face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
K poslednímu dni roku vzhlížel Harry se směsicí obav a očekávání. Těšil se, že zase uvidí Malfoyovy, ale měl obavy, jak zvládne ten zpropadený ples. Necítil se moc dobře ve společnosti neznámých lidí, a tihle navíc patří mezi společenskou smetánku. Lucius, Narcisa i Draco mu několikrát vysvětlili, že silvestrovský ples je událostí roku. V jeho pořádání se střídají ty rodiny, co kdysi stály u založení Starostolce, a mezi hosty se dostanou jen ti nejmocnější a nejurozenější kouzelníci. Ani takový ministr kouzel rozhodně neměl pozvánku jistou a pokládal si za velkou čest, pokud se někdy mohl zúčastnit. Zkrátka všechno to bude oficiální až hanba a on se z toho nejspíš brzy zblázní. Hlavou rodiny se sice stane až v den své plnoletosti, ale jelikož nebyl žádný vhodnější reprezentant rodu Potterů, bude muset zasednout k čelnímu stolu. Díky Merlinovi a všem Zakladatelům, že alespoň nemusí zahajovat ples, který bude po slavnostní večeři následovat. To by raději přetrpěl operaci slepého střeva bez umrtvení, než aby musel po parketu provést Nevillovu babičku, Narcisu a kdo ví koho dalšího. Byl pevně rozhodnut, že až mu tato povinnost nastane, pravidelně se mu budou stávat mezi svátky rozličné úrazy, které mu na několik dní dovolí pohybovat se pouze o berlích.

K jeho klidu rozhodně nepřispíval ani fakt, že jeho doprovodem bude Snape. Profesor lektvarů určitě neúprosně zaznamená všechny jeho chyby a později mu to dá pěkně sežrat. Ke svému vedoucímu koleje sice choval úctu hraničící se zbožňováním, nicméně si velmi dobře uvědomoval, jak děsivě dokáže Snape působit, pokud někdo nenaplní jeho očekávání, nebo dokonce svým chování jeho kolej ztrapní. Ne, nesmí si dovolit podcenit při přípravě sebemenší detail.

V kritický den měl z toho všeho stresu žaludek jako na vodě. Ráno u snídaně dokázal pouze vypít sklenici jablečného moštu a poté se nenápadně vytratil do knihovny. U oběda to chtěl zopakovat, bohužel si ho všiml Snape a téměř násilím ho donutil sníst plný talíř vývaru. Chtěl po něm, aby snědl i hovězí se šťouchanými brambory, ale to už se zdálo nad jeho síly. Harry nad talířem koulel očima, otíral si pot a celou svou vůlí se snažil donutit své ruce, aby vložily sousto do úst, a své hrdlo, aby se uvolilo tisíckrát přežvýkané sousto konečně polknout. Snape ho podmračeně sledoval a pak mu s kousavou poznámkou podal malou lahvičku, po jejímž vypití dokázal Harry dojíst zbytek své porce, a dokonce si poprvé ten den na jídle i trochu pochutnal. Byl svému vedoucímu nesmírně vděčný, protože si uvědomoval, že kolaps před celou tou společenskou smetánkou by byl krajně nevhodný.

Odpoledne se pak celé neslo v duchu příprav. Harry si nejprve dopřál dlouhou koupel, která ho však nedokázala uvolnit a poté se vypravil na ošetřovnu. Nenáviděl tuto místnost, z pachu dezinfekce se mu dělalo mdlo, ale neměl jinou možnost. Madam Pomfreyová totiž krom léčení rýmy, kašle, zlomenin, prokletí a popálenin třetího stupně fungovala i jako bradavická kadeřnice. Nebyla příliš vytížená, protože studenti se ošetřovně vyhýbali jako čert kříži. Nikdo si totiž nemohl být jist, zda u něj nebude odhalena nějaká skrytá choroba a on nezůstane uvězněn ve sterilním prostředí několik dnů, možná i několik týdnů. Většina starších studentů proto dávala přednost salónu Vrabčí hnízdo v Prasinkách, který na rozdíl od hájemství madam Pomfreyové neevokoval představu příprav na operaci lebky. Ostatní než aby vážili cestu na ošetřovnu, raději vyhledávali pomoc svých spolužáků, i když to občas končilo katastrofou. Oběti takových experimentů se pak často musely do láskyplné péče školní ošetřovatelky stejně uchýlit, protože střihací kouzla byla ošidná a nejeden z nich při nich přišel o část ušního boltce. Harry raději neriskoval a používal mudlovský způsob. Většinou se svěřoval do rukou Gabrielle, ale výsledek obvykle vypadal podobně jako pokusy tety Petunie. Jeho vlasy si zkrátka žily svým životem a ve svém růstu se nenechávaly omezovat žádnými hloupými kusy kovu nebo mumláním nesrozumitelných formulí spojeném s máváním kusem kouzelného klacku. Není proto divu, že Harry klepal na její dveře se špatně skrývanými obavami. Ke zkrocení jeho kštice by bylo nejspíš třeba zavolat četu vojáků s plamenomety.

Nakonec to nedopadlo vůbec špatně. Madam Pomfreyová před tou obtížnou výzvou necouvla a jelikož Harry patřil k jejím prominentním pacientům a navíc se stal maskotem jejího křížového tažení za povinné používání ochranných přileb při famfrpálu, pustila se do díla s plnou vervou. Když se navíc Harry během stříhání zmínil, že by se rád dozvěděl trochu víc o léčitelství, nasadila do boje všechny prostředky. Kombinovanému náporu lektvarů, kouzel a několika druhů naleštěných nůžek včetně dvou používaných v mudlovské chirurgii, nedokázaly jeho vlasy vzdorovat a postupně nabíraly tvar skutečného účesu, jaký dosud nikdo na Harryho hlavě neviděl.

Harry nevěřil svým očím a byl s výsledkem nadmíru spokojen a zdálo se, že spokojena je i jeho magie. Jeho účes totiž nejevil žádnou snahu změnit formu, danou mu tou naškrobenou dámou, a dodával jeho vzezření punc uhlazenosti. Snad se jeho vlasy zalekly té zarputilé odhodlanosti, před níž se měl na pozoru i samotný ředitel, pomyslel si Harry cestou na kolej. Madam Pomfreyová zkrátka není ani tak čarodějkou jako přírodní silou, která by se dokázala ze své ošetřovny klidně vyprovodit i všechny čtyři Zakladatele, pokud by se tam snad odvážili provádět nějaké nepřístojnosti.

