tom nemusel celou dobu čichat zápach vašeho potu. Očekávám vás za třicet minut ve skleníku číslo dva.“

Harry raději nic nenamítal a rychle pelášil do sklepení. Osprchovaný a v novém oblečení se cítil mnohem lépe. Také jeho ruce se po Snapeově masti zázračně zahojily. Stržené mozoly měl již pokryté vrstvičkou nové kůže, a ačkoli byly ještě na dotek citlivé, už to nebyla ta palčivá bolest jako před několika minutami. Do skleníku se dostavil pět minut před limitem a zastihl Snapea, jak s rukama za zády rázuje skleníkem a mračí se na všudypřítomné rostliny. Snad na ně nebude mít takový účinek, jako na své studenty, jinak tu bude mít Prýtová za těch pár dní poušť, proběhla Harrymu hlavou neposedná myšlenka a měl co dělat, aby se nezačal hihňat.

Snape mu napřed mlčky zkontroloval ruce a dal mu vypít lektvar pro uvolnění ztuhlých svalů na rukou a zádech a také dostal doušek životabudiče proti únavě. Pokynul mu směrem ke vstupu do skleníku, kde začal se svou lekcí:

„Jak se jmenuje tato rostlina?“ ukázal na rostlinu vinoucí se po dřevěné konstrukci téměř až ke střeše skleníku.

„Břečťanovec rhodesijský,“ odpověděl Harry a následně čelil celé smršti otázek. Snažil se odpovídat, jak nejlépe uměl, ale Snape ho přesto několikrát zahnal do úzkých. V hodinách tuto rostlinu odbyli v jediné lekci a ani k ní neměli vypracovat žádný domácí úkol, takže jeho vědomosti nebyly nijak rozsáhlé. Během té čtvrthodinky, kdy ho Snape griloval svými otázkami, se toho dozvěděl víc, než za celé odpoledne pod laskavým dozorem Prýtové.

„… vidíte, Pottere, tihle brouci žijí v symbióze pouze s tímto druhem. Může to být docela dobré vodítko, jak ho odlišit od podobných rostlin. Je třeba si všímat i detailů, které s daným problémem zdánlivě nesouvisí nebo zůstávají skryté. Že ano, pane řediteli,“ přerušil najednou svůj výklad a pozdravil Brumbála, který se zvedl ze židle ve stínu mohutné kapradiny. Harry vůbec nezaznamenal, že by tam s nimi byl ještě někdo další.

„Zajisté, Severusi, malé věci ukryté ve tmě a stínu mohou častokrát vnést jasno i do těch nejzapeklitějších problémů. Zdá se, že jsi k trestu pana Pottera přistoupil skutečně zodpovědně. Jen bych rád podotknul, že smyslem trestu není připravit Harryho na OVCE z bylinkářství, ale potrestat ho za jeho nezodpovědné chování.“

„Zajisté. Toto je jenom takové naše malé rozptýlení přes přestávku. Pan Potter totiž přistoupil ke svým úkolům tak zodpovědně, že jsem mu musel po první fázi jeho trestu poskytnout drobné ošetření a doušek životabudiče proti vyčerpání. Než se mu zahojí ruce, aby mohl pokračovat ve svém trestu bez rizika infekce, krátím si dlouhou chvíli ověřováním jeho znalostí.“

„Jen klidně pokračujte, Severusi, nebude vám doufám vadit, že si zde v tomto nádherném skleníku budu chvíli nahřívat své staré kosti?“

„Jen si poslužte, pane řediteli. I mně se ten kontrast tropické flóry a sněhu venku velice líbí. Dáte si se mnou čaj?“

Harry sledoval slovní šarvátku mezi těmi dvěma a snažil se v ní trochu zorientovat. Vypadalo to, že Snape je na Brumbála stále trochu naštvaný a svou rozladěnost schovává za masku prázdné společenské konverzace. Ve společenské místnosti své koleje takové chování mohl často pozorovat u starších studentů. Bylo zajímavé sledovat ten kontrast mezi dokonalým společenským vystupováním a mnohdy naprostou amorálností těchto mladých aristokratů.

