face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Zbytek prázdnin utekl jako voda. Harry už měl po svém trestu, takže byl opět pánem svého volného času, i když s tím panováním to nebylo nijak slavné. Vzhledem k tomu, že musel dohánět zameškané domácí úkoly, mohl si stejně vybírat jen mezi tím, v jakém pořadí se bude věnovat jednotlivým esejím. Trávil samozřejmě spoustu času v knihovně, zakázané oddělení však raději nechával na pokoji. Nestál o žádný další průšvih a navíc objevil daleko lepší způsob, jak se k potřebné literatuře dostat.

Od svého návratu do Bradavic si totiž téměř denně volal Kinkyho, aby mu podával zprávy o tom, jak se má jeho rodina. Skřítčí dvojčata se měla čile k světu, rostla jako z vody a jelikož skřítci dospívali rychle, mohl se Harry těšit, že už o prázdninách budou pobíhat po jeho rodinném sídle dva malí neposedové. Harry byl z jejich pokroků nadšený a nikdy se nezapomněl zeptat, jestli skřítkům něco nechybí. Dokonce jim posílal hračky, které vyráběl z různých vyhozených krámů, kamenů nebo kousků dřeva - za tu krátkou dobu si přeměňování procvičil víc, než jindy za celý měsíc. Co na tom, že jeho výtvory nevydržely déle než pár dní, než se vrátily do původní podoby, vždycky je přece mohl vytvořit znovu. Harry skřítky po těch divokých událostech o Vánocích považoval za svou druhou rodinu a jejich děti byly jako jeho mladší sourozenci, o které se staral až s dojemnou starostlivostí.

Při jedné z těchto návštěv požádal Kinkyho, aby mu příště donesl z rodinné knihovny některé knihy, co by se mu hodily na esej z kouzelných formulí. Kinky mu druhý den složil k nohám dobrých deset svazků, které se dokonale hodily na jeho úkol. Zdálo se, že se skřítci v rodinné knihovně velice dobře orientují a vědí, co kde hledat. Ty nejvzácnější svazky sice byly kouzlem chráněny proti odnesení, ale i tak by ten „méněcenný“ zbytek v pohodě strčil do kapsy celé zakázané oddělení ve škole, Hermioninu soukromou sbírku i obsah zásilkového katalogu Krucánků a kaňourů. Harry měl sice jisté výčitky svědomí, že má díky Kinkyho knihovnické službě, zkráceně KiKS, jak si tento způsob v duchu pojmenoval, nespravedlivou výhodu oproti ostatním, byl však natolik Zmijozelem, že se téhle výhody rozhodně nehodlal vzdát. Po nedávných zkušenostech s Brumbálem se však snažil svůj nový zdroj maximálně utajit. Některý z jeho profesorů by si mohl všimnout, že používá zdroje, jež nejsou v Bradavicích k dispozici, a vše oznámit řediteli, takže volil kompromis - snažil se používat jen takové knihy, co se daly běžně sehnat, a svou rodinnou knihovnu využíval hlavně pro nepovinné studium a k tomu, aby si dal do souvislostí informace, které ve veřejně dostupných knihách nebyly dobře vysvětleny.

Podnikl také několik průzkumných výprav, při nichž nalezl novou zkratku mezi učebnami formulí a přeměňování, spoustu nevyužívaných místností plných prachu a plesnivou tapisérii s něčím, co připomínalo mapu Zapovězeného lesa s vyobrazením různých rostlin a tvorů. Napadlo ho, že by se mohlo jednat o místa, kde bylo kdysi možné tyto rostliny nebo tvory najít. Pokud by se tahle teorie potvrdila, jednalo by se o fantastický objev, ačkoli ty informace byly celá desetiletí a možná i staletí staré. Na mapě odhalil i několik jeskyní, ruin a dalších těžko rozpoznatelných symbolů. Nevěděl, nakolik se d8 té tapisérii důvěřovat, ale pro jistotu si všechno překreslil na pergamen, který ukryl ke svým pokladům na dně kufru. Příležitostně to může probrat se svými kamarády nebo Hagridem, jenž měl určitě o svém lese přehled. Něco by mu mohl poradit i Snape, který se do lesa často vydával sbírat přísady do lektvarů.

Podíval se také do tajné chodby vedoucí z knihovny, ale nic nového tam nezaznamenal. V prachu se rýsovaly stopy jejich výpravy se Snapem, tajemné dveře nebyly vidět a pavouci velcí jako dlaň pobíhali po stěnách, naštvaní, že zase někdo narušil jejich hájemství a trhá sítě, které jim daly tolik práce.