Zbytek příprav už byl jednoduchý. Harry si oblékl svůj společenský hábit z akromantulího hedvábí, který mu pro tuto příležitost dala v létě ušít Narcisa. Hábit byl celý černý se smaragdově zeleným lemováním a s erbem Potterů vyšitým na srdci. Padl mu jako ulitý. Narcisa musela mít dar vnitřního zraku, jak by řekla profesorka Trelawneyová, protože ještě když si ten hábit kupoval, hrozilo, že si přišlápne příliš dlouhé nohavice. Od léta musel povyrůst alespoň o dva palce! Možná, že jednou nebude nejmenší z celého ročníku a přeroste alespoň některé holky. Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale dost ho štvalo, že Hermiona i Gabrielle jsou o dobré půl hlavy vyšší než on.

Zbývaly poslední detaily. Dvakrát se ujistil, že má zapnutý poklopec, na tkaničky raději seslal kouzlo, aby se mu nerozvázaly, a ruce si namazal speciálním krémem, aby se mu nervozitou nepotily, a děkoval osudu, že si naštěstí zatím nemusí dělat starosti s holením. Nakonec předstoupil před zrcadlo, aby se přesvědčil, že je všechno tak, jak to má být. Místo rozčepýřeného uličníka s brýlemi nakřivo a nedbale zapnutým hábitem se na něj dívala černovlasá kopie vždy upraveného Draca Malfoye. Trochu zalitoval, že tam není nikdo, kdo by tento památný okamžik zvěčnil, protože něco takového svět zase hodně dlouho neuvidí. Při zhodnocení, kolik energie a času ho stálo dostat se jednou do gala, usoudil, že příště bude daleko efektivnější vymyslet si nějakou hodně nakažlivou chorobu a zavrtat se s nějakou knížkou do postele.

Přesně načas zaklepal nesměle na dveře kabinetu profesora lektvarů. Snape ve svém prostém černém hábitu vypadal vznešeně i nebezpečně zároveň. I on si dal na přípravách záležet. Jeho vlasy se mu jemně vlnily a volně mu splývaly na ramena namísto tradičních umaštěných pramenů způsobených výpary ze stovek kotlíků jeho studentů.

Do sídla svého přítele se dostali pomocí přenášedla. Ve vstupní hale je přivítala osobně paní domu, která byla ještě krásnější a elegantnější než obvykle. Snapa pozdravila podle všech společenských pravidel, ale k Harrymu se sehnula a vřele ho objala. Hned mu také začala vysvětlovat, co ho vlastně ten večer čeká:

„Harry, vypadáš úžasně. Jsem moc ráda, že ses uvolil zúčastnit se téhle večeře. Hodně to pro nás s Luciusem znamená, protože tvá přítomnost na naší slavnosti, ačkoli by ses takových událostí vzhledem ke svému věku ještě po tři roky nemusel účastnit, může hodně pomoci napravit poněkud pošramocenou pověst jména Malfoy. S manželem si plně uvědomujeme, že účast na podobných akcích je to poslední, po čem by mladý muž jako ty toužil, ale když příští příležitost budeme mít až za sedm let…“

„To je v pořádku, paní Malfoyová, zas tak hrozné to určitě nebude.“

„Snad ne,“ usmála se Narcisa. „Při večeři budeš sedět u hlavního stolu mezi představiteli nejstarších rodů. Tvoje místo bude mezi mnou a Luciusem. Já tam budu za rod Blacků, když nikdo oprávněnější stále není k dispozici, a Lucius bude samozřejmě jako hostitel sedět v čele. Po večeři tě pak představíme několika významným kouzelníkům. Někteří z nich nejsou moc příjemní lidé, ale neboj se, vždycky vedle tebe bude někdo z nás a Severus určitě také rád vypomůže, že ano, Severusi?“

„Nevystavím přece studenta své koleje nebezpečí, že se ho někdo z těch mrchožroutů pokusí nachytat. Jediný, kdo má právo zesměšňovat mé studenty, jsem já sám.“

„Na jejich místě bych se už začala bát,“ usmála se Narcisa. „Neboj, Harry, nebude to zas tak hrozné. Představíme tě i pár lidem, kteří se ti určitě budou zamlouvat. Vlastního plesu, který začne potom, se už zúčastnit nemusíš, to přijde teprve, až začneš přebírat povinnosti hlavy tvé rodiny, tedy nejdříve za tři roky. Můžeš jít za Dracem a Serpentinou a bavit se s nimi, dokud nebude čas na návrat. Ještě předtím by si s tebou rád promluvil Lucius, má pro tebe nějaké novinky. Do večeře zbývá ještě skoro půlhodina, nechceš zatím zajít pozdravit Draca? Cestu určitě znáš, alespoň tu nebudeš muset čekat a zbytečně se nervovat.“

Bylo toho opravdu hodně, ale Harry měl cestou do Dracových pokojů čas všechny ty informace vstřebat. Nejspíš ho nečeká nic příjemného, ale byl Dracovým rodičům opravdu vděčný za všechno, co pro něj udělali, a nechtěl je zklamat, i když to bude znamenat, že poslední večer roku protrpí ve společnosti, o kterou ani trochu nestál. Tím, že ho uvedou do společnosti, zastoupí jeho vlastní rodiče, a rozhodně tak pozvednou svou prestiž. Harry nebyl hloupý a uvědomoval si, že tahle celá šaškárna je zorganizovaná, aby dal Lucius celému světu najevo, jakého že to získal nečekaného spojence, ale proč ne. Jemu to nijak neublíží, a jestli to Luciusovi prospěje, tak proč by mu nevyšel vstříc, jen kdyby to neznamenalo, že bude středem pozornosti všech těch lidí, co vůbec nezná.

Těmito úvahami se bavil celou cestu do Dracových komnat. Dveře k pokojům Draca a Serpentiny byly dokořán, ale jejich pokoje zely prázdnotou. Ve dvou přilehlých „menších“ salóncích bylo připravené všemožné pohoštění pro děti, které zde budou trávit poslední večer v roce, zatímco jejich rodiče dole v plesovém sále budou snovat pavučiny intrik. Draco měl tohle všechno na starost a spolu se třemi staršími ženami, které měly na mládež dohlížet, kontroloval poslední přípravy. Ještě než se oba kamarádi stihli pozdravit, zakolísal Harry pod náporem Serpentiny, která nebrala žádný ohled na své parádní šatičky a vrhla se mu do náruče.

