face.jpg
Uvítám jakékoli vaše komentáře pod články. Pokud by měl někdo zájem probrat se mnou moje povídky podrobněji a nebojí se spoilerů o budoucím ději, rád mu odpovím na strnadz@seznam.cz
Některé povídky ze světa Harry Pottera, které jsem napsal pro potěchu svou i ostatních. Na postavy, děj i prostředí popsané v knihách J.K. Rowlingové si nečiním žádný nárok.
Něco o mě
Povídky na pokračování:
Jednorázovky:
Plánované povídky:

Jakou povídku bych měl rozjet jako další?

Konec Harry Pottera (49 | 13%)
Odkazy:
Harry se vracel do hradu a ze všech sil se snažil zkrotit svůj vztek. Jasně, byl naštvaný na Brumbála, že ho u Nevilla předešel, a zabránil tak tomu, aby Harry získal dalšího člena své party, ale tohle rozhodně nemohlo vysvětlit sílu jeho emocí. Nebyl přece žádné rozmazlené princátko, které by rozhodil první náznak neúspěchu. Při téhle myšlence se v něm vzedmula nová vlna vzteku a uvolněná magie mu roztavila sníh pod nohama. Tohle už bylo vážné. Jestli ztratí kontrolu nad svou magií, mohlo by se stát něco moc ošklivého.

Posadil se na jednu z laviček na opuštěném nádvoří, na níž páťáci při praktikách ze starodávných run před Vánoci vyryli runy pro udržování ideální teploty navzdory okolnímu počasí. V takovém rozpoložení by neměla meditace smysl, takže se pokusil o jiný osvědčený postup, jak se uklidnit - snažil se svůj problém analyzovat.

Brumbál nic nedělá bez rozmyslu, takže i tady určitě neprojevil zájem o Nevilla jen tak z čiré lásky k bližnímu. Ne, bude za tím určitě něco víc. Navíc by to byla opravdu pozoruhodná náhoda, že se tenhle jeho záchvat velkodušnosti odehrál jen pár dní poté, co ho Harry tak nepochopitelně rozčílil. Tyhle dvě události spolu určitě souvisí. Proč se na něj Brumbál vůbec naštval? Protože utekl? To těžko, vždyť Snape říkal, že se takové případy stávají dost často. Možná to bude spíš kvůli tomu, kam utekl. Z ředitelova vystupování získal dojem, že má něco proti jeho prarodičům, ačkoli ti ho v minulé válce podporovali. A jak tohle všechno souvisí s Nevillem? Brumbál nabídl Nevillovi soukromé doučování, něco takového neposkytl ani jemu, přestože se ještě před rokem hřál na výsluní jeho přízně a procházely mu věci, co jiným studentům ne. Takže od Nevilla očekává Brumbál něco, co chtěl původně od něj? Tohle moc logicky neznělo, vždyť co oni dva měli společného?
• Jejich rodiče bojovali proti Voldemortovi, ale takových bylo určitě víc.
• Oba vyrůstali bez rodičů, ale jak by mu něco takového mohlo být k užitku?
• Oba byli dědici starých rodů. Tohle by mohlo být zajímavé. Staré rody uchovávaly mnohá tajemství, ke kterým se dostali jen vybraní jedinci, možná se přes ně chtěl Brumbál k takovým tajemstvím dostat. Něco tu však ještě chybí.
• Oba se svými rody moc neztotožňovali. Harry o svém dědictví nevěděl v době nástupu do Bradavic vůbec nic a ani Neville není zrovna dvakrát nadšený, jak mu všichni pořád předhazují slávu jeho rodu, obzvlášť když on sám nemá zrovna dvakrát oslnivé výsledky.
Tohle by mohlo být ono. Jeho vztah s Brumbálem se začal horšit v okamžiku, kdy projevil zájem o své rodinné dědictví. U Nevilla by to mohlo být obráceně. Brumbál se přece na plese u Malfoyů dlouho bavil s jeho babičkou, takže si mohl vyslechnout její nářky, že její vnuk nemá potřebné vlastnosti, aby se stal hlavou jejich rodu. Navíc Neville by se raději rýpal v hlíně, než aby se snažil ověnčit jméno Longbottom ještě větší slávou.