Když se začali ve škole objevovat první studenti vracející se z prázdnin, bylo Harrymu skoro líto, že už nebude mít celý ten úžasný hrad sám pro sebe, ale zase to bylo vyváženo návratem jeho kamarádů, bylo tu přece tolik věcí, co by spolu měli probrat. Hned po jejich příjezdu se sešli ve své tréninkové místnosti, která už teď vypadala spíš jako klubovna než jako ta holá sklepní místnost před rokem, a až do večerky si vyprávěli, jak prožili svátky. Hermiona byla s rodiči lyžovat ve Švýcarsku, Gabrielle byla u svých příbuzných ve Francii a Draco se podle svých slov otravoval s mladší sestrou doma. Harry se při tom trochu zamračil, protože se mu nelíbilo, jak Draco mluví o Serpentině, ale potom se jeho kamarád pustil do líčení výročního plesu a obě holky ho doslova zahrnuly otázkami ohledně dalších kouzelnických škol. Bylo ironické, že se víc než o róby, účesy a šperky zajímaly o rozdíly mezi kouzelnickými školami. Harry byl chtě nechtě zatažen do hovoru, dal k dobrému těch několik zajímavých setkání během slavnostní večeře. Všechny zaujalo, co jim Harry vyprávěl o znalcích starodávných run, a prohlašovali, že si tenhle předmět příští rok určitě zapíšou.

Holky mu také poděkovaly za vánoční dárky. Harry u nich zvolil dárky, co ho stály spoustu práce a úsilí, zatímco Draca trochu „odbyl“ luxusním pláštěm, který sice neudělal nositele neviditelným, ale neumožnil nikomu rozeznat, kdo se skrývá pod kápí. Hermioně s Gabrielle dal vlastnoručně opsané kopie jedné z nejcennějších knih o lektvarech z jeho rodinné knihovny. Opsat ji byla skutečně náročná práce, protože kniha byla očarována proti kopírování takovým způsobem, že by na to všechny organizace chránící autorská práva jen nevěřícně valily oči. Harry byl přesvědčený, že by se o prolomení těchto ochran mohl snažit celý tým elitních odeklínačů, a stejně by neskončili dřív, než by měli nárok na důchod.

Nakonec se Harry odhodlal, že svým přátelům detailně vylíčí, co se mu stalo při návštěvě rodinného sídla a jaký za to schytal trest. Očekával, že alespoň u nich najde nějaké porozumění nebo alespoň soucit, vždyť jim o svém plánu předem řekl, a i když z něj nebyli nijak nadšení, nikdo z nich proti němu nijak zvlášť neprotestoval, ale to se šeredně pletl.

„Harry tohle bylo tak šíleně nezodpovědné,“ pustila se do něj jako první Hermiona svým kazatelským tónem. „Už jenom ta věc, že jsi zdrhnul ze školy, byla pěkná hloupost, ale nechala jsem to být, protože máš taky právo prožít hezké Vánoce; proč ses ale musel pouštět do takových bláznivých akcí? O první pomoci nevíš vůbec nic, mohl jsi tu ubohou skřítku zabít, a to vůbec nemluvím o tom, žes mohl zabít i sám sebe. Proč jsi jednal tak zbrkle? Vždyť pomoc byla přece na cestě.“

„A co kdyby nepřišli včas? To jsem se měl jen tak dívat, jak těm malým drobečkům umře maminka, a o nic se nepokusit? Ti skřítci se o mě na rozdíl od vlastní rodiny skutečně starali a vypadalo to, že jim na mně záleží, nemohl jsem to všechno nechat jen tak být!“ hájil se Harry.

„Hele, kámo, tohle fakt byla pěkná blbost,“ přidal se k Hermioně Draco. „Nikdo kvůli skřítkům neriskuje svůj život, kouzelníci to spíš dělají naopak – nebezpečné věci nejdřív vyzkouší na skřítkovi. Skřítci nejsou žádná tvá rodina. Nestarají se o tebe, protože by tě měli rádi, jsou zkrátka takoví. Patří k domu a budou se stejně starat o každého, komu budou spolu s tím domem patřit. Některý můžou být docela zábavný, ale to může být i pes, kůň nebo jinej domácí mazlíček. Když mi chcípnul pes, taky jsem to obrečel, ale za pár dní to bylo pryč a život šel dál, se skřítkama je to stejný. Nemá cenu dělat si kvůli nim těžkou hlavu nebo dokonce riskovat život,“ dokončil svou úvahu s tónem světáka Draco.