„Vypadáš jako lord, Harry,“ zašeptala mu do ucha, „ale mně se stejně víc líbíš, když lítáš jako magor. Jestli je ti líto, že nebudeš dneska tancovat na plese, tak si potom můžeme zatancovat spolu. Mamka mě už naučila sedm různých tanců a Dráček nám k tomu může zahrát na klavír. Je dobrej, umí hrát všema prstama a dokonce občas šlape i na pedály. Já na pedály zatím nedosáhnu a umím jen Kočka leze dírou.“

Harry měl co dělat, aby se z jejího pevného sevření vyprostil a nakonec jí musel slíbit, že si s ní opravdu zatancuje. Kam se na tuhle cácorku s jejími přesvědčovacími schopnostmi hrabali Brumbál se Snapem, dokonce i Voldemorta by určitě bez problémů přesvědčila, aby si s ní šel hrát, místo aby terorizoval celý svět. S Dracem se stihli sotva pozdravit, když se začínali objevovat první hosté. Draco se jim musel věnovat, a jelikož se všichni neznali, představování nebralo konce. Harry nechápal, jak může Draco znát všechny ty neznámé tváře, ale pak si všiml, že mu vždycky předtím, než k někomu přistoupí, šeptá jeden ze skřítků něco do ucha.

Harry byl znovu středem pozornosti a vůbec se mu to nelíbilo. Tentokrát se ostatní nezaměřovali ani tak na jeho jizvu jako na fakt, že bude večeřet s dospělými u hlavního stolu. Vypadalo to, že pro většinu z nich je něco takového celoživotním nesplnitelným snem a na něj se dívali jako na nějakého poloboha. Náladu mu zvedalo pouze to, že až se sem vrátí, bude už zábava v plném proudu a jeho si snad nikdo všímat nebude. Raději se rychle rozloučil a zamířil do prostor, kde se měly odehrávat hlavní události toho večera.

Cestou dolů ho dobrá nálada rychle přešla. Za chvíli vstoupí do jámy lvové a bude konfrontován s celou tou aristokratickou smetánkou. Cítil, jak se mu orosilo čelo a stáhl žaludek. Pomalu ale jistě začínal panikařit a ze všeho nejvíce si přál zalézt někam, kde ho nikdo nenajde. Celou svou vůlí se upnul ke svým meditačním cvičením a pozvolna se začínal uklidňovat. Musí svou nejistotu a nervozitu nějak zakrýt, jinak se při každém rozhovoru zakoktá nebo se udusí prvním soustem z večeře.

Napadlo ho, že by mu tady mohla pomoci jeho nitrobrana. Zatím ji používal jen krátkodobě, ale vždycky měl při ní pocit, jako kdyby se ho v ty okamžiky žádné emoce netýkaly. Byl to takový podivný pocit odtažitosti, kdy se jeho mysl pracovala jako stroj, chladný, nezúčastněný a dokonale logický stroj. Okamžitě vyvolal tu nejsilnější bariéru, jaké byl schopen, a mezi čestné hosty vkročil s ledovou maskou dokonalého aristokrata.

Narcisa ho všem postupně představila a on je pozdravil lhostejným tónem přesně podle pravidel společenského styku. Na otázky odpovídal úsečně a své odpovědi si nejprve důkladně rozmyslel. Na tohle byla nitrobrana skvělá. Absolutně postrádal potřebu dělat se zajímavým nebo své společníky pobavit, takže nehrozilo, že by se v něčem podřekl. Měl pocit, že Harryho Pottera kontroluje druhý Harry Potter, který mu nedovolí udělat cokoli unáhleného.

Stejným způsobem proběhla i vlastní večeře. Harry vnímal pohledy, které se k němu stáčely, ale s nitrobranou je dokázal bez problémů ignorovat. Pozoroval ostatní s chladným zájmem jako nějaké preparáty v laboratoři. Nebál se jich, nebyl z nich nervózní, jen s klidnou hlavou posuzoval, zda jsou mu nějak nebezpeční nebo zda z nich může mít nějaký prospěch. Zaznamenal i Snapea s Brumbálem a McGonagallovou u jednoho s vedlejších stolů. Všichni ho sledovali, ale jemu to nijak nevadilo. Nepříjemným důsledkem nitrobrany naopak bylo, že všechno jídlo i pití bylo naprosto bez chuti. Vlastně se to týkalo i všeho ostatního. Nacházel se v jakési bublině, kdy skrz kterou se k němu nedostalo nic, co by v něm dokázalo vzbudit jakékoli pocity. Barvy vybledly do podivných odstínů šedé a například Narcisiny šaty, které ještě před chvílí obdivoval, byly najednou jen kusem látky, stejným jako hadr na podlahu. Dokázal analyzovat každičké gesto nebo tón hlasu, ale zároveň pocítil takovou samotu jako nikdy v životě. Všichni kolem něj byli cizí. Dokonce na ně nemyslel ani jako na lidi, ale jako na objekty, byli pro něj na stejné úrovni jako příbory na stole.

Po večeři ho Malfoyovi představovali významným hostům. Většinou šlo o mocné a bohaté aristokraty, jejichž moc však nespočívala ani tak v jejich schopnostech s hůlkou, jako v politických konexích a vlivu na představitele státní správy. Dalo by se říct, že všichni jsou pěšáky na jejich šachovnicích a hrají s nimi gigantické šachy o tisících různých figurkách. Lucius patřil v této hře k uznávaným mistrům, Harry byl ale pevně rozhodnut se nikdy do ničeho takového nezapojovat. Ani stále vztyčené bariéry nitrobrany ho nedokázaly zbavit dojmu, že je taková hra s osudy lidí něco špatného.

Mezi nudnými hosty se však našlo i několik výjimek. První z nich byl starý muž, který se držel stranou od ostatních.