Brumbál byl prostě Brumbál. Za maskou žoviálního děduly se skrývala mysl ostrá jako břitva a možná ještě něco dalšího. Na Harryho znovu dolehla plnou silou nejistota, co si má vlastně o řediteli své školy myslet. Brumbál kolem sebe šířil vlny optimismu a dobré nálady, ale on se v jeho společnosti vždycky cítil podivně napjatý. Harry byl hodně opatrný, koho si připustí blíž k tělu, a Brumbál zatím rozhodně nepatřil k lidem, které by poctil svou důvěrou.

Harry si znovu uvědomil, že ředitel jeho školy je tajemnější než hrad v Karpatech. Hned na začátku svého studia v nadšení ze své nové školy si vyhledal všechny informace o jejím řediteli a bylo jich překvapivě málo. Brumbál byl rozhodně všestranným talentem a rychle si získal v kouzelnickém světě výsostné postavení. Publikoval převratná díla z oblasti lektvarů a alchymie, vyučoval přeměňování a dokázal porazit v souboji největšího tehdejšího temného mága. Z těch posledních čtyřiceti let, kdy dělal v Bradavicích ředitele, však o něm Harry našel jen několik málo záznamů především politické povahy. Čím se vlastně celu dobu zabýval? Harry rychle potlačil svoje úvahy nad tím, co všechno Brumbál skrývá, protože stejně k ničemu nevedly, a obrátil se na Snapea, který mu zadával další práci.

„Pane Pottere, vaším prvním úkolem bude prořezat keř, o kterém jsme si teď povídali. Bylo by záhodno zredukovat počet jeho šlahounů asi na třetinu, jinak by se snadno mohlo stát, že by se za chvíli nedalo do tohoto skleníku dostat. Šlahouny musíte ustřihnout hned u země, jinak znovu vyraší, a připravte se na to, že se budou bránit. Odstřižené šlahouny dávejte na dlažbu, aby nemohly znovu zakořenit a pak je spalte pomocí jednoduchého Incendio. Je všechno jasné?“

Harry jenom přikývl a pustil se do práce. Nebylo to nic jednoduchého, protože jakmile se šlahounů dotkl, začaly se kolem něj ovíjet jako nějaká lasa a i poté, co je odstřihl, ho stálo spoustu sil se z jejich sevření vymanit. Nakonec našel ten správný fígl a byl se svou prací hotov dřív, než ti dva dopili svůj čaj. Stejným způsobem proběhlo celé dopoledne. Snape mu zadal úkol, který spočíval v péči o nějakou rostlinu. Při práci si potom s Harrym povídali o dané rostlině a Harry se dozvídal spoustu věcí, které na hodinách normálně nebrali. Snape měl hluboké znalosti bylinkářství a dokázal je jednoduchou formou vysvětlit.

Harry byl docela rád, když přišel čas oběda. Navzdory životabudiči cítil ve svalech vzrůstající únavu. Chtěl si také trochu odpočinout od toho napětí, které panovalo mezi Snapem, Brumbálem a jím. Polední pauza a následný krátký odpočinek mu pomohly doplnit ztracenou energii a ještě víc ho potěšilo, že se k nim Brumbál už odpoledne nepřipojil. I Snape se zdál v lepší náladě a v půli odpoledne povolil Harrymu další pauzu.

„Takže pan ředitel už je dobrou hodinu na výroční schůzi Mezinárodního sdružení kouzelníků, můžeme si tedy v klidu promluvit o tom tvém neslavném útěku, Harry. Chci slyšet úplně všechno. V ředitelně jsi toho moc neřekl a pan ředitel se ani o podrobnosti nezajímal, ale já bych byl rád v obraze, co dělal můj nejproblematičtější student během svého nejzávažnějšího porušení školního řádu. Nezajímá mě rodinná idylka, ale jsem si jistý, že krom debatování s obrazy za tím bylo i něco víc,“ vypálil na Harryho otázku, kterou chlapec vůbec nečekal.

Harry se díval na špičky svých bot a snažil se přijít na vhodnou odpověď. Snape byl jediným dospělým, kterému důvěřoval, ale zároveň byl osobou, kterou by jen velmi nerad zklamal. Sám cítil, že se v celé té záležitosti nezachoval zrovna dvakrát uvážlivě, a obával se jeho reakce. Nakonec začal tichým hláskem vyprávět všechno, co se na Štědrý den stalo. Snape ho nepřerušoval a sledoval jeho vyprávění s kamenným obličejem. Když mu Harry všechno vylíčil, s odevzdaným výrazem zvedl svůj pohled a zadíval se s otázkou v očích do bledé podmračené tváře Mistra lektvarů.