Každopádně faktem zůstává, že Brumbál přenesl svůj zájem od Harryho k Nevillovi. Skutečnost, že zájem ředitele o jeho osobu opadá, by byla sama o sobě rozhodně pozitivní, měl však obavy o Nevilla. Teď se s tím tak jako tak moc dělat nedá. Neville je nadšený, že se mu bude Brumbál věnovat a rozhodně nebude naslouchat nikomu, kdo by stavěl ředitele do špatného světla, i kdyby měl Harry v ruce víc, než jenom své dojmy. Může alespoň dávat pozor, aby ten starý pletichář nenavrtal Nevilla do něčeho, čeho by potom stydlivý nebelvír litoval. Možná by mohl jeho plány i nějak narušit. Problém byl v tom, že absolutně neměl tušení, o co vlastně Brumbálovi jde. Největší čaroděj současnosti byl pro něj dokonale nečitelný, ale znal někoho, kdo s ním měl dlouholeté zkušenosti. Už dlouho deník Toma Raddla neotevřel, možná teď přišla ta správná chvíle.

Už klidný Harry se vrátil na svou kolej. Vztek byl minulostí a nahradilo ho odhodlání odhalit plány velkého ředitele. Hned se začal připravovat, protože Brumbál možná sleduje nějaké své temné záměry, ale Tom je sleduje zcela nepochybně. Byl přesvědčený, že se Tom skrze svůj deník pokouší proniknout do jeho mysli, aby mohl využít všechno, co tam najde, a kdo ví, možná by se mu mohl pokusit podstrčit i nějaké své myšlenky nebo falešné vzpomínky. Tady je jasnou ochranou nejsilnější nitrobrana, jaké je Harry schopen.

Další věcí, co by mu mohl Tom prostřednictvím deníku udělat, bylo uvěznit ho ve svých vzpomínkách. Předtím ho Tom vždycky ze své vzpomínky sám uvolnil, ale co kdyby mu to tentokrát neumožnil? Tady by asi nejlépe pomohl kamarád, co by ho z transu probral, ale vzhledem k tomu, že existenci deníku musel tajit i před svými přáteli, raději se spolehne na kombinaci několika osvědčených způsobů buzení.

Nejhorší variantou by bylo, kdyby se ho Tom snažil posednout, jako to udělalo jeho starší já s profesorem Quirellem. Tady si Harry moc rady nevěděl. Nevěděl nic o tom, jak by něco takového bylo vůbec možné, a neznal tedy ani žádnou obranu proti takovému útoku. Na druhou stranu mu právě incident s Quirellem ukázal, že jakýkoli fyzický kontakt mezi ním a Voldemortem je pro jeho nepřítele velmi bolestivý. Snad to bude platit i pro nehmotnou esenci Voldemorta, co je uzavřena v deníku.

Plán byl tedy připraven a on nijak neváhal s jeho realizací. Po večerce, kdy všichni v ložnici spokojeně oddechovali, se potají vyplížil ven. Nechtěl riskovat a používat deník v ložnici plné lidí, kteří by o něm neměli vůbec tušit, a část z nich by to proti němu určitě využila. Věděl o několika tajných místnostech, kde bude v bezpečí před jakýmkoli vyrušováním. Pro svoje účely si vybral tu, jež si v duchu pojmenovat Liščí komnata podle reliéfů na sloupech u vstupu do chodby, kde se nacházela.

Na chodbách bylo liduprázdno, Filch nejspíš hlídkoval v jiné části hradu a kouzelníci na portrétech, kolem nichž se plížil, spokojeně pochrupovali ve svých rámech. Zabočil do postranní chodby a ocitl se ve zdánlivě prázdném výklenku. Ještě jednou se opatrně rozhlédl a pak poklepal hůlkou na jediný pětihranný kámen ve zdi. Stěna v protilehlém výklenku se dala do pohybu. Nezačala se rozestupovat, jako když se šlo na Příčnou přes Děravý kotel, ale jen tiše zajela do podlahy. Za ní se objevila místnost o velikosti obývacího pokoje jeho tetičky. Stálo zde několik zaprášených kusů nábytku včetně postele, krb s vyskládanou zásobou dřeva a v malém výklenku i něco jako provizorní kuchyňka. Jediné dveře vedly do funkční koupelny spojené s toaletou. Celé to vypadalo jako úkryt. Kdo ví, možná se tu nějaký student chtěl schovávat před svými profesory.

Harry se posadil do jednoho z křesel, zapálil svíčku a zakouzlil to nejsilnější budicí kouzlo, co znal. Přesně za šest hodin měla v místnosti zaznít siréna jako v Londýně při náletu Luftwaffe. Pojistil se ještě vědrem vody, které postavil nad sebe na skříň a které se mělo převrhnout zároveň s budíčkem. Jeho třetí pojistkou byla malá dýka, očarovaná tak, aby ho začala řezat do předloktí. Znovu zkontroloval všechny své přípravy, vztyčil nejsilnější nitrobranu, jaké byl schopen a otevřel deník.