„Harry, dovol, abych ti představil Larse von Hardegg,“ představil svého hosta Lucius. „Je to jeden z nejlepších žijících znalců starodávných run a mrtvých a exotických jazyků. Procestoval celý svět a před odchodem do penze platil za nejlepšího učitele ve svém oboru na světě. Své studenty si pečlivě vybíral a všichni se pak stali uznávanými odborníky. Je věčná škoda, že už je na odpočinku, jinak byste se spolu s mým synem mohli ucházet o prestižní místo v jeho studijní skupině. Nyní se plně věnuje katalogizaci sbírky všech možných magických písemností, které za svůj život nashromáždil.“

„Těší mě, pane,“ pozdravil Harry starce, který si ho měřil zkoumavým pohledem. „Runy bych chtěl začít studovat příští rok a hodně od toho předmětu očekávám.“

„Neočekávejte nic od předmětu, pane Pottere, ale od sebe,“ skřípavým hlasem odpověděl starý učitel. „Předmět ve škole vás nic nenaučí, jste to vy, kdo musí odstranit tuny bláta, aby mohl kdesi hluboko na dně spatřit záblesk skutečného poznání. Znalost slov a symbolů neznamená nic, to důležité je pochopení. Všem svým studentům jsem to opakoval, a přesto se z většiny z nich stali jen učenci, co si zaplevelili paměť vším možným a nezbyl jim čas hledat podstatu. Vykašlete se na studium, pane Pottere, a začněte se konečně učit.“

„Zajímavá myšlenka, pane, budu se snažit mít ji na paměti,“ odpověděl svým vyrovnaným hlasem Harry. Ve skutečnosti byl dokonale zmatený a zaskočený, díky nitrobraně se však nic z toho neprojevilo navenek.

„Vidím, že se nebráníte netradičním metodám, pane Pottere, to je moc dobře,“ blýskl po něm stařík vědoucím pohledem. „Dávejte si však dobrý pozor na to, co všechno ukážete veřejnosti, protože nikdy nevíte, kdo by to mohl jednou zneužít proti vám. Být záhadným pomáhá mást soupeře a přitahuje to pozornost zajímavých lidí včetně krásných žen,“ ušklíbl se na Harryho a pak mu zašeptal do ucha tak, aby to ani Lucius neslyšel. „Neber to všechno zas tak moc vážně, všichni očekávají, že budu mluvit v hádankách jako nějaký mudrc, tak proč jim neudělat radost? Je to těžký úděl žít mezi idioty. Všichni tihle lidé okolo si myslí, že znám něco, co oni ne, a přitom jediný rozdíl mezi námi je v tom, že já na rozdíl od nich věřím v magii a nechávám se jí vést. Tohle oni nikdy nepochopí, ale ty bys třeba jednou mohl.“

„Děkuji, pane, budu se řídit vaší radou,“ odpověděl Harry, který díky nitrobraně nepovažoval jeho chování za zábavné, ale za spíš za pošetilé. Jeho instinkt uzavřený za pevnými hradbami nitrobrany se mu snažil říct, že tenhle člověk toho o skutečné magii ví možná víc než Brumbál a mohl by ho mnohému naučit, ale prim teď hrála jeho racionální mysl, která neměla náladu proplétat se spletitými uličkami jeho řeči.

„To uděláš moc dobře, chlapče, a teď mě omluvte, dostal jsem právě nápad, jak převést magický jazyk šamanů z Nové Guineje do run. Pokud by se to podařilo, mohl bych si pomocí těchto run vytvořit vlastní ostrov,“ prohlásil roztržitě a mrkl na Harryho jedním okem.

Po setkání s tímto podivným staříkem se Lucius vydal za svými obchodními partnery a Harryho se ujala Narcisa. Hned jejich první zastávka byla u úchvatné ženy, přibližně ve věku Narcisy.

„Harry, dovol, abych ti představila svou přítelkyni, Lady von Wodwar.“

Žena si ho změřila jediným pátravým pohledem a pak se rozesmála:

„Narciso, zlato, celou dobu jsem si říkala, jak jste dokázali udržet dvanáctiletého kluka v klidu po celou hostinu a ještě i teď. Každý na jeho místě by byl nervózní, znuděný a šili by s ním všichni čerti, aby se co nejdřív dostal pryč od všech těch dospěláků, shodil ten parádní hábit a šel blbnout na koštěti. Tajně jsem tipovala, že je pod Imperiem, nadopovaný lektvary nebo že to vůbec není člověk, ale jen nějaký robot. V životě by mě nenapadlo, že jste ho naučili nitrobranu a on je teď něco, čemu se u nás říká chladná hlava. Brilantní nápad, jestli to můžu hodnotit, ale na jeho místě bych s tím co nejrychleji přestala, protože zítra to odskáče parádní migrénou. Tipla jsem to správně, že jo, Harry?“

„Ano, lady, máte pravdu,“ odpověděl mechanicky Harry. „Jak jste řekla, potlačuji tím svou nervozitu a pomáhá to i při tom, abych neřekl něco nepatřičného. Omlouvám se, jestli se vás to dotklo.“

„Vůbec ne, spíš mi lichotí, že vzbuzuju u mladých šlechticů takové obavy, že se musí před mým šarmem chránit,“ usmála se. „Teď už toho můžeš klidně nechat. Ztrapníš se maximálně tak před jedním nebo dvěma z těch namyšlených panáků okolo a vzhledem k jejich povaze se vůbec nemusíš bát, že by o tom někomu vyprávěli. Něco takového uschovají do svých nejhlubších trezorů, a až do své smrti budou čekat na vhodný okamžik, kdy by to mohli použít proti tobě. Pro mě by naopak bylo velkou ctí poznat skutečného Harry Pottera, a nikoli toho hrdinu, o kterém se vypráví dětem pohádky na dobrou noc, ani ten automat na společensky přípustné odpovědi, který seděl u večeře.“

„Jak si přejete, paní,“ řekl Harry, než stáhl hradby své nitrobrany. Jeho tak dlouho potlačované emoce na něj udeřily plnou silou, až se pod jejich náporem zapotácel. Potřásl hlavou, jak si znovu zvykal na to, že svět je barevný a pocítil obrovskou úlevu. Předtím mu to vlastně ani nepřišlo, ale celou tu dobu byl vlastně v obrovském stresu, daleko horším, než obavy, že udělá něco špatně. „Děkuji, paní,“ hlesl vděčně.

„Tak se mi líbíš, postav se pěkně k problémům čelem, vykašli se na prkotiny a jdi přímo za svým cílem.“

„Výborně, ale abychom se vrátili k tomu, proč jsem ti svou přítelkyni představila, Harry. Je to největší žijící expertka na exotické jazyky. Dokáže prý praktikovat magii i v češtině, což je jeden z nejtěžších magických jazyků na světě.“

„No tak, Cisso, nepřeháněj. Tím jazykem mluví deset miliónů mudlů a tisícovka kouzelníků, není na něm nic zvláštního,“ přerušila ji žena.