„Co chcete slyšet, Pottere?“ zeptal se ho Snape. Mluvil odměřeně, ale poměrně klidně. „Chcete slyšet, že jste nenapravitelný idiot, který hazarduje se svým životem a zdravím? Nebo chcete slyšet, že máte pitomý zvyk zachraňovat všechny kolem sebe bez ohledu na následky? Nebo třeba to, že se chováte jako ten nejpitomější Nebelvír? Můžete si vybrat, jestli chcete, můžu přidat ještě pár podobných hodnocení vašeho chování,“ Snape se postupně dostával do tempa a jeho hlas nabíral na intenzitě. „Jste v mé koleji, ačkoli jen Merlin s Morganou ví, proč vás tam ten pitomý klobouk zařadil, tak se laskavě začněte podle toho chovat nebo vážně půjdu za McGonagallovou, aby vás vzala pod svá ochranná křídla. Spolu tupým Waesleym, idiotem Longbottomem, neschopným Finnighamem a zabedněným Thomasem vytvoříte opravdu silnou sestavu.“

„Je mi to moc líto,“ omlouval se Harry a z očí mu začaly kanout slzy. Zklamal Snapea, přesně jak se obával.

„To je moc hezké, ale místo abyste litoval, byste se měl trochu snažit, aby k takovým situacím nedocházelo. Proč, pro všechny mozkomoří chlupy, nejdřív konáte a teprve pak přemýšlíte? Tolikrát jsem vás nabádal, abyste své schopnosti zkoušel pouze pod dozorem zodpovědného dospělého, ale vy ne. Pan hrdina musí oživovat mrtvého skřítka, a navíc tak pitomým způsobem,“ pokračoval ve svém kázání Snape.

„Nemohl jsem tam nechat Meggu jen tak zemřít, musel jsem to alespoň zkusit,“ snažil se Harry obhajovat svoje skutky. Litoval své hlouposti a nevědomosti, když se snažil Meggu zachránit, ale byl přesvědčený, že pokus o její záchranu byla správná věc.

„Jsou to zajisté milé bytosti,“ připustil Snape. Sám si užil dost předsudků, aby se jich snažil ve svém životě vyvarovat. Snad jenom jeho přesvědčení o myšlenkové méněcennosti nebelvírů, by se za takový předsudek dalo označit. „Ale nikdo, opakuji nikdo, kdo racionálně uvažuje, by kvůli nim neohrozil vlastní život.“

„Oni jsou součást mojí rodiny,“ hájil se dál Harry a snažil se svůj postoj ke skřítkům vysvětlit. „Děda s babičkou jsou jenom na obraze a právě skřítci, co plní jejich příkazy, je oživují tak, jako by byli skuteční. Oni jsou pro mě jejich součástí. Vím, že se většina kouzelníků dívá na skřítky jako na nějaké podřadné bytosti, ale oni vůbec nejsou méněcenní. Dokážou věci, o kterých by se kouzelníkům ani nesnilo. Třeba mi zrovna oni pomůžou pochopit mou magii líp, než všichni kouzelníci dohromady!“

„To všechno jsou jen vaše dohady! Faktem zůstává, že jste nezodpovědně hazardoval se svým životem způsobem, před kterým jsme vás s panem ředitelem varovali.“

„Je mi moc líto, že jsem vás zklamal,“ fňukl Harry a začal na Snapea chrlit, co si předsevzal ještě na rodinném sídle. „Byla chyba, že jsem se do něčeho takového pustil, ale už se to nebude opakovat. Při nejbližší příležitosti si chci přečíst všechno o léčitelství a zajít na ošetřovnu, aby mi madam Pomfreyová naučila alespoň základy. Až se příště stane něco takového, nebudu muset tak hloupě improvizovat, ale budu vědět, co mám dělat.“