Ahoj, Tome.

Ahoj, Harry. Docela jsi mi chyběl, čas pro mne sice moc neznamená, ale od našeho posledního setkání muselo uplynout několik měsíců. Měl jsi snad nějaké problémy?

Dalo by se to tak říct. Krom běžných školních záležitostí jsem byl málem vyloučen ze školy kvůli tomu, že jsem z ní utekl.

To mi musíš vysvětlit. Myslel jsem, že se ti v Bradavicích líbí. Já jsem je vždycky považoval za svůj domov a děsil jsem se chvíle, kdy je budu muset na dva měsíce opustit a vrátit se do toho plesnivého zablešeného sirotčince.

Proti škole vůbec nic nemám, ale chtěl jsem být na Vánoce se svými prarodiči. Jsou už sice jen na portrétu, ale je to ta nejbližší rodina, co mám.

Jsi klikař, já si dlouho myslel, že žádnou rodinu nemám, a když jsem ji nakonec našel, chtěl jsem akorát zapomenout, že někdo takový vůbec existoval. Nebudeme tady ale rozebírat moje nepovedené příbuzné, raději mi řekni, proč tě za to chtěli vyhodit. Jako prefekt jsem podobný případ řešil dvakrát a vždycky to skončilo u dopisu rodičům a školního trestu.

To říkal ředitel mé koleje také, ale Brumbálovi se to vůbec nelíbilo. Možná má něco proti mně osobně, i když mi na začátku hodně pomáhal.

Svatý Brumbál,
ačkoli to bylo jenom napsané, Harry přímo cítil, jak z těch dvou slov odkapává jed. Být to v běžné řeči, Voldemort by se určitě ďábelsky šklebil.

Pojď, já ti ukážu, jak ten dobroděj pro změnu pomáhal mě.

Harry cítil, jak ho vzpomínka vtahuje do sebe. Ocitl se v miniaturním pokojíku, zařízeném jen pryčnou a skříní, co sotva držela pohromadě. Na pryčně seděl pohublý chlapec s nedůvěřivým pohledem a vedle něj zrzavá verze Brumbála. Harry musel konstatovat, že současný ředitel se svými bílými vlasy a vousy vypadá rozhodně důstojněji. Co se však rozhodně nezměnilo, byl jeho smysl pro módu. Tentokrát měl na sobě fialový mudlovský oblek, který korunoval žlutým cylindrem. Ten křiklavý klobouk se v přítmí pokoje vyjímal jako pěst na oko. Ti dva se právě o něčem dohadovali:

***
/převzato z knihy J.K. Rowlingové Harry Potter a Princ dvojí krve/

„Nemám ani vindru.“

„To se dá snadno napravit,“ řekl Brumbál a vytáhl z kapsy kožený váček. „Bradavice mají fond pro ty, kteří potřebují pomoc při nákupu učebnic a hábitů. Budeš si muset koupit několik hábitů a knih zaklínadel z druhé ruky, ale…“

„Kde se dají koupit knihy zaklínadel?“ vyrušil ho Raddle, který si vzal těžký váček s penězi, aniž by Brumbálovi poděkoval, a teď zkoumal tlustý zlatý galeon.

„V Příčné ulici,“ řekl Brumbál. „Mám pro tebe seznam knih a pomůcek. Mohu ti pomoc všechno najít –“

„Vy jdete se mnou?“ zeptal se Raddle a vzhlédl.

„Jistě, jestli – “

„Nepotřebuju vás,“ odsekl Raddle „Jsem zvyklý si všechno zařídit sám. Chodím sám do Londýna každou chvíli. A jak se dostanu k téhle Příčné ulici - pane?“ dodal, když uviděl Brumbálův pohled.

Harry si myslel, že Brumbál bude trvat na tom, že ho doprovodí, ale znova byl překvapen. Brumbál mu dal obálku se seznamem pomůcek a po tom, co mu přesně vysvětlil, jak se dostane ze sirotčince k Děravému kotli, řekl:

„Uvidíš ho, i když mudlové – to jsou lidi, co neumějí kouzlit - ne. Zeptej se na Toma, barmana – bude se ti to dobře pamatovat, když máte stejné jméno.“

Raddle sebou popuzeně škubl, jako kdyby chtěl odehnat otravnou mouchu.