„To říkáš ty. Já se ho pokoušela naučit několikrát a ten jazyk je naprosto šílený. Pro cizince je téměř nemožné zvládnout jeho výslovnost a gramatiku, což vede k tomu, že téměř žádný nedokáže v tom jazyku čarovat.“

„Promiňte, ale co je na tom jazyku tak zvláštního?“ zeptal se zájmem Harry.

„Celá ta země je doslova prosáklá magií. Nikde jinde nenajdeš tolik míst spojených s magií, nikde jinde nenajdeš tolik kouzelných tvorů a rostlin a nikde jinde v Evropě nenajdeš tolik předkřesťanských tradic a obyčejů. Místní jsou však vůči cizincům poněkud nedůvěřiví.“

„Řekni rovnou, že jsou to xenofobní nesnášenliví nacionalisti,“ doplnila ji Narcisa. „Představ si, že když jsem tam jako mladá nějakou dobu pobývala, vytrvale mi říkali Černá, místo Black.“

„Fakticky, tos mi nikdy neřekla, Cisso, ale dokonale to k nim sedí,“ zasmála se žena.

„Chápu to dobře, že je dobré ten jazyk znát?“ vložil se do jejich rozhovoru Harry.

„Samozřejmě, stejně jako je třeba znát francouzštinu, abys mohl krásně mluvit o lásce, staroegyptštinu, abys dokázal porozumět hieroglyfům, nebo čínštinu, aby sis dokázal přečíst menu v jejich restauracích. Každý jazyk se ti může k něčemu hodit, ale většina lidí je poměrně limitována tím, kolik se jich dokáže naučit. Kouzelníci mají samozřejmě výhodu, ale i tak jich obvykle zvládnou jen pár. Ale dost už řečí o řečech, pověz mi raději něco o famfrpálu, to je daleko zajímavější.“

Harry strávil v příjemném hovoru s tou milou dámou ještě dobrou čtvrthodinku a výborně se při tom bavil. Bohužel ještě pro tento večer nesplnil všechny své povinnosti, a musel se tedy v doprovodu Narcisy odebrat za dalšími významnými hosty. Po několika dalších zastávkách začínal Harry opět pociťovat touhu schovat se za svou nitrobranu. Teď už to nebylo ani tak kvůli jeho nervozitě, ale spíš, aby zkrotil hněv, který v něm rychle sílil.

Někteří hosté, kterým byl představen, se na něj snažili udělat dojem a chlubili se svým bohatstvím nebo politickými kontakty. Harrymu silně připomínali jeho strýce Vernona, a ačkoli tato asociace v něm probouzela velmi nepříjemné vzpomínky, nebyl to zdaleka ten nejhorší druh hostů. Daleko víc ho vytáčely dámy různého věku, které se k němu chovali jako k malému dítěti. Je mu přece už dvanáct a je trapné, když na něj někdo šišlá jako na mimino nebo při řeči s ním používá samé zdrobněliny. Když se ho nějaká prostorově velmi výrazná dáma, snažila pohladit po hlavě, jaký je to chudáček a z útrob vycpané čivavy, kterou používala jako kabelku, lovila bonbón, jímž ho chtěla počastovat, měl sto chutí dát se na útěk.

V poslední okamžik přišla jeho záchrana v podobě černě oděného profesora lektvarů. Pod jeho upřeným pohledem ustupovali všichni stranou a Harry měl pocit, že některým zkysla i smetana v kávě. Několika úsečnými větami ho vysvobodil ze zajetí té dámy a převzal od Narcisy štafetu v jeho představování významným hostům. Na rozdíl od Malfoyových ho představoval hlavně těm hostům, kteří nezdědili jen plné trezory, ale dokázali i něco skutečně významného. Harry se tak mohl setkat s krásnou Larou Croft, která se proslavila archeologickými objevy starých artefaktů, a byla obklopena celým zástupem mužů. Největší dojem na něj však udělal Lord Vruon.

Už z dálky bylo patrné, že ho ostatní mají ve veliké úctě a vyzařovala z něj velká vnitřní síla. Harry chvíli jenom poslouchal, jak se baví s ostatními. Bylo pozoruhodné poslouchat jeho pečlivě formulované odpovědi, které i nesouhlas dokázaly tlumočit velmi jasným, ale přitom slušným způsobem. Dlouho ho však z povzdálí studovat nemohl, protože jakmile si tento člověk všiml nepřehlédnutelné postavy profesora Snapea, vymanil se z hloučku lidí, s nimiž právě diskutoval, a přistoupil k nim.

„Severusi, příteli, jsem rád, že tě zase vidím. Kolik je to vlastně let, kdy jsme se potkali na té konferenci v Madridu? Pamatuješ, jak jsme tam vyrazili na býčí zápasy, a já jednoho býka zvětšil na trojnásobek a ještě jsem mu dal tvůj lektvar, po kterém mu šlehaly z nozder plameny? Nikdy nezapomenu, jak před ním ten toreador utíkal.“

„Pamatuju. Bylo to před třemi roky, čtyřmi měsíci a jedenácti dny,“ odpověděl úsečně Snape. Evidentně mu tato historka nebyla moc po chuti. „Dovol, abych ti představil jednoho ze svých studentů, Harry Pottera.“

„Slavný Harry Potter osobně? Nesmírně mě těší, že vás poznávám. S velikou pozorností sleduji vaše osudy a čekám, zda se mi potvrdí jedna z mých teorií.“

„Jaká teorie, jestli se smím zeptat, pane.“

„Teorie, že výzvy a útrapy, kterým musí každý kouzelník v mládí ale i v dospělosti čelit, posilují jeho moc. Podívejte se kolem sebe. Všichni tihle aristokrati dostali do vínku ten nejlepší genetický materiál. Celé generace se ženili a vdávali jen za ty nejmocnější, dokonce ještě nedávno jejich rody běžně adoptovaly mocné neurozené kouzelníky, aby tím posílili svou magii, a přesto je dnes zahanbí kdejaký chudák z mudlovské rodiny, který si musel svou cestu na výsluní vybojovat.“

„A vy si myslíte, že je to, jak měli všechno na začátku těžké, posílilo?“

„Rozhodně. Každá překonaná překážka a každý poražený nepřítel tě posílí. V mnohých starých rituálech se dokonce při zaříkávání doslovně říká: jménem mého poraženého nepřítele. Tahle formulka významným způsobem posilovala moc kouzla. Tihle mamonáři a politici nikdy nečelili skutečné hrozbě a jejich poraženým nepřítelem může být akorát tak bratránek, kterého otrávili, aby se dostali k rodinnému bohatství. Oproti tomu jméno tvého poraženého nepřítele se dodnes lidi bojí vyslovit. Jestli je má teorie pravdivá, můžeme od tebe čekat opravdu velké věci.“

„To jsou všechno jen teorie,“ zasáhl do jejich rozhovoru Snape.