„Já pevně doufám, že žádné příště už nikdy nebude,“ pronesl o něco smířlivěji Snape. „Harry, nemůžeš se předem připravit na všechno. Při tvém sklonu přicházet k vážným zraněním ti tvou snahu o zvládnutí základů léčitelství samozřejmě schvaluji, ale příště se může stát něco úplně jiného, a ty zase použiješ svou moc neuváženě. Proč jen nemůžeš mít trochu pudu sebezáchovy? Vždyť jsi byl technicky na malou chvíli mrtvý nebo alespoň tak blízko smrti, že sis s ní mohl potřást rukou a zahrát šachy.“

„Ale já přece pud sebezáchovy mám,“ ohradil se mírně Harry. Moc ho potěšilo, že jeho profesor přešel zpátky k tykání a tón jeho hlasu se oteplil z hodnot blízkých absolutní nule k teplotám typickým pro zimu na Sibiři. „Kdybych věděl, že riskuju svůj život, určitě bych to ještě zvážil, ale nejspíš bych se rozhodl stejně. Nechci, aby někdo z mých blízkých zbytečně umřel,“ připustil nakonec upřímně, nechtěl Snapeovi lhát.

„S tebou je to opravdu těžké, Harry,“ povzdechl si rezignovaně Snape. Vypadalo to, že na další hádky už nemá náladu. „Normální člověk pomáhá jiným, jen když ho to nic nestojí. Ti, co dokážou pro cizí obětovat i něco navíc, jsou zajisté hodni úcty a obdivu. Ale ti, co nasadí pro někoho úplně cizího vlastní život, si zaslouží buď svatořečení, nebo svěrací kazajku. Budu si muset dobře rozmyslet, do které z těch dvou kategorií patříš ty. Slib mi alespoň, že se začneš chovat podle prvního Zmijozelova pravidla.“

„Jakého pravidla?“ zeptal se Harry. O něčem takovém nikdy neslyšel.

„Nepsané pravidlo pro všechny správné zmijozely: nejdřív mysli, potom jednej. Právě tím se odlišujeme od nebelvírů, kteří to mají obráceně. Jak tak nad tím přemýšlím, tak většina z nich dokonce tu fázi myšlení vynechává úplně.“

„Slibuju,“ horlivě přikyvoval Harry. Pak se zeptal ještě na něco, co ho při Snapeově kázání napadlo. „Pane profesore, myslíte si, že do vaší koleje nepatřím? Že se Moudrý klobouk spletl a já bych měl být v Nebelvíru?“

„Harry, trpíš sice několika neduhy těch ztřeštěných nebelvírů, ale máš i vlastnosti, co tě do naší koleje začleňují. Nikdo zkrátka není dokonalý.“

„Jaké?“ skočil mu do řeči Harry. „Jaké vlastnosti by měl mít správný Zmijozel?“

„Ach jo, tohle bude na dlouho a večer mě z toho všeho mluvení bude bolet v krku,“ povzdechl si Snape. „Takže ty sesbírej všechny mšice a ostatní parazity na těchto čemeřicích rudých, aby nás nikdo nemohl obvinit, že jsi tu svůj trest jenom proflinkal, a já se ti pokusím vysvětlit, jaký by měl být správný Zmijozel a proč se do mé koleje opravdu hodíš.

Zmijozelové jsou hodně podobní nebelvírům. Jsou to koleje těch, kdo neradi nechávají za sebe rozhodovat jiné, těch, co drží život ve svých rukou. V obou převažují silné osobnosti, co se jen nerady podřizují cizí autoritě. Naproti tomu studenti z Havraspáru nebo Mrzimoru raději následují někoho jiného. Mohou být klidně inteligentní vyrovnané osobnosti, ale zkrátka nechtějí nést tíhu svých rozhodnutí. Tohle možná stálo u zrodu celé té legendární rivality mezi Zmijozelem a Nebelvírem. Každý se v době dospívání potřebuje proti někomu vymezit. Může to být rodina, společnost nebo třeba právě spolužáci ve škole, a kdo by byl pro takového rebelujícího studenta vhodnějším nepřítelem, než někdo hodně podobný, ale zařazený v jiné koleji?