„Nemáš rád jméno Tom?“

„Tomu je hodně,“ zamumlal Raddle. Potom, jako kdyby nemohl potlačit tu otázku, jako kdyby vytryskla ze zloby, co měl uvnitř, se zeptal. „Byl můj otec taky kouzelník? Jmenoval se Tom Raddle jako já, to mi řekli.“

„Obávám se, že nevím,“ řekl Brumbál jemným hlasem.

„Moje matka nemohla být kouzelná, jinak by nezemřela,“ řekl Raddle spíš sobe než Brumbálovi.

„Musel to být on. Tak - teď když mám všechny věci - kdy pojedu do těch Bradavic?“

„Všechny detaily jsou na tom druhém pergamenu v obálce,“ řekl Brumbál. „Odjezd je prvního září ze stanice King’s Cross. Tvoje jízdenka je tam taky.“

Raddle kývl. Brumbál se zvedl a znovu mu podal ruku. Když ji Raddle stisknul, řekl: „Umím mluvit s hady. Zjistil jsem to, když jsme byli na výletě. Je to pro čaroděje normální?“

Harry poznal, že čekal na tenhle moment, aby mohl ohromit svou nejzvláštnější schopností.

„Je to neobvyklé,“ řekl Brumbál po chvilce odmlky, „ale není to neslýchané.“

Jeho tón byl všední, ale jeho oči se zvědavě dívaly na Raddlův obličej. Chvíli takhle stáli, chlapec a muž, a zírali na sebe, ale netrvalo to dlouho. Brumbál se ještě u dveří otočil:

„Nashledanou, Tome, uvidíme se v Bradavicích.“

***

Tady vzpomínka končila a Harry se najednou objevil ve Velké síni, kde probíhalo rozřazování. Bylo to divné dívat se na důvěrně známé prostředí a téměř nikoho tam nepoznávat. Krom Toma, který stál mezi vyjukanými prváky čekajícími na zařazení, poznal Harry pouze mladší verzi Brumbála na nepříliš významném místě u profesorského stolu. Teprve když uslyšel jméno Rubeus Hagrid, došlo mu, že prvák s rozcuchanými dlouhými vlasy, který ostatní převyšoval o dvě hlavy, je současný bradavický hajný.

Zařazování poměrně odsýpalo, málokdo se na stupínku s kloboukem zdržel déle než několik vteřin. Než se Harry nadál, přišla řada i na Toma. Byl zařazen do Zmijozelu téměř ještě dříve, než se klobouk vůbec dotkl jeho hlavy. Harry si pomyslel, že alespoň v tomhle je mezi nimi nějaký rozdíl. Tom se vydal směrem ke svému stolu, něco však nebylo v pořádku.

Jeho zařazení neprovázel totiž žádný potlesk. Harryho tedy také ne, ale to bylo způsobeno spíš tím, že všichni byli zaskočeni jeho dlouhou debatou s kloboukem, a samozřejmě také tím, do jaké koleje byl nakonec zařazen. Tom se však od začátku setkal ve své koleji jen s tichým odmítnutím. Ostatní u stolu se s ním nebavili a jeho soused po levici si od něj dokonce odsedl. Něco takového bylo neslýchané.

***

Vize se posunula o kousek dál, když byli prváci uvedeni do své ložnice:

„Tahle ložnice bude teď vaším domovem. Chápu, že to není nic moc, ale překonávání nepohodlí vás má zocelit, a navíc se můžete utěšovat tím, že je to pořád nesrovnatelný luxus v porovnání s těmi krcálky, kde spí nebelvíři a ostatní podřadné koleje,“ objasňoval jim prefekt.

Ty, mladej,“ obrátil se jeden ze spolužáků, který nemohl být nikým jiným, než příbuzným Luciuse Malfoye, na Toma, „si zalez tamhle do kouta a snaž se bejt neviditelnej. Zmijozel je kolejí čistokrevných a mudlovské šmejdy, tu nevidíme rádi. Bohužel se občas stane, že k nám klobouk zařadí omylem někoho, jako jsi ty, takže ti dám dobrou radu do začátku: snaž se nám neudělat ostudu. Nepočítej s žádným bratříčkováním, jsi ve Zmijozelu a každý správný zmijozel si řeší své problémy sám…“

„To jsem zvyklý celý život,“ odsekl Tom a díval se Malfoyovi přímo do očí. „Nikoho jsem se o nic neprosil a prosit nebudu. Jen bych tě chtěl varovat, že svoje problémy si umím vyřešit sám a věř mi, že nechceš být jedním z nich.“