„To říká ten pravý. Zrovna ty jsi dokonalým potvrzením mé teorie, a kdybys nebyl srab, už dávno bys byl novým Temným pánem nebo alespoň ředitelem v Bradavicích,“ dobíral si Snapea veselým tónem Lord Vruon. Vypadalo to, že se Snapem měli v minulosti hodně společného, když se v jeho společnosti tak uvolnil a dokonce si obávaného profesora dobíral.

„Nech toho. Harryho jsem sem nepřivedl kvůli tomu, aby poslouchal tvoje teorie, které jsou ještě šílenější než ty Brumbálovy. Chtěl jsem mu původně představit největšího Tvůrce své generace. Myslíš, že mi to teď uvěří?“ zeptal se mírně nakvašeným tónem Snape.

„Promiňte, ale kdo je to tvůrce?“ zeptal se Harry, podle toho, jak to slovo jeho profesor vyslovil, určitě nešlo jen o nějaké běžné označení.

„Tvůrce se říká čaroději, co dokáže vytvářet skutečné magické artefakty, nová kouzla, případně zcela nové a revoluční lektvary. Tento člověk, i když se to na první pohled nezdá, v minulých letech takových věcí vytvořil spoustu. V poslední době ale hodně ze svého tempa ubral a s něčím novým přijde tak jednou dvakrát do roka.“

„Kvantita neznamená kvalitu, jen počkej, až vytáhnu na světlo všechno, co zatím nosím v hlavě,“ ohradil se Lord Vruon.

„No tak se necháme překvapit, snad se toho dočkáme dřív, než zapomeneme, na co jsme se to vlastně těšili,“ odsekl mu Snape.

Harry se jejich popichováním opravdu dobře bavil, ale brzy se začali bavit o vážnějších věcech a zatáhli Harryho do svého rozhovoru. Harry byl poté představen ještě celé spoustě dalších významných lidí, ale žádný z nich mu už nepřipadal nijak zvlášť zajímavý. Konečně se otevřely dveře do plesového sálu, Lucius s Narcisou vyzvali všechny k tanci a Harry se mohl s celou tou společností rozloučit. Sice ho napadlo, že by bylo zajímavé podívat se alespoň na chvilku, aby viděl Snapea nebo Brumbála tančit, ale raději vyklidil pole, aby něco takového nechtěl někdo po něm.

Harry byl celý šťastný, že má ten obávaný večer za sebou, a rychle mířil k Dracovým komnatám. Tam se odehrávala podobná scéna, jakou musel prožívat v uplynulých hodinách. Děti významných hostů se tam pohybovaly jako přesný obraz svých rodičů a stejným způsobem s vážnou tváří vedly společenskou konverzaci. Bylo přesně vidět, kdo se s kým zná už ze školy, protože takové skupinky se měly tendenci shlukovat dohromady a bavit se mezi sebou. Chudák Draco pak mezi nimi poletoval jako motýlek ve snaze zapojit jednotlivé skupinky do společného hovoru.

Bradavickou skupinu tvořila v podstatě jeho kolej s několika jedinci z Havraspáru. Z Mrzimoru tam nebyl nikdo a jediným reprezentantem Nebelvíru byl Neville Longbottom, který se však držel stranou a diskutoval s nějakou neznámou dívkou přibližně v jeho věku. Harry by si po Nevillově vzoru nejraději zalezl někam stranou, čekal nějakou zábavu, a ne hraní si na dospělé, ale Draco si ho všiml a hned ho zapojil mezi ostatní. V bradavickém hloučku se probírala škola a famfrpál, všichni však pokradmu pokukovali po ostatních skupinkách a občas někomu ujela obdivná poznámka, že na Kruvalu se vyučuje i černá magie nebo že v Krásnohůlkách studují víly. Nikdo, krom Draca však nesebral odvahu, aby se dal s těmi druhými do řeči.

Harryho ty stokrát omílané historky nudily. Přemýšlel o těch druhých školách, jaké tam asi mají předměty, jaké učitele a jestli je pravda, co si o nich bradavičtí povídali. Nakonec si dodal odvahy a odvážně vykročil přes území nikoho k hloučku, kde, jak vyrozuměl z narážek ostatních, byli sdruženi studenti z Kruvalu.

„Ahoj, já jsem Harry Potter,“ nadhodil nesměle.

„Ten Harry Potter?“ zeptala se jedna z dívek.

„Nevím, jakého myslíš,“ ohradil se Harry. Bylo mu jasné, kam tím směřuje, ale vždycky mu šlo pěkně na nervy, že ho ostatní považují za něco extra. „Já jsem ten syn Lily a Jamese Potterových, studuji v Bradavicích, kolej Zmijozel,“ představil se.

„Je nám velkou ctí, že můžeme pozdravit zástupce tak starobylého a slavného rodu,“ uklonil se mu jeden ze starších studentů. Tohle už bylo na Harryho příliš. Dokázal nějak přežít tu hrůzu dole, ale aby se mu klaněli jeho vrstevníci, tak to tedy ani omylem.

„Vykašlete se na to. To, z jaké jsem rodiny nebo to, co se stalo tak dávno, že si to ani nepamatuju, není žádnej důvod, abyste si tu kvůli tomu křivili páteř. Jsem normální kluk jako vy, co chodí do školy, hraje famfrpál a nesnáší, když musí bejt sešněrovanej v tomhle podělaným hábitu, a přišel jsem se normálně seznámit a popovídat si.“

„Bezva, já jim říkala, že jsi normální člověk z masa a krve, ale nikdo jste mi to nechtěl věřit,“ usmála se na něj asi sedmnáctiletá dívka. „Já jsem Hildegarda Zaubertranková, chodím na Kruval, na famfrpál se jenom ráda dívám, ale jsem šampionka školy v šermu fleretem.“

Tohle prolomilo ledy a za chvíli se už všichni normálně bavili o tom, co se na které škole učí a vyměňovali si různé zážitky a historky. Harryho příkladu totiž následovali i ostatní a brzy se skupinky podle jednotlivých škol rozdrobily na menší hloučky podle jejich zájmů. Harry se dozvěděl mnoho zajímavého o ostatních školách. Vypadalo to, že se skladbou předmětů Bradavicím dost podobají, samozřejmě s drobnými odlišnostmi. Kruval dával větší důraz na fyzickou zdatnost a bojové dovednosti, kdežto Krásnohůlky byly víc zaměřené na umění a jazyky.