Takže hlavní vlastností každého správného zmijozela i nebelvíra jsou jeho ambice. Milujeme svou moc. U nás se však tyhle ambice spojují s inteligencí a jistou disciplínou. Volíme si takové cíle, jichž můžeme reálně dosáhnout. Dám vám malý příklad. Pan Weasley se touží stát famfrpálovou hvězdou, profesionálním chytačem. Nebere však v potaz své schopnosti a dispozice, a dokonce se ani příliš nesnaží na sobě pracovat. Pan Goyle rozhodně není chytřejší než Weasley, ale dokáže si dát reálný cíl: chce se stát důležitým pomocníkem někoho mocného. Takový cíl je zajisté reálnější, než že se z Weasleyho stane profesionální chytač. Navíc pan Goyle při všech svých omezeních poměrně tvrdě pracuje na tom, aby se stal členem užšího okruhu spolupracovníků studenta, který má potenciál něčeho velkého dosáhnout. Nejdříve to zkoušel u Draca Malfoye, teď se přidal k panu Zabinimu, a jestli i tohle selže, možná zkusí i tebe. Chápeš? Dokáže svoje ambice zkorigovat tak, aby bylo možné jich dosáhnout.“

„Já ale žádné konkrétní ambice nemám,“ namítl Harry. „Chci dosáhnout úspěchu, to určitě ano. Chci ostatním dokázat, že nejsem jen synem svých rodičů nebo Chlapcem, který přežil, ale nemyslím si, že bych chtěl jednou být třeba ministrem kouzel. Určitě by mi ale vadilo, kdyby můj život řídil někdo jiný, jako u Vincenta. Vždycky jsem snil o tom, že budu volný a svobodný. Vlastně ani nevím, čím bych chtěl v životě jednou být.“

„Být nezávislý, to není zrovna malá ambice,“ usmál se Snape. „Já si tě jako ministra dokážu představit, ale všechno chce svůj čas. Je to teprve rok a půl, kdy ses dozvěděl, že patříš do našeho světa, nejdřív ho musíš poznat celý a teprve pak se můžeš rozhodnout, jakou roli bys v něm chtěl hrát. Můžeme si o tom promluvit za pár let a já jsem přesvědčen, že už budeš mít v téhle věci mnohem jasněji.

Takže další naší vlastností je, že vždycky plníme své sliby a závazky. Může se ti to zdát divné, hlavně ve světle toho, jak o nás mluví jiné koleje, ale skutečně je tomu tak. Pokud zmijozel něco slíbí, vždycky to dodrží, ale málokdo z jiných kolejí dokáže pochopit, CO jsme mu to vlastně slíbili. Rádi si hrajeme se slovy a neznalí lidé si je pak často vykládají chybně. Hodně lidí totiž vůbec neposlouchá, co jim vlastně říkáš, ale vnímají jen to, co si myslí, že říkáš. Třeba zrovna tohle je věta, kterou by nějaký Mrzimor vůbec nepochopil. Chtěl jsem tím říct, že většina lidí filtruje vnější svět přes síto svých představ, a proto ho vidí pokřiveně. Časem v šermování slovy získáš praxi a možná i zálibu stejně jako většina ostatních studentů. Je to taková naše soukromá zábava. Je legrační vidět nebelvíra lapeného v pavučině našich slov, jak se vzteká, protože neví kudy z ní ven.

S tímto úzce souvisí i naše nechuť být někomu zavázaný. Neslibujeme snadno, protože své sliby budeme muset jednou splnit. Neradi přijímáme pomoc, protože ji jednou budeme muset oplatit, a neustále si vedeme jakousi vnitřní bilanci, zda někomu nejsme za něco dlužní. Je to zkrátka věcí naší cti a čest je pro nás velice důležitá. V tomto ohledu jsi čistokrevný zmijozel. Moc dobře jsem si všiml, že se přímo úzkostlivě vyhýbáš tomu, abys někomu něco dlužil. Dokonce i knihy do knihovny vracíš v termínu, což u studentů není zrovna obvyklé, a vsadím se, že třeba dárky pro své přátele vybíráš s dostatečným předstihem a velice pečlivě.