„Tak to teda ne!“ pustila se do něj Hermiona, až rozčilením podupávala nohou. „Skřítci nejsou žádná domácí zvířata, jsou to myslící tvorové a měli by mít naši úctu a respekt. Vůbec se mi nelíbí, jak se k nim kouzelníci chovají jako k něčemu méněcennému. Harry dělá dobře, že se o ně stará, ale je obrovskej pitomec, že zkouší věci, co ho můžou klidně zabít.“

Harry jenom sledoval rozepři svých kamarádů. Vypadalo to, že si kvůli němu brzy vjedou do vlasů. Tohle nechtěl. Nechtěl, aby se kvůli němu hádali. Byl připravený na to, že od nich uslyší to samé jako od Snapa, ale neočekával, že by se jeho osoba a jeho činy staly příčinou jejich rozepře. Uvědomil si, že ani jeden z těch dvou ze své pozice jen tak neustoupí. Docela chápal Hermionu, že jí to tak nadzvedlo. On sám měl co dělat, aby na Draca nevyjel, ale dokázal své rozhořčení udržet na uzdě. Věděl, jaký postoj má většina čistokrevných rodin ke svým skřítkům, ale když je Draco přirovnal ke psu, nejraději by mu jednu vrazil. Teď však myslel jen na to, jak by jejich rozepři ukončil, bude mít spoustu času přesvědčit Draca, že skřítkové jsou rozhodně něco víc, než jen otroci nebo domácí mazlíčci. Už už se chystal do jejich rodícího se sporu zasáhnout, ale naštěstí ho předešla Gabrielle:

„Nehádejte se vy dva!“ okřikla je nebývale silným hlasem. „Hermiono, skřítci nejsou lidé, laskavě si to uvědom. Na zámku u babičky jsou dva, a když jsem byla malá, taky mi jich bylo líto, že musí pořád pracovat. Chtěla jsem je vzít ven do lunaparku, na zmrzlinu a dát jim dovolenou. Naštěstí mě babička včas zastavila a pak mi sami skřítci vysvětlili, že jim jejich způsob života vyhovuje. Oni jsou nešťastní, když se nemají o koho se starat, ale to neznamená, že se s nimi má jednat jako s někým méněcenným. Zkus si s nima nejdřív popovídat, než se z nich budeš snažit udělat lidi,“ poradila zaražené Hermioně a obrátila svou pozornost jinam.

„A ty Draco tady přestaň machrovat. Malfoy je sice možná nad smrt nějakého toho skřítka povznesen, ale kdyby se něco stalo skřítkovi, co se o tebe od mala staral, četl ti pohádky a utíral zadek, taky bys ho nenechal jen tak umřít. Nemáš jen takový možnosti jako Harry, takže by to nejspíš neskončilo tak velkým průšvihem, ale rozhodně by ses o něco pokusil, i kdyby to mělo bejt jen hysterický volání o pomoc. A ještě k tomu, že jsou skřítkové něco míň než urozený Malfoy. Dokázal by sis sám uvařit, vyprat nebo třeba jen uklidit pokoj? A to vůbec nemluvím o přemisťování a tisíci drobných kouzel, kterýma udržují tvůj dům v chodu, aniž by k tomu potřebovali hůlku jako ty. Jestli by se tady měl někdo cítit méněcenný, měli bychom to být my,“ vyřídila Gabrielle Draca a zaměřila se na posledního z jejich skupiny.

„Harry, ty seš zbrklej hlupák, nebála bych se říct, že přímo korunovanej vůl,“ zapíchla mu ukazováček do prsou, „ale to ti určitě náležitě vysvětlil Snape. Jestli bereš skřítky jako svou rodinu, je to tvoje věc, ale prosím tě, nedělej stejnou chybu jako Hermiona. Nejdřív si s nima o tom promluv, abys je netlačil do věcí, co se jim nelíbí. A nenech se zmást, oni ti klidně odkejvou cokoli, ale to neznamená, že by se jim to všechno líbilo. Doufám, že si na podobný vylomeniny necháš příště zajít chuť, protože kdyby se ti něco stalo, to bys mě fakt pěkně naštval.

Sorry, ale někdo vás musel srovnat, než vás vlastní blbost úplně zničí,“ zakončila svou tirádu a celá zadýchaná se svalila do křesílka.

„No, vypadá to, že každej dostal od Gabi, co zaslouží,“ shrnul to Harry. Uvnitř však byl spokojený, že Gabrielle vyřešila začínající konflikt mezi Dracem a Hermionou za něj. Měl v minulých dnech čas přemýšlet o svých činech, takže ohledně toho mu Gabrielle neřekla vůbec nic nového. Zmínila však několik věcí o domácích skřítcích, které mu poskytly spoustu námětů pro přemýšlení. Bude si muset s Kinkym promluvit. Skřítkům opravdu možná není příjemné, když se tak vtírá do jejich rodiny. Přejel pohledem po svých kamarádech. Gabrielle napjatě pozorovala, jak se vyrovnají s její kritikou, ale Hermiona s Dracem jen zahanbeně klopili pohledy a mlčeli. Vypadalo to, že všichni mají dost námětů na přemýšlení.