„Ha, ha, ha,“ rozesmál se Malfoy. „To je chvályhodná samostatnost, jen bys měl trochu upravit svůj přístup, nebo se ti povede zle,“ a poplácal menšího chlapce po tváři, až mu na ní zůstaly otisky jeho dlaně. Pobaveně sledoval ponížení mladšího chlapce a pokračoval ve svém kázání:

„Zopakuju ti to teda ještě jednou. Snaž se, jak chceš, ale někdo jménem Raddle mezi nás nikdy nezapadne. Jako mudlovskej šmejd můžeš leda tak doufat, že když nám nebudeš dělat ostudu a budeš vědět, kde je tvoje místo, přežiješ těch sedm let bez nějaké velké újmy na zdraví. Nebylo tomu tak vždycky, ale Gellert Grindelwald nám otevřel oči. Už nenecháme naši kolej špinit takovými, jako jsi ty. Kouzelnická společnost se musí zbavit zbytečné přítěže, kterou mudlovští šmejdi představují,“ při posledních větách mu oči plály fanatismem a Harry si pomyslel, že teď už chápe, proč Lucius nikdy o svém otci nemluvil. Jestli to teda byl jeho otec, a ne jen nějaký jiný příbuzný. Lucius se na mudly i ostatní kouzelníky se díval s despektem, byl však inteligentní a nikdy by nesklouzl k takovému zaslepenému fanatismu.

„Nejsem žádnej šmejd, jsem kouzelník jako vy,“ ohradil se Tom.

„To teda nejsi. Nejsi z kouzelnické rodiny, protože žádný kouzelník v Británii nenosí jméno Raddle. Jsi víc mudla než kouzelník, hříčka přírody, slepá vývojová větev jako byli neandrtálci a nemůžeš s tím nic udělat, ani kdyby ses rozkrájel. Takoví jako ty jsou dobří leda tak k tomu, aby byli služebníky skutečných kouzelníků z čistokrevných rodin, něco jako trochu chytřejší domácí skřítci.“

Po těch slovech se otočil na podpatku a se samolibým výrazem v tváři odkráčel pryč.

***

Tohle bylo pěkně hnusný,
napsal Harry, když Tomova vzpomínka skončila.

Ano, zaslepenost je vždycky hloupá a hnusná,
přitakal mu Tom. Abraxas Malfoy si měl nejdřív ověřit, s kým mluví, taková chyba může snadno vést k nepříjemným omylům. Naštěstí si to uvědomil, ačkoli mu to trvalo pět dlouhých let.

Ten nafoukanec byl Malfoy?

Jistě. Sice to tak na začátku nevypadalo, ale nakonec se z něj stal jeden z mých nejvěrnějších následovníků. Jeho zápal v boji proti mudlorozeným byl vždycky velice osvěžující,
napsal Tom a Harry z jeho slov vycítil ironii. Osmělil se tedy k dotazu:

O Gellertovi Grindelwaldovi jsem už slyšel, jaký byl doopravdy?

Grindelwald byl naivní snílek. Jako jeden z prvních si uvědomil, že se naše společnost ocitla ve slepé uličce. Po celá staletí jsme se naivně domnívali, že skrývání nám zajistí bezpečí. Něco takového bylo možné v šestnáctém století, ale nikoli ve dvacátém. Tehdy stačilo ohlídat a umlčet pár jednotlivců, ale dnes by se jakákoli magická událost okamžitě objevila v novinách nebo rádiu. Stačil by jediný zrádný mudlorozený, který by o nás promluvil mezi svými soukmenovci, a byl by s námi konec. V tomhle měl pravdu, ale neuvědomil si, že větší bezpečnosti nedosáhne absolutním odstřižením se od jejich společnosti, ale že je třeba přistoupit k aktivním opatřením.

Asi máš pravdu,
napsal Harry. Nechtěl se hádat o politice, potřeboval se dozvědět něco o Brumbálovi.

Určitě mám pravdu. Magie z nás dělá dokonalejší bytosti, než jakými jsou mudlové. Neměli bychom se s nimi zahazovat. Abys mě dobře pochopil, nemám nic proti mudlorozeným, jsou našimi bratry v magii, ale vadí mi na nich jejich vazby k mudlovským příbuzným. Kdyby se od toho dokázali oprostit, byl bych první, kdo by je vítal mezi námi, ale něco takového dokáže málokdo. Já jsem to dokázal, ale nikdy jsem nepotkal nikoho dalšího. Ty by ses měl na své mudlovské příbuzné také vykašlat.