Stejný přístup jako k závazkům máme i ke svým pohledávkám. Nikdy nezapomínáme na to, že nám někdo ublížil a nedáváme na rozdíl od ostatních druhé šance. Zmijozel nikomu nic neodpustí, dokud není křivda odčiněna. Tohle však může být někdy i naší slabostí. Mnohé kouzelnické rody se prakticky zničily vzájemnými vendetami jen proto, že nedokázaly rezignovat na svou pomstu a myslet raději na budoucnost. Pokud má zmijozel něco odpustit, je to pro něj jeden z nejtěžších vnitřních bojů.“

„Ale já chci odpouštět,“ namítl Harry. Už už chtěl začít vysvětlovat, jak chce napravit vztahy se svou tetou, ale pak se zarazil. Tohle nechtěl probírat s nikým cizím ani se Snapem. „Nechci další nepřátele, už tak jich mám dost.“

„Neznám tvé nepřátele, jen doufám, že já mezi ně nepatřím…“

„Ne, vy v žádném případě, vám věřím!“ skočil mu do řeči Harry.

„To jsem moc rád,“ připustil Snape a koutek úst se mu pozvedl o milimetr nahoru, což v jeho případě byl ekvivalent úsměvu od ucha k uchu. „Neodsuzuji tě za to, že chceš odpouštět. To je příliš soukromá věc, abych se v tom šťoural, ale jako spousta jiných věcí se dá vyložit i z jiného úhlu pohledu. Mazaně, jako správný zmijozel, si chceš uvolnit ruce k vypořádání se s těmi hlavními nepřáteli.

Dalším znakem pravého zmijozela je, že se snaží z každé situace vytěžit maximum. Dokážeme i zdánlivou katastrofu obrátit ve vítězství nebo si z ní alespoň odneseme ponaučení, abychom ji už nikdy neopakovali. Vem si třeba to, co se ti právě stalo. Bylo to dokonalé fiasko, skoro jsi při tom přišel o život a jediný hmatatelný výsledek, bylo, že tvá skřítka nezemřela. Tys při tom fiasku ale získal hlubší náhled do jejich světa, než má většina ostatních, a kdo ví, třeba se od nich skutečně naučíš něco užitečnějšího než je jejich recept na jablečný koláč. Nebelvír by si na tvém místě odnesl jen pocit uspokojení za zachráněný život, možná jejich přátelství, ale ty ses začal zajímat i o jejich magii a chceš se naučit něco o léčitelství.“

„Ano, pane,“ přitakal zaujatý Harry. „Ale podle toho, co mi tu říkáte, bychom měli vládnout všem, ale ve skutečnosti tomu tak není. Máme samé skvělé vlastnosti, skoro žádné slabosti a přesto nevládneme světu. Proč? Jaká je naše hlavní slabina?“

„Dobrá otázka, Harry. Skutečně máme i své slabiny. To, jak jsme zvyklí spoléhat hlavně sami na sebe, je jednou z nich. Častokrát zbytečně odmítáme pomoc i v situacích, kdy se bez ní neobejdeme. Hodně zmijozelů doplatilo na to, že se buď neměli na koho obrátit, nebo jim to jejich přílišná hrdost nedovolila. Proto je tak důležité držet se prvního pravidla a včas vyhodnotit, co už vlastními silami nezvládneme.

Někdy se však naše snaha všechno detailně plánovat obrátí proti nám a my jsme až přehnaně opatrní. Tak dlouho promýšlíme své strategie a plány, až propásneme ten pravý okamžik, kdy konat. Skutečně nejmocnější je takový zmijozel, který ví, kdy má přestat být zmijozelem. To však vůbec neznamená, že bych schvaloval ty tvoje eskapády. Ty jsou naopak ideálním příkladem, jak přestat být zmijozelem ve špatný okamžik. Pamatuj si, že je vždycky lepší být váhavým zmijozelem, který občas přijde pozdě, než ztřeštěným nebelvírem, který se do všeho okamžitě vrhne po hlavě a ve většině případů to skončí katastrofou.

Navíc si pamatuj, že správný zmijozel se nikdy nenechá zahnat do kouta a má vždycky připravená nějaká ta zadní vrátka. Říká se, že i sám Godrik Nebelvír byl častokrát vděčný za to, že mu záda kryje právě Salazar Zmijozel. Byl to zakladatel naší koleje, kdo je z většiny jejich dobrodružství nakonec dostal.“

„Tohle všechno jsou vlastnosti pravého zmijozela?“zeptal se Harry.