„Jestli proti tomu nic nemáte, šel bych na kutě. Škola sice začíná až pozítří, ale nerad bych zaspal zítřejší snídani, nemluvě o tom, že kdyby nás po večerce nachytal Filch, asi by Snapa ze mě už trefil šlak. Zejtra je taky den, mládeži,“ rozpustil jejich shromáždění.

***

Hermiona se zamyšleně vracela do své koleje. Nesnášela tyhle osamělé návraty. Vždycky si při nich připadala tak nějak nepatřičně, jako kdyby byla v jejich partě nevítaným vetřelcem. Dnes se cítila ještě hůř než jindy, protože ji dnešní hádka dost rozhodila. Nešlo o to, že měli na něco různé názory, třeba při esejích do dějin se hádali prakticky neustále, ale nikdy to nebylo takové. V ten moment, kdy jí Gabrielle vysvětlovala, jak se to má se skřítky, měla na chviličku pocit, že se její tři kamarádi pohybují ve světě, kam ona nikdy tak úplně nepronikne. Zaskočila ji hlavně Gabrielle. Vždycky si myslela, že její kamarádka vyrůstala v téměř mudlovském prostředí, ale ta teď mluvila, jako kdyby byla stejně doma i mezi kouzelnickou aristokracií. Samozřejmě, že měla Gabrielle ohledně jejich sporu pravdu a pěkně ji setřela, ale o to teď vůbec nešlo. Ji zarazil hlavně fakt, že dívka, kterou považovala za svou důvěrnou kamarádku, před ní ukrývala taková tajemství.

Harry byl pro ni často hodně nečitelný. O své rodině skoro nemluvil, prozradil jen, že Dursleyovi jsou normální mudlové. Slovo normální však pronesl takovým tónem, že se za tím muselo skrývat daleko víc. Byl samozřejmě skvělý kamarád, nejlepší na jakého mohla v Bradavicích narazit, ale přemýšlel jiným způsobem než všichni, které kdy poznala. Všechno, co dělal, jemu samotnému určitě dávalo smysl, ale ona se při sledování klikatých cest, jimiž se ubíraly jeho myšlenky, často ztrácela. Bylo na něm něco tajemného. Ačkoli měl vytříbený smysl pro humor a zdálo se, že je v Bradavicích docela šťastný, občas se mu v očích objevoval záblesk obav, únavy, nejistoty, opatrnosti a strachu, který musel pocházet odněkud z dobře ukrytých hlubin jeho mysli. Když se mu v ten okamžik dívala do očí, naskakovala jí husí kůže. V takový okamžik si byla naprosto jistá, že rozhodně netouží tohle jeho tajemství poznat.

Draco naproti tomu žádná rodinná tajemství neukrýval. Jeho rodina patřila mezi nejznámější v Anglii a pravidelně se objevovala ve společenských rubrikách všech kouzelnických novin a časopisů, ale to jen zdůrazňovalo rozdíl mezi nimi: ona, společensky nikdo, nikoli chudá, ale rozhodně nepatřící do žebříčků nejbohatších osob kouzelnického nebo mudlovského světa. On, jehož fotografie se čas od času objevovaly v Týdeníku čarodějky jako jedné z nelepších partií kouzelnického světa. Bezpochyby patřil do úplně jiného světa než ona. V téhle souvislosti ji spíš zaráželo, že do té jejich party tak dobře zapadl a že se s někým takovým jako ona vůbec baví. Proč vlastně vyjela tak zostra zrovinka na něj, a ne třeba na Harryho za tu jeho nebetyčnou pitomost? Nebylo by to přece poprvé, kdy se někdo z nich zachoval jako idiot, ale přesto se cítila jeho postojem obzvlášť dotčená a zklamaná. Proč na ty jeho řeči vůbec reagovala? Normálně by ho nechala být a nehádala se s ním o něčem, kde jeho znalosti v mnohém předčily ty její. Příště se už do žádného takového sporu nesmí pouštět, dokud si všechno o daném tématu dopodrobna předem nenastuduje. Možná by si mohla hned zítra ráno něco přečíst a pak mu trochu svými znalostmi srazit hřebínek, potřeboval by to jako sůl.

Pořád si v hlavě omílala dnešní události a přeskakovala v myšlenkách mezi Gabrielle, která ji překvapila, a Dracem, který se jí do myšlenek neustále vkrádal a dál prohluboval její nejistotu. Ti Zmijozelové na ni rozhodně mají zhoubný vliv. Za chvíli bude stejně paranoidní jako oni a všude bude hledat tajemná spiknutí a intriky.