S radostí, jenže u nich musím být každé prázdniny, protože nemám, kam jinam bych mohl jít. Vykašleme se ale na mudly, spíš mě zajímá, proč to za tvých let bylo v koleji takové vyhrocené. Pochop, i teď je u nás silná skupina, co si myslí, že jsou nadřazeni ostatním, co nemají dlouhou rodinnou zmijozelskou tradici, ale nevystupují nijak aktivně, jen ty ostatní ignorují.

Za to, že to v mé době bylo tak vyhrocené, může samozřejmě Brumbál, kdo jiný. Byl sice jen prostým ředitelem Nebelvíru, ale už měl značný vliv. Často psal do novin své názory na výuku a společenské dění. Byl oblíbencem ministerstva, protože pro něj požadoval větší pravomoci a tehdejší ředitel si mu netroufal oponovat. Tři roky před mým nástupem prosadil změny ve výuce. Místo soubojů se začala učit obrana proti černé magii, místo rituálů studium mudlů, a všechny knihy o černé magii byly z knihovny odstraněny. Zůstalo tam jen pár neškodných, co dřív sloužily jako učebnice pro první dva ročníky, a i ty byly uzamčeny v oddělení s omezeným přístupem. Většina studentů z rodin s temnou tradicí to brala jako urážku, dokonce zkoušeli nějaký čas výuku bojkotovat, ale nic nezmohli.

Tomu rozumím, tohle muselo všechny studenty z temných rodin pořádně naštvat. Takže Brumbál celou dobu intrikoval proti Zmijozelu, jak se to projevilo u tebe?

Jak? Jen se podívej na první blbou hodinu přeměňování.


***

Harry se rozhlédl kolem sebe a poznal třídu pro výuku přeměňování. Tom seděl sám v první lavici její zmijozelské poloviny. Podle jeho výrazu to nebylo ani tak kvůli jeho snaze být co nejblíže zdroji poznání, jako spíše kvůli tomu, že v zadních lavicích na něj nezbylo místo. Zdálo se, že se studenti Zmijozelu snaží udržovat maximální možný odstup od nenáviděného profesora.

Brumbál vešel do třídy v jednom ze svých ulítlých hábitů, tentokrát v blankytně modré barvě, na níž se pohybovali křiklavě žlutí ptáčci, a po krátkém úvodním proslovu, který se snažil prošpikovat takovou spoustou vtipů, až přestal dávat smysl, přistoupil k tématu dnešní hodiny:

„Milí studenti, na dnešní hodině se naučíme jak měnit barvu neživého předmětu. Předvedu vám to na svém slavnostním hábitu,“ prohlásil nadšeně a změnil svůj hábit na zářivě oranžový s ptáčky jedovatě zelené barvy, čímž podle názoru Harryho i celé zmijozelské poloviny třídy nasadil svému vzhledu tu pravou korunu. Bylo jasně slyšet mumlání o šaškovi a jeden ze studentů v zadních lavicích si clonil oči, aby předvedl ostatním, jak je křiklavými barvami oslněn.

„Je to velice praktické,“ pokračoval Brumbál a mrkal na své nebelvíry. „Oděv je přece od toho, aby jeho nositele nikdo nepřehlédl, ale může se vám snadno stát, že přijdete do místnosti, kde byste splývali se stěnami. Tímto drobným kouzlem opět budete nepřehlédnutelní. Co si o tom myslíš, Tome?“

„Nevím, jestli být takto nepřehlédnutelným je to pravé, po čem zrovna toužím.“

„Jistě, jistě, odvážná odpověď, hodná i statečného nebelvíra. No nic, čas přikročit k vlastnímu nácviku.“

Na rozdíl od McGonagallové měl Brumbál jiný přístup. Všichni se museli postavit, nahlas odříkávat formuli a rukou naznačovat pohyb hůlkou. Brumbál pobíhal po třídě, skláněl se ze své výšky šesti a půl stopy k vyjukaným prvňáčkům a rozdával na všechny strany povzbuzující komentáře. Harry musel uznat, že učil skutečně s velkým zápalem a za jistých okolností by se na takového učitele i těšil. Bylo vidět, že nebelvíři jsou z něho také nadšení na rozdíl od zmijozelů s kyselými obličeji, kteří jeho přítomnost na svém území rozhodně nevítali.