„Kdepak, jenom jejich malá část, na většinu z nich přijdeš časem sám. Třeba že neradi odhalujeme svoje malá tajemství a milujeme, když máme nad někým navrch. Možná by sis někdy mohl přečíst Vladaře*. Machiavelli byl sice mudla, ale myslelo mu to způsobem hodným samotného Salazara Zmijozela.“

Tímto doporučením ukončil Snape téma a nechal Harryho, aby si mohl všechno během své fyzické práce v klidu přebrat. Trest probíhal stejným způsobem i následující dny a Brumbál, který je několikrát přišel zkontrolovat, nemohl jejich počínání nic vytknout. Harry pilně pracoval a skleníky jeho zásluhou viditelně prokoukly. Díky Snapeovu přístupu se také dozvěděl o rostlinách spoustu zajímavostí a spousta věcí, co brali na hodinách, mu teprve teď začala dávat smysl. Harry se jednoho dne ke konci trestu osmělil a zeptal se ho i na věci, co s jeho trestem nesouvisely:

„Pane profesore, vás bylinkářství ve škole asi hodně bavilo, když máte takové znalosti, že?“

„Harry, mou největší láskou byly, jsou a budou lektvary, i když mě ve škole bavily i ty předměty, kde se mává hůlkou. Bylinkářství jsem vždycky bral jen jako pomocnou disciplínu k lektvarům, nutné zlo, pokud si chceš pěstovat vlastní přísady. To však neznamená, že bych ho bral na lehkou váhu.“

„Takže to nebyl váš nejoblíbenější předmět?“

„To skutečně nebyl, ačkoli mi rozhodně nebyl nesympatický.“

„Ale jak jste se z něj dokázal tolik naučit? Předměty, které mě nebaví jako třeba astronomie nebo právě bylinkářství, se snažím studovat stejně poctivě jako ty ostatní, ale zapamatuju si z nich toho mnohem míň,“ vyzvídal dál Harry.

„Jednak je to otázka správné motivace. Až pronikneš hlouběji to fascinujícího světa lektvarů, poznáš, že kvalita ingrediencí a vůbec znalosti, odkud se tyto ingredience berou, můžou být pro úspěch při výrobě lektvarů zásadní. I mě nikdy nebavilo učit se všechny ty podrobnosti, kde jaká rostlina roste a v jakých podmínkách ji pěstovat, ale používal jsem na to takovou pomůcku. Vždycky jsem si tu rostlinu spojil s nějakým lektvarem, kde se používá, a pak se mi všechno lépe zapamatovalo.“

„To je úžasné!“ zvolal Harry, odhodlaný vyzkoušet stejný způsob. Jestli to opravdu funguje, mohlo by mu to ušetřit spoustu otrockého biflování. Pak ho napadlo, že kdyby celý postup obrátil, tak by to mohla být cesta, jak pomoci Nevillovi. Když selhal jeho nápad s doučováním, mohlo by mu pomoct alespoň tohle. Neville by si spojil lektvary s bylinkami, co se do nich přidávají, a třeba by se tak mohl zlepšit alespoň v teorii. Určitě mu to po prázdninách poradí. Pak se zeptal ještě na něco jiného:

„Pane profesore, Lucius Malfoy mě pozval na ples, který pořádá na Tři krále. Mám požádat pana ředitele o dovolení se ho zúčastnit, nebo mu mám raději rovnou poslat omluvenku, že se nemůžu dostavit? Pochopte, nijak zvlášť netoužím zúčastnit se něčeho takového, i když bych rád zase viděl všechny Malfoyovi, a hlavně jsem mu to v létě slíbil.“

„Neměj obavy, Harry, já jsem tam pozvaný také a budu ti dělat doprovod. Panu řediteli to oznámím sám a nepochybuji, že ho přesvědčím, jak několik hodin ve společenském hábitu, lakýrkách a ve společnosti společenské smetánky bude ve skutečnosti vyvrcholením vašeho trestu. Nemějte obavy, na tom plese si rozhodně zatančíte.“

„Toho jsem se bál,“ zahučel temně Harry a dál pokračoval v souboji s plevelem.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one