Ze svých úvah se vytrhla až při luštění rébusu u vchodu do její koleje. Rychle tyhle plané myšlenky zaplašila, aby se mohla soustředit a nezůstala trčet venku. Velmi si zakládala na tom, že se vždycky dostala dovnitř bez pomoci starších studentů. Naštěstí dnes byla otázka docela jednoduchá a ona se mohla bez zdržování uchýlit do klidného prostředí své koleje. Ve společence se posadila do svého oblíbeného výklenku u okna a začala si číst jednu z knížek, které dostala od Harryho pod stromeček. Její myšlenky se však pořád vracely k té její skorohádce s Dracem. Pořád nemohla blonďatého Zmijozela dostat z hlavy, až naštvaně zabouchla knihu, na níž se nedokázala soustředit, a raději se s maximálním zaujetím pustila do doplňování své eseje z přeměňování. Předepsaný rozsah už sice dávno překročila, ale pořád měla pocit, že podstatu změn velikosti neživých předmětů nevystihla úplně dokonale. V polovině její práce ji však vyrušilo nesmělé zakašlání. Zvedla hlavu a uviděla Cho Changovou, tentokrát bez té její skupiny dívek, co ji většinou obklopovaly, jak ji pozoruje z protějšího křesla.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se ostře, naštvaná za to vyrušení.

„Spíš jestli něco nepotřebuješ ty,“ usmála se na ni Cho svým zářivým úsměvem. „Mračila ses na ten pergamen tak, jako kdyby ti něco hodně ošklivého udělal. Ráda ti pomůžu, nemusíš s těmi esejemi pořád zápasit sama. Smím se podívat?“

Hermiona jenom pokrčila rameny a podala jí svůj pergamen. Nebyla zvyklá, že by jí kdokoli v její koleji věnoval vůbec nějakou pozornost, ale bylo to svým způsobem milé a Cho vypadala, že má upřímný zájem jí pomoci.

„Teda, ty tím pergamenem fakt nešetříš,“ konstatovala Cho, když očima přelétla úctyhodně dlouhý svitek. „Stejně je to hloupost, že všechno musíme psát na pergameny, a ne na obyčejný papír. Dokážeš si přestavit, kolik zvířat muselo být zabito, jen abychom měli na co psát eseje, které se stejně nakonec vyhodí.“

„Jasně,“ přisvědčila Hermiona, kterou už také napadlo, proč kouzelníci pořád píší jako ve středověku. „Myslíš, že by bylo možné používat normální psací potřeby? V tom dopise, co dostáváme na začátku roku, se přece výslovně píše, že budeme potřebovat pergameny a brky?“

Za chvíli už spolu vášnivě rozebíraly způsoby, jak přesvědčit vedení školy, aby povolilo používání normálních psacích potřeb. Hermiona s překvapením zjistila, že si s hvězdnou Cho Changovou, premiantkou, chytačkou kolejního famfrpálového týmu a dívkou, co nikdy neměla o kamarády nouzi, docela rozumí. Postupně spolu probíraly i jiná témata a Hermiona šla toho dne spát s pocitem, že si možná našla jednu kamarádku i ve své koleji.

Její spánek však nebyl klidný. Ve snech ji pronásledovaly neznámé hrůzy ukrývající se ve stínech, před nimiž ji znovu a znovu zachraňoval nádherný anděl strážný, až znepokojivě podobný jednomu blonďatému Zmijozelovi.

***

Harry chtěl před začátkem druhého pololetí stihnout ještě jednu věc. Rád by si důkladně popovídal s Nevillem. Nesmělý Nebelvír ho zajímal už delší dobu. Jejich rodiče se přátelili a samozřejmě nešlo ignorovat někoho, kdo vás během téměř každé hodiny lektvarů ohrožuje na životě, ale Harry měl tentokrát na mysli něco jiného. Doufal, že by se z nich mohli stát skuteční přátelé a ne pouze spolužáci. Měl totiž pocit, že toho mají společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Tou nejočividnější podobností samozřejmě bylo, že oba vyrůstali bez rodičů. Harry věděl proti komu stojí, takže si už dávno přečetl všechno, co se dalo najít o vzestupu Voldemorta, následné válce i o procesech se Smrtijedy, které následovaly po jeho pádu. Věděl tedy, co se stalo Nevillovým rodičům, i to, kdo za to všechno byl zodpovědný. Jasně, díky tomu měl Neville jeho soucit i sympatie, ale rozhodně to nebyl ten pravý důvod, proč se s ním chtěl sblížit.