K vlastnímu kouzlu se dostali až na konci hodiny a přes všechnu Brumbálovu péči byl Tom jediný, kdo změnil barvu svého hábitu z černé na tmavě zelenou hned na první pokus. Podle Harryho mínění tím projevil výrazně lepší vkus než jejich profesor, který se k němu také hned přihnal a začal ho chválit:

„Vidíte, jak to má vypadat? Mladý Tom si dneska vysloužil plných patnáct bodů za to, že tak potěšil svého učitele. Myslím, že takový výkon si zaslouží potlesk.“

Tom sice nevypadal, že by jeho cílem bylo zrovna Brumbála čímkoli potěšit, a rozpačitý potlesk z nebelvírské strany a hluboké ticho z té zmijozelské mu evidentně na náladě nepřidaly. Harry tomu rozuměl. I on byl nerad středem pozornosti, jako úspěch mu stačila dobrá známka, proto také nechával veškerou aktivitu v hodinách na Hermioně, sám se hlásil jen tehdy, když se chtěl na něco zeptat. Brumbál ho však ještě nenechal na pokoji:

„Pojď, Tome, a ukaž svoje kouzlo hezky přede všemi.“

Tom tedy nepříliš ochotně předstoupil před třídu a změnil si hábit zpět na černý. Žádného potlesku se mu však nedostalo. Nebelvír mlčel a Zmijozel se díval na svého spolužáka s neskrývaným opovržením. Jenom Brumbál dál sršel optimismem a hned začal Toma chválit:

„Výborně. Chce to velkou odvahu, předstoupit takhle před celou třídu a předvádět kouzlo, které sesíláš podruhé v životě. Jsi skutečně nesmírně talentovaný, Tome, a se svou odvahou by ses vyjímal i v Nebelvíru.“

***

V ten okamžik vize skončila a Harry byl znovu v prázdné místnosti s deníkem.

Chápeš, co ten mizera udělal? Touhle jedinou hodinou na celé roky pohřbil mé šance začlenit se do koleje, kam jsem právem svého rodu patřil. Jako kdybych to už takhle neměl ztížené tím, že jsem nesl jméno svého mudlovského otce, vyrůstal jsem v mudlovském sirotčinci a krom školních pomůcek z druhé ruky jsem neměl žádný majetek.

Naprosto ti rozumím, Tome. Tohle byl naprosto cílený podraz. Zjistil jsi někdy, proč to Brumbál udělal?

Až po letech. Všechno to způsobilo to moje přiznání, že umím mluvit s hady. Ať je Brumbál sebevětší mizera, hloupý není. Dal si dohromady, že v sobě budu mít krev samotného Salazara Zmijozela, a chtěl mě mít pěkně pod kontrolou.

Ale proč? Co s tím má hadí jazyk společného?

Brumbál byl sběratel. Sbírá talenty, jako jiní sbírají známky nebo zátky od piva. Je jedno, zda jde o temného nebo světlého čarodějníka, jen když sehrají dobře svou roli v jeho plánech. Zaměřuje se hlavně na potomky těch nejstarších kouzelnických rodů. U mě poznal podle hadího jazyka, že nejspíš budu potomkem Salazara Zmijozela a ze všech sil se snažil, abych v něm viděl jedinou osobu, které bych mohl důvěřovat. Tady se však šeredně spletl. Potomci Salazara nejsou ničí loutky a já se jeho pejskem nikdy nestal. Ostatní, jako třeba Minerva McGonagallová, takové štěstí neměli.

Ta nás učí přeměňování. Je přísná, nikdy se neusměje, ale jinak je poměrně férová.

Já si ji pamatuju jako krásnou dívku, veselou a společenskou studentku a mocnou čarodějku. Postupem času se z ní stala vážná dívka plně oddaná jeho ideálům. Možná v tom hrála svou roli tragická smrt jejích rodičů. Našli je mrtvé na jejich panství. Nikdy nikdo neobjasnil, co se tam stalo, ale nakonec to připsali Grindelwaldovi stejně jako všechna ostatní nevyjasněná úmrtí v té době. Něco takového dokáže člověka změnit, ale mě nikdo nevymluví, že v té její proměně neměl prsty Brumbál.

Jak by to mohl dokázat?