Zeptal se kruvalských i na profesora Erdogana, který ho s Dracem doučoval o prázdninách, a dozvěděl se, že je na jejich škole něco jako legenda. Byl pětkrát mistrem světa v soubojích, než ho z trůnu sesadil bradavický profesor Kratiknot. Ve škole proslul jako vynikající a nestranný učitel, který byl znám svými neortodoxními tresty.

Zábava se pomalu rozjížděla, první odvážlivci zkusili tancovat při kouzelnickém rádiu, a Harry, který se dozvěděl všechno, co o jiných školách vědět chtěl, se začal pomaličku stahovat stranou. Přidal se k Nevillovi a jeho společnici, jediným, s kým ten večer ještě nemluvil. Neville ho přivítal s ostýchavým úsměvem a hned ho představil své společnici:

„Weroniko, tohle je můj spolužák Harry Potter, snaží se mi pomáhat v lektvarech, ale já jsem na ně prostě dřevo. Harry, tohle je Weronika. Její otec spravuje všechny záležitosti Yagových tady na ostrovech. Ví toho hodně o rostlinách, bavili jsme se právě o některých, které rostou jen za polárním kruhem.“

„Ahoj,“ pozdravil Harry.

„Ahoj, tys byl dole na recepci?“ zeptala se dívka.

„Ano, slíbil jsem to Malfoyovým, i když jsem na to ještě moc mladej.“

„Musíš být opravdu mocný, když jsi tam byl pozván. Je to veliká čest, něco takového, jako když je někdo u nás v rodinné radě. Také bych ráda jednou něčeho takového dosáhla.“

„A kam vlastně chodíš do školy?“

„Na Kruval, ale hodně se učím i sama. Chci si jednou získat postavení v klanu, a nebýt jen provdána za vhodného spojence. U nás je to trochu jinak než u vás, rodinná rada každého mladého člena klanu hodnotí po celou dobu jeho studia, a pak pro něj vybere vhodnou kariéru.“

„Takže o tom, čím jednou budeš, rozhodují druzí?“ nechtěl uvěřit Harry

„Samozřejmě, jen tak se dá zajistit, že klan bude silný a nebude mít žádné slabiny. Jak by ses pak chtěl vyhnout třeba tomu, že se všichni budou chtít stát diplomaty nebo obchodníky a nezůstane nikdo, kdo by klan bránil při napadení? Takhle jsou ti nejlepší z nás určeni ke službě klanu. Stát se někým takovým znamená obrovskou prestiž a právě jejich zástupci pak tvoří rodinnou radu.“

„Něco takového si vůbec nedokážu představit,“ hlesl Harry.

„Jak jsem řekla, u vás je to jiné. Rodiny jsou malé a není možné je takto zorganizovat. Přesto jsem byla překvapená, jak pestrá společnost tady u vás je, a jak dokážete při všem tom chaosu prosperovat.“

„No jo, jsme už prostě takoví chaotici, měla bys vidět Nevillův stůl při lektvarech,“ pokusil se všechno obrátit v žert Harry. Právě se střetl s úplně jiným světem, ale byl příliš unavený na nějaké úvahy o ideálním uspořádání společnosti.

Vyměnili si ještě několik historek ze školy a Weronika se ukázala jako milá společnice, i když bylo patrné, že bere školu snad ještě vážněji než Hermiona. Harry se potom nenápadně vytratil. Začínala ho bolet hlava a čím dál hlasitější společnost mu nedělala moc dobře. Potřeboval trochu chladného čerstvého vzduchu, ale nebylo mu to dopřáno. Na chodbě byl odchycen Serpentinou, která si hrála ve svém pokoji spolu s několika holčičkami, a Harry byl přes své chabé protesty donucen se k nim přidat.

Dělal ženicha panenkám, když si hrály na svatbu, učitele, když si hrály na školu, a došlo i na avizovaný tanec se Serpentinou. Musel na ně být skutečně komický pohled, když se Harry v hlubokém předklonu, aby vyrovnal rozdíl v jejich výšce, klátil do rytmu a Serpentina ho sekýrovala za to, že je nemožný, vůbec neumí tančit a pořád jí šlape na nohy. Harry se však ve společnosti těch mrňat kupodivu cítil daleko lépe, než mezi svými vrstevníky. Ty děti se v jeho přítomnosti chovaly přirozeně, kdežto na Dracově společnosti bylo stále vidět, že neví, jak na něj mají reagovat.

Z jeho zajetí ho vysvobodil až chvíli po půlnoci Lucius a odvedl ho do své pracovny. Harry se s obavami díval do zachmuřené tváře aristokrata, která signalizovala, že půjde o něco vážného a ne zrovna příjemného.

„Harry, dovol, abych ti ještě jednou poděkoval za tvou účast na naší slavnosti. Skutečně jsi u všech hostů zanechal výborný dojem a zasloužil sis jejich respekt. Mou rodinu to staví do mimořádně příznivého světla, proto je mi líto, že ti nemůžu předat lepší zprávy. Podíval jsem se na případ tvého kmotra a situace je horší, než jsem si v první okamžik myslel.“

Harry jenom mlčky sledoval, co mu Lucius říká. Nejprve si myslel, že půjde o něco ohledně toho deníku, který ho přitahoval i strašil zároveň, že však půjde o jeho kmotra, by ho ani ve snu nenapadlo.

„Myslel jsem si, že nebude žádný problém zařídit, aby se mohl hájit u řádného soudu, bohužel tak snadné to nebude,“ pokračoval Lucius.

„V čem je problém?“ zeptal se Harry.

„Myslel jsem si, že byl uvězněn bez řádného soudu, což je flagrantní porušení jeho práv a na základě toho by měl být osvobozen, ať už by byl původně obviněn z čehokoli. Bohužel jeho uvěznění bez soudu bylo naprosto podle zákona. V té době byl totiž ministerstvem vyhlášený mimořádný stav, který umožňuje dopadené zločince na místě odsoudit a uvěznit, přesně tak, jak se stalo tvému kmotrovi. Jedinou cestou k jeho osvobození je tedy nový proces, ten je však nutné vyvolat předložením nových důkazů.“

„Proč je to problém?“ zeptal se Harry.