Daleko víc ho zaujalo Nebelvírovo chování. Neville rozhodně do té party, která se tvořila u rudozlatého stolu v okolí ryšavých hlav Weasleyovců, moc nezapadal. Sedával tiše stranou, zamlklý a soustředěný na své problémy. Harry ho často vídával v knihovně, jak se snaží studovat látku dopředu, a několikrát na něj narazil i v opuštěných učebnách, kde se snažil trénovat svá kouzla. Zdálo se, že Neville je na Nebelvíra nebývale ambiciózní a pracovitý a možná není kvůli tomu ve své koleji zrovna dobře přijímán. S těmito svými vlastnostmi by mohl do jejich party dobře zapadnout. Je sice pravdou, že na hodinách byly jeho výkony katastrofální, ale Harry si nemyslel, že by to s ním bylo tak beznadějné. Na všech hodinách krom bylinkářství býval Neville v podivné křeči a dělal jednu hloupou chybu za druhou, ale jakmile uvolnil své pravé já při práci s rostlinkami, dokázal opravdové divy. To, jak mu téměř všechno rostlo pod rukama, muselo být způsobeno jeho magií, a jestliže tomu tak doopravdy bylo, pak musela být jeho magie pozoruhodná a velice mocná. S trochou pomoci určitě dokáže svou nervozitu překonat a bude patřit mezi nejlepší.

Posledním impulzem, proč se s ním rozhodl Harry promluvit, byl ten ples u Malfoyů. Neville se tam nechoval jako ostatní děti. Navzdory své zakřiknutosti byl první, kdo se osmělil a navázal kontakt s dětmi z jiných škol. S neuvěřitelnou intuicí si navíc vybral ke konverzaci tu nejzajímavější dívku mezi všemi přítomnými hosty. Tohle nemohla být jen náhoda. Někdo jako Weronika by s neschopným nemehlem rozhodně neztrácel čas. Navíc se Neville choval úplně jinak, než jak ho znal ze školy. Stále na něm byla patrná nervozita, ale když se hovor držel témat, která ho zajímala, dokázal být vtipným a příjemným společníkem. Ano, na Nevillovi toho bylo hodně zajímavého a snad by se z něj mohl jednou stát dobrý a cenný přítel.

Příležitost promluvit si s Nevillem se mu naskytla během nedělního dopoledne, kdy se Nebelvír hned po obědě odebral ke skleníkům. Harry se nenápadně vytratil hned za ním a sledoval ho celou cestu. Byl sám, ostatní kamarády do toho zatím zatahovat nechtěl. Jestli všechno dobře dopadne, bude na to mít ještě spoustu času, a navíc si nebyl jistý, jak budou jeho přátelé reagovat. Po jejich malé hádce neměl nejmenší zájem rozdmýchávat mezi nimi další nesváry.

Harry dohonil Nevilla až u skleníků a chvíli zaraženě pozoroval, jak se prochází, hladí rostliny a tiše s nimi rozmlouvá. Vypadal v ten okamžik dokonale šťastný, až měl Harry výčitky, že mu takovou krásnou chvilku naruší. Nakonec se přece jen odhodlal, porazil schválně kropáč a s tichými nadávkami ho zase stavěl na místo.

„Co tu děláš, Harry?“ zeptal se ho překvapený Neville. Nebyl zvyklý potkávat ve skleníku někoho jiného než profesorku Prýtovou.

„Jen jsem se přišel kouknout, jak to tu po těch pár dnech vypadá. Strávil jsem tu většinu prázdnin pod dozorem Snapa a nechal tady litry krve a potu. Musím ti říct, že zrovna tahle Strmělka nachová mi dala pořádně zabrat,“ snažil se Harry přátelským tónem získat chlapcovu důvěru.

„Jo, z cizích lidí bývá trochu nervózní,“ přitakal Neville a pohladil dotyčnou rostlinu se stonkem pokrytým dlouhými zahnutými trny, „ale teď je dokonale spokojená. Ty vedlejší šlahouny jí vůbec nedělaly dobře a nezbývalo jí pak dost energie pro květy a vytváření semen. Takže ty skleníky jsi dával do pořádku ty? Skvělá práce,“ pochválil výsledek Harryho trestu.

„Nebylo to tak úplně dobrovolné,“ připustil Harry. „Vlastně šlo o trest, dohlížel na mě Snape a na něj zase Brumbál, aby ten trest nebyl moc měkký.“

„Trest se Snapem?“ zbledl Neville a vypadalo to, že to s ním brzo sekne, nejspíš si představil sám sebe na Harryho místě. „Myslel jsem, že Snape svým studentům tresty nedává.“

„Ne na veřejnosti, vždyť víš, dobrá pověst koleje a tak, ale rozhodně nikomu nic neodpustí,“ vyvedl ho z omylu Harry. „Náhodou to nebylo zas tak špatné, hodně jsem se toho od něj o těch rostlinách naučil a aspoň jsem se tu o prázdninách nenudil.“

„No jo, ale ten Snape,“ vydechl Neville s posvátnou hrůzou.