Vždyť jsi viděl, jak mě šikovně izoloval od spolužáků. Dělal mi ze života pravé peklo, protože si mě po každé hodině, kde jsem získal nějaké body, bral stranou a pořád dokola do mě hustil, jaký jsem talent, a že mi rád bude dávat soukromé hodiny. Naučí mě být zvěromágem, měnit svou podobu a všechny ty bezvadné věci, co na přeměňování jsou. Dovedeš si představit, jak to působilo na moje spolužáky v koleji. Nadávali mi, že za ním dolejzám a jsem zrádcem Zmijozelu, dokonce že jsem jeho milenec, neměl jsem nejmenší šanci se mezi ně začlenit, i když jsem každou jeho nabídku odmítnul. Je to mistr manipulace.

Máš pravdu, že z tebe velice šikovně udělal vyděděnce vlastní koleje. Dneska to sice není tak vyhrocené, ale i já si vyslechl nějaké ty poznámky, když jsem se bavil s nebelvíry. Vlastně kdybych neměl to štěstí a Draco Malfoy si nevzal do hlavy, že mě naučí létat na koštěti, abych nedělal koleji ostudu, asi bych také skončil podobně jako ty. Co si myslíš, že Brumbál s McGonagallovou provedl a proč to vůbec udělal?

Co s ní udělal, nevím, ale proč to udělal, mi došlo chvíli po škole. Využil její hlas ve Starostolci, aby prosadil změny, které tam oslabily vliv starobylých Lordů. Podle dávných tradic měli Lordi právo veta, pokud by hlasovali jednotně. Tím, že ji získal na svou stranu, tuhle jednotu rozbil.

Takže politika.

Jistě. Co je politika jiného než cesta k moci a Brumbál tu svou plánoval na desetiletí dopředu.

Nechme politiky! Je to horší než bylinkářství s astronomií dohromady. Raději mi prozraď, jak jsi získal důvěru své koleje. Psal jsi, že to trvalo pět dlouhých let.

Ano. Tak dlouho mi trvalo, než jsem objevil své dědictví. Celých pět let trvalo, než se potomek Salazara Zmijozela dozvěděl, že není žádný obyčejný Tom Raddle z mudlovského sirotčince, ale dědic nejmocnějšího ze Zakladatelů.

Tý jó, jak ses to vlastně dozvěděl?

Salazar Zmijozel zanechal pro své potomky vodítka. Já jsem je v pátém ročníku díky svým schopnostem objevil a díky nim jsem otevřel i jeho tajnou komnatu. Navštívil jsem ji pak celkem pětkrát. Zjevil se mi tam sám velký Salazar a učil mě, jaké jsou povinnosti všech jeho potomků a jak nepodlehnout Brumbálovi. Na čtvrtou výpravu jsem vzal s sebou nechtěně i Abraxase Malfoye a Alexis Rosierovou. Sledovali mě, jak jsem se po večerce vykradl ven z koleje. Naštěstí jsem byl u cíle dřív, než mě stačili zastavit, a když mě slyšeli mluvit hadí řečí a viděli, jak jsem otevřel tajný vchod, místo, aby si na mě došlápli, šli raději za mnou. Sledovali mě dovnitř, viděli, jak se mi zjevil zakladatel jejich koleje, a slyšeli, jak s ním mluvím. Počkali na mě u východu a stali se z nich mí nejvěrnější spojenci. Měli takové postavení, že se k nim přidal i zbytek koleje. Všichni se tenkrát přede mnou sklonili a přísahali mi věrnost. Byl to ten nejšťastnější den mého života. Všichni ti, co mě dlouhou dobu ponižovali, teď klečeli u mých nohou.

To muselo být úžasné. Chtěl bych někdy tu tajemnou Komnatu také navštívit.

Možná bych tě tam mohl vzít. Když mi dovolíš nahlédnout do tvé duše, abych poznal, zda jsi toho hoden, mohl bych ti propůjčit dar hadího jazyka a ukázat ti cestu. Jsem si jistý, že by ti velký Salazar také pomohl při tvých problémech s Brumbálem. Tak co, zkusíme to?

A je to v háji, pomyslel si Harry. Teď mi Voldemort pronikne do mysli a zjistí, že jsem to byl já, kdo přispěl k jeho pádu. Rychle se připravil na jeho útok. Zkontroloval svou nitrobranu, zda je na maximální úrovni, včetně černého ledu, kterým polapil Brumbála, když se najednou spustil pekelný rámus a vědro s vodou se mu převrhlo na hlavu. Naštěstí stihl zachytit rukou očarovaný nožík dřív, než mu stačil způsobit nějaké zranění. Stál tam jako zmoklá slepice a rychle zavřel deník, když do něj ještě stihl načmárat:

Problémy. Musím končit, někdo jde.


Name
Email
Comment
Or visit this link or this one