„Jednak proto, že musíme najít nějaké důkazy, aby vůbec ten proces mohl začít, a jednak proto, že jelikož my budeme žalobci, bude veškerá tíha důkazů na nás. Nebude stačit zpochybnit procesní záležitosti a důkazy předložené obžalobou, ale budeme muset ke každému bodu obžaloby předložit vlastní nezpochybnitelné důkazy, které však zatím nemáme.“

„Takže není žádná naděje?“

„Naděje samozřejmě je, ale bude to všechno mnohem komplikovanější. Vyvolat nový proces by šlo i bez nových důkazů. Sirius Black se stal po smrti své matky hlavou rodiny Black a lordem Starostolce, tím pádem má právo se před Starostolcem hájit, nezbavuje nás to však nutnosti najít nezpochybnitelné důkazy, co vyvrátí všechna jeho obvinění.“

„Z čeho přesně byl Sirius obviněn?“

„Ze tří zločinů. Jednak z toho, že byl Smrtijedem. Tam by nebylo těžké obvinění zpochybnit, protože nemá žádné Znamení zla. Pokud to však budeme muset dokázat, pouhá absence znamení nestačí a bylo by zapotřebí ještě svědectví několika bývalých Smrtijedů. Ti, co jsou v Azkabanu, se mu však chtějí pomstít, takže v jeho prospěch svědčit nebudou, a ti, kteří se dokázali Azkabanu vyhnout, by museli být připraveni přinést ohromnou oběť, protože zároveň se Siriusovým případem by se znovu otevřel ten jejich. Řeknu ti otevřeně, že ani já, ačkoli jde o mého příbuzného a cítím k tobě sympatie, neohrozím svou rodinu tím, že bych si šel sednout do Azkabanu místo něho.

Druhým zločinem byla zrada tvých rodičů. Potřebovali bychom svědectví někoho, kdo by jednoznačně potvrdil, že nebyl strážcem tajemství. Bohužel krom tvých rodičů a skutečného strážce tajemství, který je mrtvý, nikdo takové svědectví podat nemůže. Tvá informace z druhé ruky by možná opět stačila na zpochybnění, ale nemůže být sama o sobě důkazem.

Třetím zločinem, a tím nejzávažnějším, je vražda spousty mudlů a jednoho čaroděje, Petera Pettigrewa. Sirius byl chycen přímo na místě činu a nepodal k tomu žádné vysvětlení, jen pořád dokola opakoval, že je nevinen. Měl jsem jeden nápad, jak i tohle obvinění zpochybnit. Jelikož se nenašla jeho hůlka a nejsou žádní žijící svědci, není vlastně ani žádný relevantní důkaz o jeho vině. Soud by pak nejspíše požadoval výpověď pod veritasérem, čemuž by však šikovný právník snad dokázal zabránit pro jeho zdravotní stav podlomený dlouhým pobytem v Azkabanu. Tím pádem by obžaloba musela od tohoto bodu ustoupit.“

„Takže vy předpokládáte, že ty mudly skutečně zabil?“ zeptal se Harry.

„Samozřejmě, kdo jiný?“ podivil se Lucius. „Šel se prostě pomstít Pettigrewovi a ti mudlové mu prostě stáli v cestě. Podle toho, co mi o něm řekla Narsisa, by ho při snaze potrestat takovou zradu ulice plná mudlů rozhodně nezastavila. Před pár staletími by byl za takovou obhajobu své cti osvobozen, ale dnes je to posuzováno jako vražda. Bohužel nám také svou pomstou vzal většinu možností, jak vyvrátit první dvě obvinění.

„Takže musíme najít důkazy ke všem třem obviněním, u jednoho nenajdu nikoho, kdo by v jeho prospěch svědčil, u druhého je jediná osoba, která by ho mohla vyvrátit, mrtvá a u třetího jste i vy přesvědčen o jeho vině?“ shrnul všechno Harry. Tohle vypadalo naprosto beznadějně.

„Přesně tak. Museli bychom najít nezpochybnitelné důkazy, což je podle mého téměř nemožné. Navíc není zaznamenána ani jeho verze událostí hned po zatčení, protože krom toho, že opakoval pořád dokola, že je nevinen, neřekl do protokolu vůbec nic.“

„A mohl bych ho alespoň navštívit a promluvit si s ním?“ zeptal se Harry. „Třeba by mi řekl, co se přesně stalo a pak bychom mohli nějaký důkaz najít. Hlavně od něj chci slyšet, jak to bylo s mými rodiči a kdo je opravdu zradil. Jestli zabil ty mudly, tak si vězení zaslouží, ale já chci vědět, komu se mám teda pomstít.“

„Zkusím to zařídit na léto. Narcisa tam jednou ročně navštěvuje svou sestru, možná bys tam mohl jít s ní. Každopádně se mu pokusím zajistit lepší jídlo a oblečení, stejně jako Belatrix a několika dalším známým.“

Harry měl sto chutí se zeptat, jak to vlastně bylo s Luciusovým smrtijedstvím a za co je vlastně zavřená ta Belatrix, ale přišlo mu to v tuto chvíli nevhodné. Třeba o tom něco najde v knihovně. Jen poděkoval a se svěšenou hlavou se vrátil v doprovodu svého profesora do Bradavic.

Pozn.
Tato kapitola byla částečně myšlena jako pomník a poděkování těm, kteří mi v psaní pomáhají nebo pomáhali:

Lars von Hardegg betoval kapitoly přibližně mezi 20. a 30. (nevím přesně, nemám už z té doby historii mailů)

Vruon vždycky četl a komentoval kapitoly ještě před zveřejněním, pomáhal mi s tvorbou stránek a probíral se mnou mé nápady

Wodwar je má současná beta a patří jí velký dík za kultivaci mé gramatiky a pravopisu

Weronika také četla mnohé mé kapitoly předem a probírala se mnou mé záměry.

Byli samozřejmě i další, kterým rovněž patří můj dík buď za nabídku betování nebo za jejich komentáře, ale už se do této kapitoly bohužel nevešli. Jelikož se psaním rozhodně nekončím, může se časem objevit další podobná kapitola, kde budu mít možnost poděkovat i dalším.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one