„Není zas tak špatný,“ hájil svého ředitele Harry. „Jasně, že dokáže být pěkně nepříjemný, ale rozhodně není zlý.“

„To říkáš jen proto, že jsi ve Zmijozelu; všichni ostatní si myslí něco jiného. Třeba já se před tím jeho pohledem vždycky úplně rozklepu.“

„Víš, já si myslím, že to je právě jeho záměr. Prostě straší, rejpe, prudí a provokuje svoje studenty tak dlouho, až se všichni dostanou do takové vzdorné euforie a ty lektvary se naučí právě jemu navzdory. Pro učitele je asi lepší pouštět kolem sebe hrůzu, protože pak mají respekt, všichni je poslouchají a nikdo si netroufne vyrušovat. Třeba McGonagallová je taky pěknej metr, jen není tak sarkastická jako on. Možná i proto, že nemá takovej smysl pro humor,“ neodpustil si Harry poznámku k vedoucí konkurenční koleje, „ale na hodinách udrží pořádek. Na druhou stranu si vem třeba Prýtovou, která je sice na všechny hodná, ale každej si na jejích hodinách dělá, co chce, a často skončí někdo na ošetřovně.“

„Tak na mě teda ta Snapova metoda vůbec nefunguje. Jsem jako paralyzovanej a dokážu myslet jen na to, jak se schovat někam, kde by mě nenašel,“ oponoval mu Neville.

„Jo, na tebe tohle fakt asi neplatí,“ připustil Harry, „asi to nedokážu pořádně pochopit, když mám tu výhodu, že jsem ve Zmijozelu. Myslíš, že kdybys byl v mojí koleji, tak by ses ho tolik nebál?“

„Kdybych byl ve tvé koleji, tak by asi opravdu nebyl Snape můj největší problém,“ připustil hořce Neville. „Proti tomu, co by mě čekalo od mojí rodiny, by byly hodiny se Snapem jako procházka růžovou zahradou.“

„Tvoje rodina by se na tebe zlobila, kdybys byl ve Zmijozelu?“ podivil se Harry. Rodina přece vždycky drží pohromadě, ať se děje cokoli. Jeho prarodiče sice byli trochu zaražení z jeho zařazení do koleje hadů, ale rozhodně ho kvůli tomu neodsuzovali.

„To je slabý slovo. Víš, Longbottomové si zakládají na tom, že všichni za posledních pět století prošli bystrozorským výcvikem a bojovali proti zlu, heslo našeho rodu by se dalo přeložit jako štít světla a obrazy různých hrdinů jsou u nás doma na každým rohu, takže jediná kolej, která pro mě připadá do úvahy je Nebelvír. Vůbec si nedokážu představit, co by dělali, kdybych byl někde jinde. Už takhle mám s nima peklo, když nejsem tak dobrej, jak by chtěli,“ povzdechl si Neville.

„To myslíš vážně? Vždyť nemáš zas tak špatný známky, sice občas něco pohnojíš, ale nakonec jsi všechno učivo vždycky zvládnul. Nejlepší může bejt jenom jeden, ale to přece neznamená, že ostatní nestojí za nic,“ snažil se ho povzbudit Harry.

„Můj otec dostal první hůlku v osmi letech, stejně jako já, to je taková rodinná tradice,“ vysvětloval neochotně Neville, „a už v deseti už si dokázal změnit barvu oblečení nebo přeměnit židli na skleněnou vázu, já jsem ze svý hůlky vymačkal maximálně tak pár barevných jisker a trochu kouře. Moje máma zvládla v patnácti štíty sedmého stupně a na mistrovství světa v soubojích postoupila ve své kategorii až do semifinále, já jsem si místo nejjednoduššího Protega zneviditelnil pravou ruku. Rodiče spolu čelili nejhorším Smrtijedům a nebáli se postavit ani Tomu, jehož jméno se neříká, já před Snapem vždycky málem počurám strachy. Chápeš? Všichni ode mne očekávají, že budu stejně dobrej jako oni, že budu bystrozor a hrdina.“

Tohle Harry chápal. Od něj také všichni očekávali, že půjde po stopách jeho rodičů a pomstí jejich smrt. Přirozeně se o svých rodičích chtěl dozvědět co nejvíc, ale nechtěl být s nimi srovnáván. Chtěl se rozhodovat podle sebe, a nikoli podle toho, jak by se podle různých lidí prý rozhodovali jeho rodiče. Proto také neměl moc v oblibě Brumbála, který ho chtěl tímto způsobem předělat ve svého oddaného následovníka, a nesnášel Lockharta, který v každé své větě narážel na to, jaký z něj jednou bude velký hrdina, o což Harry ani v nejmenším nestál. Neville na tom musel být daleko hůř. On měl své brumbály a lockharty přímo ve své rodině. Najednou byl skoro rád, že žije u Dursleyů, kteří byli nejšťastnější, když ho celý den neviděli a o jeho rodičích se s ním zásadně nebavili.

„A ty sám chceš bejt bystrozorem?“ zeptal se opatrně Harry.

„Strašně moc chci,“ přiznal Neville. „Možná je to pitomost, ale myslím si, že kdybych byl opravdu takový, jakého by mě oni chtěli, tak by se třeba mohli uzdravit a byli bychom zase spolu.“

„Rozumím tomu, že chceš své rodiče uzdravit, Neville, ale…,“ začal Harry, ale byl rychle přerušen.

„Neříkej mi, že je to pitomost! Láska je ta nejmocnější magie a odhodlání dokáže zázraky. Tak mi to řekl Brumbál, když mi bylo pět a byl u nás na návštěvě, a já mu věřím. Jenom se musím víc snažit.“

„Přeju ti, aby se ti to opravdu povedlo,“ přiznal upřímně Harry. „Kdybys chtěl s něčím pomoct, jsem tu pro tebe. Možná bychom se mohli učit spolu, co myslíš? S Hermionou, Dracem a Gabrielle nám to docela funguje.“

„Jsi hodnej, ale ne. Vám jde všechno, na co sáhnete. Máte ty nejlepší známky, ty s Dracem hrajete výborně famfrpál, učíte se kouzla a lektvary dopředu. Já bych vám jenom překážel a zdržoval vás. Navíc bych si asi dost znepřátelil ostatní v koleji a já chci mít klid na studium.“

„Nemusíme se učit tolik dopředu a ty bys nás beztak rychle dohnal,“ zkusil ho ještě přesvědčit Harry. „Kdyby ti někdo pomohl a všechno vysvětlil, pochopil bys všechno líp a rychleji. A s ostatníma si nemusíš dělat těžkou hlavu. I na mě se ve Zmijozelu nejdřív dívali dost skrz prsty, ale časem se všechno usadilo a na Pottera v jejich koleji si zvykli.“

„Ne, musím to zvládnout sám,“ trval si na svém Neville. „Brumbál byl u nás na návštěvě po tom plese u Malfoyů a slíbil, že mi zajistí zvláštní doučování. Prý mám trochu jinou magii, než ostatní, proto mi to ve škole tolik nešlo, ale teď se všechno změní. Už přesvědčil babičku, aby mi koupila jinou hůlku. Předtím jsem měl hůlku po tátovi, ale moje magie si s ní asi moc nerozuměla, ale s touhle to bude něco úplně jinýho,“ hrdě ukázal Harrymu svou novou hůlku.

„Přeju ti, aby se ti dařilo,“ popřál mu Harry, nedokázal však úplně zakrýt zklamání ve svém hlase. Hodně si přál, aby se s tímhle osamělým klukem skamarádil. „Kdybys cokoli potřeboval, vždycky tu pro tebe budu.“

„Díky, ale nemá to cenu. Jsi strašně fajn a jsi jedinej, s kým jsem si tu mohl normálně popovídat, ale nefungovalo by to. Nebudeš prosím nikde vykládat, co jsem ti tu řekl o svojí rodině a vůbec?“ zaprosil Neville.

„Jasně, že nebudu, jsem přece tajnůstkářskej Zmijozel,“ uklidnil ho Harry. „I když nebudeme zrovna jedna parta, rád si s tebou kdykoli popovídám. A ještě něco. Snape mi prozradil, jak se učil bylinkářství, který ho tehdy moc nebavilo. Spojoval si vždycky rostliny s lektvary, kam se přidávají, a tak si líp zapamatoval jejich vlastnosti. Možná bys to mohl vyzkoušet taky a zlepšit se tak v lektvarech, co myslíš?“

„To je zajímavý. Přesně tohle mi poradil Brumbál, když byl naposled u nás. Díky, určitě to zkusím, měj se,“ rozloučil se s ním Neville.

Harry zamumlal něco na rozloučenou a vydal se zpátky do hradu. Byl hodně zklamaný z Nevillova odmítnutí a ještě víc naštvaný na Brumbála. Ten starý paprika poslouchal jejich debaty se Snapem o tom, jak se líp naučit neoblíbený předmět a hned si pospíšil, aby byl první, kdo to Nevillovi poradí. Tohle byl od něj rozhodně pěkný podraz, jako kdyby si nepřál, aby se z nich dvou stali přátelé. Proč? Možná by mohl najít odpověď v deníku Brumbálova nepřítele…

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one